ECLI:CZ:NSS:2019:4.AS.344.2018:51
sp. zn. 4 As 344/2018 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Česká pošta, s.p.,
IČ 47114983, se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, proti žalovanému: Český
telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, o žalobě proti rozhodnutí předsedy
rady žalovaného ze dne 29. 11. 2016, č. j. ČTÚ-75 363/2015-603, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2018, č. j. 11 A 26/2017 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 3. 7. 2015, č. j. ČTÚ-43 623/2014-637/XI. vyř. - ZeO, žalovaný
rozhodl, že žalobce „[…] nezajistil v období 11. 3. 2014 do 5. 5. 2014 dodávání poštovních zásilek
na adresu Vyskytná nad Jihlavou 168, 588 41 Vyskytná nad Jihlavou, aniž by tuto skutečnost oznámil
způsobem vyžadovaným §16 odst. 2 a odst. 3 vyhlášky č. 464/2012 Sb., o stanovení specifikace jednotlivých
základních služeb a základních kvalitativních požadavků na jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů,
osobám na této adrese a Českému telekomunikačnímu úřadu. Uvedeným jednáním účastník řízení plnil poštovní
povinnost v rozporu s §33 odst. 1 písm. a) zákona o poštovních službách, a tím z jeho strany došlo ke spáchání
správního deliktu podle §37a odst. 3 písm. a) zákona o poštovních službách.“ (výrok I.). Žalovaný
za uvedený správní delikt žalobci uložil pokutu ve výši 20.000 Kč podle §37a odst. 4 písm. b)
zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o poštovních službách“) (výrok II.), a uložil mu povinnost nahradit
náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000 Kč (výrok III.).
[2] V odůvodnění rozhodnutí správní orgán prvního stupně na základě místního šetření
a svědecké výpovědi uvedl, že plot na adrese Vyskytná nad Jihlavou č. p. 168 není příliš vysoký
a dostatečně zabraňuje psům o velikosti německého ovčáka a labradorského retrívra v přístupu
k poštovní schránce, jež je z vnější strany vzdálená 60 cm od plotu, od kterého je nadto oddělena
tújemi. Průměrné fyzické rozměry oběma zmíněným plemenům neumožňují vyklonit se přes plot
a ohrozit osobu u schránky. Nadto, v době šetření nebyli psi vůči jemu neznámým úředním
osobám agresivní a německý ovčák, který je zjevně starší a pohybuje se obtížně, vykazoval
naprostý nezájem. Podle žalovaného si lze jen stěží představit, že by měl ještě před pěti měsíci
tolik elánu, aby skákal na plot. Žalovaný uzavřel, že poštovní doručovatelka sice mohla
mít z přítomnosti psů subjektivně nepříjemné pocity, nenacházela se však v reálném ohrožení,
a nebyl tak důvod přerušit dodávky poštovních zásilek podle §33 odst. 2 zákona o poštovních
službách, který je nadto určen pro případy živelných katastrof a jiných mimořádných situací.
Pokud již měl žalobce za to, že doručování zásilek je spojeno s ohrožením života a zdraví
doručovatelek, měl postupovat podle §16 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 464/2012 Sb., o stanovení
specifikace jednotlivých základních služeb a základních kvalitativních požadavků na jejich
poskytování. Vzhledem k tomu, že žalobce neoznámil přerušení doručování poštovních zásilek
podle naposledy uvedeného ustanovení, plnil poštovní povinnost v rozporu s §33 odst. 1
písm. a) zákona o poštovních službách a naplnil tak skutkovou podstatu správního deliktu podle
§37a odst. 3 písm. a) téhož zákona. Při stanovení druhu a výše sankce žalovaný přihlédl
ke skutečnosti, že žalobce sice postupoval chybně, avšak osobu, které se přerušení doručování
týkalo, přece jen o situaci informoval. Žalobci proto uložil pokutu na spodní hranici zákonem
stanovené sazby.
[3] Rozhodnutím ze dne 29. 11. 2016, č. j. ČTÚ-75 363/2015-603, předseda rady žalovaného
změnil výrok I. rozkladem napadeného rozhodnutí, a to tak, že žalobce „[…] nezajistil v období
od 11. 3. 2014 do 5. 5. 2014 dodávání poštovních zásilek na adresu Vyskytná nad Jihlavou 168,
588 41 Vyskytná nad Jihlavou, a tedy porušil povinnost stanovenou v §3 odst. 2 písm. 2 písm. d) zákona
o poštovních službách poskytovat základní služby každý pracovní den a umožnit v těchto dnech nejméně jedno
dodání na adresu každé fyzické nebo právnické osoby a tím neplnil poštovní povinnost v souladu s §33 odst. 1
písm. a) zákona o poštovních službách, když zároveň nebyly splněny podmínky pro postup podle §33 odst. 2
zákona o poštovních službách, a tím se dopustil správního deliktu podle §37a odst. 3 písm. a) zákona
o poštovních službách.“ Ve vztahu k výrokům II. a III. rozhodnutí prvního stupně byl rozklad
zamítnut.
[4] V odůvodnění rozhodnutí o odvolání předseda rady žalovaného připomněl znění §33
odst. 1 písm. a) zákona o poštovních službách a §33 odst. 2 a §37a odst. 3 písm. a) téhož
zákona. Předseda rady žalovaného dále zmínil povinnosti žalobce jako držitele poštovní licence
podle §21 odst. 1 zákona o poštovních službách a podle §3 odst. 2 písm. d) téhož zákona, jakož
i výjimky, kdy těmto povinnostem nemusí dostát podle §16 odst. 1 vyhlášky o stanovení
specifikace jednotlivých základních služeb a základních kvalitativních požadavků na jejich
poskytování. Konstatoval přitom, že výjimku dle naposledy uvedeného ustanovení lze aplikovat
až po písemném oznámení osobám, které se v daném místě zdržují, nebo v něm mají sídlo, jakož
i žalovanému. Součástí oznámení přitom musí být výzva, aby si dotčené osoby zvolily jiný způsob
či místo doručování.
[5] Předseda rady žalovaného se ztotožnil se závěry rozhodnutí prvního stupně, že v dotčeném
období na dotčenou adresu skutečně nebyly doručovány zásilky, aniž by tomu bránilo ohrožení
poštovních doručovatelů. Předseda rady žalovaného v této souvislosti poukázal na skutečnost,
že k doručování zásilek docházelo i v době, kdy se psi nacházeli na neoploceném pozemku,
pokračovalo navzdory poškození oděvu poštovní doručovatelky jedním ze psů a k doručení
zásilky došlo dokonce v den, kdy žalobce oznámil přerušení doručování. Fotografie psů ze dne
15. 4. 2014 a ze dne 29. 4. 2014, předložené žalobcem, podle předsedy rady žalovaného nemají
vypovídací hodnotu, neboť z nich není patrné, jestli psi mají elektrické obojky. Nadto, fotografie
štěkajícího německého ovčáka neprokazuje jeho agresivitu a samotné štěkání není důvodem
pro přerušení doručování poštovních zásilek. Navzdory skutečnosti, že se předseda rady
žalovaného ztotožnil se skutkovými závěry správního orgánu prvního stupně, nepřisvědčil jeho
popisu skutku. V odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí žalovaný uvedl, že pro přerušení
doručování poštovních zásilek neexistoval skutečně objektivní důvod, s čímž se předseda rady
žalovaného ztotožnil. Zároveň však žalovaný v prvoinstančním rozhodnutí dovodil, že pokud
měl žalobce za to, že dodávání zásilek je spojeno s nebezpečím, měl přerušit doručování podle
§16 odst. 1 vyhlášky o stanovení specifikace jednotlivých základních služeb a základních
kvalitativních požadavků na jejich poskytování, a pokud by tak učinil, žalovaný by jeho jednání
považoval za souladné se zákonem. S takovým hodnocením se však předseda rady žalovaného
neztotožnil, a proto korigoval výrok rozhodnutí, aniž by však narušil totožnost vymezeného
skutku.
[6] Vzhledem k tomu, že hodnocení, zda došlo k ohrožení života a zdraví poštovního
doručovatele nelze založit toliko na jeho subjektivním hodnocení, deliktní jednání žalobce
nemohlo spočívat jen v nedodržení informační povinnosti podle §16 odst. 2 a 3 naposledy
zmíněné vyhlášky. K aplikaci §33 odst. 2 zákona o poštovních službách předseda rady
žalovaného přisvědčil závěrům prvoinstančního rozhodnutí, že se uvedené ustanovení vztahuje
na případy nezaviněných technických problémů, důsledků přírodních událostí apod.,
kdy ani není možné adresáty zásilek o nemožnosti doručování informovat. I v takovém případě
by však byl žalobce povinen počínat si tak, aby plnění povinností bylo omezeno co nejméně
a aby překážky byly co nejdříve odstraněny. Nadto, možnost doručovat zásilky na dotčenou
adresu nebyla ve smyslu uvedeného ustanovení zcela vyloučena, jak dokládá doručení dopisu
ze dne 11. 3. 2014. Žalobce podle předsedy rady žalovaného neprokázal, že by doručování kvůli
přítomným psům vůbec nebylo možné. I kdyby tito psi dokázali překonat plot, žalobce nemohl
předjímat, že budou každý jednotlivý doručovací den ve volném výběhu a nebudou
za součinnosti majitele umístěni v kotci apod. Předseda rady žalovaného v závěru zdůraznil
význam poskytování poštovních služeb pro potřeby veřejnosti a uzavřel, že v posuzované věci
nebyly naplněny podmínky pro aplikaci §16 odst. 2 a 3 vyhlášky o stanovení specifikace
jednotlivých základních služeb a základních kvalitativních požadavků na jejich poskytování
ani §33 odst. 2 zákona o poštovních službách.
[7] Ve vztahu k výroku o sankci žalovaný uvedl, že v důsledku nesprávného postupu žalobce
došlo k porušení veřejného zájmu na řádném poskytování poštovních služeb a nadto i k prodlení
s doručováním zásilek na dané adrese, přičemž protiprávní jednání žalobce trvalo 37 pracovních
dní, což je již závažné. Žalovaný přičetl žalobci k tíži, že dotčeným adresátům zásilek nesdělil,
podle kterých zákonných ustanovení postupoval, a jednal tak netransparentně, bez snahy
o rozumné řešení situace. Podle žalovaného se jednalo o vyhrocený až nesrozumitelný postup,
který odůvodňuje výši uložené pokuty.
[8] Rozsudkem ze dne 30. 8. 2018, č. j. 11 A 26/2017 - 41, Městský soud v Praze zamítl žalobu
proti uvedenému rozhodnutí žalovaného (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění rozsudku soud přisvědčil závěru, že žalobce
neplnil poštovní služby v souladu s potřebami veřejnosti ve smyslu §37a odst. 3 písm. a) zákona
o poštovních službách, a to s ohledem na vymezení požadavků na poskytování poštovních služeb
podle §3 dost. 2 písm. d) téhož zákona.
[9] Soud dále odmítl, že by žalovaný postupoval v rozporu se zásadou materiální pravdy,
zásadou vyšetřovací, §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, popřípadě, že by ve vztahu
ke skutečnostem předpokládaným v §33 odst. 2 zákona o poštovních službách došlo k přenesení
důkazního břemene. Žalovaný vyšel z nesporné skutečnosti, že žalobce ve vymezeném období
nedodával zásilky na vymezenou adresu, přičemž dospěl k závěru, že §33 odst. 2 zákona
o poštovních službách se vztahuje na mimořádné situace, kdy není technicky možné splnit
poštovní povinnost a není tak možné o přerušení doručování zásilek ani informovat dotčené
adresáty. Taková situace však v posuzované věci nenastala, neboť z doručení dopisu ze dne
11. 3. 2014 vyplývá, že žalobce byl schopen informovat adresáty na dané adrese, že jim nebude
doručovat zásilky. Závěr, že žalobce neprokázal existenci překážek, které mu měly bránit
v doručování zásilek, učinil žalovaný toliko nad rámec rozhodnutí a směřovalo proti tvrzení
žalobce o existenci takových překážek. Žalovaný tak svým závěrem, jakkoliv může být v dané
souvislosti považován za neobratný, fakticky konstatoval, že žalobce netvrdil takové skutečnosti,
které by bylo možné podřadit pod §33 odst. 2 zákona o poštovních službách. V kontextu
souzené věci nemohl žalovaný sám dovozovat důvody neplnění poštovní povinnosti žalobcem,
v tomto ohledu bylo zjišťování skutkového stavu závislé na tvrzení žalobce.
[10] Žalovaný podle soudu dostatečně zjistil skutkový stav věci, zohlednil všechna tvrzení
žalobce a dospěl ke správné právní kvalifikaci. Námitka ohledně skutkového stavu v době
dokazování není důvodná, neboť zásadní byla především nesporná skutečnost, že ve vymezeném
období nedocházelo k doručování zásilek. Důkazy navržené žalobcem byly dostatečně vyvráceny
jinými zjištěnými skutečnostmi. Žalovaný nepostupoval v rozporu s §90 odst. 5 správního řádu,
neboť z žalobou napadeného rozhodnutí je jednoznačně seznatelné, jak se vypořádal
s jednotlivými částmi prvoinstančního rozhodnutí. Skutečnost, že žalovaný uvedl v rozhodnutí
nadbytečný výrok, že se rozklad zamítá, nečiní rozhodnutí vnitřně rozporným, a není tak vadou
způsobující jeho nezákonnost.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[11] Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasnou kasační stížnost z důvodů podle §103
odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V ní namítl,
že Městský soud v Praze a správní orgány pod pojem základní kvalitativní požadavky nesprávně
podřadily povinnost stanovenou v §3 odst. 2 písm. d) zákona o poštovních službách. Pojem
základní kvalitativní požadavky je definován §3 odst. 3 zákona o poštovních službách a rozumí
se jím způsob poskytování a zajišťování základních služeb tak, aby byl realizován v kvalitě
nezbytné ve veřejném zájmu, podle vyhlášky o stanovení specifikace jednotlivých základních
služeb a základních kvalitativních požadavků na jejich poskytování. Konkrétně jsou základní
kvalitativní požadavky vymezeny v části třetí uvedené vyhlášky, která je takto výslovně označena.
Samotná povinnost poskytovat tzv. základní služby každý pracovní den a umožnit v těchto dnech
alespoň jedno dodání na adresu každé fyzické nebo právnické osoby je přitom stanovena přímo
v §3 odst. 2 písm. b) zákona o poštovních službách. Z odůvodnění napadeného rozsudku
není zřejmé, proč Městský soud v Praze považuje povinnost podle naposledy uvedeného
ustanovení za součást základních kvalitativních požadavků, a rozsudek je tak podle stěžovatele
v tomto rozsahu nesrozumitelný, respektive nepřezkoumatelný. Stěžovatel poukázal na §37a
odst. 3 písm. a) zákona o poštovních službách a §33 odst. 1 písm. a) téhož zákona, přičemž
konstatoval, že soud, respektive žalovaný, opřel závěr o naplnění skutkové podstaty správního
deliktu o porušení §3 odst. 2 písm. d) zákona o poštovních službách, čímž nepřípustně rozšířil
skutkovou podstatu posuzovaného deliktu. Povinnost uvedená v tomto ustanovení nepatří
mezi základní kvalitativní požadavky a bez porušení základního kvalitativního požadavku
nelze konstatovat naplnění skutkové podstaty přestupku podle §37a odst. 3 písm. a) zákona
o poštovních službách. Vzhledem k uvedeným námitkám stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítl, že by Městský soud v Praze nesprávně
vyložil pojem základní kvalitativní požadavky, a dospěl proto k nesprávnému závěru o naplnění
skutkové podstaty §37a odst. 3 písm. a) zákona o poštovních službách. K naplnění uvedené
skutkové podstaty dojde v případě, že držitel poštovní licence nedodrží kumulativní podmínky
pro plnění poštovních povinností podle §33 odst. 1 písm. a) zákona o poštovních službách,
což vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu o poštovních službách. Toto ustanovení odkazuje
výslovně na základní kvalitativní požadavky a užitím pojmů „poštovní povinnost“ a „potřeby
veřejnosti“ rovněž na §3 a §21 odst. 1 zákona o poštovních službách, kde jsou tyto pojmy blíže
upraveny. Žalovaný proto odmítl, že by porušení §3 odst. 2 písm. d) zákona o poštovních
službách nebylo součástí skutkové podstaty podle §37a odst. 3 písm. a) téhož zákona, a došlo
tak k porušení zásady „nullum crimen sine lege“. Vzhledem k uvedeným tvrzením žalovaný navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Stěžovatel v kasační stížnosti označil důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[14] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné
právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
[15] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Z obsahu kasační stížnosti podle Nejvyššího správního soudu vyplývá, že mezi účastníky
řízení je sporná toliko otázka, zda lze skutkovou podstatu správního deliktu podle §37a odst. 3
písm. a) zákona o poštovních službách, ve znění účinném do dne 3. 12. 2014, naplnit porušením
§3 odst. 2 písm. d) téhož zákona. Stěžovatel v kasační stížnosti nikterak nepopírá, že povinnost
stanovenou v naposledy uvedeném ustanovení porušil, ale namítá, že naplnění skutkové podstaty
podle §37a odst. 3 písm. a) zákona o poštovních službách vyžaduje s odkazem na §33 odst. 1
písm. a) téhož zákona porušení základních kvalitativních požadavků, které jsou však uvedeny
výlučně ve vyhlášce o stanovení specifikace jednotlivých základních služeb a základních
kvalitativních požadavků na jejich poskytování, a povinnost podle §3 odst. 2 písm. d) zákona
o poštovních službách tak mezi ně nepatří. Správní orgány odůvodnily naplnění skutkové
podstaty posuzovaného správního deliktu zjištěním, že stěžovatelka porušila povinnost podle
naposledy uvedeného ustanovení. Vyřešení nastíněné sporné otázky je tedy zásadní
pro posouzení právní odpovědnosti stěžovatelky.
[18] Podle §37a odst. 3 písm. a) zákona o poštovních službách „[d]ržitel poštovní licence se dopustí
správního deliktu tím, že poruší poštovní povinnost podle §33 odst. 1 písm. a).“
[19] Podle §33 odst. 1 písm. a) zákona o poštovních službách „[d]ržitel poštovní licence je povinen
plnit poštovní povinnost způsobem, který je v souladu s potřebami veřejnosti a se základními kvalitativními
požadavky, včetně soustavného poskytování informací o základních službách a způsobu jejich užití.“
[20] Podle §3 odst. 2 písm. d) zákona o poštovních službách „[z]ákladní služby musí
být poskytovány každý pracovní den a musí umožnit v těchto dnech nejméně jedno poštovní podání a dále alespoň
jedno dodání na adresu každé fyzické nebo právnické osoby, nebo ve výjimečných případech, zejména je-li místo
dodání nebezpečné nebo neúměrně obtížně dostupné, které jsou stanoveny prováděcím právním předpisem podle
odstavce 3, jedno dodání do vhodného zařízení nebo dodávací schrány.“
[21] Ze znění výše citovaného §37a odst. 3 písm. a) zákona o poštovních službách ve spojení
s §33 odst. 1 písm. a) téhož zákona dle Nejvyššího správního soudu vyplývá, že držitel poštovní
licence se dopustí správního deliktu mimo jiné, jestliže nesplní poštovní povinnost způsobem,
který je v souladu s potřebami veřejnosti a se základními kvalitativními požadavky. Potřeby
veřejnosti a základní kvalitativní požadavky tedy upřesňují způsob, jak má držitel poštovní licence
plnit poštovní povinnosti stanovené více či méně podrobně v zákoně. Zatímco neurčitý právní
pojem „potřeby veřejnosti“ právní řád nikterak nedefinuje a nechává jej k výkladu správním
orgánům, základní kvalitativní požadavky definuje právní řád ve třetí části vyhlášky o stanovení
specifikace jednotlivých základních služeb a základních kvalitativních požadavků na jejich
poskytování, a to na základě zmocnění v §3 odst. 3 zákona o poštovních službách, podle kterého
„[p]rováděcí právní předpis stanoví podrobnou technickou specifikaci jednotlivých základních služeb včetně
rozměrů poštovních balíků a jiných poštovních zásilek a dále stanoví podle odstavce 2 způsob poskytování
a zajišťování základních služeb tak, aby byl realizován v kvalitě, jež je ve veřejném zájmu nezbytná (dále
jen „základní kvalitativní požadavky“). Základní kvalitativní požadavky zabezpečí zejména rychlost,
spolehlivost a pravidelnost základních služeb, dostatečnou hustotu obslužných míst zajišťujících poštovní podání,
jakož i nezbytnou úroveň informovanosti uživatelů o způsobu zajištění základních služeb.“ Základní
kvalitativní požadavky ani potřeby veřejnosti nepředstavují samostatný seznam povinností, avšak
upřesňují poštovní povinnosti, které jsou v zákoně stanovené více či méně podrobným
způsobem. V takovém případě je však zřejmé, že pokud držitel poštovní licence nesplní zákonem
stanovenou poštovní povinnost vůbec žádným způsobem, je již nadbytečné zabývat se otázkou,
zda ji splnil způsobem, který je v souladu s potřebami veřejnosti a se základními kvalitativními
požadavky. To má smysl až v případě, že se držitel poštovní licence snažil povinnosti nějakým
způsobem dostát. Stěžovateli lze na jedné straně přisvědčit, že §3 odst. 2 písm. d) zákona
o poštovních službách nestanoví jeden ze základních kvalitativních požadavků, avšak jednu
z poštovních povinností, což vyplývá i z §21 odst. 1 zákona o poštovních službách, podle
kterého „[o]bsahem poštovní licence je povinnost zajistit všeobecnou dostupnost některých nebo všech základních
služeb na celém území České republiky nebo na jeho části (dále jen „poštovní povinnost“) a doba platnosti
této poštovní licence.“ Na druhé straně je však třeba na základě výše uvedeného vyvrátit, že by výrok
o naplnění skutkové podstaty §37a odst. 3 písm. a) zákona o poštovních službách musel
v každém jednotlivém případě specifikovat, že došlo k porušení základních kvalitativních
požadavků, pokud je to zřejmé již z porušení zákonné povinnosti.
[22] V posuzované věci stěžovatel porušil povinnost podle §3 odst. 2 písm. d) zákona
o poštovních službách, která je již v zákoně stanovena poměrně podrobným způsobem.
Vzhledem k tomu, že již přímo zákon stanoví, že držitel poštovní licence musí umožnit alespoň
jedno dodání na adresu každé fyzické nebo právnické osoby každý pracovní den a stěžovatel
na danou adresu vůbec nedoručoval ode dne 11. 3. 2014 do dne 5. 5. 2014, je zřejmé, že těmto
konkrétním požadavkům zákona nedostál, aniž by bylo třeba zabývat se základními kvalitativními
požadavky. Zákon o poštovních službách sice stanoví dvě výjimky, kdy držitel poštovní licence
není povinen vymezenou povinnost splnit, jednu dokonce s odkazem na základní kvalitativní
požadavky přímo v §3 odst. 2 písm. d) zákona o poštovních službách a druhou v §33 odst. 2
téhož zákona, s těmi se však žalovaný vypořádal v odůvodnění rozhodnutí a stěžovatel
k nim již v kasační stížnosti nic nenamítal. Nejvyšší správní soud uzavřel, že odpovědnost
stěžovatele za správní delikt bylo v posuzované věci možné dovodit ze zjištěného porušení
poštovní povinnosti podle §3 odst. 2 písm. d) zákona o poštovních službách, aniž
by to znamenalo výkladové rozšíření skutkové podstaty správního deliktu podle §37a odst. 3
písm. a) téhož zákona.
[23] Z výše uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší správní soud korigoval některé úvahy
Městského soudu v Praze, ztotožnil se však se stěžejní úvahou, že pro posouzení věci
bylo zásadní především zjištění o nedoručování zásilek. Nejvyšší správní soud proto neshledal
rozsudek nepřezkoumatelným ani nezákonným.
IV. Závěr
[24] Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1
věty první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o tom, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu