ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.49.2019:30
sp. zn. 4 Azs 49/2019 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: M. S., zast. Mgr. Václavem
Klepšem, advokátem, se sídlem Baranova 1026/33, Praha 3, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti
rozhodnutí žalované ze dne 23. 1. 2018, č. j. MV-138445-4/SO-2017, v řízení o kasační stížnosti
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. 1.
2019, č. j. 59 A 20/2018 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaná je po v i n na zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
částku ve výši 6.800 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
Mgr. Václava Klepše, advokáta, se sídlem Baranova 1026/33, Praha 3.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 23. 1. 2018, č. j. MV-138445-4/SO-2017, zamítla odvolání
a potvrdila usnesení ze dne 5. 10. 2017, č. j. OAM-20147-10/ZM-2017, kterým Ministerstvo
vnitra zastavilo řízení o vydání zaměstnanecké karty žalobci. Konstatovala, že žalobce nesplnil
podmínku nepřetržitého pobytu na území České republiky po dobu tří let, a nebyl proto
oprávněn podat žádost o vydání zaměstnanecké karty. Doplnila, že žalobce v České republice
pobýval na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu od 27. 7. 2017, přičemž
o vydání zaměstnanecké karty požádal dne 3. 8. 2017.
[2] Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 22. 1. 2019,
č. j. 59 A 20/2018 - 56, zrušil rozhodnutí žalované ze dne 23. 1. 2018, č. j. MV-138445-4/SO-
2017, i usnesení Ministerstva vnitra ze dne 5. 10. 2017, č. j. OAM-20147-10/ZM-2017, a věc
vrátil žalované k dalšímu řízení. Odmítl závěr správních orgánů, že by žalobce k podání žádosti
o zaměstnaneckou kartu musel splnit obecnou podmínku nepřetržitého pobytu na území České
republiky v délce tří let uvedenou v §42 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů ve znění účinném do 14. 8. 2017. Krajský
soud naopak konstatoval, že právní úprava podávání žádostí o vydání zaměstnanecké karty
ve smyslu §42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců je ve vztahu k §42 odst. 2 uvedeného zákona
speciální, a proto se obecná úprava neuplatní. Krajský soud v dané souvislosti doplnil, že tříletý
nepřetržitý pobyt na území České republiky jakožto podmínku pro podání žádosti o vydání
zaměstnanecké karty přinesla až novela zákona o pobytu cizinců, o čemž svědčí i text důvodové
zprávy k předmětné novele.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[3] Proti uvedenému rozsudku podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační
stížnost. Odmítla závěr krajského soudu, podle kterého žalobce pro podání žádosti o vydání
zaměstnanecké karty nemusel splnit podmínku tříletého nepřetržitého pobytu na území České
republiky. Podle stěžovatelky tato podmínka plyne z §42 odst. 2 zákona o pobytu cizinců
a je obecná pro všechna pobytová oprávnění. Aby Ministerstvo vnitra mohlo žádost žalobce
věcně posoudit, musely být naplněny jednak podmínky §42g odst. 5, ale rovněž §42 odst. 2
zákona o pobytu cizinců. Opačný výklad podle stěžovatelky neobstojí a krajský soud v dané
souvislosti nesprávně vyhodnotil význam novelizace zákona o pobytu cizinců. Předmětná novela
totiž vložila tříletý nepřetržitý pobyt na území České republiky jakožto podmínku pro podání
žádosti přímo i do znění §42g odst. 5 zákona o pobytu. To však podle stěžovatelky neznamená,
že by tato podmínka neplynula ze zákona o pobytu cizinců již v době podání žalobcovy žádosti,
tj. před novelizací. Smyslem novely bylo především zpřehlednit danou úpravu a jednoznačně
zakotvit výklad zastávaný správními orgány, nikoliv však zavést zcela nové pravidlo. Žalobce
předmětnou podmínku nenaplnil, a proto bylo řízení o jeho žádosti správně zastaveno.
Stěžovatelka dále odlišila nyní projednávanou věc od řízení ve věci žádosti žalobce o povolení
k dlouhodobému pobytu. V naposledy uvedeném případě Ministerstvo vnitra započalo zkoumat
podklady řízení a v návaznosti na to muselo žádost věcně projednat, aniž by mohlo řízení
zastavit. Oproti tomu v nyní projednávané věci bylo již v okamžiku podání žádosti zcela zřejmé,
že žalobce nesplňuje podmínky pro vydání zaměstnanecké karty, a bylo proto namístě řízení
zastavit. Stěžovatelka proto navrhla Nejvyššímu správnímu soudu, aby napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítl, že by zákon o pobytu cizinců před novelou
k podání žádosti o zaměstnaneckou kartu požadoval, aby na území České republiky pobýval
nepřetržitě po dobu nejméně tří let. Pokud by taková podmínka plynula ze zákona o pobytu
cizinců již dříve, provedená novelizace by pozbývala smyslu. Stěžovatelka nadto přesvědčivě
nevysvětlila, proč rozhodla v případě jiného druhu žádosti odlišně, jestliže měla být podmínka
nepřetržitého tříletého pobytu na území České republiky vyžadována u všech žádostí o pobytová
oprávnění. Žalobce proto Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[5] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), vázán rozsahem a důvody, které
stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé,
že ji stěžovatelka podala z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[6] Podle tohoto ustanovení „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné právní posouzení
spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis,
popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Podle §42 odst. 2 zákona pobytu cizinců ve znění účinném do 14. 8. 2017 i po tomto datu,
„Žádost o povolení k dlouhodobému pobytu je dále oprávněn podat cizinec, který na území pobýval na vízum
k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu podle §33 odst. 1 písm. a) až c) nebo §33 odst. 3 a následně
na území pobývá na povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu vydaného podle §43, pobývá-li
na území nepřetržitě po dobu nejméně 3 let.“.
[9] Podle §42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 14. 8. 2017, „Žádost
o vydání zaměstnanecké karty se podává na zastupitelském úřadu. V průběhu pobytu na území na vízum
k pobytu nad 90 dnů nebo na povolení k dlouhodobému pobytu vydané za jiným účelem může cizinec žádost
o vydání zaměstnanecké karty podat ministerstvu.“.
[10] Podle §42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 15. 8. 2017, „Žádost
o vydání zaměstnanecké karty se podává na zastupitelském úřadu. V průběhu pobytu na území na vízum
k pobytu nad 90 dnů nebo na povolení k dlouhodobému pobytu může cizinec žádost o vydání zaměstnanecké
karty podat ministerstvu. Žádost nelze na území ministerstvu podat, pokud cizinec na území pobývá na vízum
k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území nebo na povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
strpění pobytu na území; to neplatí, jde-li o cizince, který na území pobýval na vízum k pobytu nad 90 dnů
za účelem strpění pobytu podle §33 odst. 1 písm. a) až c) nebo §33 odst. 3 a následně na území pobývá
na povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu vydané podle §43, pobývá-li na území nepřetržitě
po dobu nejméně 3 let.
[11] Podle čl. II odst. 1 části první (přechodná ustanovení) zákona č. 227/2017 Sb., kterým
se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, „Řízení podle zákona
č. 326/1999 Sb. zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a do tohoto dne neskončené se dokončí
a práva a povinnosti s ním související se posuzují podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona.“
[12] Nejvyšší správní soud před samotným vypořádáním kasačních námitek uvádí, že žalobce
podal žádost o zaměstnaneckou kartu dne 3. 8. 2017, a proto se na jeho případ podle výše
citovaného přechodného ustanovení zákona č. 227/2017 Sb. vztahovala právní úprava účinná
ke dni podání žádosti.
[13] Nejvyšší správní soud uvádí, že mezi stěžovatelkou a žalobcem je sporná otázka vztahu §42
odst. 2 a §42g o dst. 5 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 14. 8. 2017. Stěžovatelka
dovodila, že Ministerstvo vnitra správně zastavilo řízení o žádosti žalobce o vydání
zaměstnanecké karty. Podle stěžovatelky totiž žalobce jakožto držitel víza k pobytu nad 90 dní
za účelem strpění nesplňoval v okamžiku podání žádosti podmínku definovanou §42 odst. 2
zákona o pobytu cizinců, tedy nepřetržitý pobyt na území České republiky v délce tří let, a proto
nebyl oprávněn podat žádost o vydání zaměstnanecké karty ve smyslu §42g odst. 5 zákona
o pobytu cizinců ve znění účinném do 14. 8. 2017 u Ministerstva vnitra. S tímto závěrem Nejvyšší
správní soud nesouhlasí, neboť aplikace §42 odst. 2 zákona o pobytu cizinců v daném případě
nebyla na místě.
[14] Nejvyšší správní soud z právní úpravy účinné do dne 14. 8. 2017 dovodil, že §42g odst. 5
zákona pobytu cizinců je úprava výlučná s tím, že se požadavky §42 odst. 2 na případ žalobce
neuplatní. Tento závěr učinil Nejvyšší správní soud na základě skutečnosti, že zákonodárce
s účinností od 15. 8. 2017 zavedl tříletý nepřetržitý pobyt jakožto podmínku pro podání
žádosti u osob pobývajících na území České republiky na základě víza k pobytu nad 90 dnů
za účelem strpění napřímo do ustanovení §42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Pokud
by již před novelizací zákonodárce pro daný případ předpokládal využití §42 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců, novelizace ustanovení §42g odst. 5 téhož zákona by pozbývala smyslu. Ostatně
k závěru, podle něhož novelizace zákona pravidelně znamená i změnu pravidel obsažených
v právním předpise, konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku rozšířeného senátu ze dne
16. 10. 2008, č. j. 7 Afs 54/2006 - 155, že „pokud zákonodárce je v určitém ohledu legislativně činný, nutno
mít za to, že provádí změnu právní úpravy oproti předchozímu stavu, leda by bylo zjevné, že předchozí úpravu
zachovává a pouze formulačně vyjasňuje bez změny jejího obsahu a významu.“
[15] V dané souvislosti je také potřebné upozornit na důvodovou zprávu k zákonu
č. 222/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony,
a kterým došlo mj. k novelizaci §42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců s účinností od 15. 8. 2017.
Podle této důvodové zprávy „cílem navrhovaných změn je především narovnání podmínek, za kterých cizinec
pobývající na území České republiky na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území
nebo na základě povolení k dlouhodobému pobytu za tímtéž účelem, může požádat o standardní povolení
k dlouhodobému pobytu. Ve stávající úpravě je tato otázka řešena v §42 odst. 2 a v §45 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců. (…) Cílem této úpravy je tedy pouze sjednocení podmínek, za nichž lze z oprávnění k pobytu
za účelem strpění podat žádost o standardní nebo speciální druh povolení k pobytu.“ Z obsahu důvodové
zprávy tedy plyne, že sám zákonodárce nepřepokládal obecnou využitelnost §42 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců u všech druhů povolení k dlouhodobému pobytu. Naopak uvedl, že existují
mezi režimy vydávání jednotlivých druhů povolení k dlouhodobému pobytu rozdíly, a proto
upravil (a do značné míry i sjednotil) pravidla pro podávání žádostí o jednotlivých druhy povolení
k dlouhodobému pobytu ze strany držitelů víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění.
[16] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že provedená novelizace původní právní úpravu
toliko formulačně nevyjasnila, ale naopak uložila nová omezení pro podání žádostí o jednotlivé
druhy povolení k dlouhodobému pobytu. Za situace, kdy §42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců
ve znění účinném do 14. 8. 2017 nestanovil pro případ žalobce pobývajícího na území České
republiky na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu jako podmínku k podání
žádosti o zaměstnaneckou kartu nepřetržitý tříletý pobyt, správní orgány nesprávně rozhodly
o zastavení řízení o předmětné žádosti.
[17] Ve vztahu k postupu správních orgánů ve věci žádosti žalobce o jiný druh povolení
k dlouhodobému pobytu Nejvyšší správní soud uvádí, že tato problematika nebyla předmětem
soudního přezkumu, a proto ji ani neposuzoval z hlediska zákonnosti postupů správních orgánů.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[18] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[19] Žalobce byl v řízení o kasační stížnosti zcela úspěšný, proto mu Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši. Odměna
za zastupování advokátem za řízení o kasační stížnosti byla určena podle §11 odst. 1 písm. a) a d)
ve spojení s §7 a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, a to za dva úkony právní služby
poskytnuté stěžovateli v řízení o kasační stížnosti po 3.100 Kč (příprava a převzetí věci,
vyhotovení vyjádření ke kasační stížnosti), tedy celkem 6.200 Kč. Náhrada hotových výdajů
(režijní paušál) činí podle §13 odst. 4 advokátního tarifu za každý z uvedených dvou úkonů
300 Kč, tedy celkem 600 Kč. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o povinnosti žalované zaplatit
žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v celkové výši 6.800 Kč, a to do třiceti dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu