ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.203.2017:28
sp. zn. 5 As 203/2017 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: T. I., zastoupený Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Policie ČR, Městské ředitelství policie Brno, se sídlem Cejl 4/6, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2017, č. j. 31 A
27/2016 - 115,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2017, č. j. 31 A 27/2016 – 115, se ruší
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalobou podanou dne 10. 3. 2016 ke Krajskému soudu v Brně se žalobce domáhal
ochrany před nezákonným zásahem žalovaného a navrhl, aby soud rozhodl, že zásah spočívající
v odnětí žalobcova mobilního telefonu a jeho následném zadržování byl nezákonný.
[2] V žalobě žalobce popsal skutkový stav tak, že byl dne 26. 2. 2016 jako řidič motorového
vozidla zastaven hlídkou Policie České republiky, jelikož při jízdě telefonoval a neměl zapnutý
bezpečnostní pás, čímž se měl dopustit přestupků podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 1 a §125c
odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (zákon o silničním provozu), v relevantním znění (dále jen „zákon o silničním
provozu“). Žalobce odmítl věc řešit blokovou pokutou a požádal o její projednání ve správním
řízení. Následně byl policisty podle §34 odst. 1 písm. b) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České
republiky (dále jen „zákon o Policii ČR“), vyzván k vydání svého mobilního telefonu. Žalobce
nejprve odmítl výzvy uposlechnout, když byl však policisty poučen o možnosti jeho odebrání
podle §34 odst. 2 zákona o Policii ČR, telefon vydal. K prokázání skutkového stavu navrhl
žalobce provést v řízení před krajským soudem důkaz videozáznamem z osobních kamer
zasahujících policistů i palubní kamery jejich vozu a výslechem svědkyně L. Ř., se kterou
v průběhu silniční kontroly telefonoval.
[3] Žalobce namítal, že popsané jednání policistů představovalo nezákonný zásah, protože
předmětný telefon nebyl věcí důležitou pro řízení ve smyslu §34 odst. 1 písm. b) zákona o Policii
ČR a jeho hodnota je v nápadném nepoměru k povaze přestupku. Svou argumentaci žalobce
podepřel zejména odkazem na Zprávu o výsledku šetření veřejného ochránce práv ze dne
16. 4. 2013, sp. zn. 7715/2012/VOP/MK (dále jen „zpráva VOP“), podle níž mobilní telefon
není věcí důležitou pro řízení o přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 1 zákona
o silničním provozu, neboť nemůže přispět k naplnění účelu řízení.
[4] Žalobce argumentoval tím, že podle zprávy VOP z ustálené judikatury správních soudů
vyplývá, že v obdobných případech se za dostačující důkaz považuje konzistentní výpověď
policistů, přičemž další důkazy nebývají vyžadovány, odnětí mobilního telefonu tak bylo zcela
nadbytečné, a proto neproporcionální. Dále žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010 – 86 (všechny zde zmiňované rozsudky
Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz), poukazoval na to, že odnětí
telefonu bylo kontraproduktivní, jelikož se tak zasahující policisté mohli seznámit s jeho
signifikantními znaky. Případný popis telefonu podaný policisty proto nemohl doložit
věrohodnost jejich svědeckých výpovědí. Žalobce poukázal na závěry ze zprávy VOP, podle
kterých je skutečná využitelnost odňatého mobilního telefonu pro dokazování mizivá, jelikož
správní orgán na něm nemůže např. zobrazit data o historii hovorů, neboť se jedná o informace
chráněné listovním tajemstvím. Dále žalobce zdůraznil, že i kdyby žalovaný, resp. správní orgán
vedoucí přestupkové řízení, mohl data o historii hovorů z telefonu získat, jde toliko o nepřímý
důkaz, jelikož hovor mohl být realizován přes „handsfree“. Žalobce dodal, že data o historii
hovorů lze získat rovněž bez zásahu do jeho práv přímo od operátora. Jestliže je podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2016, č. j. 6 As 126/2015 – 42, excesivním zásahem
do práv kontrolované osoby lustrace jejího mobilního telefonu, pak je dle žalobce tím spíše
excesem jeho odnětí.
[5] Dále žalobce konstatoval, že i kdyby byl mobilní telefon věcí důležitou pro řízení,
byla jeho hodnota v nápadném nepoměru k povaze projednávaného přestupku. Na podporu
svého názoru žalobce odkázal na závěrečné stanovisko VOP (ze dne 26. 6. 2013, sp. zn.
7715/2012/VOP/MK) v již zmiňované věci, kde VOP uvádí, že při posuzování hodnoty
mobilního telefonu není možné vycházet pouze z jeho tržní ceny, nýbrž je třeba vzít v úvahu
i skutečnost, že telefon obsahuje osobní údaje a je prostředkem komunikace i pracovním
nástrojem.
[6] Žalobce v žalobě dospěl s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 – 65, publ. pod č. 603/2005 Sb. NSS, k závěru, že byl zkrácen
na svých právech nezákonným zásahem správního orgánu, který není správním rozhodnutím
a byl zaměřen přímo proti němu, jednalo se proto o zásah správního orgánu ve smyslu §82
a násl. s. ř. s.
[7] Krajský soud nejprve usnesením ze dne 6. 4. 2016, č. j. 31 A 27/2016 – 21, žalobu odmítl,
neboť shledal, že z jejího odůvodnění vyplývá, že k tvrzenému zásahu mělo dojít v souvislosti
se zásahem policejního orgánu, který vystupoval a jednal v pozici orgánu činného v trestním
řízení, nikoliv správního orgánu a správnímu soudu tak nepřísluší pravomoc k přezkumu jeho
úkonu. Proti uvedenému usnesení se žalobce bránil kasační stížností podanou k Nejvyššímu
správnímu soudu, který rozsudkem ze dne 11. 8. 2016, č. j. 5 As 87/2016 – 55, napadené
usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že k odnětí
a zadržení mobilního telefonu žalobce došlo dle §34 odst. 1 písm. b) zákona o Policii ČR
v souvislosti s šetřením přestupku dle §125c zákona o silničním provozu a policisté tedy jednali
v rámci výkonu veřejné správy; tvrzený zásah tak podléhá přezkumu ve správním soudnictví.
[8] Následně krajský soud přistoupil k věcnému projednání žaloby, kterou zamítl rozsudkem
ze dne 21. 6. 2017, č. j. 31 A 27/2016 – 115. V odůvodnění rozsudku vzal soud za prokázané,
že k označenému zásahu došlo v příčinné souvislosti s žalobcem spáchanými přestupky, z nichž
byl uznán vinným a byla mu uložena pokuta ve výši 2000 Kč rozhodnutím Magistrátu
města Brna, odboru dopravněsprávních činností, ze dne 5. 8. 2016, č. j. ODSČ – 10907/16-27,
které bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 14. 2. 2017,
č. j. JMK 24864/2017. Soud konstatoval, že v přestupkovém spise je založen úřední záznam
o vydání věci a potvrzení o předání věci, obojí podepsané žalobcem, z čehož je jasně patrné,
že žalobce vydal mobilní telefon podle §34 odst. 1 zákona o Policii ČR jako věc důležitou
pro řízení o přestupku.
[9] Krajský soud neshledal tvrzené porušení §34 zákona o Policii ČR. Předmětné ustanovení
upravuje zákonné omezení vlastnického práva, přičemž pro daný postup byly dány zcela
relevantní a dostatečné důvody a s přihlédnutím k okolnostem případu se jednalo o zásah
přiměřený účelu, kterým bylo zabránění dalšímu páchání přestupku v silničním provozu. Soud
dále uvedl, že předmětný postup mohl mít bezprostřední souvislost s následným objasňováním
přestupku. Jednalo se o postup účinný, který v dané situaci dosáhl svého účelu. Dále soud uvedl,
že respektuje diskreci policejního orgánu ohledně volby postupu v daném případě. Soud
konstatoval, že provedení předmětného úkonu bylo stručně, avšak dostatečně odůvodněno
v úředním záznamu. Soud nepřisvědčil námitce žalobce, podle níž byla hodnota telefonu
v nápadném nepoměru k povaze přestupku, jelikož hodnota telefonu nebyla nikterak konkrétně
odůvodněna, pouhý odkaz na výklad podaný VOP nepovažoval soud za dostačující odůvodnění.
Argumentaci výše zmíněnou judikaturou Nejvyššího správního soudu označil soud rovněž
za nepřípadnou s odůvodněním, že se váže k individuálnímu posouzení konkrétních případů.
Soud proto shledal žalobu nedůvodnou.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[10] Žalobce („stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů,
které lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[11] Stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu, podle kterého byl předmětný zásah
souladný se zákonem a přiměřený sledovanému účelu.
[12] Stěžovatel nejprve zrekapituloval svou žalobní argumentaci, přičemž zdůraznil především
námitku, podle níž nebyl zabavený telefon věcí důležitou pro řízení, uvedl, že podle ustálené
judikatury Nejvyššího správního soudu je v obdobných případech dostatečným důkazem
svědecká výpověď policistů, a dodal, že ani v nyní projednávané věci správní orgán příslušný
k projednání přestupku telefon nikterak nepoužil a vrátil jej stěžovateli ještě před zahájením
správního řízení, přesto byl stěžovatel uznán vinným.
[13] Dále stěžovatel provedl test proporcionality předmětného zásahu policistů, přičemž
vyjádřil názor, že zásah neobstojí ani v jednom z kroků testu. Stěžovatel uvedl, že zásah nebyl
vhodný k dosažení vytyčeného cíle, neboť nepřinesl, ani nemohl přinést, žádné zjištění ve vztahu
k dokazovanému přestupku, protože správní orgán nemohl s ohledem na ochranu osobních
údajů a listovního tajemství získat data z přístroje a neexistuje způsob, jak by ohledáním věci
mohlo být prokázáno, že stěžovatel telefon držel v průběhu jízdy. Dle stěžovatele bylo možno
dosáhnout sledovaného cíle šetrnějším způsobem, zejména svědeckou výpovědí policistů
a případným vyžádáním záznamů o telekomunikačním provozu přímo od operátora. Stěžovatel
označil zásah za nepřiměřený jeho účelu s ohledem na významnou úlohu mobilního telefonu
v životě současného člověka. Argumentoval, že mobilní telefon je nejen komunikačním
prostředkem, ale i pracovním nástrojem, a uvedl řadu běžných životních situací, při kterých hraje
svou roli, např. využití GPS navigace při cestování, provádění plateb nebo používání kalendáře
pro zaznamenávání sjednaných schůzek a dalších důležitých termínů. Stěžovatel vyjádřil názor,
že většinová populace by odebrání mobilního telefonu na dva dny považovala za horší trest,
než nejvyšší pokutu, která mohla být za předmětný přestupek uložena.
[14] Za nesprávný označil stěžovatel závěr soudu, podle něhož nedoložil, že hodnota telefonu
byla v nápadném nepoměru k povaze přestupku. Odkázal přitom na stanovisko VOP, dle
kterého hodnota mobilního telefonu není dána jeho tržní cenou, nýbrž především jeho
subjektivní hodnotou pro uživatele. Stěžovatel přitom v žalobě specifikoval, jakým způsobem
telefon používá a v čem je pro něj důležitý, když uvedl, že zde má uloženy mimo jiné poznámky
k bakalářské práci, kterou musí odevzdat, a obchodní kontakty.
[15] Konečně stěžovatel nesouhlasil ani se závěrem soudu, dle něhož hodnota mobilního
telefonu nebyla ve zjevném nepoměru k povaze přestupku.
[16] Stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu
řízení.
[17] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s odůvodněním rozsudku
krajského soudu. Uvedl, že odňatý mobilní telefon byl pro řízení o přestupku důležitý jakožto
důkazní prostředek, bez něhož by se správní orgán příslušný k projednání přestupku mohl dostat
do důkazní nouze. Podle žalovaného již samotné zajištění telefonu a jeho okolnosti jsou
indiciemi, že předmětný přestupek byl spáchán. Přestože svědectví policistů bývá v obdobných
případech dostačujícím důkazem, bylo s ohledem na zásadu materiální pravdy na místě získat
i jiné důkazní prostředky. Kdyby stěžovatel nebyl přistižen s mobilním telefonem, lze si dle
žalovaného stěží představit, že by mu mohl být odňat, neboť policisté nemají žádnou motivaci
odejmout komukoliv telefon, s nímž nebyl spáchán přestupek, což samo o sobě dokládá,
že přestupek byl spáchán. Žalovaný zdůraznil, že na rozdíl od důkazní hodnoty svědecké
výpovědi se hodnota telefonu jakožto důkazního prostředku časem nesnižuje. Správní orgán
potřebuje veškeré indicie, které mu umožní objasnit stav věci, a je na něm, které z nich následně
vybere jako relevantní.
[18] Žalovaný dále konstatoval, že zasahující policisté nemohli předem vyloučit možnost
uložení sankce propadnutí věci nebo jejího zabrání ve správním řízení.
[19] Žalovaný vyjádřil nesouhlas se závěry prezentovanými ve zprávě VOP. Podle žalovaného
VOP nezohlednil důkazní hodnotu samotného zjištění existence telefonu. Odkaz stěžovatele
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2016, č. j. 6 As 126/2015 – 42, považoval
žalovaný za irelevantní, jelikož se týká rozhodování o vině a trestu za přestupek, zatímco nyní
posuzovaným úkonem policisté pouze zajišťovali důkazní prostředky pro budoucí správní řízení.
[20] Test proporcionality provedený stěžovatelem označil žalovaný za účelový. Již zjištění
existence telefonu je způsobilé přispět k prokázání viny, zásah tedy splňuje kritérium vhodnosti.
Dále žalovaný uvedl, že dokazování pouhou výpovědí policistů sice je možné, nicméně
v některých případech je vhodné jej doplnit o další důkazní prostředky. Skutková podstata
přestupku je naplněna toliko držením mobilního telefonu v průběhu řízení, nikoliv uskutečněním
hovoru, k němuž mohlo navíc dojít přes handsfree. Kritérium potřebnosti proto žalovaný rovněž
označil za naplněné. K požadavku přiměřenosti žalovaný uvedl, že chápe důležitost mobilního
telefonu pro stěžovatele, nicméně v tomto případě převáží zájem na zajištění důkazního
prostředku pro řízení o přestupku. Důležitost telefonu pro svou osobu měl stěžovatel projevit
již v průběhu zásahu; podle názoru žalovaného v dnešní době není nikterak problematické
si dočasně pořídit nový telefon.
[21] K námitce, podle níž je hodnota telefonu ve zjevném nepoměru vůči povaze přestupku
a zásah byl nepřiměřený, žalovaný poznamenal, že stěžovatel neuvedl žádnou argumentaci,
z níž by si bylo možné činit úsudek o hodnotě telefonu, zejména neuvedl cenu telefonu
či informace o cenových relacích na trhu.
[22] Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[23] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[24] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[25] Podle §82 s. ř. s. se může soudní ochrany domáhat každý, „kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen
na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím,
a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo“, a to i deklaratorní
žalobou, tedy žalobou na určení, že zásah byl nezákonný. Zdejší soud již dříve, zmiňovaným
rozsudkem ze dne 11. 8. 2016, č. j. 5 As 87/2016 – 55, postavil na jisto, že jednání, které
je předmětem tohoto řízení, je zásahem správního orgánu v smyslu §82 s. ř. s., kterým byl
stěžovatel přímo dotčen na svých právech. Spornou zůstala „pouze“ otázka zákonnosti postupu
policistů.
[26] Čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích
a způsoby, které stanoví zákon. Z potvrzení o odebrání mobilního telefonu ze dne 26. 2. 2016,
č. j. KRPB-50020-1/PŘ-2016-060214, vyplývá, že policisté při provádění předmětného zásahu
jednali na základě §34 odst. 1 písm. b) zákona o Policii ČR. Dle tohoto ustanovení je policista
oprávněn vyzvat osobu k vydání věci, jestliže jde o věc důležitou pro řízení o přestupku.
[27] Povinnost prokázat, že odňatá věc je důležitá pro řízení o přestupku, tíží žalovaného.
Žalovaný odnětí telefonu odůvodnil v protokolu o oznámení přestupku ze dne 26. 2. 2016
pouze tím, že telefon je věcí, která usnadní dokazování přestupku, přičemž však nespecifikoval,
jaký přínos pro dokazování by mohl odňatý telefon mít.
[28] Závěr krajského soudu, že účelem předmětného zásahu bylo zabránění dalšímu páchání
přestupků, je nejen zcela nepodložený, ale i věcně nesprávný. Mezi stěžovatelem a žalovaným
nebylo sporu o tom, že účelem odnětí telefonu bylo zajištění důkazního prostředku pro
přestupkové řízení, je proto s podivem, že krajský soud dospěl k závěru, že účel zásahu byl zcela
jiný. Navíc nelze opomenout, že §34 odst. 1 zákona o Policii ČR stanoví podmínky, za nichž
je policista oprávněn vyzvat osobu k vydání věci. Je tomu tak výhradně v případech, kdy lze mít
za to, že může být v řízení o přestupku uloženo propadnutí či zabrání věci, nebo pokud jde o věc
důležitou pro řízení o přestupku. Zabránění dalšímu páchání přestupků nelze podřadit pod žádný
z uvedených důvodů, takto odůvodněné odnětí věci by proto bylo nezákonné.
[29] Tvrzení žalovaného, že zasahující policisté nemohli předem vyloučit možnost uložení
sankce propadnutí věci nebo jejího zabrání ve správním řízení se jeví jako účelové, jelikož
v protokolu o oznámení přestupku ze dne 26. 2. 2016, č. j. KRPB-50020-2/PŘ-2016-060214,
žalovaný přímo uvádí, že k zabrání telefonu přistoupil s odůvodněním, že jde o věc, která usnadní
dokazování přestupku. I toto sporé zdůvodnění zvoleného postupu dává jasně najevo, že správní
orgán postupoval na základě §34 odst. 1 písm. b) zákona o Policii ČR, nikoliv písm. a) téhož
ustanovení.
[30] Vzhledem k uvedenému považuje Nejvyšší správní soud za jediný skutečný důvod odnětí
telefonu v předmětném případě zajištění důkazního prostředku pro řízení o přestupku.
Zákonným podkladem pro napadený postup policistů byl tedy pouze §34 odst. 1 písm. b) zákona
o Policii ČR, policisté proto při předmětném zásahu mohli postupovat pouze v mezích tohoto
ustanovení.
[31] Je pravdou, že při zajišťování důkazních prostředků nezbytných pro pozdější dokazování
před správním orgánem ve smyslu §58 odst. 2 zákona o přestupcích si žalovaný rovněž musel
počínat tak, aby předešel případné budoucí důkazní nouzi správního orgánu příslušného pro
vedení přestupkového řízení, a proto mohl zajistit i důkazní prostředky, které následně v řízení
správní orgán nevyužil, neboť nelze vyloučit, že až následně během řízení vyšlo najevo, že jejich
provedení není nezbytné. Skutečnost, že v praxi k prokázání obdobného přestupku obvykle
postačují svědectví policistů (k tomu viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012,
č. j. 8 As 100/2011 – 70, ze dne 21. 9. 2011, č. j. 2 As 52/2011 - 47, ze dne 22. 10. 2008,
č. j. 1 As 64/2008 – 42, ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 - 114, nebo ze dne 17. 6. 2011,
č. j. 7 As 83/2010 – 63) proto sama o sobě nevylučuje možnost zajištění dalších důkazních
prostředků. Dokonce ani okolnost, že stěžovatel byl ze spáchání předmětného přestupku
pravomocně uznán vinným i bez použití odňatého telefonu jako důkazu či že mu správní orgán
telefon vrátil již před zahájením přestupkového řízení, nezakládá bez dalšího nezákonnost
zajištění věci.
[32] Pokud však policie využije k zajištění důkazního prostředku postupu dle §34 odst. 1
písm. b) zákona o Policii ČR, který ji opravňuje za určitých okolností omezit práva osob v zájmu
zajišťování důkazních prostředků pro pozdější přestupkové řízení, je třeba zhodnotit, zda vůbec
má zajišťovaná věc potenciál být v daném případě důkazním prostředkem. Pokud věc nedokládá
žádnou ze skutečností rozhodných pro řízení, nemůže posloužit jako důkaz a nelze ji tedy
v souladu s uvedeným ustanovením odejmout.
[33] Přestupek podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 1 zákona o silničním provozu, pro nějž byl
stěžovatel stíhán, spočívá v tom, že řidič vozidla drží při řízení v ruce nebo jiným způsobem
telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení.
[34] Dle §51 odst. 1 správního řádu lze k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků,
které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu
s právními předpisy. Nejvyšší správní soud připouští, že není zcela vyloučeno, aby mobilní
telefon sloužil jako jeden z nepřímých důkazů spáchání předmětného přestupku, nicméně je třeba
dodat, že jeho využitelnost bude zpravidla v tomto ohledu velmi malá, neboť jak vyplývá
z vyjádření žalovaného, zajištění telefonu dokazuje toliko jeho přítomnost ve voze v době
spáchání přestupku. Ta však sama o sobě není nikterak překvapivá, v dnešní době by dokonce
bylo překvapivější, pokud by řidič u sebe žádný telefon neměl. Existence telefonu sama o sobě,
ani jeho přítomnost v automobilu, nevypovídá nic o tom, zda s ním řidič při jízdě manipuloval,
či nikoliv, proto nemůže být přímým důkazem spáchání předmětného přestupku. Lze však
v obecné rovině připustit, že v kombinaci s dalšími důkazy, např. s údaji o telekomunikačním
provozu na předmětném telefonním čísle jakožto dalším nepřímým důkazem prokazujícím,
že v rozhodném čase byl z příslušného telefonního čísla realizován hovor, přítomnost mobilního
telefonu může do určité míry podpořit věrohodnost výpovědí policistů, jsou-li obviněným
z přestupku zpochybňovány.
[35] V daném případě nebylo možné zcela vyloučit, že se policisté v době odnětí telefonu
mohli legitimně domnívat, že může posloužit jako nepřímý důkaz pro pozdější přestupkové
řízení, byť se tak nakonec nestalo. Je ovšem jejich pochybením, že v záznamu o odnětí mobilního
telefonu alespoň stručně nezdůvodnili, proč se tak domnívali. Navíc je třeba za účelem posouzení
zákonnosti daného zásahu v souladu s §34 odst. 2 zákona o Policii ČR též zvážit, zda hodnota
odňatého telefonu nebyla v tomto případě v nápadném nepoměru k povaze přestupku.
[36] Nejprve je třeba zdůraznit, že předmětné ustanovení hovoří o „nápadném“ nepoměru,
tedy o nepoměru, který je zcela zřejmý, není proto na místě trvat na přesném vyčíslení hodnoty
věci. Krajský soud pochybil, když označil příslušnou žalobní námitku za nedůvodnou
s odůvodněním, že stěžovatel nedoložil informace o ceně telefonu a argumentoval pouze
odkazem na stanovisko VOP v obdobné, avšak jiné věci. Pro úplnost lze dodat, že stěžovatel
neargumentoval v otázce hodnoty svého mobilního telefonu pouhým odkazem na stanovisko
VOP, naopak svou argumentaci konkretizoval, když zdůraznil význam předmětného telefonu
spočívající v uložených pracovních kontaktech a poznámkách k bakalářské práci.
[37] Lze přisvědčit názoru VOP citovanému též v žalobě, podle něhož nelze hodnotu telefonu
ve smyslu §34 odst. 2 zákona o Policii ČR redukovat pouze na jeho tržní či pořizovací cenu,
neboť pro jeho vlastníka daleko větší hodnotu než samotné zařízení mají data, která jsou v něm
uložena a jejichž i jen dočasná ztráta představuje citelný zásah do života uživatele telefonu, který
přichází o seznam svých soukromých i pracovních kontaktů, kalendář s poznámkami a další
denně využívané informace. Opatření jiného náhradního telefonu sice v dnešní době není
nikterak složité, nicméně osoba zůstává odříznuta od svých dat uložených přímo v telefonu. Při
posuzování hodnoty telefonu je tedy třeba vedle ceny samotného zařízení zohlednit též osobní
význam v něm uložených dat pro jeho vlastníka, resp. uživatele, zvláště za situace, kdy vlastník
telefonu přímo argumentuje jejich mimořádným významem.
[38] Při posuzování povahy přestupku je třeba hodnotit jeho typovou závažnost přisuzovanou
mu zákonodárcem i individuální okolnosti jeho spáchání v konkrétním případě, např. lze
zohlednit zvlášť nebezpečný způsob spáchání přestupku v konkrétním případě. Při posuzování
typové závažnosti přestupku lze vyjít z výše a druhu sankcí, které jsou s ním dle zákona spojeny.
Výši sankce však nelze vnímat jako jakousi kvantifikaci závažnosti přestupku. Závěr o poměru
hodnoty věci vůči povaze přestupku proto nelze učinit srovnáním hodnoty odňaté věci
s maximální výměrou pokuty, kterou lze za předmětný přestupek uložit, jak naznačuje stěžovatel.
Výše a druh sankce sice odráží závažnost, jakou zákonodárce předmětnému přestupku přisuzuje,
nicméně je třeba ji vnímat v kontextu sankcí, které zákon stanoví za jiné přestupky. V tomto
ohledu lze konstatovat, že dle §125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu se za přestupek
podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 1 téhož zákona uloží pokuta ve výši 1500 až 2500 Kč, což
je nejnižší sazba, kterou zákon o silničním provozu za přestupky proti bezpečnosti a plynulosti
silničního provozu vůbec ukládá, přičemž daný delikt neřadí mezi přestupky, za něž se dle §125c
odst. 6 zákona o silničním provozu ukládá zákaz činnosti v podobě zákazu řízení motorových
vozidel. Lze mít tedy za to, že zákonodárce hodnotí předmětný delikt jako jeden z nejméně
závažných dopravních přestupků.
[39] Zatímco předmětný přestupek typově patří mezi nejméně závažné a ze spisové
dokumentace nevyplývají žádné okolnosti, které by jeho povahu činily v nyní posuzovaném
případě závažnější, mobilní telefon je věc, jejíž hodnota se obvykle pohybuje přinejmenším
v řádech tisíců korun, lze proto uzavřít, že hodnota mobilního telefonu je v tomto případě
v nápadném nepoměru k povaze přestupku spáchaného v nyní posuzované věci.
[40] I v případech, kdy by hodnota odňaté věci nebyla v nápadném nepoměru k povaze
konkrétního přestupku ve smyslu §34 odst. 2 zákona o Policii ČR, by se však uplatnil obecný
požadavek na přiměřenost (v širším slova smyslu) zásahů orgánů policie do práv dotčených osob
vyplývající nejen z ústavního pořádku, ale též z §11 zákona o Policii ČR, podle něhož jsou
policisté povinni dbát mj. o to, aby žádné osobě v důsledku jejich postupu nevznikla bezdůvodná
újma, a postupovat tak, aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž směřuje úkon,
nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem. Touto otázkou se však
Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci nezabýval, neboť by to bylo vzhledem k již
uvedeným závěrům nadbytečné.
IV.
Závěr a náklady řízení
[41] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto v souladu s §110
odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude
Krajský soud v Brně vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[42] V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 13. prosince 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu