ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.212.2019:40
sp. zn. 5 As 212/2019 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: P. M., zast.
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha, proti žalovanému:
Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha, v řízení o kasační stížnosti
Motoristické vzájemné pojišťovny, družstvo, IČO: 02086166, se sídlem Václavské nám.
832/19, Praha, zast. Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, 184 00
Praha, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2019, č. j. 55 A 37/2019 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se Motoristická vzájemná pojišťovna, družstvo (dále jen „stěžovatelka“)
domáhala zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský
soud“). Tímto usnesením byla podle §44 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), uložena stěžovatelce pořádková pokuta ve výši
30 000 Kč – a to za urážlivé podání doručené krajskému soudu prostřednictvím elektronického
mezibankovního platebního systému jako zpráva pro příjemce připojená k příkazu k úhradě
soudního poplatku ve věci vedené krajským soudem pod sp. zn. 55 A 37/2019.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[2] Dne 17. 5. 2019 byla u krajského soudu podána žaloba na ochranu proti nečinnosti
žalovaného, kterou se žalobce domáhal vydání rozhodnutí ve věci samé v řízení o jeho odvolání
proti rozhodnutí Magistrátu města Mladá Boleslav ze dne 6. 3. 2018, č. j. DP-03667/2017,
sp. zn. 16480/2017, jímž mu byla uložena pokuta (ve výši 2000 Kč) za spáchání přestupku
v dopravě (překročení nejvyšší dovolené rychlosti) podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu), ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Následně dne 20. 5. 2019 byla na účet
krajského soudu připsána platba soudního poplatku za podání nečinnostní žaloby ve výši
2000 Kč. Tato platba byla uskutečněna z účtu stěžovatelky, přičemž ve zprávě pro příjemce bylo
uvedeno: „SOP P. M. Pokud žalobu dostane k projednání ta podjatá svině X. Y., tak jedu na soud a dostane
kotel.“ Z informací poskytnutých bankou plátce krajský soud zjistil, že příkaz k provedení platby
byl zadán skrze internetové bankovnictví dne 17. 5. 2019 P. K., předsedou představenstva
stěžovatelky, jenž měl v době zadání příkazu k platbě rovněž dispoziční oprávnění k danému
bankovnímu účtu.
[3] Podle názoru krajského soudu P. K. jako statutární orgán nevybočil z rozsahu svého
zástupčího oprávnění, a proto jeho jednání vyhodnotil jako právně přičitatelné stěžovatelce, za
které jí uložil výše uvedenou pořádkovou pokutu podle §44 odst. 1 s. ř. s. Citovanou zprávu pro
příjemce krajský soud vyhodnotil jako „urážlivé podání“, které je svým rozsahem sice stručné, avšak
označuje vulgárním a urážlivým způsobem konkrétní soudkyni krajského soudu, a to zřejmě z
důvodu její dřívější rozhodovací činnosti. Současně vzal v potaz i to, že podání obsahuje
výslovnou výhružku fyzického napadení této soudkyně, jejímž cílem mohla být snaha o ovlivnění
výsledku řízení, pokud by věc byla přidělena senátu, jehož je tato soudkyně předsedkyní. Proto
krajský soud rozhodl o uložení pořádkové pokuty a při stanovení její výše přihlédl primárně
k závažnosti předmětného jednání – tedy vulgárnímu označení soudkyně doprovázenému
výslovnou výhrůžkou jejího napadení, k němuž došlo v písemném podání, které zpravidla bývá
dopředu promyšlené (nikoli učiněné např. pod psychickým tlakem okolností v emocionálně
vypjaté situaci). Jako polehčující okolnost krajský soud hodnotil skutečnost, že se stěžovatelka
obdobného jednání dopustila poprvé. Zabýval se rovněž majetkovými poměry stěžovatelky, která
vystupuje jako subjekt poskytující služby v souvislosti s projednáváním přestupků řidičů, jež jsou
jejími členy, a opakovaně hradí z vlastního účtu soudní poplatky za podání žalob ve správním
soudnictví – a to v řádech statisíců ročně. Dle krajského soudu tedy zjevně disponuje
dostatečnými finančními prostředky a nelze mít za to, že by pořádková pokuta ve výši 30 000 Kč
mohla jakýmkoliv způsobem ohrozit její další činnost.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] V kasační stížnosti a jejím doplnění stěžovatelka zpochybnila, že by se skutečně jednalo
o „urážlivé podání“, které jí lze veřejnou mocí připisovat. Předmětná poznámka u platby soudního
poplatku podle ní není vůbec podáním. Navíc k předmětu činnosti stěžovatelky nepatří negativní
výroky vůči soudcům či jiným osobám a jedná se tak zjevně o exces blíže nezjištěné osoby,
za který nemůže být trestána. K samotnému obsahu poznámky u platby stěžovatelka
poznamenala, že nešlo o výhružku fyzickým napadením soudkyně a už vůbec ne výhružku
výslovnou. Skutečnost, že by soudkyně měla být napadena, se z poznámky nikterak nepodává;
termín „kotel“ je nutno interpretovat jako „zátěž“ patrně procesní povahy – tedy úporné
vystupování ze strany neznámé osoby na soudním jednání. Pro interpretaci termínu „kotel“
je podle stěžovatelky vhodné rovněž přihlédnout ke stejnojmennému televiznímu pořadu,
který dlouhodobě vysílala televizní stanice Nova a v němž politik či veřejně činná osoba
předstoupila před publikum, které jí kladlo nekontrolovatelné dotazy; dostat „kotel“ tak znamená
dostat se pod určitý tlak, přičemž jako důkaz k tomu stěžovatelka navrhla informaci o existenci
daného televizního pořadu z webových stránek Česko-slovenské filmové databáze. Na základě
toho, že nešlo o výhružku fyzického násilí, pak stěžovatelka zpochybnila výši pořádkové pokuty,
kterou považovala za zcela nepřiměřenou – a to i s ohledem na skutečnost, že v jejím případě
se jedná o první pořádkovou pokutu, která jí byla udělena. Kromě toho namítla, že pokuta nesmí
být likvidační, přičemž krajský soud o majetku stěžovatelky nemá přehled a ani se v této
souvislosti nepokusil získat od ní vyjádření či důkazy.
[5] Po procesní stránce stěžovatelka namítla, že nebyla poučena o složení senátu, který bude
ve věci rozhodovat. Tím bylo zasaženo do práva na zákonného soudce, vůči němuž nemohla
vznášet námitku podjatosti, kterou by jinak uplatnila, neboť předsedou představenstva je P. K. a
ve věci rozhodoval soudce Mgr. Tomáš Kocourek, Ph.D. Dále stěžovatelka namítla, že jí byla
uložena pořádková pokuta, ačkoli nebyla účastníkem daného soudního řízení a ačkoli s ní věc
nebyla veřejně projednána a nemohla se tudíž vůči obvinění řádně hájit; podle jejího názoru je i
pořádkový delikt stále deliktem dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. Stěžovatelka dle svého vyjádření vlastně vůbec neví, zda citovaný výrok existuje
na nějakém nosiči informací (papíře či elektronickém dokumentu), a je tak potrestána za něco,
co neviděla a nebylo jí předloženo jako důkaz s právem se k němu vyjádřit. Proto navrhla,
aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[6] V posuzovaném případě se jednalo o situaci svým způsobem výjimečnou, neboť
pořádková pokuta byla uložena subjektu – stěžovatelce, která v řízení před krajským soudem
nevystupovala ani jako žalobce, ani jako žalovaný. Nejvyšší správní soud přesto oba účastníky
řízení před krajským soudem informoval o podané kasační stížnosti s tím, že se k jejímu obsahu
mohou vyjádřit. Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Naopak žalovaný k předložené kasační
stížnosti vyjádření podal a navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou zamítl.
Konstatoval, že zaplacení soudního poplatku je úkonem v řízení, který byl proveden
v elektronické formě, a to zcela vědomě a úmyslně. Dle názoru žalovaného se jedná o urážlivé
podání, jehož učinění není v zákoně výslovně označeno jako přestupek a nejedná se tak o delikt,
jak dovozuje stěžovatelka. K její interpretaci termínu „kotel“ žalovaný doplnil, že v lidové
slovesnosti je tradičně vnímán tak, aby se dotyčná osoba „octla v pekelném kotli a byla podrobena týrání
a pekelným mukám“. V závěru žalovaný uvedl, že požaduje náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti v podobě paušální náhrady za písemné úkony vyvolané jednáním stěžovatelky ve věci
pořádkové pokuty, jejíž přezkoumání není pokračováním správního řízení.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Před samotným meritorním posouzením věci nejprve Nejvyšší správní soud zkoumal
formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas,
stěžovatelka je řádně zastoupena a jde o rozhodnutí ve věci, v níž je kasační stížnost přípustná.
Proti uložení pořádkové pokuty krajským soudem zákon výslovně připouští kasační stížnost
v §103 odst. 2 s. ř. s. a nic na tom nemění ani skutečnost, že pořádková pokuta nebyla uložena
žádnému z účastníků řízení před krajským soudem, ale jiné osobě – stěžovatelce v souvislosti
s placením soudního poplatku za žalobce. Okruh osob, jimž je možné pořádkovou pokutu uložit,
není nijak omezen, jak vyplývá z §44 odst. 1 věty první s. ř. s.: „Tomu, kdo neuposlechne výzvy soudu
nebo učiní urážlivé podání či přednes, může být usnesením uložena jako pořádkové opatření pořádková pokuta
do výše 50 000 Kč, která je příjmem státního rozpočtu“.
[8] Následně Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené usnesení
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k tomu, že kasační stížnost není důvodná.
[9] V daném případě byla stěžovatelce uložena pořádková pokuta za to, že v rámci běžícího
řízení před krajským soudem učinila vůči tomuto soudu urážlivé podání, a to prostřednictvím
zprávy připojené k platbě soudního poplatku provedené přes internetové bankovnictví. Záznam
o složení soudního poplatku je založen v soudním spise (č. l. 7) a podává se z něho, že žalobce
zaplatil za svoji nečinností žalobu soudní poplatek ve výši 2000 Kč. Současně je na tomto
záznamu jako plátce poplatku uvedena stěžovatelka a v závěru (v rubrice označené jako AV)
je zmíněno: „SOP P. M. Pokud žalobu dostane k projednání ta podjatá svině X. Y. tak jedu na soud a
dostane kotel“. Ze soudního spisu (č. l. 9 a 13) je rovněž zřejmé, že na základě dotazu u příslušné
banky (Fio banka, a. s.) bylo zjištěno, že majitelem účtu, z něhož byl soudní poplatek zaplacen, je
stěžovatelka s tím, že příkaz k úhradě byl zadán P. K., předsedou představenstva stěžovatelky,
jenž do zprávy pro příjemce uvedl právě výše citovanou poznámku.
[10] Tuto poznámku učinil jmenovaný v rámci zaplacení soudního poplatku, při jehož výběru
je soud v postavení správce daně a samotné placení poplatku není procesním úkonem (a tudíž
podáním), jak dovodil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
v usnesení ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. Cdo 3042/2018: „Zaplacením soudního poplatku nedochází
k dispozici s řízením či jeho předmětem, nejde o procesněprávní povinnost, která by byla upravena procesními
předpisy…“. Uvedené Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje, nicméně je toho názoru,
že touto optikou nelze pohlížet na poznámku učiněnou v dané věci P. K. jako statutárním
orgánem stěžovatelky. Z jeho strany se zjevně jednalo o takový projev vůle vůči krajskému soudu,
který lze zřetelně oddělit od zaplacení soudního poplatku jako takového. V tomto směru zde
rozhodně není žádné pojítko mezi zaplacením poplatku na straně jedné a připojenou poznámkou
k platbě na straně druhé; materiálně tato poznámka nepochybně nemá s poplatkovou povinností
vůbec žádnou souvislost a podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu ji nelze vnímat jinak
než jako samostatný procesní úkon (projev vůle) učiněný formou písemného podání – byť bylo
toto podání po formální stránce provedeno skrze elektronický mezibankovní platební systém.
Tato skutečnost nic nemění na závěru, že se jednalo o podání, jak správně konstatoval již krajský
soud.
[11] Předmětné podání mělo základní obsahové náležitosti, neboť z něho bylo zřejmé nejen
to, kdo jej činí, ale také to, co je jeho obsahem a vůči komu směřuje. V kombinaci s podklady
poskytnutými bankou je patrné rovněž to, že podání bylo datováno dnem 17. 5. 2019 a že bylo
podepsáno P. K.; jeho klasický podpis zde sice chybí, avšak s ohledem na podstatu internetového
bankovnictví a jeho autorizační a potvrzovací metody lze mít za to, že podání bylo podepsáno ve
specifické elektronické formě právě jmenovaným, jenž příkaz k provedení platby zadal. O tom na
základě údajů poskytnutých bankou nemůže být pochyb.
[12] Krajský soud proto následně zkoumal, zda P. K. jednající jako statutární orgán
stěžovatelky v daném případě nevybočil z rámce svého zástupčího oprávnění a konstatoval,
že nikoliv; odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2017,
č. j. 9 As 213/2016 – 60, publ. pod č. 3642/2017 Sb. NSS, podle něhož je pro posouzení
odpovědnosti stěžovatelky podstatné, zda k předmětnému podání došlo v souvislosti s jednáním
jejího statutárního orgánu při plnění pracovních úkolů. V opačném případě by se jednalo o exces,
za který by stěžovatelka nebyla odpovědná, a pořádkovou pokutu by ji nebylo možné uložit.
[13] I v tomto ohledu postupoval krajský soud správně a Nejvyšší správní soud – ve světle
výše citovaného rozsudku – pouze pro pořádek připomíná, že podání bylo P. K. učiněno v
souvislosti s placením soudního poplatku za žalobu ve věci nečinnosti týkající se spáchání
přestupku v dopravě. Právě přestupkové právo v oblasti dopravy a obhajoba řidičů, resp. jejich
pojištění proti pokutám, je předmětem činnosti stěžovatelky, která běžně platí poplatky za správní
žaloby svých klientů, jak je známo z vlastní činnosti i Nejvyššího správního soudu; k tomu srov.
např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 6 As 223/2017 – 36, a ze dne
27. 9. 2017, č. j. 6 As 37/2017 – 31, z nichž vyplývá, že zdejší soud ve své rozhodovací praxi
identifikoval osoby spojené s P. K., které nabízejí pojištění ochrany před pokutami v oblasti
dopravních předpisů a které se soustředí na vytváření nejrůznějších procesních pastí a obstrukcí
za účelem znepřehlednění správního řízení. K samotnému uzavření smlouvy o pojištění proti
pokutám pak v rozsudku ze dne 15. 12. 2017, č. j. 4 As 199/2017 – 30, Nejvyšší správní soud
konstatoval, že takovou skutečnost lze v rámci hodnocení osoby odpovědné za správní delikt
považovat za přitěžující okolnost.
[14] Za této situace nelze brát platbu soudního poplatku jako exces či vybočení z činnosti
stěžovatelky. Naopak, jednání P. K., který jako statutární orgán stěžovatelky provedl
v posuzovaném případě platbu soudního poplatku, mělo věcnou, časovou i místní vazbu
na činnost stěžovatelky směřující k obhajobě jejího klienta při přestupku v dopravě. Žalobce
podal nečinnostní žalobu týkající se rozhodnutí o uložení pokuty za spáchání dopravního
přestupku. A pokud v souvislosti s úkony směřujícími k tomu, aby bylo možno žalobu věcně
projednat, učinil P. K. shora citované podání, nelze ho vnímat jinak, než jako jednání učiněné v
přímé souvislosti s činností stěžovatelky pouze na základě vlastního rozhodnutí jmenovaného
jako jejího statutárního orgánu. Nemůže proto obstát tvrzení stěžovatelky, že jde o zjevný exces
blíže nezjištěné osoby, za který nemůže být trestána. Nejvyšší správní soud je ve shodě s krajským
soudem toho názoru, že šlo o jednání konkrétní osoby – P. K., který ho učinil jednoznačně v
souvislosti s činností stěžovatelky; z toho důvodu je toto jednání právně přičitatelné stěžovatelce,
která za něho nese odpovědnost.
[15] Poslední věcí podstatnou pro naplnění dispozice podle §44 odst. 1 s. ř. s.,
kterou stěžovatelka rozporovala, je otázka, zda se skutečně jednalo o podání urážlivé. O tom,
co se rozumí urážlivým podáním, zákon výslovně nic neříká. Zdejší soud však nemá pochyb,
že v tomto případě se o urážlivé podání jednalo, neboť na adresu konkrétní soudkyně obsahovalo
vulgární výrok: „svině“, navíc násobený výhružkou jejího napadení: „dostane kotel“. Slova o tom,
že někdo „dostane kotel“, nelze v kontextu učiněného podání interpretovat jinak, nota bene jsou-li
tak chápána i v obecné mluvě užívající často též nespisovného (lidového) jazyka. I když se nutně
nemusí jednat o výhružku mučením či týráním v pekelném kotli, jak uvedl žalovaný, lze mít za to,
že jde o výhružku v podobě určitého tlaku či nátlaku užívaného mj. ve sportovním prostředí;
viz Slovník nespisovné češtiny, 2. rozšířené vydání, Maxdorf s. r. o., 2006, v němž je výraz „kotel“
brán jako těžká porážka či nátlak na hostující tým vytvořený na hřišti či v hledišti. Právě jako
výhružku v podobě (fyzického či psychického) nátlaku nebo napadení je třeba výše zmíněný
výraz interpretovat. To ostatně potvrzuje i sama stěžovatelka, jejíž důkazní návrh odkazující
na webové stránky Česko-slovenské filmové databáze je v tomto směru možno považovat
za nadbytečný. Nehledě na to, že o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání (§109 odst. 2 s. ř. s.) a dokazování provádí pouze ve výjimečných případech,
což případ stěžovatelky rozhodně není.
[16] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že soudům jako orgánům veřejné moci,
jež vydávají rozhodnutí, které mohou dotčené osoby napadat, přísluší vyšší dávka tolerance,
velkorysosti a nadhledu (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. I. ÚS 211/99,
N 152/20 SbNU 75). Na druhou stranu ani při tomto nadhledu není možné přehlížet
a akceptovat vulgární výpady a výhružky vůči soudu, které svým obsahem nemají nic společného
s věcnou kritikou činnosti soudu a ve výsledku zpochybňují jeho autoritu. Vulgarita a výhružnost
užitých slov ze strany stěžovatelky je zde přitom zcela evidentní a dostatečná pro závěr, že její
podání učiněné v souvislosti s platbou soudního poplatku bylo urážlivé.
[17] Námitka stěžovatelky zpochybňující urážlivost podání tedy není důvodná, stejně jako není
důvodná další námitka mířící proti výši uložené pokuty. Krajský soud výši pokuty řádně
odůvodnil, správně zohlednil jednání stěžovatelky, tj. míru vulgarity doprovázenou navíc
výslovnou výhružkou vůči konkrétní soudkyni, jakož i to, že se nejednalo o žádný bezprostřední
a emocionální ústní projev ve vypjaté situaci, ale o projev písemný (zpravidla předem
promyšlený), u něhož není třeba jakékoli zvýšené tolerance. Současně krajský soud zohlednil i to,
že se jedná o první takové jednání stěžovatelky, a neopomněl ani její majetkové poměry, u nichž
z důvodu absence účetních závěrek za poslední roky (2015, 2016 a 2017) ve sbírce listin
veřejného rejstříku vyšel ze znalosti činnosti stěžovatelky vystupující v mnoha soudních řízeních,
kdy opakovaně platí soudní poplatky z vlastního účtu v řádech statisíců ročně.
[18] Tuto úvahu – byť poněkud zjednodušenou – lze v daném případě akceptovat. Neodráží
sice majetkové poměry stěžovatelky v úplnosti, nicméně důvodně vychází z dostatečné
disponibility finančními prostředky, v důsledku které rozhodně nelze považovat uloženou pokutu
za nepřiměřenou či dokonce likvidační. Ani sama stěžovatelka v kasační stížnosti nic takového
nenamítá, pouze bez dalšího tvrdí, že krajský soud neměl přehled o jejích majetkových poměrech
a ani se je nepokusil zjistit. To ovšem není pravda. Krajský soud se marně snažil získat přehled
o majetkových poměrech stěžovatelky z veřejného rejstříku, a proto si určitou základní rámcovou
představu o majetkových poměrech stěžovatelky učinil jiným způsobem, který pro potřeby této
věci obstojí. Výše pořádkové pokuty se pohybuje nepatrně nad polovinou zákonné sazby,
což odpovídá zjištěným skutečnostem, které nebylo nutno dále doplňovat či prověřovat. Tím
by byl ve výsledku vlastně popřen smysl a účel pořádkové pokuty jako rychlého a operativního
opatření pro zajištění hladkého a efektivního průběhu řízení, vč. jeho důstojnosti a úcty k soudu,
při jehož aplikaci se z povahy věci žádné dokazování či podrobné zjišťování poměrů
nepředpokládá.
[19] Nejvyšší správní soud dále dodává, že jako nedůvodné vzal rovněž všechny zbývající
námitky procesního charakteru. Skutečnost, že stěžovatelka nebyla poučena o složení senátu,
který ve věci rozhodl, neznamená, že byl porušen ústavní princip zákonného soudce. Chtěla-li
vůči soudcům rozhodujícího senátu krajského soudu stěžovatelka namítnout podjatost, mohla tak
učinit v rámci kasační stížnosti, což se nestalo. A jestliže poukazuje na to, že jejím statutárním
orgánem je P. K. a ve věci rozhodoval soudce Mgr. Tomáš Kocourek, Ph.D., nelze
než konstatovat, že jde o pouhou shodu příjmení, která rozhodně důvod vyloučení jmenovaného
soudce pro podjatost nezakládá – viz §8 odst. 1 s. ř. s. Ze strany stěžovatelky tato námitka snad
ani nemohla být míněna zcela vážně a v tomto duchu by na ni bylo možno reagovat i tak,
že Nejvyšší správní soud a ochrana veřejných subjektivních práv, kterou poskytuje, není žádný
Kocourkov.
[20] Jak již bylo uvedeno výše, zákon nijak nelimituje okruh osob, kterým může být pořádková
pokuta uložena; jediným limitem je zde běžící řízení, jak vyplývá z druhé věty §44 odst. 1 s. ř. s.
To bylo v daném případě splněno a skutečnost, že stěžovatelka nebyla účastníkem řízení
před krajským soudem, není nijak podstatná. Tvrzení stěžovatelky vůbec nereflektuje zákonný
rámec, což platí i pro její další tvrzení včetně toho, že se nemohla náležitě hájit. Stěžovatelka
v souladu s §45 odst. 2 s. ř. s. nepochybně mohla požádat o nahlédnutí do soudního spisu
s poukazem na svůj právní zájem daný (přímým) dotčením na právech v důsledku usnesení
vydaného krajským soudem. Pokud by takto stěžovatelka postupovala, lze se důvodně domnívat,
že by jí předseda senátu nahlédnutí do spisu povolil a lehce by ověřila, že výše citovaný výrok
je založen v soudním spise (č. l. 7) v písemné podobě jako součást záznamu o složení soudního
poplatku. Tvrzení stěžovatelky v tom smyslu, že vlastně vůbec neví, na jakém nosiči informací
je její výrok zachycen, považuje Nejvyšší správní soud za zcela irelevantní – a to tím spíše,
že s ohledem na charakter internetového bankovnictví si mohla sama ověřit, jakou zprávu
pro příjemce vlastně poslala. Námitky stěžovatelky, že je trestána za něco, co neviděla a nebylo
jí předloženo k vyjádření jako důkaz, jsou účelové a zcela neudržitelné.
[21] Závěrem, ve vztahu k námitce týkající se absence veřejného projednání věci, je nutno
nejprve připomenout, že v případě správního soudnictví je veřejnost řízení upravena v §49
odst. 2 s. ř. s. Nicméně platí, že jednání se nařizuje pouze k projednání věci samé a tou zde byla
nečinnostní žaloba ve věci rozhodnutí o dopravním přestupku žalobce, a nikoli pořádková
pokuta, která byla stěžovatelce uložena až v řízení o této žalobě. Na tomto místě považuje
Nejvyšší správní soud za nutné znovu odkázat na smysl a účel pořádkové pokuty ukládané
soudem. Jedná se promptní nástroj směřující k zajištění náležitého a ukázněného průběhu řízení
před soudem, který se pohybuje na pomezí výkonu kázeňské (disciplinární) pravomoci a ukládání
trestu; to ostatně dokládá i dosti kazuistická a ne zcela jednotná judikatura Evropského soudu
pro lidská práva k tomu, zda pořádková pokuta uložená soudem je či není „trestním obviněním“
ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)
– srov. např. rozsudek ve věci Weber v. Švýcarsko, č. 11034/84, a naopak rozsudky ve věcech
Ravnsborg v. Švédsko, 14220/88, Putz v. Rakousko, č. 18892/91, či Jurík v. Slovensko, č. 50237/99.
[22] Jinými slovy – aplikace čl. 6 Úmluvy v dané věci není tak triviální a jednoznačná,
jak dovozuje stěžovatelka namítající porušení principu veřejnosti řízení prolínajícího se s právem
na ústní jednání ve věci. Nejvyšší správní soud se nicméně kloní k tomu, že pořádková pokuta
je spíše disciplinárním (kázeňským) opatřením než klasickou trestní sankcí, což potvrzuje
i poslední vývoj nejen v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. a contrario rozsudek
ve věci Rodriguez Ravelo v. Španělsko, č. 48074/10), ale rovněž v judikatuře Ústavního soudu
(viz nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 750/15, N 9/80 SbNU 107, anebo nález ze dne
23. 9. 2015, sp. zn. IV. ÚS 910/15, N 177/78 SbNU 627).
[23] V každém případě, i kdyby bylo na místě podřadit uložení pořádkové pokuty správním
soudem pod „trestní obvinění“, je potřeba procesní záruky předpokládané čl. 6 odst. 1 Úmluvy
vykládat v kontextu každé konkrétní věci, přiměřeně a především rozumně – tedy tak, aby bylo
respektováno právo jako racionální systém a v tomto duchu bylo také uplatňováno. Právo
na ústní jednání patří mezi tzv. implicitní práva, která jsou součástí širšího konceptu práva
na spravedlivý proces, avšak bezvýhradné trvání na jeho konání by – dovedeno do důsledků –
mohlo naprosto paralyzovat aplikaci institutu pořádkové pokuty v praxi (nejen) správního
soudnictví. Jako podstatné se proto jeví posouzení, zda absence ústního jednání vůbec mohla mít
nějaké reálné negativní dopady do práv stěžovatelky a zda ztížila její obhajobu. Nejvyšší správní
soud je přesvědčen, že k ničemu takovému zde nedošlo, a zdůrazňuje, že soudní spis obsahoval
dostatečné podklady pro vydání napadeného rozhodnutí o pořádkové pokutě, stěžovatelka
věděla, za jaké jednání jí byla pořádková pokuta uložena a měla možnost to zpochybnit právě
podanou kasační stížností; k tomu srov. mutatis mutandis rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Suhadolc
v. Slovinsko, č. 57655/08, v němž Evropský soud pro lidská práva připustil, že pro případ méně
závažných přestupků není ústní jednání vždy nezbytné.
V. Závěr a náklady řízení
[24] S ohledem na uvedené neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou,
proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl. A dlužno dodat, že za této situace
již samostatně nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
který stěžovatelka učinila v doplnění kasační stížnosti a za který ani po výzvě zdejšího soudu
nezaplatila soudní poplatek.
[25] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nenáleží; současně ovšem její procesní neúspěch nelze považovat za úspěch
žalobce či žalovaného. Nejvyšší správní soud tedy rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu