ECLI:CZ:NSS:2019:5.AZS.144.2018:67
sp. zn. 5 Azs 144/2018 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka
Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobců: a) E. M., b) A. M., oba zastoupeni
Mgr. Danielou Menclovou, advokátkou se sídlem Prešovská 337/6, Plzeň, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 31.
3. 2016, čj. OAM-1-645/VL-10-ZA14-R3-2007, a čj. OAM-1-644/VL-10-ZA14-R3-2007,
v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.
4. 2018, čj. 29 Az 22/2016-62,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 2018, čj. 29 Az 22/2016-62,
se r uší .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2016, čj. OAM-1-645/VL-10-ZA14-R3-2007,
a čj. OAM-1-644/VL-10-ZA14-R3-2007, se ruší a věci se v ra cí žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Ustanovené zástupkyni žalobců Mgr. Daniele Menclové, advokátce, se p ři zn áv á
odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 10 520 Kč, která bude proplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 11. 8. 2007 žalobci přicestovali do ČR bez platného oprávnění k pobytu na území
ČR. Dne 12. 8. 2007 požádali o udělení mezinárodní ochrany.
[2] Rozhodnutími ze dne 6. 2. 2008 žalovaný neudělil žalobcům mezinárodní ochranu
dle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Proti rozhodnutím žalovaného podali žalobci
žaloby u krajského soudu, který je zamítl jako nedůvodné rozsudky ze dne 20. 10. 2008,
čj. 29 Az 8/2008-79 a čj. 29 Az 9/2008-80. Proti rozsudkům podali žalobci kasační stížnosti,
kterým NSS vyhověl a rozsudky ze dne 22. 4. 2009, čj. 7 Azs 28/2009-121
a čj. 7 Azs 29/2009 127, napadené rozsudky krajského soudu zrušil a věci mu vrátil k dalšímu
řízení. Důvodem zrušení rozsudků krajského soudu byla podle NSS zejména skutečnost,
že krajský soud se nijak nevypořádal s důkazy navrženými žalobci, které mohly mít dopad
na posouzení projednávaných věcí.
[3] Rozsudky ze dne 11. 1. 2010, čj. 29 Az 8/2008-154 a čj. 29 Az 9/2008-190, krajský soud
obě rozhodnutí žalovaného zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud žalovanému
uložil, aby se podrobněji zabýval problémy etnicky smíšených manželství v zemi původu žalobců,
které popisují listiny provedené krajským soudem k důkazu, a v případě žalobkyně také tím,
zda je její návrat do země původu bezpečný.
[4] Rozhodnutími ze dne 20. 3. 2012 žalovaný opětovně neudělil žalobcům mezinárodní
ochranu dle §12 až §14b zákona o azylu. Proti rozhodnutím žalovaného podali žalobci
žaloby u krajského soudu, který je rozsudky ze dne 21. 1. 2013, čj. 29 Az 10/2012-98
a čj. 29 Az 9/2012-78, v rozsahu výroku o neudělení mezinárodní ochrany podle §12
až §14 zákona o azylu zamítl a v rozsahu výroku o neudělení mezinárodní ochrany podle §14a
a §14b zákona o azylu žalobě vyhověl, obě rozhodnutí žalovaného zrušil a věci mu vrátil
k dalšímu řízení. Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci i žalovaný kasační stížnosti.
Rozsudky ze dne 11. 7. 2013, čj. 7 Azs 6/2013-105, a ze dne 29. 8. 2013, čj. 4 Azs 9/2013-82,
NSS zrušil rozsudky krajského soudu a věci mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Rozsudky ze dne 12. 1. 2015, čj. 29 Az 10/2012-194 a čj. 29 Az 9/2012-181, krajský soud
obě rozhodnutí žalovaného zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení. Proti rozhodnutí ve věci
žalobkyně podal žalovaný kasační stížnost, kterou NSS odmítl jako nepřijatelnou usnesením
ze dne 31. 3. 2015, čj. 4 Azs 31/2015-23.
[6] Rozhodnutími ze dne 31. 3. 2016 žalovaný znovu neudělil žalobcům mezinárodní
ochranu dle §12 až §14b zákona o azylu.
[7] Žalobci podali proti posledně zmíněným rozhodnutím žalovaného žaloby ke krajskému
soudu, který obě řízení spojil k společnému projednání a žaloby zamítl v záhlaví označeným
rozsudkem. Krajský soud se ztotožnil se závěry žalovaného a konstatoval, že na uvedených
závěrech nic nemění ani aktualizovaná zpráva Ministerstva zahraničních věcí ze dne 7. 1. 2018,
kterou si od MZV k případu žalobců vyžádal.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[8] Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci (stěžovatelé) kasační stížnost z důvodů,
které podřadili pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle stěžovatelů je kasační stížnost
přijatelná, protože se týká otázek, které dosud nebyly judikaturou řešeny, a rozsudek krajského
soudu vykazuje zásadní vady, jež mohly mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelů.
[9] Stěžovatelé namítli, že krajský soud se nevyjádřil ke zprávám a článkům, ke kterým
v žalobě uvedli internetové odkazy, nijak je nevzal v úvahu a nezdůvodnil, proč je neprovedl
k důkazu. Krajský soud se nezabýval ani vyjádřením doc. K. z Amnesty International.
[10] Dále namítli nesprávné posouzení (ne)existence důvodu udělení azylu podle §12 písm. b)
zákona o azylu. Podle stěžovatelů by stěžovatelka byla kvůli své arménské národnosti, kterou
má po otci, v Ázerbájdžánu vystavena obavám z prozrazení její národnosti a silnému
psychickému tlaku, který dosahuje intenzity pronásledování. Žalovaný a krajský soud opomenuli
část zprávy, že pokud by stěžovatelka měla arménský pas, nemá žádnou šanci se do země dostat
a tuto šanci by neměla, ani kdyby měla pas jiné země a ázerbájdžánské orgány by zjistily,
že je Arménka. Pokud by byla prozrazena arménská národnost stěžovatelky,
mělo by to za následek její diskriminaci pro národnostní původ a odmítnutí účinné ochrany
ze strany ázerbájdžánských státních orgánů. Podle žalovaného a krajského soudu není prokázáno,
že by ázerbájdžánské státní orgány hleděly na stěžovatelku jako na Arménku; v předchozím
občanském průkazu však měla uvedenu arménskou národnost. V případě pochybností
měl žalovaný rozhodnout ve prospěch stěžovatelky.
[11] Závěry žalovaného, které převzal krajský soud, že pokud žena - Arménka přijme příjmení
svého manžela, je tím ochráněna, jsou podle stěžovatelů v rozporu se zprávou MZV
o dodržování lidských práv v Ázerbájdžánu ze dne 15. 10. 2014. Skutečnost,
že již v Ázerbájdžánu nejsou uzavírána nová smíšená manželství, svědčí o tom, že stěžovatelé
by v případě návratu byli vystaveni psychickému nátlaku. Tomu nasvědčuje také nová zpráva
MZV ze dne 17. 1. 2018, podle které nelze zcela vyloučit diskriminační tendence vůči
stěžovatelům v případě jejich návratu, jejich integrace by po dlouhé době byla složitá a žádost
o azyl by mohla být brána jako pohanění dobrého jména země v zahraničí, což by s sebou mohlo
nést šikanu při vyřizování dokumentů, shánění práce apod. Také podle zprávy Evropské komise
proti rasismu a intoleranci z března 2011 mohou osoby smíšeného arménského původu čelit
diskriminaci.
[12] Stěžovatelka tvrdila, že byla vystavena psychickému nátlaku ze strany sousedů, obrátila
se o pomoc na policistu, který jí však sdělil, že nemůže nic dělat. Zjevně tak byla projevena
neschopnost či neochota státní moci jakkoliv zasáhnout ve prospěch stěžovatelky. Z výpovědi
stěžovatele plyne, že při opouštění Ázerbájdžánu byli nuceni opustit vlak, byly jim odebrány
doklady a stěžovatel byl státními orgány (pohraničníky) osočován, že se zastává Arménky,
a byl fyzicky napaden. Na žádosti stěžovatelů o vystavení dokladů státní orgány vůbec
nereagovaly, z čehož je zjevná neochota poskytnout stěžovatelům ochranu před
pronásledováním. Podle zpráv MZV je poskytnutí účinné ochrany ze strany země původu značně
diskutabilní a o diskriminaci Arménů v Ázerbájdžánu hovoří i zpráva Ministerstva zahraničí USA
ze dne 25. 6. 2015.
[13] Stěžovatelé namítli také nesprávné posouzení splnění podmínek pro udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Ze zpráv MZV ze dne 15. 10. 2014
a ze dne 17. 1. 2018 a ze zprávy Evropské komise z března 2011 jednoznačně plyne,
že humanitární azyl měl být stěžovatelům udělen.
[14] Podle stěžovatelů byly nesprávně posouzeny rovněž podmínky pro udělení doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu. V zemi původu již 20 let probíhá válečný konflikt
mezi Arménií a Ázerbájdžánem o území Náhorního Karabachu; v zemi jsou navíc ekonomické
problémy, od kterých stát odvádí pozornost k Arménům. Žalovaný vycházel ze zprávy MZV
ze dne 14. 12. 2010 a neopatřil si aktuální podklady o eskalaci konfliktu. V případě návratu
by stěžovatelům byl znemožněn výkon práva na soukromý a rodinný život.
[15] Po stěžovatelích nelze požadovat, aby se do země původu vraceli s tím, že nesmí
v žádném případě prozradit původ stěžovatelky. Je vyloučeno, aby stěžovatelům nebyla udělena
mezinárodní ochrana (azyl) či doplňková ochrana s pouhým odkazem na to, že stěžovatelka
nemusí v žádné souvislosti svůj smíšený původ uvádět a vystavovat se tak diskriminaci.
[16] Stěžovatelé navrhli, aby NSS rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[17] Žalovaný se ztotožnil s názorem krajského soudu a odkázal na své rozhodnutí a napadený
rozsudek. Navrhl, aby NSS kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Ve věcech mezinárodní ochrany se NSS po posouzení přípustnosti kasační stížnosti
v souladu s §104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatelů. Není-li tomu tak, NSS takovou kasační stížnost odmítne
jako nepřijatelnou (viz usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb.
NSS). O případ přijatelnosti kasační stížnosti se může jednat mj. tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do právního postavení stěžovatelů. V nyní projednávané věci stěžovatelé namítali nesprávné
právní posouzení podmínek pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu příslušných ustanovení
zákona o azylu, jakož i nesprávné vyhodnocení skutkového stavu. Stěžovatelé tedy namítají
taková zásadní pochybení krajského soudu, která by mohla mít dopad do jejich hmotně právního
postavení a která nelze z hlediska posouzení přijatelnosti kasační stížnosti prima facie vyloučit.
NSS proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná.
[19] Kasační stížnost je důvodná.
[20] Nejprve je třeba konstatovat, že řízení u krajského soudu bylo zatíženo vadou,
ke které NSS musí přihlížet z úřední povinnosti. Krajský soud v napadeném rozsudku zjevně
vycházel z informace MZV ze dne 17. 1. 2018 k současné podobě ázerbájdžánsko-arménských
vztahů, kterou si od MZV v průběhu soudního řízení sám vyžádal. Ve věci však nenařídil jednání,
na kterém by listinu provedl k důkazu. NSS připomíná, že provede-li krajský soud dokazování
listinnými důkazy bez nařízení jednání, trpí jeho rozhodnutí jinou vadou řízení před soudem,
jež mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí a je důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Uvedené platí i tehdy, pokud účastníci řízení souhlasili
s rozhodnutím o věci samé bez nařízení jednání (viz rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005,
čj. 3 Azs 103/2005-76, č. 687/2005 Sb. NSS). Tato vada však sama o sobě nebrání přezkumu
kasačních námitek stěžovatelů, neboť pro skutkové i právní posouzení věci obsahuje správní spis
dostatek podkladů.
[21] Stěžovatelé nejprve namítali, že krajský soud se nijak nevyjádřil k důkazům (internetovým
zprávám a článkům) předkládaným k žalobě a nezdůvodnil, proč je neprovedl. Tato kasační
námitka není důvodná. V bodě 11. rozsudku krajský soud konstatoval, že při dosavadních
jednáních postupně provedl množství důkazů předložených stěžovateli, což považoval
za dostatečné. Zprávy a články navržené stěžovateli v podání ze dne 25. 5. 2016 měly podporovat
námitky o tom, že v Náhorním Karabachu stále eskalují spory, o čemž však krajský soud neměl
pochybnosti. Podrobný popis jednotlivých incidentů v dané oblasti však na konkrétní situaci
stěžovatelů nemá podle krajského soudu vliv. Z napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud
navržené důkazy neprovedl, neboť to považoval za nadbytečné. NSS uzavírá, že krajský soud
vyložil důvody, proč důkazy neprovedl, resp. jak s nimi bylo naloženo.
[22] K přípisu doc. K, krajský soud v bodě 25. rozsudku připomněl, že ten byl
v předcházejícím soudním řízení proveden a žalovaný byl zavázán, aby se jím zabýval, což učinil
na str. 7 napadeného rozhodnutí. Krajský soud si tedy byl vědom existence uvedeného podkladu,
již se však nezabýval jeho obsahem a stejně jako žalovaný se s ním řádně nevypořádal (podrobněji
viz níže). Kasační námitka nevypořádání přípisu doc. K, je tedy důvodná.
[23] Stěžovatelé dále namítli nesprávné posouzení důvodů pro udělení azylu podle
§12 písm. b) zákona o azylu, humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu a doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu.
[24] V pohovorech k žádosti o udělení mezinárodní ochrany a doplňujících pohovorech
stěžovatelé konzistentně tvrdili, že po vypuknutí ázerbájdžánsko-arménského konfliktu
v Náhorním Karabachu v roce 1991 začali mít problémy, protože stěžovatelka je Arménka
(má arménského otce a ázerbájdžánskou matku, její rodné příjmení bylo arménské – A.). Přestali
se s ní bavit lidé v práci, sousedi jí nadávali, bouchali na dveře bytu a dokonce je chtěli vylomit,
fyzicky na ni útočili - vše se stupňovalo a stávalo nesnesitelným. Z Karabachu museli utéct tamní
Ázerbájdžánci, kteří přišli do Baku a začali vyhánět Armény, zabírat jejich byty apod. Právě ti
na stěžovatelku dle jejího vyjádření útočili. Stěžovatelka kvůli psychickému nátlaku odešla ze
zaměstnání (pracovala jako zdravotní sestra). Nemohla jít v klidu ani nakoupit a stěžovatel
nemohl být stále s ní, protože pracoval. Místní okrskář stěžovatelům sdělil, že jim nelze pomoci,
že stěžovatelce jako Arménce lidé nedají pokoj a bude lepší, pokud odjedou. Podle stěžovatelky
okrskář řekl, že takových případů je více a nic se nedá dělat, „protože to je jako vlna“, policie údajně
byla bezmocná. Na jiné orgány se neobraceli, jelikož „když jim nemohl pomoci okrskář - policie,
tak už nikdo“; okrskář je tam „nejvyšší moc, všechno kontroluje, o všem ví a rozhoduje, a když řekne,
že něco nejde, prostě to nejde“. Stěžovatel sám žádné problémy neměl, neboť je Ázerbájdžánec.
V prosinci 1991 odjeli z vlasti do Ruska, kde žili 16 let s rodiči stěžovatelky. Status uprchlíka
v Rusku neměli, protože k tomu bylo třeba dokladů, kterými nedisponovali. Stěžovatelé
mají pouze oddací list a rodný list stěžovatelky, ostatní doklady jim sebrali pohraničníci
při kontrole na hranicích s Ruskem, kde došlo k potyčce (pohraničníci stěžovateli vyčítali,
že se zastává Arménky a převáží ji do Ruska). Stěžovatelé se vícekrát obraceli na státní orgány
kvůli vydání nových dokladů, úřady jim však nikdy neodpověděly. Cesta do Ázerbájdžánu
za účelem vyřízení dokladů nebyla myslitelná; také do Moskvy se jako osoby bez dokladů
a pobytového oprávnění obávali jet. V Rusku se jejich situace zhoršila po vypuknutí čečenské
války, všechny osoby kavkazské národnosti byly kontrolovány; stěžovatelé museli ruské orgány
uplácet. Po čase se rozhodli odejít také z Ruska, kde nemohli normálně žít (například
se jít pobavit do města). Do Ázerbájdžánu by se spolu nemohli vrátit, protože stěžovatelka
by byla deportována do Arménie. Podle stěžovatele by si ázerbájdžánské orgány mohly v počítači
a archivu dohledat původ i rodné příjmení stěžovatelky. Případný návrat na jiné místo v zemi
původu než do Baku by podle stěžovatele znamenal život ve strachu. V zemi původu žije matka
stěžovatele a jeho tety, ale s nikým nejsou v kontaktu.
[25] NSS pro úplnost připomíná, že pokud se žadatelé o mezinárodní ochranu po celou dobu
řízení ve věci mezinárodní ochrany drží jedné dějové linie, jejich výpovědi lze i přes drobné
nesrovnalosti označit za konzistentní a za souladné s dostupnými informacemi o zemi původu,
pak je třeba z takových výpovědí vycházet (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 7. 2008,
čj. 2 Azs 49/2008-83).
[26] Ve správním spise jsou založeny následující zprávy, na které žalovaný v napadených
rozhodnutích ze dne 31. 3. 2016 sice výslovně neodkázal, ale ze kterých dle NSS plynou
podstatné informace, jež se týkají situace v Ázerbájdžánu v době odchodu stěžovatelů ze země
a následného tamního společenského vývoje. Ze zprávy UNHCR o Ázerbájdžánu ze září 2003
plyne, že konflikt v Náhorním Karabachu vedl k násilí vážné intenzity proti Arménům v Baku,
kde stěžovatelé bydleli před odchodem z vlasti. V důsledku uvedeného opustila valná většina
obyvatel arménského původu Ázerbájdžán. U osob arménského původu, které odešly do jiných
částí bývalého SSSR, „bude v případě jejich sekundárního pohybu třeba pečlivě vypracovat analýzu každého
z případů, jež posoudí další potřebu ochrany“. Diskriminace Arménů v Ázerbájdžánu není oficiální
politikou, je však tolerována. Sama o sobě není perzekucí, ale v individuálních případech
je možné, že kumulativní efekt jí může dosáhnout. Podle zprávy (byť je z roku 2003) nebudou
osoby arménského původu s největší pravděpodobností přijaty zpět do Ázerbájdžánu, pokud
by byly deportovány ze země, kde požádaly o azyl. Z informace UNHCR ze dne 3. 5. 2005 plyne,
že od počátku konfliktu s Arménií ázerbájdžánští uprchlíci a vnitřně vysídlené osoby nezákonně
zabírali obydlí Arménů a osob řadících se k ohroženým skupinám. Policie, úřady či soudy však
odmítaly zasáhnout a případná soudní nařízení o povinnosti vystěhovat se byla odkládána
„až do doby osvobození Karabachu od okupace“. Po vypuknutí konfliktu v Náhorním Karabachu měla
diskriminace různých forem značný negativní dopad na Armény a smíšená manželství, mnoho
z nich přiměla k odchodu z Ázerbájdžánu. Případy diskriminace jsou pravidelně hlášeny.
Z informace MV Velké Británie ze dne 4. 12. 2006 plyne, že diskriminace Arménů existuje
v oblasti zaměstnání, vzdělání a bydlení (viz též zprávu MZV USA ze dne 6. 3. 2007),
nelze ji však obecně označit za perzekuci dle čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech
(což podle NSS nevylučuje konkrétní případy, ve kterých k azylově relevantnímu pronásledování
mohlo docházet). Podle informace MZV Nizozemska z července 2004 nelze o diskriminaci
Arménů ze strany státních orgánů již řadu let hovořit, avšak jsou známy případy, kdy etničtí
Arméni byli například v sousedské při znevýhodňováni a nepřímo diskriminováni; nelze vyloučit,
že ázerbájdžánské orgány jsou „méně nakloněny“ k poskytování pomoci etnickým Arménům.
Z informace MZV ze dne 14. 12. 2010 plyne, že oficiálně osoby arménského původu
diskriminovány nejsou, v praktické rovině se však s problémy mohou setkávat; vždy záleží
na posouzení individuálního případu. Proces návratu Ázerbájdžánců arménského původu
do země by mohl být značně složitý, v některých případech pak zcela nemožný s ohledem
na byrokratické překážky.
[27] Stěžovatelé v řízení před krajským soudem, které předcházelo vydání nyní napadených
rozhodnutí žalovaného, předložili vyjádření doc. K. z Amnesty International ze dne 9. 5. 2014,
v němž doc. K. popisuje, že postavení Arménů je kvůli konfliktu v Náhorním Karabachu velmi
obtížné. Jsou vystaveni nejen diskriminaci ze strany místních úřadů a většinové ázerbájdžánské
společnosti, ale zároveň jsou terčem útoků vyplývajících z frustrace ázerbájdžánských vyhnanců
z Karabachu. Uvedené problémy umocňuje situace v Ázerbájdžánu, který nedosahuje standardů
právního státu západního typu a je v něm omezena vymahatelnost práva. V důsledku toho se
občané nemohou účinně bránit proti útokům na jejich integritu, např. proti rasově motivovaným
napadením. O situaci v Ázerbájdžánu se doc. K. osobně přesvědčil jako člen pozorovatelské mise
OBSE v roce 2003. Podobně nejsou pro stěžovatele příznivé ani poměry v Rusku, kde uprchlíci
žijí ve strachu z násilné deportace, jsou oběťmi rasových útoků a systematické diskriminace ze
strany většinové ruské společnosti (což bylo umocněno rusko-čečenským konfliktem).
[28] V napadených rozhodnutích žalovaný výslovně odkázal na novější zprávy o zemi původu
z roku 2015 a 2016. Ze zprávy MZV USA o dodržování lidských práv ze dne 25. 6. 2015 plyne,
že někteří z 20 000 až 30 000 Arménů žijících v Ázerbájdžánu se setkávali s diskriminací
v zaměstnání, bydlení a poskytování sociálních služeb. Někteří tajili svou etnickou příslušnost
tím, že si změnili etnické označení v cestovním pase. V průběhu roku se neobjevily žádné zprávy
o násilí vůči Arménům. Podle informace MZV ze dne 26. 2. 2016 žije v Ázerbájdžánu několik
desítek tisíc arménsko-ázerbájdžánských manželství, téměř výlučně se jedná o variantu manžel
Ázerbájdžánec - manželka Arménka. Ženy mají ázerbájdžánské pasy a pod ochranou manžela
nemají problémy, avšak občas se otázka národnosti „objeví v diskriminačním či skandalizačním
kontextu“. Nelze vyloučit ani diskriminaci v profesní kariéře. Jedná se výhradně o manželství
uzavřená do roku 1991 a stále více hraje kladnou roli faktor času. Pokud by žena měla arménský
pas, nemá žádnou šanci se dostat ze zahraničí zpět do Ázerbájdžánu, ani kdyby měla pas jiné
země a státní orgány zjistily, že je Arménka. Pokud má žena ázerbájdžánský pas vydaný po roce
1991, problém by mít neměla. Národnost se v Ázerbájdžánu do vnitřního ani zahraničního pasu
nezapisuje, je ale uvedena v rodném listě. Z výroční zprávy Human Rights Watch 2016
ze dne 27. 1. 2016 plyne, že v zemi došlo k „regresi v oblasti lidských práv a základních svobod“.
Ze zpráv z Infobanky ČTK ze dne 28. 9. 2015 a 19. 12. 2015 plyne, že vojenské střety mezi
Ázerbájdžánem a Arménií se v roce 2015 vyostřily.
[29] Žalovaný v napadených rozhodnutích uvedl ve vztahu k §12 písm. b) zákona o azylu,
že ani v době odchodu z vlasti nedosahovaly potíže stěžovatelů azylově relevantní intenzity
a opakovanosti, navíc již uplynulo značné časové období. Arméni mohou být v Ázerbájdžánu
diskriminováni, ale ne v azylově relevantní míře. Stěžovatelka je smíšeného původu (není tedy
etnickou Arménkou) a jeden z jejích rodičů má ázerbájdžánskou národnost, proto i ona ji může
mít a vyhnout se tak problémům. Navíc má ázerbájdžánské příjmení po manželovi a při odjezdu
z vlasti měla doklady s ázerbájdžánským příjmením. Stěžovatelka tvrdila ústrky výhradně
ze strany soukromých osob, avšak kromě jediného pohovoru s místním okrskářem nevyvinula
žádnou snahu o ochranu svých práv ve vlasti. Může ji ochránit její ázerbájdžánský manžel,
protože aktuální zprávy ze země původu hovoří o téměř bezproblémovém životě smíšených
manželství ve městě Baku. Nelze vyloučit, že by se žalobkyně po návratu potkala s osobami
z minulosti, to však samo o sobě není azylově relevantní. Nadto jsou státní orgány schopny
zajistit osobám arménské národnosti ochranu před útoky ze strany Ázerbájdžánců. Stěžovatelé
mají reálnou možnost získat ázerbájdžánské cestovní doklady a doklady totožnosti.
Podle žalovaného stěžovatelé nesplňují ani podmínky pro udělení humanitárního azylu podle
§14 zákona o azylu. Mají možnost integrovat se zpět v zemi původu a najít si tam zaměstnání.
Jsou zdrávi a stěžovatelka již 25 let užívá ázerbájdžánské příjmení. Žalovaný neshledal ani důvod
pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Nebude-li stěžovatelka chtít,
nemusí v žádné souvislosti svůj smíšený původ uvádět a vystavovat se tak případné diskriminaci
ze strany Ázerbájdžánců. Může ji ochránit její manžel, ochranu jí mohou poskytnout
i ázerbájdžánské orgány. Konflikt v Náhorním Karabachu se nemění a nemá zásadní dopad
na situaci občanů žijících mimo toto území. Svůj soukromý a rodinný život mohou stěžovatelé
realizovat ve své vlasti. Krajský soud se v napadeném rozsudku ztotožnil se všemi závěry
žalovaného.
[30] Podle §12 písm. b) zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní
ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu […] národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině […] ve státě, jehož občanství má[.]
[31] Podle rozsudku NSS ze dne 19. 5. 2004, čj. 5 Azs 63/2004-60, 364/2004 Sb. NSS určitá
sociální skupina ve smyslu citovaného ustanovení „je skupina osob, která se vyznačuje objektivně
společnou charakteristikou nebo kterou společnost alespoň takto vnímá. […] I pouhá příslušnost k určité sociální
skupině může být postačujícím důvodem pro udělení azylu; rozhodující je ovšem existence odůvodněného strachu
z pronásledování, směřujícího vůči žadateli o azyl jako příslušníku určité sociální skupiny, jež podnikají úřady
země, případně jež vychází od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech
dotyčné země, a úřady vědomě takové jednání tolerují, případně odmítají či jsou neschopné zajistit účinnou
ochranu.“ Z rozsudku NSS ze dne 4. 12. 2013, čj. 1 Azs 18/2013-20, plyne, že v prostředí
národnostního sporu dvou zemí může být původ ze smíšené rodiny azylově relevantním
důvodem případného pronásledování. Jedná se buď o pronásledování z důvodu příslušnosti
k určité sociální skupině (osob pocházejících z národnostně smíšených rodin), anebo přímo
z důvodu národnosti [v praxi může být hranice mezi jednotlivými důvody pronásledování
dle §12 písm. b) zákona o azylu volná a může docházet k jejich překrývání].
[32] Podle §2 odst. 4 zákona o azylu se pronásledováním rozumí závažné porušení lidských práv,
jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu
dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.
[33] Z rozsudku NSS ze dne 14. 6. 2012, čj. 6 Azs 4/2012-67, plyne, že série ústrků,
které samostatně nedosahují takové intenzity či systematičnosti, aby je bylo možno považovat
za azylově relevantní, může této intenzity dosahovat ve svém úhrnu (tzv. pronásledování
na kumulativním základě).
[34] Podle §2 odst. 6 zákona o azylu se původcem pronásledování nebo vážné újmy rozumí státní orgán,
strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem
nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy
se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace,
kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.
[35] V rozsudku ze dne 28. 5. 2009, čj. 5 Azs 36/2008-119, NSS konstatoval, že pro udělení
azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu musí žadatel kumulativně splnit následující kritéria:
(1) musí se nacházet mimo zemi svého původu; (2) musí mít odůvodněný strach; (3) jemu hrozící
újma musí dosahovat intenzity pronásledování; (4) ochrana v zemi původu selhala; (5) musí být
pronásledován z azylově relevantních důvodů; a (6) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule
(§15 zákona o azylu).
[36] Není sporu o tom, že první podmínka je u stěžovatelů splněna.
[37] Ve vztahu k druhé, třetí a páté podmínce NSS konstatuje, že žalovaný odhlédl
od skutečné podstaty tvrzených obav stěžovatelů. Jejich jádro spočívalo v tom, že Ázerbájdžánci
napadali stěžovatelku s ohledem na její arménské kořeny, třebaže je smíšeného původu, vdala
se za Ázerbájdžánce a užívá ázerbájdžánské příjmení. Stěžovatelé uváděli, že se do země původu
nemohou společně vrátit, protože ázerbájdžánsko-arménské vztahy jsou stále velmi napjaté.
Žalovaný se zaměřil na posouzení formální možnosti stěžovatelky mít ázerbájdžánskou národnost
a užívat ázerbájdžánské příjmení, aniž zohlednil skutečný problém, tedy že Ázerbájdžánci vnímali
stěžovatelku jako osobu, jejíž původ je fakticky spjat s Arménií, a proto ji napadali; právě to bylo
důvodem obav stěžovatelky. Žalovaný se dostatečně nezabýval ani tvrzením stěžovatelů,
že původci pronásledování byli ázerbájdžánští uprchlíci z Arménie či Náhorního Karabachu,
kteří zabírali byty Arménů.
[38] Podle NSS mají tvrzení stěžovatelů jednoznačnou oporu v podkladech rozhodnutí,
které měl žalovaný v době vydání svých rozhodnutí k dispozici. Z nich vyplývá, že po vypuknutí
konfliktu v Náhorním Karabachu se velmi zhoršily arménsko-ázerbájdžánské vztahy a naprostá
většina osob arménské národnosti z Ázerbájdžánu odešla. Věrohodné je rovněž tvrzení
stěžovatelů, že stěžovatelka byla z důvodu svých arménských kořenů napadána ázerbájdžánskými
uprchlíky, kteří přišli z Arménie či Náhorního Karabachu (jak plyne z judikatury uvedené výše,
rozdíl mezi národností či příslušností stěžovatelky k sociální skupině osob se smíšeným původem
či ze smíšených manželství není v tomto případě až tak podstatný). Stěžovatelka byla dle svých
slov vystavena ústrkům v práci a psychickému a fyzickému násilí ze strany sousedů, resp. osob,
které přišly do Baku. Intenzita „vyčleňování“ stěžovatelky ze společnosti a útoky Ázerbájdžánců
nebyly ojedinělé a stupňovaly se (stěžovatelka opustila práci, bála se vycházet ven, jít nakoupit,
lidé jí nadávali a fyzicky na ni útočili, schylovalo se také k jejímu napadení přímo v obydlí
stěžovatelů). Ačkoliv z podkladů rozhodnutí plyne, že situace v Ázerbájdžánu se v průběhu let
uklidnila a postavení osob arménské (resp. smíšené) národnosti se zlepšilo, nelze přehlédnout,
že minimálně jednou z příčin klidnější situace je exodus Arménů z Ázerbájdžánu. Pokud
v Ázerbájdžánu žije pouze zlomek osob arménského původu, logicky nedochází k problémům
mezi Armény a Ázerbájdžánci v takové míře jako dříve. Podklady rovněž hovoří o tom,
že je třeba posuzovat každý individuální případ a jeho konkréta zvlášť. Z podkladů rozhodnutí
zároveň plyne, že vstup Arménů do Ázerbájdžánu je přinejmenším komplikovaný,
někdy nemožný. Ostatně nejsou uzavírána ani nová smíšená ázerbájdžánsko-arménská
manželství. Konflikt v Náhorním Karabachu, který je hlavní příčinou nepřátelství obou národů,
rozhodně nelze považovat za uzavřený. Ani v Rusku přitom stěžovatelé nežili v příznivých
podmínkách, neboť pocházejí z kavkazské oblasti a nadto ani neměli příslušné doklady,
což jim neumožňovalo získat status uprchlíka a vést řádný život bez neustálých kontrol, ústrků
a úplatků.
[39] Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelé odcházeli z Ázerbájdžánu za vyostřené situace
a jejich vztahy se sousedy - Ázerbájdžánci byly přinejmenším v některých případech nepřátelské
a velmi napjaté. Nelze vyloučit, že v případě návratu do Ázerbájdžánu (pokud by byl vůbec
možný) by ústrky stěžovatelky pokračovaly. Smíšený ázerbájdžánsko-arménský původ
stěžovatelky by státní orgány i obyvatelé Ázerbájdžánu mohli odhalit, a to například v matrice
nebo jiných archivech. Nelze opomenout ani to, že pohraničníci zabavili stěžovatelům při jejich
odchodu do Ruska pasy a další doklady; také proto by mohl být smíšený původ stěžovatelky
při vyřizování nových dokladů snadno odhalen. Z podkladů rozhodnutí dále plyne,
že i v současnosti čelí osoby arménského původu (ke kterým NSS počítá také osoby smíšeného
původu, jsou-li za Armény považovány) diskriminaci v oblasti zaměstnání, bydlení a poskytování
sociálních služeb. Velké problémy mohou mít také při vyřizování nových dokladů. Žalovanému
lze dát za pravdu v tom, že z podkladů rozhodnutí v obecné rovině vyplývá, že diskriminace osob
arménského původu nedosahuje intenzity azylově relevantního pronásledování. V konkrétních
případech však nelze vyloučit, že by k takové vysoké intenzitě mohlo dojít. Právě tak tomu
je dle názoru NSS v případě stěžovatelky, která v současné době v Ázerbájdžánu není
integrována, odjela z nepřátelského prostředí a bez dokladů. S vysokou mírou pravděpodobnosti
by tedy u ní mohly nastat problémy již se samotným návratem do Ázerbájdžánu a mohly
by jí hrozit také případné ústrky a diskriminace, které by se „kumulovaly“.
[40] Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že stěžovatelku může chránit její manžel,
protože v Ázerbájdžánu stále žijí smíšená manželství, v nichž muž ženu ochrání. Některé zprávy
o zemi původu sice v obecné rovině potvrzují tento názor, zároveň je však třeba poznamenat,
že žalovaný nezohlednil konkrétní okolnosti případu stěžovatelů. Možnost ázerbájdžánského
manžela ochránit jeho ženu totiž zjevně není bezvýjimečná. Například z informace MZV
Nizozemska z července 2004 plyne, že arménské ženy ze smíšených manželství, které jsou
chráněny jejich manželem, jsou zcela integrovány do společnosti a v mnoha případech se jedná
o rodiny vlivného manžela; etničtí Arméni bez vlivné rodiny se mohou s problémy setkávat. Podle
NSS nelze v případě stěžovatelů paušálně konstatovat, že stejně jako jiné smíšené páry mohou
bez problémů žít v Ázerbájdžánu. Stěžovatelé již mnoho let v zemi nežijí a zcela jistě tak nejsou
v tamní společnosti integrováni. V takové situaci nelze stěžovatele považovat za vlivného muže,
resp. člena vlivné rodiny, který by v Ázerbájdžánu měl takové postavení, že je schopen
stěžovatelku ochránit.
[41] Názor NSS o tom, že situace stěžovatelů by v případě jejich návratu byla značně
nepříznivá, podporuje také vyjádření doc. K., které ovšem žalovaný i krajský soud pominuli.
[42] Ze všeho výše uvedeného podle NSS plyne, že druhá, třetí a pátá podmínka udělení azylu
podle §12 písm. b) zákona o azylu jsou v případě stěžovatelky splněny. Stěžovatelka sice není
arménské národnosti, pochází ale ze smíšeného manželství a její rodné příjmení je arménské.
Napjaté ázerbájdžánsko-arménské vztahy jsou v Ázerbájdžánu nadále realitou, která na osoby
arménského původu může mít (byť nepřímý) diskriminační dopad, tím spíše, nejsou-li
v Ázerbájdžánu (vzhledem k odchodu ze země a letité nepřítomnosti) integrovány. Stěžovatelka
v zemi původu čelila a v případě návratu by nadále mohla čelit ústrkům, které ve svém úhrnu
znamenají tzv. pronásledování na kumulativním základě. Lze pak uvažovat buď o pronásledování
z důvodu příslušnosti k sociální skupině (osob pocházejících ze smíšené ázerbájdžánsko-
arménské rodiny), anebo přímo z důvodu národnosti.
[43] Ve vztahu k čtvrté podmínce pro udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu, tj. selhání
ochrany ve státě původu, je třeba konstatovat, že zákon o azylu je nutné vykládat
eurokonformně, tedy v souladu se směrnicí Evropského a Parlamentu a Rady 2011/95/EU
(tzv. kvalifikační směrnice). Podle čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice musí být ochrana
před pronásledováním nebo vážnou újmou účinná a nesmí být pouze dočasná. Má se zpravidla za to, že taková
ochrana je poskytována, jestliže subjekty uvedené v odst. 1 písm. a) a b) [tj. stát, ovládající strana
nebo organizace] učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné
zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování
nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup. Podle rozsudku NSS ze dne 30. 9. 2008,
čj. 5 Azs 66/2008-70, č. 1749/2009 Sb. NSS, pokud z dostupných zpráv o zemi původu plyne
existence obecně účinného právního systému, který však v praxi není schopen zajistit pro určitou
specifickou skupinu (či jednotlivce) účinnou ochranu, nelze takový právní systém považovat
za dostatečný, i kdyby pro většinu populace jinak dostatečný byl.
[44] Stěžovatelé v řízení před žalovaným uvedli, že se problémy v zemi původu snažili řešit
s místním okrskářem, který představuje „nejvyšší moc“ v dané oblasti. Ten jim však odpověděl,
že policie je proti útokům ze strany vnitřně přesídlených Ázerbájdžánců bezmocná, a doporučil
jim odchod ze země. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že při potyčce s pohraničníky
při odchodu ze země přišli stěžovatelé o své doklady, a přestože několikrát kontaktovali
ázerbájdžánské orgány za účelem získání nových dokladů, nikdy jim nepřišla žádná
(byť zamítavá) odpověď. Ze zpráv o zemi původu, které měl žalovaný k dispozici, vyplynulo,
že ačkoliv se situace osob arménské národnosti v obecné rovině zlepšuje, státní orgány stále
tolerují jejich diskriminaci a činí jim problémy při jejich návratu do země. Arméni se mohou
setkat s ústrky a znevýhodňováním také při vyřizování dokladů. K tomu v Ázerbájdžánu v roce
2016 docházelo k „regresi“ v oblasti základních lidských práv a svobod. Vzhledem k uvedenému
je nesprávný závěr žalovaného, že stěžovatelé se obrátili toliko na obyčejného okrskáře a spokojili
se s jeho sdělením, že on jim nepomůže. Žalovaný se nezabýval postojem a jednáním
ázerbájdžánských orgánů v kontextu celého příběhu stěžovatelů. Podle NSS je přitom zřejmé,
že přestože v Ázerbájdžánu formálně existuje řada právních institutů, jež mají zajistit ochranu
všem obyvatelům, je přinejmenším sporná jejich skutečná účinnost v případě osob arménského
původu. Také čtvrtá podmínka pro udělení azylu stěžovatelce je tedy splněna, protože státní
orgány v zemi původu nebyly schopny a ochotny poskytnout stěžovatelce odpovídající ochranu.
[45] V řízení nebylo prokázáno, že by na některého ze stěžovatelů dopadala vylučující klauzule
ve smyslu §15 zákona o azylu. Také poslední šestá podmínka pro udělení azylu stěžovatelce
dle §12 písm. b) zákona o azylu je tedy splněna.
[46] NSS uzavírá, že v případě stěžovatelky byly splněny veškeré podmínky pro udělení azylu
podle §12 písm. b) zákona o azylu.
[47] Ve vztahu ke stěžovateli NSS konstatuje, že také vůči němu se žalovaný dopustil
nesprávného posouzení podmínek pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný totiž napadené
rozhodnutí opřel o svůj názor na příběh stěžovatelky, který však posoudil nesprávně.
NSS pro úplnost poznamenává, že ač tvrzené problémy stěžovatele nedosahovaly intenzity
jako u stěžovatelky, jeho příběh je úzce svázán s osudem jeho manželky. Pokud by žalovaný
opětovně dospěl k závěru, že stěžovatel podmínky podle §12 písm. b) zákona o azylu nesplňuje,
je nasnadě, aby se zabýval udělením azylu za účelem sloučení rodiny podle §13 zákona o azylu.
[48] NSS shrnuje, že kasační námitka nesprávného posouzení splnění důvodů pro udělení
azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu je důvodná. Uvedené nezákonnosti se přitom dopustil
již žalovaný v napadených rozhodnutích, a proto NSS nezbylo než zrušit také tato rozhodnutí.
[49] Vzhledem k tomu, že NSS shledal naplnění podmínek pro udělení azylu stěžovatelce
podle §12 písm. b) zákona o azylu, stejně jako nesprávné posouzení podmínek pro udělení azylu
stěžovateli (§12, §13 zákona o azylu), bylo by posouzení námitek týkajících se podmínek
pro udělení humanitárního azylu (§14 zákona o azylu) a doplňkové ochrany (§14a zákona
o azylu) nadbytečné. Z toho důvodu se jimi NSS nezabýval (srov. rozsudek NSS ze dne
29. 11. 2011, čj. 9 Azs 14/2011-300, a Kosař, D. a kol. Zákon o azylu. Komentář. Praha: Wolters
Kluwer ČR, 2010, str. 339, týkající se posloupnosti posuzování žádosti o mezinárodní ochranu).
IV. Závěr a náklady řízení
[50] NSS napadený rozsudek z důvodů popsaných výše podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil.
Vzhledem k tomu, že pro takový postup byly důvody již v řízení před krajským soudem,
NSS zrušil také žalobou napadená rozhodnutí a věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení
[§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s.]. V dalších řízeních bude žalovaný
postupovat podle závazného právního názoru vysloveného v tomto rozsudku [§110 odst. 2
písm. a) ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.], zejména pak ve vztahu k posouzení podmínek
pro udělení azylu podle §12 písm. b) a případně též §13 zákona o azylu.
[51] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. NSS rozhodne v případě, že zruší rozhodnutí
žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem.
Stěžovatelé měli ve věci úspěch, podle §60 odst. 1 s. ř. s. by jim tedy příslušelo právo na náhradu
nákladů řízení. Stěžovatelé však toto právo neuplatnili a ani ze spisu nevyplývá, že by jim nějaké
náklady v souvislosti s tímto řízením a řízením před krajským soudem vznikly. Proto NSS
rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[52] Stěžovatelé byli v řízení o kasační stížnosti zastoupeni Mgr. Danielou Menclovou,
advokátkou, která jim byla ustanovena usnesením NSS ze dne 21. 5. 2018. Náklady spojené
se zastoupením, tj. hotové výdaje a odměnu za zastupování, hradí v takovém případě stát.
Zástupkyni se s přihlédnutím k §7 bodu 5, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. b) a d)
a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), po snížení podle §12 odst. 4 advokátního tarifu,
přiznává odměna za zastupování 2 × 4 960 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava
zastoupení a doplnění kasační stížnosti za oba stěžovatele) a paušální náhrada hotových výdajů
2 × 300 Kč, celkem tedy 10 520 Kč. Advokátka nedoložila, že je plátkyní DPH, NSS proto částku
odpovídající této dani nepřiznal. Částka bude k rukám zástupkyně proplacena z účtu NSS
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2019
Ondřej Mrákota
předseda senátu