ECLI:CZ:NSS:2019:5.AZS.147.2019:21
sp. zn. 5 Azs 147/2019 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: X. C. H., zastoupený
Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalovanému:
Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2019,
č. j. 78 A 9/2019 – 18, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se p ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru cizinecké
policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 24. 10. 2017, č. j. KRPU – 92543 –
61/ČJ-2017-040022-SV-RBK, bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 1
písm. c) bodu 2 a 3 a dále podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), přičemž doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, byla
stanovena na 4 roky. Žalobce podal proti rozhodnutí o správním vyhoštění odvolání, které
žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 3. 2019, č. j. CPR-33775-3/ČJ-2017-930310-V248, zamítl
a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
[2] Žalobce následně podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu v Ústí
nad Labem, který ji rozsudkem ze dne 30. 4. 2019, č. j. 78 A 9/2019 – 18, zamítl.
[3] Žalobce (stěžovatel) poté podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost spolu
s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle §107 s. ř. s.
[4] Žádost o přiznání odkladného účinku stěžovatel odůvodňoval tím, že již samotná
skutečnost, že by na základě pravomocného rozhodnutí žalovaného musel vycestovat, by pro něj
znamenala zásadní újmu, ještě znásobenou nemožností účastnit se na soudním řízení. Stěžovatel
uvedl, že Českou republiku považuje za svůj domov a pobývá zde již velmi dlouho. Pokud jde
o rodinné vazby, je otcem nezletilé H. H., občanky České republiky, se kterou je v kontaktu a
přispívá na její výživu, a dále nezletilé N. T. L., občanky Německa, nar. X, o kterou osobně
pečuje a podílí se na její výchově. Považuje se proto za rodinného příslušníka občana Evropské
unie, kterému nebylo možné za daných okolností vyhoštění vůbec uložit. Má tudíž na území
České republiky vytvořené komplexní zázemí, rodinné i sociální, přičemž nucené vycestování by
dle něj bylo nutno vnímat jako velmi dramatické a nepřiměřené. Dle stěžovatele jiné osobě
nemůže vzniknout přiznáním odkladného účinku jeho kasační stížnosti žádná újma, a proto jemu
způsobená újma, pokud by jeho návrhu nebylo vyhověno, by byla nepoměrně větší. Přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti by dle jeho názoru nebylo ani v rozporu s důležitým
veřejným zájmem, naopak by bylo v souladu s veřejným zájmem na dodržování zásad
spravedlivého procesu. Stěžovatel k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze
dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100. Dle stěžovatele je rovněž nutné přihlédnout ke
skutečnosti, že v případě nuceného opuštění území České republiky bude stěžovatel muset
vynaložit značné náklady na cestu do své vlasti, tam pak další náklady na pobyt a rovněž
opětovné cestovní výdaje v případě, že bude jeho kasační stížnost úspěšná, přičemž nelze
opomíjet ani skutečnost, že stěžovatel bude vytržen ze svého již domovského prostředí v ČR.
[5] Žalovaný se k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
nevyjádřil.
[6] Podle §107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však
může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně §73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého
lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly
pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným
osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[7] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným
institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci
samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět
jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno.
Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce
vyjádřil v §73 odst. 2 s. ř. s.
[8] Po zhodnocení důvodů uvedených stěžovatelem a okolností projednávané věci dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
jsou v daném případě splněny.
[9] Nejvyšší správní soud vycházel zejména z předpokladu, že nedojde-li k odkladu právních
účinků rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byla zamítnuta žaloba proti
rozhodnutí žalovaného, do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti,
bude stěžovatel v důsledku právních účinků pravomocných a vykonatelných rozhodnutí
správních orgánů nucen opustit území České republiky, a to ještě před rozhodnutím o kasační
stížnosti.
[10] Podstatné přitom je, že pro řádný výkon ústavního práva stěžovatele na spravedlivý
proces je třeba, aby mohl setrvat na území České republiky do skončení řízení o kasační stížnosti.
Byť je stěžovatel v tomto řízení v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem, náleží
k právu na spravedlivý proces i právo účastníka vystupovat v tomto řízení osobně, být v kontaktu
se svým zástupcem, udělovat mu pokyny pro výkon zastoupení, poskytovat mu potřebnou
součinnost atd. Nejvyšší správní soud proto shledává možnou újmu především na možnosti
výkonu práva stěžovatele na spravedlivý proces v důsledku nuceného opuštění České republiky
před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti. Ze stejného důvodu ostatně
přiznává §172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců žalobě proti rozhodnutí o správním vyhoštění,
s výjimkou případů vyhoštění cizince z důvodu ohrožení bezpečnosti státu, odkladný účinek
na vykonatelnost napadeného rozhodnutí ex lege (viz důvodová zpráva k tomuto ustanovení),
a není tedy bez dalšího dán důvod, proč by obdobnou možnost setrvat na území České republiky
neměl mít vyhošťovaný cizinec i po dobu následného kasačního řízení. V daném případě lze tedy
nalézt příčinnou souvislost mezi právními účinky žalobou napadeného rozhodnutí a možným
vznikem újmy stěžovatele (srov. též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2013,
č. j. 8 As 46/2013 – 36, ze dne 5. 9. 2011, č. j. 5 As 82/2011 – 92, a ze dne 5. 11. 2013,
č. j. 5 As 81/2013 – 14).
[11] Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku i z hlediska
zbývajících podmínek stanovených v §73 odst. 2 s. ř. s., přičemž neshledal, že by se přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o věci
samé jakkoli negativně dotklo jiných osob, a rovněž podmínku, podle níž přiznání odkladného
účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem, má soud za splněnou. K otázce
možného rozporu s důležitým veřejným zájmem se Nejvyšší správní soud již vyjádřil v usnesení
ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 – 25, když dospěl k závěru, že „[p]okud jde o možný rozpor
s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání
odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje
pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu §73 odst. 2 s. ř. s.
Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality
vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného
zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 – 131,
č. 1698/2008 Sb. NSS)“. V daném případě stojí proti podstatné újmě, která hrozí stěžovateli,
riziko narušení veřejného zájmu pouze mírné intenzity. Stěžovatel nebyl vyhoštěn z důvodu
ohrožení bezpečnosti státu, nýbrž z důvodu podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 a 3 a §119
odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců.
[12] Vzhledem k tomu, že soud shledal veškeré podmínky pro přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, nepovažoval již za nutné zabývat se dalšími možnými důvody vzniku újmy,
které uváděl stěžovatel a které ovšem odporují, zejména pokud jde o tvrzené otcovství
stěžovatele k výše uvedeným nezletilým občankám EU, skutkovým závěrům krajského soudu
a budou tedy případně, v mezích uplatněných důvodů kasační stížnosti, předmětem jejího
budoucího meritorního posouzení ze strany Nejvyššího správního soudu.
[13] Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle §107 ve spojení s §73 odst. 2
až 4 s. ř. s. přiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Vzhledem k tomu, že žaloba stěžovatele
proti pravomocnému rozhodnutí o jeho správním vyhoštění měla ex lege odkladný účinek, postačí
v daném případě, že se přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti pozastavují až do skončení
řízení o kasační stížnosti právní účinky přezkoumávaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem, neboť tím se fakticky dočasně obnovuje odkladný účinek žaloby proti rozhodnutí
žalovaného ve věci správního vyhoštění stěžovatele.
[14] Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti přitom Nejvyšší správní soud nijak
nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení:
Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 17. července 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu