ECLI:CZ:NSS:2019:5.AZS.154.2018:29
sp. zn. 5 Azs 154/2018 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: V. N.,
zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha
4, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
11. 4. 2018, č. j. 30 A 95/2017 - 72,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni náklady řízení o kasační stížnosti
ve výši 4114 Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Petra Václavka do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 21. 4. 2017,
č. j. MV-34889-5/SO-2017, jímž žalovaná zamítla její odvolání proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“), ze dne 3. 2. 2017,
č. j. OAM-20836-15/DP-2016, a toto rozhodnutí potvrdila. Rozhodnutím ministerstva bylo
podle §44a odst. 3 s odkazem na §35 odst. 3, §37 odst. 2 písm. b) ve spojení s §46 odst. 7
písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ zákon o pobytu cizinců“) rozhodnuto
tak, že žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
na území České republiky za účelem podnikání se zamítá a platnost povolení k dlouhodobému
pobytu se neprodlužuje.
[2] Žalobkyni byl na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání
OSVČ od 13. 8. 2014 do 12. 8. 2016, o jehož prodloužení požádala dne 21. 7. 2016.
Dne 10. 10. 2016 vyzvalo ministerstvo žalobkyni k doložení prostředků k pobytu ve smyslu §46
odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců; ve stanovené lhůtě žalobkyně vady žádosti neodstranila;
následně v rámci seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí doložila dne 17. 1. 2017
přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2016. K tomu ministerstvo
uvedlo, že k přiznání k dani z příjmů fyzických osob nelze přihlédnout, jelikož z něj není patrný
výsledek vyměřovacího řízení, jež je od 1. 1. 2011 sdělován správcem daně formou platebního
výměru; žalobkyně tak dle ministerstva nedoložila zákonem požadovanou výši úhrnného
měsíčního příjmu dle §46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
[3] Proti rozhodnutí ministerstva podala žalobkyně odvolání, v němž tvrdila, že nebyl řádně
zjištěn skutkový stav, jelikož v době od podání žádosti až do seznámení s podklady nemohla
získat platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za rok 2016. K tomu odkázala na jiné
správní rozhodnutí v obdobném případu, kde bylo považováno přiznání k dani z příjmů
fyzických osob za dostačující podklad; dále namítala, že ministerstvo se nedostatečně zabývalo
přiměřeností vydaného rozhodnutí a dále porušilo §68 odst. 3 správního řádu. Žalovaná
neshledala odvolání důvodné a rozhodnutí ministerstva potvrdila.
[4] Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Plzni
(dále jen „krajský soud“); v ní zejména namítala, že žalovaná ani správní orgán I. stupně
se nezabývaly doloženým daňovým přiznáním za rok 2016, v čemž spatřovala nezákonný postup
správních orgánů. Platební výměr, který správní orgány požadovaly, nebylo až do konce
odvolacího řízení možné doložit; namítla přepjatý formalismus správních orgánů jakožto
nezákonný a rozporný s ústavními principy demokratického právního státu a k tomu odkázala
na korelující nález Ústavního soudu. Krajský soud shledal žalobu důvodnou a rozhodnutí
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 21. 4. 2017, č. j. MV-34889-5/SO-
2017 a rozhodnutí ministerstva ze dne 3. 2. 2017, č. j. OAM-20836-15/DP-2016 zrušil a věc
vrátil k dalšímu řízení.
[5] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) napadá rozsudek krajského soudu v celém rozsahu
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s. a namítá nesprávné posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, nepříslušnost soudu a nepřezkoumatelnost.
[6] Stěžovatelka je přesvědčena, že v prvním stupni rozhodoval místně nepříslušný soud.
Žalobkyně měla do dne nabytí právní moci rozhodnutí stěžovatelky platné povolení
k dlouhodobému pobytu na adrese X, P. Podle §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců tak byl
místně příslušným soudem Městský soud v Praze. Stěžovatelka odkazuje na ustálenou soudní
praxi, dle které se v případě ukončení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za místo
hlášeného pobytu cizince v době podání žaloby považuje úředně evidované místo hlášeného
pobytu bezprostředně před nabytím právní moci rozhodnutí správního orgánu druhého stupně.
V daném případě žalobkyně až do okamžiku přiznání odkladného účinku žaloby neměla platné
pobytové oprávnění a tím pádem nemohla měnit místo hlášeného pobytu, ačkoli žalobkyně
žalované předložila dne 17. 5. 2017 doklad o potvrzení ubytování v Plzni společně s formulářem
o oznámení změn.
[7] Stěžovatelka dále namítá, že žalobkyně uplatnila námitku o nezohlednění §71 odst. 1
zákona o pobytu cizinců až v žalobě, v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně
porušení tohoto ustanovení nezmiňovala, žalovaná se jím proto nemohla zabývat.
[8] Stěžovatelka v kasační stížnosti vyslovila nesouhlas s právním názorem krajského soudu,
že měla v případě žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu analogicky
postupovat jako v případě žádosti o povolení k trvalému pobytu dle §71 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců. K tomu uvedla, že změnou zákona o pobytu cizinců, s účinností od 31. 3. 2011,
byla cizincům pobývajícím na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
podnikání stanovena dle §46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců povinnost předložit
doklad o úhrnném měsíčním příjmu v požadované výši. Následně stěžovatelka citovala
důvodovou zprávu k výše zmiňované změně zákona, ze které je dle ní zřejmé, že reaguje
na analýzu uvedenou v usnesení vlády České republiky č. 171/2009 k zajištění bezpečnostní
situace České republiky v souvislosti s propouštěním zahraničních pracovníků v důsledku
hospodářské krize.
[9] Stěžovatelka má za to, že z pouhého přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací
období roku 2016 nelze určit úhrnný měsíční příjem žalobkyně. V souladu s §3 správního řádu
by bylo namístě vycházet z platebního výměru na daň z příjmů fyzické osoby, jenž je výsledkem
vyměřovacího řízení, a to tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti. Na podporu tohoto právního názoru uvádí stěžovatelka §§1 odst. 3, 134 odst. 1,
134 odst. 3 písm. a) bod 1, 135 odst. 1, 139 odst. 2 a 147 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový
řád (dále jen „daňový řád“). Stěžovatelka taktéž argumentuje i rovností účastníků řízení, stanovení
čistého příjmu podnikatele z podnikání je dle ní nutné, neboť cizinci prokazující příjem
ze zaměstnání v případě žádosti o pobytové oprávnění za účelem sloučení rodiny předkládají dle
§356 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce průměrný čistý výdělek, který se zjistí
z průměrného měsíčního hrubého výdělku odečtením pojistného na sociální zabezpečení
a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na všeobecné zdravotní pojištění a zálohy
na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti. Žalobkyně by se dle stěžovatelky mohla dostat
do výhodnějšího postavení než jiní účastníci řízení, jež mají příjmy ze zaměstnání a za něž jsou
odváděny povinné platby a zálohy ze strany zaměstnavatele.
[10] Podle stěžovatelky se §71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vztahuje k žádosti o vydání
povolení k trvalému pobytu, nikoliv k žádosti o povolení dlouhodobého pobytu za účelem
podnikání, §46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců je v daném případě nutné považovat
za ustanovení speciální. Stěžovatelka odkazuje na praxi ministerstva, dle které lze vyžadovat
k prokázání příjmu platební výměr na daň z příjmů fyzických osob. Stejný závěr pak
dle stěžovatelky vyplývá i z rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 A 75/2017
ze dne 28. 2. 2018.
[11] Rozsudek krajského soudu je dle stěžovatelky nepřezkoumatelný, neboť argumentace
obsažená v odůvodnění není přiléhavá na daný případ. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost,
že správní orgán I. stupně žalobkyni vyzval k odstranění vad žádosti dle §45 odst. 2 správního
řádu a poučil ji jak o způsobu dokládání příjmů z podnikání u osob samostatně výdělečně
činných, tak o důsledcích nedoložení náležitostí žádosti ve smyslu §46 odst. 7 písm. b) zákona
o pobytu cizinců. V poučení pak bylo mimo jiné uvedeno, že dokladem o příjmu není přiznání
k dani z příjmů fyzických osob. Pakliže měla žalobkyně za to, že ve stanovené lhůtě není možné
platební výměr za rok 2016 předložit, měla řádně a včas požádat o prodloužení lhůty k odstranění
vad žádosti.
[12] Vzhledem k výše uvedenému stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 4. 2018, č. j. 30 A 95/2017 - 72, zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[13] Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí k námitce místní příslušnosti
soudu, že v době podání žaloby byla hlášena k pobytu v místě spadajícím pod místní příslušnost
Krajského soudu v Plzni. K tomu dodává, že k samotné změně bydliště, se kterou se pojí vznik
povinnosti ohlásit změnu místa pobytu, mohlo dojít i před právní mocí rozhodnutí stěžovatelky,
přičemž cizinec má povinnost takovou změnu ohlásit do 30 dnů od rozhodného okamžiku.
Právo na spravedlivý proces a na zákonného soudce je dle žalobkyně zaručeným lidským právem
a jako takové pak náleží fyzickým osobám, nikoliv správnímu orgánu, proto není žalobkyni
zřejmé, z jakého důvodu a titulu by takové porušení namítal správní orgán. Rovněž přetrvává
přesvědčení žalobkyně, že je na místě, aby správní orgány reflektovaly daňové přiznání,
které jim poskytla. Závěrem žalobkyně namítá, že rozsudek, na který stěžovatelka odkazuje,
se zabývá skutkově odlišným případem. Vzhledem k výše uvedenému žalobkyně navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl nebo jako nedůvodnou zamítl.
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a z důvodů uvedených v kasační stížnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[15] V logice uspořádání kasačního přezkumu se musel zdejší soud nejdříve zabývat námitkou
vytýkající nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[16] Z judikatury Ústavního soudu [viz nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), příp. nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 (N 85/8 SbNU 287);
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz] plyne, že jedním z požadavků
vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost soudů
svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé. Nejvyšší správní soud konstatuje, že v souzeném případě úvaha krajského soudu
výše uvedené předpoklady splňuje. Z napadeného rozsudku je zřejmé, z jakých důvodů
dospěl krajský soud k závěru o důvodnosti žalobní argumentace žalobkyně. Krajský soud
v přezkoumávaném rozsudku srozumitelně vyložil svůj náhled na věc a uvedl, jak se měla
stěžovatelka s předloženým daňovým přiznáním vypořádat.
[17] Nejvyšší správní soud se následně zabýval namítanou místní nepříslušností
Krajského soudu v Plzni. Podle §7 odst. 2 s. ř. s. je k řízení místně příslušný soud, v jehož
obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak
zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany, nestanoví-li s. ř. s. nebo zvláštní zákon
jinak. Zákon o pobytu cizinců, který je v daném případě zvláštním zákonem, v §172 odst. 6
stanovil, že k řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí a o žalobě na ochranu proti nečinnosti
správního orgánu je místně příslušný krajský soud, v jehož obvodu je cizinec v den podání žaloby
hlášen k pobytu.
[18] Zkoumáním místní příslušnosti ve správním soudnictví se zabýval rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 20. 11. 2018, č. j. Nad 99/2018 – 75,
přičemž došel k následujícím závěrům:„Krajský soud může podle §105 odst. 1 o. s. ř. ve spojení
s §64 s. ř. s. z vlastní iniciativy zkoumat nedostatek místní příslušnosti jen do doby, než začne jednat ve věci
samé, tj. do doby, než při ústním jednání vyzve účastníky k přednesům ve věci. Rozhoduje-li soud bez jednání,
může místní příslušnost zkoumat do vydání rozhodnutí ve věci samé. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost,
že místně nepříslušný krajský soud již učinil procesní úkony týkající se vedení řízení či vydal rozhodnutí
procesního charakteru, ani doba, která mezitím uplynula od podání žaloby…Později může krajský soud místní
příslušnost zkoumat jen k námitce účastníka řízení, která však musí být uplatněna při jeho prvním úkonu vůči
soudu.“
[19] Prvním úkonem stěžovatelky vůči krajskému soudu byl její přípis dne 8. 6. 2017,
ve kterém se vyjadřovala k žádosti žalobkyně o přiznání odkladného účinku podané žalobě
a kterým žádala o zaslání žaloby, která jí byla prve krajským soudem zaslána chybně. Stěžovatelka
však v tomto přípisu (ani kdykoli později do jednání soudu dne 11. 4. 2018 – z účasti na něm
se stěžovatelka omluvila) nedostatek místní příslušnosti krajského soudu nenamítala. Námitka
místní nepříslušnosti byla uplatněna až v řízení o kasační stížnosti, tedy zjevně opožděně;
Nejvyšší správní soud tak nepřistoupil k jejímu věcnému posouzení.
[20] Nejvyšší správní soud považuje úvahy krajského soudu týkající se žalobkyní předloženého
daňového přiznání za správné. Ustanovení §46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců
vyžaduje, aby cizinec žádající o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání předložil
doklad prokazující, že úhrnný měsíční příjem cizince a společně s ním posuzovaných osob
pobývajících na území nebude nižší než součet částek životních minim cizince a s ním společně
posuzovaných osob a nejvyšší částky normativních nákladů na bydlení stanovených pro účely
příspěvku na bydlení zvláštním právním předpisem nebo částky, kterou cizinec věrohodně
prokáže jako částku skutečných odůvodněných nákladů vynakládaných na bydlení své a společně
posuzovaných osob. Zákon o pobytu cizinců v citovaném ustanovení neudává taxativní výčet
jedině možných dokladů, které lze k prokázání úhrnného měsíčního příjmu použít. Proto nemůže
obstát poučení obsažené ve výzvě k odstranění vad ze dne 10. 10. 2016, ve kterém správní orgán
I. stupně žalobkyni sdělil, že dokladem o příjmu není přiznání k dani z příjmů fyzických osob
za uplynulé zdaňovací období. Obdobné stanovisko použil správní orgán I. stupně také ve svém
rozhodnutí, přičemž dle něj „dokladem o příjmu není přiznání k dani z příjmů fyzických osob za uplynulé
zdaňovací období, neboť z něj není patrný výsledek vyměřovacího řízení. Počínaje 1. 1. 2011 totiž správce daně
sděluje výsledek vyměřovacího řízení již pouze formou platebního výměru.“ Stěžovatelka závěry správního
orgánu I. stupně potvrdila s tím, že není možné určit úhrnný měsíční příjem žalobkyně pouze
na základě předloženého daňového přiznání, protože se výše tvrzené daně může lišit od daně
stanové správcem daně v platebním výměru a nebyl by tak zjištěn skutečný stav věci, o kterém
nejsou důvodné pochybnosti.
[21] Taková odůvodnění neshledává Nejvyšší správní soud jako přesvědčivá a dostatečná
a na rozhodnutí správních orgánů tak lze nazírat jako na nepřezkoumatelná. Nejvyšší správní
soud se shodně jako krajský soud domnívá, že s odkazem na §71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
je obecně přijatelné, aby úhrnný měsíční příjem byl prokazován např. i přiznáním k dani z příjmů
fyzických osob. Pokud měl správní orgán o daňovém přiznání žalobkyně jakékoliv pochybnosti,
mohl žalobkyni podle §64 odst. 1 písm. a) ve spojení s §45 odst. 2 správního řádu vyzvat
k doložení platebního výměru a řízení přerušit až do doby, kdy jej bude žalobkyně moci získat
v řádném vyměřovacím řízení. Nelze ale akceptovat, aby správní orgán odmítl předkládané
daňové přiznání bez řádného odůvodnění a v důsledku toho také zamítl žádost žalobkyně,
která dle Nejvyššího správního soudu formálně splňovala veškeré zákonem požadované
náležitosti.
[22] Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud dospěl zcela ke správnému závěru,
že dle §71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců daňové přiznání je primárním způsobem prokázání
příjmu ze samostatné výdělečné činnosti, pokud jde o doklad o zajištění prostředků k trvalému
pobytu. Je pravdou, že zatímco u pobytu trvalého je předložení daňového přiznání přímo
specifikováno v uvedeném ustanovení, u dlouhodobého pobytu to zákon nestanoví. Nicméně
nelze shledat žádný logický důvod pro diskvalifikaci určitého předkládaného dokladu (daňového
přiznání), za situace, kdy je sledován stejný cíl: cizinec musí prokázat, že disponuje dostatečnými
příjmy, že je schopen hradit náklady pobytu na území České republiky ze svých dosahovaných
příjmů a případných dalších, společně posuzovaných osob. Přestože tedy žalobkyně v rozporu
s výzvou dokládala své příjmy daňovým přiznáním, ačkoliv byla ve výzvě poučena o možnosti
zamítnutí žádosti pro případ nedoložení příjmu způsobem tam uvedeným, postupovaly správní
orgány formalisticky a nesprávně. Nelze učinit závěr, že žalobkyně neprokázala výši svých příjmů
jen z toho důvodu, že tak činila předložením daňového přiznání (které správní orgán a priori
vyloučil), a nikoli požadovaného platebního výměru. Nelze nadto pominout, že předložila-li
k výzvě ministerstva žalobkyně daňové přiznání za rok 2016 dne 17. 1. 2017, učinila tak v době,
kdy dosud neuběhla lhůta pro podání daňového přiznání za uvedené zdaňovací období dle §136
odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád; správce daně nemohl postupovat dle §140
daňového řádu a platební výměr vydat; to mohl učinit nejprve k datu 1. 4. 2017; v tomto směru
tak bylo požadováno po žalobkyni plnění nemožného. Svůj příjem dokládala tedy žalobkyně
způsobem možným, který je zákonem o pobytu cizinců, byť na jiném místě, aprobován;
v souvislosti s prokázáním příjmu v případě pobytového oprávnění dle §46 odst. 7 písm. b)
zákona o pobytu cizinců není taxativním výčtem vyloučen. Nelze proto příjem tímto způsobem
prokazovaný zcela ignorovat a doklad, kterým jej žalobkyně prokazuje bez dalšího vyloučit
z hodnocení. Na uvedeném nic nemění fakt, že citované ustanovení dále pod písm. f) stanoví,
že na požádání je povinen cizinec předložit rovněž platební výměr. Jinými slovy, samotný fakt,
že nebyl platební výměr předložen (nadto v té době ani předložen být nemohl), nemůže
znamenat závěr o nedostatečnosti příjmu, aniž by byla jeho výše vůbec fakticky hodnocena.
[23] Zcela jistě správní orgán může mít pochybnosti o tom, zda se jedná o shodné daňové
přiznání, které bylo rovněž předloženo příslušnému finančnímu úřadu, nebo se může z různých
dalších okolností jevit údaj tam uvedený zcela iluzorní, vymyšlený, pochybný apod.; tyto
pochybnosti však musí správní orgán vyslovit a odůvodnit. Přiznání pobytového oprávnění
je vázáno nikoli na předložení jediného konkrétního dokladu, ale na faktickém prokázání
dostatečnosti příjmů žadatele k zajištění pobytu na území České republiky. K prokázání této
skutečnosti lze použít různých dokladů. Měl-li tedy správní orgán pochyby o údajích
deklarovaných žalobkyní, měl vyčkat výsledků vyměřovacího řízení (které již mimo jiné v době
rozhodování stěžovatelky o odvolání byly, resp. reálně mohly být známy a nic nebránilo tomu
žalobkyni vyzvat k předložení platebního výměru); pokud tak stěžovatelka neučinila, nelze její
postup shledat souladný s §3 správního řádu, neboť závěr o nedostatečnosti prostředků
pro pobyt na území učinila, aniž by skutkový stav fakticky zjišťovala a hodnotila.
[24] Nejvyšší správní soud shledal postup krajského soudu zcela souladný se zákonem,
neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[25] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Neúspěšná stěžovatelka je povinna uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti;
Nejvyšší správní soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu, a to za jeden úkon právní služby – podání vyjádření ke kasační stížnosti (3100 Kč) a jeden
režijní paušál (300 Kč); vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně předložil osvědčení k registraci
k DPH, zvyšuje se odměna ve výši 3400 Kč o tuto daň ve výši 21%; celkem tedy 4114 Kč.
Tuto částku je stěžovatelka povinna uhradit k rukám zástupce žalobkyně do třiceti dnů od právní
moci tohoto rozsudku; zástupce žalobkyně uvedl účet vedený u UnitCredit Bank Czech Republik,
Jungmanova 31, Praha, č. ú. 2108265237/2700, var. symbol: 2017108.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu