ECLI:CZ:NSS:2019:5.AZS.220.2019:28
sp. zn. 5 Azs 220/2019 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Viktora Kučery a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: Q. H. N.,
zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1,
proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2019,
č. j. 17 A 62/2019 - 32, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se p ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2019, č. j. CPR-9508-3/ČJ-2018-930310-V223. Tímto
rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Policie České republiky,
Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové
kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 2. 2. 2018, č. j. KRPK-
74010-60/ČJ-2017-190026, kterým bylo rozhodnuto o správním vyhoštění stěžovatele podle
§119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
v délce 1 roku.
[2] Společně s kasační stížností podal stěžovatel návrh na přiznání odkladného účinku podle
§107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“).
[3] Návrh stěžovatel odůvodnil tím, že pobývá na území České republiky 19 let, sdílí zde
společnou domácnost se svou manželkou T. B. H. a dvěma nezletilými dcerami, přičemž jak
manželka, tak dcery mají v České republice povolen trvalý pobyt a jsou na stěžovateli existenčně
závislé. Nepřiznáním odkladného účinku by bylo zásadním způsobem zasaženo do života
stěžovatele a jeho práva na soukromý a rodinný život, jakož i do soukromého a rodinného života
jeho rodiny. Současně pak poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011,
č. j. 5 As 73/2011 - 100, ze kterého vyplývá, že nepoměrně větší újma, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, může spočívat také v porušení práva na
spravedlivý proces.
[4] Žalovaný k návrhu na přiznání odkladného účinku poznamenal, že stěžovatel neuvedl
žádné skutečnosti, kterými by odůvodnil nutnost jeho přiznání.
[5] Podle §107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však
může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně §73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého
lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly
pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným
osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[6] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným
institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé
právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět
jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno.
Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce
vyjádřil v §73 odst. 2 s. ř. s.
[7] Důvody existence nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou zásadně
individuální a jsou závislé na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a osvědčit vznik újmy
má proto stěžovatel zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti případu. Pokud jde
o splnění druhého zákonného předpokladu, tj. že přiznání odkladného účinku není v rozporu
s veřejným zájmem, soud vychází z povahy věci, z obsahu spisového materiálu, případně
z vyjádření účastníků řízení o kasační stížnosti. Po zhodnocení důvodů uvedených stěžovatelem
a okolností projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti jsou v daném případě splněny.
[8] Nejvyšší správní soud připomíná, že nepoměrně větší újma, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, je v případě uložení správního vyhoštění
zřejmá již ze samotné povahy takového rozhodnutí. V usnesení ze dne 19. 11. 2014,
č. j. 1 Azs 160/2014 - 25, konkrétně uvedl: „[J]e-li tedy přezkoumáváno rozhodnutí příslušných správních
orgánů o správním vyhoštění, je újma, hrozící stěžovateli z jeho výkonu, zřejmá ze samotné povahy tohoto
rozhodnutí. To platí přinejmenším, pokud jde o zajištění práva na spravedlivý proces a práva na respektování
soukromého života. K tomu musí soud přihlédnout i tehdy, jestliže stěžovatel v žádosti o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti netvrdí konkrétní skutkové okolnosti svého případu ani nenavrhuje důkazy k jejich
prokázání.“
[9] Ve stěžovatelově případě je zásah do práva na soukromý a rodinný život zřejmý také
z obsahu spisového materiálu, ze kterého vyplývá, že stěžovatel pobýval na území České
republiky od roku 2002 do ledna roku 2017 na základě povolení k trvalému pobytu (toto
povolení bylo později z důvodu odsouzení stěžovatele zrušeno a k jeho vycestování byla
stanovena lhůta 30 dnů). Stěžovatel žije v České republice se svou manželkou T. B. H. N.
a dvěma nezletilými dětmi, přičemž jak manželka, tak dcery mají v České republice povolen trvalý
pobyt. Lze proto dojít k závěru, že má na území České republiky vytvořeno rodinné a sociální
zázemí.
[10] Současně by stěžovatel v případě nepřiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti
nemohl své zájmy náležitě hájit, neboť by nemohl vstupovat v řízení osobně, být v kontaktu
se svým zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení apod., což jsou
podstatné aspekty práva na spravedlivý proces (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100).
[11] Nejvyšší správní soud posoudil žádost o přiznání odkladného účinku i z hlediska
zbývajících podmínek stanovených v §73 odst. 2 s. ř. s. Z řízení před správním orgánem,
soudem, ani z jiných okolností, přitom nelze dovodit, že by přiznání odkladného účinku mělo
způsobit jakoukoliv újmu jiným osobám. Lze proto dojít k závěru, že by újma hrozící stěžovateli
v důsledku nepřiznání odkladného účinku byla nepoměrně větší, než možná újma hrozící jiným
osobám v důsledku jeho přiznání.
[12] K otázce možného rozporu s důležitým veřejným zájmem se Nejvyšší správní soud již
vyjádřil v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 - 25, když dospěl k závěru,
že „[p]okud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící
stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí
návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného
výkladu §73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba
za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci
s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008,
č. j. 5 As 17/2008 – 131, č. 1698/2008 Sb. NSS)“.
[13] V případě stěžovatele nelze přehlédnout, že důvodem pro zrušení povolení k trvalému
pobytu byla skutečnost, že se opakovaně dopouštěl trestné činnosti, která spočívala v nedovolené
výrobě a jiném nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Stěžovatel však z území
České republiky ve lhůtě stanovené v rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu nevycestoval,
na základě čehož žalovaný rozhodl o správním vyhoštění. Riziko narušení veřejného zájmu tedy
ve stěžovatelově případě rozhodně není zanedbatelné. Nejvyšší správní soud však na druhou
stranu zohlednil, že doba, po kterou stěžovatel pobýval na území České republiky neoprávněně
(po uplynutí lhůty k vycestování stanovené v rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu), byla pouhý
jeden den. Stěžovatel se první den poté, co lhůta k vycestování uplynula, dobrovolně dostavil
na Policii České republiky, krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, Odbor cizinecké
policie, Oddělení pobytových agend, pracoviště Sokolov. Ihned pak bylo zahájeno řízení
o správním vyhoštění. Stěžovatel (přestože se dopouštěl trestné činnosti) nebyl vyhoštěn
z důvodu možného ohrožení bezpečnosti státu nebo důvodného nebezpečí, že by při pobytu
na území mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, ale proto, že neprokázal,
že na území České republiky mohl pobývat po dobu, po kterou je na tomto území oprávněn
pobývat přechodně bez víza nebo na krátkodobé vízum [§119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona
o pobytu cizinců].
[14] Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítá, že žalovaný ani soud se dostatečným způsobem
nevypořádali s otázkou přiměřenosti dopadu napadeného rozhodnutí do stěžovatelova práva
na soukromý a rodinný život. Kasační stížností tedy namítá, že rozhodnutí, kterým mu bylo
uloženo správní vyhoštění, je nezákonné, nepřezkoumatelné a je založeno na nedostatečném
zjištění skutkového stavu. S ohledem na skutečnost, že rozhodnutí o přiznání odkladného účinku
je pouze dočasné povahy a nelze jím předjímat rozhodnutí ve věci samé, a fakt, že stěžovatel
pobýval na území České republiky neoprávněně pouze jediný den, tak Nejvyšší správní soud
uvážil, že setrvání stěžovatele v České republice po dobu řízení o kasační stížnosti lze tolerovat.
[15] Nejvyšší správní soud také zohlednil skutečnost, že §172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
přiznává žalobě proti rozhodnutí o správním vyhoštění odkladný účinek ze zákona (s výjimkou
případů vyhoštění cizince z důvodu ohrožení bezpečnosti státu). Zákonodárce tak sice neučinil
(na rozdíl například od věcí mezinárodní ochrany) též ve vztahu ke kasační stížnosti proti
rozhodnutí krajského soudu ve věcech správního vyhoštění. Nejvyšší správní soud má ale
za to, že i zde je to nezbytné pro ochranu práv žalobce, a to nejen pro možnost účasti žalobce
na samotném řízení o kasační stížnosti, ale zejména v případě, že by věc byla zrušena a vrácena
krajskému soudu, případně žalovanému. Kasační soud při rozhodování o návrhu na přiznání
odkladného účinku však nemůže předjímat, že k takové situaci na základě věcného přezkumu
napadeného rozhodnutí krajského soudu nemůže dojít.
[16] Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle §107 ve spojení s §73 odst. 2
až 4 s. ř. s. přiznal kasační stížnosti odkladný účinek. S ohledem na skutečnost, že žalobě proti
rozhodnutí o správním vyhoštění je odkladný účinek přiznán ze zákona, postačí v daném případě,
že se přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti pozastavují až do skončení řízení o kasační
stížnosti právní účinky přezkoumávaného rozsudku krajského soudu, neboť tím se fakticky
dočasně obnovuje odkladný účinek žaloby proti rozhodnutí žalovaného.
Poučení:
Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 15. srpna 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu