ECLI:CZ:NSS:2019:5.AZS.252.2019:17
sp. zn. 5 Azs 252/2019 - 17
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: A. B.,
zastoupený Mgr. Luisem Velázquezem, advokátem se sídlem Za Poříčskou bránou 390/18,
Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2019,
č. j. 4 Az 14/2019 - 24, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se p ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 2. 2019, č. j. OAM-15/ZA-ZA11-ZA19-2019,
byla žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany shledána nepřípustnou podle §10a odst. 1
písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), a řízení ve věci mezinárodní ochrany bylo dle §25 písm. i) zákona o azylu zastaveno.
[2] Žalobce následně podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 24. 6. 2019, č. j. 4 Az 14/2019 – 24, zamítl.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní proti rozsudku městského soudu brojí kasační
stížností spolu s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle §107 zákona
č. 50/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Návrh na přiznání odkladného účinku stěžovatel podal, jelikož se domnívá, že by pro něj
následky předání do Polska znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného
účinku může vzniknout jiným osobám, přičemž tento postup dle něj zároveň není v rozporu
s důležitým veřejným zájmem. Stěžovatel namítá, že v případě jeho předání do Polska
by rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti nemělo prakticky žádné účinky.
V situaci, kdy jeho kasační stížnosti nebude odkladný účinek přiznán, mu bude nepřímo upřeno
právo na soudní ochranu.
[5] Stěžovatel dále odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011,
č. j. 5 As 73/2011 – 100, ve kterém bylo mimo jiné vysloveno, že pro výkon stěžovatelova
ústavního práva na spravedlivý proces může být nezbytné, aby mohl zůstat na území České
republiky do skončení řízení o jeho kasační stížnosti. Stěžovatel také poukazuje na skutečnost,
že dle jeho názoru nemůže být předán do Polské republiky, neboť zde dochází k vážným
nedostatkům v oblasti azylového řízení, které představují porušení základních lidských práv
a svobod, k čemuž odkazuje na zprávy organizace ECRE či zprávu UNHCR. K tomu stěžovatel
uvádí taktéž nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS2331/14 ze dne 18. 9. 2014.
[6] Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že si správní orgán v napadeném rozhodnutí nevyžádal
dostatečné záruky ze strany Polska a rovněž nedostatečně zhodnotil aktuální situaci, a proto nelze
vyloučit, že v případě nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti dojde k porušení čl. 3
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nesouhlasí, neboť neshledává naplnění některého z důvodů uvedeného v §73 odst. 2
s. ř. s. Dále žalovaný poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017,
č. j. 6 Azs 324/2016 – 38, dle nějž tzv. dublinský systém stojí na předpokladu, že se žadatelem
o mezinárodní ochranu se bude zacházet stejně, ať podá žádost v jakémkoliv členském
státě. Žalovaný dále zmiňuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2018,
č. j. 9 Azs 17/2018 – 28, dle kterého v případě většiny členských zemí Evropské unie nelze říci,
že by zřejmě či alespoň pravděpodobně trpěly systémovými nedostatky. Dle daného rozsudku
tedy lze dovodit, že dodržování základních lidských práv členskými státy je vyvratitelná
domněnka, přičemž v případě většiny členských zemí tato domněnka vyvrácena nebyla.
[8] Podle §107 s. ř. s. ve spojení s §32 odst. 2 a 5 zákona o azylu nemá kasační stížnost
v daném případě ze zákona odkladný účinek, Nejvyšší správní soud jej však může na návrh
stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně §73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat
odkladný účinek žalobě, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro
žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným
osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[9] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti tam, kde kasační
stížnost nemá odkladný účinek ze zákona, je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní
soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného
rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné,
dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto
musí být vyhrazeno pouze pro případy, které zákonodárce vyjádřil v §73 odst. 2 s. ř. s.
[10] Po zhodnocení okolností projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou v daném případě splněny.
Nejvyšší správní soud vycházel zejména z předpokladu, že nedojde-li k přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, bude stěžovatel v důsledku právních účinků pravomocného rozhodnutí
žalovaného nucen opustit území České republiky a vycestovat zpět do Polska, jakožto státu
příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu dle čl. 3 Nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského
státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí
země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských státu (dále jen „dublinské
nařízení“). Stěžovatel se obává, že v takovém případě by mohlo dojít k porušení čl. 3 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť v Polsku dochází k závažným systémovým
nedostatkům v oblasti azylového řízení. Byť městský soud neshledal tuto argumentaci důvodnou,
lze předpokládat, že stěžovatel bude zmiňovaná tvrzení uplatňovat i v doplnění své dosud
blanketní kasační stížnosti, přičemž nutnost vycestování do Polska, které je dle žalobou
napadeného rozhodnhutí státem příslušným k posuzování stěžovatelovy žádosti o mezinárodní
ochranu, před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti by v podstatě
znemožnilo přezkoumání závěrů městského soudu Nejvyšším správním soudem, resp. učinilo
by jeho budoucí meritorní rozhodnutí do značné míry akademickým.
[11] Navíc lze konstatovat, že i pro řádný výkon práva stěžovatele na spravedlivý proces může
být podstatné, aby mohl setrvat na území České republiky do skončení řízení o kasační stížnosti.
Byť je stěžovatel v tomto řízení v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen jemu ustanoveným
advokátem, náleží k právu na spravedlivý proces i právo účastníka vystupovat v tomto řízení
osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu pokyny pro výkon zastoupení,
poskytovat mu potřebnou součinnost atd. V případě stěžovateli hrozícímu vycestování z území
České republiky nelze vyloučit, že by efektivní výkon zmiňovaných práv pro něj mohl být
v důsledku tohoto přemístění komplikovaný, zvláště pak za situace, kdy mu zdejší soud
usnesením ze dne 15. 7. 2019, č. j. 5 Azs 252/2019 – 9, uložil, aby ve lhůtě jednoho měsíce
od doručení tohoto usnesení doplnil blanketní kasační stížnost, což může jen stěží učinit jinak,
než právě ve spolupráci s ustanoveným zástupcem. Nejvyšší správní soud proto shledává
možnou újmu na výkonu práva stěžovatele na spravedlivý proces v důsledku nutného
vycestování z území České republiky před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o kasační
stížnosti.
[12] Nejvyšší správní soud neshledal ani skutečnosti, pro které by přiznání odkladného
účinku bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem. K otázce možného rozporu s důležitým
veřejným zájmem se Nejvyšší správní soud již vyjádřil v usnesení ze dne 19. 11. 2014,
č. j. 1 Azs 160/2014 – 25, když dospěl k závěru, že „[p]okud jde o možný rozpor s důležitým veřejným
zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku,
a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence
kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu §73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení
nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu
hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 – 131, č. 1698/2008 Sb. NSS)“.
S ohledem na nutnost vycestování z České republiky stojí v daném případě proti újmě,
která hrozí stěžovateli, riziko narušení veřejného zájmu jen nízké nebo maximálně mírné
intenzity. Rozhodnutí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je totiž rozhodnutím
prozatímní povahy, a tedy pouze dočasně oddaluje nutnost vycestování stěžovatele z České
republiky, pokud by byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta.
[13] Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle §107 ve spojení s §73 odst. 2
až 4 s. ř. s. přiznal kasační stížnosti odkladný účinek, což vyvolává právní následky stanovené
v §78b zákona o azylu.
[14] Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti přitom Nejvyšší správní soud nijak
nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení:
Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 7. srpna 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu