ECLI:CZ:NSS:2019:5.AZS.392.2018:30
sp. zn. 5 Azs 392/2018 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: U. K., .zast.
Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne
4. 12. 2018, č. j. 61 Az 30/2018 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se o d m ít á pro nepřijatelnost.
II. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi se p ři zn áv á odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3400 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2018 č. j. OAM-104/LE-LE05-VL13-2018, jímž bylo ve věci
mezinárodní ochrany rozhodnuto tak, že se stěžovateli podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, (dále jen „zákon o azylu“), tato ochrana neuděluje.
[2] Ze správního spisu, který byl postoupen žalovaným, byly zjištěny tyto podstatné
skutečnosti. Stěžovatel podal dne 1. 6. 2018 žádost o udělení mezinárodní ochrany. V poskytnutí
údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 26. 6. 2018 uvedl, že je uzbecké národnosti,
islámského vyznání (sunnita) a že nemá žádné politické přesvědčení. Je ženatý, má tři děti,
ve vlasti pobýval v obci Andižan. Stěžovatel dále sdělil, že do České republiky přicestoval v únoru
nebo březnu 2017 automobilem za účelem práce. Ohledně svých předchozích pobytů ve státech
Evropské unie uvedl, že v květnu nebo červnu 2014 odletěl z Taškentu do Rigy a pak dál
do Varšavy za prací, jelikož měl polské pracovní vízum. V současnosti nemá žádné vízum ani
povolení k pobytu, o mezinárodní ochranu doposud nežádal ani v České republice, ani v jiných
státech. Stěžovatel dále prohlásil, že je zdráv. Jako důvod své žádosti o mezinárodní ochranu
uvedl, že má v Uzbekistánu dluhy a vyhrožují mu, že když nezaplatí, prodají ho na orgány.
V rámci pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 26. 6. 2018 stěžovatel
žalovanému sdělil, že dluh mu vznikl kvůli požáru na tržišti, kde prodával oblečení. Při tomto
požáru mu shořel stánek se zbožím a on neměl jak zaplatit dodavateli, jelikož si prodejem nic
nevydělal. Své podnikání stěžovatel pojištěné neměl. Ve vlasti si půjčil na úrok, ale ani
to na splacení dluhu nestačilo. Do Polska odjel, aby si na dluhy vydělal, celkem dluží asi
45 000 USD. Jiný důvod k odjezdu z vlasti stěžovatel neuvedl. Stěžovatel se domnívá,
že je v Uzbekistánu trestně stíhaný, protože jeho dodavatel zboží na něj podal trestní oznámení.
Žena mu říkala, že u nich doma byla policie a hledala jej. Těsně před jeho odjezdem do Polska
za ním byl i člověk, který mu půjčil na úrok, a řekl mu, že jestli nezaplatí, tak jej zabije a jeho tělo
nikdo nenajde, tento člověk byl dle stěžovatele již dvakrát trestaný. Na policii se po této výhružce
bál obrátit, protože mu tento člověk řekl, že jestli to udělá, zlikviduje jej nebo jeho rodinu.
O mezinárodní ochranu v ČR nepožádal dříve, protože musel pracovat, posílal peníze domů
a také splácel krajanům půjčku na operaci zlomené nohy. V Polsku o mezinárodní ochranu
nepožádal, protože o tom nevěděl. Na policii v Uzbekistánu by se v případě ohrožení obrátit
nemohl, protože má co do činění s mafiány. Nemohl by dokázat, že mu vyhrožují, a i kdyby
je zavřeli, nakonec z vězení vyjdou a pomstí se mu. Závěrem pohovoru stěžovatel uvedl, že prosí
o pomoc, chce normálně žít, doma má rodinu a děti. Chce získat azyl, aby jej nevyhostili.
Až zaplatí dluhy, tak se domů vrátí.
[3] Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl; konstatoval, že zásadním a v podstatě
jediným důvodem stěžovatelova odchodu z Uzbekistánu byla finanční tíseň, přičemž stěžovatel
jel do Polska a následně ČR vydělat peníze na splacení svých dluhů a měl v úmyslu se následně
do vlasti vrátit. Stěžovatel také uvedl, že má obavy, že jej kvůli dluhům zabijí nebo zavřou. Podle
krajského soudu byla stěžovatelova žalobní námitka ohledně vážné újmy hrozící mu v případě
jeho návratu do vlasti s odkazem na zprávu Amnesty International za rok 2016 toliko obecná
a bez dalšího odůvodnění vztahujícímu se k jeho osobě. Krajský soud také považoval
za nedůvodnou námitku týkající se šikany navrátivších se pracovních migrantů pod záminkou
boje proti terorismu, k tomu odkázal na informaci MZV ČR ze dne 22. 11. 2017, podle které
ekonomickým migrantům žádný postih nehrozí.
[4] Kasační stížností stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu z důvodů podle §103
odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel
má za to, že přijatelnost kasační stížnosti je dána s ohledem na to, že je třeba řešit otázku, jež
dosud nebyla plně řešena judikaturou Nejvyššího správního soudu. Za takovou otázku stěžovatel
označuje to, zda lze v současné době hodnotit Uzbekistán jako obecně bezpečnou zemi, v níž
nehrozí nebezpečí vážné újmy osobám, které se do Uzbekistánu vracejí po skončení nelegálního
pobytu v zahraničí.
[5] Stěžovatel nesouhlasí s posouzením jeho situace a hrozby vážné újmy v případě návratu
do vlasti, které ve svém rozsudku provedl krajský soud. Stěžovatel se domnívá, že nástupem
nového prezidenta nedošlo k zásadní změně situace v oblasti lidských práv. Nelze dle něj jakkoliv
bagatelizovat pronásledování mnoha skupin obyvatelstva, zneužívání justičního a policejního
aparátu a neakceptovatelný totalitní pořádek panující v zemi.
[6] Stěžovatel má také za to, že podklady pro rozhodnutí shromážděné žalovaným nelze
považovat za dostatečné, k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 Azs 105/2018 – 81, ze dne 4. 2. 2009. Podklady dle něj žádným způsobem nereflektovaly
vážnou hrozbu svévolného policejního násilí a nefunkční justici, především ve vztahu k osobám
vracejícím se z Uzbekistánu ze zahraničí. Stěžovatel dále uvádí, že neuvedení azylově relevantních
důvodů může vést k závěru o nemožnosti udělení azylu, což ale nezbavuje žalovaného povinnosti
dostatečně zkoumat eventuální podmínky udělení doplňkové ochrany. K tomu stěžovatel
odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 84.
[7] Závěrem stěžovatel poukazuje na to, že při svém eventuálním nuceném návratu
do Uzbekistánu se v žádném případě nemůže spoléhat na to, že by byl příslušnými úřady chápán
jako „nezávadová“ osoba, a to již z toho důvodu, že se jedná o osobu, která byla fakticky
vypovězena z území Evropské unie a logicky na ní lpí podezření z eventuální islamistické
inklinace, což je v Uzbekistánu dostatečným důvodem pro nezákonné stíhání a věznění naplňující
podmínky vážné újmy. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu ve výroku I. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že je dle něj správní rozhodnutí
ve vztahu k důvodům žádosti o mezinárodní ochranu odůvodněno v dostatečném rozsahu.
Má za to, že k závěrům obsaženým v rozhodnutí dospěl na základě logických a objektivně
podložených úvah. Dále se domnívá, že správní rozhodnutí je dostatečně individualizováno.
Žalovaný odkázal na shromážděný spisový materiál a na své vyjádření k žalobě ze dne
19. 10. 2018. Tvrzení stěžovatele, že mu ve vlasti hrozí vážná újma, protože bude považován
za extremistu z důvodu pobytu v ČR a vyhoštění z EU, je dle žalovaného pouze spekulativní.
Stěžovatel se tak dle žalovaného snaží přiblížit svůj azylový příběh důvodu, kterým
by ospravedlnil aplikaci hrozby vážné újmy na svou osobu. Žalovaný také dodává,
že z napadeného rozhodnutí vyplývá, že státní orgány Uzbekistánu pod novým vedením naopak
začaly podporovat pracovní pobyty svých občanů v zahraničí. Z výše uvedených důvodů
žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost pro nepřijatelnost odmítl, případně
zamítl pro její nedůvodnost.
[9] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah
vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou
kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových
případech:1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon,
tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti
kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by 4) bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní
právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém případě
hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[10] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
[11] Nejvyšší správní soud má za to, že žalovaný ve svém rozhodnutí věcně a konkrétně
posoudil azylový příběh stěžovatele a shledal, že na něj nedopadá žádný zákonný důvod pro
udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud se otázkou nebezpečí hrozícího stěžovateli v případě
návratu taktéž zabýval, přičemž ve shodě s žalovaným odkázal na informaci Ministerstva
zahraničních věcí ČR ze dne 22. 11. 2017, podle níž „dle aktuální legislativy žádný postih či nebezpečí
neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu v zahraničí nehrozí; uzbecké orgány výběrově vyslýchají navracející
se osoby, avšak ekonomičtí či studijní migranti je obvykle nezajímají.“ Zde je třeba podotknout,
že stěžovatel opustil zemi původu výlučně z ekonomických důvodů (chtěl si vydělat na úhradu
dluhů vzniknuvších před jeho odchodem z vlasti). Také tvrzení stěžovatele, že v Uzbekistánu
hrozí perzekuce osobám vracejícím se z nelegálního pobytu v zahraničí, případně že je na osoby
vypovězené z EU nahlíženo jako na inklinující k islamistickému extremismu, ze zpráv o zemi
původu založených ve spise.
[12] Námitka stěžovatele o nedostatečnosti podkladů rozhodnutí shromážděných žalovaným
taktéž nemůže obstát. Nejvyšší správní soud konstatuje, že podklady jsou ve shodě s rozsudkem
zdejšího soudu č. j. 1 Azs 105/2018 – 81 ze dne 4. 2. 2009 zcela dostatečné. Informace o zemi
původu stěžovatele byly čerpány z relevantních zdrojů, ze kterých žalovaný ve věcech
mezinárodní ochrany čerpá pravidelně. Zprávy jsou dále vzhledem k žádosti stěžovatele zcela
aktuální. Žádost o mezinárodní ochranu podal stěžovatel v roce 2018, přičemž zprávy týkající
se země původu pochází z roku 2018, s výjimkou Informace MZV , která byla zpracována
22. 11. 2017. Informace o zemi původu jsou rovněž relevantní, vyvážené a reflektují veškeré
důležité aspekty a události v Uzbekistánu, které jsou pro rozhodování o mezinárodní ochraně
podstatné.
[13] Námitka stěžovatele, že žalovaný nedostál své povinnosti dostatečně zkoumat eventuální
podmínky udělení doplňkové ochrany, rovněž nezakládá přijatelnost kasační stížnosti. Žalovaný
se možností udělení doplňkové ochrany ve svém rozhodnutí ze dne 7. 8. 2018 č. j. OAM-
104/LE-LE05-VL13-2018 podrobně zabýval na stranách 7 – 10, přičemž vycházel z vyjádření
stěžovatele a z poznatků o jeho vlasti obsažených ve shromážděných informacích o zemi původu
ve správním spise, jakož i z ustálené soudní judikatury. Na základě těchto informací a poznatků
tak žalovaný i nad rámec stěžovatelových tvrzení zvážil hrozbu vážné újmy ve smyslu §14a
zákona o azylu a posoudil i to, zda je možné stěžovatelovi udělit doplňkovou ochranu za účelem
sloučení rodiny podle §14b téhož zákona, přičemž správně dospěl k závěru, že podmínky pro
udělení této formy mezinárodní ochrany stěžovatel nenaplňuje. Jak žalovaný, tak krajský soud
postupovali v souladu s usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011
č. j. 7 Azs 79/2009 – 84, na které stěžovatel v kasační stížnosti odkazoval. Žalovaný dostál své
povinnosti zvážit v daném případě veškeré formy mezinárodní ochrany v souvislosti se zásadou
non-refoulment, proto nebylo na místě, aby krajský soud rušil rozhodnutí žalovaného, tedy aby
postupoval tak, jak stěžovatel ve své kasační stížnosti navrhuje.
[14] Nejvyšší správní soud konstatuje, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura zdejšího soudu
poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky uplatněné v kasační stížnosti.
Krajský soud při svém rozhodování nevybočil z této judikatury a nedopustil se ani žádného
procesního pochybení. Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost nepřijatelnou a podle
§104a s. ř. s. ji usnesením odmítl.
[16] Zástupci stěžovatele, Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi se sídlem Purkyňova 6,
Ostrava, který byl stěžovateli ustanoven usnesením krajského soudu ze dne 28. 8. 2018,
č. j. 61 Az 30/2018 - 20, se podle §35 odst. 10 s. ř. s. s přihlédnutím k §7 bodu 5., §9 odst. 4
písm. d), §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s odst. 3 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
přiznává odměna za zastupování ve výši 3100 Kč za jeden úkon právní služby, a to sepsání
kasační stížnosti. Zástupci se dále přiznává paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč.
Zástupce nedoložil, že by byl plátcem DPH. Celkem tady náleží zástupci stěžovatele odměna
3400 Kč, která mu bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. září 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu