ECLI:CZ:NSS:2019:6.ADS.178.2019:28
sp. zn. 6 Ads 178/2019 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje
JUDr. Tomáše Langáška a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci
žalobce: F. H., zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, sídlem Purkyňova 787/6,
Ostrava, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha
5, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 11. května 2018 č. j. X, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 17 Ad 5/2019 - 53
ze dne 31. července 2019,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 11. května 2018 č. j. X byly zamítnuty námitky žalobce a
potvrzeno rozhodnutí žalované ze dne 23. října 2017 o zamítnutí žalobcovy žádosti o invalidní
důchod z důvodu nesplnění podmínky získané potřebné doby pojištění ke vzniku nároku na
invalidní důchod. Žalobce proti tomuto rozhodnutí namítal, že povinnou dobu pojištění nesplnil
nikoliv z vlastní viny, ale protože byl ve výkonu trestu odnětí svobody, ve kterém z důvodu na
straně věznice nebyl pracovně zařazen. Nadto byl ve věznici Plzeň - Bory od června 2010 až do
listopadu 2012 zařazen na oddělení „toxi SPO“, kde byl povinen odpracovat 28 hodin týdně bez
nároku na mzdu s tím, že se tento pobyt bude započítávat do důchodového a sociálního pojištění.
Poukazoval na §30 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně
některých souvisejících zákonů, podle kterého věznice přidělují odsouzeným práci a odsouzeni
jsou povinni pracovat. Pokud se tak nestalo, nemůže to být přičítáno k tíži žalobce.
[2] Se svou argumentací žalobce neuspěl ani u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský
soud“), který jeho žalobu proti napadenému správnímu rozhodnutí zamítl svým rozsudkem
ze dne 31. července 2019 č. j. 17 Ad 5/2019 - 53. Krajský soud dospěl k závěru,
že žalobce pro vznik nároku na invalidní důchod nesplnil potřebnou dobu pojištění pěti let,
a to ani kdyby bylo prokázáno, že byl skutečně na oddělení „toxi SPO“ v uvedené době pracovně
zařazen. Námitku, že mu nelze klást k tíži, že nepracoval, protože nebyl pracovně zařazen
bez své viny, krajský soud vypořádal odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 6 Ads 58/2007 – 266 ze dne 21. února 2008. Podmínku pracovního zařazení nepovažoval
krajský soud za diskriminační či neústavní, argumentoval přitom ustanoveními čl. 41 odst. 1
a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), s odkazem na nález
Ústavního soudu ze dne 23. března 2010, sp. zn. Pl. ÚS 8/07, bod 81, a tím, že posouzení
vhodnosti, účelnosti a sociální spravedlnosti právní úpravy zásadně přísluší zákonodárci, neboť
jde o otázky v podstatě politické, kam primárně spadá celá oblast sociálních práv. Odkázal přitom
na nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2008 sp. zn. Pl. ÚS 2/08, bod 78, a na nález ze dne
20. května 2008 sp. zn. Pl. ÚS 1/08, bod 90.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu včas kasační
stížnost a navrhl jeho zrušení a zrušení napadeného správního rozhodnutí. V kasační stížnosti
uplatnil jedinou kasační námitku, že §5 odst. 1 písm. l) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění, je neústavní, neboť znemožňuje účast osob, které o pracovní zařazení ve věznici usilují
a není jim to z objektivních důvodů umožněno, na důchodovém pojištění. V této souvislosti
stěžovatel tvrdil, že omezení stanovené v napadeném ustanovení zákona o důchodovém pojištění
jde nad rámec standardních omezení osob ve výkonu trestu odnětí svobody dle §27 zákona
č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud před konečným rozhodnutím řízení o kasační stížnosti
přerušil a navrhl Ústavnímu soudu zrušení §5 odst. 1 písm. l) zákona o důchodovém pojištění.
[4] Žalovaná ve svém stručném vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na závěry,
jež Ústavní soud k předestřené otázce zaujal v usnesení ze dne 8. července 2008
sp. zn. I. ÚS 1292/08, v němž odkázal i na závěry vyvěrající z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. února 2008 č. j. 6 Ads 58/2007 - 266. Tyto závěry lze podle žalované
bezpochyby vztáhnout i na nyní posuzovaný případ.
[5] Vyjádření žalované bylo stěžovateli zasláno na vědomí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatel vznesl jedinou kasační námitku spočívající
v neústavnosti zákonného ustanovení, které v řízeních žalovaná a krajský soud aplikovaly.
Z toho současně plyne, že jinak považuje napadený rozsudek krajského soudu za souladný
se zákonem, nečiní sporným ani zjištěný skutkový stav. Nejvyšší správní soud však nepochybuje,
že námitka neústavnosti zákonného ustanovení, jež ve věci bylo aplikováno, spadá pod přípustný
kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), jakkoli s ní nemůže být stěžovatel bez dalšího úspěšný, neboť není v pravomoci
Nejvyššího správního soudu, aby si ústavnost zákona posoudil sám; v případě, že dospěje
k závěru o rozporu ve věci nezbytně aplikovaného zákona s ústavním pořádkem, musí věc
předložit Ústavnímu soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“),
postupem dle §48 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[7] Současně platí, že si stěžovatel nemůže takový postup svým procesním úkonem vynutit.
Úvaha o ústavnosti, popř. neústavnosti aplikovaného zákonného ustanovení spadá
do rozhodovací činnosti soudu, jinak řečeno do rámce hodnocení důvodnosti žalobní
nebo kasační námitky. Postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy je přitom autonomní pravomocí
procesního soudu v kterékoliv fázi řízení a v jakékoliv instanci, kasační soud si proto otázku
ústavnosti aplikovaného zákona posoudí sám bez ohledu na to, zda a jak se touto otázkou,
ať už z vnitřního popudu nebo k podnětu účastníka řízení, zabýval krajský soud; nelze-li zákon
ústavně konformně vyložit, není namístě, aby soud vyšší instance vracel věc soudu nižší instance
se závazným pokynem k postupu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Platí také, že ústavnost zákona
se presumuje a že k předložení věci Ústavnímu soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy je třeba závěr
procesního soudu, tzn. jeho odůvodněné přesvědčení (nikoli jen pochybnost či nejistota),
že aplikované zákonné ustanovení je v takovém rozporu s ústavním pořádkem, že ani nelze podat
jeho ústavně konformní výklad, a proto je nezbytné takové vadné ustanovení z právního řádu
odstranit derogačním zásahem Ústavního soudu.
[8] Důvod k takovému postupu Nejvyšší správní soud neshledal. Stěžovatel namítl
neústavnost ustanovení §5 odst. 1 písm. l) zákona č. 155/1995 Sb., které účast osob ve výkonu
trestu odnětí svobody (dále též „vězeň“) na důchodovém pojištění podmiňuje jejich zařazením
do práce. Svou argumentací však míří jen na situaci, kdy vězeň do práce z nejrůznějších důvodů
na straně Vězeňské služby zařazen nebyl. Jinak jde totiž o ustanovení zcela neutrální
a odpovídající všem ostatním skupinám pojištěných osob, jejichž účast na důchodovém pojištění
je zásadně vázána na výkon práce (§5 zákona o důchodovém pojištění), resp. z pohledu získání
potřebných dob pojištění na výdělečnou činnost, z níž je placeno pojistné do systému
důchodového pojištění [§11 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění]. V tomto ohledu
napadené ustanovení nevyvolává žádné pochybnosti z hlediska rovnosti, resp. zákazu
diskriminace ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny, jak plyne i z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
a Ústavního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 58/2007 - 266 ze dne
21. února 2008, ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 1292/08 ze dne 8. července 2008; rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 4 Ads 130/2010 - 98 ze dne 30. listopadu 2010, ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 666/11 ze dne 7. dubna 2011) a jak správně uzavřel
i krajský soud.
[9] Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení č. j. 4 Ads 130/2010 - 98 uvedl, že vězeň,
který nebyl v určitém období zařazen k výkonu práce, nemohl získat dobu pojištění: „zákon
neumožňuje přihlížet k důvodům, pro které osoby ve výkonu trestu odnětí svobody či vazby nepracovaly,
a proto není podstatné, že v daném případě tak tomu bylo kvůli nedostatku pracovních příležitostí“.
Tento závěr nepovažuje ani šestý senát Nejvyššího správního soudu za neústavní, neshledává ani,
že by se v právní úpravě nacházela neústavní mezera v tom smyslu, že by z ústavního pořádku
vyplývalo, že zákonodárce musí dobu, kdy vězeň nebyl zařazen do práce z důvodů na straně
věznice, považovat za náhradní dobu pojištění, resp. zahrnout takovou osobu do okruhu
pojištěných osob vymezeného v §5 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Uvedené vyplývá
nepřímo i z konstatování Ústavního soudu v citovaném usnesení sp. zn. I. ÚS 1292/08,
podle něhož „stát nemá povinnost zajistit právo na zaměstnání osobám, které se dopustily trestné činnosti a jsou
proto ve vazbě. Stát rovněž nemá povinnost umožnit osobám ve vazbě výkon práce.“ Totéž bezpochyby
dopadá i na osoby ve výkonu trestu odnětí svobody, dokonce přiléhavěji, protože na rozdíl
od vazby se zde již ani neuplatní argument presumpce neviny.
[10] Výčtem osob, které jsou účastny na důchodovém pojištění, i když nevykonávají
výdělečnou činnost, stát realizuje svou sociální politiku. Do takového výčtu zařadil osoby,
které bez své viny po určitou dobu nevykonávají výdělečnou činnost, resp. vykonávají
jinou činnost, která je společensky, z pohledu sociální politiky státu, přínosná nebo žádoucí, jak je
zřejmé z §5 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Nezařazením nepracujících vězňů
do tohoto výčtu zákonodárce ústavní meze nepřekročil. V případě důchodového pojištění jde
o realizaci základního sociálního práva dle čl. 30 Listiny, podrobnosti však má stanovit zákon
(čl. 30 odst. 3 Listiny) a tohoto základního práva se lze podle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat právě
jen v mezích tohoto zákona, který je upravuje. Zákonodárce má tedy v oblasti sociálních práv
široký prostor pro uvážení, musí zachovat pouze podstatu a smysl uvedeného základního práva
(čl. 4 odst. 4 věta první Listiny). Je proto v jeho pravomoci nezařadit do účasti na důchodovém
pojištění osoby ve výkonu trestu odnětí svobody, které z jakéhokoliv důvodu nepracují,
neboť s ohledem na subjektivní trestní odpovědnost si omezení osobní svobody v důsledku
odsuzujícího trestního rozsudku způsobily zaviněným jednáním. To, že mají omezenou možnost
pracovních příležitostí po dobu výkonu trestu odnětí svobody, je pak omezením plynoucím
z povahy tohoto trestu, resp. okolností jeho výkonu. Taková právní úprava sociálního
zabezpečení sleduje legitimní cíl (jde o systém primárně pojistný, tj. legitimně postavený
na placení pojistného, a v tomto smyslu zásluhový) a lze ji z uvedených důvodů považovat
za racionální, jakkoli nemusí být (z hlediska trestní politiky, resp. prevence) nutně nejvhodnější,
nejúčinnější či nejmoudřejší (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 61/04 ze dne
5. října 2006; N 181/43 SbNU 57; 16/2007 Sb.). Stěžovateli také nic nebránilo, aby se po dobu,
kdy nebyl účasten důchodového pojištění podle §5 odst. 1 písm. l) zákona o důchodovém
pojištění, účastnil důchodového pojištění dobrovolně na základě přihlášky dle §6 odst. 2
zákona o důchodovém pojištění, za předpokladu, že zaplatí pojistné. Tuto možnost měl
jako kterákoliv jiná osoba za podmínek stanovených zákonem.
[11] Konečně pak to, že uvedené omezení účasti na důchodovém pojištění není uvedeno
ve výčtu omezení osob ve výkonu trestu odnětí svobody v §27 zákona č. 169/1999 Sb., nemá
pro posouzení kasační námitky žádnou relevanci. Toto ustanovení není vyčerpávajícím
a uzavřeným výčtem všech možných omezení, která jsou s trestem odnětí svobody spojena –
tento samozřejmý poznatek vyplývá i z nadpisu ustanovení, jenž zní „Omezení a zbavení některých
práv a svobod“. Účast na důchodovém pojištění je odlišnou materií a je komplexně upravena
v jiném zákoně, tedy v zákoně o důchodovém pojištění.
IV. Závěr a náklady řízení
[12] Z výše uvedených důvodů neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou,
pročež ji ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Rozhodl tak bez jednání postupem podle §109
odst. 2 s. ř. s.
[13] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaná sice měla ve věci plný úspěch, podle §60 odst. 2 s. ř. s. však nemá
ve věcech důchodového pojištění právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2019
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu