ECLI:CZ:NSS:2019:6.AZS.155.2019:18
sp. zn. 6 Azs 155/2019 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: P. E. Ch.,
zastoupeného JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6,
proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor
cizinecké policie, odd. pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4,
proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 4. 2019, č. j. KRPA-154724-15/ČJ-2019-000022-ZSV, v
řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019,
č. j. 4 A 24/2019 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Ing. Jakubu Backovi, se př i z ná v á
odměna za zastupování ve výši 4 114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce podal kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský
soud“) ze dne 27. 6. 2019, č. j. 4 A 24/2019 - 39, (dále jen „napadený rozsudek“), jímž městský
soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 4. 2019, č. j. KRPA-154724-15/ČJ-
2019-000022-ZSV, (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím žalovaná rozhodla
podle §124 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o pobytu cizinců“),
o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění byla stanovena na 60 dnů
ode dne omezení svobody.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, přičemž namítal, že v době
svého zajištění se nacházel na území České republiky legálně, což problematizuje závěry
o nutnosti jeho zajištění podle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Obvodním soudem
pro Prahu 1 byl vyzván k tomu, aby v rámci výkonu rozhodnutí o trestním vyhoštění vycestoval
z území České republiky, čímž získal provizorní a krátkodobé pobytové oprávnění k vyřízení
potřebných záležitostí a vycestování do své vlasti. Nebylo tedy namístě přistoupit k omezení
jeho osobní svobody.
[3] Městský soud uvedl, že nesdílí názor žalobce, že v době, kdy byl policí zadržen, pobýval
na území České republiky legálně, neboť mu byla stanovena Obvodním soudem pro Prahu 1
lhůta k vycestování. Tato skutečnost nemá vliv na rozhodnutí ve věci zajištění cizince stanovené
podle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení je policie oprávněna
cizince zajistit i v případě, že bylo pouze zahájeno řízení o správním vyhoštění a v neposlední
řadě i v případě, že bylo již pravomocně rozhodnuto o správním vyhoštění. V případě žalobce
jsou tyto podmínky splněny. Je také nesporně prokázáno z obsahu správního spisu a tam
založených rozhodnutí, že se žalobce na území dopouští drobné trestné činnosti, za kterou byl
odsouzen. Z jeho výpovědi také vyplývá, že chce nadále tímto způsobem na území pobývat a je
si vědom toho, že je povinen vycestovat, avšak tento krok učinit sám nehodlá. Městský soud
se za této situace nedomníval, že žalobce měl zájem využít dobu, která mu byla stanovena
k vycestování, pro zajištění všech potřebných dokladů k tomu, aby vycestovat mohl. Z výpovědi
žalobce vyplývá, že vycestovat z území nechtěl a předpokládal, že bude nadále na území pobývat
a řešit svou nedobrou finanční situaci případnými drobnými krádežemi. Lze tedy jednoznačně
přisvědčit žalované v tom, že v případě žalobce je nebezpečí, že závažným způsobem naruší
veřejný pořádek.
[4] Skutečnost, že žalobce byl kontrolován a zajištěn v době, kdy mu ještě neuplynula
lhůta k vycestování stanovená Obvodním soudem pro Prahu 1, mohla mít pouze vliv na to,
že s ním nebylo zahájeno trestní řízení ve věci maření výkonu úředního rozhodnutí, neboť ještě
lhůta k vycestování stanovená tímto soudem neuplynula. Tato skutečnost nemá však vliv
na posouzení skutečností důvodných pro žalobcovo zajištění za účelem jeho správního vyhoštění.
Napadeným rozhodnutím nebylo rozhodováno o žalobcově správním vyhoštění,
neboť o žalobcově správním i soudním vyhoštění bylo již pravomocně rozhodnuto. Napadeným
rozhodnutím byl pouze učiněn krok k realizaci uložených vyhoštění, neboť z dosavadního
jednání žalobce nepochybně vyplývá, že on sám dobrovolně vycestovat nehodlá.
[5] Pokud žalobce namítal, že nedisponoval cestovním pasem, a problémy s tím spojené bylo
možno řešit jinou cestou, a to pouhou asistencí při získání potřebných dokladů, odkázal soud
na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se správní orgán podrobně zabýval posouzením
otázky případného využití zvláštních opatření za účelem vycestování. Městský soud v této věci
odkázal na odůvodnění na straně 3 napadeného rozhodnutí, kde správní orgán vyšel z toho,
že žalobce nemá dostatek finančních prostředků na případné složení finanční záruky
a rovněž neuvedl žádnou adresu, kde by mohl být k zastižení. Žalobce žije na ulici a nelze
spoléhat na to, že by se pravidelně dostavoval ke správnímu orgánu. Za této situace městský soud
sdílel názor žalované v tom, že v případě žalobce nebylo možno zvolit mírnější opatření
za účelem jeho vycestování. Městský soud z výše uvedených důvodů žalobu zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost,
v níž namítá nesprávné vyhodnocení otázky nelegálnosti svého pobytu na území České republiky.
[7] Závěry soudu považuje za nesprávné, a poukazuje na to, že byl zajištěn s odůvodněním,
že nerespektoval pravomocná rozhodnutí správního orgánu (rozhodnutí Policie ČR ze dne
23. 1. 2019), a soudů (trestní příkaz ze dne 27. 2. 2019 a ze dne 22. 3. 2019) a nevycestoval
přes rozhodnutí o správním i soudním vyhoštění. Konkrétním popudem k zajištění byla
podle žalované pobytová kontrola dne 16. 4. 2018. Žalovaná si byla vědoma toho, že stěžovateli
byla Obvodním soudem pro Prahu 1 stanovena lhůta k vycestování z území České republiky,
a to do 17. 4. 2019. Žalovaná se však již nijak nevypořádala s tím, že se stěžovatel v době svého
zajištění nacházel na území České republiky legálně, neboť to stále ještě bylo v době
pro vycestování. Stěžovatel výzvou trestního soudu získal provizorní a krátkodobé pobytové
oprávnění, jež byl povinen využít k zařízení potřebných záležitostí a vycestování do své vlasti.
V tomto období disponoval oprávněním k pobytu na území České republiky a nebylo
tedy namístě přistoupit k omezení jeho osobní svobody. Jelikož žalovaná v této době stěžovatele
zajistila, zatížila rozhodnutí vadou nezákonnosti. Problémy s vycestováním pramenily z toho,
že stěžovatel nedisponoval cestovním pasem, na místě tak bylo poskytnout stěžovateli asistenci.
Vzhledem k tomu, že soud nenapravil pochybení žalované, nemůže obstát ani napadený
rozsudek. Jelikož soud dospěl k nesprávnému závěru o naplnění podmínek aplikovatelnosti §124
odst. 1 zákona o pobytu cizinců, zatížil rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti. Stěžovatel
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil výrok I. napadeného rozsudku a napadené rozhodnutí,
a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
[8] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou, je včasná a je proti označenému rozsudku
přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a neshledal přitom vady,
k nimž by musel podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti. Vázán rozsahem
a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[11] Ze správního spisu vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel byl kontrolován dne
16. 4. 2019 Policií České republiky, přičemž nepředložil žádný cestovní doklad, kterým by
prokázal svou totožnost a oprávněnost pobytu na území. Stěžovatel prochází evidencí ENO
s platností od 13. 3. 2019 do 13. 3. 2021 (soudní vyhoštění, č. j. 67 T 19/2019, nabytí právní moci
27. 2. 2019). Rozhodnutím Krajského ředitelství policie hl m. Prahy ze dne 23. 1. 2019
č. j. KRPA-36345-22/ČJ-2019-000022-VP, bylo žalobci podle §119 odst. 2 písm. b) zákona
o pobytu cizinců a §119 odst. 3 tohoto zákona uloženo správní vyhoštění na dobu dvou roků,
závažný způsob narušování veřejného pořádku správní orgán spatřoval v opakovaných
přestupcích proti majetku (odcizení zboží). Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1
ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 67 T 19/2019, v právní moci dne 27. 2. 2019, byl stěžovatel odsouzen
k trestu vyhoštění ve výměře 2 let a zároveň k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců,
podmíněně odloženému na zkušební dobu 2 let. Stěžovateli byla poskytnuta lhůta k vycestování
podle §350b odst. 2 zákona č. 141/1961, o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších
předpisů (dále „trestního řádu“) do 13. 3. 2019 včetně. Trest vyhoštění byl vykonatelný
od 14. 3. 2019. Podle trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 3. 2019,
sp. zn. 3 T 36/2019 spáchal stěžovatel přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
a byl odsouzen podle §337 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců
s podmíněným odkladem výkonu trestu na tři roky. Podle §80 odst. 1 a 2 trestního zákoníku
mu byl uložen trest vyhoštění na dobu tří roků. Tento trestní příkaz nabyl právní moci dne
3. 4. 2019. Stěžovatel byl výzvou k vycestování z ČR pod sp. zn. 3 T 36/2019 vyzván, aby z ČR
vycestoval nejpozději do 14 dnů. Tato lhůta mu byla poskytnuta na obstarání jeho záležitostí
ve smyslu §350b odst. 2 trestního řádu. Podle úředního záznamu ze dne 17. 4. 2019 Policie ČR
učinila telefonický dotaz na Obvodním soudu Prahy 1 a Obvodním státním zastupitelství Prahy,
předmětem bylo jednoznačné určení doby, do kdy měl stěžovatel vycestovat, shodně bylo
odpovězeno, že do 14 dní od nabytí právní moci trestního příkazu, nikoliv do 14 dní od převzetí
výzvy k vycestování. Stěžovatel do protokolu o podání vysvětlení, který s ním byl sepsán dne
17. 4. 2019, uvedl, že ví o správním vyhoštění. Nerespektoval ho, protože nemá peníze na nový
doklad totožnosti a nemá kde bydlet. Bez dokladů ho nikdo nezaměstná. Žije na ulici, je
bezdomovec. Vycestovat do Bulharska nemá zatím v plánu. Uvedl, že občas krade v obchodech,
aby si mohl koupit alespoň jídlo, nemá v plánu dobrovolně opustit Českou republiku.
[12] Podle ustanovení §124 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců je policie „oprávněna
zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož
správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie
zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem
vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit
veřejný pořádek.“
[13] Ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. Tpjn 304/2010, publ.
pod č. 20/2011 Sb. NS., vyplývá, že podstata trestu vyhoštění spočívá v odnětí práva cizince
k dalšímu pobytu na území České republiky, pokud takové právo měl, jakož i ve znemožnění
opětovného legálního vstupu na území České republiky. Podle §350b odst. 2 trestního řádu
nehrozí-li obava, že odsouzený, který je na svobodě, se bude skrývat nebo jinak mařit výkon
trestu vyhoštění, může soud odsouzenému poskytnout přiměřenou lhůtu k obstarání záležitostí
v maximální délce jednoho měsíce od dne, kdy rozsudek nabyl právní moci. Fakticky jde o dobu,
na kterou byl výkon trestu vyhoštění odložen a nelze do doby výkonu časově určitého druhu
trestu vyhoštění započíst.
[14] Stěžovatel v kasační stížnosti argumentuje, že výzvou trestního soudu získal provizorní
a krátkodobé pobytové oprávnění, tedy že v době zajištění se na území nacházel legálně. Nejvyšší
správní soud k tomu uvádí, že trest vyhoštění může být uložen i osobě, která měla nějaký typ
pobytového oprávnění, nabytím právní moci rozsudku ukládajícího trest vyhoštění povolení
zaniká [srov. např. §62 nebo §76 písm. b) zákona o pobytu cizinců a §87d odst. 4 zákona
o pobytu cizinců, podle kterého se na zánik přechodného pobytu občana Evropské unie na území
§76 písm. b) použije obdobně]. Podle §50 zákona o pobytu cizinců je po zániku platnosti
povolení k pobytu a v dalších stanovených případech cizinci vydán výjezdní příkaz. Výjezdní
příkaz je časově a věcně (účelem) omezeným oprávněním k pobytu cizince na území České
republiky. Jeho smyslem a účelem je dát cizinci, který má opustit Českou republiku, krátký,
avšak přiměřený časový prostor k uspořádání si jeho záležitostí a k vycestování z území
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 288/2017 - 22).
Cizinec může na území pobývat přechodně na základě výjezdního příkazu (§17 zákona o pobytu
cizinců), v důsledku jeho vydání se cizinec tedy dostává do režimu „dočasného legálního pobytu“
na území České republiky.
[15] Ačkoliv je účel lhůty k vycestování stanovené podle §350b odst. 2 trestního řádu
podobný jako je účel výjezdního příkazu (umožnit zařídit si před vycestováním své osobní
záležitosti), tato lhůta pouze odkládá výkon trestu vyhoštění. Zajištění za účelem správního
vyhoštění lze aplikovat nezávisle na existenci lhůty stanovené soudem v rámci uložení trestu
vyhoštění. Lhůta k vycestování stanovena v návaznosti na trest vyhoštění má samozřejmě
relevanci, co se zjištěného skutkového stavu týče. Pokud by se ukázalo, že cizinec ji skutečně
využívá k zařízení svého vycestování, a na rozdíl od svého předchozího jednání hodlá nyní
rozhodnutí o trestu vyhoštění respektovat, jednalo by se o skutečnost rozhodnou pro posouzení
toho, zda je zajištění v režimu zákona o pobytu cizinců za této situace skutečně nezbytné.
Žalované lze v tomto ohledu vytknout část odůvodnění, ve které uvádí, že stěžovatel byl
„ve dvou případech [...] odsouzen OS pro Prahu 1, neboť mařil výkon úředního rozhodnutí,
cizinec však ani v jednom případě rozhodnutí nerespektoval“ (s. 3 napadeného rozhodnutí).
V případě stěžovatele totiž nelze tvrdit, že nerespektoval trestní příkaz ze dne 22. 3. 2019
a nevycestoval přes rozhodnutí soudu o vyhoštění, neboť je zřejmé, že stěžovatel měl vycestovat
ve lhůtě 14 dní od nabytí právní moci trestního příkazu dne 3. 4. 2019. Znamená to,
že do 17. 4. 2019, tedy v době, kdy již byl zajištěn (k počátku zajištění srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 4. 2014, č. j. 2 As 115/2013 – 59, č. 3044/2014 Sb. NSS), měl stále
ještě běžící lhůtu k vycestování stanovenou soudem.
[16] Přesto Nejvyšší správní soud neshledal důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí
ani rozhodnutí městského soudu, neboť se jedná o drobné pochybení v odůvodnění napadeného
rozhodnutí. Stěžovatel nebyl zajištěn z důvodu, že by nerespektoval trestní příkaz ze dne
22. 3. 2019, sp. zn. 3 T 36/2019. Důvodem zajištění bylo zjištění, že u stěžovatele je dáno
nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejné
pořádek. Toto zjištění se opíralo zejména o nerespektování správního vyhoštění uloženého
rozhodnutím ze dne 23. 1. 2019, a nerespektování trestu vyhoštění uloženém rozhodnutím
ze dne 27. 2. 2019. Problémy s vycestováním neplynuly pouze z toho, že stěžovatel neměl doklad
totožnosti, jak tvrdí v kasační stížnosti. Ze zjištěných skutečností vyplývá, že stěžovatel
vycestovat nehodlal a nechtěl. Městský soud se s námitkou, že situace měla byt řešena jinou
cestou než zajištěním, a to pouze asistencí při získání potřebných dokladů, vypořádal v bodě 16
napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se závěrem městského soudu,
že podmínky pro zajištění dle §124 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců byly splněny.
Posouzení žalované a následně městského soudu bylo v souladu se zákonem a kasační námitky
nejsou důvodné.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. kasační
stížnost zamítl. O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch,
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady nad rámec její běžné činnosti
nevznikly. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalobce nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a žalované se právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznává.
[18] Stěžovateli byl usnesením městského soudu ze dne 3. 5. 2019, č. j. 4 A 24/2019 - 17,
ustanoven advokát JUDr. Ing. Jakub Backa, jehož odměnu a hotové výdaje podle §35 odst. 10
s. ř. s. hradí stát. Ustanovenému zástupci náleží v souladu s §7, §9 odst. 4, a §11 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti,
tj. písemné podání soudu, ve výši 3 100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální
částky 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem
daně z přidané hodnoty, na náhradě na dani z přidané hodnoty mu přísluší částka 714 Kč.
Náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti tedy činí celkem 4 114 Kč a bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu