ECLI:CZ:NSS:2019:6.AZS.36.2019:19
sp. zn. 6 Azs 36/2019 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj) a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: nezletilý
D. M., zastoupený zákonným zástupcem N. M., proti žalované: Komise pro rozhodování ve
věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, týkající se žaloby proti
rozhodnutí žalované ze dne 6. června 2017 č. j. MV-48306-8/SO-2017, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. prosince 2018 č. j. 30 A
114/2017 - 56,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. prosince 2018 č. j. 30 A 114/2017 - 56
se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení případu
[1] Žalobce se narodil dne 29. listopadu 2016 na území České republiky rodičům kazašské
státní příslušnosti. Dne 7. prosince 2016 podal žalobce prostřednictvím své matky (respektive
jí zmocněného právního zástupce) žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
sloučení rodiny.
[2] Ještě předtím žalovaná potvrdila rozhodnutí Odboru azylové a migrační politiky
Ministerstva vnitra (dále jen „OAMP“) o zamítnutí žádostí rodičů žalobce o prodloužení
povolení k dlouhodobému pobytu. Ve věci otce stěžovatele, který žádal o prodloužení povolení
k pobytu za účelem podnikání – účasti v právnické osobě, se tak stalo rozhodnutím ze dne
17. února 2016 č. j. MV-20839-4/SO-2013, které nabylo právní moci dne 25. února 2016.
Žalovaná shledala, že žalobcův otec neplnil účel pobytu a dlouhodobě pobýval mimo území
České republiky. V návaznosti na to žalovaná neprodloužila povolení k pobytu matky žalobce
za účelem soužití s jeho otcem rozhodnutím ze dne 22. září 2016 č. j. MV-119165-4/SO-2016,
které nabylo právní moci dne 23. září 2016.
[3] Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) přiznal žalobám žalobcových rodičů
proti rozhodnutím žalované o neprodloužení povolení k pobytu odkladný účinek (usnesení
ze dne 19. května 2016 č. j. 57 A 33/2016 - 24, respektive ze dne 18. listopadu 2016
č. j. 57 A 105/2016 - 23).
[4] Usnesením ze dne 16. února 2017 č. j. OAM-33741-13/DP-2016 zastavil OAMP
řízení o žádosti žalobce o povolení k dlouhodobému pobytu, neboť jeho zákonní zástupci
nebyli oprávnění podat tuto žádost na území České republiky [§169 odst. 8 písm. c) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“), ve znění účinném do 14. srpna 2017]. Ani jeden z nich totiž neměl
ke dni podání žádosti o povolení k pobytu pro žalobce na území České republiky povolen
dlouhodobý či trvalý pobyt, pobývali zde pouze na základě odkladného účinku přiznaného
žalobám proti rozhodnutím o neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu. V takové situaci
však dle názoru OAMP nemohou podávat jiné žádosti podle zákona o pobytu cizinců ani být
nositeli oprávnění ke sloučení rodiny.
[5] Odvolání žalobce proti usnesení OAMP o zastavení řízení zamítla žalovaná rozhodnutím
označeným v záhlaví.
[6] Krajský soud rozsudkem označeným v záhlaví zrušil rozhodnutí žalované i usnesení
OAMP a vrátil věc žalované k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalovaná zatížila řízení
podstatnou vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, neboť vycházela
z rozhodnutí o neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu žalobcovým rodičům, ačkoli byl
žalobám proti nim přiznán odkladný účinek, v důsledku čehož nemohla sloužit jako podkladová
rozhodnutí ve věci žalobce.
II.
Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[7] Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále též „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost. Zopakovala, že zákonní zástupci žalobce nepobývali v době podání žádosti na území
České republiky na základě povolení k dlouhodobému či trvanému pobytu, nýbrž pouze
na základě odkladného účinku žalob. Tuto situaci nelze stavět zcela na roveň fikci platnosti
dosavadního pobytu ve smyslu §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, která svědčí žadatelům
o prodloužení pobytového oprávnění. Za hlavní účel odkladného účinku přiznaného žalobám
žalobcových rodičů považuje stěžovatelka odvrácení negativních následků rozhodnutí
o neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, respektive možnost setrvat na území České
republiky do pravomocného soudního řízení o přezkumu daných rozhodnutí. Důsledkem
přiznání odkladného účinku však není možnost podávat další žádosti v režimu zákona o pobytu
cizinců. Opačný výklad by mohl vést až k absurdním důsledkům, kdy by cizinci po přiznání
odkladného účinku řetězili jednu žádost o pobytové oprávnění za druhou a tím dosáhli časově
neomezeného pobytu na území České republiky. K obdobným závěrům jako stěžovatelka dospěl
krajský soud ve svém rozsudku ze dne 27. června 2018 sp. zn. 30 A 63/2017, dále Městský soud
v Praze v rozsudku ze dne 21. ledna 2018 č. j. 3 A 18/2016 - 40 a i Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 22. listopadu 2017 č. j. 1 Azs 268/2017 - 22. Stěžovatelka se tudíž
neztotožňuje se závěrem krajského soudu o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu.
[8] Žalobce, respektive jeho zákonný zástupce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III.
Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[10] Podle §88 odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že narodí-li se cizinec na území [České
republiky], považuje se jeho pobyt na tomto území po dobu pobytu jeho zákonného zástupce, nejdéle
však po dobu 60 dnů ode dne narození, za přechodný, není-li dále stanoveno jinak. Podle první věty §88
odst. 3 téhož zákona je zákonný zástupce cizince narozeného na území České republiky,
který zde pobývá na základě povolení k dlouhodobému pobytu, povinen v době podle odstavce 1 podat
za narozeného cizince žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu.
[11] Zákon o pobytu cizinců počítá s tím, že cizinci podávají žádosti o pobytová oprávnění
především na zastupitelských úřadech ve státech, jejichž jsou občany, popřípadě, k nimž mají jiné
vazby (srov. například §42a odst. 4 či §69 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve spojení s §169
odst. 15 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném v době rozhodování žalované, respektive
§169g tohoto zákona v nyní účinném znění). Výjimku z této povinnosti představuje mimo
jiné právě výše citovaný §88 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, který umožňuje zákonnému
zástupci dítěte narozeného na území České republiky podat žádost o pobytové oprávnění
na tomto území, avšak za podmínky, že sám má na území České republiky povolený pobyt
(dlouhodobý či trvalý, popřípadě že zde pobývá na základě víza – srov. též §88 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců). Nesplnění této podmínky vede k zastavení řízení o žádosti o pobytové
oprávnění pro novorozeného cizince podle §169 odst. 8 písm. c) zákona o pobytu cizinců
ve znění účinném do 14. srpna 2017 [respektive §169r odst. 1 písm. c) tohoto zákona
v nyní účinném znění].
[12] Za žalobce podala žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného
soužití rodiny jeho matka v době následující poté, co žalovaná pravomocně rozhodla
o neprodloužení jejího povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny
(navázané na rovněž neprodloužené povolení žalobcova otce k dlouhodobému pobytu za účelem
podnikání) a co krajský soud přiznal žalobě proti tomuto rozhodnutí odkladný účinek.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že situace obou žalobcových rodičů byla v době
rozhodování žalované srovnatelná (v pozdější době už to neplatilo, neboť žalobu žalobcova otce
krajský soud zamítl, zatímco matce žalobce vyhověl, jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo
z jeho úřední činnosti), a není tak zcela relevantní, který z nich za žalobce žádost o povolení
k pobytu podal. Pro větší přehlednost textu však Nejvyšší správní soud vztáhne následující úvahy
pouze k matce žalobce.
[13] Jádrem posuzovaného sporu je, jaký pobytový status měla matka žalobce poté,
co jí žalovaná odmítla prodloužit povolení k dlouhodobému pobytu, avšak krajský soud přiznal
žalobě proti tomuto rozhodnutí odkladný účinek.
[14] Podle §73 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“) obecně nemá podání žaloby odkladný účinek. Soud jej však může
na návrh žalobce žalobě přiznat, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly
pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám,
a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem (odst. 2 citovaného ustanovení). Podle §73
odst. 3 s. ř. s. se přiznáním odkladného účinku pozastavují do skončení řízení před soudem účinky
napadeného rozhodnutí. Smyslem přiznání odkladného účinku je odložit vykonatelnost žalobou
napadeného správního rozhodnutí a fixovat stávající stav věcí, jako by toto rozhodnutí vůbec
nebylo vydáno (POTĚŠIL, L., ŠIMÍČEK, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges,
2014. s. 660). Odkladný účinek tedy vytvořil situaci, jako by žalovaná (ještě) nezamítla žádost
žalobcovy matky o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu a řízení to této žádosti
(dosud) probíhalo (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. března 2018
č. j. 1 Azs 52/2018 - 33). Zbývá proto vyřešit povahu pobytového statusu matky žalobce
coby žadatelky o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu.
[15] Podle §47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců (stěžovatelka nesprávně odkazovala
na odst. 2 citovaného ustanovení, který však obsahoval relevantní právní úpravu
pouze do 17. prosince 2015) platí, že pokud doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů nebo povolení
k dlouhodobému pobytu uplyne před rozhodnutím o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu
nebo prodloužení doby jeho platnosti, ačkoliv žádost byla podána v souladu s podmínkami uvedenými v odstavcích
1 až 3 [tj. v zákonem stanovených lhůtách – pozn. soudu], považuje se vízum nebo povolení
k dlouhodobému pobytu za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti.
[16] Stěžovatelka správně namítla, že Nejvyšší správní soud v minulosti vyloučil podávání
dalších žádostí o pobytové oprávnění v době, kdy cizinci již svědčí tzv. fikce pobytu podle §47
odst. 4 zákona o pobytu cizinců (kromě níže rozebraných rozhodnutí srov. též rozsudky ze dne
28. srpna 2015 č. j. 5 Azs 98/2015 - 32, ze dne 4. května 2016 č. j. 6 Azs 41/2016 - 28, ze dne
30. března 2017 č. j. 10 Azs 1/2017 - 34 či ze dne 31. července 2018 č. j. 5 Azs 174/2016 - 34).
V těchto případech však šlo o další žádost téhož cizince, jemuž již fikce pobytu svědčila.
Oproti tomu v projednávaném případě svědčila fikce pobytu podle §47 odst. 4 zákona o pobytu
cizinců matce žalobce, jejímž prostřednictvím žádal o pobytové oprávnění žalobce.
Ono „řetězení“ fikcí povoleného pobytu tedy nehrozilo, neboť podání žádosti o povolení
k pobytu žalobce jeho matce žádný pobytový status nezaložilo.
[17] Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. dubna 2016 č. j. 3 Azs 96/2015 - 44,
který se v kontextu řízení o správním vyhoštění zabýval podmínkami pro podání žádosti
o povolení k trvalému pobytu na území České republiky (§69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců)
a pro udělení víza za účelem strpění pobytu podle §33 písm. c) zákona o pobytu cizinců, vyplývá,
že pokud je podání žádosti o pobytové oprávnění určitým způsobem podmíněno platným
povolením k dlouhodobému pobytu, „je nutná existence platného povolení k dlouhodobému pobytu v době
jejího podání. Jelikož oprávněnost pobytu podle §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je pouze dočasnou právní
fikcí legálního pobytového statusu, nelze po tuto dobu o splnění podmínky [povoleného dlouhodobého
pobytu] hovořit.“ Důvod pro tento zužující výklad spatřoval Nejvyšší správní soud „nejen
v gramatickém znění či v účelu a smyslu všech dotčených ustanovení zákona o pobytu cizinců, ale i v hrozících
nežádoucích důsledcích, k nimž by účelové podávání opakovaných žádostí vedlo. Ačkoli zdejší soud připouští,
že v některých případech může výše nastíněný výklad vést k jisté tvrdosti vůči dotčenému cizinci (zejména tam,
kde se poměry cizince změní teprve v době trvání fikce oprávněného pobytu), faktickou nemožnost realizace
správního vyhoštění v důsledku ‚nekončící fikce oprávněného pobytu‘ vyhodnotil jako natolik nežádoucí
a s veřejným pořádkem kolidující konsekvenci, že je nucen trvat právě na předestřeném výkladu výše zmíněných
právních předpisů.“ Jedním z důvodů pro přijetí zužujícího výkladu pojmu „povolení
k dlouhodobému pobytu“ tak byla především obava z řetězení žádostí o pobytové
oprávnění a nekončící fikce oprávněného pobytu cizince. V rozsudku ze dne 29. března 2017
č. j. 8 Azs 11/2017 - 32 Nejvyšší správní soud doplnil, že „uvedenému výkladu nasvědčuje
též skutečnost, že §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců váže vznik fikce povolení k pobytu na podání žádosti
v příslušné lhůtě dle §47 odst. 1 téhož zákona, tj. nejdříve 90 a nejpozději 14 dnů před uplynutím platnosti víza
k pobytu nad 90 dnů.“ V případě, kdy by byla fikce pobytu postavena na roveň povolení
k dlouhodobému pobytu, by nebylo možné určit začátek ani konec běhu takové lhůty,
neboť by se odvíjely od konce správního řízení o předešlé žádosti o prodloužení povolení
k dlouhodobému pobytu. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud též v obecné rovině
konstatoval, že fikce pobytu podle §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců není skutečným
povolením k pobytu. „Takový pobyt na území však – ač oprávněný – není kvalitativně zcela totožný
s povolením k dlouhodobému pobytu samotným, neboť jeho smyslem je pouze vytvoření kontinuity mezi
jednotlivými pobytovými tituly a nikoli umožnění procesního ‚zacyklení‘ pobytových žádostí a prakticky
neukončitelného pobytového oprávnění.“ Avšak jak Nejvyšší správní soud uvedl v předchozím odstavci,
tuto argumentaci (přesněji řečeno její východiska) nelze na případ stěžovatele plně vztáhnout.
[18] Přiléhavější na nyní posuzovanou situaci je rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
7. března 2018 č. j. 1 Azs 268/2017 - 22, kterým argumentovala i stěžovatelka a který se týkal
možnosti podat žádost o povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny na území České republiky,
kterou lze podat v průběhu pobytu na dlouhodobé vízum nebo na povolení k dlouhodobému
pobytu (§42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 23. června 2014, respektive
odst. 5 citovaného ustanovení v nyní účinném znění). V tomto případě podala cizinka žádost
o toto pobytové oprávnění v době, kdy byl její žalobě proti rozhodnutí o neprodloužení
stávajícího pobytového oprávnění přiznán odkladný účinek. Nejvyšší správní soud uvedl,
že „smyslem fikce povoleného pobytu je zjevně ochrana cizince po dobu, kdy se rozhoduje o jeho žádosti, konkrétně
to, aby mohl do rozhodnutí o své žádosti setrvat na území ČR. Nelze však předjímat výsledek řízení o žádosti,
a není tedy možné na základě této fikce rozhodovat v dalších řízeních, tj. ani v nyní posuzovaném řízení o žádosti
o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Postavení na roveň fikce povoleného pobytu
a v řízení povoleného pobytu by šlo proti smyslu právní úpravy. Ta vychází z existence řízení, ve kterém se o tom,
zda bude povolení k pobytu přiznáno, rozhoduje. Pokud by však samotná žádost vyvolávala stejné účinky
jako povolení přiznané na základě proběhlého řízení, toto řízení by ztrácelo smysl.“ To platí tím spíše
(a maiori ad minus) v situaci, kdy cizinka pobývá na území České republiky jen v důsledku
odkladného účinku žaloby proti rozhodnutí o neprodloužení pobytového oprávnění.
V citovaném rozhodnutí Nejvyšší správní soud navíc zdůraznil, že neposuzoval situaci hrozící
řetězením žádostí o pobytová oprávnění, nýbrž pobytový status cizinky v době podání žádosti
o pobytové oprávnění.
[19] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že ani nemožnost aplikovat některá
východiska citovaných závěrů na případ stěžovatele, jemuž samotnému fikce pobytu podle §47
odst. 4 zákona o pobytu cizinců nesvědčí, nepřeváží nad obecným požadavkem, aby byl stejným
pojmům přikládán stejný význam, a to především v rámci stejného právního předpisu. Za klíčový
lze přitom označit argument, že fikce pobytu (a to i v důsledku přiznání odkladného účinku
žalobě proti rozhodnutí o neprodloužení povolení k pobytu) má především chránit cizince
před nutností opustit území České republiky, než je s konečnou platností rozhodnuto
o jeho žádosti o prodloužení povolení k pobytu. Jejím účelem však není umožnit cizinci podávat
další žádosti v režimu zákona o pobytu cizinců (a to ani zprostředkovaně), které jsou podmíněny
existujícím povolením k dlouhodobému pobytu. Proto, dovodila-li dosavadní judikatura, že fikci
pobytu podle §47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců nelze stavět na roveň povolení
k dlouhodobému pobytu (ať již pro účely podání žádosti o povolení trvalému pobytu na území
České republiky, podání další žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu, pro účely podání víza
za účelem strpění či při posuzování oprávněnosti pobytu v řízení o správním vyhoštění), je třeba
tento výklad podržet i ve vztahu k možnosti podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu
za cizince narozeného na území České republiky podle §88 odst. 3 zákona o pobytu cizinců.
Na základě fikce pobytu podle §47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců totiž „nelze rozhodovat v dalších
řízeních“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. března 2018 č. j. 1 Azs 54/2018 - 27).
IV.
Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že žalobce nebyl
oprávněn požádat o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky podle §88
odst. 3 zákona o pobytu cizinců, neboť jeho rodiče, od nichž svůj pobytový status odvozoval,
již v době podání žádosti neměli platné povolení k dlouhodobému pobytu, jež tzv. fikce pobytu
podle §47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců nemůže nahradit. Správní orgány tudíž nepochybily,
když řízení o žalobcově žádosti zastavily podle §169 odst. 8 písm. c) zákona o pobytu cizinců
ve znění účinném do 14. srpna 2017.
[21] Kasační stížnost žalované je tedy důvodná, pročež Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu podle §110 odst. 1 věty prvé s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V něm bude krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4
s. ř. s.).
[22] Nejvyšší správní soud považuje za nutné též odmítnout názor krajského soudu,
že pochybení, které jej vedlo ke zrušení obou správních rozhodnutí, bylo vadou řízení způsobilou
ovlivnit zákonnost rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Předně to,
že správní orgán vychází z určitého rozhodnutí, ač takové rozhodnutí nemůže sloužit
jako podklad pro rozhodování v jiných věcech, by mohlo svědčit spíše o nedostatečně zjištěném
skutkovém stavu [§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] – ostatně i žalovaná si rozhodnutí krajského soudu
vyložila tímto způsobem, jak vyplývá z kasační stížnosti. Co je však důležitější, v projednávané
věci nebyly sporné skutkové okolnosti, respektive existence zamítavých rozhodnutí ve věci
prodloužení povolení k pobytu žalobcových rodičů a přiznání odkladného účinku žalobám
proti nim, nýbrž právní hodnocení těchto okolností. To, v čem se náhled krajského soudu rozešel
se stanoviskem žalované, byla právní hodnocení důsledků přiznání odkladného účinku žalobám
stěžovatelových rodičů, respektive jejich pobytový status po pozastavení účinků rozhodnutí
o neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu. Krajský soud tudíž žalované fakticky vytkl
nesprávné právní posouzení věci, nikoli vadu řízení. O tom svědčí i skutečnost, že v odůvodnění
svého rozhodnutí krajský soud sice dvakrát zmínil „podstatné porušení ustanovení o řízení
před správním orgánem“, avšak nespecifikoval, které procesní ustanovení měla žalovaná
chybným vyhodnocením odkladného účinku žalob rodičů žalobce porušit.
[23] Tato výtka není jen zbytečným slohovým cvičením bez praktického vyústění. Nejvyšší
správní soud na pochybení krajského soudu upozorňuje především s ohledem na celkovou
ekonomii řízení. Zatímco totiž krajský soud (chybně) „vytkl žalovanému správnímu orgánu procesní
vadu, které se dopustil; za nadbytečné však považuje vyslovovat se k dalším otázkám, tj. v podstatě k tomu,
jak by mělo být rozhodnuto a jak by mělo být rozhodnutí odůvodněno, kdyby tu nebyla překážka v podobě
podkladového rozhodnutí, které dočasně podkladem napadeného rozhodnutí žalované být nemohlo“ (odst. 26
napadeného rozsudku), dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že vyřešením povahy pobytového
statusu žalobcových rodičů po dobu přiznání odkladného účinku jejich žalobám dávají soudy
zároveň odpověď na otázku, jak měly správní orgány (z procesního hlediska) o žádosti žalobce
rozhodnout – přesněji řečeno, zda měly řízení o ní zastavit z důvodu, že byla neoprávněně
podána na území České republiky, či nikoli.
[24] Dalším důležitým důsledkem tohoto závěru je posouzení možnosti rozhodnutí věci
bez nařízení jednání. Nejvyšší správní soud totiž nepřehlédl, že žalobce v podání ze dne
19. října 2017 sdělil, že trvá na nařízení jednání. V dalším řízení však bude nutné, aby krajský soud
znovu vyzval účastníky řízení, aby s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sdělili,
zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (rozsudek Nejvyššího správního soudu
zedne 11. března 2010 č. j. 5 Azs 3/2010 - 92). Za stávající situace však rozhodně nejsou splněny
podmínky pro rozhodnutí bez jednání podle §76 s. ř. s.
[25] Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnost (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2019
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu