ECLI:CZ:NSS:2019:7.AFS.373.2018:39
sp. zn. 7 Afs 373/2018 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: LESOTRANS s. r. o.,
se sídlem Křenova 438/7, Praha 6, zastoupen JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou se sídlem
třída Míru 146, Český Krumlov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2018, č. j. 50 Af 11/2018 - 38,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2018,
č. j. 50 Af 11/2018 - 38, se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 4. 2018, č. j. 15117/18/5300-22442-711492,
se z r ušuj e a věc se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je po v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti částku 30 547 Kč k rukám jeho zástupkyně JUDr. Mileny Novákové,
advokátky, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 9. 4. 2018, č. j. 15117/18/5300-22442-711492, změnil žalovaný
rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (dále též „správce daně“) ze dne 1. 8. 2016,
č. j. 1545482/16/2209-50521-305825, jímž byla zamítnuta námitka žalobce proti postupu správce
daně dle §254a odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „daňový řád“). Žalovaný námitce částečně vyhověl a přiznal žalobci úrok z daňového
odpočtu u daně z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2013.
II.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích (dále též „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Poukázal
na to, že §254a daňového řádu je výsledkem novelizace provedené zákonem č. 267/2014 Sb.
Přiznává daňovému subjektu, jemuž je zadržován daňový odpočet, úrok ve výši 1 % s příslušnou
repo sazbou. Ustanovení §254a daňového řádu představuje speciální úpravu úroku v případě
daňového odpočtu, dle níž je žalovaný povinen postupovat. Výsledné rozhodnutí není v rozporu
s evropským právem ani judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále též „SDEU“). Naopak
tuto judikaturu respektuje. V souladu s ní žalobci přiznává úrok z nadměrného odpočtu, jímž
nemohl po určitou dobu disponovat, a to podle vnitrostátní úpravy, neboť unijní právo úrok
ze zadržování nadměrného odpočtu neupravuje. Účelem právní úpravy je vedle předcházení
procesním průtahům kompenzace za zadržované finanční prostředky. Nastavil-li zákonodárce
úrokovou sazbu ve výši odpovídající zhodnocení peněz u vkladů a nikoliv u čerpání úvěrů,
neodporuje to zásadě efektivity. Výše úrokové sazby byla stanovena tak, aby předcházela
průtahům nejen ze strany správce daně, ale i daňových subjektů. Neobstojí ani srovnání s §252
daňového řádu, který upravuje úrok z prodlení při placení daní. Tento má, na rozdíl od §254a
téhož zákona, sankční povahu. Nařízení vlády č. 351/2013 Sb., se vztahuje na soukromoprávní
vztahy. Výše úroku neodporuje ani zásadě daňové neutrality. Ustanovení §254a daňového řádu
stanovuje podmínky pro vrácení zadržovaného odpočtu v souladu s čl. 183 směrnice Rady
2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty (dále též „směrnice o DPH“).
Nevzniká žádný rozpor mezi §254a daňového řádu a komunitární úpravou, neboť tato výši
úroku za vrácení zadržovaného odpočtu neupravuje. Novelizace §254a daňového řádu
provedená zákonem č. 170/2017 Sb., pak reagovala na vývoj úrokové míry u vkladových
produktů.
III.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., správní řád ve znění
pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatel nesouhlasí s výší úroku, který mu byl přiznán
za období od 1. 1. 2015 do 12. 5. 2016 dle §254a daňového řádu. Má za to, že jeho výše nebyla
stanovena v souladu s komunitárním právem, které má ve smyslu judikatury Ústavního soudu
a Nejvyššího správního soudu přednost před vnitrostátním předpisem. Povinnost neaplikovat
ustanovení vnitrostátního práva upravující placení úroků, které je v rozporu s evropským právem,
pak potvrzuje usnesení SDEU ve věci C-654/13, Delphi Hungari. Nesoulad vnitrostátní úpravy
se směrnicí o DPH stěžovatel dovozuje z účelu a smyslu úroku, a dále ze zásad neutrality,
rovnocennosti a efektivity. Dle rozsudku SDEU ve věci C-286/94, Garage Molenheide, a na něj
navazujících rozhodnutí ve věcech C-107/10, C-25/07, C-431/12, C-654/13 a C-120/15,
stanoviska generálního advokáta ve věci C-387/16, Nidera, a rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 9. 2016, č. j. 9 Afs 28/2016 - 39, není smyslem a účelem úroku předcházet
průtahům v řízení ze strany správce daně či daňových subjektů, ale kompenzovat finanční ztrátu
způsobenou prověřováním nadměrného odpočtu. Z hlediska zásady rovnocennosti a efektivity
upozorňuje na stanovisko generálního advokáta ve věci Nidera, dle něhož úrok z prodlení
s vrácením daně ve výši průměrné úrokové sazby ze státních dluhopisů nesplňuje kompenzační
funkci. Jeho závěry přitom SDEU de facto potvrdil. Úrokové sazby českých státních dluhopisů
v období let 2014 až 2016 se přitom pohybovaly v rozmezí 1,32 % až 1,43 %. Úroková sazba
korunových úvěrů poskytnutých bankami pak dosahovala 2,59 % až 2,9 %, tj. byla téměř
trojnásobně vyšší než úrok přiznaný stěžovateli. „Cenu peněz“ přitom odrážejí právě průměrné
úrokové sazby komerčních úvěrů, nikoliv vkladových produktů. Dále odkazuje na důvodovou
zprávu k §252 daňového řádu, která o úroku z prodlení ve výši repo sazby + 14 % hovoří rovněž
jako o ceně peněz v daném čase; tento je však 14 krát vyšší než úrok poskytovaný dle §254a
daňového řádu. Rovněž nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroku z prodlení,
stanoví tento úrok ve výši repo sazba + 8 %. Jelikož byl stěžovateli přiznán úrok ve výši, která je
v rozporu s komunitárním právem, navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
a rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na to, že stěžovatel uplatňuje stejnou
argumentaci jako v žalobě, s níž se krajský soud řádně a správně vypořádal. Dále doplňuje,
že do 31. 12. 2014 byl stěžovateli přiznán úrok ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 5. 2014, č. j. 7 Aps 3/2013 - 47 (dále též „Kordárna“). Jelikož od 1. 1. 2015 upravuje
úrok za zadržované daňové odpočty výslovně §254a daňového řádu, aplikoval správce daně
co do výše úrokové sazby v souladu s přechodným ustanovením v čl. VII, bodě 6 zákona
č. 267/2014 Sb. uvedené ustanovení. Plná aplikace §254a daňového řádu na případ stěžovatele
by byla v rozporu se zásadou pravé retroaktivity. Úprava §254a daňového řádu reagovala
na požadavky judikatury SDEU. Ve vztahu k úrokové sazbě nicméně SDEU požaduje toliko,
aby tato nebyla extrémně nepřiměřeně nízká, nikoliv pouze nízká. Ve vztahu k úrokové míře
se nelze dovolat ani přímého účinku směrnice o DPH, neboť tato hodnotu úroku
ze zadržovaného odpočtu neupravuje; není v tomto ohledu tedy dostatečně přesná
a bezpodmínečná. Judikatura SDEU pak prozatím řešila pouze okamžik počátku běhu úroku
ze zadržovaného odpočtu, nikoliv výši úrokové sazby. Úrok dle §254a daňového řádu nelze
srovnávat s úrokem z prodlení či s úrokem z vratitelného přeplatku, což dokládá systematika
zákona i účel jednotlivých institutů. Tím je v případě úroku z prodlení motivace k řádnému
a včasnému placení daní a v případě úroku z neoprávněného jednání zjednodušená náhrada
škody. Úrok dle §254a daňového řádu je nastaven tak, aby na straně správce daně nedocházelo
k zbytečným průtahům a daňové subjekty naopak nemotivoval k záměrnému protahování
kontrolního postupu. Sledovaným cílem je standardní zhodnocení peněz tak, jako by byly
deponovány na bankovním účtu. Tento úrok však zdaleka neplní funkci paušalizované náhrady
škody a v případě vzniku škody v důsledku zadržování daňového odpočtu je třeba její část
přesahující kompenzaci dle §254a nárokovat dle zákona č. 82/1998 Sb. Úrok z odpočtu má
kompenzační funkci, nejedná se o úrok se sankčním charakterem. Navýšením úrokové sazby
o 1 % zákonem č. 170/2017 Sb., vyšel zákonodárce vstříc daňovým subjektům, které v důsledku
zadržení odpočtu nedisponují jinými volnými finančními prostředky, a současně u těchto
subjektů minimalizoval množství sporů dle zákona č. 82/1998 Sb. Nedeklaroval tímto krokem,
že by předchozí výše úrokové sazby byla rozporná s komunitárním právem. Žalovaný navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Pokud by shledal kasační stížnost důvodnou,
navrhuje, aby byla položena předběžná otázka SDEU. V opačném případě by Nejvyšší správní
soud jednal ultra vires.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost je důvodná.
[7] Mezi účastníky řízení vznikl spor o to, zda byl stěžovateli v souvislosti se zadržovaným
nadměrným odpočtem na DPH za zdaňovací období prosinec 2013 přiznán za období
od 1. 1. 2015 do 23. 5. 2016 úrok ve správné výši. Žalovaný při přiznání úroku vycházel
z úrokové sazby stanovené v §254a daňového řádu, ve znění zákona č. 267/2014 Sb., účinného
od 1. 1. 2015 (úroková sazba 1,05 %). Dle stěžovatele je aplikovaná úroková sazba v rozporu
s komunitárním právem, jak jej vyložil SDEU.
[8] Není přitom sporu o průběhu daňového řízení, které předcházelo podání námitky
dle §254a odst. 5 daňového řádu, tj. že správce daně vydal po provedeném postupu k odstranění
pochybností (od 17. 2. 2014 do 26. 8. 2014) a navazující daňové kontrole (od 8. 12. 2014
do 11. 4. 2016) dne 10. 5. 2016 platební výměr na DPH za zdaňovací období prosinec 2013, jímž
vyměřil stěžovateli nadměrný odpočet ve výši deklarované v daňovém přiznání. Vyměřený
nadměrný odpočet byl dne 11. 5. 2016 zčásti převeden na úhradu jiné daňové povinnosti
a ve zbývající části dne 23. 5. 2016 vyplacen na účet stěžovatele. K požadavku stěžovatele mu
žalovaný přiznal úrok ze zadržovaného nadměrného odpočtu, a to ve výši 112 288,30 Kč. Přitom
postupoval tak, že za dobu od 3. 4. 2014 do 31. 12. 2014 přiznal žalobci úrok, jehož výše
se odvíjela od úrokové sazby stanovené v §155 odst. 5 daňového řádu (14,05 %) a za dobu
od 1. 1. 2015 do 23. 5. 2016 úrok, jehož výše se odvíjela od úrokové sazby stanovené v §254a
daňového řádu, ve znění zákona č. 267/2014 Sb., účinného od 1. 1. 2015.
[9] K problematice přiznání úroků z tzv. zadržovaných daňových odpočtů zaujal Nejvyšší
správní soud ve věci Kordárna, následující stanovisko: „Uplatní-li plátce DPH nárok na nadměrný
odpočet (§72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty) a částka odpovídající tomuto nároku je mu
v důsledku prověřování oprávněnosti nároku vyplacena později než v době tří měsíců od skončení zdaňovacího
období, za něž nárok na odpočet uplatnil, náleží plátci za období od počátku čtvrtého měsíce od skončení
zdaňovacího období, za něž nárok uplatnil, do dne uhrazení nadměrného odpočtu plátci úrok z oprávněně
uplatněné částky ve výši stanovené podle §155 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.“ K závěrům
rozsudku Kordárna se Nejvyšší správní soud přihlásil v řadě svých dalších rozhodnutí
(např. v rozsudcích ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 68/2013 - 46; ze dne 22. 4. 2015,
č. j. 9 Afs 174/2014 - 61; ze dne 2. 7. 2015, č. j. 2 Afs 79/2015 - 36; ze dne 30. 9. 2015,
č. j. 3 Afs 72/2015 - 47; ze dne 9. 12. 2015, č. j. 10 Afs 151/2015 - 27; ze dne 6. 10. 2016,
č. j. 9 Afs 225/2015 - 72; ze dne 15. 12. 2016, č. j. 7 Afs 173/2016 - 26; ze dne 12. 1. 2017,
č. j. 7 Afs 196/2016 - 33; ze dne 12. 1. 2017, č. j. 4 Afs 206/2016 - 32; nebo ze dne 27. 9. 2017,
č. j. 10 Afs 51/2016 - 43); jejich správnost pak byla zcela potvrzena rozhodnutím SDEU ve věci
C-120/15, Kovozber. Z postupu žalovaného v posuzované věci je ostatně zřejmé, že je mu
citovaný rozsudek Kordárna dobře znám, neboť při přiznání úroků za období od 3. 4. 2014
do 31. 12. 2014 postupoval v souladu s ním.
[10] S účinností od 1. 1. 2015 nalezla předmětná problematika výslovné vyjádření v §254a
daňového řádu v podobě tzv. úroku z daňového odpočtu. Uvedené ustanovení bylo do daňového
řádu včleněno zákonem č. 267/2014 Sb., dle jehož přechodných ustanovení (čl. VII, bod 6) platí,
že [b]yl-li postup k odstranění pochybností zahájen přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, považuje se
takový postup pro účely §254a zákona č. 280/2009 Sb. za zahájený dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Vyjma citovaného přechodného ustanovení zákon neobsahuje žádná jiná pravidla týkající se
působnosti §254a daňového řádu z hlediska jeho dopadů na již založené a trvající hmotněprávní
nároky.
[11] Stěžovatelem uplatněné námitky směřují vůči tomu, že úroková sazba, kterou žalovaný
na základě §254a daňového řádu použil pro výpočet úroku, není v souladu s komunitárním
právem. Stěžovatel tedy nevznesl žádné konkrétní výhrady vůči aplikaci samotného §254a
daňového řádu. Přesto zkoumal Nejvyšší správní soud nejprve otázku, zda se nová právní úprava
na posuzovanou věc vůbec uplatní. Jakkoliv totiž pro oblast správního soudnictví platí vázanost
soudu žalobními body upravená v §75 odst. 2 s. ř. s., dovodila judikatura určité výjimky, jimiž se
soud i bez návrhu musí zabývat. Jednou z těchto výjimek je přitom případ, kdy správní orgán
aplikoval na věc nepoužitelnou právní úpravu, musí-li ji s ohledem na související žalobní námitky
přímo či nepřímo aplikovat sám soud. Dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007 - 87, je použití právního předpisu nebo jeho
ustanovení, která na věc nedopadají, „důvodem zrušení přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu
(rozsudku krajského soudu), mohlo-li mít za následek nesprávné posouzení pro věc rozhodujících skutkových
či právních otázek obsažených v námitkách. Soud nezruší takové rozhodnutí, u něhož je možné bez rozsáhlejšího
doplňování řízení dospět k závěru, že i přes užití práva, které na věc nedopadá, by výsledek řízení při užití
odpovídajícího práva byl týž.“
[12] Stěžovatel nepochybně vznesl právní výtky proti rozhodnutí žalovaného (i krajského
soudu), jejichž podstatou je nesouhlas s výší úroku, jež mu byl přiznán za období od 1. 1. 2015
do 23. 5. 2016 právě na základě aplikace úrokové sazby upravené v §254a daňového řádu.
Přestože výslovně brojí pouze proti výši použité úrokové sazby, přistoupení k věcnému
vypořádání jeho kasačních námitek ze strany Nejvyššího správního soudu by implicitně
předpokládalo aprobaci postupu žalovaného podle §254a daňového řádu. Kasační instance je
proto nepochybně povinna si ve smyslu citovaného usnesení rozšířeného senátu
č. j. 8 Afs 51/2007 - 87 učinit úsudek, jaké že právní předpisy jakožto „nosiče“ aplikovatelných
právních norem jsou pro věc rozhodné. Nutno dodat, že ze stejných důvodů jako Nejvyšší
správní soud byl již krajský soud povinen si takový úsudek učinit při vypořádávání žalobních
bodů, neboť ty se v podstatných rysech obsahově shodovaly se stížními důvody.
[13] Otázkou časové působnosti §254a daňového řádu se Nejvyšší správní soud již zabýval
v rozsudku ze dne 28. 2. 2017, č. j. 2 Afs 15/2017 - 23. Zde vyslovil, že: „Podle ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu ohledně práv či povinností zasahujících do hmotněprávní sféry daňového subjektu jsou
orgány daňové správy vázány právními předpisy platnými v době vzniku daňového dluhu, zatímco řízení se
zásadně řídí platnými a účinnými procesními předpisy (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 2. 2009, č. j. 1 Afs 15/2009 – 105, publ. pod č. 1837/2009 Sb. NSS, dostupný tak jako ostatní zde
uvedená rozhodnutí na www.nssoud.cz). ,Pro úrok, jenž je třeba vnímat jako cenu finančních
prostředků v čase, která je dána úrokovou mírou, je rozhodným právem právo účinné v době,
kdy dluh vznikl a trvá‘ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 Afs 59/2010 – 143, publ. pod č. 2511/2012 Sb. NSS). V případě úroku z vratitelného přeplatku
ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. 7 Aps 3/2013 – 34, ve znění
opravného usnesení ze dne 5. 11. 2014, č. j. 7 Aps 3/2013 – 47, (známého též pod populárním názvem
„Kordárna“), se stát dostává do prodlení dnem následujícím po uplynutí tříměsíční lhůty počínající běžet dnem
následujícím po posledním dni příslušného zdaňovacího období, tj. v posuzovaném případě dne 1. 8. 2013 (a tedy
před účinností zákona č. 267/2014 Sb.). Na tomto závěru ničeho nemění ani to, že přechodná ustanovení
zákona č. 67/2014 Sb. zavádějí vůči probíhajícím postupům k odstranění pochybností nepravou retroaktivitu
novely. Čl. VII bod 6) zákona č. 267/2014 Sb. stanoví, že ,[b]yl-li postup k odstranění pochybností
zahájen přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, považuje se takový postup pro účely §254a
zákona č. 280/2009 Sb. za zahájený dnem nabytí účinnosti tohoto zákona‘. V nyní posuzovaném
případě byl však postup pro odstranění pochybností ukončen již dne 8. 10. 2013, ke dni nabytí účinnosti citované
novely se tedy již nejednalo o probíhající postup pro odstranění pochybností, citovaná novela se na něj tudíž
nevztahuje.“ Nyní rozhodující senát přitom neshledal důvod se od jeho závěrů odchýlit.
[14] Pro posuzovanou věc je stěžejní, že stát se dostal do prodlení s vyplacením zadržovaného
nadměrného odpočtu ve smyslu rozsudku Kordárna dnem následujícím po uplynutí tříměsíční
lhůty počínající běžet dnem následujícím po posledním dni příslušného zdaňovacího období,
tj. 1. 4. 2014, a tedy před účinností novelizace daňového řádu provedené zákonem č. 267/2014 Sb. Před účinností uvedené novely byl nadto ukončen i postup k odstranění pochybností
(dne 26. 8. 2014). Za těchto skutkových okolností a s přihlédnutím k výše uvedeným závěrům
se v nyní posuzované věci §254a daňového řádu neuplatní a žalovaný nepostupoval správně,
pakliže na projednávanou věc toto ustanovení bez zákonné opory aplikoval. Jakkoliv
zákonodárce přijetím zákona č. 267/2014 Sb. vyplnil ústavně nepřijatelnou „mezeru“ v procesní
úpravě vyplácení nadměrného odpočtu, nijak neupravil vztah této nové výslovné pozitivní právní
úpravy k pravidlům přiznávání úroků ze zadržovaného odpočtu nastaveným rozsudkem
Kordárna. Jejich existence si přitom musel být s ohledem na to, že rozsudek Kordárna byl
publikován několik měsíců před citovanou novelou daňového řádu za nemalé pozornosti
ze strany odborné veřejnosti a mediálního zájmu, nepochybně vědom. Při absenci výslovné
zákonné úpravy působnosti §254a daňového řádu na již založené a trvající hmotněprávní nároky,
je pak třeba vycházet z obecných pravidel tak, jak je vyložila judikatura Nejvyššího správního
soudu (viz výše), a toto ustanovení aplikovat až na dluhy vzniklé po 1. 1. 2015, tj. na daňové
odpočty, u nichž den rozhodný pro přiznání nároku na úrok (prodlení s vrácením odpočtu) nastal
po uvedeném datu. Nastal-li tento den před 1. 1. 2015, náleží daňovému subjektu úrok
ze zadržovaného odpočtu dle pravidel stanovených v rozsudku Kordárna (z důvodu absence
příslušné pozitivní právní úpravy před přijetím zákona č. 267/2014 Sb.), a to za celou dobu trvání
prodlení při prověřování oprávněnosti plátcem uplatněného nároku na odpočet.
[15] Z tohoto důvodu shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou, a proto podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek krajského soudu. Zruší-li Nejvyšší správní soud
rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup
důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle povahy věci
rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci
jsou podmínky pro tento postup splněny, neboť žalovaný se dopustil stejného pochybení
jako krajský soud. Pokud by byla věc vrácena krajskému soudu, neměl by jinou možnost,
než rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud proto
v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný je v dalším řízení vázán
právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v tomto rozsudku [§78 odst. 5
ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
[16] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a zároveň zrušil
i rozhodnutí žalovaného, rozhodl také o náhradě nákladů řízení, které předcházelo zrušenému
rozhodnutí krajského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Výrok o náhradě nákladů řízení
se opírá o §60 odst. 1 věta první s. ř. s. (ve spojení s §120 s. ř. s.), podle kterého, nestanoví-li
tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
měl ve věci úspěch, náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených nákladů řízení proti
žalovanému, který úspěch neměl.
[17] Náklady řízení o žalobě se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč
a dále z náhrady nákladů zastoupení za tři úkony zástupce stěžovatele: 1) převzetí a příprava
zastoupení, 2) podání žaloby, 3) účast na ústním jednání před krajským soudem. Za tyto úkony
[§11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve spojení s §35 odst. 2
s. ř. s.] náleží odměna ve výši 3 100 Kč za jeden úkon [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bod 5
advokátního tarifu], tj. 9 300 Kč. Stěžovatel má též právo na náhradu hotových výdajů jeho
zástupce za tyto úkony ve výši 3 x 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), a dále na náhradu
cestovních výdajů (§13 odst. 5 advokátního tarifu) a náhradu za promeškaný čas jeho zástupce
v souvislosti s účastí na jednání před krajským soudem [§14 odst. 1 písm. a) a odst. 3
advokátního tarifu] ve výši 1 634 Kč. Celkem tedy odměna zástupce za řízení před krajským
soudem činí 11 834 Kč. Zástupce stěžovatele v řízení před krajským soudem doložil, že je
plátcem DPH, proto se odměna a náhrady hotových výdajů, cestovních výdajů a za promeškaný
čas zvyšují o částku odpovídající této dani (§57 odst. 2 s. ř. s.), tj. o 2 485 Kč. Celkem má tedy
stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení o žalobě v částce 17 319 Kč.
[18] Náklady řízení o kasační stížnosti sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši
5 000 Kč a dále z náhrady nákladů zastoupení za dva úkony zástupce stěžovatele, kterými jsou
převzetí zastoupení a podání kasační stížnosti. Za tyto úkony [§11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu] náleží zástupci stěžovatele odměna ve výši 3 100 Kč za jeden úkon. [§9 odst. 4
písm. d) ve spojení s §7 bod 5 advokátního tarifu], tj. 6 200 Kč. Stěžovatel má též právo
na náhradu hotových výdajů svého zástupce za tyto úkony ve výši 2 x 300 Kč (§13 odst. 3
advokátního tarifu). Celkem tedy odměna a náhrada hotových výdajů zástupce za řízení před
Nejvyšším správním soudem činí 6 800 Kč. Zástupce stěžovatele je plátcem DPH, proto
se odměna a náhrada hotových výdajů zvyšují o částku odpovídající této dani (§57 odst. 2 s. ř. s.),
tj. o 1 428 Kč. Celkem má tedy stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
v částce 13 228 Kč.
[19] Celkem stěžovateli náleží náhrada nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti
ve výši 30 547 Kč včetně DPH. Žalovaný je povinen uhradit stěžovateli uvedenou částku
ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. června 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu