ECLI:CZ:NSS:2019:7.AS.227.2019:28
sp. zn. 7 As 227/2019 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Mgr. P. V., zastoupen
Mgr. Lucií Foffovou, advokátkou se sídlem Hálkova 1004, Městec Králové, proti žalované:
Česká lékárnická komora, se sídlem Rozárčina 1422/9, Praha 4, zastoupena
Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem se sídlem náměstí Svobody 1/40, Teplice, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2019,
č. j. 6 A 73/2016 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“) byla
zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí představenstva České lékárnické
komory (dále též „žalovaná“, či „správní orgán“) ze dne 9. 2. 2016, č. j. DO-02-1904/15, jímž
byla zamítnuta žádost žalobce ze dne 8. 12. 2015 o vydání osvědčení pro výkon funkce
vedoucího lékárníka v lékárně ATRIUM, Černokostelecká 255/22a, Říčany (dále též „lékárna
v Říčanech“). Žádosti nebylo vyhověno z důvodu, že žalobce již vykonává (na základě osvědčení
č. 248/2014) funkci vedoucího lékárníka v jiné lékárně (Lékárna svatého Prokopa, Palackého 76,
Žiželice nad Cidlinou; dále též „lékárna v Žiželicích“).
[2] Městský soud nepřisvědčil námitce, že žalovaná se dopustila nesprávného výkladu §79
odst. 6 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, ve znění účinném od 2. 4. 2013 (dále též „zákon
o léčivech“). Podle městského soudu provedla žalovaná správný výklad uvedeného ustanovení.
I podle městského soudu z §79 odst. 6 zákona o léčivech (jakož i z licenčního řádu žalované)
vyplývá, že stejná osoba může vykonávat funkci vedoucího lékárníka jen pro jednu lékárnu.
V dané věci však žalobce v době podání žádosti již působil v pozici vedoucího lékárníka v lékárně
v Žiželicích, žalovaná proto nemohla vydat osvědčení pro výkon funkce vedoucího lékárníka
v další lékárně (lékárna v Říčanech). Žalovaná tak dle názoru městského soudu správně dospěla
k závěru, že vyhovění žádosti žalobce o vydání osvědčení pro výkon funkce vedoucího lékárníka
v lékárně v Říčanech brání překážka spočívající v existenci osvědčení pro výkon funkce
vedoucího lékárníka v Žiželicích, přičemž žalobce na tuto vadu žádosti upozornila a vyzvala jej
k nápravě. Jelikož žalobce této výzvě nevyhověl, žalované nezbylo než žádost zamítnout. Městský
soud nepřisvědčil ani další žalobní argumentaci a žalobu jako nedůvodnou zamítl. Plné znění
rozsudku městského soudu je dostupné na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě
pro stručnost odkazuje.
II.
[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Podle stěžovatele správní orgán a městský soud
provedly nesprávný výklad §79 odst. 6 zákona o léčivech. Stěžovatel je názoru, že uvedené
ustanovení bylo přijato s cílem zabránit praxi velkých lékárenských řetězců, a podpořit tak vznik
a udržitelnost malých lékáren. Dále poukázal na náklady spojené s vybudováním lékárny
v Žiželicích a její současnou ekonomickou situaci v důsledku změn lékárenského trhu. Tento stav
přinutil stěžovatele vzniklou situaci řešit uzavřením nového pracovního poměru v lékárně
v Říčanech. Stěžovatel dále poukázal na dřívější přístup správního orgánu k jeho osobě, zejména
pak na to, že za dřívější provozování lékárny v Žiželicích bez osvědčení mu byla uložena pokuta.
Výslovně dodal, že provedený výklad zasahuje i do „ústavní svobody lékárníka“. Z uvedených
důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
[4] Žalovaná podala ke kasační stížnosti vyjádření, v němž se ztotožnila s právním
posouzením provedeným městským soudem, které dále rozvedla. Podle žalované nelze souhlasit
s tím, že důvodem pro přijetí podmínky výkonu jedné funkce vedoucího lékárníka bylo brojit
proti praxi velkých lékárenských řetězců. Důvodem přijetí konceptu jednoho vedoucího lékárníka
pro jednu lékárnu bylo dosažení toho, aby byl provoz lékárny personálně zajištěn farmaceutem
se specializovanou způsobilostí, který se bude dostatečně koncentrovat na plnění svých úkolů
při vedení jedné lékárny (což by nebylo možné, kdyby funkci vedoucího lékárníka vykonával
ve více lékárnách současně). Ani další argumentaci stěžovatele nelze dle názoru žalované shledat
případnou. Žalovaná proto navrhla kasační stížnost zamítnout. Požádala o přiznání náhrady
nákladů řízení za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti).
IV.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Předmětem přezkumu je rozhodnutí, kterým žalovaná zamítla žádost stěžovatele o vydání
osvědčení pro výkon funkce vedoucího lékárníka.
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že došlo k nesprávnému výkladu §79 odst. 6
zákona o léčivech. Nejvyšší správní soud mu nepřisvědčil. Plně se ztotožnil s výkladem
provedeným městským soudem a žalovanou, ke kterému dodává následující:
[9] Podle §79 odst. 6 zákona o léčivech (ve znění účinném od 2. 4. 2013): Poskytovatel
lékárenských zdravotních služeb musí mít pro každou lékárnu ustanovenu nejméně 1 osobu se specializovanou
způsobilostí farmaceuta (dále jen „vedoucí lékárník“) odpovědnou za to, že zacházení s léčivy v lékárně odpovídá
tomuto zákonu. Vedoucím lékárníkem může být poskytovatel lékárenských zdravotních služeb, pokud splňuje
kvalifikační požadavky podle věty první. V lékárně po dobu jejího provozu musí být vždy přítomen vedoucí
lékárník nebo jím pověřený farmaceut. Stejná osoba může být ustanovena vedoucím lékárníkem
jen pro jednu lékárnu. (důraz přidán).
[10] Z citovaného ustanovení vyplývá, že poskytovatel lékárenských zdravotních služeb musí
mít pro každou lékárnu ustanovenu nejméně jednu osobu se specializovanou způsobilostí
farmaceuta – tzv. vedoucího lékárníka, který je odpovědný za zacházení s léčivy v souladu
se zákonem o léčivech.
[11] Stejná osoba přitom může být podle výslovné dikce zákona (viz §79 odst. 6 poslední věta
zákona o léčivech – shora zvýrazněna) ustanovena vedoucím lékárníkem jen pro jednu lékárnu. Zákon
tedy explicitně stanoví, že jedna a tatáž osoba může být ustanovena vedoucím lékárníkem pouze
pro jednu lékárnu. Uvedená norma je podle názoru Nejvyššího správního soudu formulována
zcela jednoznačně a nevzbuzuje pochybnosti o svém pravém významu. Ostatně ty nevyplynuly
ani na základě aplikace dalších výkladových metod (k metodám výkladu a jejich aplikaci
srov. např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 86/2004 - 54, či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2016,
č. j. 3 Ads 258/2015 - 30, ze dne 28. 6. 2017, č. j. 4 Afs 88/2017 - 35, jakož i nálezy Ústavního
soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, ze dne
3. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98, ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 22/13, či ze dne 31. 8. 2015,
sp. zn. II. ÚS 1287/14).
[12] Shora zvýrazněná věta (Stejná osoba může být ustanovena vedoucím lékárníkem jen pro jednu
lékárnu) byla do §79 odst. 6 zákona o léčivech vložena s účinností od 2. 4. 2013. Před tímto
datem bylo znění šestého odstavce §79 zákona o léčivech následující: Poskytovatel lékárenských
zdravotních služeb musí mít pro každou lékárnu ustanovenu nejméně 1 osobu se specializovanou způsobilostí
farmaceuta (dále jen „vedoucí lékárník“) odpovědnou za to, že zacházení s léčivy v lékárně odpovídá tomuto
zákonu. Vedoucím lékárníkem může být poskytovatel lékárenských zdravotních služeb, pokud splňuje
kvalifikační požadavky podle věty první. V lékárně po dobu jejího provozu musí být vždy přítomen vedoucí
lékárník nebo jím pověřený farmaceut.
[13] Ke změně (doplnění) §79 odst. 6 zákona o léčivech došlo na základě zákona
č. 70/2013 Sb. Jak vyplývá z procesu projednávání uvedeného zákona, poslanec Jiří Skalický
vznesl k návrhu zákona pozměňovací návrh, kterým navrhl vložit do §79 odst. 6 zákona
o léčivech větu: Stejná osoba může být ustanovena vedoucím lékárníkem jen pro jednu lékárnu.
[14] Tento pozměňovací návrh odůvodnil následovně: „Ačkoliv je pochopitelné, že smyslem
funkce vedoucího lékárníka je odborně vést lékárnu a že odpovědný výkon této funkce vylučuje působení
jednoho farmaceuta ve více lékárnách, zkušenosti se zněním ustanovení o odborném zástupci v zákoně
o zdravotních službách ukazují, že pokud v zákoně není výslovně uvedeno, kolik funkcí může
jedna osoba vykonávat, pak v praxi často dochází k výkonu mnoha funkcí jednou osobou. Navrhované ustanovení
preventivně staví najisto, že jedna osoba může jako vedoucí lékárník pracovat jen v jedné
lékárně.“ (viz odůvodnění pozměňovacího návrhu č. 3 ke sněmovnímu tisku č. 783; přístupné
z: http://www.psp.cz/sqw/hp.sqw?k=3206&o=6&td=22&cu=22).
[15] Poslanecká sněmovna následně přijala zákon č. 70/2013 Sb. i ve znění uvedeného
pozměňovacího návrhu, přičemž tento nabyl účinnosti dne 2. 4. 2013. S účinností od 2. 4. 2013
byla tedy do §79 odst. 6 zákona o léčivech vložena norma umožňující ustanovit jednu a tutéž
osobu vedoucím lékárníkem jen pro jednu lékárnu.
[16] Ani systematickým výkladem nelze dospět k závěru, že by zákon o léčivech umožňoval
ustanovit jednu osobu vedoucím lékárníkem pro více lékáren. To nevyplývá ani z dalších
relevantních právních předpisů (zejména viz zákon č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře,
České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění pozdějších předpisů; dále též
„zákon č. 220/1991 Sb.“). Nejvyšší správní soud dodává, že i podle §4 odst. 3 Licenčního řádu
České lékárnické komory účinného od 1. 12. 2015 bylo možno lékárníkovi vydat pouze jedno
osvědčení k výkonu funkce vedoucího lékárníka v jedné lékárně.
[17] Podle názoru Nejvyššího správního soudu výklad předmětné normy ze strany
městského soudu a žalované odpovídá i cíli, resp. smyslu zákona o léčivech, kterým je mj.
i zabezpečit co nejvyšší možnou ochranu zdraví osob využívajících služeb lékáren (vedle
úvodních ustanovení zákona o léčivech viz i důvodovou zprávu k tomuto zákonu – přístupná
např. na http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=223&CT1=0#prilohy). Jak přitom
vyplývá z konstantní judikatury, sleduje-li tedy právní norma určitý cíl, je nutno ji interpretovat
tak, aby byl tento cíl umožněn a nikoliv aby jeho dosažení bylo výkladem normy ztíženo,
či dokonce zcela eliminováno (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 7. 2007, č. j. 1 As 24/2006 - 86, ze dne 8. 7. 2017, č. j. 4 Ads 82/2017 - 41, či nález Ústavního
soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1287/14). Je to přitom i žalovaná, kdo má zajišťovat
plnění uvedeného cíle: „Základním smyslem a účelem zdravotnických profesních komor je zajištění potřebné
odborné úrovně služeb, které lékaři, stomatologové a lékárníci svým zákazníkům poskytují. Vzhledem k tomu,
že se jedná o služby sofistikované, u nichž není pro běžného zákazníka ani pro třetí osobu, jež nemá potřebné
odborné znalosti, jednoduché posoudit jejich odbornou kvalitu a to, zda byly poskytnuty patřičným způsobem
a v patřičném rozsahu, a o služby, jež úzce souvisejí se zachováním života a zdraví lidí, shledal zákonodárce,
že dohled nad odbornou úrovní a etikou poskytování těchto služeb mají v určité míře vedle orgánů státní správy
provádět i veřejnoprávní samosprávné profesní korporace, založené na vzájemné kontrole vykonavatelů těchto
profesí prostřednictvím jejich profesních kolegů.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 5. 2005, č. j. 2 As 9/2005 - 84, č. 673/2005 Sb. NSS).
[18] Z uvedených důvodů se Nejvyšší správní soud ztotožnil s městským soudem v nosném
závěru, že jedna a tatáž osoba může být ustanovena vedoucím lékárníkem jen pro jednu lékárnu.
[19] Ze správního spisu přitom vyplývá, že stěžovatel v době rozhodování o předmětné
žádosti o vydání osvědčení pro funkci vedoucího lékárníka pro lékárnu v Říčanech (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2014, č. j. 8 As 114/2013 - 36, rozsudek rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2014, č. j. 3 Ads 37/2012 - 30) disponoval
osvědčením č. 248/2014, na základě kterého vykonával funkci vedoucího lékárníka v jiné lékárně
- lékárna v Žiželicích. To ostatně stěžovatel v kasační stížnosti ani nezpochybňoval.
[20] Za této situace proto žalovaná nepochybila, pokud stěžovateli (další) požadované
osvědčení nevydala. Žalovaná postupovala v souladu s §79 odst. 6 in fine zákona o léčivech.
[21] Uvedené ustanovení zákona o léčivech (jakož ani žádná jiná právní norma) přitom
neumožňuje zohlednit, že stěžovatel jako provozovatel lékárny v Žiželicích byl zároveň
osobou se specializovanou způsobilostí farmaceuta, příp., že byl poskytovatelem lékárenských
zdravotních služeb. Jak již uvedl městský soud, zákon nerozlišuje, v jakém pracovněprávním
postavením se vedoucí pracovník nachází – zda je ustanoven v rámci pracovněprávního vztahu,
ve kterém tuto funkci vykonává pro svého zaměstnavatele (případ lékárny v Říčanech),
či zda tuto funkci vykonává v rámci poskytování zdravotních služeb lékárenské péče při výkonu
své soukromé praxe (případ lékárny v Žiželicích nad Cidlinou). Ze zákona o léčivech nevyplývá
ani to, že by měl být činěn (z pohledu vydání osvědčení pro výkon funkce vedoucího lékárníka)
rozdíl mezi malými či velkými lékárnami (lékárenskými řetězci), že by měla být zohledněna výše
investice do dříve vybudované lékárny, ekonomická situace, atp. Zákon stěžovatelem
akcentované okolnosti zohlednit neumožňuje, přičemž jednoznačně stanoví, že jedné osobě nelze
vydat vícero osvědčení pro výkon funkce vedoucího lékárníka. Nutno dodat, že čl. 6 Licenčního
řádu České lékárnické komory vyžaduje osobní účast vedoucího lékárníka v lékárně,
a to po minimálně stanovenou dobu. Štěpení této doby mezi více lékáren (jak stěžovatel v kasační
stížnosti navrhuje) přitom zcela jistě nelze hodnotit jako odpovídající cíli, resp. smyslu právní
úpravy (viz výše).
[22] Pokud pak stěžovatel výslovně namítal, že provedený výklad zasahuje i do „ústavní svobody
lékárníka“, konstatuje soud, že v ústavním pořádku České republiky není taková svoboda
explicitně zmíněna. Pokud uvedenou argumentací stěžovatel cílil na čl. 26 Listiny základních práv
a svobod, konstatuje soud, že podle uvedeného článku: (1) Každý má právo na svobodnou volbu
povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. (2) Zákon může
stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Takovým zákonem je přitom
jednoznačně i zákon o léčivech, který umožňuje ustanovit jednu a tutéž osobu vedoucím
lékárníkem jen pro jednu lékárnu.
[23] Jestliže pak stěžovatel poukazoval na to, že mu byla v minulosti uložena pokuta
za provozování lékárny v Žiželicích, konstatuje soud, že v nyní projednávané věci není
předmětem soudního přezkumu rozhodnutí o uložení pokuty, ale rozhodnutí o nevyhovění
žádosti požadující vydání osvědčení pro výkon funkce vedoucího lékárníka v další lékárně.
Nejvyšší správní soud v obecné rovině dodává, že postupem při sankcionování
stěžovatele za vykonávání funkce vedoucího lékárníka bez osvědčení se zabýval v rozsudku
ze dne 28. 3. 2019, č. j. 7 As 62/2018 - 37, kterým zamítl kasační stížnost žalované proti
zrušujícímu rozsudku Městského soudu v Praze.
[24] Nejvyšší správní soud neshledal v postupu městského soudu ani žádné další
nezákonnosti či vady, pro které by bylo třeba přistoupit ke zrušení jeho rozsudku. Městský
soud správně žalobu připustil k věcnému přezkumu, správně vyložil předmětné ustanovení
a i v dalších ohledech postupoval v souladu s právní úpravou a judikaturou (zejména viz §2
odst. 4 zákona č. 220/1991 Sb., §79 odst. 6 zákona o léčivech a rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 5. 2005, č. j. 2 As 9/2005 - 84, č. 673/2005 Sb. NSS, ze dne 28. 4. 2011,
č. j. 3 Ads 163/2010 - 75, ze dne 27. 4. 2016, č. j. 6 As 173/2015 - 46, ze dne 6. 6. 2019,
č. j. 1 As 320/2018 - 39).
[25] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[26] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná je pak samosprávnou veřejnoprávní korporací,
která disponuje dostatečným odborným aparátem, aby mohla v řízení o kasační stížnosti
odpovídajícím způsobem jednat bez využití právní pomoci. Pokud využila služeb advokáta
k sepisu vyjádření ke kasační stížnosti, nepovažuje Nejvyšší správní soud tyto náklady za nutné
ani účelně vynaložené, a proto jí i přes její úspěch ve věci náhradu nákladů právního zastoupení
v řízení o kasační stížnosti nepřiznal (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 4. 2016, č. j. 6 As 173/2015 - 46).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu