ECLI:CZ:NSS:2019:7.AS.303.2019:49
sp. zn. 7 As 303/2019 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Kapsch Telematic
Services spol. s r. o., se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, zastoupen Mgr. Josefem Hlavičkou,
advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha, proti žalovanému: Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 7, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2019, č. j. 62 A 122/2019 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4 114 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Josefa Hlavičky, advokáta, do 15 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 14. 12. 2018, č. j. ÚOHS-R0163/2018/VZ-36407/2018/322/JSu,
předseda žalovaného zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 9. 2018 v rozsahu výroků II., III.,
IV. a VI. a ve stejném rozsahu zastavil příslušné správní řízení ve věci přezkumu úkonů
zadavatele učiněných při zadávání veřejné zakázky s názvem „Systém elektronického mýtného“
v jednacím řízení s uveřejněním vedené u žalovaného pod sp. zn. ÚOHS-R0163/2018/VZ (dále
též „řízení o rozkladu“). Uvedené rozhodnutí předsedy žalovaného zrušil Krajský soud v Brně
(dále též „krajský soud“) rozsudkem ze dne 15. 5. 2019, č. j. 62 Af 16/2019 - 187, a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný kasační
stížnost společně s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této kasační
stížnosti bylo u Nejvyššího správního soudu vedeno řízení pod sp. zn. 3 As 184/2019.
Usnesením ze dne 25. 6. 2019, č. j. 3 As 184/2019 - 91, Nejvyšší správní soud odkladný účinek
předmětné kasační stížnosti nepřiznal. Následně předseda žalovaného usnesením ze dne
2. 7. 2019, č. j. ÚOHS-R0163/2018/VZ-18008/2019/322/JSu, řízení o rozkladu přerušil.
[2] Podáním ze dne 11. 7. 2019 vyzval žalobce předsedu žalovaného k tomu, aby pokračoval
v přerušeném řízení o rozkladu. Současně podal proti jeho postupu stížnost dle §175 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“).
[3] Dne 18. 7. 2019 podal žalobce u krajského soudu žalobu na ochranu proti nečinnosti
předsedy žalovaného. Uvedl, že se předseda žalovaného usnesením o přerušení řízení o rozkladu
fakticky snaží obejít usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 184/2019 - 91, kterým nebyl
přiznán odkladný účinek kasační stížnosti žalovaného. Jediným důvodem pro přerušení řízení je
nesouhlas žalovaného se závazným právním názorem krajského soudu vysloveným v rozsudku
ze dne 15. 5. 2019, č. j. 62 Af 16/2019 - 187, kterým bylo žalovanému přikázáno pokračovat
v předmětném správním řízení. Jedná se o nezákonný postup, který je v rozporu s judikaturou
i odbornou literaturou. Jelikož kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku krajského soudu
ze dne 15. 5. 2019, č. j. 62 Af 16/2019 - 187, nebyl přiznán odkladný účinek, byl předseda
žalovaného povinen se uvedeným rozsudkem řídit a pokračovat v řízení o rozkladu.
[4] Dne 24. 7. 2019 reagoval předseda žalovaného na výzvu žalobce k pokračování v řízení
o rozkladu sdělením, že pro takový postup neshledal důvody.
II.
[5] Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost vydat v řízení
o rozkladu rozhodnutí do třiceti dnů od právní moci rozsudku. Předně konstatoval, že z pohledu
bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti je žaloba přípustná. Nejedná se
totiž o „běžnou“ liknavost správního orgánu, ale o nečinnost záměrnou a vědomou, s využitím
institutu přerušení správního řízení. V situaci, kdy ten, jemuž je uložena povinnost konat, tuto
nehodlá vědomě plnit a nemá nadřízený orgán, by jakákoliv formální stížnost žalobce na tento
postup byla ve skutečnosti jen systémově bezvýsledným uplatněním tohoto prostředku ochrany.
To potvrzuje reakce předsedy žalovaného na přípis žalobce ze dne 18. 7. 2019.
[6] Při vlastním posouzení věci krajský soud poukázal na to, že kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku krajského soudu č. j. 62 Af 16/2019 - 187 nebyl přiznán odkladný účinek, neboť
povinnost žalovaného vést příslušné správní řízení (přestože žalovaný tento postup považuje
za procesně vyloučený) nepředstavuje natolik atypickou situaci, aby ji bylo možno považovat
za závažnou újmu. Dále konstatoval, že důvodem pro přerušení správního řízení je dle usnesení
předsedy žalovaného probíhající řízení o předběžné otázce (řízení vedené Nejvyšším správním
soudem pod sp. zn. 3 As 184/2019), kterou má být fakticky posouzení správnosti právního
názoru vysloveného v rozsudku č. j. 62 Af 16/2019 - 187. Žalovaný je nicméně rozsudkem
č. j. 62 Af 16/2019 - 187 vázán, má tedy v řízení pokračovat. Tato povinnost mohla být dočasně
prolomena přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti, kterou žalovaný proti uvedenému
rozsudku krajského soudu podal. Žádosti o jeho přiznání však Nejvyšší správní soud nevyhověl.
Jestliže žalovaný následně předmětné správní řízení usnesením přerušil, je jeho postup v rozporu
s §78 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též
„s. ř. s.“). Podání kasační stížnosti totiž není zákonným důvodem pro nepokračování ve správním
řízení v souladu s pravomocným rozsudkem krajského soudu, bez ohledu na to, jak silně je
správní orgán přesvědčen o nesprávnosti právního názoru tohoto soudu. Meritorní posouzení
kasační stížnosti pak nepředstavuje řízení o předběžné otázce ve smyslu §64 odst. 1 písm. c)
správního řádu. Jelikož je přerušení řízení ve své podstatě opřeno o nesouhlas s právním názorem
soudu, jež má být respektován, jde o přerušení řízení neoprávněné, jež je zneužitím institutu
přerušení řízení (ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 1. 2014, č. j. 7 Ans 10/2012 - 46). Rozsudek krajského soudu č. j. 62 Af 16/2019 - 187, nabyl
právní moci dne 16. 5. 2019, přičemž od tohoto dne běžela předsedovi žalovaného šedesátidenní
lhůta k vydání rozhodnutí. Ta uplynula dne 16. 7. 2019, bez ohledu na neoprávněné (nezákonné)
přerušení řízení. Žalovaný je tudíž nečinný a v této nečinnosti zjevně hodlá setrvat
až do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 3 As 184/2019. Krajský soud mu
proto uložil, aby svou nečinnost ukončil a do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku vydal
rozhodnutí ve věci samé.
III.
[7] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítá, že krajský soud nesprávně posoudil
přípustnost žaloby, jelikož žalobce nevyužil prostředky ochrany proti nečinnosti před správním
orgánem. Výjimku z tohoto zákonného požadavku, dovozenou usnesením rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2014, č. j. 8 Ans 2/2012 - 278, nelze v posuzovaném
případě aplikovat. Ta se vztahuje pouze na případy, kdy je využití prostředku ochrany objektivně
a obecně systémově neúčinné. Krajský soud však dovodil neúčinnost prostředku ochrany
na základě konkrétních skutkových okolností, tj. v rozporu s uvedeným usnesením rozšířeného
senátu. Žádost žalobce o pokračování ve správním řízení pak nelze považovat za uplatnění
nástroje na ochranu před nečinností. Nadto žalobce nedodržel lhůtu pro podání žaloby, když ani
nevyčkal odpovědi stěžovatele na jeho žádost.
[8] K samotné nečinnosti stěžovatel uvedl, že řízení přerušil v souladu se zákonem a důvody
tohoto postupu uvedl v příslušném usnesení. Stěžovatel nemá pravomoc pokračovat v přezkumu
zadávacího řízení po uzavření smlouvy na plnění veřejné zakázky. Správní řízení musí být
bez ohledu na platnost této smlouvy dle §257 písm. j) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání
veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZZVZ“), po jejím uzavření zastaveno.
Zákon neobsahuje žádnou výjimku z povinnosti zastavit správní řízení, pokud je smlouva
zneplatněna. Právní konstrukce krajského soudu, dle které je třeba v posuzovaném případě
na smlouvu hledět jako na smlouvu neuzavřenou, neboť byla uzavřena v rozporu s předběžným
opatřením, nemá oporu v zákoně. Uzavřením smlouvy bylo zadávací řízení dle §51 odst. 1
ZZVZ ukončeno a zadavateli již nelze uložit nápravné opatření. Stěžovatel je v souladu s §263
odst. 2 ZZVZ oprávněn zasahovat do běžícího zadávacího řízení. Při jeho přezkumu může
rozhodnout toliko o zamítnutí návrhu nebo uložení nápravného opatření; jiné rozhodnutí ZZVZ
nepřipouští. Jelikož po již ukončeném zadávacím řízení nelze vydat rozhodnutí, kterým by bylo
shledáno pochybení zadavatele, není možné ani pokračovat v meritorním přezkumu. Postup,
ke kterému krajský soud stěžovatele rozsudkem č. j. 62 Af 16/2019 - 187 zavázal, je v rozporu
se správním řádem a ZZVZ. Otázka zákonnosti tohoto postupu tak pro stěžovatele představuje
předběžnou otázku, kvůli které došlo k přerušení správního řízení. Krajský soud se nevypořádal
s argumenty, které stěžovatel uvedl ve vyjádření k žalobě. Jelikož po dobu přerušení řízení neběží
lhůta pro rozhodnutí ve věci, nelze stěžovatele z formálního hlediska považovat za nečinného.
[9] Závěrem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedený rozsudek zrušil
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Součástí kasační stížnost byl rovněž návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a žádost o přednostní projednání věci.
IV.
[10] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že usnesení rozšířeného senátu č. j. 8 Ans
2/2012 - 278 dopadá na běžnou nečinnost spočívající v dlouhodobé neaktivitě správního orgánu.
V posuzované věci je nečinnost založená vědomě a úmyslně rozhodnutím o přerušení řízení,
a je proto materiálně odlišná. Usnesení rozšířeného senátu nadto neřešilo otázku, zda je nutné
trvat na vyčerpání opravných prostředků i v případě nečinnosti vedoucích ústředních orgánů.
I pokud by se mělo uvedené usnesení aplikovat, formální uplatnění prostředků nečinnosti nebylo
nutné z obecných systémových důvodů, nikoliv pro konkrétní skutkové okolnosti. Podle §262
písm. a) ZZVZ je proti usnesení o přerušení řízení vyloučeno podání rozkladu. Uplatňování
prostředků ochrany proti nečinnosti podle §80 správního řádu by tudíž bylo nesystémovým
obcházením §262 písm. a) ZZVZ. Krajský soud pak neodůvodnil přípustnost žaloby
konkrétními skutkovými okolnostmi, ale objektivní a obecnou zjevnou neúčelností ochrany.
Rovněž neobstojí ani námitka stěžovatele, že žaloba byla podána předčasně. Správní orgán má dle
§71 odst. 1 správního řádu rozhodnout bezodkladně, přičemž s ohledem na intenzivní veřejný
zájem na vyřešení posuzované věci tato lhůta před podáním žaloby uplynula. Žalobce dále
poukázal na to, že podstatná část kasačních námitek týkajících se posouzení nečinnosti
stěžovatele se zcela míjí s podstatou věci. Dle §57 odst. 1 správního řádu lze za předběžnou
otázku považovat tu, o níž nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. V dané věci však krajský soud
pravomocně o sporné otázce rozhodl. Argumentace stěžovatele, že nepřerušil řízení proto,
že by nerespektoval právní názor krajského soudu je lichá, o čemž svědčí obsah usnesení
o přerušení správního řízení i kasační stížnost. Nesouhlas žalovaného s tímto právním názorem
ovšem nemůže být důvodem pro přerušení řízení z důvodu probíhajícího řízení o meritorním
přezkumu rozsudku krajského soudu. Stěžovatel přiznává, že k přerušení řízení přistoupil jen
v tomto konkrétním případě, což dokládá jeho libovůli. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnosti nepřiznal odkladný účinek a tuto zamítl. Připojuje se k žádosti o její
přednostní projednání.
V.
[11] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že dne 18. 9. 2019 zdejší soud vydal rozsudek
ve věci vedené pod sp. zn. 3 As 184/2019, jímž zrušil rozsudek č. j. 62 Af 16/2019 - 187, kterým
krajský soud uložil stěžovateli povinnost pokračovat v řízení o rozkladu. Ke dni vydání tohoto
rozsudku již tedy není dána povinnost stěžovatele řídit se právním názorem krajského soudu
vysloveným v rozsudku č. j. 62 Af 16/2019 - 187 a pokračovat v řízení o rozkladu (k tomu,
jak postupovat, jsou-li v téže věci vydána dvě správní rozhodnutí v důsledku kasace
pravomocného zrušujícího rozsudku krajského soudu Nejvyšším správním soudem viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2016, č. j. 2 Azs 307/2015 - 41). Tato skutečnost však
není relevantní pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti v nynějším řízení. V nyní posuzované
věci totiž byla podána žaloba na ochranu proti nečinnosti. Jak přitom vyplývá z usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 7 Ans 10/2012 - 46,
v řízení na ochranu proti nečinnosti (§79 a násl. s. ř. s.) vychází Nejvyšší správní soud
při rozhodování o kasační stížnosti ze skutkového stavu, který tu byl ke dni rozhodnutí krajského
soudu (§81 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto při posouzení kasační stížnosti vycházel
ze skutkového stavu, který tu byl ke dni 9. 8. 2019, tedy k okamžiku, kdy rozsudek krajského
soudu č. j. 62 Af 16/2019 - 187, nebyl zrušen a byl v právní moci. Tomu odpovídá i následující
odůvodnění tohoto rozsudku.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Přestože stěžovatel uvedl, že kasační stížnost napadá z důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., uplatnil rovněž důvod uvedený pod písm. d) téhož ustanovení, když krajskému
soudu vytkl, že se nevypořádal s argumenty uplatněnými ve vyjádření k žalobě. Nejvyšší správní
soud se tedy nejprve posuzoval tvrzené pominutí argumentace stěžovatele ze strany krajského
soudu.
[15] Otázkou, zda nezohlednění důvodů uvedených ve vyjádření žalovaného k žalobě může
být vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku
ze dne 12. 11. 2009, č. j. 1 As 64/2009 - 153. Zde uvedl, že: „Je to žalobce, kdo určuje rozsah a meze
přezkumu napadeného rozhodnutí v podobě žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.), a proto nevypořádá-li se soud
s argumentací žalovaného, pak tím může ovlivnit kvalitu a sílu svého právního názoru, nikoli však zatížit své
rozhodnutí vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti.“ Správní soud je tak povinen vypořádat se pouze
s žalobní argumentací (srov. také např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 11. 2011, č. j. 7 As 80/2011 - 122, ze dne 29. 4. 2014, č. j. 2 As 23/2014 - 34, ze dne
29. 3. 2016, č. j. 5 As 74/2015 - 56, či ze dne 7. 2. 2018, č. j. 9 As 330/2016 - 192).
[16] Nelze nadto přehlédnout, že krajský soud se s údajně opomenutými argumenty
stěžovatele řádně vypořádal, resp. že jeho rozsudek poskytuje na argumenty uplatněné oběma
účastníky řízení ucelenou odpověď. Stěžovatel ve vyjádření k žalobě předestřel, proč podle něj
byly v posuzované věci dány zákonné důvody pro přerušení řízení, a nelze jej tudíž považovat
za nečinného. Jeho stanovisko je založeno v zásadě na nezbytnosti vyčkat na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ve věci posouzení zákonnosti právního názoru vyjádřeného
krajským soudem v rozsudku č. j. 62 Af 16/2019 - 187. K této otázce se však krajský soud
srozumitelně vyjádřil. Mimo jiné uvedl, že: „Meritorní posouzení kasační stížnosti na základě
nesouhlasných argumentů s pravomocným rozsudkem soudu není řešením předběžné otázky, které by zavdávalo
oprávněný důvod k aplikaci §64 odst. 1 písm. c) správního řádu. Tento závěr plyne ze s.ř.s. (§78 odst. 5,
§107 s.ř.s.), je konstantně dovozován judikaturou správních soudů (např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 24.4.2007, č.j. 2 Ans 3/2006-69, č. 1255/2007 Sb. NSS), je také konstantně
traktován doktrínou (Vedral, J. Správní řád. Komentář, 2. vydání. Praha. 2012. BOVA POLYGON,
str. 550) a nerespektování takto nastavených pravidel – byť dané „významem“ věci souvisejícím podle žalovaného
s mírou údajného odklonu od dosavadní rozhodovací praxe, jak žalovaný argumentuje ve vyjádření k žalobě,
a to přestože Nejvyšší správní soud právě tu situaci, v níž se žalovaný nachází, v usnesení o nepřiznání
odkladného účinku kasační stížnosti za jakkoli nestandardní nepovažoval – je nerespektováním pravomocného
rozsudku soudu, byť vystavěným na prima vista sofistikované argumentaci, jež však vyjadřuje prostý nesouhlas
s názorem soudu.“ Skutečnost, že se krajský soud neztotožnil s názorem stěžovatele, ale předestřel
vlastní odchylný názor, který logicky, jasně a rozumně vyložil, není na překážku
přezkoumatelnosti jeho rozsudku.
[17] Předmětem sporu mezi žalobcem a stěžovatelem je postup předsedy stěžovatele v řízení
o rozkladu poté, co krajský soud rozsudkem ze dne 15. 5. 2019, č. j. 62 Af 16/2019 - 187, zrušil
jeho rozhodnutí vydané v řízení o rozkladu a uložil mu, aby o rozkladové argumentaci žalobce
rozhodl věcně. Dle žalobce se stěžovatel dopustil v řízení navazujícím na tento zrušující rozsudek
krajského soudu nečinnosti, neboť namísto pokračování v řízení o rozkladu vydal dne 2. 7. 2019
usnesení, jímž toto řízení přerušil do doby, než Nejvyšší správní soud pravomocně rozhodne
v řízení o kasační stížnosti vedeném pod sp. zn. 3 As 184/2019 (kasační stížnosti nebyl přiznán
usnesením ze dne 25. 6. 2019 odkladný účinek).
[18] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné úvodem zmínit, že na samotné usnesení
o přerušení řízení dopadá tzv. kompetenční výluka podle §70 písm. c) s. ř. s., která nedovoluje
přezkum tohoto rozhodnutí soudem v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu dle §65
a násl. s. ř. s. Prostředkem obrany proti tomu, kdyby správní orgán řízení přerušil neoprávněně,
eventuálně proti tomu, kdyby řízení přerušil oprávněně, avšak posléze neoprávněně odmítal
v řízení pokračovat poté, co odpadly podmínky pro předchozí přerušení, je právě žaloba
na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu §79 a násl. s. ř. s. Správní orgán se totiž
v takovém případě může dopustit nečinnosti tím, že nevydá meritorní rozhodnutí v předmětné
věci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2008, č. j. 2 Ans 7/2007 - 75).
Soud se pak v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti zabývá k žalobní námitce důvodností
přerušení správního řízení (viz usnesení rozšířeného senátu č. j. 7 Ans 10/2012 - 46).
[19] Dle §79 odst. 1, věty první s. ř. s. platí, že [t]en, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které
procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu,
může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo
osvědčení.
[20] Stěžovatel předně namítá nepřípustnost žaloby, neboť tato byla podána před vyčerpáním
prostředků k ochraně proti nečinnosti správního orgánu.
[21] Stěžovateli lze přisvědčit, že bezvýsledné vyčerpání prostředků, které má žalobce
k dispozici k ochraně proti nečinnosti ve správním řízení, je nezbytnou podmínkou řízení
o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Tato podmínka vyplývá z celkové
koncepce správního soudnictví, která je založena na subsidiaritě ochrany veřejných subjektivních
práv fyzických a právnických osob. Jejím účelem je předejít soudnímu řízení v případech,
kdy lze dosáhnout nápravy přímo u správních orgánů (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 10. 2007, č. j. 7 Ans 1/2007 - 100, ze dne 23. 3. 2009, č. j. 2 Ans 1/2008 - 84,
nebo ze dne 10. 2. 2010, č. j. 2 Ans 5/2009 - 59).
[22] Správní soudy obecně považují za prostředek ochrany proti nečinnosti správního orgánu
ve smyslu §79 odst. 1 s. ř. s. ochranu před nečinností upravenou v §80 správního řádu (srov.
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Ans 1/2007 - 100). Dle §80 odst. 3 správního
řádu může po uplynutí lhůt pro vydání rozhodnutí podat žádost o uplatnění opatření proti
nečinnosti také účastník.
[23] Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2011, č. j. 8 Ans 5/2010 - 43,
se přitom podmínka bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti správního
orgánu uplatní rovněž za situace, kdy je správní řízení přerušeno na základě rozhodnutí správního
orgánu: „Judikatura tedy připouští, že i za situace, kdy je správní řízení přerušeno, se může správní orgán
dopustit nečinnosti a účastníku řízení je třeba takovém případě poskytnout ochranu. Tato situace však
neznamená, že by účastník řízení neměl v takovém případě povinnost vyčerpat prostředky k nápravě, které mu
poskytuje správní řád. Ustanovení §80 odst. 3 správního řádu se vztahuje i na situace, kdy příslušný správní
orgán v řízení řádně nepokračuje (např. po odpadnutí překážky řízení). Představuje tedy prostředek nápravy
poskytnutý správním řádem účastníku řízení k ochraně proti nečinnosti i v posuzované věci. Za této situace,
s přihlédnutím k subsidiaritě ochrany veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob ve správním
soudnictví, je nutné jako nedůvodnou shledat námitku stěžovatelů, že v posuzovaném případě nelze daný
prostředek vyčerpat. Stěžovatelé nemohou předjímat, jakým způsobem by byla věc posouzena nadřízeným správním
orgánem.“
[24] Povinností vyčerpat prostředky ochrany proti nečinnosti před podáním žaloby
se následně zabýval rovněž rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne
20. 5. 2014, č. j. 8 Ans 2/2012 - 278, a to se zaměřením na nečinnost ústředních správních úřadů
a osob stojících v jejich čele. Konstatoval, že „je systémově nutné trvat na vyčerpání prostředků ochrany
podle §80 správního řádu vždy, i když je nečinným ústřední správní úřad nebo jeho vedoucí.“ Současně však
připustil, že z hlediska účelu §79 odst. 1 s. ř. s. se nejedná o podmínku bezvýjimečnou, neboť
na jejím splnění nelze trvat v případě situace apriorní tzv. „systémové bezvýslednosti
(neúčinnosti)“ prostředků ochrany. Dle rozšířeného senátu je §79 odst. 1 s. ř. s. „třeba vyložit tak,
že jeho první věta nevyžaduje vyčerpání takových prostředků ochrany, které jsou systémově prima facie neúčinné.
Netřeba dodávat, že takto míněná zjevná systémová neúčinnost nemíří na případy, kdy se využití určitého
prostředku ochrany ukáže bezúčelným v konkrétní věci, a dokonce ani na případy, kdy se v konkrétní věci jeví
bezúčelným předem svého využití. Nemá-li být nevyužití prostředku ochrany podmínkou pro přístup k soudu
ve smyslu §79 odst. 1 s. ř. s., musí být mimořádnost a zjevnost apriorní systémové neúčelnosti prostředku ochrany
objektivní a obecná, nikoliv nahlížená subjektivně určitým účastníkem či poměřována skutkovými okolnostmi
jednotlivého případu.“ K vymezení pojmu „systémová neúčinnost“ pak rozšířený senát poukázal
na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které „[t]akovýmto zjevně neúčinným
prostředkem nápravy bude takový procesní postup, který nemá žádné nebo jen zanedbatelné vyhlídky na úspěch.
Naproti tomu existence pouhých pochybností o vyhlídce na úspěch určitého prostředku nápravy, který není zjevně
marný, však není pádným důvodem pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy [viz Scoppola proti Itálii
(č. 2), č. 10249/03, rozsudek velkého senátu ze dne 17. 9. 2009, bod 70, respektive naposledy v českém
kontextu Vomočil proti České republice a ART 38, a. s., proti České republice, č. 38817/04 a 1458/07,
rozhodnutí ze dne 5. 3. 2013, bod 47].“ Dle rozšířeného senátu „[l]ze souhlasit s tím, že tu (v případech,
kdy ústřední správní orgán rozhoduje o své vlastní nečinnosti - pozn. soudu) snad v některých
případech mohou, slovy judikatury Evropského soudu, existovat pochybnosti ‘o vyhlídce na úspěch určitého
prostředku nápravy’ (srov. k tomu bod [24] shora). Nemůže však existovat přesvědčení o zjevné neúčinnosti
takového prostředku nápravy. Proti tomu stojí na prvém místě weberovské pojetí byrokracie, vlastní moderním
demokraciím, založené na neosobní struktuře a neosobním rozhodování. Nelze tedy například argumentovat,
že ministr rozhodující formálně o své ‘vlastní’ nečinnosti žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti jen proto
nevyhoví. Ostatně, nelze přehlédnout ani vnitřní organizační strukturu ústředních správních úřadů, třebaže se tyto
úřady mohou navenek jevit monoliticky. Podobně je pak v případě vedoucích takových úřadů vzdálená realitě
představa, že mají detailní přehled o všech řízení, která ‘před nimi’ probíhají. I proto nelze aktivaci ochrany podle
§80 odst. 4 správního řádu považovat za pouhé zdržení na cestě k soudu, ale za prostředek, který může reálně
vést k odstranění nečinnosti – o níž vedoucí ústředního správního úřadu reálně dosud nemusel mít informace.“
Závěr o systémové neúčinnosti prostředku ochrany proti nečinnosti tak nelze dle rozšířeného
senátu založit pouze na argumentu, že by správní orgán (či jeho vedoucí) nevyhověl žádosti
o uplatnění opatření proti nečinnosti jen proto, že by rozhodoval o své vlastní nečinnosti.
I v případě ústředních správních úřadů je totiž obecně možné prostřednictvím využití prostředku
ochrany upraveného v §80 odst. 3 správního řádu dosáhnout nápravy. Soudní ochranu lze přímo
aktivovat teprve v okamžiku, kdy takto nastavený systém ochrany selže.
[25] Systémovou neúčinnost prostředků ochrany podle §80 správního řádu v posuzované věci
tedy nelze spatřovat toliko ve skutečnosti, že předseda stěžovatele by fakticky rozhodoval sám
o své nečinnosti. To však krajský soud neučinil. Závěr o systémové neúčinnosti prostředků
ochrany založil především na povaze tvrzené nečinnosti (zamýšlená vědomá pasivita předsedy
stěžovatele založená vydáním usnesení o přerušení řízení, nikoliv bezděčná nečinnost způsobená
liknavostí, opomenutím, kapacitními důvody atp.) v kombinaci s absencí odlišného správního
orgánu, který by o opatření proti nečinnosti rozhodoval. Dle názoru Nejvyššího správního soudu
je tento závěr krajského soudu plně v souladu s výše citovanou judikaturou, tj. s usnesením
rozšířeného senátu č. j. 8 Ans 2/2012 - 278, ale i rozsudkem č. j. 8 Ans 5/2010 - 43.
[26] V případě rozsudku č. j. 8 Ans 5/2010 - 43 šlo o situaci, kdy bylo řízení o dodatečném
povolení stavby přerušeno rozhodnutím stavebního úřadu do doby doložení souhlasu vlastníka
pozemku, proti kterému se stěžovatelé neúspěšně bránili odvoláním u odvolacího orgánu.
Nejvyšší správní soud trval na povinnosti vyčerpat prostředky k nápravě nečinnosti stavebního
úřadu proto, že stěžovatelé nemohli předjímat, jakým způsobem by věc byla posouzena
nadřízeným správním orgánem. Právě tímto se posuzovaná věc odlišuje. Nyní totiž správní řízení
přerušil přímo předseda stěžovatele (na návrh rozkladové komise), přičemž v příslušném usnesení
ze dne 2. 7. 2019, č. j. ÚOHS-R0163/2018/VZ-18008/2019/322/JSu, uvedl důvody, pro které
se rozhodl v řízení dále nepokračovat a současně další pokračování řízení spojil se skutečností
nezávislou na aktivitě účastníků správního řízení (s pravomocným rozhodnutím o předběžné
otázce spočívající v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci 3 As 184/2019). V případě,
že by žalobce využil prostředky na ochranu proti nečinnosti předsedy stěžovatele, nastala by
nejen situace, kdy by předseda stěžovatele rozhodoval o své vlastní nečinnosti, ale především
situace, kdy by předseda stěžovatele rozhodoval ve věci, ve které již materiálně jednou rozhodl.
V usnesení o přerušení řízení totiž jasně deklaroval svou vůli nepokračovat v řízení o rozkladu
s odkazem na probíhající řízení o předběžné otázce před Nejvyšším správním soudem. Je-li
systém prostředků ochrany před nečinností nastavený tak, že by nečinnost posuzoval tentýž
správní orgán, který se již k této své nečinnosti vyjádřil, když ji v podstatě vědomým přerušením
řízení na návrh poradního tělesa (rozkladové komise) založil, nelze považovat takový prostředek
ochrany za efektivní, ale ryze formální. Je jen těžko uvěřitelné, že by předseda stěžovatele
revidoval názor, na němž založil rozhodnutí o přerušení řízení, na podkladě prostředku
ochrany proti nečinnosti správního orgánu. Ve smyslu usnesení rozšířeného senátu
č. j. 8 Ans 2/2012 - 278 lze prostředek ochrany před nečinností za této konstelace považovat
za systémově prima facie neúčinný. Tato neúčinnost přitom není dána konkrétními skutkovými
okolnostmi projednávané věci, jak se snaží tvrdit stěžovatel, ale samotným nastavením systému
prostředků na ochranu proti nečinnosti.
[27] Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v posuzovaném
případě byla dána systémová neúčinnost prostředků ochrany proti nečinnosti. Žalobce tak nebyl
povinen tyto prostředky před podáním žaloby vyčerpat.
[28] K námitce stěžovatele o nedodržení lhůty pro podání žaloby Nejvyšší správní soud uvádí,
že výzvu žalobce k pokračování v přerušeném řízení ze dne 11. 7. 2019 nelze považovat
za prostředek ochrany proti nečinnosti. Především však, jak bylo vysvětleno výše, nebylo
v posuzovaném případě nezbytné jakékoliv prostředky ochrany vyčerpat, tudíž nebylo nezbytné
čekat s podáním žaloby na doručení odpovědi stěžovatele ze dne 24. 7. 2019. Námitky
stěžovatele týkající se přípustnosti žaloby tedy vzhledem k výše uvedenému nejsou důvodné.
[29] Dalšími námitkami stěžovatel rozporuje závěr krajského soudu, že byl v řízení o rozkladu
nečinný, neboť je přerušil bez zákonného důvodu.
[30] V již zmiňovaném usnesení rozšířeného senátu č. j. 7 Ans 10/2012 - 46 Nejvyšší správní
soud konstatoval, že „[m]ají-li soudy efektivně poskytovat ochranu těm, kteří se brání proti průtahům
ve správním řízení způsobeným nečinností správního orgánu, není možné připustit, aby správní orgány mohly svoji
případnou nečinnost eliminovat zneužitím institutu přerušení správního řízení a zablokovat tak zásah soudu,
neboť je představitelné, že i to může být nezákonnou nečinností. Opačný závěr by v řadě případů činil ze žaloby
na ochranu proti nečinnosti slepou munici, jejímž použitím by nebylo možno dosáhnout účinků, které požaduje
žalobce a které zamýšlel zákonodárce. Odepření účinné soudní ochrany by protiřečilo čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod.“ Dále uvedl, že podstatou sporu „není otázka možnosti přezkoumání
zákonnosti rozhodnutí o přerušení řízení (s následkem zrušení takového rozhodnutí), ale otázka, zda k přerušení
řízení došlo věcně důvodně a po rozumu zákona (a správní orgán tedy nečinný není), anebo zda přerušení řízení je
nedůvodné nebo účelové a správní orgán je užil jen jako jakýsi procesní paraván, který má zastřít porušování
povinnosti vyřizovat věci bez zbytečných průtahů.“ Krajský soud se tedy správně zabýval tím, zda byly
splněny podmínky pro přerušení řízení o rozkladu, či nikoliv.
[31] Stěžovatel odůvodnil přerušení řízení o rozkladu tím, že je závislé na řešení předběžné
otázky. Ta má spočívat v posouzení zákonnosti postupu, k němuž stěžovatele zavázal krajský
soud v rozsudku č. j. 62 Af 16/2019 - 187, přičemž o této otázce probíhá řízení před Nejvyšším
správním soudem (pod. sp. zn. 3 As 184/2019). Stěžovatel přitom zdůraznil, že řízení nebylo
přerušeno z důvodu prostého nesouhlasu s rozsudkem krajského soudu, ale protože byl krajským
soudem zavázán k postupu, který je v rozporu se ZZVZ, tedy i v rozporu se zásadou zákonnosti
ve smyslu §2 odst. 1 a 2 správního řádu. Současně podrobně zdůvodnil, proč není oprávněn
pokračovat v řízení a provést meritorní přezkum postupu zadavatele při zadávání veřejné
zakázky, na jejíž předmět plnění již byla uzavřena smlouva.
[32] Podle §64 odst. 1 písm. c) správního řádu správní orgán může řízení usnesením přerušit,
probíhá-li řízení o předběžné otázce.
[33] Podle §78 odst. 5 s. ř. s. je správní orgán v dalším řízení vázán právním názorem, který
vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost.
[34] Podle §107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však
může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.
[35] Krajský soud vyložil uvedená ustanovená tak, že meritorní posouzení kasační stížnosti
na základě nesouhlasných argumentů s pravomocným rozsudkem soudu není řešením předběžné
otázky, které by zavdávalo oprávněný důvod k aplikaci §64 odst. 1 písm. c) správního řádu.
Odkázal přitom rovněž na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49.
[36] V uvedeném usnesení se rozšířený senát na podkladě obdobných skutkových okolností
(nepokračování v řízení po zrušujícím rozsudku krajského soudu do doby rozhodnutí o kasační
stížnosti) zabýval otázkou, zda má správní orgán povinnost poté, co bylo jeho rozhodnutí
krajským soudem zrušeno, vydat nové rozhodnutí ve věci i za situace, kdy tento správní orgán
podá proti pravomocnému rozsudku krajského soudu mimořádný opravný prostředek – kasační
stížnost. Pro posuzovanou věc je přitom vhodné připomenout, že dle rozhodovací praxe zdejšího
soudu v době předcházející tomuto usnesení představovalo podání kasační stížnosti proti
předešlému zrušujícímu rozsudku krajského soudu ze strany správního orgánu legitimní překážku
bránící ve správním řízení činit úkony a rozhodnout. Pokud se tedy správní orgán rozhodl vyčkat
výsledku řízení o kasační stížnosti, nejednalo se o nečinnost (viz rozsudek ze dne 13. 4. 2006,
č. j. 7 Ans 6/2005 - 35). S touto rozhodovací praxí (navíc ne zcela jednotnou) se neztotožnil
druhý senát, který věc předložil rozšířenému senátu. V předkládacím usnesení
č. j. 2 Ans 3/2006 - 43, přitom navrhl rozšířenému senátu dvě varianty řešení, obě odchylné
od uvedeného právního názoru. První varianta vycházela bezvýjimečně z povinnosti respektovat
pravomocné rozhodnutí krajského soudu (pokud kasační stížnosti není přiznán odkladný účinek),
tj. pokračovat v řízení a rozhodnout. Druhé řešení by správnímu orgánu umožnilo diferencovat
mezi situací, kdy zrušující rozsudek krajského soudu je zjevně souladný s předcházející
judikaturou od případů, kdy z této judikatury zjevně vybočuje, příp. se jedná o otázku dosud
nejudikovanou. V takovém případě by nemusela nutně být spatřována ve vyčkávání
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze strany správního orgánu jeho nečinnost. Postup
a argumentace stěžovatele v projednávané věci je de facto založena na aplikaci tohoto druhého
řešení.
[37] Rozšířený senát nicméně tuto druhou variantu řešení zřetelně odmítl a přiklonil se k první
variantě. Konstatoval, že „[p]odání kasační stížnosti proto nemůže bránit správnímu orgánu v pokračování
ve správním řízení; není úkonem tohoto řízení, které se rozhodnutím soudu znovu dostalo do stadia před vydáním
konečného (případně dokonce prvostupňového) rozhodnutí, jež by odůvodnilo neprovádění řádných procesních
úkonů či bránilo vydání nového rozhodnutí správním orgánem v mezích právního názoru vysloveného v kasačním
rozhodnutí krajského soudu. Tak jako účastník správního řízení nemůže podáním kasační stížnosti vyloučit
účinky právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí, nemůže tak učinit ani správní orgán svou kasační stížností
směřující proti rozsudku zrušujícímu. Zruší-li tedy krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností
správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném
soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost, v níž správní orgán polemizuje
s vysloveným právním názorem. Nerespektuje-li správní orgán pravomocné soudní rozhodnutí a nepokračuje řádně
v řízení, může se dle okolností jednat o nečinnost, proti níž se lze bránit podáním žaloby dle ustanovení §79
a násl. s. ř. s. Rozšířený senát v dané věci vážil i argumentaci poukazující na stav, který může nastat vydáním
nového správního rozhodnutí před rozhodnutím o kasační stížnosti.“ Dále uvedl, že „Zamezit důsledkům
zrušujícího rozhodnutí krajského soudu po dobu kasačního řízení lze podle soudního řádu správního pouze cestou
přiznání odkladného účinku. Předpokladem však je podání návrhu na jeho přiznání stěžovatelem, a to návrhu
odůvodněného negativními důsledky výkonu rozhodnutí krajského soudu, které Nejvyšší správní soud v každém
konkrétním případě uváží ve vztahu k zákonným podmínkám (důraz přidán).“
[38] Pro úplnost je třeba doplnit, že rozšířený senát nepřistoupil k revizi tohoto právního
názoru, přestože k tomu měl prostor v rámci řešení otázky předložené osmým senátem
pod č. j. 8 Afs 29/2011 - 69. Blíže viz odlišné stanovisko podle §55a s. ř. s. ze dne 18. 9. 2012,
č. j. 8 Afs 29/2011 - 78.
[39] Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu tak nadále slouží k odložení
povinnosti postupovat podle pravomocného rozsudku krajského soudu pouze institut přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, nikoliv rozhodnutí o přerušení řízení. Jelikož Nejvyšší
správní soud kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku č. j. 62 Af 16/2019 - 187 odkladný
účinek nepřiznal, byl stěžovatel právním názorem vysloveným v rozsudku krajského soudu
č. j. 62 Af 16/2019 - 187 vázán a byl povinen podle něj postupovat, jakkoliv byl přesvědčen
o jeho nesprávnosti. Jak totiž uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 9. 2004,
č. j. 5 A 110/2002 - 25, „[p]rávní názor soudu nelze ponižovat na pouhou ‚námitku‘ (…), o níž by
správnímu orgánu bylo v dalším řízení umožněno uvážit, tj. kterou by žalovaný mohl i odmítnout, ale je třeba
na něj nahlížet jako na pravidlo, jež je určujícím pro další kroky správního orgánu i pro úvahy, o něž bude
správní orgán opírat závěrečné hodnocení zjištěných skutkových okolností. Prolomení povinnosti správního orgánu
být vázán právním názorem soudu přichází v úvahu výjimečně, a to pouze tehdy, pokud v průběhu dalšího
správního řízení po zrušení rozhodnutí správního orgánu byla učiněna nová skutková zjištění nebo pokud došlo
ke změně právní úpravy, podle níž má být věc posuzována (důraz přidán).“
[40] Právní názor stěžovatele, že v řízení před Nejvyšším správním soudem vedeném
pod sp. zn. 3 As 184/2019 byla řešena jakási předběžná otázka ve vztahu k řízení o rozkladu,
pro kterou bylo nezbytné správní řízení přerušit, tedy nemůže ve světle výše uvedeného obstát.
Je-li řízení o kasační stížnosti upraveno jako řízení o mimořádném opravném prostředku, jehož
podání nemá ex lege suspenzívní účinky (s určitými výjimkami ve věcech mezinárodní ochrany),
nelze tohoto efektu dosáhnout prostřednictvím institutu přerušení řízení upraveného ve správním
řádu. V takovém případě by zcela pozbývala smysl právní úprava přiznávání odkladného účinku
v případě kasační stížnosti žalovaného. Tento by totiž dosáhl stejného efektu mnohem snáze
vlastní aktivitou ve správním řízení (jeho přerušením) bez toho, aby však byl podroben přísným
podmínkám přiznání odkladného účinku vyplývajícím z §107 s. ř. s. a ze zásady zachování
rovnosti mezi stranami sporu před správním soudem (§36 odst. 1 s. ř. s.). Postačovalo by totiž
prosté podání kasační stížnosti.
[41] Nejvyšší správní soud tak vyhodnotil přerušení řízení v dané věci ve shodě s krajským
soudem jako nedůvodné. Předseda stěžovatele se pomocí tohoto procesního nástroje fakticky
toliko snažil vyhnout povinnosti postupovat v souladu s právním názorem vyjádřeným
v pravomocném rozsudku krajského soudu a současně překonat negativní stanovisko Nejvyššího
správního soudu k jeho návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proti tomuto
rozsudku.
[42] Nejvyšší správní soud se rovněž ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že v dané věci
byl stěžovatel nečinný, neboť po zrušujícím rozsudku č. j. 62 Af 16/2019 - 187 nepokračoval
ve správním řízení a nerozhodl o rozkladu žalobce v zákonné lhůtě vyplývající z §71 správního
řádu přesto, že mu to zákon ukládá a zároveň tu nebyly žádné relevantní překážky, aby takto činil.
[43] Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.) Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle
něhož o kasační stížnosti rozhoduje zpravidla bez jednání.
[44] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto má právo na náhradu
nákladů, které mu vznikly v souvislosti s právním zastoupením. Náklady řízení sestávají z odměny
advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 3 100 Kč (vyjádření ke kasační stížnosti) podle §7
bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, a náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 4 citované
vyhlášky. Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (§14a citované vyhlášky), zvyšuje
se jeho odměna o částku odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. o 714 Kč. Celková
částka náhrady nákladů řízení proto činí 4 114 Kč. Pro úplnost soud dodává, že zástupci žalobce
nepřiznal jím požadovanou odměnu za další dva úkony – poradu s klientem a převzetí a přípravu
zastoupení pro řízení o kasační stížnosti. Uskutečnění porady se žalobcem totiž zástupce žalobce
soudu nedoložil (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2015,
č. j. 1 Azs 99/2016 - 36). Odměnu za převzetí věci a přípravu zastoupení pro řízení o kasační
stížnosti pak soud nepřiznal, protože ze spisu vyplývá, že Mgr. Josef Hlavička, advokát, žalobce
zastupoval již v řízení před krajským soudem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 3. 2015, č. j. 1 Azs 174/2014 - 41).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu