ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.18.2019:22
sp. zn. 7 Azs 18/2019 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: M. S., zastoupen
Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2018, č. j. 4 Az 98/2017 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 11. 2017, č. j. OAM-106/LE-LE05-LE05-2016, zastavil
řízení o udělení mezinárodní ochrany dle §25 písm. h) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“). Uvedl, že dne 30. 10. 2017 obdržel informaci
Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje o tom, že žalobce v průběhu správního řízení
v rozporu s povinností vyplývající z §49a odst. 2 zákona o azylu vycestoval do Německa, aniž by
sdělil závažné důvody, které jej ke vstupu na území jiného státu vedly.
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu u Městského soudu v Praze (dále
též „městský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Poukázal na to, že žalobce
německé policii při kontrole uvedl falešnou identitu, předložil padělané belgické doklady, průkaz
žadatele o mezinárodní ochranu zanechal v České republice (dále též „ČR“) a při pohovoru dne
26. 8. 2016 opakovaně uváděl, že chtěl jít do Německa. V ČR zůstával jen kvůli nové přítelkyni,
jež měla v Praze několikaměsíční školení, po jehož skončení se chtěl vrátit do Německa.
Na základě těchto skutkových zjištění soud nepochyboval, že žalobcova cesta do Německa
nebyla jen krátkodobá. Navíc žalobce ani nenaznačil, jaký tvrzený závažný důvod jej k opuštění
území ČR vedl. Do ČR byl vrácen německou policií; bez intervence veřejných orgánů by se
nevrátil. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2013, č. j. 4 Azs 14/2013 - 30, není
na věc přiléhavý, zakládal se na jiných skutkových okolnostech. V souzené věci měl žalovaný
dostatek indicií o snaze žalobce z ČR natrvalo vycestovat. Žalovaný neměl povinnost seznamovat
žalobce s podklady rozhodnutí ve smyslu §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), jelikož rozhodnutí o zastavení řízení
dle §25 písm. h) zákona o azylu má procesní povahu a nepředchází mu komplexnější posouzení
podkladů.
III.
[3] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Namítá, že městský soud aproboval
závěry žalovaného, přestože zjištěné skutečnosti podporují odlišný závěr. Zejména nebyla řádně
vypořádána otázka, zda stěžovatel vycestoval krátkodobě nebo se jednalo o úmysl opustit ČR
trvale. Na jeho případ dopadají závěry rozsudku č. j. 4 Azs 14/2013 - 30. Městský soud posoudil
nesprávně rovněž námitku týkající se práva na seznámení s podklady pro vydání
rozhodnutí a nerespektoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017,
č. j. 5 Azs 229/2016 - 44. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, příp. aby zrušil též rozhodnutí žalovaného.
IV.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti námitky stěžovatele odmítá. Své rozhodnutí
i rozsudek městského soudu považuje za správné. Stěžovatel ostatně ani nevysvětluje, proč by
kasační stížnost měla přesahovat jeho vlastní zájmy. Napadá spíše postup žalovaného. Ten má
však za prokázané, že v dané věci byly naplněny podmínky pro aplikaci §25 písm. h) zákona
o azylu ve spojení s §49a odst. 2 téhož zákona. Stěžovatel v řízení před městským soudem ani
v kasační stížnosti neuvedl onen závažný důvod, pro který vstoupil na území jiného státu. Vůli
vycestovat do Německa opakovaně ve správním řízení zmiňoval, následně si opatřil padělané
doklady a potají vycestoval. Lze se legitimně domnívat, že pokud by nebyl odhalen německou
policií, do ČR by se nevrátil a podal by žádost o azyl pod novou identitou v Německu. Žalovaný
nepochybil, když stěžovatele neseznámil s podklady rozhodnutí. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, případně zamítl pro její nedůvodnost.
V.
[5] Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. nejdříve otázkou, zda podaná
kasační stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší
správní soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho
dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah
vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí
může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek,
které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu;
(2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně;
(3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí městského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[6] Dle judikatury Nejvyššího správního soudu je přitom institut nepřijatelnosti v kasačních
stížnostech směřujících proti rozhodnutí krajského soudu ve věcech mezinárodní ochrany
aplikovatelný nejen v případě kasačních námitek směřujících proti meritornímu posouzení otázek
mezinárodní ochrany, ale i v případě kasačních námitek směřujících proti procesnímu postupu
krajského soudu (viz například usnesení ze dne 21. 12. 2016, č. j. 7 Azs 240/2016 - 28, odmítající
pro nepřijatelnost kasační stížnost brojící proti stanovení krátké lhůty pro doplnění blanketní
žaloby o žalobní body; usnesení ze dne 9. 5. 2012, č. j. 8 Azs 16/2012 - 10, odmítající
pro nepřijatelnost kasační stížnost brojící proti fikci doručení formuláře o majetkových poměrech
a proti neustanovení zástupce pro řízení před krajským soudem; či usnesení ze dne 25. 8. 2016,
č. j. 3 Azs 136/2016 - 21, odmítající pro nepřijatelnost kasační stížnost, podle níž krajský soud
nesplnil povinnost učinit všechny potřebné úkony ke zjištění stěžovatelova pobytu a nepokusil se
stěžovateli doručovat na jeho poslední známou adresu).
[7] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele ani
zásadní pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil
žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[8] Ve vztahu k námitkám poukazujícím na nepřezkoumatelnost odkazuje Nevyšší správní
soud např. na rozsudky ze dne 19. 12. 2013, č. j. 9 Azs 16/2013 - 26, ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 4 Azs 55/2003 - 51, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne 13. 4. 2004,
č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 75, ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7Afs 69/2015 - 45, ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, ze dne 2 9. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52). Zdejší soud je názoru, že jak rozhodnutí žalovaného, tak i rozhodnutí
městského soudu požadavkům této judikatury dostála. Nesouhlas stěžovatele se závěry soudu
nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro nepřezkoumatelnost (viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010,
č. j. 8 As 11/2010 - 163, atd.).
[9] I otázkou zjišťování skutkového stavu věci se opakovaně zabývala judikatura zdejšího
soudu, srov. např. rozhodnutí ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 24/2003 - 48, ze dne 17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004 - 63, ze dne 25. 10. 2004,
č. j. 5 Azs 162/2004 - 42, ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, ze dne 13. 8. 2008,
č. j. 2 Azs 45/2008 - 67, ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008 - 66. Žalovaný i městský soud
přitom vycházeli z relevantních zjištění, a jimi učiněným skutkovým závěrům nelze ničeho
vytknout.
[10] Nejvyšší správní soud se v minulosti rovněž zabýval otázkou zastavení řízení o udělení
mezinárodní ochrany dle §25 písm. h) zákona o azylu. Jak vyplývá z rozsudku ze dne 16. 3. 2005,
č. j. 3 Azs 165/2004 - 54: „Je-li ve správním řízení o udělení azylu bezpečně zjištěno, že žadatel o azyl
vstoupil na území jiného státu, není prostor pro zkoumání příčin, které k tomuto protiprávnímu aktu vedly, tedy
zda tak žadatel o azyl učinil úmyslně, v důsledku své nedbalosti či zda se tak stalo zcela bez jeho zavinění.“
Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2013, č. j. 4 Azs 41/2013 - 50, nelze §25
písm. h) zákona o azylu aplikovat toliko „na případy, kdy žadatel o udělení mezinárodní ochrany toliko
dočasně vstoupí na území jiného státu, přičemž následně se vrátí na území České republiky a dále se účastní řízení
o udělení mezinárodní ochrany.“ O takový případ se u stěžovatele nicméně nejednalo a závěry
rozsudku č. j. 4 Azs 14/2013 - 30 na něj nejsou s ohledem na významné skutkové odlišnosti
obou věcí, které vymezil již městský soud, přenositelné. Z vyjádření stěžovatele a jeho následného
jednání je zřejmé, že z ČR nevycestoval toliko dočasně na krátkou dobu, ale že naopak usiloval
o přemístění do Německa. Stěžovatel v pohovoru vedeném dne 26. 8. 2016 opakovaně uváděl,
že má zájem vrátit se do Německa a v ČR pobývá jen dočasně kvůli své přítelkyni. O azyl
zde požádal, protože se obával návratu do Tunisu a nevěděl, že by bylo možné jej vrátit
do Německa. Při svém zadržení v Německu se neprokázal platným průkazem žadatele o azyl
v ČR, ale padělanými belgickými doklady na cizí identitu. Rovněž jeho návrat z Německa do ČR
nebyl dobrovolný, ale proběhl předáním ze strany německé policie. V žalobě ani v kasační
stížnosti neuvedl žádný závažný důvod pro své vycestování; pouze se odvolával na možnost
existence takového důvodu, který měly správní orgány, potažmo soud, zkoumat. Shodně pak
pouze apeloval na neexistenci důkazu, že se v jeho případě nejednalo o krátkodobé vycestování
a že měl v úmyslu opustit ČR trvale. Nicméně z žádného jeho podání nevyplývá, že by takový
úmysl neměl, právě naopak. Stěžovatel neuvedl např. cíl své cesty, který by vysvětloval důvod
opuštění území ČR a z nějž by bylo možno usuzovat na krátkodobost této cesty. K tomu měl
jistě příležitosti nejen při svém zadržení německou policií, ale následně také při předání policii
české, v žalobě, při ústním jednání před městským soudem, v neposlední řadě též v kasační
stížnosti. Jednání stěžovatele nedokládá jeho úmysl pobývat v ČR a usilovat zde o udělení
mezinárodní ochrany. Vzbuzuje naopak intenzivně pocit, že ČR považuje pouze za zemi
dočasného pobytu a po nutných správních úkonech následujících po jeho zadržení bez dokladů
bude pokračovat do jím zvolené cílové země, kterou je v tomto případě Německo. Žalovaný tedy
nepochybil, pokud řízení o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany zastavil podle §25
písm. h) zákona o azylu.
[11] Důvodem ke zrušení rozsudku není ani závěr městského soudu k §36 odst. 3 správního
řádu. Zdejší soud se sice neztotožňuje s jeho dílčím závěrem, že rozhodnutí o zastavení řízení dle
§25 písm. h) zákona o azylu je procesní povahy, a obecně nevylučuje, že i v případě zastavení
řízení dle §25 písm. h) zákona o azylu mohou nastat situace, kdy bude nezbytné seznámit
účastníka řízení se shromážděnými podklady rozhodnutí. Stejně jako městský soud však
neshledal, že by postupem žalovaného došlo ke zkrácení práv stěžovatele v intenzitě, pro kterou
by bylo třeba jeho rozhodnutí zrušit. Ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že byly splněny
podmínky pro vydání předmětného rozhodnutí, a to na základě faktického jednání samotného
stěžovatele. Tento přitom nepopíral zjištění o tom, že dne 26. 10. 2017 vycestoval do Německa,
kde jej po předložení falešných dokladů na cizí identitu zadržela tamní policie a poté předala
českým orgánům. Nespecifikoval závažný důvod pro vycestování či cíl své cesty. Neuvedl, jak jej
postup žalovaného zkrátil na jeho právech. Stěžovatel neuvedl, se kterým podkladem
pro rozhodnutí se nemohl seznámit či jaký podklad (schopný zpochybnit rozhodnutí žalovaného)
by předložil. Rozsudek č. j. 5 Azs 229/2016 - 44 na jeho situaci nelze aplikovat, neboť se týkal
zastavení řízení z důvodu příslušnosti jiného státu k posouzení žádosti o udělení mezinárodní
ochrany. Nejvyšší správní soud proto neshledal žádné zásadní pochybení, které by mělo dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele a bylo by sto vyvolat přijatelnost kasační stížnosti.
[12] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost jako
nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[13] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. června 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu