ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.522.2018:33
sp. zn. 7 Azs 522/2018 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: Q. V. N., zastoupen:
JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2018, č. j. 17 A 125/2018 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 8 228 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 8. 2018, č. j. OAM-177/LE-LE05-LE25-PS-2018,
rozhodl o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců podle §46a odst. 1 písm. e) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“). Podle §46a
odst. 5 téhož zákona byla doba trvání zajištění stanovena do 13. 12. 2018.
[2] Předmětnému rozhodnutí žalovaného předcházelo zahájení řízení o správním vyhoštění
podle §124 odst. 1 písm. b), ve spojení s §124 odst. 2, zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též
„zákon o pobytu cizinců“), spojené se zajištěním žalobce dle §124 odst. 1 písm. b) téhož zákona
za účelem realizace správního vyhoštění. Dne 25. 8. 2018 žalobce požádal o udělení mezinárodní
ochrany v České republice (dále též „ČR“), na základě čehož byl přezajištěn napadeným
rozhodnutím.
II.
[3] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Plzni
(dále též „krajský soud“), ve které namítal nesprávné a nedostatečné posouzení možnosti uložení
zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu. Krajský soud se ztotožnil se závěry žalovaného,
že byly dány okolnosti, které ve svém souhrnu svědčily pro neúčinnost zvláštních opatření
ve smyslu §46a odst. 1 téhož zákona. Vycházel přitom z toho, že žalobce porušoval právní
předpisy ČR i Evropské unie, neoprávněně pobýval na území ČR a dalších států Evropské unie,
konkrétně Německa, a to bez cestovního dokladu a dokonce i bez jakéhokoliv dokladu
totožnosti. Své zákonné povinnosti spojené se vstupem a pobytem na území ČR a Evropské unie
zcela ignoroval. Po svém zadržení pak v Německu záměrně uváděl nepravdivé údaje o své
totožnosti, aby neměl záznam v Německu na své pravé jméno, neboť se tam chce někdy vrátit.
Po předání do ČR v rámci podání vysvětlení uváděl, že chce zpět do Vietnamu, proto uvedl svou
pravou totožnost. Teprve po svém zajištění za účelem správního vyhoštění podal v detenčním
zařízení žádost o mezinárodní ochranu, ačkoliv to mohl učinit kdykoliv dříve. Podle názoru
soudu lze z tohoto chování žalobce dovodit účelovost podané žádosti o mezinárodní ochranu
v ČR. To vyplývá jak z jeho nerespektování právního řádu, tak i z jeho odlišných vyjádření před
policejními orgány a v žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný tedy dospěl ke správnému
závěru, že z jednání žalobce je zřejmé, že v jeho případě existuje nebezpečí, že se bude i nadále
vyhýbat svým povinnostem a bude nadále porušovat právní předpisy, a to nejen ČR, ale i dalších
států Evropské unie, a bude mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění.
III.
[4] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Podle stěžovatele žalovaný i krajský
soud nesprávně posoudili využitelnost zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu. Připustil,
že podal žádost o mezinárodní ochranu s cílem zamezit správnímu vyhoštění, zároveň však
zdůraznil, že se na území ČR nacházel poprvé a provinil se pouze několikadenním nelegálním
pobytem. Takovou osobu nelze považovat za nespolehlivou pro uplatnění zvláštních opatření
podle §47 zákona o azylu. Naopak od podání své žádosti o mezinárodní ochranu se správním
orgánem spolupracoval. Stěžovatel dále poukázal na smysl čl. 15 směrnice Evropského
parlamentu a Rady č. 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008, o společných normách a postupech
v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále
též „návratová směrnice“), resp. judikaturu Nejvyššího správního soudu k uvedenému článku.
Žalovaný byl povinen se vypořádat se všemi klíčovými okolnostmi pobytové historie stěžovatele.
Odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2016,
č. j. 7 Azs 185/2016 - 23, považuje z důvodu jiných skutkových okolností za nepřípadný.
Stěžovatel uvedl, že neexistují žádné důvody se domnívat, že by měl mařit výkon příslušných
rozhodnutí. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu a rozhodnutí žalovaného zrušil.
IV.
[5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem. Odkázal
na správní spis, žalobou napadené rozhodnutí a vyjádření k žalobě. Dovozuje, že rozhodnutí
o zajištění bylo vydáno v souladu se zákonem o azylu.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněného
důvodu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Předmětem přezkumu krajského soudu bylo rozhodnutí o zajištění stěžovatele
podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu jako žadatele o mezinárodní ochranu, a v souvislosti
s tím posouzení možnosti uložení zvláštních opatření podle §47 téhož zákona.
[9] Nejvyšší správní soud se výkladem uvedených ustanovení na podkladě obdobné
stížní argumentace opakovaně zabýval (viz např. rozsudky ze dne 21. 2. 2019,
č. j. 9 Azs 420/2018 - 32, ze dne 27. 2. 2019, č. j. 6 Azs 351/2018 - 32, ze dne 9. 4. 2019,
č. j. 7 Azs 533/2018 - 29, atp.), přičemž neshledal důvod se od své stávající judikatury odchýlit.
[10] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil následující skutečnosti. Dne 21. 8. 2018
byl stěžovatel spolu s dalšími 24 vietnamskými občany zadržen německou policií na dálnici
ve vozidle Citroen bezprostředně po překročení státní hranice z ČR do Německa. Jelikož nebyl
držitelem cestovního dokladu a na území Německa vstoupil nelegálně, byl dne 23. 8. 2018 předán
na základě readmisní dohody Policii ČR. Při následné kontrole nepředložil k prokázání své
totožnosti žádný doklad a nebyl schopen prokázat ani oprávněnost pobytu na území
schengenského prostoru. Bylo zjištěno, že v rámci řízení provedeného německou policií uvedl
odlišné údaje ke své totožnosti (a to jak jméno, tak datum narození). Následně sdělil, že nechtěl
mít v Německu záznam na své pravé jméno, protože se tam chce ještě někdy vrátit. Byl zadržen,
bylo s ním zahájeno správní řízení o vyhoštění a byl zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění
cizinců za účelem realizace vyhoštění. Dne 25. 8. 2018 stěžovatel požádal o udělení mezinárodní
ochrany v ČR, a proto byl napadeným rozhodnutím žalovaného zajištěn podle §46a
odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť žalovaný měl za to, že žádost o udělení mezinárodní
ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, resp. je pozdržet. Uplatnění
zvláštních opatření dle §47 zákona o azylu žalovaný neshledal účinným. V rozhodnutí uvedl,
že o neúčinnosti v případě stěžovatele svědčilo nejen soustavné nerespektování právního řádu
i uložených zákonných povinností z jeho strany, ale také jeho zcela účelové jednání v průběhu
správního řízení o zajištění podle zákona o pobytu cizinců, kdy stěžovatel tvrdil, že v návratu
do vlasti mu nic nebrání, nic mu tam nehrozí a chce se tam vrátit, a po svém zajištění za účelem
realizace vyhoštění se svému vycestování snažil zabránit požádáním o mezinárodní ochranu,
kdy tvrdil obavy z lichvářů v domovské zemi, kterým dluží peníze. Žalovaný zpochybnil i reálný
zájem o azylové řízení v ČR, neboť z jednání stěžovatele bylo zřejmé, že jeho cílovou zemí bylo
Německo, a proto lze předpokládat, že by se tam po propuštění chtěl vrátit. Žalovaný naznal,
že se nelze domnívat, že by stěžovatel náhle své jednání změnil a respektoval zvláštní opatření dle
zákona o azylu.
[11] Podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu může žalovaný v případě nutnosti rozhodnout
o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení
pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla
podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění […], nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení
mezinárodní ochrany dříve.
[12] Podle §47 odst. 2 téhož zákona může žalovaný rozhodnout o uložení zvláštního opatření
žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle §46a odst. 1 nebo §73 odst. 3,
ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení
mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Mezi zvláštní opatření, jejichž uplatnění
je třeba zvážit před vydáním rozhodnutí o zajištění podle citovaného ustanovení, patří povinnost
žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným
nebo povinnost osobně se hlásit žalovanému ve stanovené době (§47 odst. 1 zákona o azylu).
[13] Nejvyšší správní soud má za nesporné, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní
ochrany v návaznosti na své zajištění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců. Ztotožňuje
se s názorem krajského soudu i žalovaného, že existují oprávněné důvody se domnívat,
že stěžovatel podal tuto žádost pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění.
[14] K vydání rozhodnutí podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je však třeba splnit
zákonnou podmínku, že nelze účinně uplatnit zvláštní opatření podle §47 téhož zákona.
[15] K danému Nejvyšší správní soud uvádí, že volba mírnějších opatření než je zajištění
žadatele o udělení mezinárodní ochrany, mezi něž lze řadit zmíněné zvláštní opatření, je vázána
na předpoklad, že žadatel bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření,
a že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení jeho účasti nejen v řízení ve věci
mezinárodní ochrany, nýbrž na základě judikatorních závěrů zdejšího soudu rovněž pro případ
výkonu rozhodnutí o vyhoštění, kdyby se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo vykonatelným
v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48). Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující
tomu, že by žadatel správní řízení či výkon případného rozhodnutí o správním vyhoštění mařil,
nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření.
[16] Nejvyšší správní soud se v otázce neaplikace zvláštních opatření v případě stěžovatele
ztotožňuje se závěry krajského soudu, který přisvědčil závěrům žalovaného. Žalovaný opřel své
rozhodnutí o to, že stěžovatel se na území ČR nacházel nelegálně, v této souvislosti zohlednil
rovněž skutečnost, jakým způsobem se na území ČR ocitl, tj. že při vstupu na území ČR
nerespektoval své zákonné povinnosti spojené se vstupem a pobytem na území ČR,
jakož i dalších států Evropské unie, a využil služeb převaděčů. Ve svém rozhodnutí dále
zdůraznil, že z jednání stěžovatele a okolností případu je zřejmé, že podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany bylo účelové. Poukázal na účelová tvrzení, kdy v průběhu správního řízení
o zajištění podle zákona o pobytu cizinců stěžovatel tvrdil, že v návratu do vlasti mu nic nebrání,
ale po svém zajištění za účelem realizace vyhoštění se svému vycestování snažil zabránit
požádáním o mezinárodní ochranu, a to s odkazem na obavy z lichvářů v domovské zemi,
kterým dluží peníze. Rovněž poukázal na to, že stěžovatelovou cílovou zemí bylo od začátku
Německo, a že sám stěžovatel uváděl, že v Německu záměrně uváděl nepravdivé údaje o své
totožnosti, aby se tam mohl v budoucnu vrátit.
[17] Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak zřejmé, že důvodem, pro který žalovaný
dospěl k závěru o neúčinnosti zvláštních opatření, bylo nerespektování právního řádu a účelovost
stěžovatelova jednání. Ve světle výše citované judikatury se nejedná o pochybení žalovaného
(viz rozsudek č. j. 6 Azs 351/2018 - 32 atp.). Ani obecné tvrzení stěžovatele uplatněné v kasační
stížnosti o odhodlání spolupracovat se správními orgány nevyvolává v kontextu uvedených
zjištění nutnost uložení zvláštních opatření. K námitce, že žalovaný, jehož postup aproboval
i krajský soud, z velké části vyloučil uložení zvláštních opatření ze stejných důvodů, na jejichž
základě vyhodnotil důvod pro samotné zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu,
je nutno uvést, že takový postup není sám o sobě nezákonný, respektoval-li žalovaný zásadu
individualizace (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2017,
č. j. 8 Azs 114/2017 - 35). Z povahy věci je zřejmé, že tyto důvody se vzájemně prolínají a není
možné je zcela oddělit. Žalovanému proto nelze vyčítat, pokud se prolínají rovněž v odůvodnění
jeho rozhodnutí. K danému zdejší soud odkazuje na již zmiňovaný rozsudek ze dne 28. 6. 2017,
č. j. 1 Azs 349/2016 - 48, v němž bylo uvedeno „[…] Při posouzení účinnosti zvláštních opatření proto
nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl,
k němuž by jinak zajištění směřovalo. […] Jakkoliv nelze paušálně říci, že by v případě existence důvodu
zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byla možnost uložení zvláštních opatření vždy vyloučena,
jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění. Vždy však bude
třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím
řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU,
včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince“. Ve světle předestřeného má zdejší soud
za to, že žalovaný se možností aplikace zvláštních opatření zabýval v komplexním pojetí
individuální situace stěžovatele a své závěry dostatečně odůvodnil.
[18] Namítal-li stěžovatel, že žalovaný se měl vypořádat se všemi klíčovými prvky jeho
pobytové historie, Nejvyšší správní soud podotýká, že v kasační stížnosti postrádá jakékoli
objasnění toho, který z nich měl žalovaný, a tedy i krajský soud, opomenout. Mířil-li tím
stěžovatel opět pouze k tomu, že žalovaný dospěl k závěru o jeho nespolehlivosti výhradně
na základě nelegálního pobytu, k danému se již Nejvyšší správní soud shora vyjádřil. Námitkou
se proto zabýval pouze v její obecnosti a znovu opakuje, že žalovaný se s otázkou neuplatnění
zvláštních opatření vypořádal dostatečně a s ohledem na individuální okolnosti případu.
[19] K poukazu stěžovatele na návratovou směrnici Nejvyšší správní soud uvádí, že §46a
(důvody zajištění) a §47 (zvláštní opatření) zákona o azylu transponují do vnitrostátního práva
nikoli ustanovení návratové směrnice, ale čl. 8 směrnice Evropského Parlamentu a Rady
č. 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále
„přijímací směrnice), která poprvé na úrovni unijního práva upravila možnost zajištění žadatelů
o mezinárodní ochranu (srov. bod 20 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017,
č. j. 1 Azs 349/2016 - 48). Nelze tak souhlasit se stěžovatelem, že smyslem zavedení institutu
zvláštních opatření do zákona o azylu byla nutnost implementace čl. 15 návratové směrnice,
neboť návratová směrnice se v průběhu řízení o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu
nepoužije (viz rovněž rozsudek č. j. 6 Azs 351/2018 - 32).
[20] Stěžovatel dále namítal nepřípadnost odkazu krajského soudu na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 10. 2016, č. j. 7 Azs 185/2016 - 23. Krajský soud tímto odkazem
podpořil své závěry o nutnosti předpokladu pro aplikaci zvláštních opatření. Krajský soud
v rozsudku v žádném smyslu nepoukazoval na podobnost skutkových podstat obou případů
ve vztahu k pobytové historii, jak naznačuje stěžovatel. Námitku proto zdejší soud neshledal
důvodnou.
[21] V dalším pak kasační soud odkazuje na rozsudek krajského soudu a rozhodnutí
žalovaného, jejichž nosné závěry mají plnou oporu ve správním spisu a právní úpravě.
VI.
[22] Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl podle §110
odst. 1 s. ř. s.
[23] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[24] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ustanoven zástupcem pro řízení
JUDr. Ing. Jakub Backa. Podle §35 odst. 10, věty poslední, s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení
před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti.
Podle věty první téhož ustanovení zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven
k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovenému zástupci
náleží v souladu s §7, §9 odst. 4, a §11 písm. c) a d) vyhlášk y č. 177/1996 Sb., o odměnách
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony
právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti, tj. další poradu s klientem přesahující jednu
hodinu (zástupce doložil právní konzultaci se stěžovatelem ze dne 11. 12. 2018), a písemné
podání soudu, v celkové výši 6 200 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky
600 Kč za dva úkony právní služby podle §13 odst. 3 advokátního tarifu (podpůrně viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 351/2018 - 32). Zástupce stěžovatele je plátcem daně
z přidané hodnoty, na náhradě na dani z přidané hodnoty mu proto přísluší částka 1 428 Kč.
Náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti tedy činí celkem 8 228 Kč a bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. května 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu