ECLI:CZ:NSS:2019:8.AFS.250.2018:54
sp. zn. 8 Afs 250/2018-54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců
JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: R. K.,
zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 466/34, Praha 8,
proti žalovanému: Celní úřad pro Středočeský kraj, se sídlem Washingtonova 11, Praha 1, proti
rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 1. 2016, čj. 11374/2016-610000-42.3 a ze dne 31. 5. 2016, čj.
80866/2016-610000-42.3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 24. 8. 2018, čj. 48 Af 10/2016 -102,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2018, čj. 48 Af 10/2016-102, se zr u š u j e
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný dne 19. 1. 2016 vydal „Exekuční příkaz prodejem věcí movitých“, jímž nařídil
daňovou exekuci ve formě prodeje cenných papírů. Exekuční příkaz byl vydán na základě 10
rozhodnutí (šlo o 2 dodatečné platební výměry, 4 rozhodnutí o celním deliktu a 4 platební
výměry na úrok z prodlení). Dodatečnými platebními výměry Celní úřad Kolín rozhodl,
že žalobce dovezl tabákový odpad namísto zboží jím deklarovaného v celním prohlášení
a doměřil žalobci daňovou povinnost včetně cla.
[2] Rozhodnutím ze dne 31. 5. 2016 žalovaný zamítl návrh žalobce na zastavení daňové
exekuce.
II.
[3] Žalobce napadl exekuční příkaz i zamítavé rozhodnutí o návrhu na zastavení daňové
exekuce samostatnými žalobami u Krajského soudu v Praze, který žaloby spojil ke společnému
projednání. Žalobce namítl, že vykonatelná rozhodnutí dle exekučního příkazu nejsou
způsobilými exekučními tituly.
[4] Krajský soud rozsudkem ze dne 24. 8. 2018 žaloby zamítl. V odůvodnění uvedl,
že vyměřovací řízení a exekuční řízení jsou oddělená, námitkami proti exekučnímu příkazu nelze
brojit proti daňovému nedoplatku, soudní přezkum může být zaměřen jen na vhodnost
a proporcionalitu způsobu a rozsahu provedení exekuce, na vykonatelnost exekučního titulu
apod. Soud se již nemůže zabývat skutečnostmi, které nastaly ve vyměřovacím řízení. Žalobce
nezpochybňuje existenci exekučních titulů, ale jejich věcnou nesprávnost.
III.
[5] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností opírající
se o důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení
věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Namítl, že na jeho věc nelze aplikovat závěr judikatury,
že v exekučním řízení nelze namítat skutečnosti týkající se neplatnosti či nesprávnosti exekučního
titulu. Nesprávnost exekučního titulu je totiž způsobena okolností, která nemohla být zohledněna
mimořádnými opravnými prostředky, neboť nastala až po uplynutí lhůty pro stanovení daně.
[6] Shrnul, že dodatečné platební výměry stály na předběžných otázkách – rozhodnutí
vydaných v jiných řízeních, které však byly až za několik let poté zrušeny. Nastal tedy důvod pro
obnovu řízení dle §117 odst. 1 písm. d) d. ř. Obnova řízení je limitována lhůtou pro stanovení
daně. Takové časové omezení však neobsahuje úprava obnovy řízení v občanském soudním řádu,
ani v trestním řádu. Z uvedeného stěžovatel dovozuje existenci právního vakua v případě,
že dojde k naplnění důvodů pro obnovu řízení po lhůtě, v níž ji lze nařídit. Daňová povinnost,
která je nyní po stěžovateli exekucí vymáhána, nemá materiální podklad. Z důvodu mimořádnosti
je proto nezbytné omezit zásadu, dle které v exekučním řízení již nelze přezkoumávat materiální
správnost exekučního titulu. Skutečnosti způsobující nesprávnost exekučního titulu nastaly
až po jeho vydání a nebylo možné je zohlednit v rámci mimořádných opravných prostředků.
Nesprávnost dodatečných platebních výměrů proto dle stěžovatele nemohla být předmětem
nalézacího řízení a nemohla být v jeho rámci zhojena. Stěžovatel neměl možnost tuto
nesprávnost v nalézacím řízení namítnout a zastává názor, že v rámci posouzení důvodů pro
zastavení daňové exekuce či při posouzení žaloby proti exekučnímu příkazu musí být přihlédnuto
k námitkám zpochybňujícím věcnou správnost exekučního titulu, jestliže rozhodné skutečnosti
(zde zrušení rozhodnutí o předběžných otázkách) nastaly až po ukončení vyměřovacího řízení,
tedy po uplynutí lhůty pro stanovení daně.
IV.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že příslušná daňová řízení byla formálně
i materiálně ukončena v rovině nalézací, z tohoto důvodu již nelze změnit uloženou povinnost
k peněžitému plnění. Exekuční řízení není pokračováním nalézacího řízení a nelze se v něm
zabývat skutečnostmi nastalými před vydáním vykonatelného výkazu nedoplatků; lze zkoumat
pouze skutečnosti vážící se k samotné exekuci. Oddělenost exekučního a vyměřovací řízení
potvrzuje i judikatura Nejvyššího správního soudu (rozsudek čj. 9 Afs 28/2009-124). Pro nařízení
exekuce byly splněny všechny zákonné předpoklady (vykonatelný exekuční titul, neuhrazená
exekuce, nezaniklé právo vymáhat daňový nedoplatek). Důvody uváděně stěžovatelem v návrhu
na zastavení exekuce nejsou zákonnými důvody pro zastavení exekuce (viz též rozsudek NSS
čj. 2 Afs 81/2004-54).
V.
[8] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.
Nejvyšší správní soud proto posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Stěžovatel napadl samostatnými žalobami jak exekuční příkaz nařizující exekuci prodejem
věcí movitých, tak rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zastavení daňové exekuce. Krajský soud
řízení o žalobách spojil. Nejvyšší správní soud nyní považuje za vhodné se zvlášť zabývat
přezkumem exekučního příkazu a přezkumem rozhodnutí, jímž byl zamítnut návrh na zastavení
daňové exekuce.
A. Exekuční příkaz
[11] Při nařízení daňové exekuce se zkoumá pouze vykonatelnost rozhodnutí stanovujícího
peněžité plnění, které povinný dobrovolně nesplnil. Případné vady rozhodnutí, jímž bylo plnění
uloženo, či vady řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, nejsou pro nařízení exekuce, resp.
pro platnost exekučního titulu, relevantní. Výjimkou by byly pouze natolik závažné vady
rozhodnutí, které by způsobily jeho nicotnost (viz rozsudek NSS čj. 3 As 138/2014-39).
[12] V rozsudku čj. 9 Afs 28/2009-124 Nejvyšší správní soud mj. uvedl, že vady nalézacího
řízení se při nařízení výkonu rozhodnutí nezkoumají, tyto skutečnosti jsou relevantní až pro
případné zastavení výkonu rozhodnutí dle §268 odst. 1 písm. g) případně h) o. s. ř. Exekuční
řízení není ani pokračováním nalézacího řízení, ani duplicitním nalézacím řízením. Prekluze práva
vyměřit celní dluh je vadou nalézacího řízení, přičemž jakékoli námitky, jež jsou svým
charakterem námitkami uplatnitelnými v nalézacím řízení, jsou neslučitelné se skutečnostmi
rozhodnými pro nařízení exekuce. Okolnost, zda je právo vyměřit celní dluh prekludováno, se při
nařízení exekuce nezkoumá.
[13] Soudní přezkum nemůže zpochybňovat souslednost a logickou provázanost jednotlivých
fází daňového řízení. Námitkami proti exekučnímu příkazu nelze účinně brojit proti samotnému
daňovému nedoplatku, stanovenému samostatným správním rozhodnutím, a následný soudní
přezkum může být zaměřen zejména na vhodnost a proporcionalitu způsobu a rozsahu
provedení exekuce, na vykonatelnost exekučního titulu, na jeho právní účinnost vůči povinnému
apod., nikoliv již na přezkum důvodnosti samotného exekučního titulu. Soudní přezkum proto
v těchto případech lze označit za do určité míry omezený a koncentruje se na případné
„vybočení“ z řádné a na principu proporcionality založené daňové exekuce (srov. rozsudek
rozšířeného senátu čj. 2 Afs 81/2004-54).
[14] Přezkum exekučního příkazu je tedy ve výše uvedeném rozsahu omezen. Namítá-li
stěžovatel věcnou nesprávnost exekučních titulů, žalovaný se tím při nařízení exekuce nemohl
zabývat. Soud zdůrazňuje, že je nezbytné rozlišovat důvody pro vydání exekučního příkazu
(důvody pro ne/nařízení exekuce) a důvody pro zastavení daňové exekuce (k tomu viz dále).
Stěžovatel zpochybňuje správnost exekučních titulů, neboť v mezidobí byla zrušena rozhodnutí,
na které je v odůvodněních exekučních titulů odkazováno. To však nepředstavuje okolnosti, které
se zkoumají při nařízení exekuce.
[15] Jak již Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku čj. 1 Afs 8/2008-64 ani zrušení
dodatečného platebního výměru (exekučního titulu) nemá vliv na zákonnost exekučního příkazu,
resp. na rozhodnutí o námitkách proti němu, neboť zákonné podmínky pro vydání exekučního
příkazu byly v okamžiku jeho vydání splněny. Odpadnutí exekučního titulu však musí být
zohledněno v samotném vymáhacím řízení – částečným zastavením výkonu rozhodnutí.
[16] Stěžovatelovy námitky proto nemohou zpochybnit zákonnost exekučního příkazu
prodejem věcí movitých. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani poukaz na uběhnutí lhůty pro
nařízení obnovy řízení a tedy nemožnost domáhat se nápravy jiným zákonným prostředkem.
Namítá-li stěžovatel, že nařízením exekuce bude vybrána daňová povinnost, která nemá oporu
ve skutkovém stavu, tedy povinnost v nesprávné výši, jde o důvod, který by mohl být zkoumán
při rozhodování o zastavení exekuce, nikoli v rámci přezkumu exekučního příkazu.
[17] V souladu se zákonem je i posouzení této otázky krajským soudem, který správně
poukázal na to, že námitky stěžovatele, jejichž podstata spočívá v tom, že vykonatelná
rozhodnutí, na základě nichž žalovaný napadený exekuční příkaz vydal, nejsou způsobilými
exekučními tituly, míří mimo hranice soudního přezkumu v případě exekučního řízení, a proto
nemohou být v nyní projednávané věci důvodné. Kasační soud se s odůvodněním krajského
soudu ztotožňuje.
[18] Nejvyšší správní soud proto kasační námitky stěžovatele ve vztahu k exekučnímu příkazu
prodejem věcí movitých neshledal důvodnými.
B. Zamítnutí návrhu na zastavení daňové exekuce
[19] Již výše bylo uvedeno, že při zkoumání důvodnosti návrhu na zastavení exekuce
se správce daně zabývá jinými okolnostmi, než při nařízení exekuce.
[20] Stěžovatel jako důvod pro zastavení exekuce označil důvod dle §181 odst. 2 písm. i) d. ř.,
podle něhož správce daně na návrh příjemce exekučního příkazu nebo z moci úřední daňovou
exekuci zcela nebo zčásti zastaví, pokud je tu jiný důvod, pro který nelze v daňové exekuci
pokračovat.
[21] Žalovaný i krajský soud shodně odkázali na zásadu oddělenosti nalézacího a exekučního
řízení. Žalovaný k tomu dále uvedl, že daňový řád ve fázi řízení o placení daní, konkrétně v §181
neumožňuje zastavení daňové exekuce z důvodů pochybností o správnosti vedení nalézacího
řízení. Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že důvody uváděné stěžovatelem
nelze vztáhnout pod §181 odst. 2 písm. i) d. ř.
[22] V tomto rozsahu nelze pominout judikaturu Ústavního soudu, vztahující se k důvodu
zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. proto, že výkon rozhodnutí je nepřípustný,
neboť je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Použitelnost závěrů o exekuci
v civilním řízení pro exekuci dle daňového řádu potvrdil Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 8. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS 9/15, odst. 24, v němž uvedl, že „[z]ávěry k ‚jiným důvodům‘ podle civilní procesní úpravy
tak lze, s přihlédnutím k případným zvláštnostem, považovat za přenositelné k ‚jiným důvodům‘ podle daňového
řádu.“
[23] Ústavní soud dovodil, že z obecně přijímané zásady, že námitky vůči vadám nalézacího
řízení (resp. rozhodnutí jako jeho výsledku) nelze přenášet do řízení exekučního, existují výjimky,
podle nichž je v exekučním řízení možné hodnotit i zásadní vady exekučního titulu.
[24] V nálezu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14, Ústavní soud přijal právní názor,
že důvodem pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. jsou takové okolnosti, pro
které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít
podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (jakožto procesní institut) vybudován,
anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit (efektivní) splnění povinnosti
vyplývající z vykonávaného titulu. Tato východiska byla potvrzena i nálezem ze dne 1. 11. 2016,
sp. zn. II. ÚS 2230/16, podle něhož se citovaný důvod zastavení výkonu rozhodnutí použije pro
odstranění zjevné nespravedlnosti i tehdy, kdy by výkon rozhodnutí byl dokonce v rozporu
s principy právního státu. V již citovaném plenárním nálezu Pl. ÚS 9/15 pak v odst. 26 uvedené
závěry vztáhl i na daňovou exekuci a uvedl, že: „Z uvedeného tedy plyne, že i v řízení exekučním
je za určitých podmínek možné uplatnit námitky vůči nalézacímu řízení a jeho výsledku. Protiústavnost
exekučního titulu může za těchto podmínek hodnotit i exekuční soud a vyvodit z toho patřičné důsledky. Úprava
daňové exekuce se liší toliko v tom, že daňový řád upravuje postup správce daně, nikoliv ‚exekučního správního
soudu‘.
[25] Ústavní soud uvedené závěry shrnul v nálezu z 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, v němž
uvedl, že z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že v exekučním řízení obecným soudům
přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí
zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke
zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Nezohlednění
těchto kritérií při rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí představuje porušení základního
práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
[26] S ohledem na judikaturu Ústavního soudu nelze bezvýjimečně trvat na závěru
o oddělenosti nalézacího řízení a řízení exekučního. I v řízení exekučním lze úspěšně zpochybnit
vykonatelný titul, což povede k zastavení exekučního řízení, neboť je tu jiný důvod, pro který
nelze v exekuci pokračovat.
[27] Co se týče skutkových okolností, za nichž soudy shledaly naplnění podmínek pro
zastavení exekuce z „jiného důvodu“, šlo o: šikanózní exekuční návrh, jehož cílem bylo uškodit
povinné v exekučním řízení a zatížit ji důsledky nařízené exekuce a placením nákladů, což
představovalo zvláštní případ zneužití práva (nález sp. zn. IV. ÚS 3216/14). O zjevnou
nespravedlnost šlo v případě exekuce ceny jízdného a smluvní pokuty za jízdu „na černo“
v hromadné dopravě, čehož se měl dopustit držitel průkazu ZTP/P, který měl však nárok
na bezplatnou dopravu. Soudy si totiž v takovém případě musely být vědomy, že povinný žádnou
svou právní povinnost porušit nemohl (nález sp. zn. II. ÚS 2230/16). Nejvyšší soud se dále
zabýval věcí, v níž oprávněný docílil vydání exekučního titulu spácháním trestného činu padělání
a pozměňování peněz (pozměnění údajů na směnce). Taková exekuce však byla dle NS v rozporu
s procesními principy (majícími podklad v právu hmotném - trestním zákoníku), jež ovládají
řízení o exekuci, i v rozporu s účelem exekuce. Exekuční titul (směnečný platební rozkaz) bylo
nutné považovat za vadný exekuční titul, způsobující nepřípustnost exekuce, neboť na základě
nepravé směnky a jejího udání u soudu oprávněným nemohla povinnému vzniknout žádná
platební povinnost z hlediska hmotného práva (usnesení NS ze dne 18. 2. 2010,
sp. zn. 20 Cdo 2131/2008). Konečně v nejnovějším nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18 řešil ÚS návrh
na zastavení exekuce pro částku 25 000 Kč spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 1 %
denně. Soud přitom dospěl k závěru, že smluvená výše úroků z prodlení je protiústavní a „[n]ení-li
možné, aby si smluvní strany sjednaly úrok z prodlení přesahující maximální ústavně přípustnou výši, nemohou
ani soudy svými rozhodnutími přiznávat nárok na plnění úroků z prodlení v neústavní výši; jinak řečeno,
nemohou přiznat protiústavní plnění. Jde tedy o procesní zásadu, byť má původ v hmotném právu.“ Rozhodnutí
přiznávající právo na zaplacení úroků z prodlení v neústavní výši tak přiznává plnění, které
je z hlediska ústavněprávního zakázané. Přiznání práva na plnění, které ústavní pořádek zakazuje,
je zásadní vadou exekučního titulu a již z toho důvodu by výkonem rozhodnutí došlo ke zjevné
nespravedlnosti. Druhým důvodem, kvůli němuž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné
nespravedlnosti, je skutečnost, že nejen sjednání, ale i uplatnění práva na úroky z prodlení
v neústavní výši v exekučním řízení, představuje zneužití práva.
[28] Z uvedeného je zřejmé, že „jiným důvodem“ pro zastavení exekuce může být:
1) existence okolností, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními
zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí vybudován,
2) výkon rozhodnutí se příčí účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit (efektivní) splnění povinnosti
vyplývající z vykonávaného titulu, 3) výkon rozhodnutí by vedl ke zjevné nespravedlnosti,
4) výkon rozhodnutí by byl v rozporu s principy právního státu.
[29] Vždy se však jedná o důvody jasné, na první pohled zřejmé. Pokud je osoba povinná
navrhne, soud popř. správní orgán se jimi musí zabývat. Navíc při zkoumání, zda exekuční titul
netrpí zásadními vadami, není relevantní, zda a jak efektivně hájil povinný svá práva v nalézacím
řízení. Použití §181 odst. 2 písm. i) d. ř., tedy i zastavení řízení z důvodu zásadních vad
exekučního titulu, není podmíněno vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím
nalézacím řízení [viz nálezy ÚS sp. zn. II. ÚS 2230/16 a II. ÚS 3194/18 ve vztahu k §268 odst. 1
písm. h) o. s. ř.]. Argument krajského soudu (odst. 35 rozsudku), že nesouhlasil-li stěžovatel
se stanovenou povinností, měl využít řádných opravných prostředků, proto nemá oporu
v zákoně.
[30] Důvod, proč žalovaný nevyhověl návrhu na zastavení exekuce, není v souladu s výše
uvedenými judikatorními závěry. Žalovaný totiž zamítnutí návrhu odůvodnil především zásadou
oddělenosti vyměřovacího a exekučního řízení a tím, že daňový řád neumožňuje ve fázi řízení
o placení daní, konkrétně dle §181 d. ř., zastavení daňové exekuce z důvodu namítnutých
pochybností o správnosti vedení nalézacího řízení (str. 3 rozhodnutí). Na tomto místě soud
považuje za vhodné upozornit též na to, že argument o oddělenosti exekučního a vyměřovacího
řízení žalovaný opřel o rozsudek Nejvyššího správního soudu (čj. 9 Afs 28/2009-124), z něhož
cituje i konkrétní pasáž. Citovaná pasáž rozsudku však nepředstavuje samotné právní posouzení
věci soudem, ale jde o naraci, v níž soud shrnuje vyjádření žalovaného (Celního ředitelství Praha)
ke kasačním stížnostem. Nemožnost zpochybnit exekuční titul v daňovém řízení žalovaný taktéž
zdůvodňuje rozhodovací praxí kasačního soudu. Jím uvedená rozhodnutí se však vztahují
výhradně k přezkumu exekučních příkazů, nikoli rozhodnutí o návrhu na zastavení daňové
exekuce. Již výše je uvedeno, že v těchto případech se zkoumají jiné otázky. Odkaz žalovaného
na judikaturu Nejvyššího správního soudu je tedy nepatřičný a jím zaujaté názory nepotvrzuje.
[31] Žalovaný se materiálně nezabýval stěžovatelem namítanými důvody. Krajský soud k tomu
v napadeném rozsudku (odst. 35) uvedl, že povaha daného rozhodnutí zcela zásadně předurčuje
rozsah soudního přezkumu, jehož předmětem může být jen a pouze zákonnost rozhodnutí
o návrhu na zastavení exekuce, nikoli přezkum samotných exekučních titulů a povinností z nich
plynoucích. Soud proto ve vztahu k dané námitce odkázal na oddělenost řízení exekučního
od řízení vedoucího k samotnému určení daňové povinnosti.
[32] Krajský soud postup žalovaného aproboval a vyložil, že stěžovatelem uvedený důvod,
tedy „rozporování samotné pravomocně stanovené povinnosti s ohledem na později vydaná rozhodnutí v jiných (byť
souvisejících) řízeních“, nelze podřadit pod důvod k zastavení exekuce dle §181 odst. 2 písm. i) d. ř.
V závěru rozsudku dále odkázal na §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a ocitoval výklad zastávaný
Nejvyšším soudem, dle něhož jde o okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé
založit kolizi s procesními zásadami, na nichž je výkon rozhodnutí vybudován, anebo
je protichůdné účelu, který se jím sleduje. Ani zobecněný výklad provedený civilními soudy tak
dle krajského soudu nesvědčí tomu, že by měl nyní soud akceptovat výklad uplatněný
stěžovatelem.
[33] Právní závěry žalovaného a krajského soudu odporují výkladu tzv. „jiného důvodu“ pro
zastavení exekuce, který zastává Ústavní soud a Nejvyšší soud a který se s ohledem na citovaný
nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS 9/15 užije i na daňovou exekuci. Přitom dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou
vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Výklad §181
odst. 2 písm. i) d. ř. učiněný žalovaným i krajským soudem tedy není zákonný. Zásada
oddělenosti vyměřovacího a exekučního řízení není neprolomitelná; v tomto rozsahu je úvaha
krajského soudu i žalovaného nesprávná. Naopak okolnosti uváděné stěžovatelem mohou
představovat důvody pro zastavení daňové exekuce a exekuční tituly i uložené povinnosti z nich
plynoucí by měly být k námitce navrhovatele zkoumány. Zejména pak obecně tehdy, je-li
namítáno, že jsou zde okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi
s procesními zásadami, na nichž je výkon rozhodnutí vybudován, že se výkon rozhodnutí příčí
účelu, který se jím sleduje, že by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti nebo byl
v rozporu s principy právního státu (viz odst. [28] tohoto rozsudku). V této souvislosti lze
poukázat především na skutečnost uvedenou stěžovatelem, že exekucí je mj. vymáhána povinnost
uhradit pokuty uložené 4 rozhodnutími o správním deliktu, jichž se měl stěžovatel dopustit
uvedením nesprávných údajů o celním zařazení zboží v celních prohlášeních. Rozhodnutí, která
však konstatovala to, že stěžovatel ve skutečnosti dovezl něco jiného, než deklaroval, byla
pravomocně zrušena. Dle stěžovatele tedy z jeho strany nemohlo dojít ke spáchání celního
deliktu.
[34] Žalovaný ani krajský soud se však výše uvedenými okolnostmi nezabývali, Nejvyšší
správní soud nyní nemůže nahrazovat jejich činnost, neboť by stěžovateli odepřel právo, aby byla
jeho věc posouzena více instancemi. Proto se nezabýval tím, zda důvody uváděné stěžovatelem
skutečně představují „jiné důvody“ pro zastavení daňové exekuce ve smyslu §181 odst. 2 písm. i) d. ř.
a zda mělo být jeho návrhu vyhověno. Bylo na žalovaném, aby se namítanými důvody pro
zastavení exekuce řádně zabýval a provedl v tomto směru nezbytné dokazování.
VI.
[35] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost částečně důvodnou. Ve vztahu k přezkumu
exekučního příkazu krajský soud nepochybil. Při přezkumu rozhodnutí o zamítnutí návrhu
na zastavení daňové exekuce však krajský soud věc nesprávně posoudil a jeho rozhodnutí
je proto nezákonné [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. .s.].
[36] Krajský soud řízení o žalobě proti exekučnímu příkazu a žalobě proti rozhodnutí
o návrhu na zastavení exekuce spojil ke společnému řízení a rozhodl o nich v napadeném
rozsudku jediným výrokem „I. Žaloby se zamítají.“. Kasačnímu soudu proto nezbylo než zrušit celý
rozsudek krajského soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení §110 odst. 1 s. ř. s. Přitom však
připomíná, že posouzení žaloby proti exekučnímu příkazu netrpí vadami a soud neshledal kasační
námitky stěžovatele v tomto rozsahu důvodnými. Ve vztahu k žalobě proti rozhodnutí o návrhu
na zastavení daňové exekuce se musí krajský soud věcí znovu zabývat a zvážit, v duchu výše
uvedeném, zda se žalovaný přezkoumatelným způsobem zabýval návrhem stěžovatele
na zastavení daňové exekuce.
[37] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nerozhodl. V případě
zrušení rozhodnutí krajského soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení, rozhodne o nákladech
řízení podle §110 odst. 3 s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 2. srpna 2019
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu