ECLI:CZ:NSS:2019:8.AS.320.2018:32
sp. zn. 8 As 320/2018-32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce:
doc. MUDr. P. Z., Ph.D., FRCS, MBA, zastoupený JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D.,
advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti žalovanému: Rektor Ostravské univerzity,
se sídlem Dvořákova 7, Ostrava 1, zastoupený Mgr. Pavlem Uhlem, Ph.D., advokátem se sídlem
Kořenského 15, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2018, čj. OU-57842/90-2018,
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2018, čj.
22 A 32/2018-51,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2018, čj. 22 A 32/2018-51, se r uší a věc
se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 11. 2016, čj. OU-82455/90-2016, na základě návrhu
přijatého akademickým senátem Lékařské fakulty Ostravské univerzity odvolal žalobce z funkce
děkana téže fakulty. Toto rozhodnutí z důvodu nesprávného obsazení akademického senátu
zrušil Krajský soud v Ostravě (dále „krajský soud“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2018,
čj. 22 A 5/2017-40, a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. V mezidobí však již žalovaný
jmenoval děkanem jinou osobu. Na nastalou situaci reagoval žalovaný tak, že vydal v záhlaví
označené rozhodnutí o předběžném opatření dle §61 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
(dále jen „správní řád“), kterým přikázal žalobci, aby se zdržel výkonu funkce děkana
až do skončení řízení o odvolání z funkce zahájeného dne 13. 10. 2016 podáním písemného
návrhu předsedovi akademického senátu Lékařské fakulty Ostravské univerzity a této fakultě
přikázal, aby žalobci výkon funkce děkana neumožnila.
[2] Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, jíž současně brojil i proti
nezákonnému zásahu žalovaného spočívajícímu v bránění žalobci ve výkonu veřejné funkce
děkana. Zásahovou žalobu krajský soud vyloučil k samostatnému projednání. V žalobě proti
v záhlaví označenému rozhodnutí žalovaného žalobce namítl, že žalovaný měl po zrušujícím
rozsudku řízení zastavit nebo návrh zamítnout, ale nemohl v řízení o odvolání žalobce dál
pokračovat, pokud podkladový návrh akademického senátu byl shledán vadným. Řízení
o odvolání nemůže pokračovat na základě původního návrhu podaného předsedovi
akademického senátu, jelikož o něm již bylo rozhodnuto a tímto návrhem navíc není zahájeno
správní řízení o odvolání. Správní řízení je zahájeno dnem, kdy návrh dojde správnímu orgánu,
kterým je zde žalovaný (nikoliv akademický senát). Předmět správního řízení je vymezen návrhem
akademického senátu na odvolání. Pokud tento návrh není dle soudu přípustným podkladem pro
odvolání žalobce, nemůže být adekvátní reakcí pokus dosáhnout opětovného odvolání, neboť
tím dochází k nastolení identických důsledků. Rozhodnutím soudu se tak věc nemohla vrátit
do stadia před rozhodováním akademického senátu a není možné, aby ten opět rozhodoval
o původním návrhu. Napadené rozhodnutí o předběžném opatření není rozhodnutím předběžné
povahy dle §70 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), jelikož
jeho smyslem není zatímní úprava poměrů, ale definitivní zabránění žalobci vykonávat funkci
děkana. Žalobce odkázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 10. 2009, čj. 2 Afs 186/2006-54, č. 1982/2010 Sb. NSS, v němž jsou definovány znaky
rozhodnutí předběžné povahy. V dané věci není splněna podmínka věcné souvislosti, jelikož
v důsledku věcného rozhodnutí o návrhu bude vyloučen soudní přezkum napadeného
rozhodnutí.
[3] Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Při posouzení předběžné povahy napadeného rozhodnutí a jeho
soudního přezkumu dospěl s odkazem na citovaný rozsudek rozšířeného senátu k závěru,
že je splněna podmínka osobní i časová, podmínka věcná však nikoliv. Podle judikatury
Nejvyššího správního soudu v sobě konečné rozhodnutí musí zahrnout i rozhodnutí předběžné,
neboť účastník se vždy musí alespoň zprostředkovaně domoci přezkumu předběžného
rozhodnutí. Krajský soud se ztotožnil se žalobcem v tom, že v obou možných řešeních nastalé
situace (odvolání či neodvolání) by se přezkumu předběžného opatření nedomohl. Pokud
by žalobce byl odvolán, jednalo by se o nové správní řízení zahájené na základě nového návrhu,
protože původní návrh je nezpůsobilý. Stran věcného posouzení žaloby se krajský soud také
shodl se žalobcem v tom, že v důsledku zrušovacího rozsudku se správní řízení vrátilo do stádia
řízení před žalovaným, které je nucen je procesně ukončit. Proces odvolání děkana je kombinací
činnosti akademického senátu a žalovaného a správní řízení se zahajuje teprve podáním návrhu
na odvolání děkana žalovanému. Návrh člena akademického senátu na odvolání děkana je sice
návrhem, kterým se celá procedura zahajuje, ale ve vztahu k následnému postupu žalovaného
nemá žádnou relevanci. V případě zrušovacího rozsudku krajského soudu by tak žalovaný
na původní návrh člena akademického senátu neměl brát zřetel. Pokud akademický senát návrh
znovu projedná a schválí odvolání děkana, předloží návrh na odvolání žalovanému, avšak bude
se již jednat o nové správní řízení, jehož předmětem bude nový návrh. Krajský soud odmítl
argumentaci žalovaného, který ve vyjádření k žalobě srovnával procesní postup odvolávání
děkana k průběhu trestního řízení či ústavní žalobě dle čl. 65 Ústavy. Uzavřel, že povinností
žalovaného je ukončit řízení o návrhu akademického senátu na odvolání žalobce, který byl
soudem shledán nezpůsobilým podkladem pro rozhodnutí o odvolání. V rámci tohoto dosud
neskončeného řízení neexistují žádné důvody k vydání předběžného opatření, neboť zde nejsou
právní vztahy, které by bylo třeba zatímně upravovat, tedy žalovaný překročil věcnou souvislost
s probíhajícím řízením.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále „stěžovatel“) kasační
stížnost, v níž uplatnil důvody podle §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s.
[5] Předně poukázal na nesprávné posouzení právní otázky a zpochybnil výše již nastíněnou
konstrukci „děleného řízení“. Jediný argument, který v této souvislosti z napadeného rozsudku
plyne, spočívá v tom, že fáze před akademickým senátem probíhá v rámci akademické
samosprávy. S tím stěžovatel souhlasí, uvedené nicméně nijak nevylučuje možný závěr, že daná
fáze je i součástí správního řízení. Následná fáze řízení před rektorem je nepochybně i dle
judikatury taktéž součástí akademické samosprávy, nikdo ovšem nezpochybňuje, že se jedná
o řízení správní. Uvedený argument tudíž nemůže obstát jako důvod pro vynětí této fáze
z působnosti správního řádu. Jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 11. 2011, čj. 7 As 66/2010-119, postupuje se v řízení ve věcech upravených zákonem
č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (dále jen „zákon
o vysokých školách“), podle obecných předpisů o správním řízení a procedura dle §27 odst. 4
zákona o vysokých školách není žádným ustanovením vyloučena z působnosti správního řádu.
Projednání v akademickém senátu je zahájeno na návrh, v jeho rámci jsou obsaženy prvky, které
bývají přičítány spravedlivému procesu (je zajištěn čas na přípravu a předložení podkladů, právo
být slyšen a právo se bránit), což posiluje závěr, že se jedná o integrální součást správního řízení.
Předání schváleného návrhu je dílčím krokem, kterým se postupuje věc od jednoho orgánu
k druhému, ale stále se jedná o totožnou věc a řízení. Nový návrh senátu tedy nezahajuje nové
řízení, ale jedná se o projednání téhož původního návrhu s identickým odůvodněním. Krajský
soud navíc napadenými závěry popírá svůj dřívější rozsudek, kterým zrušil rozhodnutí o odvolání
žalobce právě z důvodu procedury před akademickým senátem, kterou však přezkoumával
v rámci řízení vedeného pouze se stěžovatelem, tedy rektorem. Nyní však tvrdí, že fáze před
akademickým senátem není součástí správního řízení.
[6] Krajský soud rovněž překročil hranice dělby moci mezi mocí výkonnou (včetně
akademické samosprávy) a mocí soudní. Její podstatou je, že soud přezkoumává postupy
a konečná řešení moci výkonné pouze z hlediska zákonnosti a nikoliv správnosti. Soudy neřídí
jednotlivé dílčí procedury moci výkonné manažerským způsobem a neupravují je, dokud nevyústí
v konečné řešení. Zákon i logika věci dávají stěžovateli kompetenci v okamžiku konfliktu věc
řešit a procesně usměrnit procesy, které povedou k výsledku respektujícímu vůli k tomu
povolaných prvků samosprávy. V dané věci stěžovatel postavil žalobce mimo funkci a vyzval
akademický senát k co nejrychlejšímu rozhodnutí o projednávaném návrhu. Podle výsledku
projednání by stěžovatel rozhodl a tento postup by respektoval vůli akademické samosprávy
a také práva nabytá v dobré víře. Konečné výstupy by byly samozřejmě soudně plně
přezkoumatelné. Krajský soud však stěžovateli jedinou intervenční kompetenci vzal a do věci
vnesl nejistotu pro všechny aktéry. Je to ovšem stále stěžovatel, kdo nese za vyvolanou situaci
odpovědnost, ačkoliv mu krajský soud nedal žádný prostor pro reálné rozumné vedení řízení.
Soud tím zasáhl rovněž do kompetence moci akademické kontrolní a statutotvorné, jež přísluší
akademickému senátu. Stěžovatel by měl mít kompetenci vydat předběžné opatření zakazující
výkon funkce děkana i tehdy, pokud zahájil proces odvolání děkana „napoprvé“. Mohou totiž
nastat skutečně závažné důvody pro okamžitou nezbytnou úpravu poměrů.
[7] Stěžovatel dále namítl zmatečnost řízení před krajským soudem. Soud nemá podle
§70 písm. a) s. ř. s. kompetenci přezkoumávat rozhodnutí předběžné povahy. Pro účely existence
výluky ze soudního přezkumu je třeba zkoumat pouze předběžnou povahu rozhodnutí, nikoliv
existenci zastřešujícího řízení. Krajský soud i žalobce odkázali na materiální definici předběžných
opatření dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 4. 2018, čj. 2 As 332/2017-29.
V něm posuzovaný případ je ale od současného odlišný. V daném případě existovalo rámcové
řízení a v něm bylo vydáno rozhodnutí s trvalými dopady, které bylo v případném přezkumu
rámcového řízení nepřezkoumatelné. Takové rozhodnutí nebylo předběžné dle svého obsahu
a nikoliv kontextu. V posuzované věci, bez ohledu na pochybnost o existenci rámcového řízení,
má napadené rozhodnutí předběžnou a dočasnou povahu; kontext je zcela právně nerozhodný.
[8] Napadený rozsudek je podle stěžovatele rovněž nepřezkoumatelný, neboť krajský soud
se nedostatečně vypořádal s jeho argumentací k otázce, zda je fáze projednávání před
akademickým senátem součástí správního řízení. Podle krajského soudu tato fáze probíhá v rámci
akademické samosprávy, v odůvodnění však chybí úvaha, proč něco, co je výkonem akademické
samosprávy, nepožívá statutu fáze správního řízení, ač jiný samosprávný výkon (fáze před
rektorem) zjevně ano. Není rovněž patrné, jak soud dospěl k závěru, že původní návrh člena
akademického senátu nemá ve vztahu k postupu stěžovatele žádnou relevanci. Soud pracoval
s jednacím řádem, z nějž plyne, že stěžovateli se návrh postupuje s odůvodněním, které musel
k původnímu návrhu předložit navrhující člen. Nepřezkoumatelné je také odůvodnění
komparativních argumentů, v nichž stěžovatel srovnával proces odvolání děkana s ústavní
žalobou podle čl. 65 Ústavy. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na podrobnou opačnou
argumentaci plynoucí z již citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 66/2010.
Napadený rozsudek je nezákonný rovněž z důvodu jiné vady řízení před soudem, jelikož
stěžovatel na výzvu soudu výslovně prohlásil, že nesouhlasí s upuštěním od jednání. Soud toto
sdělení nerespektoval a rozhodl bez jednání.
[9] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a dospěl
k závěru, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, přičemž stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil čtyři okruhy kasačních námitek. V prvé řadě sice
poukázal na nezákonnost napadeného rozsudku (nesprávné posouzení právní otázky), vedle toho
nicméně výslovně namítl též jeho nepřezkoumatelnost a dále poukázal i na vady řízení, které
předcházelo vydání tohoto rozsudku, resp. toto řízení označil za zmatečné.
[13] Jde-li o namítané procesní pochybení krajského soudu, které stěžovatel spatřuje
v nenařízení jednání navzdory jeho nesouhlasu s takovým postupem, je třeba připustit, že obecné
pravidlo plynoucí z §51 odst. 1 s. ř. s. spočívá v tom, že soud může rozhodnout o věci samé bez
jednání pouze při souhlasu obou stran. Vedle toho ovšem zákon předpokládá také další situace,
v nichž soud rozhoduje bez jednání (viz §51odst. 2 s. ř. s.), jako je tomu právě i v případě
§76 s. ř. s. Shledá-li soud vady napadeného rozhodnutí správního orgánu (či správního řízení)
odpovídající tomuto ustanovení, nemusí nařizovat jednání, i kdyby na něm některý z účastníků
trval. Zákon vychází z toho, že vady vyjmenované v tomto ustanovení, z něhož také
v projednávané věci krajský soud vyšel, jsou tak zásadní povahy, že ústní projednání věci
za přítomnosti účastníků není nezbytné. K související kasační argumentaci stěžovatele lze dodat,
že není nic neobvyklého ani nezákonného na tom, že soudy ve správním soudnictví standardně
účastníky poučují o jejich právech dle zmiňovaného §51 s. ř. s., aniž by již v momentě tohoto
poučení muselo být jasné, zda jednání ve věci nakonec bude nařízeno či nikoliv. Proto také výzva
soudu obvyklé mívá (a bylo tomu tak i v projednávané věci) obecnou (formulářovou) podobu.
I s ohledem na přísnou koncentraci možnosti uplatnit v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu další žalobní body (§71 odst. 2 s. ř. s.), resp. zákonem předpokládané písemné
vyjádření žalovaného správního orgánu k písemnému vyhotovení žaloby (§74 odst. 1 s. ř. s.), lze
považovat za lichou též argumentaci stěžovatele o tom, že v něm soud zmíněným poučením
(výzvou) vyvolal dojem konání jednání ve věci, čemuž mohl stěžovatel dle svého tvrzení
přizpůsobit svoji strategii. Ostatně není ani zřejmé, jaké konkrétní argumenty by stěžovatel
uplatnil až při jednání u soudu, aniž by je mohl předestřít již v písemném vyjádření k žalobě.
Ve vztahu ke zmiňované kasační námitce je tedy možno uzavřít, že dospěje-li správní soud
k závěru, že je naplněn důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu dle
§76 s. ř. s., nelze bez dalšího v tom, že soud rozhodne bez jednání, spatřovat vadu řízení před
soudem, pro kterou by bylo na místě napadený rozsudek krajského soudu zrušit. Tato kasační
námitka proto není důvodná.
[14] Byť stěžovatel v kasační stížnosti snesl předně argumenty týkající některých aspektů
nesprávného posouzení samotné sporné právní otázky, před případným posouzením tohoto
okruhu (věcných) námitek, je třeba postavit na jisto, zda napadený rozsudek není
nepřezkoumatelný, resp. zda nebyl vydán ve zmatečném řízení, což stěžovatel taktéž tvrdí.
Vypořádání těchto námitek musí logicky případnému věcnému přezkumu předcházet, neboť
pouze v případě procesně bezvadného soudního řízení, resp. v případě existence
přezkoumatelného rozsudku, lze samotnou věcnou kasační argumentaci stěžovatele hodnotit
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2005, čj. 3 As 6/2004-105,
č. 617/2005 Sb. NSS).
[15] Pro danou věc je z hlediska uplatněných kasačních námitek především určující, že krajský
soud se v rámci posouzení podané žaloby v odůvodnění napadeného rozsudku opakovaně
zabýval povahou postupu akademického senátu fakulty spočívajícím v usnášení se na podání
návrhu na odvolání děkana (viz §27 odst. 4 zákona o vysokých školách), resp. vztahem tohoto
postupu k následnému podání návrhu akademického senátu na odvolání děkana rektorovi
[viz §27 odst. 1 písm. g) a §28 odst. 2 téhož zákona]. Povahou uvedeného postupu se krajský
soud zabýval jak ve vztahu k posouzení otázky soudní přezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí stěžovatele a jeho předběžné povahy (bod 10. odůvodnění napadeného rozsudku),
tak i ve vztahu k samotnému věcnému posouzení žaloby (body 14. a 15.). Na obou místech
krajský soud dospěl k výše již reprodukovaným závěrům, které především shodně vycházejí
z toho, že postup vedoucí k podání návrhu akademickému senátu na projednání návrhu
na odvolání děkana (žalobce) a navazující podání návrhu akademickým senátem rektorovi
(stěžovateli) jsou postupy oddělené, podléhající právně jinému režimu. Z tohoto důvodu krajský
soud dospěl jednak k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí není rozhodnutím předběžné
povahy vyloučeným ze soudního přezkumu (případný další návrh akademického senátu rektorovi
již bude novým návrhem v jiném řízení a žalobou napadené rozhodnutí by již nemohlo být
soudně přezkoumáno), a jednak k věci samé na základě obdobných důvodů uzavřel, že vydáním
žalobou napadeného rozhodnutí stěžovatel překročil věcnou souvislost s probíhajícím řízení
(teprve podáním návrhu akademického senátu rektorovi se zahajuje správní řízení). Jak je z výše
reprodukované kasační stížnosti zřejmé, argumentace stěžovatele napadá rozsudek krajského
soudu jak z hlediska závěrů týkajících se předběžné povahy žalobou napadeného rozhodnutí,
ta z hlediska jeho samotných věcných závěrů.
[16] Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na to, že krajský soud nedostatečně vysvětlil, zda
je fáze projednávání věci před akademickým senátem rovněž součástí správního řízení, resp. zda
je správní řízeno zahajováno návrhem člena akademického senátu. Současně napadenému
rozsudku vytýká, že dostatečně nereagoval na související argumenty stěžovatele plynoucí z jeho
vyjádření k podané žalobě.
[17] Podle konstantní judikatury zdejšího soudu se za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů považuje takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny žalobní námitky. Dále
rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci účastníka řízení soud
považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval za liché, mylné či vyvrácené. Stejně
tak rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kritéria, případně
by nepřezkoumatelnost rozhodnutí byla dána i tehdy, pokud by z rozhodnutí nebylo zřejmé,
které podklady byly vzaty v úvahu a proč (viz např. rozsudky ze dne 28. 8. 2007,
čj.6 Ads 87/2006-36, č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005, čj. 7 As 10/2005- 298,
č. 1119/2007 Sb. NSS, ze dne 11. 8. 2004, čj. 5 A 48/2001-47, č. 386/2004 Sb. NSS, nebo ze dne
17. 9. 2003, čj. 5 A 156/2002-25, č. 81/2004 Sb. NSS). Ze související judikatury Nejvyššího
správního soudu se dále výslovně podává, že „má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být
zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp.
jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz v odůvodnění
dotčeného rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového
stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil“ (rozsudek ze dne 6. 12. 2016, čj. 7 As 179/2016-37).
K výše uvedenému je třeba ještě dodat, že nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu může
způsobit i chybějící vypořádání zásadních námitek žalovaného správního orgánu (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2012, čj. 4 Ans 1/2012-41).
[18] Ve světle výše uvedených požadavků na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu nemůže
rozsudek v nyní projednávané věci obstát. Nejvyšší správní soud se předně ztotožňuje
s argumentací stěžovatele v tom smyslu, že z odůvodnění napadeného rozsudku skutečně není
seznatelné, z jakého důvodu jedna fáze výše popsaného procesu (projednání návrhu na odvolání
děkana před akademickým senátem) nepředstavuje správní řízení, zatímco následná fáze (před
rektorem) již ano. Krajský soud v tomto ohledu fakticky setrvává toliko na obecném
konstatování, že fáze před akademickým senátem je součástí akademické samosprávy, aniž
by doplnil konkrétní přezkoumatelné argumenty, proč návrh člena akademického senátu nemá
ve vztahu k postupu rektora žádnou relevanci. V odůvodnění napadeného rozsudku ve vztahu
k uvedeným závěrům především chybí vlastní úvahy soudu, z nichž by bylo např. zřejmé,
na základě jaké metody výkladu jakých ustanovení konkrétních právních předpisů k citovaným
závěrům krajský soud dospěl, nebo zda lze tyto závěry opřít o existující judikaturu či názory
vyslovené odbornou veřejností apod. Krajský soud v odůvodnění toliko potvrzuje, že fáze řízení
před rektorem představuje správní řízení, zmiňuje existenci §27 a §28 zákona o vysokých
školách, v klíčovém bodě svých úvah však setrvává toliko na tom, že návrh některého z členů
akademického senátu na odvolání děkana je procedurou akademické samosprávy.
[19] Nelze současně přehlédnout, že stěžovatel ve vyjádření k žalobě v řízení před krajským
soudem podrobně argumentoval ve prospěch svého závěru o jednotnosti celého procesu
odvolání děkana jako správního řízení. Tvrdil např., že v rámci trestního řízení probíhá řízení také
před různými orgány, ale stále je to jedno trestní řízení a pokud jsou v rámci hlavního líčení
zjištěny formální nedostatky obžaloby, tak by to neznamenalo absolutní překážku řízení a jeho
ukončení, ale věc by se pouze vrátila státnímu zástupci a řízení by mohlo pokračovat. Dále
přirovnal řízení o odvolání děkana k ústavní žalobě, v jejímž případě se předpokládá návrh Senátu
Parlamentu, jenž musí mít určité náležitosti. Za zahájení celé procedury se pak považuje spuštění
procedury v Senátu, která má rovněž určité náležitosti (odůvodněný návrh třetiny senátorů).
Krajský soud ve vztahu k těmto argumentům stěžovatele v odůvodnění pouze uvedl: „Pro úplnost
krajský soud uvádí, že argumentace žalovaného přirovnáním procedury odvolání děkana k průběhu trestního
řízení považuje za zcela nepřípadnou, když má za to, že optikou procesních postupů orgánů činných v trestním
řízení nelze poměřovat součinnost akademické samosprávy a rektora jako správního orgánů v procesu odvolání
děkana. Nevhodný je také příměr s ústavní žalobou dle článku 65 Ústavy, neboť postup senátu a Ústavního
soudu nelze označit za součást jedné a téže procedury.“ Stěžovatel ve vyjádření k žalobě rovněž podrobně
zdůvodňoval, proč dle jeho názoru proces odvolávání děkana tvoří jeden celek a proč je součástí
správního řízení také fáze projednávání věci před akademickým senátem. Jak již nicméně bylo
výše uvedeno, krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku pouze popsal průběh daného
řízení, s odkazem na judikaturu dodal, že rektor v tomto procesu rozhoduje z pozice správního
orgánu a uzavřel, že teprve podáním návrhu akademického senátu na odvolání děkana rektorovi
se zahajuje správní řízení, jehož předmět je vymezen tímto konkrétním návrhem.
[20] Z vypořádání argumentace stěžovatele krajským soudem není zřejmé, z jakého důvodu
se s ní krajský soud neztotožnil. Konstatoval sice jasné právní závěry k jeho námitkám,
ale nepodložil je žádnými odpovídajícími úvahami (a to např. včetně toho, proč nelze poměřovat
součinnost orgánů v různých srovnávaných řízeních). Především pak (jak již bylo výše uvedeno)
ani ve vztahu k argumentaci stěžovatele plynoucí z jeho vyjádření k žalobě z odůvodnění
napadeného rozsudku neplyne, z jakého důvodu krajský soud dospěl k závěru, že součástí
správního řízení je pouze fáze projednání věci rektorem a že původní návrh člena akademického
senátu zde nemá žádnou relevanci. Pouhé tvrzení, že fáze před akademickým senátem
je výkonem akademické samosprávy, a proto není správním řízením, nepostačuje. Jak ostatně
v této souvislosti přiléhavě poukázal stěžovatel, součástí akademické samosprávy je také výkon
funkce rektora a přesto i podle krajského soudu ve fázi před rektorem probíhá správní řízení.
[21] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že výše uvedenými závěry nijak nehodnotí důvodnost
jednotlivých argumentů (námitek) uplatněných stěžovatelem. Je však zjevné, že v případě
stěžovatelovy argumentace nelze dospět k závěru, že se jedná o na první pohled absurdní
či nesmyslná tvrzení, na něž by nebylo třeba řádně reagovat. Krajský soud nemusí nutně volit
cestu vypořádání se s každou dílčí námitkou, pokud proti ní postaví dostatečně odůvodněný
právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Krajský soud rovněž může pro
stručnost odkázat na část odůvodnění správního orgánu, s níž se ztotožní. Není současně ani
porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry
na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora
správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68, srov. též rozsudky NSS ze dne 12. 3. 2015, čj. 9 As 221/2014-43,
ze dne 29. 3. 2013, čj. 8 Afs 41/2012-50, ze dne 6. 6. 2013, čj. 1 Afs 44/2013-30, ze dne
3. 7. 2013, čj. 1 As 17/2013-50, nebo ze dne 25. 2. 2015, čj. 6 As 153/2014-108]. Odůvodnění
rozsudku krajského soudu v nyní projednávané věci však takto vymezené předpoklady
nenaplňuje.
[22] I s ohledem na skutečnost, že výše popsané nedostatky odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu se netýkají dílčích (podružných) otázek, ale závěrů zcela zásadních pro
samotnou přípustnost soudního přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí resp. posouzení
věci samé, je namístě uzavřít, že napadený rozsudek vykazuje takové vady, pro něž je třeba
tento rozsudek zrušit [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Zbývá dodat, že z důvodu shledané
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku nepřísluší Nejvyššímu správnímu soudu posuzovat
argumentaci stěžovatele týkající se věci samé, neboť tím by zdejší soud fakticky v první instanci
argumentoval, aniž by již účastníci na tuto argumentaci mohli reagovat.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, proto
napadený rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a vrátil mu věc
k dalšímu řízení. Krajský soud v něm bude vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne v novém rozhodnutí krajský soud
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. prosince 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu