ECLI:CZ:NSS:2019:8.AZS.149.2019:33
sp. zn. 8 Azs 149/2019-33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci
žalobce: V. N., zast. Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 1. 2019, čj. OAM-338/LE-VL18-VL11-2018, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2019, čj. 63 Az 7/2019-39,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátce, se př i z ná v á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3 400 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím specifikovaným v záhlaví rozhodl o žádosti žalobce (dále
„stěžovatel“) o udělení mezinárodní ochrany tak, že mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném od 15. 8. 2017 (dále jen „zákon
o azylu“), se neuděluje. Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem
následně podanou žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl jako nedůvodnou dle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[2] Stěžovatel podal dne 27. 11. 2018 žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou
odůvodnil tím, že by chtěl v České republice pracovat, aby mohl uživit rodinu. V průběhu
správního řízení dále uvedl, že na Ukrajině je válka, dle jeho slov jsou všichni povolávání
do armády a toho se zúčastnit nechce. Základní vojenskou službu neabsolvoval. Aby se základní
vojenské službě vyhnul, opakovaně odjížděl z Ukrajiny do Moskvy. Ví o tom, že mu přicházela
nějaká předvolání, ale jeho matka zásilky nepřevzala a řekla, že adresát není doma.
[3] Krajský soud v napadeném rozsudku zejména uvedl, že stěžovatel v průběhu správního
řízení netvrdil nic o neutěšené situaci ukrajinských věznic. Možnost udělení trestu odnětí svobody
v případě odmítnutí vojenské služby stěžovatel sice zmínil, nikdy však neuvedl ani nenaznačil,
že by se obával podmínek ve věznici jako takových, resp., že by jejich stav byl natolik špatný,
že by pobyt v nich bylo možné považovat za nelidské či ponižující zacházení. Navíc poukázal
na to, že tato obava je ryze hypotetická, neboť stěžovatel je ve věkové kategorii, které se již
branná povinnost netýká, do bojových operací navíc jsou nasazováni pouze dobrovolníci
a profesionální vojáci. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vyjádřil i k tomu, proč za vážnou
újmu nelze považovat nastoupení vojenské služby ani trest za její odmítnutí. Otázce, zda
stěžovateli hrozí v případě návratu do vlasti nelidské či ponižující zacházení, se žalovaný
dostatečně věnoval na straně 8 – 9. Se závěry žalovaného se krajský soud ztotožnil.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že již ve správním řízení uváděl jako důvod žádosti
o mezinárodní ochranu obavu z odvedení do armády a zapojení do válečných operací
na Ukrajině. Žalovaný tak byl informován o tom, že stěžovatel odmítá nastoupit do vojenské
služby a zároveň věděl, že za takový čin hrozí trest odnětí svobody. Měl se tak zabývat i touto
možností a posoudit, zda podmínky v ukrajinských věznicích nejsou nelidské, což by byl důvod
pro udělení doplňkové ochrany.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, ve kterých se soud zabýval otázkou výkonu vojenské služby. Navrhl, aby byla kasační
stížnost odmítnuta pro nepřijatelnost.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 s. ř. s. odst. 2).
[7] Ve věcech mezinárodní ochrany se dále Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
mezinárodní ochrany (azylu) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní
pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
[8] Soud v projednávané věci přesah vlastních zájmů stěžovatele neshledal.
[9] Nejvyšší správní soud souhlasí s posouzením krajského soudu, dle kterého stěžovatel
v průběhu správního řízení námitku nevhodných podmínek v ukrajinských věznicích nevznesl.
Povinnost žalovaného vypořádávat námitky nelze chápat tak dalece, aby musel žalovaný sám
domýšlet různé navazující situace, ve kterých se žadatel o mezinárodní ochranu může vyskytnout,
jak to požaduje stěžovatel v nyní podané kasační stížnosti.
[10] Dle §75 odst. 1 s. ř. s. platí, že [p]ři přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Tato zásada tedy obecně brání
akceptaci skutkových námitek neuvedených v předchozím správním řízení (s výjimkami
uvedenými níže vztahujícími se k soudnímu přezkumu rozhodnutí o mezinárodní ochraně).
[11] Otázkou hodnocení nových skutečností, které stěžovatel tvrdí a dokládá až po vydání
žalobou napadeného rozhodnutí, se již Nejvyšší správní soud zabýval. V rozsudku ze dne
4. 2. 2013, čj. 8 Azs 27/2012-65, dospěl k závěru, že „[s]oud bude povinen prolomit pravidlo stanovené
v §75 odst. 1 s. ř. s. z důvodu možného porušení čl. 8 Úmluvy pouze ve výjimečných případech. A to tehdy,
pokud (1) stěžovatel v řízení před soudem uvede skutečnosti, které nastaly až po právní moci rozhodnutí správního
orgánu, (2) tyto skutečnosti nebyly bez vlastního zavinění stěžovatele předmětem zkoumání správního orgánu, (3)
zároveň se o těchto skutečnostech lze domnívat, že by mohly být relevantní pro možné udělení doplňkové ochrany,
a (4) soud neshledá dostatečné záruky, že tyto nové skutečnosti budou dodatečně posouzeny v novém správním
řízení“ (viz i usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2015, čj. 9 Azs 167/2015-53).
Tyto podmínky musí být splněný kumulativně. V citované části rozsudku je sice uveden čl. 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na respektování soukromého
a rodinného života), avšak daný rozsudek vycházel z rozsudků stejného soudu ze dne 24. 8. 2010,
čj. 5 Azs 15/2010-76, a ze dne 22. 4. 2011, čj. 5 Azs 3/2011-131, které se vyjadřovaly
k prolomení zásady dané v §75 odst. 1 s. ř. s. ve vztahu k principu „non-refoulement“ a čl. 3 Úmluvy
(zákaz mučení). Uvedený závěr je tedy aplikovatelný i na nyní posuzovanou věc.
[12] Nelze pochybovat o tom, že namítaná tristní situace v ukrajinských věznicích musela
být stěžovateli známa již před vydáním napadeného rozhodnutí. Není tedy splněna ani první výše
uvedená podmínka.
[13] Obdobně se vyjádřil Nejvyšší správní soud ve vztahu k čl. 46 odst. 3 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání
statusu mezinárodní ochrany. V rozsudku ze dne 26. 11. 2015, čj. 10 Azs 194/2015-32, uvedl,
že „ve vztahu k možnosti uplatňovat nové skutečnosti platí, že lze vznášet pouze takové, které žadatel
o mezinárodní ochranu nemohl bez vlastního zavinění uvést již v řízení před správním orgánem.“ Tento
rozsudek následně podrobil přezkumu i Ústavní soud, který uvedený závěr korigoval. V nálezu
ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16, uvedl, že „§75 odst. 1 soudního řádu správního nelze vykládat
způsobem, že v řízení o mezinárodní ochraně lze před soudem vznášet nové důvody výlučně, pouze pokud
je žadatel o mezinárodní ochranu nemohl uvést již v řízení před správním orgánem bez vlastního zavinění. Vždy
je nutno zohlednit povahu těchto nových skutečností a situaci konkrétního žadatele.“ Za takovou situaci
konkrétního žadatele považuje „dotazování při osobním pohovoru se této skutečnosti netýkalo a konkrétní
informaci nezjistilo; osobní pohovor nebyl proveden; žadatel nemusel pochopit relevanci některých skutečností
pro žádost o mezinárodní ochranu; trauma, stud nebo jiné zábrany mohly zabránit úplnému ústnímu svědectví
při osobním pohovoru (zejména v případě těch, kteří přežili mučení, sexuální násilí či pronásledování z důvodu
sexuality); pohlaví tazatele nebo tlumočníka mohlo být pro žadatele zábranou“.
[14] Ani dle kritérií Ústavního soudu neodůvodňují skutkové okolnosti v projednávaném
případě nutnost vypořádat námitku uvedenou až v řízení před soudem. Stěžovatel v průběhu
řízení před správním orgánem absolvoval osobní pohovory a seznámil se s podklady rozhodnutí,
ke kterým nic nedoplnil. Osobní pohovor byl dokonce doplněn, kde byl stěžovatel více
dotazován na válečný stav na Ukrajině.
[15] Stěžovatel je občan Ukrajiny, tedy sociálně i kulturně podobné země, jako je Česká
republika. Navíc do České republiky přicestoval již v roce červenci roku 2017 (a v roce 2016
na tři měsíce), tedy více než rok před zahájením správního řízení. V jeho případě tedy nesdělení
všech podstatných informací již před správním orgánem nemůže být důsledkem šoku či určitého
stupně zmatenosti ze zcela jiného kulturního prostředí, ve kterém by se ocitl po dlouhém
a nelehkém cestování, jak tomu může být u některých žadatelů o mezinárodní ochranu například
z Afriky, nebo střední a východní Asie (viz citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 425/16).
[16] Lze taktéž poukázat na to, že námitka, kterou uvedl v podané žalobě, není citlivým
tématem, jako je například otázka sexuálního násilí, či sexuální orientace. Ve vztahu k pohlaví
tlumočníka a tazatele kasační soud dodává, že nebylo podstatné, jelikož před správním orgánem
vypovídal a ani z řízení nevyplynulo, že by nastaly okolnosti, které by mu bránily (byť i vnitřně)
vypovídat před správním orgánem z důvodu pohlaví tazatele či tlumočníka.
[17] Soud tedy ani ve světle judikatury Ústavního soudu neshledal nutnost prolomení zásady
dané v §75 odst. 1 s. ř. s.
[18] Lze tedy přisvědčit krajskému soudu, že uvedenou námitku vypořádal správně, když
poukázal na neuplatnění této námitky již v řízení o mezinárodní ochranu.
[19] Nad rámec lze ovšem i uvést, že i kdyby stěžovatel uplatnil danou námitku již v řízení
před žalovaným, nebyl by to důvod k přijatelnosti kasační stížnosti.
[20] Nejvyšší správní soud se otázkou obav z nastoupení do armády a otázkou hrozby
trestního stíhání za odmítnutí nástupu vojenské služby ve své judikatuře zabýval
již opakovaně (viz rozsudky ze dne 29. 3. 2004, čj. 5 Azs 4/2004-49, ze dne 17. 12. 2015,
čj. 5 Azs 158/2015-24, ze dne 26. 2. 2016, čj. 5 Azs 168/2015-36). Krajský soud dospěl k závěru,
že stěžovateli trestní stíhání nehrozí, neboť stěžovatel si povolávací rozkaz nepřevzal. Námitkou,
že stěžovatel by se v případě návratu nemohl vyhnout převzetí povolávacího rozkazu
a v důsledku toho by mu hrozilo mučení nebo nelidské či ponižující zacházení v ukrajinských
věznicích, se Nejvyšší správní soud zabýval ve vztahu k totožné argumentaci v usnesení ze dne
12. 7. 2017, čj. 6 Azs 118/2017-38, v němž uvedl: „jedná se jen o jeho hypotetické úvahy, které nutně
předpokládají existenci několika dalších skutečností, které v daném případě dosud nenastaly a nastat ani nemusí.
Stěžovateli by musel být nejdříve doručen povolávací rozkaz (ani v případě nuceného návratu a předání
ukrajinským státním orgánům nemusí s jistotou dojít k předání povolávacího rozkazu), dále by stěžovatel musel
výkon služby odmítnout a nevyužít ani možností alternativní služby (k tomu srov. např. usnesení zdejšího soudu
ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016 - 34), a zároveň by mu musel být skutečně uložen trest odnětí
svobody, který by mu v takovém případě hrozil.“ Nejvyšší správní soud dále v usnesení ze dne
5. 12. 2017, čj. 2 Azs 374/2017-30, uvedl, že zabývat se podmínkami ve věznicích na Ukrajině
není důvodné za situace, kdy se stěžovatel dosud nedopustil trestného činu vyhýbání se nástupu
vojenské služby, za který by mu po návratu do země původu hrozil trest odnětí svobody.
Stěžovatel v nyní posuzované věci navíc nereagovalo ani na další závěry krajského soudu, které
činí jeho obavy ještě více hypotetickými, tedy zejména to, že se jej vzhledem k jeho věku branná
povinnost již vůbec netýká a i pokud by se týkala, nebyl by nasazován do bojové zóny, z čehož
měl stěžovatel obavu.
[21] Nejvyšší správní soud uzavírá, že jeho judikatura poskytuje dostatečnou odpověď
na námitky podané v kasační stížnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele,
a proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[23] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[24] Krajský soud ustanovil usnesením ze dne 8. 2. 2019, čj. 63 Az 7/2019-20, zástupcem
stěžovatele Mgr. Ladislava Bártu, advokáta. V takovém případě platí odměnu advokáta včetně
hotových výdajů stát (§35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci
náleží za zastupování stěžovatele v řízení o kasační stížnosti odměna za jeden úkon právní služby
podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Jedná se o písemné podání ve věci
samé - kasační stížnost a její doplnění [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za jeden úkon
právní služby náleží ustanovenému zástupci odměna ve výši 3 100 Kč (§7 ve spojení s §9 odst. 4
advokátního tarifu) a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu).
Výše celkové odměny ustanoveného zástupce proto činí 3 400 Kč. Uvedené částka bude
ustanovenému zástupci vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 6. listopadu 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu