ECLI:CZ:NSS:2019:8.AZS.220.2018:27
sp. zn. 8 Azs 220/2018-27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D. a soudců
JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: B. T.
H., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému:
Velvyslanectví České republiky v Hanoji, se sídlem Chu Van An, Hanoj, Vietnamská
socialistická republika, adresa pro doručování Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem
Loretánské náměstí 101/5, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 9. 2017,
čj. 2993/2017-HANOI-IV, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 16. 8. 2018, čj. 22 A 159/2017-39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se u Krajského soudu v Ostravě (dále „krajský soud“) žalobou domáhal zrušení
v záhlaví specifikovaného rozhodnutí žalovaného (označeného jako „záznam o usnesení“),
kterým byla jeho žádost o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny posouzena jako
nepřijatelná podle §169h odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále „zákon o pobytu
cizinců“). Žalobce namítal, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, jelikož v něm chybí
konkrétní důvody, proč žalovaný rozhodl tak, jak rozhodl. Zároveň se rozhodnutí opírá
o nepravdivá tvrzení. Krajský soud se s žalobcovými námitkami ztotožnil a shora označeným
rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
II. Obsah kasační stížnosti
[2] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále „stěžovatel“) kasační stížnost.
Rozsudek krajského soudu považuje za nezákonný, neboť soud nesprávně posoudil
otázku přezkoumatelnosti usnesení o nepřijatelnosti, potažmo otázku nároků kladených
na odůvodnění takového usnesení. Předpoklad soudu, že napadené usnesení o nepřijatelnosti
je přezkoumatelným právním aktem, je nesprávný. Záměrem zákonodárce totiž zjevně bylo
nepřipustit přezkum aktu, kterým zastupitelský úřad deklaruje nesplnění základních podmínek
pro přijatelnost žádosti o pobytové oprávnění. Tomu odpovídá i skutečnost, že podle §169h
odst. 3 zákona o pobytu cizinců není v případě nepřijatelné žádosti řízení zahájeno a na žádost
se hledí, jako by nebyla podána. Účelem takto koncipovaného ustanovení bylo umožnit
zastupitelskému úřadu reagovat bezprostředně po obdržení žádosti na zjevnou skutečnost, která
bez potřeby dalšího zkoumání nedovoluje žádost dále zpracovávat. Konkrétně ve vztahu k situaci
ve smyslu §169h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců se jedná o prosté zjištění, že cizinec
si předem nesjednal termín pro podání žádosti způsobem, který zákon předvídá. Takto zvolená
konstrukce a priori vylučuje, aby akt, kterým se deklaruje nepřijatelnost, splňoval náležitosti
obvykle kladené na přezkoumatelnost, jak jsou uvedeny v citované pasáži napadeného rozsudku.
Žadatel však není zbaven veškeré ochrany před svévolným nezákonným postupem
zastupitelského úřadu, neboť může využít žaloby na nezákonný zásah.
[3] Pokud by usnesení vydané podle §169 odst. 3 zákona o pobytu cizinců bylo
přezkoumatelným aktem, což není, bylo by třeba pro něj stanovit odlišná kritéria anebo jejich
hodnocení. V takovém případě by bylo toto ustanovení třeba chápat jako lex specialis k §68
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále „správní řád“). Za naplnění požadavku na odůvodnění
za účelem přezkoumatelnosti by bylo nezbytné považovat pouhé sdělení důvodu spočívajícího
v absenci sjednání termínu podání žádosti. Proto by bylo nutno jako dostatečné považovat
odůvodnění, že žadatel nesplnil požadavek podle §169h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu
cizinců, tedy postupovat tak, jak učinil stěžovatel. Proto by měl kasační soud napadený rozsudek
zrušit pro nesprávné posouzení právní otázky.
[4] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud po přezkoumání formálních náležitostí kasační stížnosti shledal,
že je podána řádně a včas, neboť byla podána v zákonné lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení [§106 odst. 2 zákona č. 150/2002, soudní řád správní (dále „s. ř. s.“)]
a oprávněnou osobou, jelikož stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo
(§102 s. ř. s.). Podle Nejvyššího správního soudu neexistují překážky, které by bránily projednání věci.
[6] Soud následně posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
a dospěl k závěru, že není důvodná.
[7] Nejprve je nutno zabývat se povahou usnesení, které žalobce u krajského soudu napadl.
K námitce stěžovatele, že usnesení o nepřijatelnosti žádosti o dlouhodobý pobyt nepředstavuje
přezkoumatelný akt, odkazuje Nejvyšší správní soud na svůj dřívější rozsudek ze dne 16. 5. 2018,
čj. 6 Azs 82/2018-19, č. 3744/2018 Sb. NSS. V tomto rozhodnutí již zdejší soud vyslovil,
že „soudnímu přezkumu podléhá usnesení podle §169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců, které je rozhodnutím
podle §65 odst. 1 s. ř. s., neboť autoritativně a závazně určuje, že řízení o žádosti o povolení k pobytu
či dlouhodobé vízum nebylo zahájeno a na tuto žádost se hledí, jako by nebyla podána – s konečnou platností tedy
rozhoduje o osudu této žádosti.“ Obdobný závěr vyslovil Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne
27. 6. 2018, čj. 1 Azs 26/2018-37, a dále v rozsudcích ze dne 12. 7. 2018, čj. 9 Azs 123/2018-26,
případně ze dne 11. 9. 2018, čj. 6 Azs 192/2018-27. Ani v nyní projednávané věci není na místě
se od této konstantní judikatury odklonit a posoudit povahu usnesení vydávaného na základě
§169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců jako zásah, jak navrhuje stěžovatel. Usnesení vydané
stěžovatelem tedy představuje rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., a jako takové podléhá
soudnímu přezkumu. Stěžejní námitka stěžovatele, na které vystavěl podstatu své argumentace
v kasační stížnosti, tedy není důvodná a jeho přesvědčení o ochraně práv žadatele
prostřednictvím zásahové žaloby již zdejší soud opakovaně vyvrátil.
[8] Nejvyšší správní soud pak s ohledem na okolnosti dané věci nepřisvědčil ani zbývající
kasační námitce stěžovatele spočívající v tom, že pokud je napadené usnesení přezkoumatelným
rozhodnutím, jedná se zde o speciální ustanovení vůči §68 odst. 3 správního řádu.
[9] Otázkou požadavků na odůvodnění a v návaznosti na to i předpoklady na soudní
přezkoumatelnost usnesení o nepřijatelnosti žádosti podle §169h zákona o pobytu cizinců
se Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře zabýval. V prvé řadě je třeba v této souvislosti
poukázat na závěry plynoucí z rozsudku ze dne 15. 8. 2018, čj. 4 Azs 150/2018-35. Z něho
výslovně plyne, že „[p]rávě podle citovaného rozsudku šestého senátu (výše uvedený rozsudek zdejšího
soudu, sp. zn. 6 Azs 82/2018, pozn. NSS) se v případě usnesení podle §169h odst. 3 zákona o pobytu
cizinců jedná o rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. s ohledem na jeho dopad do práv cizince i s ohledem na
formální náležitosti tohoto úkonu. S ohledem na to je třeba trvat i na požadavku na řádné odůvodnění takového
usnesení.“ Na takto vysloveném požadavku na řádném odůvodnění daného rozhodnutí (usnesení
o nepřijatelnosti žádosti) je třeba setrvat i v nyní projednávané věci, a to bez ohledu
na argumentaci stěžovatele, podle níž se tento typ usnesení vydává mimo správní řízení stricto
sensu, neboť to není na základě §169h odst. 3 věty druhé v důsledku nepřijatelnosti vůbec
zahájeno. K tomu lze toliko stručně poznamenat, že i samotný správní řád předpokládá vydávání
usnesení bez zahájeného správního řízení (např. v případě odložení věci dle §43 správního řádu),
aniž by u takového typu rozhodnutí stanovil odlišné požadavky na jeho náležitosti.
[10] S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že i odůvodnění usnesení o nepřijatelnosti
žádosti podle §169h zákona o pobytu cizinců musí splňovat alespoň minimální standard
přezkoumatelnosti ze strany správního soudu. Otázce, jaké jsou minimální požadavky
na odůvodnění takového usnesení, se v návaznosti na shora citovanou judikaturu Nejvyšší
správní soud dále věnoval v rozsudku ze dne 21. 11. 2018, čj. 6 Azs 289/2018-21. Vyslovil
zde závěr, podle něhož pro soudní přezkum rozhodnutí o nepřijatelnosti žádosti o udělení víza
či povolení k pobytu podle §169h zákona o pobytu cizinců postačí, jsou-li v něm vymezeny
zákonné důvody, pro něž příslušný správní orgán vyhodnotil žádost jako nepřijatelnou. Jak zde
výslovně uvedl: „Stěžovatel tedy učinil výrok usnesení ‘žádost je nepřijatelná’ na základě toho, že si žalobkyně
předem nesjednala termín k jejímu podání a nepodala ji osobně. Takové odůvodnění považuje Nejvyšší správní
soud vzhledem ke specifické povaze usnesení o nepřijatelnosti žádosti podle §169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců
za zcela dostatečné. Stěžovatel přesvědčivě namítl, že neexistují žádné další okolnosti, které by bylo možné
do odůvodnění takového rozhodnutí zahrnout. Žalobkyně si totiž buď termín k podání žádosti předem sjednala,
či nikoli. Stejně tak žádost buď podala, nebo nepodala osobně. Jde o skutečnosti, které jsou zřejmé již při podání
žádosti, žalobkyně se k nim nemusela nijak vyjadřovat a stěžovatel v tomto směru nevedl žádné dokazování.
Stěžovatel tedy nemá co do usnesení o nepřijatelnosti žádosti uvést jiného, než že žalobkyně si termín k podání
žádosti předem nesjednala a nepodala ji osobně. (…) Ostatně v nyní projednávané věci žalobkyně namítala (…),
že nebyla povinna si osobní termín k podání žádosti sjednat a že žádost podala osobně. K posouzení těchto
námitek však krajský soud nepotřebuje, aby stěžovatel své rozhodnutí podrobněji odůvodnil.“
[11] Od výše citovaných závěrů, které Nejvyšší správní soud vyslovil ke kasační stížnosti téhož
stěžovatele, není důvod se odchylovat ani v nyní projednávané věci (byť argumentačně byla
kasační stížnost jinak koncipovaná, neboť v nyní projednávané věci se námitky z většiny týkají
výše vypořádané otázky, zda je usnesení o nepřijatelnosti žádosti vůbec z povahy věci soudně
přezkoumatelným rozhodnutím). Pokud jsou okolnosti při podání žádosti skutkově i právně
natolik jednoznačné (jako tomu bylo v případě citovaného rozsudku sp. zn. 6 Azs 289/2018),
jistě není s ohledem na možnou soudní přezkoumatelnost usnesení o nepřijatelnosti nutno
formálně lpět na požadavcích na detailní odůvodnění takového usnesení, jak plynou z §68 odst. 3
správního řádu. Na druhou stranu ovšem nelze závěry citovaného rozsudku paušalizovat a bez
dalšího vycházet vždy z toho, že soudně přezkoumatelné bude v podstatě jakékoliv usnesení
o nepřijatelnosti podle §169h zákona o pobytu cizinců, pokud naplní požadavek spočívající
v uvedení (byť obecného) zákonného důvodu nepřijatelnosti. Jak výslovně plyne z výše
citovaného rozsudku šestého senátu, jeho závěry se týkají situace, kdy fakticky do odůvodnění
usnesení o nepřijatelnosti již nelze uvést nic dalšího. Za takové situace předtištěné (formulářové)
důvody nepřijatelnosti podle §169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců jistě mohou dostačovat.
[12] Usnesení podle §169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců je usnesením, které se pouze
poznamenává do spisu ve smyslu §76 odst. 5 správního řádu. Tato odlišnost však spočívá pouze
ve způsobu oznamování, nikoliv v požadavcích, které na něj z hlediska obsahu zákon klade. I tato
usnesení tedy musí obsahovat odůvodnění jakožto jednu z nutných náležitostí. Odůvodňování
správních rozhodnutí je základním předpokladem jejich přezkumu a má bránit svévoli
v rozhodování správních orgánů. Pokud zákonodárce výslovně neuvede, že není nutno některé
typy aktů vydávaných ve správním řízení odůvodňovat, je nutno aplikovat obecnou právní
úpravu pro náležitosti rozhodnutí. Podle §68 odst. 4 správního řádu odůvodnění rozhodnutí
není třeba, jestliže správní orgán vyhoví v plném rozsahu všem účastníkům. Taková výjimka
nicméně nemůže být v nyní projednávané věci aplikovatelná, protože posouzení žalobcovy
žádosti jako nepřijatelné nelze považovat za vyhovění. Uvedených východisek si je ostatně vědom
i stěžovatel, neboť napadené usnesení o nepřijatelnosti žádosti jednak obsahuje v rámci výrokové
části (vedle samotného výroku o nepřijatelnosti žádosti) i předtištěné (formulářové) důvody
nepřijatelnosti, a jednak je součástí tohoto usnesení i část označená jako „odůvodnění“, v rámci
níž však stěžovatel fakticky toliko obecně reprodukuje právní úpravu plynoucí z §169h odst. 3
zákona o pobytu cizinců.
[13] Nejvyšší správní soud si je samozřejmě vědom i praktického významu, kterou má pro
výkon úřední činnosti stěžovatele institut usnesení o nepřijatelnosti i forma, kterou si pro jeho
využití vytvořil. Skutečnost, že zákon o pobytu cizinců v §169h odst. 1 (resp. odst. 3) taxativně
vyjmenovává případy, za nichž lze považovat žádost o udělení dlouhodobého víza
za nepřijatelnou, však nemůže sama o sobě znamenat, že nenastanou situace, v nichž bude
nezbytné usnesení o nepřijatelnosti takové žádosti odůvodnit podrobněji, a to především
ve vztahu ke konkrétní situaci žadatele.
[14] V nyní projednávané věci nelze přehlédnout, že stěžovatel v návaznosti na napadený
rozsudek krajského soudu jen velmi stručně v závěru kasační stížnosti poukázal na to, že pokud
usnesení o nepřijatelnosti žádosti je soudně přezkoumatelným rozhodnutím (ač podle něj není),
„za účelem přezkoumatelnosti [by] bylo nezbytné považovat pouhé sdělení důvodu spočívajícím v absenci sjednání
termínu podání žádosti.“ Neuvádí však žádné bližší argumenty, o něž by se při přezkumu
napadeného rozsudku krajského soudu mohl zdejší soud opřít, ani se nevypořádává s judikaturou
zdejšího soudu týkající se požadavků na odůvodnění usnesení o nepřijatelnosti,
která již existovala v době podání kasační stížnosti (zejm. výše již citovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 4 Azs 150/2018). V dané věci je pak především třeba poukázat
na skutkové okolnosti, které plynou jak ze správního spisu, tak mimo jiné i z odůvodnění
usnesení stěžovatele ze dne 3. 10. 2017, čj. 2993/2017-HANOI-IV, kterým byla zamítnuta
žádost žalobce o upuštění od osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu
a současně řízení o žádosti žalobce o povolení k dlouhodobému pobytu zastaveno. Jak totiž
plyne z odůvodnění tohoto usnesení ve spojení s obsahem správního spisu, žalobce
se na zastupitelský úřad dostavil dne 1. 9. 2017 na základě registrace v systému Visapoint
pro podání žádosti o dlouhodobé vízum za účelem studia. Předkládaná žádost však
splňovala podmínky stanovené pro žádost o dlouhodobé vízum za účelem ostatní. Tuto žádost
žalobce tedy stěžovatel vyhodnotil jako nepřijatelnou (usnesení ze dne 1. 9. 2017,
čj. 2883/2017-HANOI-III). V návaznosti na to ovšem žalobce předložil žádost další (o povolení
k dlouhodobému pobytu), kterou stěžovatel opětovně vyhodnotil jako nepřijatelnou
(a to usnesením čj. 2883/2017-HANOI-IV napadeným v této věci žalobou). Tyto skutkové
okolnosti a jejich navazující hodnocení ze strany stěžovatele však z odůvodnění žalobou
napadeného usnesení nikterak neplynou a stěžovatel je popsal právě až v odůvodnění rozhodnutí
o žádosti o upuštění od osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu.
[15] Jak již bylo výše uvedeno, závěry vyslovené ve shora citovaném rozsudku zdejšího soudu
sp. zn. 6 Azs 289/2018 lze nepochybně aplikovat v situacích, které z hlediska skutkového
a právního nevytvářejí jakékoliv pochyby o tom, že si cizinec nesjednal termín k podání žádosti
či jeho žádost nebyla podána osobně. V nyní projednávané věci však byla z hlediska skutkového
situace zjevně komplikovanější, neboť zde došlo v rámci jednoho časového okamžiku
ke kumulaci podání žádostí a současně ke kumulaci vydaných rozhodnutí o nepřijatelnosti žádosti
(žádostí). Navíc, ačkoliv stěžovatel důvody nepřijatelnosti žalobcovy žádosti staví výhradně
na zákonných důvodech nesjednání termínu k podání žádosti a nepodání žádosti osobně podle
§169h odst. 1 a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, což by ve světle výše popsané judikatury
Nejvyššího správního soudu mělo za určitých okolností jako standard přezkoumatelnosti
skutečně obstát, nevypořádal se skutečností, že žalobce v rozporu se zněním záznamu
o napadeném usnesení měl sjednaný termín k podání žádosti (při němž žádost o povolení
k dlouhodobému pobytu podal), avšak termín byl (dle údajů plynoucích ze správního spisu)
zaregistrován pro podání žádosti o dlouhodobé vízum za účelem studia. Ze zákona o pobytu
cizinců přímo a jasně nevyplývá (jak ostatně namítal už žalobce v žalobních námitkách),
že je možno žádost o povolení k pobytu anebo udělení víza podat pouze na termínu sjednaném
za tím sjednaným účelem (tedy nikoliv na sjednaném termínu pro podání jiného typu žádosti
anebo sjednaném za jiným účelem). Ačkoliv tento požadavek prakticky vyplývá z organizace
práce zastupitelského úřadu stanoveného rozdělením úředních hodin, což ostatně opakovaně
schválil jako důvod pro nepřijetí žádosti v jiný čas než určený pro podávání daného typu žádosti
i Nejvyšší správní soud (srov. např. rozsudek ze dne 31. 5. 2018, čj. 7 Azs 75/2018-22), nelze
podání žádosti jednoho typu na termínu sjednaném k podání žádosti jiného typu za výše
popsaných okolností dané věci považovat prima facie za „zákonný důvod“ nepřijatelnosti žádosti
pro nesjednání termínu, který není pro účely soudního přezkumu třeba dále rozvádět. Jinak
řečeno, pokud je například ze správního spisu zřejmé, že žadatel neměl na zastupitelském úřadě
sjednaný žádný termín k podání žádosti, postačí nepochybně pro soudní přezkoumatelnost
usnesení o nepřijatelnosti pouhé uvedení zákonného důvodu nesjednání termínu. Pokud
byl však termín, na němž žadatel svou žádost o pobytové oprávnění anebo udělení víza
podal, sjednán (byť za jiným účelem, než za jakým byla žádost nakonec podána), žadatele
se dostavil na zastupitelský úřad osobně a v rámci daného termínu došlo dokonce k podání vícero
žádosti, resp. vydání vícero usnesení o nepřijatelnosti, již se jedná o takovou skutkovou
situaci, v níž se nelze spokojit toliko s minimálním standardem přezkoumatelnosti usnesení
v podobě pouhého formulářového odkazu na zákonné důvody nepřijatelnosti s tím, že termín
k podání žádosti nebyl sjednán, resp. žádost nebyla podána osobně.
[16] Pro soudní přezkoumatelnost napadeného usnesení o nepřijatelnosti žádosti o povolení
k pobytu anebo udělení víza je tak za výše popsaných okolností nezbytné, aby stěžovatel
v takovém usnesení blíže vysvětlil, proč nelze příslušné podání považovat za přijatelné a žádost
za osobně podanou. Pokud tak neučiní, nemá správní soud odpovídající možnost zabývat
se v tomto rozsahu zákonností a správností postupu zastupitelského úřadu, kupříkladu
přezkumem, o kterou žádost se vlastně jedná, zda skutečně byla žádost podána na jiném než
k tomu účelu sjednanému termínu, osobně apod. Z toho důvodu nelze v obdobných případech,
které nejsou skutkově či právně zcela jednoznačné, setrvávat pouze na minimálním standardu
odůvodnění usnesení o nepřijatelnosti (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 6 Azs 289/2018) spočívajícím v pouhém sdělení nesplnění zákonných požadavků pro
podání žádosti. Je naopak třeba, aby zastupitelský úřad neúspěšnému žadateli (byť třeba jen
stručně) sdělil, v čem konkrétně shledává důvody nepřijatelnosti v jeho situaci (např. že žádost
podal v termínu, který byl v registračním systému Visapoint sjednán pro podání jiného typu
žádosti anebo žádosti za jiným účelem, anebo proč nelze žádost považovat za osobně podanou;
je-li podáno více žádostí, aby konkrétnější důvody nepřijatelnosti přiřadil k příslušné žádosti
apod.). Zároveň je třeba, aby z takového rozhodnutí vyplývalo, proč popsané pochybení žadatele
zakládá nepřijatelnost žádosti. Pouze takové odůvodnění umožňuje soudu přezkoumat usnesení
o nepřijatelnosti. Je třeba opětovně zdůraznit, že požadavek jdoucí v případech nikoliv zjevných
nad rámec minimálních požadavků odůvodnění usnesení o nepřijatelnosti dříve vyslovených
Nejvyšším správním soudem nespočívá v potřebě rozsáhlého a podrobného odůvodnění. Je však
nezbytné, aby takové odůvodnění umožňovalo přezkoumatelnost daného usnesení v rozsahu,
z něhož bude správnímu soudu zřejmé, proč zastupitelský úřad tu kterou žádost vyhodnotil jako
nepřijatelnou, a aby nebylo možno zaměnit takto určený důvod za žádný jiný (k významu soudní
přezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu srov. již rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 26. 2. 1993, čj. 6 A 48/92-23). Výše uvedené nevylučuje, aby stěžovatel pro naplnění shora
nastíněných požadavků na odůvodnění usnesení o nepřijatelnosti využíval případně i předem
připravenou formulářovou podobu rozhodnutí. Je nicméně nutné, aby pro případ složitějších
okolností věci (komplikovanější situace, než jsou ty, u nichž pro jejich jednoznačnost postačí
pouhé uvedení zákonných důvodů nepřijatelnosti) i taková forma odůvodnění umožňovala
individualizaci ve vztahu ke konkrétní situaci konkrétního žadatele a vymezení relevantních
okolností (jak byly uvedeny výše), v důsledku čehož bude možný též řádný soudní přezkum
takového rozhodnutí.
[17] Nejvyšší správní soud proto v projednávané věci neshledal důvodnou ani druhou kasační
námitku uplatněnou stěžovatelem a s ohledem na okolnosti dané věci dospěl k tomu, že závěr
krajského soudu o nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení lze akceptovat, byť některé části
odůvodnění rozsudku krajského soudu, pokud jde o požadavky na odůvodnění usnesení
o nepřijatelnosti žádosti podle §169h zákon o pobytu cizinců, bylo třeba korigovat.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Na základě výše uvedeného lze tedy uzavřít, že Nejvyšší správní soud neshledal napadený
rozsudek krajského soudu s ohledem na uplatněné kasační důvody za nezákonný, proto kasační
stížnost zamítl jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
[19] Stěžovateli nepřísluší náhrada nákladů řízení, neboť v této věci neměl úspěch, a to ani
částečný. Naopak žalobci, který ve věci úspěch měl, by náhrada nákladů příslušela, avšak
nepřiznává se mu z toho důvodu, že mu žádné náklady v řízení před Nejvyšším správním soudem
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. ledna 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph. D.
předseda senátu