ECLI:CZ:NSS:2019:8.AZS.249.2019:41
sp. zn. 8 Azs 249/2019-41
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci žalobce:
Z. Z., zast. Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem se sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 7. 2. 2018, čj. OAM-751/ZA-ZA05-P15-2015, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2019, čj. 62 Az 8/2018-103,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ondřeji Novákovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 4 114 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný žalobci neudělil mezinárodní ochranu podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“). Krajský soud v Ostravě žalobě žalobce vyhověl, rozhodnutí žalovaného
zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
[2] Krajský soud považoval za nepřezkoumatelný závěr žalovaného, podle kterého žalobce
pouze využil znalostí o problematice pronásledování příslušníků některých náboženských menšin
v Číně tak, aby svými tvrzeními vygradoval svůj azylový příběh a vytvořil údajné obavy z návratu
do vlasti. Závěry žalovaného považoval krajský soud v tomto ohledu za ničím nepodložené
a v příkrém rozporu s tvrzením žalobce. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí
žalovaného podle krajského soudu plynula též z argumentace, podle níž neshledal žalovaný
v případě žalobce závažné porušení jeho lidských práv z důvodu náboženské příslušnosti
ani v jeho minulosti ani v budoucnosti. Krajský soud považoval za nepřezkoumatelné také
závěry žalovaného týkající se možnosti vnitřní přesídlení a dovodil nepřezkoumatelnost též
co do posouzení otázky udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 1 a 2 zákona o azylu.
Z obsahu správního spisu podle krajského soudu nevyplynul žádný důkaz o tom, že by žalobce
přicestoval organizovaně spolu s dalšími žadateli o mezinárodní ochranu. Konstatoval, že i kdyby
tato organizovanost byla prokázána, nebyla by i přesto sama o sobě důvodem pro neudělení azylu
nebo doplňkové ochrany. Žalovaný si podle krajského soudu rovněž neopatřil žádné relevantní
informace týkající se otázky bezpečnosti návratu neúspěšných žadatelů o azyl do Čínské lidové
republiky a zatížil tak i v této otázce rozhodnutí nepřezkoumatelností.
[3] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti uvedl, že v rámci správního řízení
o konkrétní žádosti o mezinárodní ochranu se neposuzuje obecná situace konkrétních menšin
a jejich postavení v zemi původu žadatele, ale je nutné shledat individuální pronásledování
jeho osoby ve smyslu konkrétních ustanovení zákona o azylu. Stěžovatel odkázal na rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, ze dne 19. 12. 2018,
čj. 61 Az 1/2018-148. Stěžovatel podotkl, že není zřejmé, na základě jakých konkrétních
skutkových okolností příběhu žalobce dospěl krajský soud k závěru, že dílčí závěry žalovaného
rozhodnutí týkající se členství žalobce v náboženské skupině, jsou v rozporu s tvrzením žalobce.
Stěžovatel měl za to, že dostatečně zhodnotil příběh žalobce a vyvodil závěr o neexistenci
důvodných obav z pronásledování, dílčí závěry stěžovatele tvoří ve svém souhrnu ucelený logický
celek, který má oporu ve spisovém materiálu. Stěžovatel poukázal na to, že se žalobce snažil
v průběhu správního řízení v jednotlivých doplňkových pohovorech svůj azylový příběh
gradovat. Ačkoliv byl žalobce dle jeho tvrzení jednou zadržen policejními orgány, jednalo
se o ojedinělý incident, který sice vykazoval známky zneužití pravomoci ze strany policie,
nicméně nevykazoval znaky pronásledování z náboženských důvodů; jednalo se totiž podle slov
žalobce o zadržení z důvodu podezření únosu dítěte a později z podezření krádeže automobilů.
Stěžovatel dále konstatoval, že skutečnost, že v některé zemi existuje autoritářský
a nedemokratický režim, neznamená, že každý občan takové země je tomuto negativnímu vlivu
přímo nebo bezprostředně vystaven. Žalobci byl rovněž čínskými orgány bez jakýchkoliv
problémů či překážek vydán cestovní pas pro potřeby jeho vycestování z vlasti, což podle něj
svědčilo o nezájmu čínských orgánů o osobu žalobce. Bylo zjištěno, že žalobce nezastává žádné
významné postavení v církvi a nebylo tedy nutno posuzovat ani zvýšenou pravděpodobnost
pronásledování. Stěžovatel uvedl, že soud nehodnotil situaci žalobce komplexně a pominul právě
ty skutkové okolnosti předkládaného azylového příběhu, které svědčily o důvodnosti závěru
stěžovatele o účelovém vygradování azylového příběhu a o nadhodnocení jeho obav. Okolnosti
zmíněné v rozhodnutí o organizovanosti odjezdu žadatele z Číny a organizovanosti v otázce
podání žádosti o mezinárodní ochranu či účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu
z ekonomických důvodů byly podle stěžovatele ve spisovém materiálu potvrzeny, vycházely
z výpovědí žalobce a podle stěžovatele je nebylo nutné prokazovat dalšími listinami. Stěžovatel
konstatoval, že napadený rozsudek je v rozporu s dosavadní judikaturou, která se posouzením
obdobných případů opakovaně zabývala.
[4] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že odkazy stěžovatele na rozhodnutí
krajských soudů nejsou v projednávané věci relevantní; jeden ze stěžovatelem citovaných
rozsudků krajského soudu byl nadto rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2019,
čj. 9 Azs 39/2019-77, zrušen a věc byla stěžovateli vrácena k dalšímu posouzení. Žalobce
poukázal na to, že rozhodnutí Y. L. proti Švýcarsku je na projednávanou věc přiléhavé pouze
z části. Argumentoval, že jeho věrohodnost nebyla zásadně snížena, pokud opakovaně
vypovídal stejně, důsledně a detailně. Rozdíly ve výpovědích byly dle stěžovatele marginální, které
nemohly snížit věrohodnost žalobce; tyto rozdíly mohly vzniknout také samotným překladem
z čínštiny nebo nevhodně položeným dotazem. Stěžovatel podle žalobce nezdůvodnil, proč
má za to, že žalobce nebyl v zemi svého původu pronásledován. Stěžovatel neposoudil vůbec
bezpečnost návratu do země původu, čímž popřel možnost posoudit adekvátně zejména nárok
na udělení doplňkové ochrany. Stěžovatel napadeným rozhodnutím taktéž popřel teorii
přiměřené pravděpodobnosti; nutnost jejího posouzení přitom plynula z ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu. Žalobce dále uvedl, že pokud považoval stěžovatel jednání čínské
policie vůči žalobci za ojedinělý exces, pak měl prokázat také to, že k podobným excesům
nedochází na území Čínské lidové republiky na častější bázi. Žalobce poukázal také na to,
že stěžovatel vedl neúměrně dlouhé řízení v jeho věci, přičemž nepřekládal podklady žadatele
s tím, že by jejich překlad byl neekonomický a zbytečný.
[5] Po posouzení přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve věcech
mezinárodní ochrany v souladu s ustanovením §104a s. ř. s. nejprve zabývá otázkou, zda podaná
kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak,
Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud
v této souvislosti předně poznamenává, že usnesení, jímž Nejvyšší správní soud kasační stížnost
pro nepřijatelnost odmítá, nemusí být dle §104a odst. 3 s. ř. s. odůvodněno.
[6] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost je přijatelná pro potřebu
učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu je shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[7] Nejvyšší správní soud neshledal, že by v nyní projednávané věci byl dán některý z důvodů
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání, neboť kasační stížnost svým významem
podstatně vlastní zájmy stěžovatele nepřesahuje. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které
dosud nebyly řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, ani těch, které jsou judikaturou
řešeny rozdílně, přičemž nebyl shledán důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu. Ačkoliv
stěžovatel tvrdil opak, neshledal v jeho věci Nejvyšší správní soud ani zásadní pochybení
krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury, či ve formě
hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva.
[8] Nejvyšší správní soud přesto nad rámec výše uvedeného k argumentaci stěžovatele
týkající se nesprávného právního posouzení a nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku uvádí
stručně následující.
[9] K nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí lze poukázat na rozsudky ze dne
4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44,
č. 689/2005 Sb. NSS atd. Krajský soud postupoval v souladu s touto judikaturou, neboť
přezkoumatelným a srozumitelným způsobem vysvětlil, proč rozhodl tak, jak uvedl ve výroku
rozhodnutí.
[10] Žalobce namítal, že u něj byl dán odůvodněný strach z pronásledování z důvodu
náboženství ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatel v napadeném rozhodnutí uvedl,
že žalobce byl sice údajně jednou zadržen policejními orgány, avšak jednalo se podle něj
o ojedinělý incident, který sice vykazoval známky zneužití moci ze strany policie, nicméně
nevykazoval znaky pronásledování z náboženských důvodů. Jak ovšem Nejvyšší správní soud
zdůraznil v nedávném rozsudku ze dne 29. 8. 2019, čj. 9 Azs 39/2019-77, vydaném rovněž
ve věci azylové žádosti čínského státního příslušníka křesťanského vyznání: „[p]osuzování
odůvodněných obav z pronásledování má prospektivní povahu, takže není zcela nezbytné, aby žadatel
o mezinárodní ochranu v minulosti již konkrétní akt pronásledování utrpěl“ (odst. [23]). V rámci přezkumu
důvodů pro udělení mezinárodní ochrany se tedy zkoumá také možnost budoucího
pronásledování, a to optikou standardu přiměřené pravděpodobnosti. Tuto argumentaci uplatnil
v projednávané věci také žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti.
[11] Odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství ve smyslu §12 písm. b)
zákona o azylu proto může být shledán i v případě příslušníka určitého náboženského
společenství, který v minulosti nebyl vystaven žádnému konkrétnímu aktu pronásledování.
Stěžovatel se neměl zastavit na úvahách, podle nichž žalobce v minulosti nebyl vystaven
konkrétnímu aktu pronásledování z náboženských důvodů. Měl se podrobně zabývat otázkou,
zda už z důvodu členství ke skupině čínských křesťanů, konkrétně k církvi Zhen Ye Su, je či není
přiměřeně pravděpodobné, že bude žalobce v budoucnu v zemi původu vystaven pronásledování
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9 Azs 39/2019-77, body [19]-[41]).
[12] Stěžovatel nově v kasační stížnosti poukazuje na to, že žalobce byl řadovým příslušníkem
církve. Z žádného dostupného zdroje podle jeho názoru neplyne, že by všichni členové církve
v Číně byli nuceni čelit pronásledování. Rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany však
obdobnou argumentaci neobsahuje. Pasáže ze zpráv o situaci v Číně citované ve správním
rozhodnutí hrozbu pronásledování neomezují pouze na vedoucí příslušníky církví (srov. s. 24
správního rozhodnutí). Také stěžovatel své závěry o možnosti pronásledování v rozhodnutí
vztahuje obecně na všechny věřící, řadové příslušníky nevyjímaje (srov. s. 24 rozhodnutí
stěžovatele). Pokud byl stěžovatel přesvědčen, že nebezpečí pronásledování v Číně hrozí pouze
určitým exponovaným křesťanům, měl tento závěr uvést v odůvodnění rozhodnutí o neudělení
mezinárodní ochrany a podložit ho patřičnými zdroji. Nedostatky odůvodnění správního
rozhodnutí nelze dodatečně zhojit až v soudním řízení (srov. rozsudek ze dne 18. 9. 2003,
čj. 1 A 629/2002-25, č. 73/2004 Sb. NSS).
[13] Při posuzování odůvodněného strachu z pronásledování je dále rozhodující, jakým
neblahým důsledkům by byli členové církve vystaveni, pokud by se státní orgány o jejich členství
v církvi dozvěděli (srov. rozsudek velkého senátu SDEU ze dne 5. 9. 2012 ve spojených
věcech C-71/11 a C-99/11). Dostačující v tomto ohledu tedy nemohla být ani nekonkrétní
úvaha o možnosti vnitřního přesídlení (srov. s. 25 a 26 správního rozhodnutí). Stěžovatel nijak
nevysvětlil, ve kterých provinciích by hrozba pronásledování byla menší než v domovské
provincii žalobce, obzvláště je-li příslušnost k zakázané církvi stíhána na základě trestního
zákoníku, který je platný pro celou Čínu.
[14] Důvodné nemohou být ani argumenty stěžovatele o nevěrohodnosti žalobce založené
na bezproblémovém a údajně organizovaném odchodu žalobce z Číny. Nebezpečí pronásledování
nelze vyloučit pouze proto, že žadatel o mezinárodní ochranu vycestoval bez problémů ze země
původu. Státní orgán, který je příslušný k vydávání cestovních dokladů, nemusí vždy a za všech
okolností disponovat informacemi o akcích všech státních složek plánovaných proti určitým
subjektům či seznamem tzv. „nepohodlných“ osob (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 1. 2018, čj. 10 Azs 254/2017-40, bod [28]). Měl-li stěžovatel informace, že odchod
žalobce byl organizován třetími osobami z důvodu, který by udělení mezinárodní ochrany
vylučoval, pak měl tyto informace promítnout do rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany.
Stěžovatel však v souvislosti s údajnou organizovaností a podezřelou bezproblémovostí
vycestování žalobce v rozhodnutí uvádí jen indicie a nedořečené náznaky, které nelze soudně
přezkoumat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9 Azs 39/2019-77, body [47]-[50]).
[15] Nevěrohodnost žalobce nelze dovodit ani na základě skutečnosti, že uvedl nepravdivé
údaje při podání žádosti o turistické vízum. Stejně tak nelze nevěrohodnost založit ani na tom,
že žalobci trvalo několik dnů, než požádal o mezinárodní ochranu (blíže rozsudek Nejvyššího
správního soudu čj. 9 Azs 39/2019-77, body [44]-[46]).
[16] Nejvyšší správní soud vzhledem ke všemu výše uvedenému konstatuje, že se krajský soud
nedopustil hrubého pochybení při výkladu práva. Současně v této věci nevyvstala žádná právní
otázka, která by doposud nebyla judikaturou jednotně řešena, ani taková otázka, kterou by bylo
třeba řešit odlišně. Rozdílnou judikaturu krajských soudů sjednotil Nejvyšší správní soud
rozsudkem čj. 9 Azs 39/2019-77, ve kterém se komplexně vyjádřil k hodnocení situace čínských
křesťanů žádajících v ČR o mezinárodní ochranu. Nyní projednávaná věc ostatně věrně sleduje
také závěry učiněné Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí čj. 10 Azs 195/2019-37,
odmítajícím rovněž pro nepřijatelnost podobnou kasační stížnost téhož stěžovatele ve srovnatelné
právní věci.
[17] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl pro
nepřijatelnost. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
[18] Zástupcem žalobce byl usnesením krajského soudu ze dne 18. 9. 2018 ustanoven
Mgr. Ondřej Novák, advokát, jehož odměnu a hotové výdaje podle §35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. hradí stát. Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon právní služby,
kterým je sepsání vyjádření [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Nejvyšší správní soud
nepřiznal náhradu nákladů za úkon podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu spočívající
v poradě s klientem, neboť ustanovený zástupce netvrdil ani nedoložil, že by se tato porada
konala, natož pak že by přesahovala jednu hodinu (pouze obecně avizoval, že k poradě dojde,
resp. uvádí, že „muselo nutně“ dojít k poradě). Nejvyšší správní soud zohlednil i tu skutečnost,
že Mgr. Novák žalobce zastupoval již v řízení před správním orgánem, a byl proto s věcí
důkladně seznámen. Zároveň jeho jménem podával i žalobu ke krajskému soudu. Ze stejného
důvodu soud rovněž nevyhověl požadavku o zvýšení tarifní odměny za úkony právní služby
na dvojnásobek podle §12 odst. 1 advokátního tarifu pro užití cizího jazyka a celkovou složitost
věci. Jelikož nebyla porada doložena, není pro věc relevantní úvaha o zvýšení tarifní odměny
na dvojnásobek pro komunikaci v cizím jazyce, kasační stížnost byla podána v jazyce českém.
Za provedený jeden úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4
písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu], která se zvyšuje o paušální náhradu
hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Za úkony právní služby tedy
advokátovi náleží 3 400 Kč a dále částka odpovídající DPH ve výši 21 % (tzn. 714 Kč), celkem
tedy 4 114 Kč. Tuto částku Nejvyšší správní soud vyplatí do 30 dnů ode dne právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. listopadu 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu