ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.236.2018:19
sp. zn. 9 As 236/2018 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: Z. S.,
zastoupený JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2,
proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
1. 6. 2018, č. j. 6 A 160/2014 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Úřad městské části Praha 6, odbor výstavby (dále jen „stavební úřad“), svým rozhodnutím
ze dne 22. 8. 2013, č. j. MCP6 063422/2013 (dále jen „rozhodnutí stavebního úřadu“), zamítl žádost
žalobce podle §142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), na určení,
že nevzniklo právo provést stavbu „X“ na pozemcích parc. č. X, X v katastrálním území D. (dále
jen „stavba“) na základě oznámení autorizovaného inspektora Ing. J. Č. ze dne 16. 7. 2012, č. j.
certifikátu 120701 (dále jen „certifikát“). Proti rozhodnutí stavebního úřadu podal žalobce
odvolání, které žalovaný zamítl svým rozhodnutím ze dne 19. 6. 2014, č. j. MHMP 853327/2014
(dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Ze správního a soudního spisu vyplývá a mezi stranami je
nesporné, že certifikát byl vydán bez řádného vyjádření žalobce.
[2] Žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobce brojil proti
rozhodnutí žalovaného. Městský soud žalobě vyhověl a svým rozsudkem ze dne 1. 6. 2018,
č. j. 6 A 160/2014 – 47, rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí stavebního úřadu zrušil.
[3] Městský soud v odůvodnění svého rozsudku poukázal na úpravu §117 zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném
do 31. 12. 2012 (dále jen „stavební zákon“). Citoval §117 odst. 1 stavebního zákona, podle něhož
uzavře-li stavebník s autorizovaným inspektorem smlouvu o provedení kontroly projektové dokumentace
pro stavbu, kterou hodlá provést, může takovou stavbu pouze oznámit stavebnímu úřadu, jestliže byla opatřena
souhlasná závazná stanoviska dotčených orgánů a vyjádření osob, které by byly účastníky stavebního řízení
(§109), a nejde o stavbu, která je zvláštním právním předpisem, územně plánovací dokumentací nebo
rozhodnutím orgánu územního plánování přímo označena jako nezpůsobilá pro zkrácené stavební řízení.
[4] Městský soud dále uvedl, že i přes použití výrazu „vyjádření“ v §117 odst. 1 stavebního
zákona nebylo možné vydat certifikát a následně realizovat stavbu bez souhlasu osob, které
by jinak byly účastníky řízení. Svědčí o tom též požadavek na vypořádání námitek těchto osob
před vydáním certifikátu podle §117 odst. 4 stavebního zákona. Opačný závěr by přinesl
nelegitimní výhodu stavebníkovi, který by dosáhl možnosti realizovat stavbu i přes vyjádřený
nesouhlas potenciálních účastníků stavebního řízení.
[5] Poukázal též na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon č. 131/2002 Sb.“), ze dne
6. 9. 2012, č. j. Konf 25/2012 – 9. V něm zvláštní senát dospěl k závěru, že autorizovaný
inspektor není správním orgánem, jím vydaný certifikát není rozhodnutím správního orgánu
a že kromě stavebníka všechny další osoby, které by mohly být dotčeny vznikem práva
stavby na základě oznámení doprovázeného certifikátem, mohou využít postupu podle
§142 správního řádu, pokud chtějí proti certifikátu brojit. Za významné pro projednávanou věc
pak městský soud považoval tu část usnesení, v níž zvláštní senát uvedl, že v „[p]řípadě, že stavební
úřad během řízení dle §142 spr. ř. shledá, že certifikát byl vydán bez splnění zákonných předpokladů, zejména
neoprávněnou osobou, na základě nezákonného postupu, v rozporu s územně plánovací dokumentací,
bez souhlasných závazných stanovisek všech dotčených orgánů nebo bez souhlasných vyjádření všech osob, které
by byly účastníky stavebního řízení, nevypořádal řádně námitky potenciálních účastníků stavebního
řízení, resp. nepředložil nevypořádané rozpory stavebnímu úřadu atd., vydá stavební úřad deklaratorní rozhodnutí
o tom, že stavebníkovi právo provést stavbu nevzniklo.“
[6] Za nesprávný označil městský soud názor správních orgánů, že k zákonnosti certifikátu
postačuje, pokud osoba, která by jinak byla účastníkem stavebního řízení (zde žalobce), dostane
možnost k vyjádření (popřípadě vyjádří-li se), aniž by s provedením stavby souhlasila. Prosazení
takového názoru by popřelo smysl institutu „zkráceného stavebního řízení“, který z důvodu rychlosti
a menší byrokratické zátěže umožňuje vydat potvrzení soukromou osobou s účinky stavebního
povolení, avšak bez možnosti revize stavebním úřadem. Je nepochybné, že takové atypické
potvrzení musí být postaveno na konsenzu všech zúčastněných osob.
[7] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů, které podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti polemizuje se zrušovacím důvodem uvedeným
v napadeném rozsudku. Poukazuje na to, že žalobce byl se záměrem posuzovaným
autorizovaným inspektorem prokazatelně seznámen a měl možnost se k němu vyjádřit.
Dále stěžovatel popisuje průběh komunikace mezi autorizovaným inspektorem a žalobcem
a uzavírá, že žalobce nepodal vůči záměru námitky ani „jednoznačné vyjádření“. Jestliže se nevyjádří
osoby, které byly prokazatelně několikrát vyzvány k podání vyjádření, nezpůsobuje to podle
stěžovatele nezákonnost vydaného certifikátu.
[9] Ohledně citovaného usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 25/2012 – 9, stěžovatel
připustil, že to se zmiňuje výslovně o „souhlasných vyjádřeních všech osob, které by byly účastníky
stavebního řízení“. Stěžovatel však poukazuje na to, že předmětem dosavadních řízení (včetně řízení
soudních) byla vždy situace, kdy vlastníci sousedních nemovitostí byli autorizovaným
inspektorem záměrně obejiti a o stavebním záměru se dozvěděli až v důsledku vlastního
provádění stavby. V těchto případech stěžovatel připouští, že docházelo k obcházení zákona.
Nesouhlasí však s tím, že by certifikát nebylo možné vydat bez souhlasu dotčených osob.
Zákonodárce naopak pamatoval na tuto situaci a výslovně upravil, že mohou být podány námitky
(tj. nebude dosaženo souhlasu), pravomoc k jejich posouzení pak svěřil stavebnímu úřadu
(§117 odst. 4 stavebního zákona). Požadavek souhlasu nemá podle stěžovatele oporu v zákoně,
neboť §117 odst. 3 stavebního zákona požaduje, aby autorizovaný inspektor k certifikátu připojil
pouze „vyjádření osob, které byly účastníky stavebního řízení“.
[10] Stěžovatel uzavřel, že postačovalo projednání a seznámení osob, které by jinak byly
účastníky stavebního řízení (tedy i žalobce), se záměrem. Pokud nebyly uplatněny námitky,
ač uplatněny být mohly, a nebylo podáno ani jiné písemné vyjádření, nelze to považovat
za zjevnou nezákonnost.
[11] Nad rámec uvedené argumentace stěžovatel poukázal na to, že městský soud
při posuzování účinků certifikátu nerozhodoval jednotně. Ve svém rozsudku ze dne 1. 3. 2018,
č. j. 8 A 164/2016 – 75, totiž vytkl žalovanému, jenž rozhodl, že právní účinky certifikátu kvůli
„obejití“ vlastníků sousedních nemovitostí nevznikly, že se nezabýval ochranou práv stavebníka
nabytých v dobré víře.
[12] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[13] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační
stížnosti a konstatoval, že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou
(§102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost dle §102 s. ř. s.
přípustná, a za stěžovatele jedná osoba s příslušným právnickým vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[14] Napadený rozsudek Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Jádrem kasační stížnosti je posouzení právní otázky, zda (tehdy platná) úprava
§117 stavebního zákona vyžadovala vyjádření žalobce (jako osoby, která by jinak byla účastníkem
stavebního řízení) či zda naopak postačovalo (jak tvrdí stěžovatel), že žalobce měl přiměřenou
možnost se k věci vyjádřit a této možnosti nevyužil. Jinak řečeno – otázkou je, zda případná
nečinnost dotčené osoby může zmařit vydání certifikátu autorizovaného inspektora.
[17] Úvodem Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud správně odkázal na usnesení
zvláštního senátu č. j. Konf 25/2012 – 9 (dostupné na www.nssoud.cz), byť poněkud nepřesně
hovoří o „zvláštním senátu Nejvyššího správního soudu“ a v odstavci 19 napadeného rozsudku přičítá
toto rozhodnutí přímo Nejvyššímu správnímu soudu. Tato tvrzení je třeba korigovat. Zvláštní
senát byl zřízen zákonem č. 131/2002 Sb., a je zvláštním soudním tělesem složeným ze tří soudců
Nejvyššího soudu a tří soudců Nejvyššího správního soudu (§2 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb.).
Jeho rozhodnutí tedy není rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Uvedené však nic nemění
na správné citaci a příhodnosti užití názorů uvedených v usnesení č. j. Konf 25/2012 – 9, na nyní
projednávanou věc.
[18] V tomto usnesení zvláštní senát aplikoval stejné znění stavebního zákona, jako znění
rozhodné pro projednávanou věc. Zvláštní senát pak vskutku výslovně uvedl v příkladmém výčtu
situací, ve kterých bude nutno vydaný certifikát považovat za nezákonný i to, pokud „[c]ertifikát
byl vydán […] bez souhlasných vyjádření všech osob, které by byly účastníky stavebního
řízení“ (zvýraznění bylo přidáno). Stěžovatel zřejmě ve snaze odlišit nyní projednávanou věc
od věci, jíž zvláštní senát posuzoval ve věci, která byla vedena pod sp. zn. Konf 25/2012,
poukazuje obecně na to, že dřívější správní i soudní rozhodnutí se týkala situace, kdy byly osoby
– potenciální účastníci stavebního řízení – zcela opomenuti („obejiti“), zatímco v projednávaném
případě měl žalobce možnost se k věci vyjádřit a autorizovaný inspektor s žalobcem jednal. Podle
Nejvyššího správního soudu tato okolnost není pro odlišení od judikovaného názoru zvláštního
senátu významná z následujících důvodů.
[19] Předně zvláštní senát se nezabýval a ani nebyl oprávněn se zabývat vlastním posouzením
otázky zákonnosti certifikátu autorizovaného inspektora. Jeho pravomocí bylo a je rozhodovat
výlučně kompetenční spory mezi soudy a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní
samosprávy; respektive mezi soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví
(§1 zákona č. 131/2002 Sb.). V citovaném usnesení č. j. Konf 25/2012 – 9, zvláštní senát
rozhodoval kompetenční spor mezi Ministerstvem pro místní rozvoj na straně jedné a městským
soudem na straně druhé a dospěl k závěru, že žádná ze stran kompetenčního sporu není příslušná
vydat rozhodnutí ve věci žaloby proti danému certifikátu autorizovaného inspektora. Stěžejním
bodem odůvodnění tohoto rozhodnutí byla již zmíněná koncepce, podle níž certifikát není
správním rozhodnutím přezkoumatelným v rámci správního soudnictví na základě žaloby
dle §65 s. ř. s.
[20] Zvláštní senát však současně hodlal postavit najisto, jaké právní prostředky mohou užít
osoby brojící proti certifikátu. Proto v části III.5 usnesení pod názvem „Možnosti obrany proti
certifikátu (obiter dictum zvláštního senátu)“ vyložil, že případnou nezákonnost certifikátu lze vyslovit
v rámci řízení o určení právního vztahu dle §142 správního řádu. Právě v tomto kontextu také
zvláštní senát uvedl příkladmý výčet možných vad certifikátu, mezi něž výslovně zařadil právě
i absenci „souhlasných vyjádření všech osob, které by byly účastníky stavebního řízení“ (zvýraznění
bylo přidáno). Z uvedeného vyplývá, že názor o nutnosti souhlasů (nikoli jen prostých „vyjádření“)
nebyl zvláštním senátem vysloven na půdorysu konkrétní věci, ale naopak byl obiter dictum
vysloven jako obecné vodítko pro budoucí procesní postup osob, které z různých důvodů mohou
mít za to, že je certifikát nezákonný. Je evidentní, že zvláštní senát nepochyboval, že jednou
z vad, které mohou mít vliv na zákonnost certifikátu, je právě absence souhlasných vyjádření
dotčených osob.
[21] Nejvyšší správní soud si je vědom, že výše uvedený názoru zvláštního senátu je do jisté
míry „oslaben“ třemi okolnostmi: (a) byl vyjádřen pouze jako obiter dictum, to znamená,
že nepředstavuje vlastní rozhodovací důvod, na němž by závisel výrok rozhodnutí; (b) tento
názor není dále odůvodněn a představuje do jisté míry osamocené tvrzení a (c) Ústavní soud
opakovaně vyjádřil určitou „rezervovanost“ k celé koncepci usnesení č. j. Konf 25/2012 – 9
(viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 439/16; dostupné
z https://nalus.usoud.cz).
[22] Jakkoli by tedy názor zvláštního senátu z výše uvedených důvodů nemusel mít
dostatečnou judikatorní autoritu, Nejvyšší správní soud považuje za vhodné se tohoto
názoru držet, protože není v judikatuře osamocený. Ještě před vydáním usnesení zvláštního
senátu č. j. Konf 25/2012 – 9, se totiž k povaze certifikátu vyjádřil Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 28. 7. 2011, č. j. 7 As 86/2011 - 102 (všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz). Tehdy se sice ještě uplatňoval právní názor odlišný od usnesení
zvláštního senátu č. j. Konf 25/2012 – 9, totiž že proti certifikátu správní žalobou brojit lze,
avšak Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že tato okolnost není významná, neboť se týká
výlučně volby procesních prostředků pro „odklizení“ nezákonného certifikátu. Obecné judikatorní
závěry k povaze certifikátu dle rozsudku č. j. 7 As 86/2011 – 102, však svým významem přesahují
pouhý „procesní rámec“, nezávisí na právní povaze certifikátu (tedy zda jde o správní rozhodnutí
či nikoli) a jsou nadále použitelné, a to i na nyní projednávaný případ.
[23] V posledně zmíněném rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že „[p]ostup autorizovaného
inspektora podle ust. §117 stavebního zákona (zejména pak úprava řešení rozporů podle odst. 4, která není
ve svém vrchnostenském rozměru svěřena autorizovanému inspektorovi, nýbrž stavebnímu úřadu) totiž
předpokládá zásadní konsensus stavebníka a dalších dotčených osob. V případě, že ke konsensu nedojde, nedává
mu oprávnění vrchnostensky vzniklý rozpor řešit.“
[24] Z výše uvedeného je patrné, že zatímco stěžovatel v kasační stížnosti
z §117 odst. 4 stavebního zákona pro sebe dovozuje příznivý závěr, totiž že vyjádření dotčených
osob (zde žalobce) nemusí být souhlasné, Nejvyšší správní soud již dříve dovodil, že totéž
ustanovení nasvědčuje výkladu, podle něhož vydání certifikátu přichází pouze v rámci konsensu
stavebníka a všech dalších dotčených osob.
[25] Podle §117 odst. 4 stavebního zákona pokud ve vyjádřeních podle odstavce 1 byly uplatněny
námitky proti provádění stavby, autorizovaný inspektor je posoudí a projedná s osobami, které je uplatnily.
Způsob vypořádání námitek a závěry, popřípadě podklady, z nichž vycházel, připojí autorizovaný inspektor
k certifikátu podle odstavce 3. Nepodaří-li se při vypořádání námitek odstranit rozpory mezi osobami, které
by jinak byly účastníky řízení, předloží jejich vyjádření spolu s projektovou dokumentací a závaznými stanovisky
dotčených orgánů stavebnímu úřadu, který zajistí vypořádání námitek podle §114 nebo usnesením rozhodne
o námitkách ve své působnosti anebo usnesením rozhodne o nezpůsobilosti stavby pro zkrácené řízení.
[26] Nejvyšší správní soud považuje za nutné uvést, že v projednávaném případě je otázkou,
zda žalobce vůbec poskytl své „vyjádření“ ve smyslu §115 odst. 1 stavebního zákona. Žalobce
již v žalobě tvrdil, že takové vyjádření neposkytl (str. 4 a 5 žaloby) a stěžovatel v kasační stížnosti
toto připouští (byť přidává adjektivum „jednoznačné“ – tedy tvrdí, že žalobce neposkytl „jednoznačné
vyjádření“). Ve správním spisu vyjádření žalobce založeno není a jeho absenci výslovně připustil
i autorizovaný inspektor ve svých dopisech ze dne 15. 6. 2012 a 9. 7. 2012. Lze tedy vyjít z toho,
že autorizovaný inspektor v projednávané věci neobstaral žádné „vyjádření“ ve smyslu zákonného
požadavku. Městský soud se měl touto otázkou (existence samého vyjádření) v první řadě
zabývat, nikoli upnout pozornost k otázce povahy vyjádření (tedy zda musí být souhlasné).
Nicméně uvedená vada neměla vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
[27] Nejvyšší správní soud se dále – spíše již jen z hypotetického hlediska – zabýval úpravou
obsaženou v §117 stavebního zákona vcelku a ve všech souvislostech a konfrontoval
ji s tvrzením o nutnosti obstarat „souhlasná vyjádření“, vyjádřeným v napadeném rozsudku.
Je zřejmé, že má-li být vydán certifikát, pak z pohledu zákona mohou ve vztahu k vyjádření
dotčených osob nastat pouze tři možné situace, a to že tyto osoby: (a) vyjádří výslovný či alespoň
jinak zřejmý souhlas se stavbou, například i tím, že prohlásí, že proti ní nemají žádné námitky
(a contrario §117 odst. 4 stavebního zákona); (b) uplatní ve svém vyjádření námitky, které je poté
nutno vypořádat, čili smírně vyřešit (§117 odst. 4, věta druhá stavebního zákona); anebo
(c) se vůbec nevyjádří, čímž nedojde ke splnění hypotézy §115 odst. 1 stavebního zákona [podle
ní …stavebník […] může takovou stavbu pouze oznámit stavebnímu úřadu, jestliže byla opatřena […]
vyjádření osob, které by byly účastníky stavebního řízení (§109)]. Autorizovaný inspektor pak musí
k certifikátu přiložit vyjádření bez námitek (či v širším slova smyslu „souhlasné“ vyjádření).
Obsahovalo-li vyjádření naopak námitky – autorizovaný inspektor přiloží k certifikátu způsob
vypořádání námitek, jinak věc předá stavebnímu úřadu, jenž námitky buď vypořádá, anebo usnesením
rozhodne o nezpůsobilosti stavby pro zkrácené řízení. V posledně uvedeném případě tedy budou rozpory
mezi stavebníkem na straně jedné a dotčenými osobami na straně druhé přetrvávat (a nebude
tedy existovat onen, judikaturou předvídaný, „konsensus“), a právě proto nebude možné vydat
certifikát a využít postup dle §117 stavebního zákona.
[28] Výše uvedené dobře ilustruje, že režim podle §117 stavebního zákona vskutku stojí
na koncepci „konsensu“ stavebníka a dotčených osob. Tento „konsensus“ je buď dán již na počátku
(dotčená osoba vydá souhlasné vyjádření), nebo je vybudován později v rámci jednání
autorizovaného inspektora s dotčenými osobami (a pak inspektor přiloží způsob vypořádání námitek
k certifikátu). Z pohledu účelu zákonné úpravy je tato koncepce logická, protože pokud již zákon
„slevil“ z požadavků a nežádá, aby dle §117 stavebního zákona probíhalo řádné stavební řízení,
pak ale taková výjimka bude mít místo pouze u staveb zcela „nesporných“, tedy vybavených
souhlasem (respektive dohodou o vypořádání námitek) dotčených osob.
[29] V každém případě je nepochybné, že autorizovaný inspektor musel obstarat vyjádření
žalobce. Stěžovateli tedy nelze přisvědčit, že postačuje, pokud dotčená osoba (zde žalobce)
dostane přiměřenou příležitost k vyjádření a, nevyjádří-li se, musí strpět vydání certifikátu
a provedení stavby. Nečinnost či „mlčení“ dotčené osoby (ať již jsou jeho důvody jakékoli)
zde nelze vykládat jako implicitní „souhlas“ či – slovy zákona – jako její „vyjádření“, které
je dostačující k tomu, aby mohl být vydán certifikát dle §117 odst. 1 stavebního zákona. Dotčené
osoby nemají k poskytnutí vyjádření žádnou lhůtu a je jen na stavebníkovi, respektive
autorizovaném inspektorovi, aby fakticky zajistili, že dotčené osoby budou jednat a vyjádření
vydají. V opačném případě nezbývalo stavebníkovi než podat žádost o „klasické“ stavební
povolení.
[30] Stěžovatel také poukázal na rozsudek městského soudu č. j. 8 A 164/2016 – 75
(viz v podrobnostech odstavec [11] výše) a údajnou nejednotnost rozhodování městského soudu.
Uvedený rozsudek však byl zrušen a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 2 As 137/2018 – 43.
V posledně uvedeném rozsudku kasační soud uvedl: „Jestliže se však městský soud nad rámec
přezkoumání správnosti závěrů tohoto zjištění zabýval též dalšími okolnostmi, tj. dlouhou dobou uplynuvší
od vydání předmětného certifikátu do podání žádosti o určení právního vztahu, otázkou dotčení práv třetích osob
a provedl test proporcionality, v němž převážila ochrana práv nabytých v dobré víře, jednal tím nad rámec toho,
co mohl a měl přezkoumávat v případě napadení tohoto deklaratorního rozhodnutí. Městský soud tedy zaujal
nesprávný právní názor v otázce míry přezkumu napadeného rozhodnutí žalovaného, když zohledňoval
i skutečnosti, které mu v tomto typu řízení posoudit nepříslušelo, a tyto skutečnosti byly důvodem, pro které
rozhodnutí žalovaného zrušil.“ Právě tento názor stěžovatel vytýkal městskému soudu ve své kasační
stížnosti v nyní projednávané věci a dovozoval z něj rozpor v rozhodovací činnosti městského
soudu. Jak je však patrné z výše uvedeného, tento názor byl korigován Nejvyšším správním
soudem, a proto o žádném rozporu již nelze hovořit.
[31] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že napadený rozsudek je v souladu se zákonem.
Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1, in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[32] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalobce náhradu nákladů výslovně neuplatnil a Nejvyšší
správní soud ani ze spisu neshledal, že by mu nějaké náklady v souvislosti s řízením o kasační
stížnosti vznikly. Soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 12. prosince 2019
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu