ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.423.2018:29
sp. zn. 9 As 423/2018 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: L. J., zast. obecnou
zmocněnkyní JUDr. S. V., proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem
Vyšehradská 426/16, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2016, č. j. MSP-
115/2015-ODSK-OTC/13, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018, č. j. 10 A 34/2016 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků ne m á p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně vystupovala jako poškozená v trestní věci obžalovaného V. V., který byl
rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2014, č. j. 89 T 240/2014 - 367, který nabyl
právní moci dne 19. 2. 2015, odsouzen za zvlášť závažné zločiny loupeže a těžkého ublížení na
zdraví podle §173 odst. 1 a §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a kromě
souhrnného trestu odnětí svobody v délce 9,5 roku mu bylo uloženo, aby žalobkyni nahradil
nemajetkovou újmu v penězích ve výši 200 000 Kč, která se skládala z náhrady bolestného a
z náhrady za způsobenou psychickou újmu. Žalobkyně následně podala žalovanému žádost o
poskytnutí peněžité pomoci podle §28 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a
o změně některých zákonů (dále jen „zákon o obětech trestných činů“), ve výši 200 000 Kč.
Žádost odůvodnila tím, že jí pachatel způsobil trestným činem fyzická zranění, která si vyžádala
dvanáctidenní hospitalizaci a způsobila jí posttraumatickou stresovou poruchu. Pachatel je ovšem
nemajetný a v dlouhodobém výkonu trestu, takže nelze očekávat, že bude schopen v dohledné
době uhradit alespoň část z přiznané nemajetkové újmy. Žalovaný výše označeným rozhodnutím
ze dne 21. 1. 2016 žádost žalobkyně zamítl, neboť částka přiznaná Městským soudem v Brně
nepředstavovala prokázanou ztrátu na výdělku ani náklady spojené s léčením ve smyslu §28 odst.
1 písm. b) zákona o obětech trestných činů.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který jí v záhlaví uvedeným rozsudkem vyhověl a rozhodnutí žalovaného
zrušil. Podle městského soudu použil žalovaný pouze jazykový výklad, přičemž ovšem
nezohlednil úmysl zákonodárce, jak byl vyjádřen zejména v důvodové zprávě k zákonu o obětech
trestných činů. Tento zákon nevylučuje peněžitou pomoc, která by se odvíjela od způsobené
nemajetkové újmy oběti. Naopak, nemajetková újma představuje podle §2 odst. 2 zákona jeden
z typů příkoří charakterizujících oběť trestného činu, přičemž i ve vztahu k tomuto typu
nepříznivého důsledku trestného činu má být oběti poskytována peněžitá pomoc. Pokud tedy
žalovaný ze znění §28 odst. 1 písm. a), resp. písm. b) zákona o obětech trestných činů dovozoval,
že nelze uplatnit nárok na peněžitou pomoc ve vztahu k vzniklé nemajetkové újmě, postupoval
formalisticky, neboť tento výklad se zjevně příčí účelu právní úpravy, která za oběť ve smyslu
zákona o obětech trestných činů považuje též osobu, jíž bylo ublíženo na zdraví a při tom jí byla
způsobena nemajetková újma. Je pravdou, že peněžitá pomoc se poskytne pouze na základě
některého z taxativně vymezených případů uvedených v §28 odst. 1 písm. a) až d) zákona
o obětech trestných činů, takže jeho odst. 2 sám o sobě nepředstavuje právní základ
pro poskytnutí peněžité pomoci. Jeho účelem je však podpora oběti v tom, že pokud je výše
způsobené škody nebo nemajetkové újmy určena trestním rozsudkem, již se nemusí dále
dokazovat. Při výkladu zastávaném žalovaným je však paradoxně žalobkyni k tíži existence
pravomocného trestního rozsudku, v němž byla vyčíslena výše nemajetkové újmy, která jí byla
způsobena. Pokud by totiž žalobkyně tímto rozsudkem nedisponovala, nabízely by se případně
jiné předpoklady pro poskytnutí peněžité pomoci, na jejichž základě by mohla obdržet alespoň
zákonem vymezenou paušální částku 50 000 Kč. Žalovaný jí však nepřiznal vůbec nic, což nelze
připustit.
[3] Za situace, kdy má oběť trestného činu k dispozici pravomocný trestní rozsudek, v němž
bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy a její výši, je nutno případ posuzovat tak, že oběti
náleží peněžitá pomoc ve výši rovnající se škodě či nemajetkové újmě vyčíslené v trestním
rozsudku, maximálně však ve výši limitované zákonem pro konkrétní typově vymezený případ
§28 odst. 1 písm. a) až d). Žalobkyně byla obětí ve smyslu zákona o obětech trestných činů a byla
jí v důsledku trestné činnosti způsobena těžká újma na zdraví, jak potvrdil trestní rozsudek, který
zároveň vymezil výši náhrady nemajetkové újmy. V takovém případě bylo nutno peněžitou
pomoc poskytnout na základě §28 odst. 1 písm. b) ve spojení s §28 odst. 2 zákona o obětech
trestných činů, takže žalobkyni měla být přiznána peněžitá pomoc ve výši 200 000 Kč,
jak požadovala. Zákon o obětech trestných činů ani zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen
„správní řád“), který se pro řízení o žádosti o peněžitou pomoc použije subsidiárně, neukládají
žadateli povinnost označit ve své žádosti konkrétní zákonné ustanovení, ze kterého odvozuje
právní základ nároku. Pokud tedy žalobkyně nesprávně uvedla, že o pomoc žádá podle §28
odst. 2 zákona, tato skutečnost nemohla bez dalšího vést k závěru o tom, že její žádost není
důvodná. Žádost bylo nutné posoudit podle jejího obsahu a bylo zřejmé, o jakou formu peněžité
pomoci žalobkyně žádá. Městský soud tedy rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní
[4] Žalovaný (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Vytýká městskému soudu nesprávný výklad §28 odst. 1 a §28 odst. 2 zákona o obětech
trestných činů. Trvá na tom, že forma a výše peněžité pomoci, kterou lze poskytnout, je taxativně
stanovena v jeho §28 odst. 1 a tyto meze nelze překročit. Naopak §28 odst. 2 zákona o obětech
trestných činů slouží výlučně k usnadnění a zrychlení správního řízení v případě, že již existuje
pravomocný rozsudek, kterým bylo o náhradě škody či nemajetkové újmy rozhodnuto. Zbavuje
totiž správní orgán nutnosti zjišťovat vznik a rozsah škody či nemajetkové újmy na straně oběti
a oběť zbavuje povinnosti znovu tuto skutečnost v rámci správního řízení o žádosti tvrdit
a prokazovat. Uvedené ustanovení ovšem nezakládá žádnou třetí formu či novou výši peněžité
pomoci, kterou by bylo možno obětem trestné činnosti v režimu zákona o obětech trestných činů
poskytnout.
[6] Stěžovatel souhlasí s tím, že žalobkyně je oprávněnou žadatelkou ve smyslu §24
odst. 1 písm. b) zákona o obětech trestných činů, tedy obětí, které byla v důsledku trestného činu
způsobena těžká újma na zdraví. Oprávněným osobám dle §24 odst. 1 písm. b) zákona
o obětech trestných činů je možno peněžitou pomoc poskytnout výlučně ve dvou taxativně
zákonem určených formách dle §28 odst. 1 písm. b) zákona, tedy buď ve formě paušální částky
ve výši 50 000 Kč, nebo ve formě prokázaných nákladů spojených s léčením či ve formě
prokázané ztráty na výdělku, přičemž u této formy musí žadatel o poskytnutí peněžité pomoci
prokázat kromě splnění výše uvedených podmínek také to, že mu vznikla skutečná škoda
v konkrétní prokázané výši, a to ve formě prokázaných nákladů spojených s léčením či ve formě
prokázané ztráty na výdělku. Kdyby měl zákonodárce v úmyslu poskytovat peněžitou pomoc
i ve formě žalobkyní žádané nemajetkové újmy, ať již ve formě bolestného, náhrady
za psychickou újmu či ve formách dalších, tyto formy by do §28 odst. 1 zákona také výslovně
zakotvil.
[7] I ze srovnání s dřívější úpravou obsaženou v §7 zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí
peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů, který byl
předobrazem nynějšího §28 odst. 2 zákona o obětech trestných činů, plyne, že smyslem této
úpravy je výlučně urychlení a zjednodušení procesu posuzování žádosti o poskytnutí peněžité
pomoci. Nezakládá však žádnou třetí formu, v níž by bylo možno poskytnout oběti trestné
činnosti peněžitou pomoc nad rámec taxativního výčtu zakotveného v §28 odst. 1 zákona
o obětech trestných činů. Ostatně i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2018,
č. j. 10 As 120/2018 - 31, publ. pod č. 3816/2018 Sb. NSS, plyne, že §28 odst. 2 tohoto zákona
není sám o sobě právním základem pro poskytnutí peněžité pomoci, nýbrž pouze usnadňuje
pozici oběti trestného činu v řízení o žádosti o peněžitou pomoc při vyčíslení škody
či nemajetkové újmy. V rozsudku ze dne 19. 4. 2018, č. j. 10 As 260/2017 - 33, pak Nejvyšší
správní soud aproboval právní názor rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 8 . 2017,
č. j. 11 A 8/2017 - 49, podle nějž §28 odst. 2 zákona o obětech trestných činů nestanovuje,
že by se pravomocným rozsudkem přiznaná nemajetková újma přeměňovala na peněžitou
pomoc, pokud přiznanou nemajetkovou újmu zcela nebo zčásti neuhradil pachatel. Smyslem
a účelem právní úpravy poskytování peněžité pomoci obětem trestných činů není primárně
odškodňování obětí trestných činů namísto pachatele. Státem poskytované finanční částky mají
sloužit pro překlenutí zhoršené sociální situace oběti. Stěžovatel tedy navrhuje, aby rozsudek
městského soudu byl zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
[8] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Při výkladu zákona o obětech trestných činů je třeba vycházet z jeho základních principů,
jak byly opakovaně vyřčeny i v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Ten v rozsudku ze dne
29. 3. 2018, č. j. 10 As 278/2017 - 46, připomněl, že tento zákon je založen na principu
subsidiarity peněžní pomoci, takže peněžitá pomoc má nastoupit zejména tam, kde odškodnění
nebylo získáno z jiných zdrojů. Primárním účelem zákona je pak sice překlenutí tíživé sociální
situace oběti trestné činnosti, zároveň však peněžitá pomoc ze strany státu plní i funkci reparační,
jak plyne z §25 zákona. Kromě toho se NSS ztotožňuje i s názorem vyjádřeným městským
soudem v jeho rozsudku ze dne 8. 3. 2018, č. j. 9 A 5/2015 - 61, že stěžovatel je při svém
rozhodování vázán zásadou v pochybnostech ve prospěch oběti (in dubio pro victimae), neboť
smyslem zákona je zmírnit dopady spáchaného trestného činu na život obětí a naplnit
celosvětový trend posilování práv obětí, zmíněný i v důvodové zprávě k zákonu. Navíc celý
zákon o obětech trestných činů je koncipován tak, aby se postavení obětí trestných činů zlepšilo.
Tyto výchozí principy subsidiarity, reparace a rozhodování ve prospěch obětí musí stěžovatel
ve svém rozhodování ctít a dodržovat. Při aplikaci zákona o obětech trestných činů pohledem
těchto principů dospívá soud nutně k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[11] Ani stěžovatel sám nemá pochybnosti o tom, že žalobkyně je oprávněnou žadatelkou
ve smyslu §24 odst. 1 písm. b) zákona o obětech trestných činů. Podle něj má právo
na peněžitou pomoc „oběť, které byla v důsledku trestného činu způsobena těžká újma na zdraví“.
Dopadala na ni tedy úprava peněžité pomoci zakotvená v §28 odst. 1 písm. b) téhož zákona:
„(1) Peněžitá pomoc se poskytne na žádost oběti uvedené
a) v §24 odst. 1 písm. a) v paušální částce 10 000 Kč nebo ve výši, která představuje obětí prokázanou ztrátu
na výdělku a prokázané náklady spojené s léčením, snížené o součet všech částek, které oběť z titulu náhrady
škody již obdržela; peněžitá pomoc nesmí přesáhnout ve svém součtu částku 200 000 Kč,
b) v §24 odst. 1 písm. b) v paušální částce 50 000 Kč nebo ve výši, která představuje obětí prokázanou ztrátu
na výdělku a prokázané náklady spojené s léčením, snížené o součet všech částek, které oběť z titulu náhrady
škody již obdržela; peněžitá pomoc nesmí přesáhnout ve svém součtu částku 200 000 Kč,
c) v §24 odst. 1 písm. c) v paušální částce 200 000 Kč nebo jde-li o sourozence zemřelého v paušální částce
175 000 Kč; peněžitá pomoc poskytovaná více obětem nesmí ve svém součtu přesáhnout částku 600 000 Kč;
pokud by peněžitá pomoc ve svém součtu přesáhla tuto částku, částka poskytovaná každé oběti se přiměřeně
zkrátí,
d) v §24 odst. 1 písm. d) na úhradu nákladů spojených s poskytnutím odborné psychoterapie a fyzioterapie
či jiné odborné služby zaměřené na nápravu vzniklé nemajetkové újmy, a to až do celkové výše 50 000 Kč, pokud
jí nebyla peněžitá pomoc poskytnuta již podle písmene a).“
[12] Citované ustanovení je nutno číst souběžně s §28 odst. 2 téhož zákona: „Jestliže o náhradě
škody nebo nemajetkové újmy bylo již rozhodnuto pravomocným rozsudkem, je výše způsobené škody nebo
nemajetkové újmy zjištěná v rozsudku závazná pro stanovení peněžité pomoci v rozsahu, v jakém již bylo
o náhradě škody nebo nemajetkové újmy rozhodnuto.“ Jak uvedl NSS v bodě [22] rozsudku ze dne
19. 4. 2018, č. j. 10 As 260/2017 - 33, právě citovaný odstavec „není sám o sobě právním základem pro
poskytnutí peněžité pomoci. Ustanovení §28 odst. 2 usnadňuje oběti trestného činu v řízení o žádosti o peněžitou
pomoc vyčíslit škodu či nemajetkovou újmu, neboť pokud je určena trestním rozsudkem, již se nemusí dále
dokazovat. Výše způsobené škody nebo nemajetkové újmy zjištěná v rozsudku je pro ministerstvo závazná
v rozsahu, v jakém o ní bylo rozhodnuto.“ (obdobně viz též stěžovatelem zmiňovaný rozsudek
č. j. 10 As 120/2018 - 31). Zároveň je ovšem nutné uvedená ustanovení vykládat tak, aby byly
naplněny principy vyložené výše v bodě [10] a aby výkladem nebyl §28 odst. 2 zákona zcela
vyprázdněn.
[13] K takovému vyprázdnění směřuje výklad stěžovatele, podle nějž lze oprávněným osobám
dle §24 odst. 1 písm. b) peněžitou pomoc poskytnout podle jeho §28 odst. 1 písm. b) výlučně
ve formě paušální částky ve výši 50 000 Kč nebo ve formě prokázaných nákladů spojených
s léčením či ve formě prokázané ztráty na výdělku. To by ovšem znamenalo, že náhradu
nemajetkové újmy, o kterou šlo v nyní posuzovaném případě, by nebylo možno poskytnout
nikdy, přestože byla přiznána pravomocným rozsudkem a přestože na ni §28 odst. 2 zákona
výslovně pamatuje. Jiná situace by navíc nebyla ani v případě obětí podle ostatních písmen §28
odst. 1. Jednotlivá písmena totiž kromě možnosti paušální částky [kromě písm. d)], obsahují
jednak výčet finančně uchopitelných druhů újmy, jež mají být po prokázání ze strany oběti
stěžovatelem kompenzovány, a jednak finanční stropy této kompenzace. Písm. a) a b) řadí mezi
tyto druhy újmy prokázanou ztrátu na výdělku a prokázané náklady spojené s léčením,
písm. c) obsahuje pouze paušální částky a písm. d) obsahuje úhradu nákladů spojených
s poskytnutím odborné psychoterapie a fyzioterapie či jiné odborné služby zaměřené na nápravu
vzniklé nemajetkové újmy. Jinak řečeno, žádné z písmen uvedených v §28 odst. 1 zákona
o obětech trestných činů nepočítá výslovně s tím, že by byla nahrazována nemajetková újma,
neboť i písm. d), které tento pojem používá, mluví pouze o nákladech vynaložených na služby
„zaměřené na nápravu vzniklé nemajetkové újmy“, nikoli o finanční náhradě nemajetkové újmy.
Zároveň však §28 odst. 2 zákona výslovně počítá s možností, že v rámci peněžité pomoci podle
odstavce 1 bude poskytnuta i pomoc odpovídající nemajetkové újmě, o níž bylo rozhodnuto
pravomocným rozsudkem. Nemá-li tedy být zmínka o náhradě nemajetkové újmy uvedená v §28
odst. 2 zákona zcela vyprázdněna, je třeba stěžovatelův výklad odmítnout.
[14] Toto ustanovení tak sice není samo o sobě právním základem pro poskytnutí peněžité
pomoci, jak plyne z výše citované judikatury. Zároveň však poskytuje obětem trestných činů lepší
postavení v tom, že nemusejí prokazovat a dokládat konkrétní druhy újmy předpokládané
v jednotlivých písmenech §28 odst. 1 zákona, nýbrž na ně dopadne pouze finanční strop
uvedený ve vztahu k jednotlivým typům obětí v jednotlivých písmenech (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 10 As 120/2018 - 31) a v rámci těchto limitů se mohou domoci peněžité
pomoci odpovídající náhradě škody nebo nemajetkové újmy, o níž již bylo rozhodnuto
pravomocným rozsudkem.
[15] V případě oběti, které byla ve smyslu §24 odst. 1 písm. b) zákona o obětech trestných
činů způsobena v důsledku trestného činu těžká újma na zdraví, to znamená, že tato oběť má tři
možnosti. Buď prokáže pouze tolik, že je obětí trestného činu a byla jí způsobena těžká újma
na zdraví, a bude jí přiznána peněžitá pomoc v paušální částce 50 000 Kč. Nebo navíc ještě
doloží prokázanou ztrátu na výdělku či prokázané náklady spojené s léčením, snížené o součet
všech částek, které z titulu náhrady škody již obdržela, a obdrží peněžitou pomoc v této
prokázané výši až do částky 200 000 Kč. Nebo konečně doloží, že pravomocným rozsudkem již
bylo rozhodnuto o náhradě škody nebo nemajetkové újmy, a obdrží peněžitou pomoc v této
pravomocně přiznané výši až do částky 200 000 Kč. Její nárok na náhradu škody nebo
nemajetkové újmy vůči pachateli pak přejde podle §33 zákona na stát, a to v rozsahu poskytnuté
peněžité pomoci.
[16] Právě tato třetí možnost byla naplněna v případě žalobkyně, jak správně konstatoval
městský soud, a bylo úkolem stěžovatele jí poskytnout peněžitou pomoc v této výši, která jí byla
přiznána pravomocným trestním rozsudkem a zároveň odpovídala finančnímu stropu
zakotvenému v §24 odst. 1 písm. b) zákona o obětech trestných činů.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). O věci přitom rozhodl
bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[18] Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
[19] Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, proto by jí soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., mohl přiznat náhradu nákladů řízení proti stěžovateli, avšak žádné náklady
jí nevznikly, neboť nebyla zastoupena advokátem, a proto jí je soud nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu