ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.56.2019:28
sp. zn. 9 As 56/2019 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: Dobrý Styl a.s., se sídlem
Bojovníků za svobodu 1262/7, Šternberk, zast. Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem
Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem
Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2017,
č. j. KUOK 79375/2017, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 1. 2019, č. j. 72 A 56/2017 - 33,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 1. 2019,
č. j. 72 A 56/2017 – 33, se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 7. 8. 2017, č. j. KUOK
79375/2017, se z r ušuj e a věc se v ra cí žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku
21 600 Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Václava Voříška, advokáta se sídlem
Ledčická 649/15, Praha 8, do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Šternberk (dále jen „správní orgán“) ze dne 24. 4. 2017,
č. j. MEST 58885/2017, byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správního deliktu (podle
současné právní úpravy přestupku) podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném do 18. 9. 2016
(dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měla dopustit tím, že porušila povinnost
stanovenou v §10 odst. 3 zákona o silničním provozu, neboť jako provozovatel motorového
vozidla BMW X, reg. zn. X, nezajistila, aby při jeho užití na pozemní komunikaci byly
dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená
zákonem o silničním provozu. K tomu mělo dojít jednáním nezjištěného řidiče, který dne
10. 8. 2016 v době od 14.30 do 14.45 hod. neoprávněně zastavil a stál s uvedeným motorovým
vozidlem v obci Šternberk, na ul. Oblouková u domu č. 4 v místě platnosti dopravní značky B 28
„Zákaz zastavení“, čímž se tento řidič dopustil přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona
o silničním provozu, neboť jiným jednáním porušil povinnost stanovenou v hlavě II [konkrétně
v §4 písm. c)] tohoto zákona. Za správní delikt byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 2 500 Kč
a povinnost k úhradě nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 8. 2017,
č. j. KUOK 79375/2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl odvolání žalobkyně
a prvostupňové rozhodnutí správního orgánu potvrdil.
[2] Porušení povinností nezjištěného řidiče motorového vozidla, jehož byla žalovaná v době
spáchání jednání provozovatelkou, bylo zjištěno tak, že policisté P. K. a R. C. zaregistrovali toto
vozidlo zaparkované před služebnou Policie ČR Šternberk, v místě platnosti dopravní značky
„Zákaz zastavení“, která byla umístěna z důvodu zajištění výjezdu služebních vozidel Policie ČR.
Jak policisté později vypověděli jako svědci při ústním jednání, osobu, která vozidlo na toto místo
zaparkovala, neviděli, ale na místě samém zastihli a ztotožnili P. S., člena představenstva
žalobkyně, který se chystal z místa odjet. Ten policistům uvedl, že si nevšiml zákazových značek a
zaparkoval tam údajně proto, že je místo nejblíže bance, do níž nesl větší hotovost. P. S.
nesouhlasil s uložením blokové pokuty, neboť má uzavřeno tzv. pojištění proti pokutám. Do
oznámení přestupku se odmítl podepsat a vyjádřit se. Oznámení přestupku bylo doručeno
správnímu orgánu, který nejprve uložil příkazem ze dne 12. 9. 2016 přestupci pokutu ve výši 1
500 Kč, jenž však byl následně zrušen podaným odporem. Při ústním jednání zmocněnec P. S.
uvedl, že ze spisového materiálu nevyplývá, že vozidlo zaparkoval P. S., neboť policisté se s ním
setkali až poté, co naopak s vozidlem hodlal odjet. To ve svědeckých výpovědích potvrdili i oba
policisté. Podle písemného sdělení zmocněnce ze dne 29. 11. 2016 P. S. vozidlo pouze
vyzvedával a byl dostatečně „potrestán“ již tím, že na vozidle na pravém předním blatníku se
nacházela rýha, která se zde dříve nenacházela. Rozhodnutím ze dne 30. 11. 2016 proto správní
orgán řízení o přestupku P. S. zastavil, neboť nebylo prokázáno, že by se přestupku dopustil.
[3] Následně správní orgán zaslal žalobkyni jako provozovateli vozidla výzvu podle §125h
odst. 1 zákona o silničním provozu k uhrazení částky 300 Kč nebo ke sdělení skutečnosti
potřebné k určení totožnosti řidiče vozidla, který se dopustil zjištěného porušení povinností.
Žalobkyně na tuto výzvu sdělila, že vozidlo v předmětné době řídil I. H. Správní orgán na
doručovací adresu zaslal této osobě předvolání; ta však na něj nereagovala, a proto správní orgán
požádal o součinnost místně příslušnou součást Policie ČR, aby provedla šetření na doručovací
adrese. Na ní bylo zjištěno, že žalobkyní sdělená osoba má na uvedené adrese pouze poštovní
schránku, ale poštu si zde nevyzvedává, a správce budovy osobu uvedeného jména nezná.
Správní orgán rovněž zaslal výzvu této osobě na adresu trvalého pobytu do Slovenské republiky;
ta se však vrátila zpět jako nedoručená a s označením „neznámý“.
[4] Správní orgán proto dospěl k závěru, že ve smyslu §125f odst. 4 zákona o silničním
provozu učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, avšak přestupkové řízení proti P.
S. zastavil, neboť tomuto obviněnému nebylo spáchání skutku prokázáno, a dále nezahájil řízení
o přestupku proti jiné určité osobě, kterou mu sdělila žalobkyně, a věc odložil, protože nezjistil
skutečnosti odůvodňující zahájení řízení. S ohledem na to zahájil řízení o správním deliktu podle
§125f odst. 1 zákona o silničním provozu se žalobkyní a příkazem žalobkyni uložil pokutu ve
výši 2 500 Kč, avšak příkaz byl na základě odporu žalobkyně zrušen. Správní orgán po
provedeném řízení uznal žalobkyni vinnou a uložil jí pokutu 2 500 Kč.
[5] Žalovaný pak na základě blanketního odvolání žalobkyně rozhodnutí správního orgánu
potvrdil a odvolání zamítl, neboť shledal, že správní orgán provedl dostatečné kroky ke zjištění
řidiče vozidla, navíc žalovaný z úřední činnosti ví, že osoba sdělená žalobkyní je uváděna jinými
provozovateli vozidel opakovaně, tudíž se jednalo o účelové sdělení osoby. S ohledem na účelové
a obstrukční jednání žalobkyně považoval žalovaný i pokutu uloženou na horní hranici zákonné
sazby za přiměřenou.
[6] Proti napadenému rozhodnutí se žalobkyně bránila žalobou u Krajského soudu v Ostravě
- pobočky v Olomouci (dále jen „krajský soud“), který žalobu rozsudkem ze dne 18. 1. 2019,
č. j. 72 A 56/2017 – 33 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl. V napadeném rozsudku shledal
krajský soud všechny žalobní námitky jako nedůvodné. Pokud jde o námitku
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatečné odůvodnění pokuty, dospěl
krajský soud k závěru, že výše pokuty odůvodněna byla, přičemž na danou věc nelze použít
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2018, č. j. 5 As 182/2016 - 30,
na který odkazovala žalobkyně, neboť v tehdejší věci nebyla pokuta odůvodněna vůbec. Krajský
soud, pokud jde o zdůvodnění výše pokuty, souhlasil se žalobkyní, že volba procesní taktiky
(a tedy její procesně obstrukční jednání) je jejím právem, nikoliv přitěžující okolností, avšak podle
krajského soudu bylo možno přihlédnout k okolnosti, že žalobkyně uzavřela smlouvu v rámci
tzv. pojištění proti pokutám za dopravní přestupky, což svědčí o jejím negativním vztahu
k dodržování povinností stanovených právními předpisy, a podle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 12. 2017, č. j. 4 As 199/2017-30, je uzavření takového pojištění přitěžující
okolností. Krajský soud dále odmítl námitku žalobkyně, že žalovaný měl při uložení sankce
přihlížet k době, která uplynula od spáchání správního deliktu, a že nikterak nezdůvodnil rozdíl
v pokutě, kterou uložil žalobkyni a kterou před tím uložil P. S.
[7] Krajský soud označil za nedůvodnou rovněž námitku, podle níž nebyly splněny podmínky
podle §125f odst. 2 písm. c) zákona o silničním provozu, totiž že v souvislosti s porušením
pravidel mělo dojít k dopravní nehodě. Podle krajského soudu P. S. při zjištění přestupku
policistům žádnou nehodu nehlásil, neučinil tak ani v průběhu přestupkového řízení
(ani prostřednictvím zmocněnce na ústním jednání), pouze v podání ze dne 29. 11. 2016 bez
opory v jakýchkoliv důkazech odkazoval na rýhu na pravém předním blatníku, která však není
na fotografické dokumentaci pořízené policisty na místě samém patrná. Krajský soud rovněž
odmítl námitku, že se správní orgány měly v rozhodnutích vypořádat s tvrzením, že P. S. nesl
větší obnos peněz do banky a jednal v krajní nouzi. Toto tvrzení by mělo podle krajského soudu
význam v řízení o přestupku P. S., avšak ten sám nakonec prohlásil, že on vozidlo na místě
nezaparkoval, pouze jej vyzvedával.
[8] Nedůvodná pak byla podle krajského soudu i námitka, že z výroku správního rozhodnutí
nejsou patrné všechny znaky dané skutkové podstaty a že výrok neobsahuje všechna ustanovení,
podle kterých správní orgány rozhodovaly. Krajský soud přitom odkázal na usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 - 46, podle něhož
v případech, kdy ve výrokové části rozhodnutí správní orgán neuvede všechna ustanovení,
která zakládají porušenou právní normu, bude třeba v každém jednotlivém případě posoudit
závažnost takového pochybení. Podle krajského soudu v daném případě není pochybností o tom,
jaké povinnosti svým jednáním žalobkyně porušila, a proto se jednalo o výrok dostatečně určitý.
Ve výroku napadeného rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu je specifikováno
slovním popisem i odkazy na §125f odst. 1, §10 odst. 3, §4 písm. c) a §125c odst. 1 písm. k)
zákona o silničním provozu porušení povinností žalobkyní, resp. nezjištěným řidičem vozidla.
[9] Konečně krajský soud neshledal důvodnou ani námitku neústavnosti skutkové podstaty
podle §10 odst. 3 zákona o silničním provozu, kterou již přezkoumal v nálezu ze dne 16. 5. 2018,
sp. zn. Pl. ÚS 15/16, také Ústavní soud.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[10] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu blanketní kasační
stížností, kterou po výzvě Nejvyššího správního soudu doplnila uvedením důvodů,
pro které rozsudek krajského soudu napadá.
[11] Podle stěžovatelky krajský soud nesprávně posoudil právní otázku a rozhodl v rozporu
s judikaturou, pokud jde o posouzení přezkoumatelnosti uložené pokuty. Stěžovatelka v žalobě
namítala, že správní orgán vůbec nezohlednil kritéria podle §125e odst. 2 zákona o silničním
provozu, nezohlednil délku vedeného řízení a naopak považoval obhajobu za přitěžující okolnost.
Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že krajský soud považoval její odkaz na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 11. 2018, č. j. 5 As 182/2016-30, za nepřiléhavý,
neboť podle krajského soudu v tehdejším případě nebyla pokuta odůvodněna vůbec.
Stěžovatelce není zřejmé, v čem se tehdejší věc liší od jejího případu, v němž správní orgán toliko
odcitoval zákonná kritéria, totiž že přihlédl k závažnosti správního deliktu, ke způsobu jeho
spáchání a jeho následkům, a k okolnostem, za nichž byl spáchán, přičemž tato kritéria dále
ani slovem nezvažoval či blíže neodůvodnil.
[12] Krajský soud, pokud jde o hodnocení toho, zda má správní orgán přihlížet k délce řízení
při stanovení výše pokuty, podle stěžovatelky přehlédl, že řízení o přestupku je svého druhu
řízením o trestním obvinění, přičemž dle §39 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), se při stanovení druhu trestu a jeho
výměry přihlíží mimo jiné i k době, která uplynula od spáchání trestného činu a k délce trestního
řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouho. Podle stěžovatelky je trestní předpisy nutné analogicky
vztahovat na řízení o přestupcích. Stěžovatelka pak poukázala na to, že Evropský soud pro lidská
práva (dále jen „ESLP“) mezi přestupky a trestnými činy nerozlišuje, obě tyto kategorie
protiprávních jednání naplňují pojem „trestní obvinění“.
[13] Krajský soud v napadeném rozsudku sice konstatoval, že volba procesní taktiky je právem
obviněného, avšak toto přitěžující kritérium sám nahradil tím, že si stěžovatelka platí pojištění
proti pokutám, přičemž právě tato okolnost svědčí o jejím negativním vztahu k respektu
k povinnostem. Stěžovatelka namítá, že si žádné pojištění proti pokutám neplatí, tvrzení
krajského soudu je nepravdivé a stěžovatelka podá žalobu na ochranu své dobré pověsti.
Stěžovatelka může prokázat, že si žádné pojištění neplatí, jde o nepravdivé, účelové a spekulativní
tvrzení soudu. Navíc takovou okolnost správní orgán žalobkyni k tíži nekladl, učinil-li by tak,
požadovala by stěžovatelka, aby se stala předmětem dokazování. Podle stěžovatelky nelze
akceptovat postup, kdy správní orgán klade žalobci k tíži jednu přitěžující okolnost, která je
zjevně nezákonná, a krajský soud tento postup omluví tím, že domyslí jinou přitěžující okolnost,
která nebyla předmětem tvrzení správního orgánu, a žalobce se tak proti ní nemohl řádně bránit.
[14] Stěžovatelka dále v kasační stížnosti namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku,
neboť krajský soud se podle ní nijak nevyjádřil k námitce, že správní orgán uložil řidiči v příkaze
pokutu ve výši 1 500 Kč, avšak žalobkyni za totéž jednání pokutu 2 500 Kč, přičemž tento
neodůvodněný rozdíl správní orgán nevysvětlil.
[15] Krajský soud pak měl aprobovat nepřezkoumatelné rozhodnutí, pokud jde o vypořádání
námitek stěžovatelky, že v souvislosti s porušením vytýkaných pravidel došlo k dopravní nehodě.
Podle stěžovatelky nebylo na krajském soudě, aby posuzoval, zda k dopravní nehodě došlo či
nikoliv, krajský soud měl pouze uvážit, zda se s touto skutečností správní orgán vypořádal
přezkoumatelným způsobem.
[16] Konečně stěžovatelka v kasační stížnosti rozporuje to, jak se krajský soud vypořádal
s námitkou absence relevantních zákonných ustanovení ve výroku správního rozhodnutí.
Konkrétně stěžovatelka namítá, že ustanovení §125e odst. 2 zákona o silničním provozu, tedy
pravidlo normující ukládání sankce, není ve výroku rozhodnutí ani odůvodnění uvedeno vůbec.
Krajský soud se podle stěžovatelky k této námitce nevyjádřil, a rozsudek je proto
nepřezkoumatelný. Pokud by Nejvyšší správní soud považoval text odůvodnění napadeného
rozsudku za vypořádání této námitky, pak stěžovatelka namítá, že takové vypořádání představuje
nesprávné posouzení právní otázky, neboť je opět v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 11. 2018, č. j. 5 As 182/2016-30.
[17] S ohledem na výše uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k novému řízení.
[18] Žalovaný na podanou kasační stížnost nereagoval.
III. Posouzení kasační stížnosti
[19] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[20] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná, a to v části, v níž stěžovatelka napadá hodnocení krajského soudu
stran odůvodnění uložené výše pokuty ze strany správního orgánu a žalovaného.
[21] Stěžovatelka založila kasační stížnost na celé řadě námitek, přičemž většinu z nich
Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako nedůvodnou. To se týká tvrzení stěžovatelky, že do výše
pokuty je třeba promítat nepřiměřenou délku řízení, resp. dobu, která uplynula od spáchání
přestupku, a to na základě analogického použití ustanovení trestního zákoníku, a že krajský soud
tuto skutečnost přehlédl, resp. ignoroval to, že řízení o přestupku je rovněž řízením o trestním
obvinění. Takto podle stěžovatelky na přestupkové jednání a řízení o něm nahlíží i judikatura
ESLP. Nejvyšší správní soud k tomu předně uvádí, že krajský soud se s touto námitkou
vypořádal v bodě 28. rozsudku tak, že zákon tuto formu zmírnění sankce nepředpokládá;
navzdory tomu krajský soud provedl hodnocení přiměřenosti délky řízení a konstatoval,
že s ohledem na procesní jednání žalobkyně, které bylo svou povahou obstrukční,
jakož i na procesní jednání původně podezřelého z přestupku P. S., který byl členem
představenstva žalobkyně, byla celková délka řízení, která nedosáhla jednoho roku, přiměřená.
Nejvyšší správní soud se s hodnocením krajského soudu ztotožňuje a dále doplňuje,
že přestupkové řízení je skutečně z pohledu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“) řízením o trestním obvinění, nicméně z judikatury ESLP neplyne
výslovný požadavek, aby smluvní státy v trestních řízeních „kompenzovaly“ nepřiměřenou délku
řízení zmírněním trestu nebo dokonce zastavením řízení. „Ačkoliv tato možnost v některých státech
existuje (Švýcarsko, Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Německo nebo Norsko), Soud z článku 6 Úmluvy
nikdy nevyvodil právo jednotlivce na zmírnění trestu nebo zastavení řízení. Z judikatury ESLP, ani jeho
předchůdce Komise, tudíž pro státy nikterak nevyplývá povinnost tuto alternativu zvolit. Stát může zvolit tento
způsob kompenzace dobrovolně, zásadně se tím však nezbaví případné odpovědnosti za porušení článku
6 Úmluvy.“ (srov. Pospíšil, I., Popovičová, L. Excesivní délka trestního řízení jako důvod pro jeho
zastavení: prezidentská fikce a soudní realita. Státní zastupitelství, roč. 2013, č. 2, str. 10 – 17,
a tam citovanou judikaturu). S ohledem na to, že tato forma „kompenzace“ neplyne přímo
z práva na přiměřenou délku řízení, Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že tato
forma „kompenzace“ porušení práva na přiměřenou délku řízení by musela být založena přímo
na rozhodnutí zákonodárce, což učinil výslovně toliko pro ukládání trestů v trestním řízení.
[22] Rovněž námitku týkající se rozdílu mezi výší pokuty, která byla původně příkazem
uložena P. S. (1 500 Kč), a výší pokuty uložené v nyní posuzované věci žalobkyni (2 500 Kč)
považuje Nejvyšší správní soud za řádně vypořádanou ze strany krajského soudu (bod 28.
rozsudku) a rovněž v tomto případě s jeho hodnocením souhlasí. Není důvodu, aby výše pokuty
nepravomocně uložené domnělému pachateli přestupku byla totožná s výší pokuty posléze
uložené provozovateli vozidla, který porušil svou povinnost podle §10 odst. 3 zákona o silničním
provozu. Formálně vzato se jedná o odlišné přestupky (resp. správní delikt a přestupek), které
jsou založeny na jiné formě odpovědnosti a rovněž je možné odlišně hodnotit osobu pachatele,
závažnost deliktu, způsob spáchání atd. Nejvyšší správní soud proto neshledává ani důvodu, proč
by správní orgán měl v takovém případě odůvodňovat rozdílnou výši pokuty, kterou
nepravomocně uložil obviněnému z přestupku v jiném řízení, který nota bene podle dokazování
obviněný nakonec ani nespáchal.
[23] Pokud jde o posouzení námitky, že porušení pravidel silničního provozu souviselo
s dopravní nehodou a v daném případě mělo být naplněno ustanovení §125f odst. 2 písm.
c) zákona o silničním provozu, které vylučuje postih provozovatele vozidla, pak i v tomto případě
se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s hodnocením krajského soudu. Především je třeba uvést,
že sama stěžovatelka ve správním řízení takové tvrzení nevznesla. Stěžovatelka nyní vychází
z toho, že v řízení proti P. S. jeho zmocněnec v podání ze dne 29. 11. 2016 zmínil existenci rýhy
v laku, a z toho zřejmě dovozuje, že správní orgán měl v řízení proti stěžovatelce toto tvrzení
vypořádat. Nejvyšší správní soud má za to, že správní orgán neměl důvodu pouhou zmínku o
rýze v laku, kterou vznesl zmocněnec P. S., jakkoliv spojovat s tím, že toto tvrzení má snad
implikovat tvrzení o dopravní nehodě, ke které by došlo v důsledku porušení pravidel provozu
(toliko rýha v laku ještě automaticky neindikuje dopravní nehodu, nota bene takovou, k níž by
došlo v důsledku porušení zákazu zastavení). Proto nebylo povinností správního orgánu, ani
žalovaného, se s tvrzením o rýze v laku, které zaznělo v řízení proti P. S., jakkoliv vypořádávat, a
správní rozhodnutí proto nemohou být z důvodu absence takové úvahy nepřezkoumatelná.
Pokud sama stěžovatelka toto tvrzení vznesla poprvé až v žalobě, nelze jí to klást v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10
As 24/2015-71) k tíži, ovšem pak je celkem logické, že tuto námitku poprvé vypořádal až krajský
soud.
[24] Jak již však bylo uvedeno, Nejvyšší správní soud považuje za důvodnou kasační námitku
týkající se toho, jak krajský soud posoudil a aproboval zdůvodnění výše uložené pokuty.
[25] Nejvyšší správní soud se ze správního spisu seznámil s rozhodnutími správního orgánu
i žalovaného. Správní orgán ve svém rozhodnutí doslova uvedl, že „…přihlédl k závažnosti správního
deliktu, ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, a k okolnostem, za nichž byl spáchán. V daném případě
se jedná o správní delikt, kterým došlo k porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích. Za přitěžující
okolnost hodnotí správní orgán účelové a obstrukční jednání obviněné právnické osoby, která ve snaze vyhnout
se postihu za správní delikt oznámila jako provozovatele vozidla správnímu orgánu osobu, jež je sdělována jako
přestupce i jiným správním orgánům na území ČR a kterou není možné, jak vyplývá ze zprávy Policie ČR
a z šetření správního orgánu, kontaktovat. Tímto považuje správní orgán uloženou sankci za přiměřenou
a dostatečně odůvodněnou ke splnění výchovného účelu, který je uloženou sankcí sledován“.
[26] Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí konstatoval, že „v rámci přezkoumání věci …posoudil
i výši sankce – pokuty, která byla uložena na samé horní hranici zákonem stanoveného rozpětí (zákonem
stanovené rozpětí je u pokuty 1 500 Kč až 2 500 Kč), kdy tuto, s ohledem na účelové a obstrukční jednání
provozovatele při sdělení osoby řidiče, shledal za přiměřenou a v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně řádně
a dostatečně odůvodněnou“. Krajský soud v napadeném rozsudku tento postup sice odmítl s tím,
že volba procesní taktiky je právo obviněného, nikoliv přitěžující okolnost, avšak dále
konstatoval, že lze přihlédnout k okolnosti, že stěžovatelka ještě před spácháním deliktu uzavřela
smlouvu v rámci tzv. pojištění proti pokutám za dopravní přestupky, což krajský soud dovodil
ze svědeckých výpovědí uskutečněných v řízení proti P. S. a „z celého správního a soudního řízení“
(bod 28. odůvodnění napadeného rozsudku). Pokud jde o stěžovatelčinu žalobní námitku, týkající
se absence zkoumání kritérií vyplývajících z §125e odst. 2 zákona o silničním provozu
a podpořenou odkazem na rozsudek Nejvyššího právního soudu ze dne 30. 11. 2018,
č. j. 5 As 182/2016-30, krajský soud ji odmítl s tím, že odkazovaný případ není přiléhavý,
neboť v něm pokuta nebyla odůvodněna vůbec.
[27] Nejvyšší správní soud se s hodnocením krajského soudu neztotožňuje a je názoru,
že odůvodnění výše uložené pokuty ze strany správního orgánu i žalovaného bylo
nepřezkoumatelné, jakož i to, že výše uložené pokuty byla založena na nezákonných kritériích.
Již v rozsudku ze dne 20. 4. 2006, č. j. 4 As 14/2005-84, Nejvyšší správní soud uvedl, že „řádné
odůvodnění ukládané sankce v případě správního trestání je základním předpokladem pro přezkoumatelnost
úvahy, kterou byl správní orgán při svém rozhodování veden. Zohledněním všech hledisek, jež lze v konkrétní věci
považovat za relevantní, pak určuje míru zákonnosti stanoveného postihu. (…) Jednotlivé logické kroky,
které vedly správní orgán ke stanovení konkrétní výše pokuty, je přitom třeba formulovat precizně a jednoznačně,
aby odůvodnění stanovené výše pokuty bylo přezkoumatelné. Hodnocení individuální povahy protiprávního jednání
musí přitom rozlišovat zvažované okolnosti na přitěžující a polehčující.“ V rozhodnutí o uložení správní
sankce proto musí být zohledněna všechna zákonná kritéria, která musí být formulována precizně
a jednoznačně a musí být dostatečně individualizována. Nejvyšší správní soud sice dává za pravdu
krajskému soudu v tom, že ve věci rozhodované Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne
30. 11. 2018, č. j. 5 As 182/2016-30, nebyla kritéria vyplývající z §125e odst. 2 zákona i silničním
provozu zvažována vůbec, to však nic nemění na tom, že v nyní posuzovaném případě správní
orgán v odůvodnění toliko tato kritéria vyjmenoval, aniž by provedl alespoň jejich základní
aplikaci, a tedy náležitou individualizaci na případ stěžovatelky; jinými slovy v rozhodnutí
správního orgánu, jakož i žalovaného, absentuje jakákoliv, byť jen stručná, úvaha o tom, jak
vyjmenovaná zákonná kritéria (závažnost správního deliktu, zejména způsob jeho spáchání, jeho
následky a okolnosti, za nichž byl správní delikt spáchán) dopadají na případ stěžovatelky. Jak již
uvedeno, nepostačí toliko prosté vyjmenování těchto zákonných kritérií, aniž by odůvodnění
obsahovalo alespoň stručné zdůvodnění, proč a jak tato kritéria dopadají na individuální případ
obviněného. Naopak jedinou individualizaci těchto kritérií správní orgán provedl tak,
že za přitěžující okolnost považoval procesní obstrukční taktiku stěžovatelky ve správním řízení,
což akceptoval i žalovaný.
[28] Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje fakt, že jednání stěžovatelky bylo
obstrukčním, zjevně s cílem se uložené sankci za protiprávní jednání vyhnout, což Nejvyšší
správní soud již konstatoval výše v bodě [21] tohoto rozsudku. Obstrukční taktika užitá
obviněným či jeho zmocněncem v průběhu správního řízení však nemůže být správním orgánem
použita jako přitěžující okolnost při stanovení sankce za přestupek (správní delikt). Výše pokuty
má odrážet závažnost přestupku, způsob jeho spáchání, následky a okolnosti, za nichž byl
spáchán. Uložená sankce se proto musí vázat toliko na posouzení protiprávního jednání,
za které je obviněný trestán, a okolnosti jeho spáchání, nikoliv na procesní taktiku, byť sebevíce
obstrukční, užitou v průběhu řízení ze strany obviněného. Tento závěr již ostatně výslovně plyne
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2017, č. j. 4 As 199/2017 - 30, čehož si byl
krajský soud vědom, neboť na tento rozsudek sám odkázal a výslovně uvedl, že procesní taktika
je právem obviněného, nikoliv přitěžující okolností. Krajský soud však sám shledal jinou
přitěžující okolnost ve skutečnosti, že stěžovatelka ještě před spácháním protiprávního jednání
uzavřela tzv. pojištění proti pokutám, což mělo dle krajského soudu svědčit o jejím celkově
negativním vztahu k dodržování povinností stanovených právními předpisy. Vyšel tak z obiter
dicta výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který připustil, že přitěžující
okolností může být uzavření tzv. pojištění proti pokutám za dopravní přestupky; tento rozsudek
však výslovně uvedl, že tato skutečnost musí být v řízení postavena najisto. Krajský soud
v daném případě tuto přitěžující okolnost dovodil ze svědeckých výpovědí policistů učiněných
v řízení proti P. S. a dle krajského soudu měla plynout i z celého správního a soudního řízení. Jak
Nejvyšší správní soud ověřil ze svědeckých výpovědí, jejich obsah se týkal toliko P. S. a toho, že
na místě samém tvrdil, že on má uzavřeno pojištění proti pokutám; v řízení před správním
orgánem, žalovaným, ani před soudem nepadlo, natož aby bylo prokázáno, že stěžovatelka
takovým pojištěním skutečně před jednáním, které jí bylo kladeno za vinu, disponovala. Nejvyšší
správní soud sice v osobách zastupujících stěžovatelku identifikuje osoby, které jsou mu z jiných
četných řízení známy jako osoby, jež opakovaně zastupují pachatele dopravních přestupků a kteří
disponují zmíněným „pojištěním“, tato skutečnost však nepostačuje k tomu, aby byla vůči
stěžovatelce uplatněna přitěžující okolnost v podobě uzavřené smlouvy o takovém pojištění,
neboť tato skutečnost nebyla v řízení před správním orgánem, žalovaným ani soudem prokázána.
[29] Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že krajský soud při přezkumu sankce,
při jejímž uložení správní orgán nezákonně aplikoval přitěžující okolnost (procesní obstrukce
v přestupkovém řízení), nemůže nezákonnost správního rozhodnutí zhojit tím, že shledá
přitěžující okolnost v jiných skutečnostech, navíc v řízení neprokázaných. Nejvyšší správní soud
proto shledal, že samotné rozhodnutí krajského soudu je z tohoto důvodu nezákonné.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud pochybil, pokud na základě výše
uvedených důvodů nepřistoupil ke zrušení rozhodnutí žalovaného a sám navíc rozhodování
zatížil nezákonností, když označil za přitěžující okolnost odůvodňující výši uložené pokuty
skutečnost, která nebyla v řízení prokázána. Nejvyšší správní soud proto rozsudek krajského
soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil.
[31] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení
před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního
orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by krajský soud – v souladu se shora
vysloveným závazným právním názorem - neměl jinou možnost, než rozhodnutí žalovaného
zrušit. Nejvyšší správní soud proto přistoupil i ke zrušení rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc
k dalšímu řízení (§78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu (§78 odst. 5 s. ř. s.). V něm je povinen se znovu zabývat výší
uložené pokuty a do svých úvah zahrnout a náležitě individualizovat zákonná kritéria pro její
uložení. Jako přitěžující okolnost přitom nemůže použít obstrukční jednání stěžovatelky,
kterého se dopustila v průběhu správního řízení, a pokud by chtěl uplatnit jako přitěžující
okolnost existenci tzv. pojištění proti pokutám, musel by tuto skutečnost v souladu s procesními
pravidly ovládajícími dokazování náležitě prokázat.
[32] Podle §110 odst. 3, věty druhé, s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatelka měla ve věci úspěch, podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. jí tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložila, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
[33] Náklady řízení stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti tvoří zaplacený soudní poplatek
ve výši 5 000 Kč a odměna advokáta ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby v podobě
sepsání kasační stížnosti [§7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu
(písemné podání nebo návrh ve věci samé)], a jeden režijní paušál 300 Kč za jeden úkon právní
služby dle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Celkem tedy náklady řízení o kasační stížnosti činí
částku 8 400 Kč. Náklady řízení o žalobě tvoří soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a odměna
advokáta ve výši 9 300 Kč za tři úkony právní služby [§7 a §9 odst. 4 písm. d) s přihlédnutím
k ustanovení §11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení
nebo obhajoby na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb, písemné podání nebo návrh
ve věci samé, účast na jednání před soudem)], a tři režijní paušály po 300 Kč za tři úkony právní
služby dle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Celkem tedy náklady řízení o žalobě činí 13 200 Kč.
Celková výše nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti tedy činí 21 600 Kč. Žalovaný
je povinen zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení v této výši k rukám jejího zástupce,
Mgr. Václava Voříška, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu