ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.111.2019:39
sp. zn. 9 Azs 111/2019 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Pavla Molka a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: N. V. H., zast. Mgr.
Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
zahraničních věcí, se sídlem Loretánské nám. 101/5, Praha 1, proti rozhodnutí ministra
zahraničních věcí ze dne 16. 4. 2018, č. j. 106769-3/2018-OPL, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2019, č. j. 51 A
27/2018 - 48,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2019, č. j. 51 A 27/2018 - 48,
se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále též „zastupitelský úřad“) zamítlo usnesením
ze dne 21. 12. 2017, č. j. 3839/2017-HANOI-10, žádost žalobce o upuštění od povinnosti
osobního podání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání (zaměstnaneckou kartu)
a zastavilo řízení o této žádosti podle §169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobce dle uvážení zastupitelského úřadu nesplnil podmínky
pro upuštění od povinnosti osobního podání.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, který žalovaný zamítl shora označeným
rozhodnutím. Ztotožnil se se závěrem zastupitelského úřadu, že žalobcova situace
neodůvodňovala upuštění od osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. Žalovaný
konstatoval, že neúspěšné pokusy žadatele registrovat se přes systém Visapoint či předpoklad,
že registrace nedosáhne ani následně telefonicky, nejsou důvodem pro upuštění od osobního
podání žádosti. Skutečnost omezené možnosti dosáhnout osobního objednání nebyla
nepřiměřená a znamenala pouze to, že někteří žadatelé termín získali a jiní nikoli. Žalobce
pak nedoložil žádné zdravotní či jiné důvody, které by mu bránily v osobním dostavení
se k podání žádosti, a bylo zcela na správním uvážení zastupitelského úřadu, zda žádosti žalobce
vyhoví či nikoli.
[3] Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) v záhlaví označeným
rozsudkem zrušil rozhodnutí žalovaného i usnesení zastupitelského úřadu a vrátil věc žalovanému
k dalšímu řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že tato rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná
pro nedostatek důvodů. Zastupitelský úřad totiž nijak nereagoval na tvrzení žalobce,
že od 31. října 2017 nefungoval systém Visapoint a od 9. listopadu 2017 byl uzavřen zastupitelský
úřad, což žalobci znemožnilo sjednat si termín pro podání žádosti o zaměstnaneckou kartu
osobně. Toto pochybení neodstranil ani žalovaný v rozhodnutí o rozkladu. Krajský soud
správním orgánům vytkl zejména chybějící výklad pojmu „odůvodněný případ“ (jako důvod
pro upuštění od osobního podání žádosti o pobytové oprávnění podle §169d odst. 3 zákona
o pobytu cizinců) ve vztahu k individuálním okolnostem žalobcova případu. Krajský soud
žalovanému dále vytkl blíže neodůvodněný závěr, že omezení provozu zastupitelského úřadu
není důvodem pro upuštění od osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. Dle názoru
krajského soudu žalovaný nepřípustně zúžil rozsah případů odůvodňujících upuštění
od osobního podání žádosti na zdravotní a sociální důvody. Krajský soud dospěl s odkazem
na judikaturu Nejvyššího správního soudu k závěru, že i „nefunkčnost sjednávacího systému bez toho,
aniž by byl stanoven náhradní způsob objednání, obecně zakládá objektivní překážku, pro kterou žadatelé
nemají možnost sjednat si termín pro osobní podání žádosti o pobytové oprávnění.“ Ani přechod na nový
objednávací systém by neměl vést k tomu, že žadatelé nebudou mít téměř po celý měsíc možnost
sjednat si termín pro osobní podání žádosti. Krajský soud dále konstatoval, že žalovaný nevzal
v úvahu omezenou časovou platnost dokladů, které žadatelé k žádostem o povolení k pobytu
přikládají. V závěru svého rozhodnutí podotkl, že při posuzování žádosti o upuštění od osobního
podání žádosti o pobytové oprávnění nelze zkoumat, zda bude konkrétní žádost úspěšná
z hlediska stanoveného počtu cizinců, jimž České republika umožní na svém území pracovat.
II. Kasační stížnost
[4] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Stěžovatel mj. trvá na tom, že krátkodobé omezení objednávání žadatelů o pobytové oprávnění
spojené s přechodem na nový objednací systém není případem odůvodňujícím upuštění
od osobního podání žádosti. I pokud by stěžovatel připustil, že krátkodobý, jasně časově
ohraničený výpadek registračního systému je důvodem pro upuštění od osobního podání žádosti,
nepřekročil v žalobcově případě meze správního uvážení. Stěžovatel dále označil část
odůvodnění napadeného rozsudku za nesrozumitelnou. Krajský soud mu totiž vytýkal, že mezi
„odůvodněné případy“ pro upuštění od osobního podání žádosti zahrnul pouze zdravotní
a sociální důvody, což však neodpovídá odůvodnění rozhodnutí o rozkladu, v němž žalovaný
připustil, že uvedený pojem může zahrnovat i překážky na straně zastupitelského úřadu.
Konečně namítl, že krajský soud nenařídil jednání, ačkoli ve vyjádření k žalobě nesouhlasil
s rozhodnutím věci bez jednání.
[5] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že doložil již v řízení před
správními orgány nemožnost osobního podání žádosti v rozhodném období, když zastupitelský
úřad zrušil objednávání pomocí systému Visapoint a nezveřejnil nový systém objednávání
k osobnímu podávání žádostí. Tento stav žalobce považuje za nezákonný a dostatečný
pro vyhovění žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti.
[6] Stěžovatel v replice k vyjádření předestřel, že v době podání žádosti žalobce již systém
Visapoint ani žádný obdobný systém nefungoval a omezení registrace pro osobní podání žádosti
o dlouhodobý pobyt bylo technickým opatřením, časově ohraničeným a sledujícím legitimní cíl,
v němž nebyly překročeny meze nutné pro danou situaci. Stěžovatel navíc nepředložil důkazy
týkající se jeho opakovaných neúspěšných registrací k osobnímu podání žádosti. Skutečnost,
že se právní zástupce marně pokoušel o registraci v případě ostatních svých klientů vietnamské
státní příslušnosti, je irelevantní. Má za to, že žalobce měl vyčkat a před podáním žádosti
o upuštění od povinnosti osobního podání využít možnosti registrace prostřednictvím nového
systému. Žádost tak podal předčasně.
III. Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[8] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[9] Při posuzování předmětné věci vycházel z rozsudků ze dne 13. 3. 2019,
č. j. 6 Azs 30/2019 - 29, ze dne 21. 3. 2019, č. j. 10 Azs 39/2019 - 61, a ze dne 9. 5. 2019,
č. j. 4 Azs 86/2019 - 38, v nichž zdejší soud řešil téměř totožné případy. Rozhodující senát nemá
důvod se od závěrů v nich uvedených odchýlit.
[10] Stěžovatel namítal, že krajský soud rozhodl bez jednání, ačkoli nařízení jednání navrhl.
Podle §51 odst. 1 s. ř. s. platí, že soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně
navrhli, nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů
od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
Ze soudního spisu je patrno, že stěžovatel ve svém podání ze dne 18. 6. 2018 navrhl ve věci
jednání nařídit. Nejvyšší správní soud přitom dlouhodobě judikuje, že rozhodne-li krajský soud
o žalobě bez jednání, ačkoli s tím účastníci řízení nesouhlasí, zatíží řízení vadou, která může
mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé (např. rozsudek ze dne 29. 11. 2005,
č. j. 4 As 46/2004 - 58).
[11] Rozhodnutí ve věci mimo jednání, a to i za situace, že toto jednání strany navrhují,
by samo o sobě bylo zcela v souladu se zákonem v případě, že by krajský soud dospěl
ke správnému závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, jak předpokládá
§51 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud však shledal
i v daném případě (stejně jako ve shora citovaných rozsudcích), že krajský soud dospěl
k nesprávnému závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného. Odůvodnění rozsudku
krajského soudu tak shledal vnitřně rozporné, tzn. nepřezkoumatelné. Krajský soud totiž
stěžovateli na jednu stranu vytkl, že se nezabýval tím, zda lze, popřípadě proč nelze, omezení
fungování objednávacího systému považovat za „odůvodněný případ“ pro upuštění
od povinnosti osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu (body 26. a následující
odůvodnění napadeného rozsudku), hned nato však zkritizoval závěr správních orgánů,
že „žalobcem namítané objektivní okolnosti na straně zastupitelského úřadu v podobě omezení jeho provozu
nelze pod odůvodněné případy podřadit“ (body 38. a následující téhož rozsudku). Takové odůvodnění
nemůže obstát. Pokud má být vadou správního rozhodnutí chybějící výklad neurčitého pojmu
obsaženého v zákoně, nelze mu zároveň vytýkat, že tento pojem interpretuje nesprávně.
V takovém případě nelze konstatovat nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů,
neboť nepřezkoumatelný závěr nelze zároveň věcně přezkoumat (srov. rozsudek ze dne
13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91). Pokud tedy krajský soud úvahy žalovaného přezkoumal,
přesto však učinil závěr o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a s odkazem
na §76 odst. 1 s. ř. s. rozhodl věc bez nařízení jednání, zatížil tím své rozhodnutí vadou mající
vliv na zákonnost. V dalším řízení bude krajský soud povinen přezkoumat zákonnost rozhodnutí
žalovaného a jeho právního posouzení věci.
[12] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že krajský soud považoval za žalovaného ministra
zahraničních věcí, který však není samostatným správním orgánem. Směřuje-li žaloba proti
rozhodnutí vedoucího ústředního orgánu státní správy, je žalovaným tento ústřední orgán. Toto
pochybení však nemohlo mít samo o sobě vliv na zákonnost rozhodnutí krajského soudu,
neboť ministr zahraničních věcí je funkční složkou Ministerstva zahraničních věcí, a krajský soud
tak fakticky jednal s Ministerstvem zahraničních věcí, byť jako žalovaného označoval ministra.
[13] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto rozsudek krajského
soudu podle §110 odst. 1, věty prvé, s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude
krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.)
[14] Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnost (§110 odst. 3, věta první, s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu