ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.293.2019:32
sp. zn. 9 Azs 293/2019 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: A. H.,
zast. Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 1. 7. 2019, č. j. OAM-753/DS-PR-P13-2019, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2019, č. j. 60 Az 45/2019 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátu se sídlem
Šlejnická 1547/13, Praha 6, se p ři zn áv á odměna za zastupování žalobce v řízení
o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“), rozhodnutím
ze dne 1. 7. 2019, č. j. OAM-753/DS-PR-P13-2019, zastavilo řízení o žádosti žalobce o udělení
mezinárodní ochrany podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neboť jeho žádost byla dle §10a odst. 1 písm. b) zákona
o azylu nepřípustná. Zároveň bylo rozhodnuto, že státem příslušným k přijetí žalobce zpět
podle čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013,
kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti
o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní
příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), je Italská republika.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen
„krajský soud“), který ji nyní napadeným rozsudkem zamítl. V něm konstatoval, že namítané
články 8 až 15 nařízení Dublin III se vztahují k úzce specifikovanému okruhu osob, pro něž jsou
tyto články zamýšleny a které by skutečně v důsledku své aplikace mohly způsobit změnu
příslušnosti státu, jenž by následně o žádosti o mezinárodní ochranu rozhodoval. Jedná se
například o osoby nezletilé, rodinné příslušníky nebo o další podmínky plynoucí z cizincovy
situace a statusu, které však v této věci vůbec nepřicházely v úvahu. Aplikovatelnost předmětných
článků nelze chápat tak, že by ji správní orgány musely jednotlivě výslovně zdůvodňovat.
Žalovaný v napadeném rozhodnutí shrnul všechny podstatné skutečnosti pro neaplikovatelnost
těchto článků a následně jejich aplikovatelnost souhrnně vyloučil. Články 8 až 11 nařízení Dublin
III nemohly být v případě žalobce použity, jelikož se týkají nezletilých žadatelů, kteří mají
na území EU rodinné příslušníky nebo příbuzné. Vzhledem k věku žalobce narozeného dne
20. 8. 1989 nepřipadala aplikace těchto článků v úvahu. Články 12 až 14 nařízení Dublin III
umožňují, aby příslušnost k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu připadla členskému státu,
který primárně umožnil vstup nebo pobyt žadatele na území členských států EU. Tyto články
také nebylo možné aplikovat, jelikož žalobce ani netvrdil, že by byl aktuálně či v minulosti
držitelem povolení k pobytu nebo víza uděleného některým z členských států. Žalobce uvedl,
že z Pákistánu odcestoval v roce 2007 přes Írán do Turecka, kde se dle svých slov zdržel tři roky.
Poté pěšky pokračoval do Řecka, kde požádal o azyl a na jeho území pobýval asi tři roky. Azyl
mu v Řecku udělen nebyl, proto odešel do Itálie, kde také požádal o azyl. Na území Itálie
se zdržel čtyři roky a dle jeho slov mu byl azyl zamítnut i v Itálii, proto se rozhodl dne 1. 6. 2019
z Itálie odejít a zamířil do Německa. Dne 2. 6. 2019 pak byl zadržen Policií ČR. Ani čl. 15
nařízení Dublin III nelze v případě žalobce aplikovat, neboť žádost o mezinárodní ochranu
nepodal na území ČR. Žalobce tedy nesplňuje podmínky pro zařazení ani do jednoho
z vymezených okruhů oprávněných osob v článcích 8 až 15 nařízení Dublin III, a žalovaný tedy
nebyl povinen v napadeném rozhodnutí jednotlivě u každého článku zvlášť zdůvodňovat,
z jakého důvodu jej neaplikuje. Zároveň soud podotkl, že se žalobce již nenachází na území ČR,
neboť byl dne 19. 7. 2019 na mezinárodním letišti v Bologni-G. Marconi předán příslušným
orgánům Itálie.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
podle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Trvá na tom, že se měl žalovaný vypořádat již v odůvodnění svého rozhodnutí
s jednotlivými kritérii nařízení Dublin III. Nedostatečné vypořádání splnění kritérií podle článků
8 až 15 nařízení Dublin III zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného a posouzení této
otázky krajským soudem nenaplňuje požadavek efektivního soudního přezkumu zakotvený
v preambuli nařízení Dublin III. Navrhuje proto, aby byl zrušen jak rozsudek krajského soudu
ve výroku I., tak rozhodnutí žalovaného a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Požádal také
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť jinak by musel vycestovat do Itálie.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti připomněl, že ve stěžovatelově případě bylo
namístě aplikovat „zbytkové“ kritérium vyjádřené v čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, přičemž dne
24. 6. 2019 obdržel informaci, že Itálie, jako stát určený podle tohoto kritéria, svou příslušnost
k posouzení stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu uznala. Žádný z článků 8 až 15
nařízení Dublin III na stěžovatele zjevně nedopadal, neboť čl. 8 se týká nezletilých osob,
což zcela jednoznačně není případ stěžovatele, čl. 9 až 11 se týká rodiny, což také není případ
stěžovatele, neboť přicestoval sám a nemá v ČR ani žádného rodinného příslušníka, čl. 12 až 14
se týkají víz, která stěžovateli nebyla udělena, a čl. 15 se týká žádosti o mezinárodní ochranu
v tranzitním prostoru letiště, což rovněž není stěžovatelova situace. Navrhl, aby byla kasační
stížnost zamítnuta jako nedůvodná, nedojde-li k zastavení řízení.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Nejvyšší správní soud (dále také „NSS“) posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Protože se jedná o kasační stížnost podanou ve věci udělení mezinárodní ochrany,
zabýval se NSS v souladu s §104a s. ř. s. nejprve tím, zda podaná kasační stížnost svým
významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a zda je tedy ve smyslu citovaného ustanovení
přijatelná. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního podrobně vyložil
v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační
stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech:
(1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně
vyřešeny judikaturou NSS; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[8] NSS neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní
pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení.
Ustálená a jednotná judikatura totiž poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační
námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[9] V řízení před krajským soudem i v řízení o kasační stížnosti vznáší stěžovatel jedinou
otázku, jak se měl žalovaný vypořádat se splněním kritérií podle článků 8 až 15 nařízení Dublin
III. Tuto otázku ve vztahu ke zjevné neaplikovatelnosti jednotlivých zde obsažených kritérií
podrobně rozebral krajský soud v bodech 17. a 18. svého rozsudku.
[10] Míru podrobnosti, s níž je namístě tato jednotlivá kritéria vypořádat, již ve své judikatuře
podrobně rozebral i Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku ze dne 8. 8. 2019,
č. j. 9 Azs 102/2019 - 40:
„[27] Zhodnocení (ne)aplikovatelnosti čl. 8 – 15 nelze chápat tak, že by správní orgány musely každý jednotlivý
článek výslovně zdůvodňovat zvlášť. Žalovaný shrnul všechny podstatné údaje pro posouzení jejich
(ne)aplikovatelnosti v napadeném rozhodnutí, přičemž následně souhrnně uvedl, že jejich aplikovatelnost vyloučil.
[28] Správní orgán má povinnost zdůvodnit (ne)aplikaci článků 8 – 15 nařízení Dublin III pouze tehdy,
dospěje-li sám k závěru, že je nutné některý z článků na daný případ aplikovat, případně jsou-li o jejich užití
důvodné pochybnosti. Nevyvstaly-li v průběhu řízení ani důvodné pochybnosti, není nutné, aby své úvahy na dané
téma v odůvodnění rozhodnutí výslovně uváděl (obdobně ve vztahu k systémovým nedostatkům rozsudek
rozšířeného senátu ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017 - 29, č. 3773/2018 Sb. NSS, či ve vztahu
k nicotnosti rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 12/2003 - 48, č. 319/2004 Sb. NSS).
[29] Žalovaný nebyl v napadeném rozhodnutí povinen výslovně zdůvodňovat, proč neaplikuje každý článek
kapitoly III nařízení Dublin III. Neměl-li žalovaný tuto povinnost, nemůže být ani žalobou napadené rozhodnutí
zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Pokud by však stěžovatel v průběhu řízení zmínil
jakékoli relevantní informace pro aplikaci čl. 8 – 15 nařízení Dublin III a žalovaný by neodůvodnil,
proč se rozhodl daný článek neaplikovat, bylo by jeho rozhodnutí zatíženo nepřezkoumatelností pro nedostatek
důvodů.“
[11] Sporná otázka tedy již byla dostatečně zodpovězena v dřívější judikatuře Nejvyššího
správního soudu. NSS tudíž neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání,
neboť kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou NSS, ani těch,
které jsou judikaturou řešeny rozdílně. Nebyl shledán důvod pro přistoupení k judikatornímu
odklonu. NSS neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování
ustálené a jasné soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo
procesního práva, proto kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[12] NSS nerozhodoval o žádosti stěžovatele o přiznání odkladného účinku, neboť o kasační
stížnosti bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení
a dalších nezbytných procesních úkonech. Je nicméně překvapivé, pokud zástupce stěžovatele
odůvodnil žádost o odkladný účinek snahou zabránit stěžovatelovu vycestování do Itálie,
přestože kasační stížnost spojenou s touto žádostí podal až tři měsíce po realizaci stěžovatelova
transferu do Itálie.
IV. Náklady řízení
[13] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nějž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[14] Usnesením krajského soudu ze dne 11. 7. 2019, č. j. 60 Az 45/2019 - 17, byl stěžovateli
ustanoven zástupcem z řad advokátů Mgr. Jindřich Lechovský, advokát se sídlem
Šlejnická 1547/13, Praha 6. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). NSS přiznal ustanovenému zástupci odměnu za jeden
úkon právní služby, a to podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů] ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5. téže vyhlášky],
k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč [§13 odst. 4 téže vyhlášky]. Ustanovený
zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty. Celková odměna tedy činí částku ve výši 4 114 Kč,
která mu bude vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu