ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.323.2018:38
sp. zn. 9 Azs 323/2018 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: V. P., zastoupený Mgr.
Gabrielou Kopuletou, advokátkou se sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1, proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se
sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 3. 8. 2018, č. j. 1 A 69/2018 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
II. Ustanovené zástupkyni žalobce, advokátce Mgr. Gabriele Kopuleté, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 3 400 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení žalobce
nese stát
Odůvodnění:
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 13. 7. 2018, č. j. KRPA-261395-14/ČJ-2018-000022,
rozhodla podle §124 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“), o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění
byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.
[2] Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že lhůta trvání zajištění byla stanovena
na 90 dnů, neboť je nutné pro stanovený cíl rozhodnutí (tj. správní vyhoštění) zajistit pro žalobce
náhradní cestovní doklad, který je pro realizaci tohoto opatření nezbytný. K tomu je třeba,
aby došlo k ověření totožnosti žalobce, teprve následně je možné žádat o vydání
náhradního cestovního dokladu. Doba vydání dokladu se mezi státy liší, obvykle se pohybuje
od 40 do 60 dnů. Nakonec žalovaná uvedla, že v případě žalobce existuje reálný předpoklad
realizace výkonu jeho vyhoštění z území členských států Evropské unie ve stanovené době trvání
zajištění, neboť v daném případě neexistuje překážka trvalejší povahy, která by zabraňovala
žalobce z území členských států vyhostit.
[3] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze
(dále jen „městský soud“). V žalobě se dovolával nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti
vyhodnocení účelu a délky zajištění, konkrétně toho, že žalovaná se nezabývala realizací
správního vyhoštění v konkrétním případě žalobce. Připomněl, že v minulosti k jeho vyhoštění
nedošlo, jelikož je fakticky nevyhostitelný (několikrát byl i ve vazbě za účelem vyhoštění, avšak
nikdy se nepodařilo vyhoštění realizovat). Žalobce také uvedl, že d ne 7. 3. 2017 podal žádost
o určení statusu osoby bez státní příslušnosti dle §8 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, avšak Ministerstvo vnitra do dne podání žaloby žádost nevyřídilo (což potvrdil i městský
soud v rozsudku ze dne 19. 11. 2017, sp. zn. 10 A 155/2017). Nečinnost Ministerstva vnitra však
nemůže jít k jeho tíži. Žalobce tedy nemůže zrealizovat svůj návrat do země původu
ani si legalizovat pobyt na území ČR.
[4] V žalobě tvrdil, že jeho zajištění je v rozporu s čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a že dle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva
(dále jen „ESLP“) ve věci Kim proti Rusku ze dne 17. 7. 2014 je držení jedince v tzv. vyhošťovací
vazbě, u kterého není realizace správního vyhoštění možná, v rozporu s Úmluvou. Rozhodnutí
žalovaného bylo podle žaloby i v rozporu s čl. 8 Úmluvy, jelikož „právní vakuum“, do kterého
byl bez svého zavinění přiveden, zasahuje do jeho soukromého a rodinného života. Dodal,
že rozsudek ESLP ze dne 26. 4. 2018 ve věci Hoti proti Chorvatsku dovozuje porušení čl. 8 Úmluvy
v obdobném případě.
[5] Nakonec žalobce uvedl, že nesouhlasí s tím, že v jeho případě existuje nebezpečí maření
nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Tvrdí, že se každý pátek hlásil
na policii a nepřišel teprve poté, co mu bylo policistou sděleno, že nemusí chodit. Na své
ubytovně nebyl přítomen jen ve chvíli, kdy ho tam policie hledala. Policie mu proto mohla uložit
povinnost zdržovat se na své adrese jako jedno z mírnějších opatření (oproti zajištění za účelem
vyhoštění).
[6] Městský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 3. 8. 2018, č. j. 1 A 69/2018 – 50. Nejprve
shrnul podstatné skutečnosti vyplývající ze správního spisu. Žalobce se narodil na Sibiři, poslední
trvalý pobyt měl v Rusku. Do ČR přicestoval před 18 lety (s manželkou, která již nežije) kvůli
práci. V ČR ani jiném členském státě EU nemá žádné rodinné vazby, v Rusku má děti, ale neví
kde, není s nimi v kontaktu. Když přicestoval do ČR, měl ještě pas Sovětského svazu,
v současnosti nemá cestovní doklad žádného státu. Finanční prostředky si zajišťuje brigádami,
příležitostně přespává na ubytovnách, jinak je v podstatě bezdomovec. Občas mu na živobytí
přispívá jeho dcera.
[7] Co se týče samotného zajištění žalobce, dne 14. 6. 2018 bylo vydáno rozhodnutí
o správním vyhoštění žalobce v délce tří let. Současně mu bylo tímto rozhodnutím vyhoštění
uloženo zvláštní opatření dle §123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, čímž mu byla
stanovena povinnost osobně se hlásit každý pátek v 10:00 na policii. Žalobce svou povinnost
splnil dne 15. 6. 2018 a dne 22. 6. 2018, v následujících dvou týdnech (dne 29. 6. 2018
a dne 6. 7. 2018) se již ke správnímu orgánu nedostavoval. Z tohoto důvodu bylo dne 11. 7. 2018
provedeno šetření, zda se žalobce zdržuje v místě bydliště. Na této adrese však nebyl zastižen
a bylo zjištěno, že zde nepobývá. Dne 12. 7. 2018 byl proto žalobce zajištěn a následující den
s ním byl sepsán protokol o podání vysvětlení, v němž uvedl, že si je vědom své povinnosti
se dostavovat na policii, ale jeden policista mu údajně při jeho poslední návštěvě sdělil,
že již chodit nemusí, a proto se přestal na policii hlásit. Když zjistil, že ho hledala policie,
tak se na služebnu dostavil a byl zajištěn. Po vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nečinil nic,
aby z ČR vycestoval, neboť mu již v minulosti odmítli vydat pas na ambasádě Ukrajiny i Ruské
federace. Současně však uvedl, že mu v žádném z těchto států nic nehrozí, bydlení by si našel
v Rusku i na Ukrajině, ale nemůže tam odjet právě proto, že nemá cestovní doklad.
[8] K námitce nedostatečného odůvodnění délky zajištění žalobce městský soud uvedl,
že je pravdou, že odůvodnění délky zajištění v rozhodnutí žalované je velmi stručné, současně
však dodal, že je s ohledem na skutková zjištění dostatečné. Potenciální možnost vyhoštění
žalobce na Ukrajinu existuje, neboť státní orgány Ukrajiny doposud neodmítly cestovní
pas žalobci vydat. Kromě toho městský soud dodal, že nemůže přisvědčit žalobci, že se o vydání
náhradního cestovního dokladu a opuštění území ČR sám snažil, když je zřejmé, že v minulosti
byl žalobci vydán cestovní průkaz totožnosti, na jehož základě mohl legálně odcestovat z území
ČR. To však neučinil. Tvrzení žalobce, že sám kontaktoval ambasádu Ruska i Ukrajiny, se podle
městského soudu jeví jako účelové, neboť o tom nebyl schopen doložit žádný doklad. Městský
soud také uvedl, že ačkoli se v minulosti nepodařilo žalobce vyhostit, neznamená to,
že k tomu nedojde nyní.
[9] Dále městský soud odkázal na znění §124 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců,
který stanoví, že policie je oprávněna cizince zajistit, pokud cizinec závažným způsobem
porušil povinnost uloženou mu rozhodnutím o uložení zvláštního opatření za účelem vycestování.
Dle §123b odst. 7 zákona o pobytu cizinců v případě, že cizinec závažným způsobem poruší povinnost
uloženou mu rozhodnutím o uložení zvláštního opatření za účelem vycestování nebo v době k vycestování stanovené
v rozhodnutí o správním vyhoštění nevycestuje, policie takového cizince zajistí. Porušení povinnosti spočívající
v nedostavení se na policii v den k tomu určený, a to bez předchozí omluvy a z důvodů,
které nebyly na vůli žalobce nezávislé, lze považovat za závažné. Tvrzení žalobce, že mu policista
sdělil, že se nemusí dále na policii hlásit, se soudu jeví jako nevěrohodné a není ničím podloženo.
Další ukládání zvláštního opatření dle §123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců by podle
městského soudu nepřipadalo v úvahu, protože se žalobce na adrese, kterou uvedl, nezdržuje
pravidelně. Městský soud shrnul, že žalovaná byla oprávněna žalobce zajistit, aniž by přistoupila
k dalšímu uložení zvláštních opatření, neboť je zjevné, že žalobce se správním orgánem
nespolupracoval a již uložené zvláštní opatření nebylo účinné.
[10] Nakonec městský soud uvedl, že námitka žalobce ohledně porušení čl. 8 Úmluvy není
důvodná. Žalobce sice pobývá na území ČR přibližně 18 let, ale jiné skutečnosti o jeho vazbách
k území ČR nesvědčí, jelikož zde nemá žádné sociální, kulturní, společenské, rodinné,
ekonomické či jiné vazby. Ani rozsudek ESLP ve věci Hoti proti Chorvatsku, na který žalobce
odkazuje, není příhodný, jelikož se týká odlišné skutkové situace.
[11] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního
(dále jen s. ř. s.).
[12] Stěžovatel bez bližší konkretizace namítá, že rozsudek městského soudu neobsahuje
dostatečné a přesvědčivé odůvodnění ve vztahu k jeho žalobním námitkám. Zejména
se neztotožňuje s posouzením námitky, že žalovaná v napadeném rozhodnutí nesprávně
vyhodnotila reálnost realizace správního vyhoštění stěžovatele, který je osobou bez státní
příslušnosti.
[13] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Stěžovatel kromě obecně formulované námitky nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku uplatnil de facto jedinou další kasační námitku, v níž tvrdí, že městský soud nesprávně
vypořádal žalobní námitku, že otázka realizace správního vyhoštění stěžovatele (osoby bez státní
příslušnosti) byla žalovanou nesprávně posouzena. Obě kasační námitky formuloval velmi
obecně a bez jakékoliv podrobnější argumentace, a proto i Nejvyšší správní soud mohl
přezkoumat napadený rozsudek také pouze v obecné rovině.
[17] Z §109 odst. 4 věty první s. ř. s. a setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu
(viz např. rozsudku ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 – 70, všechna odkazovaná rozhodnutí
tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz) vyplývá, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno
zásadou dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti proto do značné míry předurčuje nejen
rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozsudku soudu. Je proto odpovědností stěžovatele,
aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí
krajského (respektive městského) soudu.
[18] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu. Jde totiž o natolik závažnou vadu, že se jí musí soud zabývat z úřední
povinnosti, tedy i bez námitky stěžovatele (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.).
[19] Nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou zejména taková rozhodnutí, u nichž
není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních
otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52). Městský soud však
v napadeném rozsudku přehledně shrnul skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci, předložil
dostatečné důvody pro rozhodnutí a vypořádal všechny žalobní námitky. Nejvyšší správní soud
proto považuje napadený rozsudek za přezkoumatelný.
[20] Stěžovatel v kasační stížnosti rozporuje to, jak městský soud posoudil námitku,
že realizace správního vyhoštění stěžovatele (osoby bez státní příslušnosti) byla žalovanou
nesprávně posouzena.
[21] Nejvyšší správní soud předně poukazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, č. 2524/2012 Sb. NSS, ze kterého
vyplývá, že i v řízení o zajištění cizince podle §124 zákona o pobytu cizinců je třeba zabývat
se překážkami pro jeho vyhoštění. Rozšířený senát konkrétně uvedl, že „[s]právní orgán má povinnost
zabývat se v řízení o zajištění cizince podle §124, §124b nebo §129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky, možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto
cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy
nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince
předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň
potenciálně možné. O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince
nebude pravděpodobně možné uskutečnit.“
[22] V projednávané věci žalovaná posoudila možnost vyhoštění stěžovatele, osoby bez státní
příslušnosti, a to včetně překážek, které vyhoštění mohou bránit. Dospěla k závěru, že správní
vyhoštění stěžovatele je alespoň potenciálně možné. Městský soud se s žalovanou ztotožnil
(v podrobnostech viz odstavec [8] shora). Podle městského soudu existuje potenciální možnost
vyhoštění stěžovatele minimálně na Ukrajinu, jelikož státní orgány Ukrajiny doposud neodmítly
stěžovateli cestovní pas vydat. Městský soud také uvedl, že k realizaci správního vyhoštění
stěžovatele je nejprve třeba ověřit jeho totožnost u příslušných orgánů, poté je nutné,
aby byl stěžovateli vydán náhradní cestovní doklad. V současné době však nic nenasvědčuje
tomu, že správní vyhoštění stěžovatele není možné. Současně však městský soud dodal, že pokud
by docházelo k prodlužování zajištění stěžovatele bez jakýchkoliv pokroků v ověření jeho
totožnosti a vydání náhradního cestovního dokladu, možnost realizace jeho vyhoštění by byla
značně oslabena.
[23] S hodnocením městského soudu se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Městský soud
provedl hodnocení této okolnosti, tak jak jej předpokládá usnesení rozšířeného senátu citované
v odstavci [21] shora. Ze zákona o pobytu cizinců ani z Úmluvy o právním postavení osob
bez státní příslušnosti ze dne 28. 9. 1954, vyhlášené pod č. 108/2004 Sb.m.s., nevyplývá,
že by bylo vyhoštění osoby bez státní příslušnosti nemožné. V případě, že se jedná o osobu
bez státního občanství, cizinec má být vyhošťován do státu jeho posledního trvalého bydliště
(srov. např. §174a zákona o pobytu cizinců). Problematikou realizace správního vyhoštění
apatridů (osob bez státní příslušnosti) se v minulosti zabývala také judikatura Nejvyššího
správního soudu, a to například v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, č. j. 1 As 72/2011 -75.
Z něj vyplývá, že „[ú]mluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti neobsahuje absolutní zákaz
vyhoštění takových osob. (…) Úmluva tedy předjímá situaci, kdy se osoba bez státní příslušnosti nachází v zemi,
která ji hodlá vyhostit.“ Z výše uvedeného je tedy patrné, že posouzení realizace vyhoštění
stěžovatele (který by mohl být apatridou), jak jej učinil městský soud a žalovaná, je v souladu
se zákonem i relevantní judikaturou. Ani tato námitka stěžovatele proto není důvodná.
[24] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[25] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1
věty první s. ř. s., za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[26] Stěžovateli byla v řízení před Nejvyšším správním soudem jako zástupkyně ustanovena
Mgr. Gabriela Kopuletá, advokátka se sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1. Podle
§35 odst. 9 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokátky včetně hotových výdajů stát.
Podle §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), s přihlédnutím
k §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, náleží advokátce odměna za jeden úkon právní služby,
který spočíval v převzetí a přípravě právního zastoupení. Pro úplnost soud dodává, že kasační
stížnost, kterou za stěžovatele formulovala Organizace pro pomoc uprchlíků a byla v této podobě
věcně projednatelná, zástupkyně žalobce nedoplnila, a proto jí za tento úkon odměna nenáleží.
Za jeden právní úkon tedy náleží zástupkyni odměna v částce 3 100 Kč, k čemuž je třeba přičíst
náhradu hotových výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Ze spisu nevyplývá,
že by byla ustanovená zástupkyně plátcem DPH, proto jí výše odměny nebyla navýšena o částku
odpovídající DPH. Celková výše odměny ustanovené zástupkyně proto činí 3 400 Kč.
Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu