ECLI:CZ:NSS:2019:APRK.2.2019:78
sp. zn. Aprk 2/2019 - 78
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: Ing. J. T., zast. Ing.
Radkem Lančíkem, daňovým poradcem se sídlem Divadelní 4, Brno, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 9. 3. 2018, č. j. 11387/18/5200-10421-711070, vedené u Krajského soudu
v Plzni pod sp. zn. 57 Af 8/2018, o návrhu žalobce na určení lhůty k provedení procesního
úkonu dle §174a zákona č. 6/2002 Sb.,
takto:
I. Návrh se zamí t á .
II. Žalobce n em á p rá v o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen „navrhovatel“) podal u Nejvyššího správního soudu návrh na určení
lhůty dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů
a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů,
kterým se domáhá určení lhůty k vydání rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni
pod sp. zn. 57 Af 8/2018, neboť má za to, že krajský soud je nečinný a ve věci dochází
k průtahům. Řízení je u krajského soudu vedeno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věci
daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2010, 2011 a 2012.
[2] Jedná se o v pořadí druhý návrh žalobce podle §174a zákona o soudech a soudcích
podaný ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 57 Af 8/2018. První návrh Nejvyšší správní
soud zamítl usnesením ze dne 22. 11. 2018, č. j. Aprk 35/2018 - 7. Vzhledem k tomu,
že v mezidobí nedošlo ve věci k žádné relevantní změně a ani navrhovatel neprezentuje žádné
jiné důvody, osud nynějšího návrhu je tím do značné míry předurčen.
[3] K návrhu se vyjádřil předseda senátu krajského soudu Mgr. Alexandr Krysl. Kromě
upozornění na skutečnost, že se jedná o v pořadí druhý návrh, uvedl, že věc napadla 10. 4. 2018,
nejedná se o věc s přednostním režimem a soud aktuálně vyřizuje věci staršího data. Veškeré
úkony před projednáním věci již byly realizovány.
[4] Nejvyšší správní soud ve spise krajského soudu ověřil, že navrhovatel se žalobou
podanou u krajského soudu dne 10. 4. 2018 domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí
žalovaného, jímž byla zamítnuta odvolání navrhovatele a potvrzeny dodatečné platební výměry
na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2010, 2011 a 2012 vydané Finančním
úřadem pro Plzeňský kraj dne 30. 3. 2017.
[5] Krajský soud navrhovatele po nápadu žaloby vyzval, aby doložil originál plné moci
prokazující jeho zmocnění (přípis ze dne 16. 4. 2018, č. j. 57 Af 8/2018 - 40), což zástupce
následně učinil (č. l. 43). Navrhovatel byl dále vyzván k úhradě soudního poplatku za žalobu
(výzva ze dne 3. 5. 2018, č. j. 57 Af 8/2018 - 44), také této výzvě vyhověl (č. l. 46). Poté krajský
soud žalovanému uložil, aby předložil správní spisy a vyjádřil se k žalobě, vyzval jej, aby sdělil,
zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání, a poučil jej o složení senátu (výzva a poučení ze dne
22. 5. 2018, č. j. 57 Af 8/2018 – 47), žalovaný na výzvu reagoval (č. l. 49). Ve spise následuje
opatření asistentky soudce o vyloučení části spisu z nahlížení (č. l. 57). Dne 9. 8. 2018 byla
vyhotovena výzva navrhovateli, aby sdělil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání, a poučení
navrhovateli o složení senátu (č. j. 57 Af 8/2018 - 58). Později soud navrhovatele i žalovaného
znovu poučil o složení senátu, a to s ohledem na změnu rozvrhu práce (přípisy ze dne
14. 11. 2018, č. j. 57 Af 8/2018 – 64 a 65).
[6] Nejvyšší správní soud v projednávané věci po posouzení postupu krajského soudu dospěl
k závěru, že krajský soud nebyl v případě navrhovatele nečinný. Soud, jak vyplývá z předloženého
spisového materiálu, se věcí po jejím obdržení řádně zabýval a činil postupně v přiměřené době
všechny nezbytné procesní úkony, jejichž vykonání bylo ve věci zapotřebí tak, aby věc mohl
projednat a rozhodnout. Lze připustit, že krajský soud po dobu několika měsíců žádné úkony
již nečiní, avšak stav řízení, kdy soud vykonal veškeré úkony nutné k tomu, aby mohl rozhodnout
v dané věci, která nemá přednostní režim, ale stále nerozhodl, není sám o sobě známkou průtahu
v řízení.
[7] Podle §56 odst. 1 s. ř. s. soud projednává a rozhoduje věci v pořadí, v jakém mu napadly;
přednostně projednává návrhy na osvobození od soudních poplatků a návrhy na ustanovení
zástupce, projednává a rozhoduje přednostně též žaloby proti nečinnosti správního orgánu
a žaloby proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu, návrhy a žaloby
ve věcech mezinárodní ochrany, rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodnutí o povinnosti
opustit území, rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění
cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince,
rozhodnutí o ukončení zvláštní ochrany a pomoci svědkům a dalším osobám v souvislosti
s trestním řízením, jakož i další věci, stanoví-li tak zvláštní zákon. V případě navrhovatele
se o takovou věc nejedná.
[8] Nejvyšší správní soud se ve vztahu k návrhu na určení lhůty k provedení procesního
úkonu dále zabýval hledisky zmíněnými v §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích.
[9] Prvním kritériem zmíněným v tomto ustanovení je složitost věci. V nynějším případě
se jedná o věc středně složitou. Z napadeného rozhodnutí a podané žaloby je zřejmé, že podstata
věci spočívá v posouzení povahy činnosti navrhovatele pro společnost Golden
Snack s. r. o. - je sporné, zda příjmy navrhovatele od této společnosti jsou příjmy ze závislé
činnosti nebo příjmy ze samostatné činnosti ve smyslu §6 a §7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Navrhovatel v žalobě vznesl ještě několik vedlejších
námitek, zmínit lze například jeho námitky směřující proti vyměření penále.
[10] K významu věci pro sebe se navrhovatel vůbec nevyjádřil, Nejvyšší správní soud proto
může význam věci posoudit jen objektivním pohledem. Dopad napadeného rozhodnutí do sféry
navrhovatele je výlučně finanční, bez bližší znalosti navrhovatelových poměrů je proto nutné
vycházet z toho, že se nejedná o dopad výjimečně citelný.
[11] Navrhovatel svým postupem k délce řízení významně nepřispěl. Lze nicméně zmínit,
že opakované podávání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a
zákona o soudech a soudcích může mít na délku vlastního řízení nepříznivý vliv. V nynější věci
nicméně nebyl tento vliv doposud zásadní.
[12] Posledním kritériem je postup soudu. Krajský soud se nedopustil žádných průtahů
ve vztahu k úkonům nutným k tomu, aby se řízení dostalo do stavu, kdy je možno vydat
rozhodnutí. Soudní řád správní respektuje objektivní realitu v českém soudnictví, kdy rozhodující
soudci či senáty mají v jednom okamžiku vícero běžících řízení, některá z nich již připravená
k projednání a postupně v nich vydávají rozhodnutí, přičemž ostatní věci na rozhodnutí „čekají“.
To samo o sobě není zapovězeno z hlediska požadavků spravedlivého procesu, které obecně
nevynucují vydání rozhodnutí ihned, jak je to možné, ale pouze brání tomu, aby doba řízení
nebyla nepřiměřeně dlouhá. Podstatné zde je, aby řízení nebylo v tomto stavu udržováno
po nepřiměřenou dobu. Jak vyplynulo ze soudního spisu, soud se věcí zabýval bezprostředně
po podání žaloby; jeho další procesní postupy shledal Nejvyšší správní soud opodstatněné.
[13] Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že krajský soud v přiměřené době po obdržení
žaloby dovedl řízení do stavu, kdy by bylo možno vydat rozhodnutí. Posouzení, zda v tomto
stavu krajský soud neponechal řízení po nepřijatelně dlouhou dobu, je vhodné učinit v souvislosti
s dalšími kritérii vymezenými v §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích.
[14] Při komplexním zhodnocení hledisek uvedených v tomto ustanovení dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že návrh na určení lhůty není důvodný. Od doby, kdy krajský soud
obdržel žalobu (tj. od 10. 4. 2018), uplynulo přibližně deset měsíců a krajský soud se nedopustil
žádných průtahů ve vztahu k úkonům nutným k tomu, aby se řízení dostalo do stavu,
kdy je možno vydat rozhodnutí. Jedná se o středně složitou věc. Byť navrhovatel svými kroky
zásadně neovlivnil délku řízení, jedná se o věc, která je pro něj běžně významná a po porovnání
s délkou doby, po kterou je řízení vedeno, nelze bez dalšího dospět k závěru, že ve věci dochází
k průtahům s vydáním rozhodnutí.
[15] V této souvislosti lze poukázat na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, č. 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vztahujícího se k odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci nesprávným úředním postupem v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Nejvyšší soud zde v části VI. stanoviska zmínil, že jakékoli řízení vždy nějakou dobu trvá, a dále
na vysokém stupni obecnosti uvedl, že za přiměřenou délku řízení Nejvyšší soud považuje ještě
24 měsíců (nikoli však již delší). Byť se Nejvyšší správní soud do značné míry brání naznačené
paušalizaci a zdůrazňuje nutnost zohledňování všech okolností posuzovaného případu, v nyní
posuzované věci lze konstatovat, že řízení před krajským soudem nedosáhlo délky, kterou by bylo
možné označit za nepřiměřenou.
[16] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích,
dle kterého hradí náklady řízení o něm stát jen tehdy, je-li návrh uznán jako oprávněný. K tomu
v projednávané věci nedošlo, proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že navrhovatel nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu