ECLI:CZ:NSS:2019:KONF.45.2017:14
sp. zn. Konf 45/2017-14
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Radovana Havelce,
JUDr. Pavla Simona, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Marie Žiškové a Mgr. Víta Bičáka, rozhodl
o návrhu Energetického regulačního úřadu, se sídlem Jihlava, Masarykovo náměstí 91/5,
na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 8, a dalších
účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 305/2016,
o zaplacení 303 468 662,92 Kč s příslušenstvím: žalobce UNIPETROL RPA, s.r.o.,
IČ 27597075, se sídlem Litvínov, Záluží 1, zastoupeného JUDr. Martinem Nedelkou, advokátem
v Praze 1, Olivova 2096/4, a žalovaný OTE, a. s., IČ 26463318, se sídlem Praha 8,
Sokolovská 192/79,
takto:
P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8
pod sp. zn. 7 C 305/2016, o zaplacení 303 468 662,92 Kč s příslušenstvím, je s p r á v n í
o r g á n.
Odůvodnění:
[1] Návrhem doručeným dne 5. 9. 2017 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon
č. 131/2002 Sb.“), se Energetický regulační úřad (dále jen „ERÚ“) domáhal, aby zvláštní senát
rozhodl spor o pravomoc podle §1 odst. 1 písm. a) citovaného zákona. Spor vznikl mezi ním
a Obvodním soudem pro Prahu 8 ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 7 C 305/2016,
o zaplacení 303 468 662,92 Kč s příslušenstvím.
[2] Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
[3] Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 domáhal vydání rozsudku,
kterým by byl žalovaný z titulu vydání bezdůvodného obohacení, eventuálně náhrady škody,
zavázán zaplatit žalobci částku 303 468 662,92 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedl,
že se společností ČEZ Distribuce, a. s. (dále jen „ČEZ“) uzavřel smlouvu o připojení lokální
distribuční soustavy do distribuční sítě vysokého napětí, respektive velmi vysokého napětí.
V období měsíců ledna až září 2013 vyrobil žalobce mimo jiné elektřinu, kterou sám spotřeboval;
nevyužil tedy v tomto rozsahu distribučních služeb společnosti ČEZ ani jiného provozovatele
regionální distribuční soustavy. ČEZ v uvedeném období vystavil žalobci celkem devět faktur,
které, kromě reálně poskytnutých služeb, zahrnovaly i platby složky ceny za distribuci elektřiny
na úhradu nákladů spojených s podporou obnovitelných zdrojů energie (dále též „OZE“)
a kombinované výroby elektřiny a tepla (dále též „KVET“), a to i ve vztahu k výše zmiňovaným
dodávkám elektřiny pro vlastní potřebu žalobce, kdy nevyužil distribučních služeb této
společnosti. Oprávnění provozovatele distribuční soustavy vybírat od svých zákazníků platby
za OZE a KVET vyplývalo v uvedeném období ze zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných
zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 165/2012 Sb.“). Finanční
prostředky získané z těchto plateb byly provozovatelem distribuční soustavy převáděny
na žalovaného (OTE, a. s.; dále jen „OTE“), který je přerozděloval jednotlivým výrobcům
elektřiny z podporovaných zdrojů. Z ustanovení §28 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., ve spojení
s ustanovením §13 odst. 1 tohoto zákona, je přitom zřejmé, že finanční prostředky získávané
na podporu elektřiny z podporovaných zdrojů, včetně prostředků, které dále slouží k poskytování
podpory výroby elektřiny z OZE a KVET, tvoří složku ceny za distribuci; pokud tedy žalobce
služby distribuce nevyužil, nebyl distributor oprávněn mu zmiňované platby účtovat. Tento
právní názor byl potvrzen i v (žalobcem blíže specifikovaných) rozhodnutích ERÚ, kde jako
regulátor trhu opakovaně konstatoval, že provozovatel regionální distribuční soustavy nemůže
od svých zákazníků požadovat na podporu elektřiny předmětnou složku ceny distribuce
za elektřinu, která neprošla jeho distribuční soustavou. Žalobce tedy uzavřel, že pokud ČEZ,
jako provozovatel regionální distribuční soustavy, účtoval žalobci složku ceny za distribuci
na podporu OZE a KVET i za elektřinu, která nebyla dodána do jeho distribuční soustavy, činil
tak bez právního důvodu. Tím získal bezdůvodné obohacení (případně způsobil žalobci škodu),
jehož zaplacení se žalobce cestou soudní žaloby domáhá. Žaloba byla podána jak proti
společnosti ČEZ, tak i proti společnosti OTE (nyní posuzovaná věc), neboť vybraná složka ceny
za distribuci byla této společnosti společností ČEZ v mezidobí převedena.
[4] Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 2. 5. 2017, čj. 7 C 305/2016-118, řízení
o žalobě proti společnosti OTE zastavil s tím, že věc bude postoupena ERÚ (výrok I.); ve zbytku
rozhodl o nákladech soudního řízení (výroky II. až IV.). Svůj postup odůvodnil tím, že v dané
věci není založena rozhodovací pravomoc soudů v občanském soudním řízení (§7 o. s. ř.).
Dle jeho názoru předmět sporu vyplývá z poměrů veřejného práva – jeho podstatou
je rozhodování o vrácení příspěvku poskytnutého na úhradu nákladů spojených s podporou
obnovitelných zdrojů energie a kombinované výroby elektřiny a tepla dle §13 odst. 1 zákona
č. 165/2012 Sb., respektive ustanovení §17 odst. 7 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb.,
o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“). K rozhodování
těchto sporů je povolán ERÚ na základě §52 odst. 1 a 2 citovaného zákona. Obvodní soud tedy
s odkazem na ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil a věc postoupil věcně příslušnému
správnímu orgánu.
[5] ERÚ (dále také „navrhovatel“) s postupem obvodního soudu nesouhlasil a podal
zvláštnímu senátu návrh na řešení negativního kompetenčního sporu. Upozornil, že v oblasti
podporovaných zdrojů energie je jeho rozhodovací pravomoc založena §52 odst. 1 a 2 zákona
č. 165/2012 Sb., přičemž pravomoc uvedená v odstavci prvém citovaného ustanovení je téměř
totožná, jako obecná pravomoc vyplývající pro něj z ustanovení §17 odst. 7 písm. d)
energetického zákona. Z citované úpravy vyplývá, že ERÚ je oprávněn meritorně posuzovat
otázku hrazení příspěvku na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie
za množství vyrobené elektřiny odpovídající lokální spotřebě výrobce. ERÚ nicméně nemá
pravomoc rozhodovat o jakémkoli návrhu, který se týká předmětu regulace zákona
č. 165/2012 Sb.; pravomoc je mu svěřena pouze pro rozhodování sporů o splnění peněžité
povinnosti uložené tímto zákonem. V předmětném sporu se nejedná o spor o splnění povinnosti
uložené citovaným zákonem (kde by rozhodovací pravomoc ERÚ byla založena), ale o spor
o vydání již uskutečněného plnění. Žalobce zjevně splnil povinnost, o jejíž existenci byl (podle
zmiňovaného zákona) přesvědčen a nyní se pouze domáhá toho, aby mu toto plnění bylo
vráceno. Ohledně splnění této (domnělé) povinnosti tak není spor a jde jen o posouzení,
zda žalobce byl k tomuto plnění povinen. Požaduje-li žalobce po žalovaném vydání
bezdůvodného obohacení, jde o spor, k jehož projednání jsou příslušné soudy
v občanskoprávním řízení podle §7 odst. 1 o. s. ř. Z uvedených důvodů se proto navrhovatel
domáhá vydání rozhodnutí, kterým by bylo vysloveno, že k vydání rozhodnutí o předmětném
návrhu je příslušný soud, a to se současným zrušením usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8
ze dne 2. 5. 2017, čj. 7 C 305/2016-118.
[6] Podle §1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. je negativním kompetenčním sporem spor,
ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně
určených účastníků. V nyní rozhodované věci popřeli svou pravomoc Obvodní soud pro Prahu 8
i navrhovatel, jedná se proto o negativní kompetenční spor, k jehož projednání je příslušný
zvláštní senát podle zákona č. 131/2002 Sb.
[7] Názor navrhovatele, dle kterého je v posuzované věci založena rozhodovací pravomoc
soudu (v občanském soudním řízení), vychází z premisy, že spor mezi žalobcem a žalovaným
je povahy soukromoprávní; naopak obvodní soud při svém rozhodování vycházel z předpokladu,
že předmětný spor vychází z poměrů práva veřejného. Právě posouzení této otázky považuje
zvláštní senát za klíčové.
[8] Lze jistě souhlasit s navrhovatelem, že rozhodování sporů, které vyplývají z poměrů
soukromého práva, je zásadně svěřeno soudům v občanském soudním řízení, ledaže zákon výslovně
stanoví něco jiného (§7 odst. o. s. ř.). Aby tedy rozhodovací pravomoc ve věcech
soukromoprávních mohla být soudům odňata (a přenesena na jiný orgán), musí být taková
skutečnost (výjimka) explicitně stanovena zákonem. Naopak, jde-li o spory z plnění povinností
vyplývajících z poměrů práva veřejného, o nich zásadně rozhodují jiné orgány než soudy (tato
jejich pravomoc musí ovšem vždy také vyplývat ze zákona – srov. čl. 2 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod); soudy v občanském soudním řízení mohou tyto spory rozhodovat pouze tehdy,
přiznává-li jim tuto pravomoc explicitně zákon (§7 odst. 3 s. ř. s.).
[9] V nyní posuzované věci je vhodné nejprve stručně popsat systém, ve kterém
v rozhodném období (leden až září 2013) docházelo k financování a výplatě tzv. „zeleného
bonusu za elektřinu“, tedy finanční částky na podporu výroby elektřiny určené výrobcům
elektřiny z OZE nebo KVET [§2 písm. j) zákona č. 165/2001 Sb.]. Podle právní úpravy účinné
v uvedeném období měli výrobci elektřiny z OZE a KVET právo žádat operátora trhu
(společnost OTE) o výplatu zeleného bonusu na základě jimi provedeného vyúčtování (§9
odst. 3 zákona č. 165/2011 Sb.). Podle §28 odst. 1 až 3 zákona č. 165/2001 Sb., měl operátor
pro tyto potřeby dva zdroje příjmů, a to dotace ze státního rozpočtu (§28 odst. 2) a tzv. „úhradu
nákladů spojených s podporou elektřiny“, kterou mu (v případě vyčerpání zmiňované dotace – viz §28
odst. 3) byli povinni platit (mimo jiné) provozovatelé regionální distribuční soustavy
(zde společnost ČEZ), a to „z finančních prostředků, které tvoří (…) složku ceny za distribuci elektřiny
na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny“ (§28 odst. 1). Posledně uvedené zcela jasně vyplývalo
též z dikce ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., podle kterého „[o]perátor trhu účtuje
provozovateli regionální distribuční soustavy (…) ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených
s podporou elektřiny a provozovatel regionální distribuční soustavy (…) je povinen ji hradit operátorovi trhu“.
Oproti tomu zákon č. 165/2012 Sb. nestanovoval v tomto směru žádnou povinnost zákazníkům
distribuce [pro lepší srozumitelnost textu bude dále namísto pojmu „účastník trhu s elektřinou
připojený k distribuční síti“, kterým by měl být v souladu s terminologií energetického zákona
označován žalobce, používán pojem „zákazník distribuce“; tento zavedený pojem není
ekvivalentem pojmu „zákazník“ ve smyslu §2 odst. 2 písm. a) bod 17 energetického zákona].
[10] Z uvedeného tedy rezultují tyto dílčí závěry: 1) úhrada nákladů spojených s podporou
elektřiny představovala zákonem stanovenou povinnost; 2) tato povinnost nedopadala
na zákazníky distribuce (zde žalobce, jakožto provozovatele lokální distribuční soustavy),
ale na provozovatele regionální distribuční soustavy; 3) výše této úhrady byla plně navázána
na rozsah takto poskytované služby (množství distribuované elektřiny), bez zřetele
na ekonomický výsledek této činnosti.
[11] Nelze ovšem přehlédnout, že označil-li zákon č. 165/2012 Sb., ve znění účinném
do 1. 10. 2013, v §28 odst. 1 tuto úhradu výslovně za „složku ceny za distribuci elektřiny“, vytvořil
tím prostor k přenesení této povinnosti na další subjekty (cena za samotnou distribuci
je jen jednou ze součástí ceny, kterou platí zákazník distribuce na základě smlouvy o distribuci
elektřiny – viz §5 odst. 8 vyhlášky ERÚ č. 541/2005 Sb., o pravidlech trhu s elektřinou, zásadách
tvorby cen za činnosti operátora trhu s elektřinou a provedení některých dalších ustanovení
energetického zákona). K tomuto přenosu ovšem mohlo dojít výlučně na smluvní bázi,
tj. na základě uzavření smlouvy o distribuci elektřiny. ERÚ pak tento postup reflektoval v rámci
své regulatorní činnosti v oblasti cen (§19a energetického zákona), neboť cena distribuce
elektřiny byla cenou regulovanou.
[12] Z toho, co bylo uvedeno výše, je tedy zřejmé, že peněžité plnění, které žalobce poskytl
společnosti ČEZ a jehož vrácení se nyní (po žalovaném - společnosti OTE) domáhá, bylo
poskytnuto jako součást vyúčtování poskytnutých služeb distribuce elektřiny, tedy výlučně
z důvodu existujícího smluvního vztahu mezi žalobcem a společností ČEZ (smlouva o připojení
lokální distribuční soustavy k distribuční soustavě vysokého napětí nebo velmi vysokého napětí).
Dále lze konstatovat, že do tohoto smluvního vztahu a z něj poskytovaných plnění společnost
OTE z pozice regulátora trhu nikterak nevstupovala; právní vztah, vyplývající přímo ze zákona
č. 165/2012 Sb. existoval pouze mezi žalobcem a společností ČEZ.
[13] Lze tak uzavřít, že předmětný spor má svůj právní základ v existenci převážně
soukromoprávního vztahu mezi žalobcem a společností ČEZ.
[14] Jak bylo již uvedeno výše, východiskem pro úvahy zvláštního senátu při rozhodování
jakéhokoli kompetenčního sporu mezi orgánem veřejné správy a soudem ve věcech
soukromoprávních je premisa, dle které rozhodovací pravomoc zde náleží zásadně soudům.
Zvláštní senát přitom již v rozhodnutí ze dne 13. 4. 2010, čj. Konf 108/2009-11, publikovaném
pod č. 2275/2011 Sb. NSS, uvedl, že „výluky z rozhodovací pravomoci obecných soudů ve prospěch správních
orgánů je třeba vykládat restriktivně. Tyto výluky totiž odnímají soudům jejich nejvlastnější pravomoc –
rozhodovat spory ze soukromoprávních vztahů v klasickém nalézacím řízení.“ Proto „nebude-li možno podřadit
právě projednávaný případ pod žádnou z oblastí, ve kterých je ERÚ oprávněn rozhodovat, bude ve věci dána
pravomoc obecného soudu.“ Úkolem zvláštního senátu tedy bylo posoudit, zda existuje explicitní
a dostatečně určité ustanovení zákona, odnímající rozhodování předmětného sporu soudům
v občanském soudním řízení.
[15] Není sporu o tom, že předmětný spor má svůj původ v existenci tzv. „zeleného bonusu“,
realizovaného v podobě složky ceny za distribuci elektřiny (žalobce jej společnosti ČEZ uhradil,
domáhá se však jeho vrácení z titulu bezdůvodného obohacení, respektive náhrady škody,
která mu touto platbou měla vzniknout). Tento mechanismus byl do právního řádu zaveden
zákonem č. 165/2012 Sb., který jej také definuje, stanovuje základní rámec jeho konstrukce
a určuje způsob jeho vybírání a další distribuce (včetně určení subjektů, které jej platí, i subjektů,
které jsou jeho beneficienty). Je tedy logické, zabývat se primárně tím, zda zmiňovaný zákon
stanoví nějaká pravidla pro rozhodování sporů, které v procesu vzniku a administrace těchto
plateb (viz zejména body [9] až [11] tohoto odůvodnění) vzniknou.
[16] Z ustanovení §52 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb. vyplývá, že Úřad rozhoduje spory týkající
se podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů, elektřiny z druhotných zdrojů nebo elektřiny z vysokoúčinné
kombinované výroby elektřiny a tepla a podpory tepla. Podle odstavce druhého pak Úřad rozhoduje další
spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto
zákona, nebo povinnosti vrácení neoprávněně čerpané podpory podle §51.
[17] Je zřejmé, že odstavec první dopadá na spory týkající se podpory ve formě zeleného
bonusu, odstavec druhý míří na spory týkající se financování tohoto bonusu. Toto rozlišení
má své opodstatnění, neboť zákon č. 165/2012 Sb. tyto pojmy odlišuje [srov. §1 odst. 1 písm. a)
a e) zákona] a problematiku pod ně spadající upravuje v samostatných hlavách první části zákona.
[18] O spor týkající se samotné podpory ve formě zeleného bonusu se v posuzované věci
evidentně nejedná; zjevně nejde o případ, kdy by měl ERÚ vystupovat ve vrchnostenském
postavení regulátora trhu. Aplikace ustanovení §52 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb.
je tak bez dalšího vyloučena. Zbývá však posoudit, zda předmětný spor nemůže být sporem,
jehož předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona,
ve smyslu §52 odst. 2 citovaného zákona.
[19] Žádná ze stran kompetenčního sporu nečiní sporným, že by rozhodovací pravomoc ERÚ
byla založena v případě, kdy by zákazník distribuce odmítl provozovateli regionální distribuční
soustavy (k níž je připojen) uhradit poplatky za KVET a OZE (coby „složku ceny za distribuci
elektřiny“) na základě vyúčtování distribučních služeb, poskytnutých dle uzavřené smlouvy.
Je zřejmé, že takový spor by byl sporem o splnění peněžité povinnosti sjednané na základě zákona
č. 165/2012 Sb. Esenciálními otázkami takového sporu přitom vždy je, zda mezi provozovatelem
regionální distribuční soustavy a zákazníkem distribuce existuje smluvní vztah (sjednaný alespoň
částečně na základě zákona č. 165/2012 Sb. a zahrnující povinnost některé ze smluvních stran
poskytnout peněžité plnění) a zda bylo plněno v souladu s ním. Zodpovězení stejných otázek
je ovšem z povahy věci nutně východiskem úvah i o (ne)existenci bezdůvodného obohacení,
tvrdí-li zákazník distribuce, že plnil nad rámec svých smluvních povinností. Neexistuje tedy
principiální rozdíl mezi situací, kdy jedna ze smluvních stran odmítne poskytnout plnění a situací,
kdy sice plnění poskytne, ale žádá je zpět; v obou případech je východiskem jakýchkoli úvah
posouzení zda (i) mezi stranami existuje smluvní vztah (platná smlouva) a zda (ii) bylo v souladu
s touto smlouvou plněno. Jinými slovy, samotná existence poskytnutého plnění nemůže
být rozhraničovacím kritériem pro určení pravomoci orgánu, který je povolán takový spor
rozhodnout. Podstata sporu je v obou případech stejná: jde o posouzení, zda zákazník distribuce
je (byl) povinen provozovateli distribuční soustavy splnit peněžitou povinnost sjednanou na základě
zákona č. 165/2012 Sb.
[20] Tento přístup plně koresponduje se smyslem úpravy, která vyjímá rozhodování některých
sporů povstalých z poměrů soukromého práva z pravomoci soudů a svěřuje je správním
orgánům. Zákonodárce toto řešení volí v situacích, kdy je k řešení sporů v určité oblasti třeba
i specifických, vysoce odborných znalostí, ležících mimo oblast práva. Je-li těmito znalostmi
nadán určitý správní orgán (a je-li mu zákonem garantována potřebná míra autonomie – k tomu
viz §17 odst. 3 energetického zákona), je minimálně z hlediska procesní ekonomie vhodné
přenechat řešení těchto sporů tomuto orgánu; ústavně zaručené právo na soudní ochranu
(viz čl. 36 Listiny základních práv a svobod) tím není nikterak dotčeno, neboť soudy mohou tyto
věci následně projednat v plné jurisdikci v řízení vedeném dle části páté o. s. ř. Jestliže tedy
zákonodárce svěřil správnímu orgánu (ERÚ) pravomoc rozhodovat „spory, jejichž předmětem
je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona“,
bylo by absurdní, aby spory založené na věcně shodném základu (viz odst. [19] tohoto
odůvodnění), jež však nelze stricto sensu označit za spor o splnění peněžité povinnosti, řešil soud.
[21] Nelze rovněž opomenout fakt, že byla-li by pravomoc ERÚ omezena výlučně na případy,
kdy některá ze smluvních stran nesplní svou povinnost poskytnout peněžité plnění sjednané
na základě zákona č. 165/2012 Sb., otevíral by se tím prostor pro účelové jednání, označované
jako forum shopping (výběr „místa“, kde bude spor řešen). Lze si jistě představit, že nesouhlasí-li
smluvní strana s tím, že by měla poskytnout druhé straně peněžité plnění sjednané na základě
citovaného zákona, a hodlá-li proto vstoupit do sporu, mohla by svým účelovým jednáním
ovlivnit, zda bude tento spor řešen správním orgánem nebo soudem. Aniž by zvláštní senát
jakkoli podsouval žalobci takový záměr, lze na skutkovém pozadí nyní projednávané věci jasně
možnost takového postupu ilustrovat. Považoval-li by žalobce za výhodnější, aby jeho spor
byl projednán a rozhodnut soudem, mohl by požadovanou částku uhradit a nárokovat
tak po druhé straně její zpětné vydání z titulu bezdůvodného obohacení. Přestože by věcný
základ sporu (viz odst. [19] tohoto usnesení) zůstal stejný, jeho právní posouzení by bylo účelově
odňato správnímu orgánu ve prospěch soudu v občanském soudním řízení, Takový postup
je nepochybně zcela nežádoucí.
[22] Ze všech uvedených důvodů lze tedy uzavřít, že pravomoc ERÚ rozhodovat spory, jejichž
předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona (§52
odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb.) není omezena jen na případy, kdy jedna ze smluvních
stran splnění této povinnosti odmítá, ale dopadá na všechny spory, kdy je rozporována
povinnost k peněžitému plnění z titulu smluvního ustanovení sjednaného na základě zákona
č. 165/2012 Sb.
[23] Nad rámec výše uvedeného považuje zvláštní senát za nutné uvést, že nepřehlédl fakt,
že v jeho dosavadní rozhodovací praxi nebyla otázka rozhodovací pravomoci v typově
obdobných případech (tj. kdy právní věci vyplývající z poměrů soukromého práva projednávají
a rozhodují o nich jiné orgány než soudy v občanském soudním řízení ve smyslu §7 odst. 1
o. s. ř.) řešena vždy v souladu se shora vysloveným závěrem. Například z usnesení ze dne
19. 10. 2010 čj. Konf 26/2010-14 (žaloba na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo
plněním na základě neplatné smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb) se zvláštní senát
přihlásil k právnímu názoru vyslovenému již v usnesení ze dne 30. 6. 2006, čj. Konf 132/2005-7,
dle kterého „[j]e-li podání podle svého označení i obsahu žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, přísluší
rozhodovat o něm soudu v občanském soudním řízení. Soud nemůže popřít svou pravomoc jen proto, že podle jeho
názoru by se měl žalobce domáhat sporné částky za použití prostředků správního (resp. daňového) řízení.“
Ke stejnému závěru dospěl zvláštní senát například i v usnesení ze dne 22. 1. 2015
čj. Konf 24/2014-16 (žaloba na vydání bezdůvodného obohacení, kdy bylo plněno na základě
povinnosti uložené regulátorem správním rozhodnutím, které v důsledku následného rozhodnutí
soudu pozbylo účinnosti). Zvláštní senát si byl této judikaturní linie při rozhodování v dané věci
vědom a vážil argumentaci, o kterou se opírá. Přestože výše citovaný právní názor považuje
i nadále za hájitelný, nemohl pominout jeho nežádoucí dopady do praxe, kdy byly soudy
v občanském soudním řízení nuceny rozhodovat spory, které byly z dosahu pravomoci správních
orgánů vyňaty jen z důvodu právní kvalifikace žalované pohledávky zvolené žalobcem (tedy
bez ohledu na právní základ sporu, jenž by jinak ze své povahy náležel k projednání a rozhodnutí
správnímu orgánu vybavenému k tomu náležitou odborností). Takový stav je z důvodů výše
popsaných nežádoucí. Z tohoto důvodu lze tedy zmiňovanou judikaturní praxi zvláštního senátu
považovat za překonanou.
[24] S ohledem na skutečnosti výše uvedené zvláštní senát vyslovil, že k rozhodnutí
v předmětné věci je příslušný správní orgán (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb.).
[25] Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. O žalobcem uplatněném nároku tedy bude
rozhodnuto Energetickým regulačním úřadem ve správním řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. ledna 2019
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu