ECLI:CZ:NSS:2020:1.ADS.282.2019:37
sp. zn. 1 Ads 282/2019 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: BESICO
Trans, s.r.o., se sídlem Žirovnická 3133/6, Praha 10, zastoupeného Mgr. Romanem Klimusem,
advokátem se sídlem Vídeňská 188/119d, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo práce
a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 31. 12. 2014, č. j. 2014/26737-421/1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2019, č. j. 5 Ad 26/2016 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
částku 4 114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce
Mgr. Romana Klimuse, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Úřad práce ČR – krajská pobočka v Příbrami (správní orgán I. stupně) rozhodl dne
27. 2. 2014 podle §78 odst. 3, 4 a 7 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění
účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) tak, že se žalobci neposkytuje
příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním
místě za I. čtvrtletí roku 2010. Žalovaný k odvolání žalobce změnil rozhodnutí správního orgánu
I. stupně tak, že z výroku rozhodnutí vypustil slova „na chráněném pracovním místě“, v ostatním
ponechal výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně beze změny.
[2] Správní orgány žalobci příspěvek neposkytly s odůvodněním, že jeho vyplacením by byla
České republice způsobena škoda. Osoby podávající žádost o poskytnutí příspěvku spáchaly
v souvislosti s příspěvkem za I. čtvrtletí roku 2010 přečin dotačního podvodu ve stádiu pokusu.
Žalobce žádal o příspěvek na celkem 58 zdravotně postižených zaměstnanců, přičemž bylo
prokazatelně zjištěno, že nejméně pěti zaměstnancům nebyla vyplacena čistá mzda v plné výši
alespoň v jednom kalendářním měsíci I. čtvrtletí roku 2010. Žalobce tak vyplácel mzdu nižší,
než byla mzda dohodnutá v pracovních smlouvách a vykázaná pro účely žádosti o příspěvek,
tudíž uvedl v žádosti nepravdivé údaje a nebylo možné mu příspěvek v požadované
výši 726 288 Kč poskytnout. Dle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013,
č. j. 11 To 168/2013-1610 vznikla České republice škoda nejméně 23 244 Kč, a proto nelze
vyloučit, že by České republice poskytnutím příspěvku žalobci vznikla škoda vyšší. S ohledem
na to nebylo možné žalobci poskytnout ani příspěvek ve výši 703 044 Kč.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Krajského soudu v Praze, který žalobu
postoupil místně příslušnému Městskému soudu v Praze. Městský soud shledal žalobu důvodnou,
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Městský soud nejprve předeslal, že pro poskytnutí příspěvku ve výši uvedené v žádosti
nepostačuje pouze splnění podmínky počtu zaměstnanců a bezdlužnosti k poslednímu dni
daného čtvrtletí, nýbrž žadatel musí prokázat oprávněnost požadované výše příspěvku
potřebnými doklady, ve kterých musí být uvedeny pravdivé údaje. Uvedení nepravdivých údajů
do podkladů předkládaných jako součást žádosti by vedlo k tomu, že by příspěvek nemohl být
poskytnut vůbec nebo by nemohl být poskytnut plně v požadované výši.
[5] K projednávané věci městský soud konstatoval, že závěr správních orgánů
o nepravdivosti údajů o skutečně vynaložených mzdových nákladech na zaměstnance
žalobce nemá oporu ve spise, neboť rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013,
č. j. 11 To 168/2013-1610, odůvodňuje tento skutkový závěr pouze v případě 5 zaměstnanců,
kteří vypovídali v trestním řízení jako svědci. Skutečnost, že v trestním řízení bylo prokázáno,
že jednatel a zaměstnanci společnosti se dopustili jednání, které naplnilo skutkovou podstatu
pokusu přečinu dotačního podvodu, resp. pomoci k němu, není dostatečným podkladem
pro neposkytnutí příspěvku, neboť zákon o zaměstnanosti se spácháním takového přečinu
nespojuje automaticky následek v podobě neposkytnutí příspěvku.
[6] Dle soudu bylo na správních orgánech, aby rozlišily případy, kdy mzda byla
zaměstnancům skutečně vyplacena v žalobcem tvrzené výši, kdy nebyla vyplacena vůbec, kdy byla
vyplacena v nižší než tvrzené výši, a aby vzaly v potaz i výši zaplaceného pojistného na sociální
zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní
pojištění, které žalobce za sebe odvedl z vyměřovacího základu zaměstnanců za I. čtvrtletí roku
2010. Poté měly žalobci příspěvek ve výši odpovídající částce skutečně vynaložených prostředků
na mzdy zaměstnanců poskytnout.
II. Kasační stížnost a další podání účastníků řízení
[7] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[8] Dle stěžovatele závěr městského soudu vychází z pouhé formální jazykové interpretace
příslušných ustanovení zákona o zaměstnanosti a zcela opomíjí skutečnost, že žalobce vědomě
uváděl do žádosti nepravdivé údaje, čímž je učinil nevěrohodnými, a to s úmyslem dosáhnout
neoprávněného majetkového prospěchu. Za takového stavu věci nelze dospět k jinému závěru,
než že vynaložení mzdových nákladů nebylo žalobcem řádně prokázáno v celém rozsahu,
a že mu tedy příspěvek nenáleží.
[9] I v případě, že by žalobce skutečně nějaké mzdové náklady na dané zaměstnance
vynaložil, nemůže být příspěvek poskytnut s ohledem na princip zákazu zneužití práva. Byl-li
jednáním žalobce (podáním žádosti) spáchán, byť jen z části, úmyslný trestný čin dotačního
podvodu, je zcela na místě tento ústavně zakotvený princip uplatnit a takovému jednání
neposkytnout soudní ochranu, a to zvláště za situace, kdy jednáním žalobce docházelo
ke zneužívání složité situace osob se zdravotním postižením a k vědomému protiprávnímu
obohacování se na jejich úkor. Dle názoru žalovaného je v právním státě nepřípustné, aby pouze
s ohledem na formální výklad právních předpisů docházelo k finanční dotaci subjektu (kdy dotace
má charakter určitého dobrodiní státu vůči příjemci, byť právně nárokovatelného),
jehož jednáním docházelo k páchání úmyslné majetkové trestné činnosti v této oblasti.
[10] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že v řízení ukončeném rozsudkem
č. j. 11 To 168/2013-1610 bylo nade vši pochybnost prokázáno, že škoda je rovna částce
23 244 Kč, a tedy že žalobce vyplatil mzdu ve výši 703 044 Kč. Rozsudek tak prokazuje,
že žalobce nárok na vyplacení přípěvku má. Stěžovatel se tvrzením, že příspěvek nenáleží žalobci
vůbec žádný, neboť nebylo prokázáno vynaložení mzdových nákladů v celé výši, jednak dopouští
nepřípustného extenzivního výkladu, jenž jde k tíži žalobci, jednak se tímto stěžovatel samozvaně
pasuje do role jakési třetí instance v soudním řízení trestním. Žalobce nelze opakovaně trestat
mimo uvedené trestní řízení tím, že mu nebude vyplacen příspěvek. V trestním řízení
se standardně používá spojení „škoda nejméně“ či „ nejméně škoda“, a to z důvodu určení přesné
právní kvalifikace trestného činu, ze kterého je obžalovaný obviněn (viz znění §138 trestního
zákoníku). V žádném případě nelze výrok trestního rozsudku interpretovat tak, že škoda byla
nejméně 23 244 Kč nebo vyšší až např. do výše příspěvku, jak to činí stěžovatel. Žalobce
nesouhlasí ani s argumentací týkající se zneužití práva. Žalobce zaměstnával osoby se zdravotním
postižením, nesporně jim vyplatil 96,8% výše příspěvku, nevyplatil pouze 3,2 % celkového
nároku, svou činností právo jakkoliv nezneužil. Jelikož žalobce jinak splnil všechny podmínky
stanovené v zákoně o zaměstnanosti, má nárok na vyplacení příspěvku. K tomu odkazuje
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 9 Ads 83/2014, a ze dne
23. 1. 2013, sp. zn. 6 Ads 100/2012.
[11] V replice k vyjádření žalobce stěžovatel poukazuje na odlišné principy řízení trestního
a správního řízení. V řízení o žádosti o příspěvek spočívá otázka prokazování, zda skutečně došlo
k výplatě mezd především na žadateli o příspěvek. Žalobce však svým trestním jednáním učinil
jakékoliv doklady o výplatě mezd nevěrohodnými, a je proto na místě mít za to, že základní
podmínka pro poskytnutí příspěvku nebyla splněna, neboť nebylo prokázáno, že vůbec došlo
k výplatě mezd zaměstnancům, na které žalobce žádal o příspěvek. I městský soud věc vrátil
k novému projednání s tím, že co do zbývajícího rozsahu mzdových nákladů musí být věc
opětovně posouzena, nikoliv s tím, že k výplatě mezd došlo. Sousloví „škoda nejméně“ nelze
dle stěžovatele třeba vykládat jinak než dle jazykového významu těchto slov, tedy že mohlo dojít
ke škodě vyšší, ale orgány činné v trestním řízení prokázaly pouze škodu v tomto rozsahu.
Stěžovatel dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2019,
č. j. 9 Afs 96/2019 - 35, ve kterém byla posuzována skutkově podobná situace. V neposkytnutí
příspěvku pro nesplnění podmínek pak dle stěžovatele nelze shledávat žádnou formu trestu,
jak tvrdí žalobce. Závěrem stěžovatel k žalobcovu nesouhlasu se zneužitím práva uvádí,
že za řádné jednání je nutno považovat pouze takové, kdy k trestné činnosti nedochází, a že nelze
bagatelizovat trestnou činnost tvrzením o malém rozsahu škody.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[13] Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[14] V projednávané věci je spornou otázkou, zda pravomocné odsouzení jednatele
a zaměstnanců žalobce za pokus dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 trestního zákoníku,
resp. pomoci k němu, spáchaného tím, že části zaměstnanců byla vyplácena nižší mzda,
než jak bylo uvedeno v jejich pracovních smlouvách a žalobce v žádosti o poskytnutí příspěvku
následně uvedl jako skutečně vynaložené náklady mzdu v plné výši, odůvodňuje nepřiznání
příspěvku na zaměstnávání osob se zdravotním postižením v celé požadované částce.
Stěžovatelka je toho názoru, že ano, neboť žalobce uvedl do žádosti o přiznání příspěvku
nepravdivé údaje. Městský soud však konstatoval, že taková skutečnost nemůže být důvodem pro
nepřiznání celé částky požadované na příspěvku, ale pouze té části, v níž bylo prokázáno,
že nebyla zaměstnancům vyplacena.
[15] Nejvyšší správní soud považuje na úvod za nutné upozornit, že projednávaná věc
se týká právní úpravy, konkrétně §78 zákona o zaměstnanosti, účinné do 31. 12. 2011,
což v projednávané věci není mezi stranami sporné a vyplývá z přechodného ustanovení čl. II
bodu 9 zákona č. 367/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen zákon č. 367/2011 Sb.).
[16] Dle §78 zákona o zaměstnanosti v rozhodném znění:
(1) Zaměstnavateli zaměstnávajícímu více než 50 % osob se zdravotním postižením z celkového počtu svých
zaměstnanců se poskytuje příspěvek na podporu zaměstnávání těchto osob. ...
(2) Příspěvek náleží zaměstnavateli měsíčně ve výši skutečně vynaložených mzdových nákladů na zaměstnance v
pracovním poměru, který je osobou se zdravotním postižením, včetně pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku
na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění, které zaměstnavatel za sebe odvedl
z vyměřovacího základu tohoto zaměstnance, nejvýše však 8 000 Kč. ...
[17] Rozšířený senát v rozsudku ze dne 30. 9. 2015, č. j. 9 Ads 83/2014 - 46, č. 3324/2016 Sb.
NSS, uvedl, že příspěvek na zaměstnávání osob se zdravotním postižením je svou povahou
účelovou dotací. Není úřadem práce poskytován na základě dohody, ale zaměstnavateli na něj
při splnění zákonných podmínek vzniká nárok. Tyto závěry se plně uplatní na právní úpravu
účinnou do 31. 12. 2011, tedy i v projednávané věci.
[18] Je nesporné, že v případě stanovení výše příspěvku na podporu zaměstnávání osob
se zdravotním postižením je třeba vycházet ze skutečně vynaložených prostředků na mzdy
nebo platy zaměstnanců se zdravotním postižením v daném období (viz §78 odst. 2 zákona
o zaměstnanosti). I z toho důvodu je příspěvek poskytován zpětně za uplynulé čtvrtletí.
[19] Ačkoliv zneužití tohoto příspěvku s cílem vlastního obohacení, které bylo prokázáno
v trestním řízení ukončeném rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 168/2013 - 1610, je
jednoznačně nejen protiprávním, ale i nemorálním jednáním, které Nejvyšší správní soud
považuje za rozporné s dobrými mravy a zásadami slušnosti, je nutno přisvědčit městskému
soudu, že zákon o zaměstnanosti v rozhodném znění nespojoval obecně s takovým jednáním
následek neposkytnutí příspěvku jako celku, resp. neposkytnutí té části příspěvku, jež nebyla
ovlivněna tímto jednáním.
[20] Právní úprava ani nerozlišuje, zda byly nepravdivé údaje uvedeny v žádosti úmyslně
či pouze z nedbalosti, nepozornosti nebo omylem. Přistoupil-li by Nejvyšší správní soud
na stěžovatelovu argumentaci, že uvedení nesprávných údajů je důvodem pro nepřiznání
příspěvku jako celku, jednalo by se o nepřiměřeně tvrdý výklad vůči osobám, které se při
vyplňování žádosti jednoduše zmýlily v určité informaci. Nadto zákon stanoví, že úřad práce
příspěvek nepřizná ve vztahu k těm zaměstnancům, u kterých nebyl doložen doklad
o zdravotním postižení [§78 odst. 7 písm. c) zákona o zaměstnanosti]. Obdobně je třeba
přistupovat k situaci, kdy správní orgán zjistí, že zaměstnavatel si nárokuje výši příspěvku,
která u některých zaměstnanců neodpovídá skutečně vynaloženým výdajům na jejich mzdy
či platy. Je totiž zřejmé, že sám zákon považoval příspěvek za plnění dělitelné, přinejmenším
ve vztahu k jednotlivým zaměstnancům.
[21] Nelze opomenout, že i v řízení o žádosti se uplatní zásada materiální pravdy vyjádřená
v §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podle níž správní orgán (nevyplývá-li ze zákona něco
jiného) postupuje tak, aby byl (co do správnosti) zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti. Význam této zásady je třeba zdůraznit právě pro případy, v nichž má správní orgán
indicie, případně dokonce důkazy o tom, že zaměstnavatel do žádosti neuvedl pravdivé údaje,
jako tomu bylo v nyní posuzované věci.
[22] Zároveň je nutno mít na paměti, že účelem příspěvku je pomoci osobám se zdravotním
postižením s jejich pracovním uplatněním, neboť tyto osoby mají při hledání vhodného
zaměstnání a jeho udržení na trhu práce přirozeně obtížnější situaci. Tento účel je naplněn
poskytnutím příspěvku pouze ve výši vynaložených nákladů na mzdu nebo plat jednotlivých
zdravotně postižených zaměstnanců, neboť tak je zajištěno využití příspěvku ve prospěch těchto
zaměstnanců. Neposkytnutí příspěvku jako celku by výsledně mohlo vést k negativním
důsledkům nikoliv primárně pro samotného zaměstnavatele, ale zejména pro osoby na trhu práce
znevýhodněné. V projednávané věci jak ze správního spisu, tak z trestního rozsudku vyplývá,
že osoby se zdravotním postižením, které vypovídaly o náplni své práce a odměně, pro žalobce
skutečně práci vykonávaly (ač třeba v jiném rozsahu, než stanovila jejich pracovní smlouva).
[23] Do 31. 12. 2011 nebyl příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním
postižením vázán na dohodu s Úřadem práce o zřízení či vymezení chráněných pracovních míst
(od 1. 1. 2012) či uznání zaměstnavatele za zaměstnavatele působícího na chráněném pracovním
trhu (od 1. 1. 2018). Zaměstnavatel tak mohl za splnění podmínek uvedených v §78 zákona
o zaměstnanosti (tedy zaměstnávání více než 50 % zdravotně postižených, včasná žádost,
bezdlužnost, předložení potřebných podkladů) žádat o příspěvek na jakéhokoliv zdravotně
postiženého zaměstnance. Právní úprava byla následně změněna zákonem č. 367/2011 Sb.
Z důvodové zprávy k této novele je patrné, že zákonodárce si byl vědom různých způsobů
zneužívání příspěvku na zaměstnávání zdravotně postižených osob. Od 1. 1. 2012 byly příspěvky
dle §78 zákona o zaměstnanosti poskytovány zásadně na chráněná pracovní místa zřízená nebo
vymezená v písemné dohodě mezi zaměstnavatelem a úřadem práce. Uzavření písemné dohody
o vymezení chráněných pracovních míst s úřadem práce (§75) tedy bylo podmínkou
pro poskytnutí příspěvku dle §78 zákona o zaměstnanosti (k tomu viz rozsudek ze dne
28. 6. 2017, č. j. 6 Ads 115/2016 - 29). Zákonodárce reagoval i na zneužívání čerpání příspěvků
a nově stanovil, že důvodem pro neuzavření dohody o zřízení či vymezení pracovního místa je
skutečnost, že vůči zaměstnavateli bylo v posledních 12 měsících před podáním žádosti zahájeno
trestní stíhání jako obviněnému z trestného činu podvodu podle jiného právního předpisu
v souvislosti s poskytováním příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením
[§75 odst. 2 písm. b) zákona o zaměstnanosti]. Tato právní úprava však nedopadá na nyní řešený
případ, jak bylo objasněno v bodě [15].
[24] Stěžovatel také poukazuje na rozsudek ze dne 23. 5. 2019, č. j. 9 Afs 96/2019 - 35,
který se týkal situace, kdy příspěvky dle §78 zákona o zaměstnanosti byly vyplaceny, a teprve
následně došlo k odsouzení za spáchání trestného činu dotačního podvodu spočívajícího
ve vyplácení nižší mzdy, než bylo uvedeno v pracovních smlouvách zdravotně postižených
zaměstnanců a nárokováno na příspěvku. Úřad práce proto vyzval zaměstnavatele k vrácení části
příspěvků a správce daně následně vyměřil zaměstnavateli odvod těchto prostředků do státního
rozpočtu. Je pravda, že peněžní částka, kterou měl zaměstnavatel dle finančního úřadu vrátit
z poskytnutých příspěvků, byla vyšší, než škoda vyčíslená v trestním řízení. Tato skutečnost
však nikterak nepodporuje stěžovatelovu pozici, neboť ani v dané věci nežádal Úřad práce,
resp. správce daně vrácení celé vyplacené částky, ale pouze rozdílu, který dle jeho názoru vznikl
nevyplacením mezd ve výši, jakou zaměstnavatel deklaroval ve svých žádostech.
[25] Městský soud v nyní projednávané věci nezavázal správní orgány příspěvek přiznat
ve výši, která odpovídá rozdílu původně žádané částky a vyčíslení škody v trestním řízení.
Stěžovatel je oprávněn opatřit si podklady a následně si učinit úsudek o tom, jaká výše prostředků
byla žalobcem skutečně vynaložena na mzdy zaměstnanců (včetně pojistného na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní
pojištění).
[26] Zároveň nelze přisvědčit žalobci, že trestním rozsudkem a výpočtem škody bylo
prokázáno, že ve zbytku částky mu nárok na příspěvek přísluší. Pokud soud v trestním řízení
rozhodl jen ve vztahu k části příspěvku, neznamená to, že by ve zbytku byly podmínky pro jeho
přiznání splněny. V trestním řízení bylo vyslechnuto pouze 16 zaměstnanců, kteří pro žalobce
pracovali v prvním či druhém čtvrtletí roku 2010. Není tak vyloučeno a správní orgán není
omezen ve zjištění (pokud bude založeno na spolehlivých podkladech), že mzda byla krácena také
dalším zaměstnancům, na které byl žádán příspěvek dle §78 zákona o zaměstnanosti. V takovém
případě by měl příspěvek být přiznán pouze v částce, u níž správní orgány dojdou k závěru,
že byla skutečně použita k úhradě mezd a povinných odvodů za zaměstnance.
[27] S ohledem na výše citovanou judikaturu považuje Nejvyšší správní soud za překonanou
úvahu stěžovatele o dotaci jako dobrodiní státu, které snad lze odepřít za mírnějších podmínek
než jiná plnění. Pokud stát plní své veřejné úkoly prostřednictvím jiných osob (ať už jsou jimi
zaměstnavatelé poskytující zaměstnání zdravotně postiženým osobám, neziskové subjekty
zajišťující péči o příslušníky různých znevýhodněných či přímo ohrožených skupin osob, která by
jinak příslušela státu), pak se stát nemůže, nevyplývá-li to přímo ze zákonné úpravy, zprostit své
odpovědnosti řádného rozhodování o právech těchto subjektů poukazem na své postavení
dobrodince.
[28] Závěrem Nejvyšší správní soud podotýká, že s právní soudy přezkoumávají napadená
správní rozhodnutí a v nich uvedené důvody. Nejvyšší správní soud tak nemohl hodnotit
stěžovatelovu úvahu týkající se zneužití práva ze strany žalobce, neboť tuto argumentaci jeho ani
prvostupňové správní rozhodnutí neobsahují. Z konstantní judikatury vyplývá, že případný
nedostatek odůvodnění rozhodnutí nemůže být dodatečně zhojen podrobnějším
rozborem právní problematiky učiněným až v kasační stížnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 10. 2004, č. j. 3 As 51/2003 - 58, nebo ze dne 18. 9. 2003,
č. j. 1 A 629/2002 - 25, č. 73/2004 Sb. NSS).
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[30] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalobci jako úspěšnému účastníku náleží právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Náklady spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby –
vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] ve výši
3 100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], a paušální částce ve výši
300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Protože advokát je plátcem
daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady o částku odpovídající dani, kterou je povinen odvést,
tj. 21 % z částky 3 400 Kč, tedy o 714 Kč. Náklady řízení tedy celkově představují částku 4 114
Kč, kterou je žalovaný povinen uhradit ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
zástupce žalobce Mgr. Romana Klimuse, advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu