ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.43.2020:24
sp. zn. 1 Azs 43/2020 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce
JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: M. G., zastoupen
JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem Arbesovo nám. 257/7, Praha 5, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 28. 11. 2019, č. j. OAM-460/LE-LE05-LE05-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2020, č. j. 2 Az 66/2019 – 26,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2020, č. j. 2 Az 66/2019 – 26,
se r uš í .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 28. 11. 2019, č. j. OAM-460/LE-LE05-LE05-2019,
se ruš í a věc se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.
IV. Žalovaný je po v i ne n uhradit žalobci k rukám jeho zástupce, advokáta JUDr. Artura
Ostrého, na náhradě nákladů řízení 12.342,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce, který je státním příslušníkem Chorvatské a rovněž Srbské republiky, podal
dne 4. 11. 2019 žádost o udělení mezinárodní ochrany podle §3 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Obává se ohrožení svého života v rámci výkonu
nepodmíněného trestu odnětí svobody v Srbsku, které požádalo Českou republiku o jeho
vydání k výkonu tohoto trestu. Ministerstvo vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“ ) řízení
o jeho žádosti zastavilo podle §25 písm. i) zákona o azylu z důvodu její nepřípustnosti podle
§10a odst. 1 písm. a) téhož zákona. Dle tohoto ustanovení žádost není přípustná, pokud
ji podal občan EU, který nesplňuje podmínky stanovené právem EU.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který ji napadeným rozsudkem zamítl. Soud upozornil na skutečnost,
že správní orgán I. stupně v průběhu řízení zjistil, že žalobce je státním příslušníkem
Chorvatska, a tudíž také občanem EU. Protokol č. 24 o poskytování azylu státním
příslušníkům členských států EU (dále také „Protokol č. 24“) ve svých ustanoveních a) až d)
stanoví důvody, pro které členský stát nelze považovat za bezpečnou zemi původu, avšak
ve vztahu k Chorvatsku žádný z těchto případů nenastal. Jsou proto naplněny podmínky
pro postup dle §25 písm. i) zákona o azylu, tedy pro zastavení řízení z důvodu nepřípustnosti
žalobcovy žádosti podle §10a odst. 1 písm. a) téhož zákona. Na věci nic nemění
ani skutečnost, že žalobce má další občanství, ať již členské země EU či nikoli. Postačí totiž,
že existuje alespoň jedna bezpečná země původu žadatele o mezinárodní ochranu.
[3] Soud nepovažoval za důvodnou ani námitku žalobce stran nemožnosti dobrovolného
návratu do Chorvatska jakožto bezpečné země původu. Žalobce upozornil na probíhající
extradiční řízení podle zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech
trestních (dále jen „ZMJS“), po jehož ukončení bude předán srbským orgánům za účelem
výkonu trestu odnětí svobody v Srbsku. Soud připomenul, že řízení ve věci mezinárodní
ochrany a extradiční řízení jsou dvě samostatná, na sobě nezávislá řízení (k tomu stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, č. 262/2013 Sb.,
ze kterého vyplývá, že každé z těchto řízení sleduje jiný účel a jejich průběh se vzájemně
nepodmiňuje). Své případné obavy z výkonu trestu v Srbsku může žalobce namítat v rámci
extradičního řízení, které není předmětem tohoto soudního přezkumu.
[4] Nad rámec žalobních námitek soud dodal, že Srbsko je Českou republikou také
považováno za bezpečnou zemi původu, jak vyplývá z vyhlášky č. 328/2015 Sb., kterou
se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců (dále jen „vyhláška č. 328/2015 Sb.“).
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek městského soudu kasační stížností
z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení [kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)].
[6] Dle stěžovatele městský soud nesprávně vyložil §10a odst. 1 písm. a) zákona o azylu.
Měl přihlédnout ke skutečnosti, že stěžovatel je státním příslušníkem Srbska, které není členem
EU a nemůže být tedy bez dalšího považováno za bezpečnou zemi původu. Městský soud měl
zohlednit konkrétní situaci stěžovatele, který během řízení před správním orgánem I. stupně
i před soudem tvrdil, že do Chorvatska se nemůže dobrovolně vrátit, protože po ukončení
extradičního řízení bude předán do Srbska za účelem výkonu trestu odnětí svobody. Bylo tedy
nutné meritorně přezkoumat důvody, pro které se stěžovatel obává návratu do Srbska, nikoli
řízení formalisticky zastavit.
[7] Stěžovatel nerozporuje závěr městského soudu o odlišnosti a vzájemné nezávislosti
extradičního řízení a řízení o udělení mezinárodní ochrany. V jeho případě měl soud
při posouzení, zda jsou splněny podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, hodnotit obě řízení
ve vzájemných souvislostech. Vzhledem k tomu, že v extradičním řízení soud rozhodl o jeho
vydání, zvolil podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako další způsob, který může jeho
vydání do Srbska zabránit. Stěžovatel se nevyhýbá výkonu trestu, v Srbsku je však pobyt
ve vězení spojen s nebezpečím pro jeho zdraví či dokonce život; je proto připraven vykonat
jej v ČR.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázal na obsah správního spisu,
napadeného rozhodnutí a svého vyjádření k žalobě. Popírá důvodnost kasační stížnosti,
napadený rozsudek je dle něj v souladu s právními předpisy. Setrvává na svém závěru,
že v průběhu správního řízení stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, pro které by mu mohl
mezinárodní ochranu v některé z jejích forem udělit.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší
správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené
rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3,
4 s. ř. s.).
[10] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou
kasační stížnost v souladu s §104a s. ř. s. odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti
a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správn í soud podrobně vyložil
v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, v němž interpretoval neurčitý právní
pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle uvedeného
rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[11] Kasační soud se dosud nezabýval otázkou, jak má žalovaný postupovat v případě,
kdy je žadatel o mezinárodní ochranu občanem dvou států, přičemž jeden z nich je členským
státem EU a druhý nikoli, a ve vztahu k druhému státu existují skutečnosti vyvolávající
ve stěžovateli odůvodněné obavy z pronásledování či hrozbu vážné újmy, které zároveň
znemožňují využití vnitrostátní ochrany členského státu, jehož je občanem. Kasační stížnost
se tedy dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu a je přijatelná. Soud proto přistoupil k meritornímu
posouzení věci a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[12] Podle čl. 1 písm. A odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků ze dne 28. 7. 1951
ve znění Newyorského protokolu ze dne 31. 1. 1967, publikovány sdělením Ministerstva
zahraničních věcí č. 208/1993 Sb. (dále jen „Ženevská úmluva“), se za uprchlíka považuje osoba,
která v důsledku událostí, které nastaly před 1. lednem 1951, se nachází mimo svou vlast a má oprávněné
obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostníc h nebo z důvodů příslušnosti
k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo
vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti; totéž platí pro osobu bez státní příslušnosti
nacházející se mimo zemi svého dosavadního pobytu následkem shora zmíněných událostí, a která vzhledem
ke shora uvedeným obavám se tam nechce nebo nemůže vrátit. V případě osoby mající několik státních
občanství, pojem „země jeho státního občanství“ se týká všech zemí, jejichž je státním občanem; žádná osoba
však nebude považována za zbavenou ochrany země své příslušnosti, pokud se bez závažného důvodu
založeného na oprávněných obavách vzdala ochrany jedné ze zemí svého státního občanství (zdůraznění
doplněno).
[13] Podle čl. 9 věty druhé Smlouvy o Evropské unii je občanem Unie každá osoba, která
má státní příslušnost členského státu.
[14] Dle Protokolu č. 24 o poskytování azylu státním příslušníkům členských států Evropské
unie, který je s ohledem na čl. 51 Smlouvy o Evropské unii její integrální součástí, se státy EU
navzájem považují za bezpečné země původu. Jen výjimečně může členský stát zvážit nebo
přijmout k dalšímu zpracování žádost o azyl podanou občanem jiného členského státu,
a to v následujících případech:
a) jestliže se členský stát, jehož příslušníkem je žadatel, rozhodne poté, co vstoupí Amsterodamská
smlouva v platnost, využívaje článku 15 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
přijmout opatření, která se na jeho území odchylují od povinností vyplývajících z úmluvy;
b) jestliže bylo zahájeno řízení podle čl. 7 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii a Rada nebo případně
Evropská rada o něm ještě nerozhodla s ohledem na členský stát, jehož je žadatel příslušníkem;
c) jestliže Rada přijala rozhodnutí podle čl. 7 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii s ohledem
na členský stát, jehož je žadatel příslušníkem, nebo jestliže Evropská rada přijala rozhodnutí
podle čl. 7 odst. 2 uvedené smlouvy s ohledem na členský stát, jehož je žadatel příslušníkem;
d) jestliže členský stát s ohledem na žádost státního příslušníka jiného členského státu o azylu
rozhodl jednostranně; v takovém případě bude Rada neprodleně informována; při zkoumání
žádosti se vychází z domněnky, že žádost je zjev ně neodůvodněná, aniž je jakýmkoli způsobem
ohrožena rozhodovací pravomoc členského státu.
[15] Tento požadavek primárního práva EU pak zákon o azylu promítá do §10a odst. 1
písm. a), dle kterého je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, byla-li podána občanem Evropské
unie, který nesplňuje podmínky stanovené právem Evropské unie. Zde zákon o azylu odkazuje právě
na Protokol č. 24. Pokud nastane některý z případů uvedených v písm. a) až d) jeho jediného
článku, žádost nepřípustná není. Ustanovení §10a odst. 2 zákona o azylu stanoví, že je-li žádost
o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje
důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany. Podle §25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví,
jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. Důsledkem podání žádosti občanem
některého z členských států EU, pokud nenastane žádný z případů, na které pamatuje Protokol
č. 24, je tedy zastavení řízení bez meritorního projednání žádosti.
[16] Bezpečnou zemi původu definuje §2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, implementující
tento koncept ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013
o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále
jen „procedurální směrnice“). Rozumí se jí stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby
bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště,
1. ve kterém obecně a soustavně nedochází k pronásledování, mučení nebo nelidskému nebo ponižujícímu
zacházení nebo trestům a k hrozbě z důvodu svévolného násilí v případě mezinárodního nebo vnitřního
ozbrojeného konfliktu,
2. který jeho občané nebo osoby bez státního občanství neopouštějí z důvodů uvedených v §12 nebo 14a,
3. který ratifikoval a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, včetně
norem týkajících se účinných opravných prostředků, a
4. který umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad stavem dodržování lidských práv.
[17] Podle §16 odst. 2 zákona o azylu se jako zjevně nedůvodná zamítne i žádost o udělení mezinárodní
ochrany, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany přichází ze státu, který Česká republika považuje
za bezpečnou zemi původu, neprokáže-li žadatel o udělení mezinárodní ochrany, že v jeho případě tento stát
za takovou zemi považovat nelze. Seznam zemí původu, které Česká republika považuje za bezpečné,
stanoví vyhláška č. 328/2015 Sb. Podle §2 vyhlášky Česká republika považuje za bezpečnou zemi
původu i Srbsko.
[18] S ohledem na vázanost České republiky mezinárodněprávními závazky vyplývajícími
z Ženevské úmluvy je nutné při výkladu zákona o azylu postupovat tak, aby byly zajištěny její cíle
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2004, č. j. 5 Azs 25/2003 - 94,
ze dne 21. 3. 2006, č. j. 2 Azs 75/2005 - 75, či ze dne 3. 5. 2018, č. j. 2 Azs 114/2018 - 30).
S ohledem na neexistenci mezinárodního orgánu, který by Ženevskou úmluvu jednotně vykládal,
zkoumal soud při výkladu aplikovatelného ustanovení, kterým je čl. 1 písm. A odst. 2 Ženevské
úmluvy, také rozsudky zahraničních soudů a tribunálů aplikujících toto ustanovení a Příručku
k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydanou Úřadem Vysokého
komisaře OSN pro uprchlíky (dále jen „Příručka UNHCR“).
[19] Mezinárodní ochrana může být žadateli poskytnuta pouze za situace, kdy tuto ochranu
není schopen či ochoten vykonávat stát, jehož je žadatel občanem; národní ochrana má před
mezinárodní ochranou vždy přednost, pokud je žadateli dostupná. Za předpokladu, že má žadatel
více občanství, musí dle čl. 1 písm. A odst. 2 Ženevské úmluvy dojít k selhání ochrany ze strany
všech států, jichž je žadatel občanem. Pokud by mu země jeho původu, vůči níž netvrdí
skutečnosti zakládající oprávněné obavy z pronásledování či hrozbu z vážné újmy, neposkytla
efektivní ochranu na takové úrovni, jaké se jí dostává ostatním občanům, nebrání to prohlášení
dané osoby za uprchlíka. Zpravidla by měl žadatel o takovou ochranu požádat, a teprve v případě
jejího odmítnutí či absence reakce je možné ji shledat neefektivní. Je na žadateli, aby prokázal,
že ta ze zemí jeho původu, vůči níž netvrdí skutečnosti zakládající oprávněné obavy
z pronásledování či hrozbu z vážné újmy, mu ochranu neposkytne Příručka UNHCR, bod 106
a 107, dostupná na https://www.unhcr.org/4d93528a9.pdf; rozsudek Imigrační a azylové
komory Vyššího soudu Spojeného království ve věci KK a další [(2011) UKUT 92 (IAC)],
dostupný na https://www.refworld.org/cases,GBR_UTIAC,4d78a6812.html; rozsudek Státní
rady Nizozemského království ze dne 18. 7. 2014 ve věci X (201404877/1/V2), dostupný
na https://www.refworld.org/cases,NTL_COS,53df54ac4.html; rozsudek Imigračního tribunálu
Nového Zélandu ze dne 4. 5. 2011 ve věci AB [(2011) NZIPT 800014], dostupný
na https://www.refworld.org/cases,NZ_IPT,4e044be22.html; rozhodnutí Rady imigračních
odvolání USA ze dne 3. 5. 2013 ve věci B-R- [26 I&N Dec. 119 (BIA 2013), dostupné
na https://www.refworld.org/cases,USA_BIA,520c9fba4.html).
[20] Neefektivní je také taková ochrana, která je reálně nedosažitelná. Je nutné proto posoudit
také reálnou možnost využití ochrany země původu, vůči které stěžovatel netvrdí skutečnosti
zakládající oprávněné obavy z pronásledování či hrozbu vážné újmy.
[21] Na nutnost posuzování reálné využitelnosti vnitrostátní ochrany země původu poukázal
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 2. 2020, č. j. 7 Azs 267/2019 – 19, stejný závěr
pak potvrdil i v rozsudku ze dne 13. 2. 2020, č. j. 5 Azs 457/2019 – 21. V obou případech byli
žadatelé, obdobně jako v projednávaném případě, umístěni ve vazbě za účelem vydání
k trestnímu stíhání do jednoho ze států jejich původu, vůči němuž tvrdili skutečnosti zakládající
oprávněné obavy z pronásledování či hrozbu vážné újmy. Ani jedna ze zemí původu v daných
případech nebyla členskou zemí EU, a soud se v těchto rozsudcích proto nezabýval výkladem
§10a odst. 1 písm. a) zákona o azylu. Soud vyložil §16 odst. 1 písm. d) téhož zákona („Žádost
o udělení mezinárodní ochrany se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany
neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo
že mu hrozí vážná újma podle §14a, a zároveň má více než 1 státní občanství a nevyužil ochrany některého
ze států, jehož státní občanství má, pokud neprokáže, že z důvodů uvedených v §12 nebo 14a této ochrany využít
nemohl.“); toto ustanovení rovněž vychází z čl. 1 písm. A odst. 2 Ženevské úmluvy. Z těchto
důvodů závěry vyslovené v tomto rozsudku soud analogicky použije i na projednávaný případ.
V obou věcech soud konstatoval, že v případě osoby disponující občanstvím států A a B může
být dostačující uvedení důvodů zakládajících oprávněné obavy z pronásledování či hrozbu vážné
újmy pouze ve vztahu ke státu A, pokud zároveň žadatel s ohledem na to, v jaké se nachází
situaci, z těchto důvodů nemůže využít ochranu státu B. V takovém případě není nezbytné, aby
žadatel uplatňoval svá tvrzení výslovně vůči oběma státům, neboť důvody uvedené ve vztahu
pouze k jednomu ze států mu reálně znemožňují využití ochrany ze strany obou těchto států.
[22] Stěžovatel se nachází ve vazbě za účelem jeho vydání k výkonu trestu odnětí svobody
v Srbsku. Městský soud i Vrchní soud v Praze již rozhodly o přípustnosti jeho vydání, následně
ministryně spravedlnosti rozhodne, zda se vydání povoluje či nikoli. Stěžovatel je tedy plně
v rukou českých orgánů a nemůže využít ochrany Chorvatska. Ve výkonu trestu odnětí svobody
v Srbsku zároveň spatřuje důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany, neboť se domnívá,
že by během výkonu trestu byl ohrožen jeho život. V projednávaném případě tak tvrzené důvody
pro udělení mezinárodní ochrany vztahující se k Srbsku fakticky stěžovateli znemožňují využít
efektivní ochrany Chorvatska. Nemůže se volně pohybovat, neboť je omezen na svobodě
ve vazební věznici. Možnost využití efektivní ochrany Chorvatska je v jeho případě čistě
teoretická. Chorvatsko nemůže v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany zabránit jeho
vydání do Srbska, jeho možnosti jsou omezené.
[23] Azylové právo nezakotvuje žádný prostředek, prostřednictvím něhož by Chorvatsko
mohlo stěžovateli ochranu poskytnout. Takový nástroj existuje pouze v rámci extradičního řízení.
Z rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-182/15 ze dne 6. září 2016, v řízení týkající se vydání
A. P. (dále jen „rozsudek Soudního dvora ve věci P.“), vyplývá, že členský stát, jenž obdržel
žádost o vydání občana jiného členského státu do třetí země, je povinen informovat členský stát,
jehož je daná osoba občanem, o obdržení žádosti. Takový členský stát pak musí tomu členskému
státu, jehož je osoba občanem, umožnit na žádost předání občana, pokud je tento stát příslušný
ke stíhání trestných činů spáchaných mimo jeho území. Chorvatsko si tedy mohlo vyžádat
předání stěžovatele jakožto svého občana v rámci extradičního řízení. Nejvyššímu správnímu
soudu není známo, zda orgány činné v trestním řízení Chorvatsko informovaly o skutečnosti, že
Srbsko požádalo o vydání jeho občana za účelem výkonu trestu odnětí svobody, tedy ani, zda
Chorvatsku bylo umožněno předání stěžovatele provést. Pro projednávanou věc to ovšem není
podstatné. Povinnost vyplývající z rozsudku Soudního dvora ve věci P. zavazuje orgány činné v
trestním řízení v rámci řízení extradičního, které je odlišné od řízení o udělení mezinárodní
ochrany, sledující jiný cíl. Správní orgán rozhodující o žádosti o udělení mezinárodní ochrany
naopak nemá žádnou možnost, jak by prověřil, že Chorvatsko je schopné a ochotné poskytnout
stěžovateli efektivní ochranu ve smyslu Ženevské úmluvy.
[24] V projednávaném případě tak žalovaný nemohl řízení zastavit podle §25 písm. i) zákona
o azylu pro nepřípustnost žádosti podle §10a odst. 1 písm. a) téhož zákona z toho důvodu,
že je stěžovatel občanem EU, aniž by zohlednil, že efektivní ochranu žádného z členských států
využít fakticky nemůže.
[25] Ve vztahu k Srbsku je žalovaný povinen žádost meritorně posoudit. Kasační soud
si je vědom zařazení Srbska do seznamu bezpečných zemí původu, jejichž výčet stanoví vyhláška
č. 328/2015 Sb. Jak je zdůrazněno v preambuli procedurální směrnice, označení třetí země jako
bezpečné země původu nemůže být absolutní zárukou bezpečnosti státních příslušníků dané
země. Hodnocení, z něhož toto označení vychází, může ze své podstaty vzít v úvahu pouze
všeobecnou občanskou, právní a politickou situaci v dané zemi a to, zda jsou původci
pronásledování, mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání v praxi
postižitelní, jsou-li v této zemi shledáni odpovědnými. Proto je důležité, aby v případě,
kdy žadatel prokáže, že v jeho konkrétní situaci existují oprávněné důvody nepokládat danou
zemi za bezpečnou, nebylo označení této země jako bezpečné považováno za směrodatné.
V souladu s §16 odst. 2 zákona o azylu musí žadatel o udělení mezinárodní ochrany prokázat,
že v jeho případě Srbsko za bezpečnou zemi původu považovat nelze; pokud tak neučiní,
žalovaný jeho žádost zamítne jako zjevně nedůvodnou. I vůči Srbsku je tedy přístup k plnému
meritornímu přezkumu omezen pouze na situace, kdy žalovaný v jakémsi omezeném prvotním
meritorním přezkumu zhodnotí, zda žadatel prokázal, že v jeho případě Srbsko za bezpečnou
zemi původu považovat nelze, tedy že vůči němu Srbsko nesplňuje některou z podmínek
stanovených v §2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu.
[26] Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje závěr městského soudu, že extradiční řízení
a řízení o mezinárodní ochraně jsou dvě odlišná řízení, každé z nich sleduje jiný účel a jejich
průběh se navzájem nepodmiňuje. Ostatně tak ve své argumentaci nečiní ani stěžovatel. Jak uvedl
Ústavní soud ve stanovisku citovaném v bodě 3 shora, existence ohrožení života žadatele nebo
jeho osobní svobody na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
společenské vrstvě či politického přesvědčení (čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy), resp. hrozby
porušení jeho práva na život [čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále
jen „Úmluva“)] nebo vystavení mučení nebo podrobení nelidskému či ponižujícímu zacházení
anebo trestu (čl. 3 Úmluvy) může být nezávisle na sobě posuzována jednak v řízení o udělení
mezinárodní ochrany, jednak v soudním řízení o přípustnosti vydání. Skutečnosti, které
ve stěžovateli vyvolávají odůvodněné obavy z pronásledování, či hrozbu vážné újmy, se prolínají
s důvody, které tvrdil jako důvody znemožňující jeho vydání do Srbska v rámci extradičního
řízení. S těmi je nutno se meritorně vypořádat (v rámci mezí nastíněných v předchozím bodě
tohoto rozsudku), nikoli tuto argumentaci pouze odmítnout s tím, že tyto důvody měl stěžovatel
tvrdit v rámci extradičního řízení. Jak vyplývá ze stanoviska pléna Ústavního soudu, žalovaný
není v řízení o udělení mezinárodní ochrany vázán skutkovými a právními závěry soudu
rozhodujícího o vydání žadatele a může je posuzovat samostatně.
[27] Soud si je vědom i důsledku, který zrušení rozhodnutí žalovaného a městského soudu
může ve svém konečném důsledku vyvolat a jímž je potenciální udělení mezinárodní ochrany
občanu EU, resp. členského státu EU. Je mu známo, že v minulosti již členské státy udělily
mezinárodní ochranu občanům jiných členských zemí. Soud znovu zdůrazňuje, že stěžovatel
netvrdí skutečnosti vyvolávající v něm odůvodněné obavy z pronásledování nebo hrozbu vážné
újmy ve vztahu k členskému státu EU, nýbrž ze strany třetí země. S ohledem na extradiční řízení,
jehož důsledkem by bylo přímé vydání stěžovatele do Srbska k výkonu trestu odnětí svobody,
nemá v rámci probíhajícího řízení o udělení mezinárodní ochrany Chorvatsko reálnou možnost
stěžovateli ochranu poskytnout. Soud proto zrušení rozhodnutí městského soudu i žalovaného
shledává jako jediné možné řešení souladné s mezinárodním právem (resp. s čl. 1 písm. A odst. 2
Ženevské úmluvy), které zároveň neodporuje právu evropskému.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto napadený rozsudek městs kého soudu
zrušil. Vzhledem k tomu, že vytýkané vady nejsou odstranitelné v řízení před městským
soudem, ale lze je odstranit toliko v řízení před správním orgánem, zrušil soud současně
i rozhodnutí žalovaného [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.], který je v dalším řízení vázán právním
názorem vysloveným výše.
[29] Žalovaný tedy v dalším řízení v souladu s §16 odst. 2 zákona o azylu posoudí,
zda lze Srbsko ve vztahu ke stěžovateli považovat za bezpečnou zemi původu, či zda stěžovatel
prokázal, že v jeho případě Srbsko nelze za takovou bezpečnou zemi považovat. Pokud dospěje
k závěru, že tuto skutečnost stěžovatel prokázal, jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany plně
meritorně přezkoumá.
[30] Za situace, kdy Nejvyšší správní soud zrušil i rozhodnutí žalovaného, je povinen
rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházel o
zrušenému rozhodnutí městského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Žalovaný ve věci
úspěch neměl, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží. Stěžovatel měl ve věci plný úspěch,
proto mu soud přiznal dle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. náhradu nákladů řízení
proti žalovanému. Stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátem, pro určení výše nákladů
na zastoupení se užije vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“). Stěžovatelův zástupce učinil
celkem tři úkony právní služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení, podání žal oby
a podání kasační stížnosti (§11 písm. a) a d) advokátního ta rifu). Soud mu tedy přiznal
odměnu za tři úkony právní služby ve výši 3 x 3.100 ,- Kč (§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7
bodem 5. advokátního tarifu) a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 3 x 300 ,- Kč (§13
odst. 4 advokátního tarifu), tedy 10.200,- Kč. Advokát stěžovatele doložil, že je plátce DPH,
náhrada nákladů řízení se proto zvyšuje o sazbu DPH ve výši 21 % (2.142,- Kč).
[31] Celková výše nákladů řízení činí 12.342,- Kč. Žalovaný je tuto částku povinen zaplatit
stěžovateli k rukám jeho zástupce advokáta JUDr. Artura Ostrého ve lhůtě 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu