ECLI:CZ:NSS:2020:10.AFS.228.2019:53
sp. zn. 10 Afs 228/2019 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Michaely
Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: ČKD Mobilní Jeřáby, a. s.,
se sídlem Politických vězňů 1337, Slaný, zastoupené JUDr. Štěpánem Liškou, advokátem
se sídlem Jungmannova 36/31, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2018,
čj. 9454/18/5200-11431-712136, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2019, čj. 43 Af 12/2018-101,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný je p ov in e n nahradit žalobkyni náklady řízení o žalobě a o kasační
stížnosti ve výši 4 114 Kč do rukou jejího zástupce JUDr. Štěpána Lišky, advokáta,
ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro Středočeský kraj doměřil žalobkyni svým rozhodnutím ze dne
30. 6. 2017 daň z příjmů právnických osob za rok 2011 (včetně penále). Důvodem doměření
bylo to, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno ohledně reklamních služeb (propagace
na automobilových závodech) poskytnutých společností Dandy Steel. Odvolání žalobkyně zamítl
žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 2. 2018.
[2] Žalobkyně se obrátila na Krajský soud v Praze, který její žalobě vyhověl rozsudkem
ze dne 18. 6. 2019 (zrušil rozhodnutí vydaná v obou stupních), neboť daň byla žalobkyni podle
něj vyměřena po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty. Správce daně využil dne 11. 11. 2014
mezinárodního dožádání (žádosti o mezinárodní spolupráci) podle zákona č. 164/2013 Sb.,
o mezinárodní pomoci při správě daní, aby získal informace od společnosti studioLIFE
(zhotovitele záznamů ze závodů na DVD). Tato žádost však nesměřovala k prověření
rozhodných skutečností ve smyslu §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů,
a jejím podáním se tak nestavila lhůta pro stanovení daně. Daňová kontrola byla zahájena dne
18. 2. 2014, nová tříletá lhůta pro stanovení daně uplynula dne 18. 2. 2017, správce daně ovšem
rozhodl až dne 30. 6. 2017.
II. Kasační řízení
[3] Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku kasační stížnost. Zdůraznil, že v žádosti
o mezinárodní spolupráci ze dne 11. 11. 2014 uvedl daňový účel, pro který žádá o informace
od společnosti studioLIFE. O relevanci žádosti svědčí i zjištění vyplývající ze svědecké
výpovědi tehdejšího jednatele Dandy Steel Radima Blahuty. Od společnosti Rufa bylo zjištěno,
že s ní společnost Jazz Trade nespolupracovala. Žádostí ze dne 11. 11. 2014 se tak správce daně
snažil o vytvoření uceleného obrazu o obchodním vztahu mezi žalobkyní a společností Dandy
Steel, včetně subdodavatelských společností, které fakticky zajišťovaly plnění. Společnost Rufa
nepotvrdila spolupráci ani se žalobkyní, ani s Dandy Steel, a naopak potvrdila obchodní vztah
se společností studioLIFE. Bylo proto nutné ověřit, zda se žalobkyní či s Dandy Steel
nespolupracovala právě společnost studioLIFE, a to tím spíše, že zmíněná DVD předložila
k prokázání sporných plnění sama žalobkyně.
[4] Tato hypotéza se nepotvrdila a sama žalobkyně to ve svém odvolání vzala na vědomí.
Žádost ze dne 11. 11. 2014 pomohla vyloučit možnost, že společnost studioLIFE
(jako zhotovitel videozáznamů) fakturovala své služby přímo žalobkyni a společnostem Dandy
Steel a Jazz Trade. Nebyl tak prokázán obchodní vztah žalobkyně a jejího tvrzeného dodavatele
ani ke společnosti pronajímající reklamní plochy (Rufa), ani ke zhotoviteli záznamů (studioLIFE).
Přitom jedině Rufa mohla dále přefakturovávat vytvoření videozáznamů. Toho správce daně
využil ve své navazující výzvě ze dne 31. 8. 2015, která dala žalobkyni možnost prokázat
„náhradního dodavatele“. Stěžovatel k tomu poukázal na totožný případ řešený ve věci
7 Afs 138/2018.
[5] Stěžovatel upozornil na to, že lhůtu ke stanovení daně staví i taková mezinárodní
spolupráce, která nic nepřinese (nelze předvídat, jakého výsledku bude dosaženo
nebo zda se vůbec podaří provést požadovaný úkon). Není proto možné odmítnout účinky
žádosti o mezinárodní spolupráci jen proto, že správce daně již nepokračoval v dokazování
cestou, která se mohla nabízet. V této věci neběžela lhůta pro stanovení daně po dobu 155 dnů
(od 11. 11. 2014 do 14. 4. 2015), a její konec by tak připadl na 22. 7. 2017; mezitím byl vydán
dodatečný platební výměr a ve lhůtě takto prodloužené do 22. 7. 2018 vydal stěžovatel
rozhodnutí o odvolání.
[6] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se společností studioLIFE
nespolupracovala, což správce daně věděl; přesto si ji vybral jen podle údaje ve videozáznamu
(kde byly označeny různé společnosti). Ani dodavatel žalobkyně (Dandy Steel) se nezmínil o tom,
že by měl obchodní vztah s touto společností.
III. Právní hodnocení
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Podle §9 odst. 1 a 2 zákona č. 164/2013 Sb., o mezinárodní pomoci při správě daní,
může kontaktní místo dožádat kontaktní místo jiného státu o poskytnutí informací vztahujících
se ke správě daní, pokud vlastní zdroje informací již byly vyčerpány nebo by jejich získání
ohrozilo cíl správy daní. Ode dne odeslání žádosti kontaktního místa do dne obdržení odpovědi
na tuto žádost nebo do dne odeslání oznámení o ukončení mezinárodní spolupráce v dané věci
neběží lhůta pro stanovení daně podle daňového řádu.
[9] Správce daně projevil zájem o informace od společnosti studioLIFE proto, že její logo
bylo umístěno na záznamech ze závodů (zachycených na DVD), které žalobkyně předložila
jako důkaz plnění ze smluv o reklamě a propagaci. Stěžovatel v kasační stížnosti zdůraznil,
že o významu tohoto mezinárodního dožádání svědčí i výpověď bývalého jednatele Dandy Steel
Radima Blahuty, podle nějž cena za plnění zahrnovala i vyhotovení videozáznamů na DVD
a vlastníky vozidel zastupovala společnost Jazz Trade.
[10] K tomu je však třeba uvést – ve shodě s krajským soudem – že ze smluv mezi žalobkyní
a Dandy Steel ani z tvrzení žalobkyně neplynulo, že součástí plnění byla i povinnost dodavatele
zajistit videozáznam ze závodů. O této okolnosti se zmínil pouze jednatel Blahuta. NSS
nepokládá nynější stěžovatelovu argumentaci, která upozorňuje i na tvrzení pana Blahuty,
za přesvědčivou, protože obecně stěžovatel označil výpověď tohoto svědka za nevěrohodnou
(body 40 a 104 stěžovatelova rozhodnutí).
[11] Krom toho umístění loga společnosti studioLIFE na záznamech ze závodů je příliš
slabou indicií na to, aby mohlo ukazovat na významnější roli této společnosti v obchodním
vztahu mezi žalobkyní a dodavatelem reklamy. Je pravda, že žalobkyně sama předložila správci
daně záznamy na DVD. Nijak však nekomentovala technické podrobnosti předkládaných
záznamů – šlo jí jen o to prokázat, že její propagace se objevila na konkrétních závodních
vozech, nesledovala tím žádnou stopu vedoucí ke konkrétnímu zhotoviteli záznamů, a už vůbec
ne ke konkrétnímu dodavateli reklamy odlišnému od společnosti Dandy Steel. Ostatně
se o společnosti studioLIFE ani sama výslovně nezmínila. Když byla konfrontována s výsledkem
žádosti o mezinárodní pomoc, nabídla v odvolání určitou úvahu související se společností
studioLIFE. Šlo však o pouhou procesní reakci na téma nastolené správcem daně – o hypotézu,
která žalobkyni mohla podle jejího názoru prospět (nebo jí neuškodit). Nelze to vykládat tak,
že i sama žalobkyně tím potvrdila postup správce daně, který se zaměřil právě na tuto společnost,
jako vhodný k objasnění věci.
[12] Stěžovatel popsal, že se svou žádostí o mezinárodní spolupráci snažil nalézt
společný prvek mezi různými obchodními vztahy, které na sebe nenavazovaly. Ani NSS
však jeho vysvětlení nepokládá za příliš logické. Žalobkyně tvrdila, že jejím dodavatelem byla
Dandy Steel. Dandy Steel uváděla, že veškeré práce řešila subdodavatelsky přes společnost Jazz
Trade. Jazz Trade popřela jakoukouli spolupráci s Dandy Steel a vůbec jakoukoli reklamní
činnost. Na druhém konci řetězce zjistil správce daně, že plochy na závodních vozech
pronajímala společnost Rufa; ta však spolupracovala (ze všech dosud zmíněných společností)
jen se společností studioLIFE. Vyloučila, že by spolupracovala se společností Jazz Trade,
a neznala ani žalobkyni, ani jejího tvrzeného dodavatele Dandy Steel. Spojení mezi oběma konci
řetězce tu skutečně není patrné.
[13] Jak však správně uvedl krajský soud, otázky, které správce daně společnosti studioLIFE
položil prostřednictvím slovenského kontaktního místa (zda společnost zhotovila záznamy,
kdo je objednal a za jakou cenu), nemohly potvrdit ani vyvrátit to, že cena uhrazená žalobkyní
na účet dodavatele Dandy Steel byla vynaložena na poskytnutou propagaci v tvrzeném rozsahu
a že tento výdaj směřoval k dosažení, zajištění či udržení příjmů žalobkyně. Není ani zřejmé,
proč se správce domníval, že by společnost studioLIFE mohla spolupracovat přímo se žalobkyní
nebo s jejím dodavatelem. V účetnictví žalobkyně byly jen platby pro Dandy Steel,
nikoli pro studioLIFE, a ani žalobkyně, ani dodavatel Dandy Steel se o této společnosti
nezmínili. Přitom minimálně žalobkyně by neměla důvod takovou případnou informaci tajit,
pokud by tím mohla prokázat spojitost mezi zaplacenou částkou a reklamou
umístěnou na vozidlech. Cesta, kterou se vydal správce daně, tak byla trochu mimoběžná.
Ať už by společnost studioLIFE dodala záznamy společnosti Dandy Steel, společnosti Jazz
Trade nebo společnosti Rufa, neříká to nic o tom, jak deklarovaný dodavatel (Dandy Steel) zajistil
pro žalobkyni požadované plnění. Právě o tuto otázku však v daňovém řízení šlo; to,
kdo pořizoval videozáznamy a kdo za ně platil, bylo podružné.
[14] Soud souhlasí se žalobkyní v tom, že rozsudek ze dne 13. 6. 2019, čj. 7 Afs 138/2018-52,
i když se týká podobných skutkových okolností, není pro tuto věc přínosný. Stěžovatel cituje
z bodu 17 rozsudku obecně správné východisko – tedy že je třeba daňovému subjektu umožnit,
aby prokázal pravého dodavatele, pokud byl údaj o dodavateli na jeho účetních dokladech
zásadně zpochybněn. V nynější věci o toto východisko nebyl spor. Žalobkyně ale neukázala
na společnost studioLIFE jako na skutečného dodavatele reklamy, kterou jí vyfakturovala
společnost Dandy Steel. O společnost studioLIFE se začal zajímat sám správce daně bez jakékoli
iniciativy žalobkyně. Žalobkyně se tak právem brání tomu, aby lhůta ke stanovení daně
byla prodloužena o více než pět měsíců jen proto, že správce daně se vydal nesprávným směrem,
který vlastně příliš nesouvisel s tvrzeními samotné žalobkyně.
[15] Obecně má stěžovatel pravdu v tom, že nelze vždy předvídat výsledek mezinárodní
spolupráce a upírat žádosti o ni účinek stavení prekluzivní lhůty jen proto, že nepřinesla kýžený
výsledek. Jak ale soud vysvětlil výše, žádost podaná v této věci byla od počátku odsouzena
k neúspěchu nikoli kvůli nejistotě, zda se podaří kontaktovat dožádanou společnost a jak bude
tato společnost vypovídat, ale proto, že položené otázky nemohly ze své povahy přinést odpověď
na to podstatné – kdo ve skutečnosti zhotovil a umístil reklamu pro žalobkyni.
IV. Závěr
[16] Stěžovatelovy námitky nebyly důvodné, NSS proto kasační stížnost zamítl.
[17] Stěžovatel v řízení neměl úspěch, a proto je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení
spočívající v odměně advokáta za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření ke kasační stížnosti
– 3 100 Kč) včetně paušální náhrady hotových výdajů (300 Kč) a částky DPH, jíž je advokát
plátcem (714 Kč), celkem tedy 4 114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2020
Zdeněk Kühn
předseda senátu