ECLI:CZ:NSS:2020:10.AS.214.2019:64
sp. zn. 10 As 214/2019 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Michaely
Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: JUDr. M. Š., zastoupeného
Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Paprsková 1340/10, Praha 4, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, za účasti osoby zúčastněné na řízení: kpt.
Bc. J. B., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2014, čj. MV-129838-2/KM-2014, v řízení
o kasačních stížnostech žalobce proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019,
čj. 8 A 197/2014-126, a ze dne 15. 5. 2019, čj. 8 A 197/2014-154,
takto:
Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019, čj. 8 A 197/2014-126, a ze dne
15. 5. 2019, čj. 8 A 197/2014-154, se r uší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím
(dále jen „informační zákon“), domáhal poskytnutí informací o kpt. Bc. J. B., který byl v té době
komisařem skupiny vnitřní kontroly Policie ČR v Praze. Konkrétně si žalobce dne 14. 8. 2014
požádal o pět okruhů informací:
1. Od kdy je policista ve služebním poměru u Policie ČR, v jakých služebních hodnostech, na jakých
služebních místech a na jakých služebních působištích, kde a s uvedením doby od kdy do kdy.
2. Od kdy je služebně zařazen jako komisař skupiny vnitřní kontroly Obvodního ředitelství policie Praha 1.
3. Jakou vysokou školu vystudoval a na jaké vysoké škole získal akademický titul bakalář, který užívá
v úředním styku, a v jakém oboru.
4. Zda proti němu bylo v minulosti vedeno kárné řízení o kázeňském přestupku, a pokud ano, kdy, o jakém,
z jakého důvodu a s jakým výsledkem.
5. Jaký služební příjem mu byl vyplacen v roce 2014 v jednotlivých měsících lednu až červenci včetně uvedení
všech složek podle §113 zákona č. 361/2003 Sb.
[2] Policie ČR, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, jako povinný subjekt žádost
posoudila a poskytla žalobci informace ohledně první, druhé a čtvrté otázky. Ve vztahu
k otázkám tři a pět však žádost odmítla rozhodnutím ze dne 27. 8. 2014, které následně potvrdil
i žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 10. 2014.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, jíž Městský soud v Praze vyhověl
rozsudkem ze dne 5. 10. 2017. Výrokem I zrušil jak rozhodnutí žalovaného, tak rozhodnutí
policie; ve výroku II pak uložil policii, aby žalobci poskytla i zbývající informace.
[4] NSS zrušil tento rozsudek ke kasační stížnosti žalovaného svým rozsudkem ze dne
20. 9. 2018. Souhlasil s tím, že informace o vzdělání (otázka 3) poskytnuta být měla, avšak
pokládal za nutné zrušit rozsudek městského soudu ve vztahu k otázce 5 (týkající se služebního
příjmu) kvůli nálezu ze dne 17. 10. 2017 ve věci IV. ÚS 1378/16. Tímto nálezem se Ústavní soud
vymezil proti rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 10. 2014, čj. 8 As 55/2012-62
(č. 3155/2015 Sb. NSS), na jehož argumentaci založil městský soud svůj rušící rozsudek
(a podle nějž se informace o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků zásadně
poskytují).
[5] Ústavní soud zde vyslovil, že povinný subjekt může odmítnout poskytnout žadateli
informace o platu a odměnách zaměstnance vyžádané na základě §8b informačního zákona,
pokud nejsou splněny všechny tyto podmínky:
a) účelem vyžádání informace je přispět k diskusi o věcech veřejného zájmu;
b) informace samotná se týká veřejného zájmu;
c) žadatel o informaci plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. „společenského hlídacího psa“;
d) informace existuje a je dostupná.
Poskytování informací o odměnách za práci není podle Ústavního soudu obecně protiústavní,
případný zásah do základních práv dotčených osob je však nutno posuzovat podle okolností
každého jednotlivého případu.
[6] NSS uložil městskému soudu svým rozsudkem ze dne 20. 9. 2018, aby zhodnotil, zda test
proporcionality, který policie provedla ve svém rozhodnutí z roku 2014, umožňuje odmítnout
poskytnutí informace, či zda bude zapotřebí, aby policie provedla nový test proporcionality
v souladu se závěry Ústavního soudu.
[7] Městský soud ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 20. 3. 2019. I tentokrát zrušil
jak rozhodnutí žalovaného, tak rozhodnutí policie, a uložil policii, aby žalobci poskytla
informace požadované v bodě 3 jeho žádosti (o vzdělání). Soud naproti tomu nově nesouhlasil
s tím – s ohledem na citovaný nález Ústavního soudu – že by měla být poskytnuta i informace
o služebním příjmu (bod 5 žádosti).
[8] Policie se podle soudu ve svém rozhodnutí důkladně věnovala testu proporcionality,
a i když pochopitelně nestrukturovala své argumenty podle nově formulovaných kritérií
Ústavního soudu, dospěla k závěru, že žalobce má osobní zájem na získání této informace,
a že naopak důvodem žádosti nebyl veřejný zájem na informacích o hospodaření s veřejnými
prostředky státu. Stejně tak nebylo cílem žádosti přispět získanou informací k veřejné diskusi.
Z kontextu úvah policie podle městského soudu plyne i to, že žalobce nemohl být považován
za tzv. společenského hlídacího psa (žádost byla podána z důvodu osobního zájmu o úřední
osobu, se kterou žalobce přišel do styku a která mu nevyhověla). Je pravda, že v řízení o žádosti
nebyla zjišťována žalobcova veřejná angažovanost (jeho místopředsednická funkce ve Spolku
na podporu nezávislé justice ČR Šalamoun), ovšem sám žalobce soudu vysvětloval, že žádost podal
ze zájmu o konkrétní úřední osobu a že takto získané informace nikdy nikde nezveřejňoval.
[9] Městský soud tak měl za to, že ve skutečnosti policie zhodnotila všechna nově
požadovaná kritéria a správně dospěla k závěru, že až na to poslední (existence a dostupnost
informace) nejsou kritéria splněna. Odmítnout žádost co do bodu 5 proto bylo namístě.
Oba správní orgány ovšem rozhodovaly jediným výrokem, a proto soud nemohl žalobě částečně
vyhovět a částečně ji zamítnout: zrušil tak obě rozhodnutí jako celek. Bude na policii,
aby ještě jednou rozhodla o žalobcově žádosti pod bodem 5. Protože žalobce uspěl
se svou žalobou jen z poloviny (ohledně bodu 3, ne však ohledně bodu 5 žádosti), rozhodl soud,
že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě.
[10] Doplňujícím rozsudkem ze dne 15. 5. 2019 městský soud vyslovil, že věc se vrací
k dalšímu řízení žalovanému. Zapomněl totiž učinit tento výrok už v rozsudku ze dne 20. 3. 2019,
a proto postupoval přiměřeně podle §166 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.
II. Kasační řízení
[11] Žalobce (stěžovatel) podal proti oběma rozsudkům městského soudu kasační stížnost.
Soud podle něj nesprávně posoudil právní otázku a současně se neřídil závazným právním
názorem NSS. Stěžovatel zdůraznil, že v podání ze dne 15. 3. 2019 se označil za osobu veřejně
činnou z titulu své funkce ve spolku Šalamoun. S kpt. B. přišel do styku při řešení konkrétního
případu protiprávního jednání Generální inspekce bezpečnostních sborů. Z jeho zjištění vzešel
příspěvek umístěný na webové stránky spolku i dopis předsedovi vlády, který je tu také zveřejněn.
Městský soud však tyto skutečnosti vůbec nehodnotil a zabýval se jen motivací podání žádosti,
kterou stěžovatel popsal při jednání soudu dne 15. 10. 2017 (zde se stěžovatel navíc jen bránil
proti osočení, že zneužívá právo a že chtěl pomocí žádosti šikanovat úřední osobu).
[12] Městský soud si nesprávně vyložil nález IV. ÚS 1378/16. Platí, že povinný subjekt nesmí
zkoumat důvody žádosti a že žadatelova motivace není podstatná. Přesto stěžovatel uvádí,
že k podání žádosti jej vedl zájem o profesní a morální kvality úřední osoby, která vystupovala
neprofesionálně, protiprávně a bránila stěžovateli v nahlížení do spisu. Stěžovatel je přesvědčen,
že test proporcionality provedený policií v roce 2014 nemohl naplnit kritéria zformulovaná
Ústavním soudem až v roce 2017. Pokud tedy soud nepřikázal policii, aby poskytla obě zbývající
informace (o vzdělání i o služebním příjmu), měl alespoň ve vztahu k otázce týkající se příjmu
vrátit věc k dalšímu řízení právě za tím účelem, aby policie mohla provést nový test
proporcionality. Rozhodnutí soudu nemůže být založeno na ničem, s čím nebyly strany
obeznámeny – tedy na argumentaci k otázkám, které se dosud ve správním řízení neřešily ani řešit
nemohly. Krom toho je nelogické, aby soud rušil rozhodnutí jen proto, aby bylo opětovně
vydáno rozhodnutí téhož obsahu.
[13] Nesprávný je i výrok o nákladech řízení: stěžovatel totiž úspěšný byl, a to plně (dosáhl
zrušení rozhodnutí vydaných v obou stupních).
[14] Poté, co obdržel doplňující květnový rozsudek, podal stěžovatel kasační stížnost
i proti němu. Nový výrok podle něj dále zvyšuje vnitřní rozpornost a nesrozumitelnost dřívějšího
březnového rozsudku.
[15] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že na základě rozsudku městského soudu ze dne
20. 3. 2019 vydala policie jako povinný subjekt dne 6. 5. 2019 rozhodnutí, kterým odmítla
poskytnout stěžovateli informaci o služebním příjmu kpt. B. Při novém rozhodování provedla
policie opětovně test proporcionality a shledala, že tu chybí základní podmínka pro poskytnutí
informace, tj. veřejný zájem. Informace o vzdělání kpt. B. byla stěžovateli sdělena dne 26. 4. 2019.
[16] Stěžovatel ve své replice vytkl policii, že vydala nové rozhodnutí ještě dříve (6. 5. 2019),
než byla věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení (rozsudkem vydaným dne 15. 5. 2019),
tj. předčasně. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání a poté žalobu.
III. Právní hodnocení
[17] Kasační stížnost je důvodná.
[18] Dále se NSS bude věnovat třem základním otázkám: zda postačoval test proporcionality
provedený policií v roce 2014 (III.A); zda výroky městského soudu odpovídají jeho argumentaci
v odůvodnění a v jaké míře stěžovatel procesně uspěl (III.B); a zda městský soud pochybil
při vydávání doplňujícího rozsudku (III.C).
III.A Test proporcionality z roku 2014 a požadavky Ústavního soudu vyslovené v roce 2017
[19] Stěžovatel v této části úvodem namítl, že městský soud se neřídil závazným právním
názorem; s tím však nelze souhlasit. NSS v roce 2018 rozhodoval v situaci, kdy už sám byl vázán
nálezem Ústavního soudu ve věci IV. ÚS 1378/16 (viz bod [5] výše). Protože však městský soud
do té doby nedostal možnost, aby porovnal úvahy policie s požadavky Ústavního soudu
(při vydávání svého rozsudku se řídil rozsudkem rozšířeného senátu, který s žádným testem
proporcionality nepočítal), uložil mu NSS, aby to udělal a sám zhodnotil, zda test postačuje,
nebo ne. Tento úkol městský soud splnil a přezkoumal argumentaci policie z roku 2014.
Závazným právním názorem NSS se tedy řídil.
[20] Při tomto přezkumu ale městský soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru [kasační
důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. NSS má na rozdíl od něj za to, že test z roku 2014
nemůže vyhovovat požadavkům, které zformuloval Ústavní soud až o několik let později.
[21] Jak ostatně sám městský soud připomněl (bod 31 rozsudku), test provedený policií v roce
2014 se opíral o starší nálezy Ústavního soudu a srovnával převážně jen právo na informace
s právem na ochranu osobních údajů. Jeho výsledkem bylo to, že zaměstnanci
povinných subjektů nejsou příjemci veřejných prostředků podle §8b informačního zákona,
a i kdyby jimi byli, nemůže žadatelovo právo na informace převážit nad zaměstnancovým právem
na ochranu takových údajů, které odhalují jeho majetkové poměry. Žadatel podle policie sleduje
svým dotazem soukromý (nikoli veřejný) zájem (osobní zvědavost), navíc poskytnutí souboru
požadovaných údajů by zasáhlo do integrity policistovy osobnosti. Policie také dodala, že výši
služebního příjmu lze dovodit z právních předpisů, je-li žadateli (jako v tomto případě) známa
hodnost a trvání služebního poměru.
[22] Podle městského soudu tím policie v podstatě dospěla k závěru, že není splněno první
ani druhé kritérium Ústavního soudu (tj. věc veřejného zájmu a snaha přispět k veřejné diskusi).
Třetí kritérium řešeno nebylo, ale plyne z kontextu a ze stěžovatelových vyjádření v reakci
na rušící rozsudek NSS.
[23] Městský soud tak chtěl celou věc vyřešit již v řízení o žalobě, ale současně ji tím nevhodně
zjednodušil. Je pravda, že úvahy policie by se mohly částečně vztahovat k prvním dvěma
podmínkám, které vymezil Ústavní soud. Ve skutečnosti však policie nehodnotila kritéria
Ústavního soudu, protože k tomu ani neměla dostatek informací (tedy k tomu, jakým zájmem
je stěžovatel veden či jak chce se získanými informacemi naložit). Městský soud podruhé
rozhodoval v době po nálezu Ústavního soudu, kdy už měl od stěžovatele k dispozici detailnější
popis motivace jeho žádosti. Doplnil tak ovšem podstatným způsobem původní úvahu policie,
což mu nepřísluší. Městský soud jako vůbec první hodnotil, proč stěžovatel žádost podal: zda byl
pouze zvědavý, nebo mu šlo o řádný výkon veřejné moci; zda chtěl informace užít ve veřejném
zájmu, nebo chtěl škodit konkrétnímu policistovi. Poukazem na „kontext“ celé věci chtěl městský
soud dovodit, že policie se ve skutečnosti věnovala všem kritériím z nálezu Ústavního soudu.
To ale není pravda a správní soud nemůže takto neúplnou úvahu dokončovat místo povinného
subjektu (srov. k tomu rozsudky NSS ze dne 28. 2. 2018, čj. 2 As 296/2017-31, bod 14, a ze dne
28. 11. 2019, čj. 7 As 71/2018-31, body 33 a 35).
[24] Je v prvé řadě na policii, aby zodpověděla otázku, zda může být stěžovatel
tzv. společenským hlídacím psem (k tomu dosud neměla vůbec žádné informace),
ale také aby se důkladněji zabývala tématy veřejného zájmu a veřejné diskuse. Ta se nevyčerpávají
jen úvahou o tom, že policistovo právo na ochranu osobních údajů musí převážit a že jednotlivé
údaje o jediném policistovi nemohou přispět k veřejné diskusi. Krom toho je vždy třeba zvážit,
jaké postavení ve struktuře veřejné správy má konkrétní policista. Je-li žádána informace
o platových poměrech „běžné“ úřední osoby bez jakýchkoli řídicích pravomocí, musí stěžovatel
uvést rozumné důvody, pro něž existuje veřejný zájem na vyhovění jeho žádosti (srov. rozsudek
NSS ze dne 27. 5. 2020, čj. 2 As 88/2019-29, č. 4044/2020 Sb. NSS, bod 28).
[25] Městský soud sice v reakci na tuto část žaloby (informace o služebním příjmu) zrušil
napadená rozhodnutí a vrátil věc policii k dalšímu řízení, v odůvodnění však dosavadní
argumentaci schválil a vyzval policii, aby ještě jednou vydala totožné rozhodnutí. Tento závazný
právní názor nemůže obstát a rozsudek městského soudu musí být z tohoto důvodu zrušen.
III.B Způsob rozhodování městského soudu a míra stěžovatelova úspěchu v řízení o žalobě
[26] Městský soud rozhodoval o žalobě, která se týkala jednoho (odvolacího) správního
rozhodnutí (pro potřeby soudního řízení je nahlíženo jako jeden celek spolu s rozhodnutím v prvním
stupni), ovšem dvou neposkytnutých informací: o vzdělání a o služebním příjmu. Ve vztahu
ke vzdělání shledal městský soud – ostatně jako už ve svém dřívějším rozsudku ze dne 5. 10. 2017
–že informace měla být poskytnuta. Proto vyslovil, že rozhodnutí v obou stupních se ruší,
a nařídil policii poskytnout požadovanou informaci. Naopak ve vztahu ke služebnímu příjmu
dospěl k názoru, že informace poskytnuta být neměla. Jeho hmotněprávní úvaha
k tomuto druhému bodu (obsažená v bodě 26 rozsudku) je jednoznačná (jiná je ovšem otázka,
zda se mu ji podařilo i procesně správně vyjádřit).
[27] Tento odlišný hmotněprávní náhled na různé otázky téže žádosti jej přivedl k závěru,
že stěžovatel z poloviny uspěl a z poloviny neuspěl. Při své další úvaze se pak řídil
klasickou civilní doktrínou náhrady nákladů řízení při částečném úspěchu ve věci
(viz např. Drápal, L. – Bureš, J.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, I. vydání,
Praha 2009, komentář k §142), která se uplatňuje i ve správním soudnictví. Podle ní je třeba určit
poměr úspěchu obou účastníků a od úspěchu účastníka odečíst jeho neúspěch (tj. míru úspěchu
druhé strany). Městský soud proto určil, že stěžovatel uspěl v bodě 3 své žádosti (úspěch 50 %),
ale naopak neuspěl v bodě 5 své žádosti (neúspěch 50 %). Odečtením neúspěchu od úspěchu
vznikne nula, proto nebyla stěžovateli přiznána žádná náhrada nákladů řízení.
[28] Toto pravidlo je samo o sobě správné, městský soud však pochybil tím,
že i když hmotněprávně dospěl ke dvěma odlišným závěrům (v jednom bodě postupovala policie
správně, ve druhém však nikoli), vměstnal oba tyto závěry do jediné procesní formy,
tedy do výroku rozhodnutí se ruší. Ať už soud k tomuto základnímu výroku připojil dodatek policii
se přikazuje poskytnout informaci, nebo dodatek věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení,
znamená to v každém případě, že policie nevyřešila spornou otázku ani v jednom bodě správně
a bude na ni muset odpovědět znovu, jinak.
[29] Výroky, které městský soud zformuloval, však neodpovídají jeho hmotněprávním úvahám
v té části rozsudku, která se týká informací o služebním příjmu (podle soudu správně
neposkytnutých). Platí totiž, že soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného
subjektu o odmítnutí žádosti ve smyslu §16 odst. 5 informačního zákona i částečně, nejsou-li
žádné důvody pro odmítnutí jen některé z více požadovaných informací. Současně povinnému
subjektu nařídí tuto informaci poskytnout (viz rozsudek NSS ze dne 13. 4. 2011,
čj. 1 As 95/2010-240, č. 2351/2011 Sb. NSS, body 31 a 32).
[30] Městský soud takto nepostupoval. Místo aby v souladu se svými hmotněprávními
úvahami zamítl žalobu v části týkající se informace o příjmu (a zrušil napadená rozhodnutí
a přikázal policii rozhodnout jen v části, která se týkala informace o vzdělání), zrušil napadená
rozhodnutí v obou stupních jako celek, tj. vyhověl žalobě jako celku. Jeho březnový rozsudek
(a na tom nic nezměnilo ani vydání doplňujícího květnového rozsudku) se tím stal i vnitřně
rozporným, protože argumentace v části týkající se informace o příjmu logicky nepodepírá výrok
o zrušení (a vrácení). Městský soud sice v závěru rozsudku uvedl, že nemůže částečně
zrušit rozhodnutí, které má formálně jen jeden výrok, v tom se ovšem mýlí. Obecně sice platí,
že i když je žalobce úspěšný jen s jednou z mnoha námitek, musí se rozhodnutí zrušit jako celek
a žalobce má ve věci z pohledu náhrady nákladů řízení plný úspěch (případnou nespravedlnost
v tomto směru lze korigovat postupem podle §60 odst. 7 s. ř. s.). Věci podle informačního
zákona jsou však výjimkou, k níž se judikatura ostatně vyslovila již před delší dobou.
[31] Je zřejmé, že ani kvůli právě popsanému pochybení by rozsudek městského soudu
nemohl obstát. Současně je třeba dát za pravdu stěžovateli v tom, že rozhodný pro otázku
procesního úspěchu je výrok, a nikoli odůvodnění. Stěžovatel se petitem své žaloby domáhal
zrušení rozhodnutí v obou stupních a vrácení věci k dalšímu řízení. Požadovaného zrušení
se domohl a věc byla nakonec vrácena k dalšímu řízení (krom toho bylo přikázáno poskytnout
informaci). Napadené správní rozhodnutí (resp. nerozlučná dvojice aktů vydaných v prvním a druhém
stupni) bylo zrušeno jako celek, tj. městský soud svým výrokem plně vyhověl petitu. Pro budoucí
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení to nyní nemá význam, protože to se bude odvíjet
od konečného úspěchu ve věci (tj. až městský soud znovu rozhodne o žalobě) – ale pokud
by městský soud na jaře 2019 ctil logiku svého (jak se až nyní ukazuje, nesprávného) výroku,
musel by stěžovateli přiřknout i plný úspěch ve věci a podle toho formulovat i výrok o náhradě
nákladů řízení.
[32] Zbývá dodat, že v důsledku pochybení městského soudu se tak zbytečně vrátila
do správního řízení právě jen ta otázka, ve které se soud s policií ztotožnil (v otázce vzdělání
byla naproti tomu informace fakticky poskytnuta přípisem, jak s tím zákon počítá). Policie tak znovu vydala
odmítavé rozhodnutí patrně se stejnými argumenty, které zazněly už v rozhodnutí ze dne
27. 8. 2014, a žalovaný opět zamítl odvolání patrně rozhodnutím totožného obsahu, jaký mělo
již jeho rozhodnutí ze dne 10. 10. 2014. Proti novému rozhodnutí žalovaného byla opětovně
podána žaloba. Správností postupu správních orgánů v tomto novém řízení se NSS nyní zabývat
nemůže; je však patrné, že tu je neúčelně veden druhý soudní spor o něco, co se mělo
rozhodnout již v nynějším řízení.
III.C Doplňující rozsudek
[33] Jak už bylo popsáno, městský soud vydal v této věci rozsudky dva. Prvním rozsudkem,
vyhlášeným při jednání dne 20. 3. 2019, soud
I. zrušil rozhodnutí obou stupňů,
II. nařídil policii poskytnout stěžovateli informaci o vzdělání požadovanou pod bodem 3
jeho žádosti,
III. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
IV. vyslovil, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Písemné vyhotovení rozsudku bylo doručeno účastníkům ve dnech 17. a 24. 4. 2019, a rozsudek
tak nabyl právní moci dne 24. 4. 2019.
[34] Dne 6. 5. 2019 byla městskému soudu doručena stěžovatelova kasační stížnost. Stěžovatel
v ní mj. namítal, že soud – poté, co zrušil napadená rozhodnutí jako celek – nepřikázal policii
poskytnout informaci o služebním příjmu, ale současně nevrátil věc v tomto rozsahu k dalšímu
řízení. Nato soud nařídil další jednání na den 15. 5. 2019 za účelem vydání doplňujícího rozsudku.
Na tomto jednání vyhlásil rozsudek, jímž
- vyslovil, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.
V odůvodnění označil tento rozsudek za doplňující rozsudek vydaný v souladu s §166 odst. 1 a 2
občanského soudního řádu.
[35] Stěžovatel se nad tímto postupem městského soudu pozastavil. NSS uznává, že nejde
o postup obvyklý, a současně již výše vyložil, proč rozsudek (rozsudky) městského soudu
tak jako tak neobstojí z jiných důvodů. Kdyby však nebylo popsaných pochybení, nepovažoval
by NSS doplňující rozsudek, jehož výrokem by se věc vracela k dalšímu řízení, obecně
za nemožný. V této věci byl ovšem výrok doplňujícího rozsudku formulován nesprávně.
[36] Ustanovení §166 odst. 1 o. s. ř. upravuje situaci, v níž soud v rozsudku nerozhodl
o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti. V takovém případě může
účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek,
který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu. Podle §166 odst. 2 o. s. ř. učiní soud doplnění
o část předmětu řízení rozsudkem, pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku;
jinak o doplnění rozhodne usnesením. Nevyhoví-li soud návrhu účastníka na doplnění rozsudku,
usnesením návrh zamítne.
[37] Městský soud si zjevně neuvědomil svou chybu při formulaci výroků březnového
rozsudku do okamžiku, než mu byla doručena kasační stížnost. V ní se stěžovatel podivil,
proč městský soud, když už zrušil obě rozhodnutí jako celek a přikázal rozhodnout jen v otázce
vzdělání, nevrátil též věc k dalšímu řízení. Městský soud v této situaci nemohl doplnit
svůj rozsudek o chybějící výrok z vlastní iniciativy (rozsudek už totiž byl v právní moci).
Materiálně si však vyložil tuto stěžovatelovu poznámku jako návrh na doplnění rozsudku
(stěžovateli byl rozsudek doručen dne 24. 4., kasační stížnost byla doručena dne 6. 5., lhůta
patnácti dnů byla tedy dodržena) a tomuto návrhu pak vyhověl.
[38] NSS připouští, že vrácení věci k dalšímu řízení není zrovna typickým rozhodnutím o části
předmětu řízení, jak ji má na mysli citovaný §166 o. s. ř. To je ale d áno rozdíly mezi civilním
řízením a soudním řízením správním. V řízení podle §65 s. ř. s. je předmětem řízení napadené
správní rozhodnutí a tento předmět lze jen málokdy dělit do více částí. I pokud ale správní soud
zamýšlí 1) zrušit vnitřně nedělitelné správní rozhodnutí a 2) vrátit věc žalovanému k dalšímu
řízení (a tedy k vydání nového rozhodnutí), může se mu stát, že na druhou část tohoto obvyklého
dvojvýroku zapomene. Vydaný rozsudek tak stojí jen na jedné noze, protože rozhodnutí sice bylo
zrušeno, ale věc nebyla vrácena. V takové situaci je obecně racionální doplnit chybějící výrok
a i správní soud zde může použít §166 o. s. ř. (ostatně stejně používá instituty občanského
soudního řádu jen přiměřeně). „Zrušení rozhodnutí“ a „vrácení věci“ sice nejsou samostatnými
předměty řízení, ale dvěma spojenými kroky, které musí soud při konfrontaci s nezákonným
rozhodnutím udělat oba, aby se otevřela cesta k vydání nového správního rozhodnutí.
Kdyby soud při podobném opomenutí nevyužil možnosti doplňujícího rozsudku, mohlo
by to vést k tomu, že NSS bude v navazujícím kasačním řízení nucen zrušit jeho rozsudek
jen kvůli chybějícímu výroku, ač jinak by byl rozsudek v pořádku. Je jistě rozumnější, aby soud
prvního stupně napravil svou formální chybu sám, má-li tu možnost, než aby se ve věci vedlo
zbytečně kasační řízení.
[39] Tím spíš se možnost doplňujícího rozsudku nabízí v informačních věcech, v nichž žadatel
žádal odpověď na více samostatných otázek. Právě tam bude leckdy možné rozdělit předmět
řízení na několik samostatných návrhů právě tak, jak je to častější v civilním soudnictví
(viz bod [29] shora). O části předmětu řízení (o jedné z více otázek) by soud mohl rozhodnout
tak, že by zrušil a přikázal poskytnout; o další by třeba rozhodl tak, že by zrušil a vrátil k dalšímu
řízení; a konečně o jiné by rozhodl tak, že by žalobu zamítl.
[40] I kdyby ale NSS odhlédl od pochybení popsaných v části III.A a III.B a hleděl na věc
logikou městského soudu (tedy že policie má opětovně odmítnout žádost o informace týkající
se příjmu se stejnými důvody), musel by dospět k závěru, že doplňující výrok měl být formulován
jinak. V části týkající se otázky na vzdělání už totiž městský soud přikázal
informaci poskytnout. Pokud chtěl doplňujícím rozsudkem vrátit věc k dalšímu řízení, mohl
tak učinit – ale jen v rozsahu, jaký nebyl jeho březnovým rozsudkem ještě vyčerpán, tj. v rozsahu
otázky na služební příjem (bod 5 žádosti). Městský soud však vrátil věc k dalšímu řízení paušálně,
tj. i v té části, v níž již březnovým rozsudkem přikázal poskytnout informaci.
[41] Doplňující rozsudek, jehož výrok by se týkal vrácení věci k dalšímu řízení, tedy obecně
vzato vydán být mohl. V této věci byl ale formulován nesprávně a nemohl by obstát
už jen z formálně procesních důvodů (nehledě na důvody věcné, které byly popsány výše).
IV. Závěr a náklady řízení
[42] Stěžovatelovy námitky byly důvodné; NSS proto zrušil napadený rozsudek
pro nepřezkoumatelnost spočívající ve vnitřní rozpornosti i pro nesprávné posouzení právní
otázky a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude městský soud vázán názorem
NSS.
[43] Stejně jako v předešlém rozsudku v této věci nepovažoval NSS za možné, aby o věci
rozhodl sám postupem podle §110 odst. 2 s. ř. s. Bude proto třeba, aby městský soud sám vydal
nový rozsudek. V otázce týkající se vzdělání rozhodne stejně jako již dvakrát dříve, tj. zruší
rozhodnutí a přikáže informaci poskytnout; v otázce týkající se služebního příjmu pak zruší
rozhodnutí a vrátí věc žalovanému k dalšímu řízení. Poskytne mu přitom vodítko, jak ve věci
postupovat (částečně naznačené už v nynějším rozsudku).
[44] V dalším řízení rozhodne městský soud i o nákladech řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2020
Zdeněk Kühn
předseda senátu