ECLI:CZ:NSS:2020:10.AZS.284.2019:29
sp. zn. 10 Azs 284/2019 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Michaely
Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci nezletilé žalobkyně: N. L. H., právně
zastoupené JUDr. Ing. Janem Klikem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovarská 87/130, Plzeň,
proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí
Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 3. 2018, čj. MV-6587-4/SO-2018,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2019,
čj. 30 A 70/2018-41,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2019, čj. 30 A 70/2018-41, se ruší .
II. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 5. 3. 2018, čj. MV-
6587-4/SO-2018, a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky,
ze dne 27. 11. 2017, čj. OAM-2763-16/ZR-2017, se ruší a věc se v rací
žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je po v i nna nahradit žalobkyni náklady řízení o žalobě a o kasační
stížnosti ve výši 20 200 Kč do rukou jejího zástupce Mgr. Ing. Jana Klika, Ph.D.,
advokáta, ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně je nezletilé (v době rozhodování žalované dvanáctileté) dítě, občanka
Vietnamské socialistické republiky. Dne 22. 5. 2006 získala povolení k trvalému pobytu v ČR.
Ministerstvo vnitra v roce 2017 zjistilo, že žalobkyně se po dobu delší než šest let zdržovala
mimo území ČR. Rozhodnutím ze dne 27. 11. 2017 jí tedy ministerstvo zrušilo povolení
k trvalému pobytu [§77 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky] a současně stanovilo lhůtu k vycestování. Odvolání žalobkyně proti tomuto
rozhodnutí zamítla žalovaná dne 5. 3. 2018. Proti rozhodnutí žalované se žalobkyně bránila
u Krajského soudu v Plzni, ten však žalobu zamítl rozsudkem ze dne 28. 6. 2019.
[2] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Ačkoli §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců neobsahuje žádný korektiv (typu
posuzování zásahu do soukromého a rodinného života), měl by jej správní orgán vykládat
se zřetelem ke smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a s ohledem na nejlepší zájem
dítěte. Stěžovatelka jako nezletilé dítě je závislá na vůli rodičů a nemohla jakkoli ovlivnit dobu,
po kterou se zdržovala mimo ČR (navíc tento pobyt ani neodpovídal vůli její matky, která chtěla
s dcerou žít právě v ČR). Tyto skutečnosti byly v řízení prokázány „rozsudkem vietnamského
opatrovnického soudu“ i čestným prohlášením stěžovatelčina otce. Stěžovatelka odkázala na nedávný
rozsudek jiného senátu Krajského soudu v Plzni (ze dne 20. 6. 2019, čj. 57 A 55/2018-39),
který ve skutkově obdobné věci vyhověl žalobě a dospěl k závěru, že nezletilému cizinci nemělo
být zrušeno povolení k trvalému pobytu.
[3] Kasační stížnost je důvodná.
[4] Ze správního spisu NSS zjistil, že oznámením ze dne 9. 10. 2017 ministerstvo zahájilo
řízení ve věci zrušení platnosti stěžovatelčina povolení k trvalému pobytu. Stalo se tak poté,
co stěžovatelčina matka požádala o prodloužení platnosti povolení pro svou dceru. Tehdy vyšlo
najevo, že stěžovatelka pobývala mimo území ČR nejspíš již od roku 2006. Ve Vietnamu žila
s otcem, který ji nechtěl pustit zpět do ČR za matkou. Sama matka ve své svědecké výpovědi
ze dne 7. 11. 2017 uvedla, že v roce 2006 čekala druhou dceru, a stěžovatelku tak zavezla ke svým
rodičům do Vietnamu. Sama se vrátila do ČR a žila zde pak s druhou dcerou. Stěžovatelka měla
u prarodičů pobývat jen po omezenou dobu a pak se vrátit k matce, ale matka se nepohodla
se svým (nyní již bývalým) partnerem, stěžovatelčiným otcem. Ten se vrátil do Vietnamu,
stěžovatelku k sobě přestěhoval a začal bránit jejímu odjezdu z Vietnamu. Matka stěžovatelku
několikrát navštívila, také měsíčně posílala na její výživu (nejprve svým rodičům,
pak stěžovatelčinu otci) částku 1 000 EUR. Často telefonicky přesvědčovala bývalého partnera,
aby stěžovatelce umožnil návrat do ČR, to se ale nakonec podařilo až v roce 2017.
Stěžovatelka chodila do 1. – 5. třídy základní školy ve Vietnamu, nyní chodí do 6. třídy
v Tachově, česky se už naučila dobře.
[5] Matka předložila dohodu mezi ní a stěžovatelčiným otcem ze dne 3. 7. 2017 (nikoli tedy
„rozsudek vietnamského opatrovnického soudu“). Podle ní otec nemůže poskytovat stěžovatelce
výchovu a výživu, a proto souhlasí s tím, aby stěžovatelka byla svěřena do výchovy své matce.
K odvolání pak matka připojila čestné prohlášení stěžovatelčina otce. Otec zde potvrdil,
že stěžovatelka pobývala ve Vietnamu od roku 2006 u svých prarodičů. Otec s matkou se v ČR
nepohodli, otec se proto v roce 2010 vrátil do Vietnamu a začal se o stěžovatelku starat sám.
Matka podle něj mnohokrát navrhovala, aby se stěžovatelka vrátila za ní a za svou sestrou,
ale s tím otec nesouhlasil. V nedávné době si otec našel novou přítelkyni, která si se stěžovatelkou
moc nerozuměla. Otec se proto domluvil s matkou, když přijela do Vietnamu na dovolenou,
že by se opět ujala stěžovatelčiny výchovy, ostatně stěžovatelka si to sama přála.
[6] Podle §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců platí, že ministerstvo zruší platnost
povolení k trvalému pobytu, jestliže cizinec pobýval mimo území nepřetržitě po dobu delší než šest let.
[7] Mezi stěžovatelkou a správními orgány není sporné, že stěžovatelka pobývala mimo
území ČR po dobu delší šesti let (podle sdělení jejích rodičů šlo o dobu až jedenáct let).
Jádrem sporu je, zda správní orgány měly v rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu
hodnotit přiměřenost dopadů tohoto rozhodnutí do rodinného a soukromého života, resp.
zda otázce přiměřenosti věnovaly dostatečnou pozornost a posoudily ji správně.
[8] Podobnými otázkami se NSS již zabýval například v rozsudcích ze dne 19. 12. 2019,
čj. 10 Azs 263-2019-30; ze dne 23. 12. 2019, čj. 10 Azs 262/2019-31; či ze dne 4. 6. 2020,
čj. 10 Azs 255/2019-30 (tímto rozsudkem NSS zamítl kasační stížnost žalované proti rušícímu
rozsudku Krajského soudu v Plzni, jehož se stěžovatelka dovolává). Závěry, k nimž NSS již dříve
dospěl, tak nyní postačí jen stručně shrnout.
[9] Ačkoli zákonodárce nestanovil jako pravidlo, že by správní orgán měl při rozhodování
o zrušení povolení k trvalému pobytu podle §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců
zkoumat dopad do soukromého a rodinného života cizince (na rozdíl od rozhodování podle §77
odst. 2), musí se správní orgán touto otázkou zabývat, pokud to účastník z konkrétních
rodinných důvodů výslovně namítne. NSS se v právě citovaných rozhodnutích inspiroval
svou předcházející judikaturou, především rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, čj. 4 Azs 87/2017-28.
V něm zdůraznil, že zákonodárce nemohl domyslet veškeré situace, na které dopadne §77 odst. 1
písm. d) zákona o pobytu cizinců, a že samotné naplnění podmínek podle tohoto ustanovení
nepředstavuje záruku proporcionality rozhodnutí. V tomto rozsudku i v navazujících
rozhodnutích NSS poukázal na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
který zavazuje smluvní státy k respektu vůči soukromému a rodinnému životu každého
jednotlivce. Povinnost zvážit přiměřenost dopadu každého rozhodnutí do těchto práv tak vyplývá
z Úmluvy, kterou je nutno ve výjimečných případech použít přímo (srov. též rozsudek NSS
ze dne 14. 3. 2018, čj. 6 Azs 422/2017-29, bod 12). Na tuto povinnost nemá žádný vliv
ani novela §174a zákona o pobytu cizinců, která do tohoto ustanovení vložila s účinností
od 15. 8. 2017 nový odst. 3 (viz rozsudek ve věci 10 Azs 262/2019, bod 15). Podle něj správní
orgán posuzuje přiměřenost dopadů rozhodnutí jen v případech, kdy to zákon výslovně stanoví.
Toto pravidlo však nemůže popřít povinnost, kterou státu a jeho orgánům ukládá mezinárodní
úmluva.
[10] Krajský soud správně vyhledal starší judikaturu k §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu
cizinců (viz bod 19 jeho rozsudku). Tato judikatura zformulovala obecné pravidlo,
které se uplatní ve většině případů; nevyjadřovala se však k výjimečným případům, k nimž patří
i případ nyní projednávaný. Právě takovým případům se věnovaly rozsudky NSS, které byly
vydány až poté, co v této věci rozhodl krajský soud, a právě z nich je nyní třeba vycházet.
[11] Je pravda, že stěžovatelka pobývala mimo území ČR velmi dlouhou dobu (území opustila
již ve věku jednoho roku věku a vrátila se až ve dvanácti letech věku), a že si tak k území jako
takovému neměla možnost vytvořit pevnější vztah. Stalo se tak však z důvodů mimo její vůli,
které byly v řízení věrohodně vysvětleny – ostatně ani správní orgány a krajský soud
nezpochybnily to, co v řízení vyšlo najevo, pouze tyto skutečnosti právně hodnotily způsobem,
s nímž se NSS neztotožnil.
[12] Ustanovení §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců nepředpokládá – a v tom NSS
se správními orgány souhlasí – že by se v řízení mělo standardně přihlížet k důvodům
nepřítomnosti cizince v ČR. Je však nutno tak učinit v ojedinělých případech,
v nichž si to vyžádají konkrétní okolnosti a v nichž nelze vyloučit významný zásah
do soukromého a rodinného života cizince. V tomto řízení byla takovou zásadní okolností
neshoda mezi stěžovatelčinými rodiči o tom, kde má stěžovatelka žít. Matka počítala s tím, že se
stěžovatelka po pár letech vrátí od prarodičů do ČR, to se však nestalo a ani v následujících letech
se jí nepodařilo otce přesvědčit, aby stěžovatelce umožnil odjet do ČR a žít s matkou a mladší
sestrou. Žalovaná postavila své závěry na tom, že stěžovatelka žila po dlouhou dobu ve Vietnamu
z vůle svých rodičů a ti si měli být vědomi právních důsledků. To je však minimálně zavádějící,
protože rodiče se na místě stěžovatelčina pobytu dlouhodobě neshodovali a matka neměla příliš
možností to změnit. Matka má přitom trvalý pobyt v ČR, dlouhodobě tu žije a podniká
(pobytová evidence ve spisu k její osobě se datuje od roku 2000, podle vlastních slov matka žije v ČR asi od roku
1995) a vychovává zde mladší dceru (narozenou v roce 2006 ze vztahu s týmž partnerem),
která celý svůj život strávila v ČR. Současně vyšlo najevo, že otec už se nyní o stěžovatelku starat
nemůže (či nehodlá), naopak matka se její výchovy bez problémů ujala a zařídila vše potřebné
k jejímu pobytu na území (již od počátku října 2017 začala stěžovatelka navštěvovat 6. ročník
základní školy).
[13] NSS shrnuje, že tento případ patří k těm výjimečným. Stěžovatelka podrobně popsala
svou situaci a uvedla dostatečné důvody, pro které měly správní orgány zvážit přiměřenost
dopadů napadeného rozhodnutí do jejího rodinného a soukromého života.
[14] NSS shledal kasační stížnost důvodnou, proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil;
současně zrušil rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, neboť ani krajský soud by v souladu
s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost než správní rozhodnutí (či obě)
zrušit. Správní orgány jsou vázány právním názorem vysloveným výše.
[15] V této situaci je NSS povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§60 a §110
odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří
v tomto případě jeden celek a NSS rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem. Při rozhodování
o náhradě nákladů řízení vychází soudní řád správní z celkového úspěchu ve věci, který přísluší
stěžovateli.
[16] Stěžovatelka tak obdrží celkovou náhradu nákladů řízení ve výši 20 200 Kč tvořených
těmito částkami:
- soudními poplatky ve výši 10 000 Kč za (3 000 Kč za žalobu, 5 000 Kč za kasační
stížnost, 2 x 1 000 Kč za návrh na odkladný účinek);
- odměnou advokátovi za zastupování v řízení o žalobě, tj. za dva úkony právní služby –
převzetí věci a žalobu. Odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu) činí
2 x 3 100 Kč [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního
tarifu]. Ke každému úkonu právní služby je třeba připočíst 300 Kč paušální náhrady
hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. To činí dohromady 6 800 Kč;
- odměnou advokátovi za zastupování v řízení o kasační stížnosti, tj. za jeden úkon právní
služby – kasační stížnost, plus paušální náhradu, celkem ve výši (3 100 + 300 =)
3 400 Kč;
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2020
Zdeněk Kühn
předseda senátu