ECLI:CZ:NSS:2020:10.AZS.437.2019:83
sp. zn. 10 Azs 437/2019 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně
Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobců: a) V. G., b) A. Y., obou
zastoupených JUDr. Karlem Kavalírem, advokátem se sídlem Buzulucká 431, Hradec Králové,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 22. 5. 2018, čj. OAM-555/ZA-ZA11-2017 a čj. OAM-556/ZA-ZA11-K09-
2017, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 13. 11. 2019, čj. 43 Az 21/2018-67,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci JUDr. Karlu Kavalírovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 13 435,98 Kč, která mu bude
proplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního
soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně a) je občankou Arménské republiky. Svou vlast opustila letecky spolu se svým
manželem, žalobcem b), dne 19. 8. 2016. Oba žalobci přiletěli přes Kyjev do Prahy, odkud
taxíkem zamířili za svým synem do Německa. Z přijímacího střediska v Zindorfu byli přemístěni
do Hofu, kde žije jejich syn. Dne 11. 7. 2017 byli oba žalobci policií deportováni do České
republiky a požádali zde o udělení mezinárodní ochrany. Žalobkyně uvedla, že její zdravotní stav
je špatný. Má problémy se srdcem, játry, slinivkou, žaludkem, dvanácterníkem, štítnou žlázou,
plícemi, hybností, otékají jí ruce a nohy, má cukrovku, pupeční kýlu a trpí krvácením kvůli
nezhoubnému nádoru v děloze. Žalobkyně je invalidní, pravidelně užívá léky a žalobce
o ni pečuje.
[2] Žalovaný posoudil informace o zdravotním stavu žalobkyně, doložené lékařskými
zprávami, a informace, které shromáždil o dostupnosti a kvalitě zdravotní péče v Arménii.
Neshledal v případu žalobců důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by jim udělil azyl. Zároveň
dospěl k závěru, že zdravotní stav žalobkyně není natolik vážný, aby nemohla vycestovat,
a že zdravotní péče, kterou žalobkyně potřebuje, je v Arménii dostupná. Nehrozí tedy,
že by jí byla návratem do Arménie způsobena vážná újma, která by se mohla rovnat mučení
či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“) a protokolů
na tuto Úmluvu navazujících. Není tedy ani důvod, aby tu setrval žalobce a pečoval
zde o svou manželku. Žalovaný proto neshledal důvod, pro který by žalobcům udělil doplňkovou
ochranu.
[3] Žalobci nesouhlasili s neudělením doplňkové ochrany podle §14a (u žalobkyně) a §14b
(u žalobce) zákona o azylu a podali proti rozhodnutím žalovaného žalobu. Namítali, že žalovaný
nevzal v potaz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 12. 2016
ve věci Paposhvili proti Belgii (stížnost č. 41738/10). Podle tohoto rozsudku má právo
na doplňkovou ochranu nejen ten, kdo čelí při návratu do země původu okamžitému riziku
úmrtí, ale i ten, jehož zdravotní stav se v zemi původu může vážně zhoršit kvůli nedostatku
vhodné léčby či špatnému přístupu k léčbě. Podle žalobců byl zdravotní stav žalobkyně natolik
špatný, že byly splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany vyplývající z rozsudku ve věci
Paposhvili.
[4] Krajský soud však dospěl k závěru, že žalovaný důkladně posoudil jak lékařské zprávy,
které žalobkyně předložila, tak informace o dostupnosti lékařské péče v zemi původu.
Rozhodnutí žalovaného tak obstojí i podle rozsudku Paposhvili, přestože žalovaný opomněl vzít
tento rozsudek v potaz. Ačkoli tedy krajský soud nechtěl bagatelizovat zdravotní potíže
žalobkyně, označil rozhodnutí žalovaného za správné a žalobu zamítl.
II. Kasační stížnost žalobců a vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) kasační stížnost.
Namítají v ní, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, protože se v něm soud
konkrétně nezabýval dostupností vhodné zdravotní péče v Arménii (tj. náklady spojenými
s léčbou, sociálními a rodinnými vztahy a vzdáleností, kterou musí stěžovatelka překonat,
aby péči získala). Krajský soud se k dostupnosti zdravotní péče v Arménii vyjádřil jen obecně
a k tomu pouze dodal, že stěžovatelka by měla mít díky přiznané invaliditě 2. stupně zdravotní
péči a léky zdarma. Nereagoval však na stěžovatelčina tvrzení, že v Arménii nemá kde bydlet,
v 68 letech je na invalidním vozíku, část léků bude muset doplácet, cena léků, které potřebuje,
značně převyšuje důchod obou stěžovatelů a stěžovatelka není ani schopna absolvovat cestu
do Arménie. Závěr soudu, že by stěžovatelka měla léky či nějaký druh zdravotní péče zdarma,
navíc nemá oporu ve spisu.
[6] Stěžovatelé dále namítají, že soud neposoudil správně stěžovatelčin zdravotní stav.
Podle stěžovatelů žalovaný i krajský soud z lékařských zpráv vyvozovali závěry, které z nich laik
nemůže vyčíst. Například ze zpráv výslovně neplyne, že stěžovatelčiny problémy jsou chronické
povahy, že údaj EF LK 35 % (vztahuje se k srdeční činnosti) znamená středně sníženou hodnotu,
že stěžovatelka nemá potíže se slinivkou a že nic nesvědčí o zhoršení jejího zdravotního stavu.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že k vyhodnocení lékařských zpráv a stěžovatelčina zdravotního
stavu, včetně možnosti jeho případného zhoršení v důsledku návratu do Arménie, si měl soud
přizvat znalce z oboru lékařství. Bez lékařských znalostí nemohli žalovaný a krajský soud vědět
ani to, zda stěžovatelčina onemocnění spadají do rozsahu zdravotní péče poskytované v Arménii.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že kasační stížnost nepřesahuje zájmy jednotlivce
a měla by být odmítnuta. Stěžovatelé se také podle žalovaného mýlí v tom, že stěžovatelčin
zdravotní stav nebyl posouzen odborně. Žalovaný a krajský soud vycházeli z informací,
které v lékařských zprávách uvedli lékaři. Soud tedy neformuloval žádné vlastní „diagnózy“.
Stěžovatelé rovněž zaměňují dostupnost a bezplatnost zdravotní péče. Aby byla zdravotní péče
dostupná, nemusí být nutně bezplatná. Zcela bezplatná zdravotní péče ostatně není ani v České
republice.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Ve věcech mezinárodní ochrany se NSS po posouzení přípustnosti kasační stížnosti
zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele (§104a s. ř. s.). O přijatelnou kasační stížnost se podle usnesení NSS ze dne
26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, jedná v těchto typových případech:
(1) kasační stížnost vznáší právní otázku, která dosud nebyla judikatorně zcela vyřešena;
(2) kasační stížnost obsahuje právní otázku, která je dosavadní judikaturou řešena rozdílně;
(3) je potřeba učinit odklon od dosavadní judikatury; (4) v napadeném rozhodnutí krajského
soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele.
[9] NSS shledal, že v kasační stížnosti byla vznesena právní otázka, která judikaturou dosud
nebyla plně vyřešena. Jde o otázku, jakým způsobem má žalovaný posuzovat zdravotní stav
žadatele o doplňkovou ochranu ze zdravotních důvodů, resp. zda je žalovaný povinen vyžádat
si k posouzení zdravotního stavu žadatele znalecký posudek od znalce z oboru lékařství.
[10] Kasační stížnost je proto přijatelná; není však důvodná.
[11] Podle §14 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, se doplňková ochrana udělí cizinci,
který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě
jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, (…) by mu hrozilo
skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten
z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem (…).
[12] Za vážnou újmu podle §14 odst. 2 písm. b) téhož zákona se považuje mj. mučení
nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu. Toto ustanovení kopíruje
článek 3 Úmluvy, podle kterého nikdo nesmí být podroben mučení nebo nelidskému či ponižujícímu
zacházení nebo trestu.
[13] Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) i Nejvyššího správního soudu
plyne, že ve velmi výjimečných případech lze vzhledem k závažným humanitárním důvodům
dojít k závěru, že povinnost žadatele o mezinárodní ochranu vycestovat do země původu
by mohla vést k porušení čl. 3 Úmluvy.
[14] Původní judikatura vztahující se k otázce doplňkové ochrany z humanitárních důvodů
stanovila velmi přísné podmínky pro její udělení. Žadatel o mezinárodní ochranu se musel ocitat
takřka na pokraji smrti (např. AIDS v terminálním stadiu). Tento velmi přísný standard, zastávaný
Evropským soudem pro lidská práva v rozsudcích ze dne 2. 5. 1997 ve věci D. proti Spojenému
království, stížnost č. 30240/96, a ze dne 27. 5. 2008 ve věci N. proti Spojenému království, stížnost
č. 26565/05, ESLP zmírnil v rozsudku ze dne 13. 12. 2016 ve věci Paposhvili proti Belgii, stížnost
č. 41738/10. Setrval sice na tom, že institut doplňkové ochrany ze zdravotních důvodů musí
zůstat vyhrazen pro velmi výjimečné případy, nikoliv však jen pro ty, v nichž je žadatel v době
podání žádosti bezprostředně ohrožen na životě. Podle rozsudku ve věci Paposhvili jde i o případy
vážně nemocných osob, „u nichž se lze ze závažných důvodů domnívat, že v přijímající zemi by nedostatek
vhodné péče či přístupu k ní představoval skutečné riziko, že se zdravotní stav nemocné osoby vážně, rychle
a nevratně zhorší, a to by vedlo k intenzivnímu utrpení této osoby nebo k výraznému snížení předpokládané délky
jejího života“ (bod 183 rozsudku).
[15] Je pravda, že žalovaný ve svém rozhodnutí nevzal rozsudek ve věci Paposhvili výslovně
v potaz; na několika místech se sice dovolával „judikatury Evropského soudu pro lidská práva“,
ale neoznačil konkrétní rozhodnutí. Určitě by bylo lepší, aby žalovaný v takové situaci konkrétně
citoval judikáty, z nichž vychází; jinak ale nejde o vadu, kvůli níž by rozhodnutí neobstálo.
Podstatné pro tuto věc je, zda se žalovaný vypořádal s informacemi v podkladech
pro své rozhodnutí tak, aby bylo zřejmé, jestli stěžovatelčina situace odpovídá závažnosti
zdravotních potíží řešených ve věci Paposhvili.
[16] Pro rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany ze zdravotních důvodů jsou stěžejní
tyto podklady a informace: 1) ty, které se týkají zdravotního stavu žadatele, a 2) ty o kvalitě
a dostupnosti zdravotní péče a léků v zemi, kam by musel žadatel vycestovat. Z judikatury ESLP
plyne, že je na žadateli, aby předložil důkazy pro to, že by mu v zemi původu hrozila vážná újma,
neboť by se mu tam nedostalo vhodné zdravotní péče odpovídající jeho vážnému zdravotnímu
stavu (srov. bod 186 rozsudku Paposhvili). Informace o svém zdravotním stavu musí poskytnout
žadatel v takové kvalitě, aby z nich bylo možné učinit závěr o tom, v jak závažném stavu
se žadatel nachází a jaké riziko by pro něj představovaly samotná cesta do země původu
i následné setrvání v ní. Na žalovaném je, aby tyto důkazy řádně posoudil a potvrdil či rozptýlil
žadatelovy obavy, že se jeho zdravotní stav zásadně zhorší, tím, že si obstará dostatek informací
o dostupnosti zdravotní péče v žadatelově zemi původu (obdobně bod 187 rozsudku Paposhvili).
[17] Stěžovatelka v pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu uvedla, že z Arménie
vycestovala proto, aby mohla se svým manželem pomáhat nemocnému synovi, který žije
v Německu, a aby se sama mohla léčit se svými zdravotními problémy. V Arménii se léčila
a jednou ročně bývala hospitalizována. Stěžovatelka dále vypověděla, že v nemocnici dostávala
léky zdarma, jindy však za úplatu. Intenzivnější lékařská péče se neobešla bez úplatků. Dnes
osmašedesátiletá stěžovatelka také popsala podstatu svých zdravotních potíží, které z velké části
souvisí s její morbidní obezitou. Většina obtíží ji provází zhruba od jejích 55 let, některé jí však
diagnostikovali až němečtí lékaři. Stěžovatelka svá tvrzení doložila lékařskými zprávami
z Německa i zprávami od lékařů různých specializací z České republiky. Postupně v průběhu
řízení dokládala další lékařské zprávy popisující vývoj, resp. stav, některých z jejich zdravotních
obtíží. Žádná ze zpráv nehodnotila závažnost stěžovatelčina zdravotního stavu komplexně.
Úkolem žalovaného tedy bylo posoudit závažnost stěžovatelčina zdravotního stavu
podle lékařských zpráv, které se týkaly jednotlivých zdravotních problémů. Žádná z těchto
zpráv výslovně neuváděla, že by stěžovatelčin stav byl kvůli některé z těchto potíží fatální
a že by ji některý z jejích zdravotních problémů ohrožoval na životě.
[18] Žalovaný z informací o Arménii zjistil, že je tam dostupná zdravotní péče pro pacienty
trpící kardiologickými a cévními problémy, vysokým krevním tlakem, cukrovkou,
gynekologickými problémy apod. Rovněž léky na stěžovatelčiny potíže jsou dostupné. Je pravda,
že ne všechny zdravotní služby a léky jsou vždy pro každého dostupné zdarma. To však platí
i o jiných státech včetně České republiky. Závěr krajského soudu, že stěžovatelka by měla mít
zdravotní péči a léky zdarma, plyne ze zjištění, že její stav byl v Arménii posouzen jako invalidita
2. stupně (podle slov samotné stěžovatelky při doplňujícím pohovoru konaném dne 23. 4. 2018
jí byl invalidní důchod přiznán již v roce 2008) a lidé s tímto stupněm invalidity mají podle
informací žalovaného zdravotní péči a léky v Arménii zdarma. Úvaha krajského soudu,
podle níž by stěžovatelka v důsledku svého zdravotního stavu mohla být v přístupu ke zdravotní
péči zvýhodněna oproti jiným skupinám lidí, je tedy vzhledem k informacím o arménském
zdravotním systému logická. Podle shromážděných podkladů totiž arménský zdravotní systém
rozlišuje (s ohledem na rozsah zdravotních omezení člověka) různé stupně spoluúčasti pacientů
na úhradě zdravotní péče a léků. To svědčí o tom, že je v Arménii snaha zlepšit dostupnost
zdravotní péče lidem, u nichž se předpokládá, že ze zdravotních důvodů nebudou mít dostatečné
příjmy. I kdyby se však na stěžovatelku nevztahovala bezplatná zdravotní péče, nepředstavovala
by tato skutečnost sama o sobě hrozbu vážné újmy, resp. důvodnou obavu z mučení
nebo nelidského či ponižujícího zacházení (srov. například usnesení NSS ze dne 15. 12. 2016,
čj. 2 Azs 259/2016-18, týkající se arménské žadatelky o mezinárodní ochranu).
[19] Ze spisu tedy vyplynulo, že žalovaný měl k dispozici podklady potřebné
jak pro posouzení zdravotního stavu, tak pro zhodnocení dostupnosti zdravotní péče v Arménii.
Stěžovatelé však zpochybňovali to, jak žalovaný a krajský soud posuzovali podklady,
které se týkaly stěžovatelčina zdravotního stavu. NSS souhlasí s tím, že správné posouzení
závažnosti zdravotního stavu žadatele o mezinárodní ochranu je při rozhodování o udělení
doplňkové ochrany z humanitárních (zdravotních) důvodů klíčové. Bez něj lze totiž jen stěží
určit, jakou zdravotní péči žadatel potřebuje, aby se jeho stav zásadně nezhoršil, ani jaký dopad
by na něj mělo vycestování do země původu (tj. zda by se tento dopad mohl rovnat mučení
nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení).
[20] Ze zákona o azylu ani z judikatury nevyplývá žádný konkrétní postup při posuzování
zdravotního stavu žadatele ani to, jaké prostředky by měl žalovaný k jeho posouzení použít.
Situace se tak liší od případu Paposhvili, v němž se belgické úřady řídily zákony, které způsob
posuzování zdravotního stavu žadatele upravovaly naopak velmi konkrétně. Žadatel podle nich
musel kromě lékařských zpráv připojit k žádosti také standardizovaný certifikát od ošetřujícího
lékaře, který v něm stanovil diagnózu, závažnost onemocnění a nezbytnou léčbu. Tento certifikát
poté belgické ministerstvo vnitra zkoumalo ve dvou stupních. Nejdříve jej odborně zhodnotil
zdravotní pracovník ministerstva či lékař, kterého si ministerstvo přizvalo k posouzení případu
jako odborníka z oboru lékařství podle toho, jakou specializaci posouzení vyžadovalo.
Poté zprávu tohoto lékaře komplexně posoudili úředníci ministerstva ve spojení s dalšími
okolnostmi případu (srov. body 95-96 rozsudku Paposhvili). Pokud by belgické orgány
nenechaly v prvním kroku lékaře posoudit zdravotní certifikát žadatele, pochybily by, protože
by nepostupovaly podle zákona.
[21] V České republice však žalovanému zákon nepřikazuje, aby žádost o doplňkovou
ochranu, podanou kvůli špatnému zdravotnímu stavu žadatele, nejdříve posoudil lékař
či aby se k žádosti vždy alespoň vyjádřil znalec z oboru lékařství. Nelze proto říci, že žalovaný
nutně pochybil, pokud učinil závěr o závažnosti žadatelova zdravotního stavu, aniž si přizval
k posouzení případu znalce s potřebnou specializací. Posouzení žadatelova zdravotního stavu
totiž nespočívá v tom, aby žalovaný sám určil žadatelovu diagnózu (její vývoj, vhodnou léčbu…)
a hodnotil ji odborně, čistě z lékařského hlediska. Úkolem žalovaného je vzít v potaz lékařské
zprávy a další informace o zdravotním stavu žadatele a pochopit jejich smysl tak, aby byl schopen
konstatovat, nakolik závažný žadatelův zdravotní stav je – nikoliv tak, aby byl schopen popsat
biologickou či fyziologickou podstatu žadatelových problémů.
[22] To, zda si žalovaný vyžádá znalecký posudek k posouzení obsahu lékařských zpráv,
je na jeho uvážení. Měl by však tuto možnost zvážit právě tehdy, když mu jejich smysl není jasný
a nedokáže z nich sám vyvodit, jak závažný je žadatelův zdravotní stav. O takovou situaci může
jít například tehdy, vyplývá-li žalovanému z lékařských zpráv, že žadatelův zdravotní stav je vážný
(jeho život může být ohrožen), ale žalovaný nedokáže sám posoudit, jak moc (ve smyslu,
zda je žadatelův současný stav fatální, resp. velmi vážný, či nikoliv), anebo na čem závisí možné
zásadní zhoršení jeho stavu.
[23] Je však třeba si uvědomit, že smyslem posouzení žadatelova zdravotního stavu je zjistit,
zda žadatelův případ patří mezi výjimečné případy, v nichž žadateli hrozí při návratu do země
původu vážná újma kvůli možnému zásadnímu zhoršení jeho již špatného zdravotního stavu.
K tomu není vždy zapotřebí detailní lékařský rozbor předložené lékařské dokumentace, přestože
žalovaný pochopitelně nemůže všem dílčím informacím o žadatelově zdravotním stavu zcela
rozumět. Podstatné je, aby žalovaný nakonec dospěl k závěru, zda se jedná o jeden z výjimečných
případů, v nichž hrozí porušení čl. 3 Úmluvy. To, že neexistuje zákonem podrobněji předepsaný
postup posuzování žadatelova zdravotního stavu, žalovanému práci příliš neulehčuje.
K jednoznačnému závěru však žalovaný nakonec musí dojít, a to zejména srovnáním žadatelova
případu s jinými případy tohoto typu řešenými judikaturou ESLP, příp. i Nejvyšším správním
soudem.
[24] Ve stěžovatelčině případě se žalovaný podrobně zabýval všemi podklady
k jejímu zdravotnímu stavu, které měl k dispozici, a vzal v potaz všechny její zdravotní obtíže.
Vyplynulo mu z nich, že stěžovatelka sice zdaleka není zdravou osobou, její stav však není natolik
vážný, aby jí návrat do Arménie a stav tamní zdravotní péče mohly způsobit vážnou újmu.
S tímto závěrem, který potvrdil i krajský soud, NSS souhlasí. Ze zpráv totiž bylo patrné,
že stěžovatelčiny zdravotní problémy nejsou takové povahy, že by vyžadovaly neodkladný zákrok
či dlouhodobější hospitalizaci, že by vyvolávaly neustálou obavu o stěžovatelčin život či o to,
že se její stav rázem zhorší. Její problémy se nejevily neřešitelné ani se s nimi nepojila závislost
na českém zdravotním systému. Z lékařských zpráv také plyne, že stěžovatelčin zdravotní stav
není dobrý již delší dobu, ale že se významněji nemění. Lékaři ve zprávách rovněž neupozornili
na žádné konkrétní riziko zhoršení jejího zdravotního stavu (jak to učinili například v případě
rozsudku NSS ze dne 30. 5. 2019, čj. 7 Azs 435/2018–32). Jakkoliv je zdravotní stav stěžovatelky
neuspokojivý, lze i bez znaleckého posudku z lékařských zpráv a stěžovatelčiných výpovědí
rozpoznat, že se nejedná o tak závažný případ jako ve věci Paposhvili. V něm žadatel trpěl akutní
leukémií a bez transplantace, které by se mu v Gruzii nedostalo, bylo zhoršení jeho zdravotního
stavu takřka nevyhnutelné. Se stěžovatelčinými problémy, které nejsou tak závažné povahy,
si navíc arménský zdravotní systém podle informací žalovaného umí poradit (byť zajisté není
dokonalý).
[25] Je pravda, že některé dílčí závěry žalovaného i krajského soudu ohledně
povahy stěžovatelčiných onemocnění (například, že její stav není natolik závažný mj. proto, že její
onemocnění jsou chronické povahy) nelze považovat za nejpřesnější, resp. mohou být poněkud
zavádějící. Pro posouzení celé věci však tyto dílčí závěry nejsou nijak podstatné. Zároveň nelze
žalovanému ani soudu vyčítat (jak to činí stěžovatelé), že si správně vyložili některé zkratky
v lékařských zprávách (např. informace o stěžovatelčině srdeční činnosti). Nejde sice o tak
banální informaci, které by porozuměl každý, nejde ale ani o informaci, která by nutně vyžadovala
dodatečné vysvětlení lékaře a která by se nedala ověřit za pomoci veřejně dostupných zdrojů.
Dále je třeba zdůraznit, že žalovaný ani krajský soud se těmito zmínkami nesnaží laicky
polemizovat se závěry lékařů: pouze reagují na nesprávný (a taktéž laický) stěžovatelčin výklad,
podle nějž „její srdce pracuje jen na 35 %“. Do třetice NSS připomíná, že o správnosti
či nesprávnosti závěrů žalovaného a krajského soudu nemůže vypovídat jediný izolovaný fakt
(tedy že určité číselné hodnotě objevující se v lékařských zprávách nepřipsaly rozhodující orgány
stejný význam jako stěžovatelka), ale pouze to, zda jsou jejich úvahy podložené, komplexní
a přesvědčivé jako celek.
[26] Žalovaný při posuzování stěžovatelčiny žádosti neopomněl ani další aspekty případu
(ekonomické, rodinné apod.) které by mohly mít význam pro udělení doplňkové ochrany.
Protože však stěžovatelka není z hlediska závažnosti svého zdravotního stavu jedním z velmi
výjimečných případů, o nichž hovoří judikatura ESLP, nemohly mít tyto aspekty zásadní vliv
na výsledek řízení. Proto není chyba, že se krajský soud těmito okolnostmi nezabýval příliš
podrobně, resp. tak podrobně jako žalovaný. Krajský soud mj. reagoval na žalobu,
v níž stěžovatelé nijak nekonkretizovali, proč byly podle nich tyto skutečnosti špatně posouzeny.
NSS proto považuje rozhodnutí žalovaného i krajského soudu za správná.
[27] NSS neopomněl posoudit ani situaci stěžovatelčina manžela. Podle §14b zákona o azylu
se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana rodinnému příslušníkovi osoby požívající
doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě
zjištěn důvod pro její udělení. Jelikož stěžovatelce nebyla udělena doplňková ochrana (a NSS považuje
toto rozhodnutí žalovaného za správné), neexistuje právní důvod, pro nějž by měla být udělena
doplňková ochrana jejímu manželovi. Ten totiž svou žádost o udělení doplňkové ochrany spojil
pouze s důvody, na nichž založila svou žádost sama stěžovatelka. Také o doplňkové ochraně
stěžovatelčina manžela tak žalovaný a krajský soud rozhodli správně.
[28] Závěrem NSS poznamenává, že v průběhu řízení obdržel od stěžovatelů další lékařskou
zprávu, jejíž obsah však při posuzování kasační stížnosti nevzal v potaz. Stěžovatelé
totiž v souvislosti s touto písemností nic nového a konkrétního netvrdili ani nenavrhli provést
dokazování touto listinou.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[29] NSS tedy zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelé nemají
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměli úspěch; žalovanému
nevznikly náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti.
[30] Podle §35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s. hradí advokátovi, který byl stěžovateli
ustanoven krajským soudem, hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. NSS přiznal zástupci
odměnu za dva úkony právní služby, spočívající v převzetí věci spojené s první poradou
s klientem a v doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
Za jeden úkon právní služby náleží zástupci odměna ve výši 3 100 Kč podle §9 odst. 4 písm. d)
ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu (za dva úkony tedy 6 200 Kč). Podle §12 odst. 4
advokátního tarifu náleží advokátovi při zastupování více osob za každou z těchto osob
mimosmluvní odměna snížená o 20 % této částky. Při zastupování dvou osob tak ustanovenému
zástupci náleží odměna ve výši 9 920 Kč. Dále mu náleží náhrada hotových výdajů ve výši 600 Kč
(§13 odst. 4 téže vyhlášky). Zástupci také náleží náhrada cestovních výdajů ve výši 384,12 Kč
(§13 odst. 5 téže vyhlášky) a náhrada ve výši 200 Kč za promeškaný čas na cestě z Hradce
Králové na poradu se stěžovateli do Kostelce nad Orlicí a zpět (§14 odst. 3 téže vyhlášky).
Protože je zástupce stěžovatelů plátcem DPH, je třeba k odměně za zastupování a k náhradě
hotových výdajů dále připočíst částku odpovídající této dani (2 331,86 Kč). Celkem tedy
ustanovenému zástupci náleží částka ve výši 13 435,98 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. července 2020
Ondřej Mrákota
předseda senátu