ECLI:CZ:NSS:2020:2.ADS.258.2018:70
sp. zn. 2 Ads 258/2018 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: T. P., zastoupen JUDr.
Lukášem Zárybnickým, advokátem se sídlem Sevastopolská 322/6, Praha, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, ve věci
žaloby proti rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 7. 2017, č. j. MPSV-2017/150425-911 a ze dne
13. 7. 2017 č. j. MPSV-2017/144407-923, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2018, č. j. 19 Ad 31/2017 – 58,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á .
II. Žalobce n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
IV. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Lukáši Zárybnickému, advokátovi, se sídlem
Sevastopolská 322/6, Praha se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 7476,70 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobou u Krajského soudu v Ostravě (též „krajský soud“) se žalobce domáhal zrušení
rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2017, č. j. MPSV-2017/144407-923 (dále
jen „rozhodnutí 1“) a ze dne 18. 7. 2017, č. j. MPSV-2017/150425-911 (dále jen „rozhodnutí 2“).
[2] Rozhodnutím 1 žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu
práce ČR - krajské pobočky v Ostravě, kontaktního pracoviště Bohumín ze dne 5. 6. 2017,
č. j. 29808/2017/BOH, kterým žalobci nebyla přiznána dávka pomoci v hmotné nouzi,
konkrétně příspěvek na živobytí (dále také jen „příspěvek na živobytí“).
[3] Rozhodnutím 2 žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu
práce ČR – krajské pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 26. 5. 2017, č. j. 17972/2017/AAF,
kterým byla žalobci na základě žádosti podané dne 4. 7. 2016 přiznána dávka pomoci v hmotné
nouzi, konkrétně mimořádná okamžitá pomoc z důvodu postižení vážnou mimořádnou událostí,
ve výši 5000 Kč (dále také jen „okamžitá pomoc“).
[4] V odůvodnění rozhodnutí 1 žalovaný popsal, že žalobce podal dne 29. 3. 2017 žádost
o příspěvek na živobytí. Dne 27. 4. 2017 bylo v místě uvedeném žalobcem, na zahrádce
za ambasádou Palestiny v Praze – Suchdole, provedeno sociální šetření. Žalobce nebyl zastižen
a vyvstaly pochybnosti, zda se zde zdržuje, jelikož se na zahradě nenacházel žádný přístřešek
určený k bydlení. Dne 2. 5. 2017 byla žalobci zaslána výzva, aby sdělil místo skutečného pobytu
a právní titul k místu skutečného pobytu. Na výzvu žalobce reagoval sdělením ze dne 10. 5. 2017,
ve kterém tvrdil, že uvedl do žádosti adresu své zahrádky. Již dříve uvedl, že považuje
za své bydliště celou planetu, reálně se však pohybuje po Evropě, žádné trvalé bydliště nemá
a nemá o něco takového zájem. Je pravda, že se nejvíce zdržuje na zahrádce a ostatních
zahrádkách, na kterých pracuje, ale v podstatě se pohybuje na mnoha místech ze dne na den.
Pokud na zahrádce není postavena chata, neznamená to, že na zahrádce nikdo nežije. Nikdy
neuváděl, že tam žije trvale, žije-li trvale pouze na planetě Zemi. Vzhledem k tomu, že žalobce
nedoložil všechny skutečnosti požadované ve výzvě k žádosti o dávku pomoci v hmotné nouzi,
přičemž nebylo možné prošetřit celkové sociální a majetkové poměry žalobce, bylo Úřadem
práce – krajskou pobočkou v Ostravě, kontaktním pracovištěm Bohumín rozhodnuto příspěvek
na živobytí nepřiznat. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání k žalovanému. Žalovaný
shledal, že postup prvoinstančního správního orgánu byl v souladu se zákonem č. 111/2006 Sb.,
o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné
nouzi“) i se správním řádem, a proto odvolání žalobce zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
[5] V odůvodnění rozhodnutí 2 žalovaný popsal genezi kauzy tak, že žalobce požádal dne
4. 7. 2016 o okamžitou pomoc z důvodu postižení vážnou mimořádnou událostí. Správní orgán
prvního stupně rozhodnutím ze dne 17. 8. 2016 okamžitou pomoc žalobci nepřiznal. Po odvolání
žalobce žalovaný dne 25. 10. 2016 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a vrátil
mu věc k novému projednání a rozhodnutí. Dne 7. 12. 2016 rozhodl správní orgán prvního
stupně znovu, následně se žalobce opět odvolal k žalovanému, který rozhodnutí prvostupňového
správního orgánu dne 6. 4. 2017 podruhé zrušil a vrátil mu věc k novému projednání
a rozhodnutí. Dne 26. 5. 2017 přiznal správní orgán prvního stupně žalobci mimořádnou
okamžitou pomoc ve výši 5000 Kč, jelikož dospěl k závěru, že žalobce přišel požárem o veškerý
majetek, zejména o vybavení domácnosti, osobní věci, ošacení a obutí, přičemž vzhledem
k tomu, že neměl v rozhodném období žádný příjem, nebyl schopen překonat nastalou situaci
vlastními silami. Správní orgán prvního stupně provedl pro stanovení výše dávky průzkum trhu
se zjištěním, že základní životní potřeby lze pořídit za 1655 Kč. Dále prvostupňový správní orgán
v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že navýšil finanční rozpočet oproti uvedené částce, jelikož nezná
přesné potřeby účastníka řízení a také aby ponechal prostor pro případné pořízení věcí, které
nespadají do seznamu základních životních potřeb, eventuálně pro zbudování náhradního
přístřeší či pro úhradu bydlení. Žalobce se proti danému rozhodnutí odvolal a požadoval
okamžitou pomoc v maximální možné částce 51 150 Kč.
[6] Žalovaný odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Shledal, že správní orgán
prvního stupně postupoval v souladu se zákonem o pomoci v hmotné nouzi a rozhodl
spravedlivě a správně. Podle žalovaného je okamžitá pomoc obecně určena pouze k překlenutí
situace, která mimořádnou událostí nastala, k poskytnutí jakési první pomoci do doby, než bude
situace řešena z dalších zdrojů, např. plnění pojišťovny, pomoci obce, do výplaty jiných
nepojistných sociálních dávek. Okamžitá pomoc tedy není určena k zajištění všech základních
potřeb osob do budoucna ani k náhradě veškeré škody, která osobě vznikla. Uvedl dále, že výši
okamžité pomoci zákonodárce stanovil tak, že její maximum je aktuálně 51.150 Kč, přitom
na poskytnutí pomoci v této výši není v daném případě právní nárok. Žalovaný doplnil,
že při posouzení výše dávky vycházel ze zjištění, že žalobce v době před požárem užíval
samostatně k bydlení zahradu se zahradní chatkou, která byla vybavena pouze zcela jednoduchým
a základním vybavením. Zohlednil také, že by bylo nesprávné a nespravedlivé přiznat dávku
ve výši, jež by žalobci umožnila zakoupit i předměty, které nejsou nezbytné k zajištění základních
životních podmínek, či by žalobci přinesla finanční prospěch.
[7] Žalobu žalobce proti oběma rozhodnutím krajský soud zamítl. Ohledně rozhodnutí
1 dospěl k závěru, že nepřiznání příspěvku na živobytí bylo výsledkem nespolupráce žalobce
se správními orgány. Soud souhlasil s žalovaným, že prvoinstanční správní orgán nemohl provést
sociální šetření k ověření skutečností rozhodných pro nárok na příspěvek na živobytí. Sociální
šetření ze dne 27. 4. 2017 neprokázalo, že by se žalobce na tvrzeném místě skutečného pobytu
zdržoval. Účelem provedení sociálního šetření je přitom ověření údajů, jež žadatel tvrdí, v místě,
kde údajně žije. Žalobce byl posléze vyzván, aby sdělil správnímu orgánu místo skutečného
pobytu, aby mohly být prošetřeny jeho celkové sociální a majetkové poměry. Pokud přes toto
poučení žalobce neumožnil správním orgánům ani zčásti ověřit skutečnosti rozhodné pro nárok
na dávku a její výši provedením sociálního šetření, nemohl podle názoru krajského soudu
žalovaný žádosti o příspěvek na živobytí vyhovět.
[8] S rozhodnutím 2 se krajský soud ztotožnil a v podrobnostech na něj odkázal. Podle
soudu správní orgány nevybočily z mezí přípustného správního uvážení, skutkový stav zjistily
v potřebném rozsahu, přičemž žalobce skutkové a právní závěry nijak relevantně nezpochybnil.
Žalobce podle krajského soudu skutkově netvrdil žádné okolnosti, z nichž by plynulo, že částka
5000 Kč jako okamžitá pomoc neodpovídala jeho situaci.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[9] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti a jejím doplnění uplatnil důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[10] V první řadě namítal, že neznemožnil provedení sociálního šetření před vydáním
rozhodnutí 1; to se navíc podle jeho názoru konalo bez předchozího oznámení s dostatečným
předstihem. Dále uvedl, že se rozhodl žít dle svého uvážení, žádný předpis mu neukládá opačně
a tento způsob života je v souladu s ústavním pořádkem. Trvalé bydlení nemá, nejčastěji
se zdržuje na místě, kde bylo provedeno sociální šetření, které v podstatě pouze potvrdilo to,
co od počátku tvrdil. Nemohl prokázat, že má nějaké trvalejší bydliště, jestliže je nemá. Podle
jeho názoru je pro přiznání příspěvku na živobytí podle §21 zákona o pomoci v hmotné nouzi
rozhodující zejména to, zda jeho příjem dosahuje částky živobytí posuzovaných osob, nikoliv
zda a kde má bydliště.
[11] V souvislosti s rozhodnutím 2 namítal, že smyslem a účelem okamžité pomoci
je poskytnout takovou peněžní dávku, která reálně umožní překlenout složitou situaci.
Za 5000 Kč není podle jeho názoru možno pořídit základní osobní potřeby, jež by nahradily
osobní majetek stěžovatele zničený požárem. Za částku 3345 Kč (rozdíl mezi 5000 Kč, které jako
okamžitou pomoc dostal, a 1655 Kč, za něž podle průzkumu trhu prvoinstančního správního
orgánu lze pořídit základní životní potřeby) není možno zbudovat náhradní přístřeší či uhradit
bydlení. K bydlení nebyl podle stěžovatele proveden ani elementární průzkum trhu, správní orgán
tak rozhodl svévolně.
[12] Stěžovatel namítl i nepřezkoumatelnost rozsudku. Krajský soud podle jeho názoru pouze
odkázal na závěry správních orgánů a na vlastní odůvodnění rezignoval.
[13] Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Podle něho bylo neposkytnutí okamžité
pomoci v částce 51 150 Kč, jejíž výplatu požadoval stěžovatel, důvodné; tato dávka je svou
povahou fakultativní.
[14] Žalobce replikoval, že částka okamžité pomoci musí být stanovena s ohledem
na konkrétní výdaje. Její zjevně nepřiměřená výše je zneužitím správního uvážení.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[15] Kasační stížnost je podána včas, osobou k tomu oprávněnou, je splněna podmínka
ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. a míří proti rozhodnutí, proti kterému je kasační stížnost
přípustná.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
III. 1. Nepřezkoumatelnost
[17] Rozsudek krajského soudu je ještě přezkoumatelný. Pokud se krajský soud ztotožní
se skutkovými či právními závěry žalobou napadených rozhodnutí, není vadou, odkáže-li na ně
a sám je v detailu neopakuje. Žalobní argumentaci stěžovatele krajský soud vypořádal, byť
poněkud kuse, ve vlastním hodnocení kauzy (body 10 a 16 napadeného rozsudku). Krajský soud
rovněž aproboval některé nesprávné právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích, to však
není věc přezkoumatelnosti jeho rozsudku, nýbrž správného posouzení rozhodných právních
otázek.
III. 2. Příspěvek na živobytí
[18] Podle §2 odst. 1 a 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi platí:
(1) Pro účely posuzování stavu hmotné nouze se příjmy a sociální a majetkové poměry osoby, která žádá o dávku,
posuzují společně s příjmy a sociálními a majetkovými poměry dalších osob. Okruh těchto společně posuzovaných
osob se posuzuje podle zákona o životním a existenčním minimu, pokud tento zákon nestanoví jinak.
(2) Osoba se nachází v hmotné nouzi, není-li dále stanoveno jinak, jestliže její příjem a příjem společně
posuzovaných osob a) po odečtení přiměřených nákladů na bydlení (§9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí (§24),
(…), přičemž si nemůže tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných
důvodů vlastním přičiněním a zabezpečení jejích základních životních podmínek je tak vážně ohroženo.
(zvýraznění provedl Nejvyšší správní soud).
[19] V §21 odst. 1 pak zákon o pomoci v hmotné nouzi stanoví: Nárok na příspěvek na živobytí
má osoba v hmotné nouzi podle §2 odst. 2 písm. a), jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob
(§9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí posuzovaných osob.
[20] Ohledně výše částky příspěvku na živobytí pak podle §24 odst. 1 písm. g) zákona
o pomoci v hmotné nouzi platí: Částka živobytí osoby činí u osoby, která není uvedena v předchozích
písmenech, částku existenčního minima, popřípadě zvýšenou o částky uvedené v §25 až 30.
[21] Podle §49 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi je žadatel o dávku povinen
osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, na její výši nebo výplatu a na výzvu se osobně dostavit
k příslušnému orgánu pomoci v hmotné nouzi, nebrání-li tomu těžko překonatelné překážky, zejména zdravotní
stav.
[22] Podle §63 odst. 1 věty prvé zákona o pomoci v hmotné nouzi (z)aměstnanci orgánů pomoci
v hmotné nouzi jsou na základě souhlasu žadatele o dávku, příjemce dávky a osob společně posuzovaných
oprávněni v souvislosti s plněním úkolů podle tohoto zákona vstupovat do obydlí, v němž tyto osoby žijí,
a to s cílem provádět sociální šetření, popřípadě šetření v místě pro vyhodnocení podmínek nároku na dávky.
[23] Podle §63 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, (p)okud žadatel o dávku, příjemce dávky
nebo osoba společně posuzovaná tím, že nedají souhlas se vstupem do obydlí, znemožní provedení sociálního šetření,
popřípadě šetření v místě, k ověření skutečností rozhodných pro nárok na dávku nebo její výši, může jim
být žádost o dávku zamítnuta nebo dávka odejmuta, popřípadě snížena její výše.
[24] Ohledně rozhodnutí 1 týkajícího se příspěvku na živobytí žalovaný rozhodl ve věci
zákonně, nicméně v podstatné míře na základě nesprávných právních důvodů. Podstatné je,
že řádně zjistil skutkový stav.
[25] Se stěžovatelem lze souhlasit, že on provedení sociálního šetření neznemožnil,
toto šetření ostatně také fakticky proběhlo. Pracovníci prvostupňového správního orgánu
na místě, o kterém stěžovatel uvedl, že se na něm zdržuje asi nejvíce z míst, kde se zdržuje
(nicméně za klasické bydliště v běžném slova smyslu je neoznačil), zjistili, co je zaznamenáno
ve správním spisu, tedy že jde o místo víceméně neumožňující trvalé bydlení způsobem, jaký
je českou populací v nynější době obvykle praktikován (lidé se v bydlišti zdržují pravidelně
významnou část svého času, mají tam své osobní věci, běžný majetek jako např. nábytek
a vykonávají tam běžné činnosti – spí, přinejmenším občas jedí, udržují osobní hygienu,
odpočívají apod.). Žalovaný na základě tohoto zjištění uzavřel, že příspěvek na živobytí neměl
být poskytnut pro nesoučinnost stěžovatele. Tento právní závěr žalovaného je nesprávný
a krajský soud jej neměl aprobovat.
[26] Se stěžovatelem lze plně souhlasit v tom, že nemá povinnost nikde bydlet. Má právo
se toulat, přesouvat se z místa na místo (pokud se zdržuje tam, kde to je dovoleno, a neporušuje
práva, typicky vlastnická, jiných lidí, případně u nich pobývá s jejich souhlasem) a žádné trvalé
bydliště v běžném smyslu slova, jež by odpovídalo nynějšímu většinovému způsobu života
v Česku, mít nemusí. Absence bydliště nemůže být sama o sobě dostatečným důvodem
pro nepřiznání příspěvku na živobytí. Stěžovatel svůj způsob života správním orgánům popsal,
jeho tvrzení byla srozumitelná a vnitřně nerozporná a v řízení nevyšlo najevo, že by byla
nepravdivá. Také srozumitelně vysvětlil „roli“ pozemku za ambasádou Palestiny v jeho životě.
Nešlo o žádné trvalé bydliště v běžném slova smyslu, nýbrž o místo, na němž se občas,
a asi v rámci Česka nejčastěji, zdržoval, ovšem v rámci toulavého života, tedy přesouvání
se z místa na místo (stěžovatel to obrazně popisuje slovy, že za své bydliště považuje celou
planetu Zemi). Stěžovatel tedy v rámci sociálního šetření podle všeho pravdivě sdělil informace
o způsobu svého života a snažil se správním orgánům i vysvětlit to, jak je to s jeho bydlištěm.
Pracovníkům prvostupňového správního orgánu nikterak nebránil v provedení sociálního šetření;
nelze v žádném případě říci, že by jim bránil ve vstupu tam, kde se rozhodli šetření provést.
Zamítnutí žádosti o dávku podle §63 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi tedy nebylo
v souladu se zákonem; použití uvedeného ustanovení bylo v rozporu se zjištěným skutkovým
stavem. Pokud by stěžovatel splňoval další zákonné podmínky, způsob života, jejž vede, nemohl
být důvodem nepřiznání příspěvku na živobytí.
[27] Ze skutkových zjištění nicméně plyne, a to bez důvodných pochyb, že stěžovateli nemohl
být příspěvek na živobytí přiznán kvůli nesplnění jiné zákonné podmínky. Tou je, že stěžovatel
si nemůže svůj příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů
vlastním přičiněním. Stěžovateli je, jak plyne ze správního spisu, zhruba 37 let, je tedy mužem
mladšího středního věku. Je schopen se dle vlastních slov toulat z místa na místo a na různých
místech (typicky na zahrádkách) pracuje. Jeho věk, zdravotní stav i zjevně dobrá orientace
v běžném životě (o právních otázkách týkajících se práva sociálního zabezpečení nemluvě)
mu tedy velmi dobře umožňuje, aby se o své živobytí staral sám a nehledal pomoc u státu formou
příspěvku na živobytí. Stát nemá právo nutit stěžovateli nějaký způsob života; nemá však také
povinnost stěžovatelův život financovat, je-li stěžovatel schopen si prostředky k němu opatřit
sám. V rozhodné době (roky 2016 a 2017) nebylo pro stěžovatele vzhledem k obecně známým
celkovým hospodářským poměrům v Česku (mj. i minimální nezaměstnanosti, zvláště
pak v Praze) žádným problémem vydělat si na živobytí, ať již trvalou prací nebo pracemi
příležitostnými, v míře podstatně převyšující případný příspěvek na živobytí. Lze uzavřít,
že stěžovatel si může žít, jakým způsobem uzná za vhodné, ale „za své“. Stát jej podporovat
nemusí.
[28] Žalovaný založil své rozhodnutí na nesprávných právních argumentech a krajský soud
neposoudil správně rozhodnou právní otázku, jestliže závěry žalovaného aproboval. Nicméně
ve věci samé bylo rozhodnuto správně (příspěvek na živobytí nebyl stěžovateli přiznán právem),
a to na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu (vše, co bylo pro posouzení důvodnosti
žádosti stěžovatele třeba zjistit, bylo správními orgány zjištěno a je zaznamenáno ve správním
spisu). Proto nebylo důvodu, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu
a rozhodnutí 1 zrušil; postačilo korigovat jejich právní názory v odůvodnění rozsudku kasační
instance.
III. 3. Okamžitá pomoc
[29] Co se týče poskytnutí okamžité pomoci, zde žalovaný na rozdíl od příspěvku na živobytí
nejen řádně a dostatečně zjistil skutkový stav, ale i správně posoudil právní otázky. Krajský soud
tedy rozhodnutí 2 právem aproboval.
[30] Podle §36 odst. 1 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi (n)árok na mimořádnou
okamžitou pomoc má osoba uvedená v §2 odst. 4 a 5, pokud je považována za osobu v hmotné nouzi.
[31] Podle §2 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi (z)a osobu v hmotné nouzi může orgán
pomoci v hmotné nouzi považovat též osobu, kterou postihne vážná mimořádná událost a její celkové sociální
a majetkové poměry jsou takové, že jí neumožňují překonat nepříznivou situaci vlastními silami; vážnou
mimořádnou událostí se rozumí zejména živelní pohroma (například povodeň, vichřice a vyšší stupně větrné
pohromy, zemětřesení), požár nebo jiná destruktivní událost, ekologická nebo průmyslová havárie.
[32] Okamžitá pomoc slouží k okamžitému překlenutí vážné mimořádné události. Mezi
účastníky není sporu, že stěžovatel přišel v důsledku požáru chatky o svůj osobní majetek; z toho
vychází při právním hodnocení věci i Nejvyšší správní soud. Správní orgány zcela důvodně
zvolily při určení výše okamžité pomoci metodu spočívající v tom, že zhruba odhadly, za jakou
částku si stěžovatel může pořídit ty nejzákladnější osobní věci potřebné k životu, jejž vede,
v horizontu nejbližších dní po mimořádné události. Proti konkrétním výsledkům průzkumu trhu
nelze nic namítat – správní orgány vyšly z rozumně sestaveného seznamu věcí odrážejícího
zejména v Česku běžné základní hygienické standardy (mycí potřeby, kartáček na zuby a pasta,
dále např. to nejzákladnější nádobí jako hrnek) a volily nejlevnější varianty pořízení těch kterých
jednotlivých předmětů (obdobně k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 10. 2017, č. j. 6 Ads 288/2017 - 27, bod 12).
[33] Správně pak takto určenou částku 1655 Kč navýšily o dalších více než 3000 Kč určených
k tomu, aby si stěžovatel mohl pořídit případně i jiné věci dle individuálních specifik jeho života,
na který „standardní“ přemýšlení o základních potřebách nemusí pamatovat, a především proto,
aby si mohl v nejbližších dnech po mimořádné události obstarat přechodné přístřeší (zbudovat
nový přístřešek či využít ubytovny nebo jiného levného krátkodobého pronájmu lůžka).
[34] Účelem okamžité pomoci není trvale nahradit ztráty vzniklé mimořádnou událostí, nýbrž
poskytnout okamžitou minimální pomoc k zajištění lidsky důstojného, nicméně zcela základního
„přežití“ prvních dnů po mimořádné události. Tomu výše okamžité pomoci stěžovateli
s ohledem na jeho životní poměry a způsob života zcela odpovídala.
IV. Závěr a náklady řízení
[35] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl.
[36] Ve věci rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal důvody pro jeho nařízení.
[37] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalovaný,
který měl ve věci úspěch, žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti nevynaložil,
proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
[38] Ustanovenému zástupci JUDr. Lukáši Zárybnickému, advokátovi, se sídlem
Sevastopolská 322/6, Praha, bylo třeba přiznat odměnu za zastupování stěžovatele v řízení
o kasační stížnosti (§35 odst. 8 s. ř. s.). Zástupci náleží odměna za 3 úkony právní služby
(převzetí a příprava zastoupení, nahlížení do spisu, písemné podání ve věci) v částce 3 x 1000 Kč
[§9 odst. 2, §11 odst. 1 písm. b), d) a f) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění
pozdějších předpisů] a paušální náhrada hotových výdajů 3 x 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního
tarifu), celkem tedy 3900 Kč.
[39] Dále je třeba zástupci uhradit cestovné (§13 odst. 1 advokátního tarifu) ve výši
2576,70 Kč za cestu z Prahy do Brna a zpět dne 26. 9. 2018 kvůli nahlížení do spisu. Jel vozidlem
Renault Megane X s průměrnou spotřebu 7 l/100 km, celkem 420 km (2 x 210 km). Průměrná
cena pohonných hmot podle §4 písm. a) vyhlášky č. 463/2017 Sb. činí 30,50 Kč/l, sazba
základní náhrady za používání silničních motorových vozidel podle §1 písm. b) vyhlášky
č. 463/2017 Sb. činí 4 Kč/km. Náhrada za promeškaný čas činí 1000 Kč a jejím základem je čas
strávený cestou na nahlížení do spisu dne 26. 9. 2018 z Prahy do Brna a zpět podle §14 odst. 1
písm. a) a §14 odst. 3 advokátního tarifu – cesta tam a zpět celkem 10 půlhodin.
[40] Celkem je tedy přiznána zástupci žalobce částka ve výši 7476,70 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. dubna 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu