ECLI:CZ:NSS:2020:2.AFS.378.2020:37
sp. zn. 2 Afs 378/2020 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: CZT a.s., se sídlem
Lísková 1513, Čáslav, zast. Mgr. Zbyškem Malíkem, advokátem se sídlem Střelecká 672, Hradec
Králové, proti žalovanému: Celní úřad pro Pardubický kraj, se sídlem Palackého 2659,
Pardubice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2016, č. j. 14693/2016-590000-42, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci v Králové – pobočka
v Pardubicích ze dne 23. 9. 2020, č. j. 52 Af 28/2016 - 411, o návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se ne p ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný vydal dne 21. 11. 2007 dodatečné platební výměry č. j. 9203/07-066300-024,
č. j. 9204/07-066300-024 a č. j. 9205/07-066300-024 na spotřební daň z tabákového výrobku
za zdaňovací období měsíců února, března a dubna 2006. Proti následným rozhodnutím
Generálního ředitelství cel (dále jen „GŘC“) o odvolání ze dne 22. 12. 2010,
č. j. 2694-3/2010-060100-021, č. j. 2677-3/2010-060100-021 a č. j. 2678-3/2010-060100-021
se žalobkyně bránila žalobou, které Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
29. 1. 2013, č. j. 30 Af 6/2011 - 334, vyhověl a rozhodnutí žalovaného zrušil.
[2] GŘC, vázáno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Af 6/2011 - 334,
vydalo rozhodnutí ze dne 10. 5. 2013, č. j. 18073-2/2013-900000-304.3, a ze dne 13. 5. 2013,
č. j. 18073-3/2013-900000-304.3 a č. j. 18073-4/2013-900000-304.3, kterými zrušilo dodatečné
platební výměry ze dne 21. 11. 2007. Následně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
19. 12. 2014, č. j. 8 Afs 17/2013 - 179, zrušil rozsudek č. j. 30 Af 6/2011 - 334 a věc soudu vrátil
k dalšímu řízení. Krajský soud v Hradci Králové v dalším řízení rozsudkem ze dne 13. 10. 2015,
č. j. 30 Af 6/2011 - 542, žalobu zamítl.
[3] Žalovaný následně vydal platební výměry ze dne 24. 2. 2016, č. j. 12427/2016-90000-31,
č. j. 12429/2016-590000-31, č. j. 12432/2016-590000-31, ze dne 7. 3. 2016,
č. j. 14667/2016-590000-31, č. j. 14676/2016-590000-31, č. j. 14684/2016-590000-31, a ze dne
20. 4. 2016, č. j. 24007/2016-590000-31, č. j. 24008/2016-590000-31
a č. j. 24011/2016-590000-31. Těmito platebními výměry žalobkyni uložil povinnost uhradit
penále z nedoplatku na spotřební dani za zdaňovací období únor, březen a duben 2006.
[4] Proti výše uvedeným devíti platebním výměrům žalovaného podala žalobkyně
odvolání. GŘC o odvoláních rozhodlo třemi rozhodnutími ze dne 16. 6. 2017,
č. j. 30216-2/2017-900000-304.3, č. j. 30216-3/2017-900000-304.3 a č. j.
30216-4/2017-900000-304.3. GŘC výši penále částečně snížilo, přičemž změna výroku se týkala
pouze rozhodnutí ze dne 24. 2. 2016, č. j. 12427/2016-590000-31, č. j. 12429/2016-590000-31
a č. j. 12432/2016-590000-31. Odvolání proti ostatním rozhodnutím GŘC zamítlo a rozhodnutí
žalovaného potvrdilo. Proti rozhodnutím GŘC ze dne 16. 6. 2017,
č. j. 30216-2/2017-900000-304.3, č. j. 30216-3/2017-900000-304.3 a č. j.
30216-4/2017-900000-304.3 se žalobkyně bránila žalobou.
[5] Dne 8. 3. 2016 vydal žalovaný v záhlaví uvedené rozhodnutí – exekuční příkaz, kterým
nařídil daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu žalobkyně vedeného u Komerční banky
a.s., a to k vymožení nedoplatku v celkové výši 9.076.357 Kč představujícího spotřební daň
z tabákových výrobků za zdaňovací období měsíců února, března a dubna 2006 a s ní související
penále, které bylo zvýšeno o náklady za nařízení daňové exekuce ve výši 181.526 Kč. Celková
výše vymáhaného nedoplatku dle tohoto exekučního příkazu tak činila 9.257.883 Kč. Proti
uvedenému exekučnímu příkazu podala žalobkyně žalobu.
[6] Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) žalobu
zamítl rozsudkem ze dne 22. 5. 2018, č. j. 52 Af 28/2016 - 245. Tento rozsudek však Nejvyšší
správní soud zrušil rozsudkem ze dne 18. 7. 2019, č. j. 2 Afs 249/2017 - 66, a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení. Podle kasačního soudu došlo k situaci, v níž vedle sebe existuje dvojice
vzájemně rozporných rozhodnutí – rozhodnutí GŘC o zamítnutí odvolání proti dodatečným
platebním výměrům i rozhodnutí GŘC o zrušení těchto platebních výměrů. Podotkl, že v dalším
postupu krajského soudu může vyvstat právní otázka, zda lze nařídit a provést exekuci na základě
platebních výměrů na penále, jež bylo uloženo jako právní následek včasného nesplnění daňové
povinnosti, která nebyla závazně určena a učiněna vykonatelnou vydáním platebního výměru.
[7] Krajský soud, vázán právním názorem vysloveným kasačním soudem ve zrušujícím
rozsudku č. j. 2 Afs 249/2017 - 66, žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2016 vyhověl
rozsudkem označeným v záhlaví tohoto usnesení a rozhodnutí zrušil. Krajský soud uvedl,
že v době vydání napadeného exekučního příkazu neexistovaly dodatečné platební výměry
na spotřební daň č. j. 9203/07-066300-024 (na částku 309 360 Kč), č. j. 9204/07-066300-024
(na částku 1 755 618 Kč) a č. j. 9205/07-066300-024 (na částku 2 328 555 Kč). Jelikož tyto
dodatečné platební výměry byly zrušeny, nemohlo se jednat o vykonatelná rozhodnutí, kterými
je stanoveno peněžité plnění, a tudíž tato rozhodnutí nemohla představovat exekuční tituly
ve smyslu §176 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Neexistoval tedy nedoplatek jakožto podmínka
pro zahájení daňové exekuce dle §175 odst. 1 daňového řádu.
[8] Posuzovaných devět platebních výměrů na penále ze dne 24. 2. 2016, ze dne 7. 3. 2016
a ze dne 20. 4. 2016, stejně jako rozhodnutí GŘC ze dne 16. 6. 2017, zrušil krajský soud
rozsudkem ze dne 16. 9. 2020, č. j. 52 Af 37/2020 - 102, a věc vrátil GŘC k dalšímu řízení.
II. Návrh na přiznání odkladného účinku a vyjádření žalobkyně
[9] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“). Současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Újmu spatřuje
především v tom, že orgány celní správy by musely žalobkyni vrátit veškeré zaplacené i vymožené
částky, které byly použity k úhradě dlužného penále. Eventuální zpětné vybrání těchto částek
na základě případného úspěšného rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci samé by pak
bylo s velkou pravděpodobností znemožněno. Správce daně již eviduje žádost žalobkyně
o vrácení vratitelného přeplatku, resp. o jeho převedení na úhradu nedoplatků nárokovaných
finančním úřadem. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že úhrada mnohých daňových
povinností včetně penále byla provedena z významné části formou exekucí. Případné „obživnutí“
příslušenství v důsledku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v meritu povede k náročnosti
nebo přímo nemožnosti znovu takové „obživlé“ rozhodnutí nuceně splnit. Vrácením plateb
penále by byly veškeré finanční částky penále podle žádosti žalobkyně nevratně převedeny
na úhradu jiných dluhů a případné zpětné vymožení těchto částek je tak nereálné. Úhrada daně
včetně jejího příslušenství je zajištěna zástavním právem na nemovitostech žalobkyně. Na zástavě
však vázne více zástavních práv a orgány celní správy nejsou zapsány jako první v pořadí, takže
ani tato zástava není jistou zárukou splnění.
[10] Stěžovatel odkázal na věc řešenou Nejvyšším správním soudem
pod sp. zn. 8 Afs 17/2013, v níž dříve požádal o odkladný účinek, ale kasační soud návrhu
nevyhověl. V důsledku tohoto rozhodnutí stěžovatel vydal výše citovaná rozhodnutí ze dne
10. 5. 2013 a 13. 5. 2013, která se dostala do rozporu s „obživlým“ rozhodnutím ze dne
22. 12. 2010, jímž stěžovatel platební výměry změnil. Dále dodal, že kromě vrácení uhrazených
částek penále bude v případě nepřiznání odkladného účinku žalobkyni povinen na její osobní
daňový účet vyplatit i úrok z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu §73 odst. 10 ZSDP,
resp. §254 daňového řádu. Případný požadavek na zaplacení vyplaceného úroku
z neoprávněného jednání správce daně, nebude-li vyplacen dobrovolně, pak pravděpodobně
vyvolá další soudní spory.
[11] Závěrem návrhu stěžovatel zdůraznil riziko dalších soudních sporů a ještě větší
nepřehlednosti celé věci. Přiznání odkladného účinku podle něj současně nebude v rozporu
s veřejným zájmem, neboť řádné placení daní nesporně je ve veřejném zájmu. Z tohoto důvodu
neshledal ani újmu, která by mohla vzniknout žalobkyni nebo jiným osobám. Finanční prostředky
ze zrušených titulů příslušenství daně navíc nemají být vráceny žalobkyni, ale podle její žádosti
nevratně převedeny na jiné nedoplatky u odlišných správních orgánů, s navazující nemožností
od žalobkyně případně opětovně „obživlé“ příslušenství daně vybrat.
[12] V doplnění svého návrhu stěžovatel uvedl, že Nejvyšší správní soud rozhodl o nepřiznání
odkladného účinku ve věci vedené pod sp. zn. 1 Afs 356/2020. Stěžovatel však nesouhlasí
s hodnocením v této věci vysloveným, a sice že GŘC opomnělo závazný právní názor kasačního
soudu, podle nějž byly exekuční tituly (dodatečné platební výměry) zrušeny. Poukázal na existenci
dvou obsahově rozporných rozhodnutí a na možnost odstranit nezákonná rozhodnutí
přezkumným řízením (k čemuž došlo rozhodnutím GŘC o přezkumu z února 2020). Nezákonná
rozhodnutí o odvolání z roku 2013 představují slepou větev daňové povinnosti žalobkyně
a dodatečné platební výměry ji nemohly účinně zrušit, protože oživlými rozhodnutími o odvolání
z roku 2011 byl předmět podaného odvolání a odvolacího řízení vyprázdněn (konzumován).
Hrozbu pak spatřuje i v nesprávném pravomocném právním posouzení hmotněprávní otázky
krajským soudem. V těchto situacích je nutné po dobu trvání přezkumného řízení soudního
výkon či případné jiné právní následky napadeného rozhodnutí pozastavit. V opačném případě
by samotné přezkumné řízení soudní ztratilo podstatnou část svého základního smyslu,
jímž je nepochybně bránit tomu, aby poměry osob byly upraveny či ovlivněny nezákonnými
rozhodnutími.
[13] Žalobkyně ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku uvedla, že nyní
napadený rozsudek krajského soudu, stejně jako rozsudek téhož soudu č. j. 52 Af 37/2017 - 116,
vychází ze závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu. Podle kasačního soudu
dodatečné platební výměry právně neexistují. Není-li stanovena daňová povinnost, nemůže
existovat ani penále či exekuční tituly s daní související. Je to právě žalobkyně, komu vznikla
v důsledku nezákonně doměřené spotřební daně újma. Žalobkyně navíc sama požádala,
aby z přeplatku byly uhrazeny dosud existující nedoplatky. Dodala, že veřejný zájem na placení
daní předpokládá zákonné a vykonatelné rozhodnutí. Dále přiblížila svou žádost o vrácení
vratitelného přeplatku, na kterou žalovaný reagoval sdělením a poukazem na přezkumné řízení.
Odmítla také tvrzení o „znepřehlednění“ věci, neboť většina soudních rozhodnutí byla učiněna
v její prospěch. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti odkladný účinek
nepřiznal, neboť se nejedná o situaci vymykající se situacím běžným.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení návrhu a po zvážení všech důvodů
a skutečností přednesených stěžovatelem a žalobkyní dospěl k závěru, že nejsou naplněny
podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle §73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení
s §107 odst. 1 s. ř. s.
[15] Podle §107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat; §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně. Podle §73 odst. 2 s. ř. s.
lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly
pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout
jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[16] Z těchto ustanovení vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
je ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních
podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele
nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám,
a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným
zájmem. Přiznat odkladný účinek lze jak „ve prospěch“ jednotlivce, tak i v jeho „neprospěch“,
tedy k ochraně důležitého veřejného zájmu reprezentovaného správním orgánem.
[17] K pojetí újmy, která má hrozit žadateli o přiznání odkladného účinku, jímž je správní
orgán, se vyjádřil rozšířený senát v usnesení ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58: „Zatímco
žalobce bude zpravidla spojovat újmu se svými subjektivními právy, která může okamžitý výkon rozhodnutí
krajského soudu skutečně závažně ohrozit, žalovaný žádná subjektivní práva nemá. Tím spíše nemůže mít práva,
jež by mohla být výkonem napadeného rozsudku či jeho jinými následky ohrožena. Jeho úkolem je v soudním
řízení hájit zákonnost jím vydaného rozhodnutí. Otázka zákonnosti rozhodnutí není důvodem pro přiznání
odkladného účinku. Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku soud nijak nepředjímá, jaké bude
meritorní rozhodnutí ve věci samé. Výše uvedené neznamená, že odkladný účinek kasační stížnosti nemůže být
žalovanému přiznán za žádných okolností. Půjde však o případy výjimečné, kdy odložení účinků rozhodnutí
krajského soudu bude podmíněno ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě
představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinku vznikne jiným osobám
a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem. Žalovaný musí stejně jako žalobce újmu tvrdit a osvědčit,
tj. vysvětlit, v čem tato újma a její intenzita spočívá. […] Na žalovaného musí být z hlediska tvrzené újmy, její
intenzity a jejího osvědčení kladeny stejné nároky jako na žalobce. Újmou žalovaného proto nebude ohrožení
jakéhokoliv veřejného zájmu, resp. veřejného zájmu v širším slova smyslu, tj. např. zájmu na obecném výběru daní,
na jednotném postupu správních orgánů či na procesně hladkém průběhu řízení.“
[18] V nyní projednávané věci stěžovatel svou žádost odůvodnil především tím, že v případě
nepřiznání odkladného účinku by byl povinen žalobkyni vrátit veškeré zaplacené i vymožené
částky, které byly použity k úhradě dlužného penále. Žalobkyni by byl povinen přiznat též úrok
z neoprávněného jednání správce daně. Eventuální zpětné vymožení uhrazených částek považuje
za nereálné. Poukázal také na hrozbu protichůdných rozhodnutí ve věci a veřejný zájem
na řádném stanovení a vybrání daně.
[19] Nepochybně obecně existuje veřejný zájem na řádné správě daní a jejich včasném
a efektivním výběru. Uvedené ovšem neznamená, že lze odkladný účinek žalobám proti
rozhodnutím správních orgánů nebo kasačním stížnostem směřujícím proti zrušujícím
rozsudkům krajských soudů přiznávat paušálně či běžně. V případě žalobkyně nehrozí,
že by svému (případnému) zákonnému účelu spočívajícímu v úhradě veřejnoprávních plateb byly
odňaty rozsáhlé majetkové hodnoty. I když se jedná o sporné částky z pohledu běžného
jednotlivce nemalé, přesto jde o standardní spor o daňovou povinnost, jenž se svým rozsahem
i povahou podobá mnoha jiným, které se ve věcech tohoto typu opakovaně vedou. Není tedy
třeba do obvyklého běhu věcí zasahovat přiznáním odkladného účinku.
[20] Stejně tak hrozba případné existence dvou odlišných správních rozhodnutí v téže věci
není sama o sobě důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, ostatně na tuto
situaci nyní již pamatuje i §124a daňového řádu (na rozdíl od situace řešené v rozsudku
č. j. 2 Afs 249/2017 – 66, v níž je třeba hledat prapůvod sporu). Rozšířený senát navíc
v již citovaném usnesení č. j. 10 Ads 99/2014-58 dospěl k závěru (a to pro případy, na něž §124a
daňového řádu nedopadá), že „obtížně řešitelná procesní situace není bezprostředním ohrožením důležitého
veřejného zájmu. Dodržení závazného právního názoru a v tomto důsledku pouhá hrozba existence dvou
rozhodnutí ve stejné věci, včetně dvou protichůdných hmotněprávních rozhodnutí, nemůže proto pro žalovaného bez
dalšího představovat újmu dosahující intenzity požadované pro přiznání odkladného účinku.“ Pokud by totiž
postačovala pouhá hrozba existence dvou odlišných rozhodnutí bez dalšího, musel by být
odkladný účinek přiznáván téměř ke každé žádosti správního orgánu jako kasačního stěžovatele,
jehož rozhodnutí krajský soud zrušil.
[21] Platba penále přitom nemá být vrácena žalobkyni, nýbrž v souladu s její žádostí o vrácení
vratitelného přeplatku převedena na úhradu jejích jiných daňových nedoplatků. Přestože se jedná
o částku nikoliv zanedbatelné výše (v řádu jednotek miliónů korun), nepředstavuje zásadní
položku, která by mohla ohrozit fungování státu. I pokud by stěžovatel s kasační stížností uspěl
a žalobkyně byla povinna částku penále opětovně uhradit, nedošlo by ke znemožnění řádného
výběru a správy na úseku daní. V takovém případě by byl stěžovatel povinen vzniklou situaci řešit
a v mezích zákona a svých kompetencí činit kroky k tomu, aby žalobkyně příslušenství spotřební
daně uhradila. I pokud by se tak nestalo, správu daní by to žádným zásadním způsobem
neohrozilo.
[22] Vzhledem k tomu, že stěžovatel neprokázal, že výkon či účinky napadeného rozsudku
by vedly ke vzniku nepoměrně větší újmy, nezabýval se Nejvyšší správní soud již tím,
zda by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebylo v rozporu s veřejným zájmem,
a odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal.
[23] Nejvyšší správní soud závěrem připomíná, že rozhodnutí o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy. Nelze z něj proto dovozovat
jakékoliv závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o věci samé (k tomu usnesení ze dne
4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. prosince 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu