ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.122.2019:48
sp. zn. 2 As 122/2019 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: Ing. Z. V., zastoupeného
Mgr. Lindou Havránkovou, advokátkou se sídlem Dlouhá 101/13, Hradec Králové, proti
žalované: Etická komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti
komunismu, se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 4, Praha 1, proti rozhodnutí žalované ze dne
17. 7. 2017, č. j. 10177/2016-EKO-5, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 15. 3. 2019, č. j. 9 A 164/2017 – 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
IV. Ustanovené zástupkyni Mgr. Lindě Havránkové, advokátce, se p ři zn áv á odměna
za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši 3400 Kč. Tato částka jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohotorozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 28. 11. 2011 Ministerstvu obrany České republiky (dále jen
„ministerstvo“) žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu (dále jen
„osvědčení“) podle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu
(dále jen „zákon o odboji“), kterou ministerstvo rozhodnutím ze dne 19. 4. 2016,
č. j. 262001026/11/2016-1322, zamítlo. Shledalo, že v případě žalobce nebyla zjištěna činnost
takového charakteru a intenzity, v níž by bylo možné spatřovat naplnění pojmu odboje a odporu
proti komunismu podle §2 písm. b) a §3 zákona o odboji. Žalovaná v záhlaví uvedeným
rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla odvolání žalobce a výše označené
rozhodnutí ministerstva potvrdila.
[2] Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce správní žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou (dále jen „krajský soud“
a „napadený rozsudek“). Krajský soud se přiklonil k názoru žalované, že dvě akce, jichž
se žalobce zúčastnil v roce 1969 v Kutné Hoře, byly akcemi spočívajícími ve vlasteneckém
projevu nesouhlasu se vstupem okupačních vojsk na území Československa, nebyly však
zaměřeny přímo proti komunistickému režimu v Československu s cílem odstranit, výrazně
oslabit či narušit nebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu a obnovit
svobodu a demokracii. Činností žalobce rovněž nebyla naplněna žádná z forem odboje a odporu
uvedených v §3 zákona o odboji. Krajský soud dále uvedl, že shledal nedostatek zákonem
presumované subjektivní stránky při účasti žalobce na zmíněných dvou akcích v tom, že podle
podkladů obsažených ve spise nepsal žalobce sám nápisy odsuzující obsazení Československa
okupačními vojsky, ale spolu s dalšími členy skupiny dohlížel na to, aby jiní členové nebyli
při této činnosti přistiženi. Zdůraznil rovněž skutečnost, že žalobce sice byl obviněn
ze spolupachatelství trestného činu hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho
představitele, ale nakonec byl pro nedostatek důkazů obvinění zproštěn. Nebyl tedy pravomocně
odsouzen, natož uvězněn, internován nebo jinak omezen na osobní svobodě nebo nuceně
vystěhován z místa svého bydliště nebo jinak obdobně závažně postižen ve smyslu §3 odst. 4
zákona o odboji. Krajský soud ocenil žalobcovu činnost jako projev vlastenectví, nicméně její
zaměření vnímal jako protisovětské, nikoli jako protikomunistické, jak vyžaduje zákon o odboji.
[3] Důvodnou neshledal krajský soud ani námitku žalobce týkající se významu hákových
křížů, neboť žalovaná se v napadeném rozhodnutí o malování hákových křížů žalobcem
na různých místech Kutné Hory zmiňuje pouze okrajově a uvádí, že by je musela vzít v potaz
při posouzení existence překážek pro přiznání postavení účastníka odboje a odporu proti
komunismu podle §4 odst. 4 zákona o odboji. Z výroku a celkového kontextu napadeného
rozhodnutí je ale podle krajského soudu zřejmé, že takovou překážku žalovaná nekonstatovala
a žádost žalobce o vydání osvědčení zamítla na základě nenaplnění §2 písm. b) ve spojení s §3
zákona o odboji.
[4] Krajský soud nespatřoval pochybení žalované ani ve způsobu posouzení okolností
týkajících se pozdějšího propuštění žalobce ze zaměstnání. Nebylo podle něj zjištěno, že by
žalobce prezentoval své názory a postoje tak aktivně, z vlastní vůle a intenzivně, jak zákonem
definované formy odboje a odporu předpokládají, a že by následkem takového jeho jednání bylo
jeho uvěznění, internování nebo jiné omezení na osobní svobodě, nucené vystěhování z místa
bydliště či jiné obdobně závažné postižení. Přisvědčil rovněž argumentaci žalované, že žalobce
byl zaměstnán u zaměstnavatele spadajícího pod bezpečnostní složky státu (Vojenský lékařský
výzkumný a doškolovací ústav), na jehož zaměstnance byly, pokud šlo o loajalitu ke komunistické
totalitní moci, kladeny mnohem vyšší nároky než na zaměstnance pracující v jiných, nevojenských
odvětvích.
[5] Závěrem krajský soud uvedl, že žalobní námitkou nedodržení dosavadní správní praxe
žalované (§2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád [dále jen „správní řád“]) se nemohl
zabývat, neboť byla uplatněna až v replice žalobce k vyjádření žalovaného dne 22. 12. 2017
a blíže rozvedena při ústním jednání dne 15. 3. 2019, tedy po zákonem stanovené dvouměsíční
lhůtě pro uplatnění žalobních bodů podle §72 odst. 1 ve spojení s §71 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[6] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, jejíž
důvody lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítá tedy nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů napadeného rozsudku, případně v jiné
vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé.
[7] Stěžovatel předně nesouhlasí se závěrem krajského soudu (odst. 19. napadeného
rozsudku), že trestně-právní hodnocení v době nesvobody není pro posouzení charakteru
a následků odbojové činnosti stěžovatele podle zákona o odboji podstatné. Tuto část rozsudku
označuje stěžovatel za nejasnou, neboť v době nesvobody zákon o odboji neexistoval. Závěr
žalované, že činnost žalobce byla zaměřena proti Sovětskému svazu, a tedy nikoliv proti
komunistickému režimu v Československu, je v rozporu s trestním postihem skupiny, jejímž byl
stěžovatel členem. Stěžovatel nebyl pronásledován státní mocí Sovětského svazu,
ale komunistického Československa.
[8] Nesprávný a nepodložený je podle stěžovatele rovněž závěr krajského soudu o tom,
že ničení státních vlajek Sovětského svazu i psaní protisovětských nápisů patřilo v roce 1969
k „poměrně častým projevům vlastenectví“ (odst. 20. napadeného rozsudku). Stěžovatel
zdůrazňuje, že protesty proti okupaci byly v dané době státní mocí již prakticky zcela potlačeny
a v okresech se vyskytovaly ojediněle. Stěžovatel se pozastavuje také nad neznalostí reálií
žalovanou a vysvětluje, že nacistický hákový kříž byl ekvivalentem komunistického znaku srpu
a kladiva, jeho malování tedy nemůže být pro stěžovatele překážkou přiznání postavení účastníka
odporu proti komunismu, ale naopak okolností toto postavení potvrzující. Chybné je podle
stěžovatele rovněž hodnocení okolností a následků jeho propuštění ze zaměstnání včetně ztráty
práva k užívání přiděleného bytu (odst. 22. napadeného rozsudku).
[9] Závěrem stěžovatel brojí proti tomu, že se krajský soud (v odst. 24. napadeného
rozsudku) odmítl zabývat jeho důkazním návrhem, kterým bylo osvědčení vydané panu P. V.,
jehož československými státními orgány stíhaná odbojová činnost byla podle stěžovatele
skutkově obdobná jeho činnosti. Stěžovatel s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu
(rozsudky ze dne 18. 8. 2010, č. j. 2 As 28/2010 – 103, a ze dne 8. 2. 2006, č. j. 3 As 43/2004 –
95) zdůrazňuje, že tento důkaz nemohl navrhnout dříve, protože informace o vydání
předmětného osvědčení byla zveřejněna až 22. 9. 2017, a má za to, že krajský soud byl povinen se
jím zabývat.
[10] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry krajského soudu
v napadeném rozsudku a odkázala na jeho odůvodnění.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána včas, osobou oprávněnou, jež splňuje podmínky obsažené
v §105 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost posuzoval Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.), nicméně žádné takové neshledal.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, která je natolik závažnou vadou rozhodnutí soudu, že se jí Nejvyšší správní soud musí
zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti (srov. §109
odst. 4 s. ř. s.). Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí,
která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno
či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud
by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek);
jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130,
publikováno ve Sb. NSS pod č. 7/2004). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána
především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně
zjištěné v rozporu se zákonem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. ve Sb. NSS č. 3/2004), nebo pokud zcela opomenul
vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. ve Sb. NSS pod č. 3/2006, či rozsudek
ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74).
[13] Pokud jde o námitku stěžovatele o nejasnosti bodu 19 napadeného rozsudku, soud
připouští, že z vyjádření krajského soudu v jeho závěru není zcela zřejmé, proč vlastně
poukazoval ve stěžovatelově případě na Ústavním soudem vícekrát připomínanou nutnost
vnímat hodnotovou diskontinuitu tehdejšího a dnešního práva a obecně nespoléhat na hodnocení
provedené orgány činnými v trestním řízení v době totality. Ve stěžovatelově případě totiž nebylo
rozhodné, jak jeho činnost, kterou žalovaná a ministerstvo posuzovaly z pohledu naplnění
podmínek pro uznání účasti na protikomunistickém odporu či odboji, posoudil trestní soud
v roce 1969. Jelikož však nešlo o nosnou část odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, nemohl
mít takový nedostatek vliv na jeho zákonnost.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil také způsob vypořádání ostatních námitek stěžovatele
a dospěl k závěru, že i přes určitou míru nepřehlednosti a povrchnosti odůvodnění napadeného
rozhodnutí i napadeného rozsudku je zjevné, jakou právní úpravu žalovaná a krajský soud
na skutkové okolnosti v posuzované věci aplikovaly, z jakých podkladů vycházely i jaké závěry
dovodily. Konstatuje proto, že napadený rozsudek je přezkoumatelný.
[15] Skutkový stav zjištěný správními orgány nebyl mezi účastníky sporný. V žádosti o vydání
osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu podle zákona o odboji stěžovatel uvedl,
že již v roce 1968 byl pro své kritické názory vytipován Státní bezpečností jako vedoucí
protistátní skupiny. V srpnu 1969 proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin
hanobení republiky a jejího představitele a trestný čin hanobení státu světové socialistické
soustavy a jejího představitele, neboť v Kutné Hoře ve skupině s dalšími osobami vyjadřoval
veřejně nespokojenost s okupací Československa vojsky Varšavského paktu. Stěžovatel byl Státní
bezpečností nejprve označen za vedoucího skupiny, pro nedostatek důkazů a díky domluvenému
svědectví jednoho z dalších obviněných však byl osvobozen. V roce 1980 byl na základě udání
propuštěn ze zaměstnání z důvodu zpochybňování úspěchů socialismu, přičemž bylo
konstatováno, že jednání stěžovatele má hlubší kořeny. Během základní vojenské služby odmítl
podepsat tzv. Antichartu, i když mu to bylo nařizováno vojenským politrukem. Na podporu
svých tvrzení odkázal stěžovatel na Evidenci zájmových osob Státní bezpečnosti a přiložil
osvědčení o tom, že nebyl evidován jako osoba uvedená v §2 odst. 1 písm. a) nebo b) zákona
č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí
ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky
a Slovenské republiky (tzv. lustrační zákon).
[16] Ministerstvo následně za účelem úplného zjištění skutkového stavu věci přerušilo řízení
o vydání osvědčení do vydání odborného stanoviska a opatření podkladů od oslovených institucí
(Národní archiv, Archiv bezpečnostních složek, Státní oblastní archiv v Praze, Státní okresní
archiv v Kutné Hoře, Úřad dokumentace vyšetřování zločinu komunismu a Vojenský ústřední
archiv), které jsou založeny ve správním spise.
[17] Nejvyšší správní soud předesílá, že oba incidenty (účast na dvou akcích v Kutné Hoře
v roce 1969 a pozdější propuštění stěžovatele ze zaměstnání v roce 1980), u nichž je posuzováno,
zda naplnily znaky a podmínky stanovené zákonem o odboji, je pro nedostatek jejich časové
a skutkové souvislosti namístě posuzovat samostatně. Ze spisu je sice patrné, že rozhodnutí
o propuštění stěžovatele bylo podpořeno i zjištěním o „hlubších kořenech jeho záporných
politických názorů“, v mezidobí se však podle podkladů obsažených ve spise žádný přímý
praktický dopad trestního stíhání proběhlého v roce 1969 na životě stěžovatele neprojevil.
Stěžovatel v roce 1974 dostudoval Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT v Praze
a získal práci analytika-programátora v Laboratoři lékařské kybernetiky ve Vojenském lékařském
výzkumném a doškolovacím ústavu J. E. Purkyně v Hradci Králové, kde se po vykonání základní
vojenské služby stal vedoucím odborným referentem.
[18] Podle §2 písm. b) zákona o odboji (pozn. zdůraznění v níže uvedených citacích provedl
Nejvyšší správní soud) se odbojem a odporem proti komunismu rozumí „účast na akcích
směřovaných proti komunistickému režimu v Československu projevená ať již jednotlivě či ve skupině na základě
politického, náboženského či mravního demokratického přesvědčení nebo vědomá a veřejná vyjádření takového
odporu, na území státu i v zahraničí, a to i ve spojení s cizí demokratickou mocností, některou z forem uvedených
v §3 s cílem odstranit, výrazně oslabit či narušit anebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc
v Československu a obnovit svobodu a demokracii“.
[19] Ustanovení §3 odst. 1 zákona o odboji stanoví, že „[f]ormou odboje a odporu proti komunismu
se rozumí ozbrojený nebo jiný srovnatelný boj vedený proti komunistickému režimu v Československu, provádění
sabotáží, spolupráce se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu, převaděčství nebo překračování
státních hranic za účelem účasti v odboji a odporu proti komunismu (agenti-chodci). Za formu odboje a odporu
proti komunismu se rovněž považují s tím srovnatelné jiné statečné činy nebo statečné veřejné postoje na podporu
ozbrojených akcí směřovaných proti komunistickému režimu v Československu.“
[20] Podle odst. 2 téhož ustanovení se formou odboje a odporu proti komunismu dále rozumí
„soustavná či dlouhodobá anebo jinak významná činnost spočívající v a) autorství petic nebo obdobných materiálů
nebo veřejných vyjádření zaměřených přímo či nepřímo na obnovu svobody, demokracie nebo na oslabení
komunistického režimu nebo zabezpečování jejich tisku nebo rozšiřování, b) organizaci veřejných vystoupení proti
komunistickému režimu, vyvíjení politické, publicistické nebo jiné prokazatelně protikomunistické činnosti
zaměřené přímo nebo nepřímo na obnovu svobody, demokracie nebo na oslabení komunistického režimu, nebo
c) vyvíjení politické, publicistické nebo jiné prokazatelně protikomunistické činnosti v zahraničí zaměřené přímo
nebo nepřímo na obnovu svobody, demokracie nebo na oslabení komunistického režimu“.
[21] V odst. 3 téhož ustanovení je dále upřesněno, že „[f]ormou odboje a odporu proti komunismu
se rozumí též aktivní působení v organizaci nebo skupině, jejíž členové bojovali proti komunistickému režimu
způsoby uvedenými v tomto ustanovení.“
[22] V odst. 4 §3 je stanoveno, že „[f]ormou odboje a odporu proti komunismu se rozumí též takové
veřejné politické a společenské postoje zastávané aktivně a z vlastní vůle, které bránily nástupu a udržení
komunistické totalitní moci, pokud byl za ně jejich nositel uvězněn, internován nebo jinak omezen na osobní
svobodě anebo nuceně vystěhován z místa svého bydliště anebo jinak obdobně závažně postižen.“
[23] Co se týče hodnocení účasti stěžovatele na dvou akcích v rámci skupiny dalších osob
v Kutné Hoře v roce 1969 (při první z nich došlo ke stržení a poničení tří státních vlajek
Sovětského svazu umístěných na veřejném prostranství a při druhé k psaní protiokupačních hesel
na veřejnou komunikaci), shledává Nejvyšší správní soud odůvodnění žalované, jež podpořil
i krajský soud, do jisté míry nepřehledným a zavádějícím. Spojitost a vztahy mezi komunistickou
totalitní mocí v tehdejším Československu a Svazu sovětských socialistických republik jsou
notoricky známé, tím spíše ve světle následků hrozících těm, kdo projevovali nesouhlas vůči
jakémukoli z těchto režimů. Nelze tedy bez dalšího podpořit zjednodušující závěr žalované
a krajského soudu, že byly-li předmětné akce, jichž se stěžovatel zúčastnil, směřovány proti aktu
okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, nemohly být zároveň směřované proti
komunistickému režimu v Československu. Stejně tak jsou zavádějící a pro odůvodnění
rozhodnutí nadbytečné formulace žalované ohledně hákových křížů, jejichž symbolika ve vztahu
k posuzované době je rovněž na první pohled zřejmá (skupina, v níž stěžovatel působil, rozhodně
nepodporovala kreslením hákových křížů nacismus, nýbrž touto zkratkou srovnávala okupaci
vosky Varšavské smlouvy s předchozí, nacistickou, okupací české části Československa), nebo
ohledně nedostatečné míry aktivní účasti stěžovatele, který měl při aktu ničení sovětských státních
vlajek „pouze hlídat“ (srov. §3 odst. 3 zákona o odboji, který staví na roveň organizaci veřejných
vystoupení proti komunistickému režimu a vyvíjení jiné prokazatelně protikomunistické činnosti
zaměřené přímo nebo nepřímo na obnovu svobody, také aktivní působení ve skupině, jejíž
členové tak činili).
[24] Nejvyšší správní soud však musí přisvědčit žalované a krajskému soudu v jejich celkovém
závěru, že výše popsaným projevem nesouhlasu stěžovatele s okupací vojsky států Varšavské
smlouvy nebyly naplněny všechny znaky některé z forem odporu a odboje uvedených v §3
zákona o odboji. Pro naplnění kvalifikace podle §3 odst. 1 zákona o odboji chybí tomuto projevu
stěžovatele intenzita či dostatečně vysoká míra podstoupeného rizika (nelze jej vyhodnotit jako
„ozbrojený nebo jiný srovnatelný boj“ ani jako „jiný statečný čin nebo statečný veřejný postoj
na podporu ozbrojených akcí směřovaných proti komunistickému režimu v Československu“),
pro naplnění podmínek §3 odst. 2 pak soustavnost, dlouhodobost anebo aspekt významnosti.
Konečně v případě §3 odst. 4 nebyla u stěžovatele splněna podmínka citelnosti postihu za jeho
projevy. I z výše popsaných okolností (srov. odstavec 17 tohoto rozsudku) je zjevné, že tyto dva
veřejné projevy nesouhlasu stěžovatele s okupací Československa neměly na osobní situaci
stěžovatele vážnější dopad. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že oceňuje odvážnost činů
stěžovatele a jeho vlastenectví projevené v těžké době a je si dobře vědom nikoli malé míry rizika,
jež stěžovatel při svých nesouhlasných projevech podstupoval. Přesto však nešlo o riziko
tak vysoké, jaké zákon o odboji předpokládá. Zákon o odboji je z hlediska svého účelu unikátním
právním předpisem, který vymezuje poměrně úzce limitovaný okruh osob, jež jsou
za předpokladu splnění zákonných podmínek nositeli určitých oprávnění.
[25] V případě druhého incidentu spočívajícího v propuštění stěžovatele ze zaměstnání musí
Nejvyšší správní soud přisvědčit závěru žalované a krajského soudu, že okolnostem
předcházejícím této události chybí ze strany stěžovatele prvek vědomého a veřejně vyjádřeného
odporu proti komunistickému režimu. Nejvyšší správní soud však zároveň koriguje posouzení
této události uvedené v napadeném rozhodnutí a aprobované napadeným rozsudkem v tom
ohledu, že nebyly naplněny již podmínky uvedené v §2 písm. b) zákona o odboji, nikoli až v jeho
§3 odst. 4.
[26] Z podkladů obsažených ve spise je sice zjevné, že propuštění stěžovatele mělo přímou
souvislost s jeho kritickými a „přezíravými“ postoji vyjadřovanými na pracovních poradách, které
byly důvodem k jeho dalšímu prověření (a zjištění, že „záporné politické názory“ projevoval
již v minulosti). Neplyne z nich však, že by tento veřejný projev názorů stěžovatele před jeho
zaměstnavatelem a spolupracovníky byl veden vědomě s cílem „odstranit, výrazně oslabit či narušit
anebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu a obnovit svobodu a demokracii“ [srov. §2
písm. b) zákona o odboji]. Jinak řečeno, z dostupných údajů plyne, že i kolem roku 1980 byl
stěžovatelův postoj ke komunistickému režimu jednoznačně kritický, avšak na rozdíl od roku
1969 nepřerostl do podoby aktivní snahy jej oslabit, narušit či jinak poškodit. Pro naplnění
podmínek stanovených zákonem o odboji by musel být v řízení nejprve prokázán tento cíl
(aktivní záměr stěžovatele), a až následně znak soustavnosti, dlouhodobosti nebo jiné
významnosti činnosti stěžovatele [dle §3 odst. 2 písm. b) zákona o odboji, absentuje-li závažný
následek, se kterým počítá odstavec 4 téhož ustanovení]. Jiné právní posouzení ve věci
stěžovatele by nemohlo přivodit ani to, že společně s propuštěním ze zaměstnání mu bylo podle
jeho tvrzení odebráno právo k užívání bytu (tuto okolnost stěžovatel v žádosti z roku 2011
neuvedl, zmínil se o ní teprve v replice k vyjádření žalované k žalobě ze dne 22. 12. 2017), neboť
případné podřazení činnosti stěžovatele pod formu odboje a odporu proti komunismu uvedenou
v §3 odst. 4 zákona o odboji by bylo možné opět až po naplnění podmínek §2 písm. b) zákona
o odboji. Obecně navíc nelze zpravidla soudní stanovení povinnosti vyklidit byt co do závažnosti
újmy srovnávat s uvězněním, internací nebo jiným omezením na osobní svobodě anebo nuceným
vystěhováním z místa bydliště, o nichž hovoří výše citovaný odstavec 4 §3 zákona o odboji.
Z toho, co ve správním řízení vylo najevo, není ani patrné, že by tomu u stěžovatele mělo být
výjimečně jinak a že by mu ztráta bytu způsobila újmu srovnatelnou s výše popsanými
intenzívními zásahy do osobní svobody či svobody pobytu. Námitka nesprávného právního
posouzení tak není důvodná.
[27] Pokud jde o nucené ukončení zaměstnání u Vojenského lékařského výzkumného
a doškolovacího ústavu, Nejvyšší správní soud považuje názor žalované o zvýšených nárocích
na zaměstnance vojenských nebo bezpečnostních složek (pokud jde o jejich loajalitu k režimu),
k němuž se připojil i krajský soud, za racionální. V řízení nevyšlo najevo, že by se stěžovatel
potýkal s prověřováním svých politických postojů i u jiných, nevojenských zaměstnavatelů.
[28] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že krajský soud byl povinen zabývat se jeho
důkazním návrhem – osvědčením vydaným panu P. V., i když tento důkaz předložil po zákonem
stanovené dvouměsíční lhůtě pro uplatnění žalobních bodů, neboť dříve předmětný důkaz
navrhnout nemohl (osvědčení pana V. bylo zveřejněno až 22. 9. 2017).
[29] Stěžovatel se v řízení před krajským soudem předložením informací
o protikomunistických aktivitách pana V., jemuž osvědčení účastníka odboje vydáno bylo, snažil
poukázat na to, že charakter jeho činnosti v roce 1969 a činnosti pana V. byl podobný. Má proto
za to, že i v jeho případě mělo být osvědčení podle zákona o odboji vydáno.
[30] Obecně není pochyb o tom, že správní orgány jsou povinny postupovat při své činnosti
konzistentně, tj. v jeden čas posuzovat kauzy jistého typu stejně a změnit na ně náhled pouze
do budoucna a zas pak na všechny pohlížet stejně „jinak“. Obzvláště v případech tohoto typu,
kde výsledek závisí na důkladných úvahách o charakteru a významu v minulosti se odehravších
skutků a podstatnou roli hrají etické nebo vůbec hodnotové otázky, je vytvoření správní praxe
mimořádně důležité pro spravedlivé rozhodnutí každého jednotlivého případu. Proto by soudy
neměly zůstat slepé vůči poukazu účastníka na takové skutečnosti, které mohou vzbudit dojem,
že v obdobných věcech bylo rozhodnuto rozdílně, a to bez rozumných důvodů.
[31] Jistě nelze požadovat, aby byly k důkazu prováděny veškeré listiny obsahující podobné
skutkové okolnosti jako řešený případ a trvat na tom, aby se odůvodnění rozhodnutí detailně
zabývalo porovnáním odlišností či podobností životních příběhů různých osob. Nicméně
v případě, že by účastník relevantně tvrdil, že v situaci, která je ve významné míře podobná
té jeho, zaujal správní orgán diametrálně odlišné nebo přímo opačné stanovisko, bylo by namístě,
aby si soud opatřil takovou sumu informací o skutkovém základu oné věci, aby byl schopen
porovnat, zda nedošlo ke svévolnému odklonu od již dříve provedeného právního posouzení
a přijatého závěru.
[32] V této věci nicméně není možné říci, že by informace o činnosti pana V. v době
nesvobody připojené k replice v řízení před krajským soudem byly prima facie srovnatelné s výše
popsaným příběhem stěžovatele. Oba se sice účastnili ničení sovětských vlajek v časové
souvislosti s výročími událostí klíčových pro nastolení a upevnění komunistického režimu
a nesvobody v Československu, nicméně kromě dalších odlišností u pana V. došlo k odsouzení
k trestu odnětí svobody na 8 měsíců, což je zjevně skutečností podřaditelnou pod formu odboje
či odporu uvedenou v §3 odst. 4 zákona o odboji (takové veřejné politické a společenské postoje
zastávané aktivně a z vlastní vůle, které bránily nástupu a udržení komunistické totalitní moci, pokud byl za ně
jejich nositel uvězněn). Ačkoli z hlediska charakteru šlo částečně o podobné odvážné skutky,
u stěžovatele bylo třeba s ohledem na znění výše citovaného §3 odst. 2 písm. a) zákona o odboji
jeho činnost posuzovat i z hlediska naplnění znaku soustavnosti, dlouhodobosti či jiné
významnosti.
[33] Poukaz na příběh jiné osoby, jejíž žádosti o vydání osvědčení bylo vyhověno, je odlišný
také od situace posuzované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2010,
č. j. 2 As 28/2010 – 103, na nějž stěžovatel odkazuje a který se týká možnosti předložení
znaleckého posudku až v řízení před správním soudem. Zatímco znalecký posudek slouží pouze
ke zjištění skutkových okolností, které pak podléhají právnímu posouzení, k čemuž je správní
soud v plné jurisdikci nepochybně oprávněn, osvědčení účastníka odboje a odporu proti
komunismu se naopak vydává poté, co správní orgán provedl právní posouzení individuálních
skutkových okolností zjištěných u konkrétního žadatele, a nemůže tedy samo o sobě dokládat
naplnění podmínek u jiné osoby, a tedy ani poskytnout jasné vodítko, kterým by se krajský soud
v dané věci měl řídit.
[34] Z výše uvedeného plyne, že neprovedení důkazu osvědčením účastníka odboje a odporu
proti komunismu vydaným jiné osobě nepředstavuje nezákonný procesní postup krajského
soudu, který by měl za následek nezákonnost jeho rozsudku.
[35] Nejvyšší správní soud závěrem uvádí, že nikterak nezpochybňuje křivdy, jež byly
stěžovateli způsobeny komunistickým režimem v souvislosti s jeho přesvědčením, které se zjevně
nebál projevovat, a jímž se tak odlišoval od těch, kteří zůstali „mlčící většinou“. Vydání osvědčení
podle zákona o odboji je však podmíněno splněním tímto zákonem poměrně úzce
specifikovaných podmínek, což v případě stěžovatele prokázáno nebylo.
IV. Závěr a náklady řízení
[36] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji v souladu s §110 odst. 1 poslední větou s. ř. s. zamítl.
[37] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Úspěšné žalované žádné náklady nad rámec běžné administrativní
činnosti v tomto řízení nevznikly, takže jí Nejvyšší správní soud náhradu nákladů nepřiznal.
[38] Nejvyšší správní soud rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů ustanovené
zástupkyně stěžovatele Mgr. Lindy Havránkové. Podle §9 odst. 4 písm. d), §7 bod 5. a §11
odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), jí Nejvyšší správní soud určil odměnu v částce
3100 Kč za jeden úkon právní služby (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy
zastoupení) a podle §13 odst. 4 citované vyhlášky náhradu hotových výdajů v částce 300 Kč.
Zástupkyně soudu sdělila, že není plátkyní daně z přidané hodnoty. Celková částka odměny
a náhrady hotových výdajů ustanovené zástupkyně tak činí 3400 Kč. Náklady právního
zastoupení stěžovatele nese stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. prosince 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu