ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.164.2019:30
sp. zn. 2 As 164/2019 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Ministerstvo vnitra,
se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů,
se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 27, proti rozhodnutí předsedkyně žalovaného ze dne
11. 5. 2018, č. j. UOOU-00148/13-107, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 16. 5. 2019, č. j. 6 A 88/2018 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též jen „městský soud“) označeným v záhlaví byla
zamítnuta žaloba žalobce proti rozhodnutí předsedkyně žalovaného, jímž byl zamítnut rozklad
žalobce a potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2018, č. j. UOOU-00148/13-100
(dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“). Správní orgán prvního stupně uznal
žalobce vinným ze spáchání správního deliktu podle §45 odst. 1 písm. e) tehdy platného zákona
č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“),
v souvislosti se zpracováním citlivých osobních údajů bez právního titulu, čímž došlo k porušení
povinnosti správce stanovené v §9 zákona o ochraně osobních údajů, za což byla žalobci uložena
pokuta ve výši 240 000,- Kč a povinnost nahradit náklady řízení. Správní orgán prvního stupně
dospěl k závěru, že není nezbytné uchovávat profil DNA v Národní databázi DNA (dále též jen
„databáze DNA“) u osob, které nebyly pravomocně odsouzeny, bez ohledu na způsob ukončení
trestního stíhání. To platí u osob J. H., V. H. a Ing. J. Š.. U J. P . pak nezbytnost dalšího
uchovávání není naplněna s ohledem na povahu trestného činu maření výkonu úředního
rozhodnutí, který nevykazuje dostatečnou míru společenské škodlivosti a nebezpečnosti pro
společnost. U D. Š. a P. Š . pak žalobce pochybení uznal. Předsedkyně žalovaného se se závěry
žalovaného ztotožnila, když dále doplnila, že přes absenci výslovné zmínky v zákoně je povaha
trestného činu stále nejvýznamnějším hlediskem určujícím okruh osob, jejichž vzorek bude
uchován v databázi DNA. Povaha trestného činu je určena významem chráněného zájmu,
okolnostmi, za nichž byl čin spáchán, a další uchování vzorku je dáno jeho faktickou využitelností
pro odhalení pachatele druhově vymezeného trestného činu. S odkazem na předchozí rozhodnutí
městského soudu pak je kritériem nezbytnosti i závažnost trestného činu daná typovou
společenskou škodlivostí, způsobem provedení činu a pravděpodobností zanechání biologické
stopy na místě činu, jakož i opakovaností útoku či recidivě úmyslné trestné činnosti. Nelze tak
akceptovat jako výhradní kritérium dalšího zpracování citlivých údajů subjektivní stránku
trestného činu v podobě úmyslu, ale je třeba zohlednit i další hlediska. Úmyslné zavinění
trestného činu je dostačující z hlediska sběru osobních údajů, nikoli však pro účely jejich dalšího
zpracovávání.
II. Rozhodnutí městského soudu
[2] Městský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť správní orgány obou stupňů
dospěly ke správným závěrům. Podle soudu u tří ze šesti osob (J. H., Ing. J. Š. a V. H.), jejichž
citlivé údaje byly zpracovávány, došlo k zastavení trestního stíhání z důvodu účinné lítosti nebo
ke zproštění obžaloby, pročež se na dotyčné musí hledět jako na nevinné, a proto je pokračující
zpracování jejich osobních údajů v databázi DNA nezákonné. Totéž platí i pro čtvrtou osobu (J.
P.), která byla trestně stíhána pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, což není
trestná činnost svým charakterem natolik závažná, aby bylo nezbytné uchovávat profil DNA, a to
ve srovnání s trestnou činností násilnou či drogovou, nadto se nejednalo ani o recidivu. Odkázal
na svoje závěry posouzené v předchozích fázích řízení Nejvyšším správním soudem v rozsudku
z 24. 10. 2017, č. j. 8 As 134/2016 – 38, který při přezkumu zákonnosti předešlého rozsudku
městského soudu uvedl, že dotyčný soud při posouzení nezbytnosti dalšího zpracovávání
citlivých údajů postupoval v souladu se zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále
též jen „zákon o policii“), přičemž zohlednil nejen subjektivní stránku trestného činu, ale též
charakter spáchaného trestného činu. Městský soud tak považoval za nadbytečné se znovu
zabývat polemikou s tím, zda je nezbytné další zpracovávání osobních údajů při užití institutu
účinné lítosti nebo u trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí.
III. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] V kasační stížnosti proti shora specifikovanému rozsudku žalobce (dále jen „stěžovatel“)
uvedl, že je nepřezkoumatelný [§103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
dále jen „s. ř. s.“]. Je tomu tak proto, že se městský soud dostatečně nezabýval posouzením
nezbytnosti uchování profilu DNA ani u trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí
ani u situace, kdy je využit institut účinné lítosti; na předchozí rozhodnutí ve věci tak odkázal
bez větších souvislostí.
[4] Dále stěžovatel namítl, že došlo k nesprávnému posouzení právní otázky [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.] . Městský soud rozsudkem porušil zásadu proporcionality při posuzování střetu
práva na soukromí a práva na bezpečnost, jehož ochraně přispívá uchovávání osobních údajů
v databázi DNA, při němž v konečném důsledku nedochází k ohrožení osobnostních práv
pachatelů trestných činů v nepřiměřené míře. Zpracovávání osobních údajů policií je účinným
prostředkem prevence recidivy, jejíž riziko je naplněno především u pachatelů úmyslných
trestných činů, u nichž je zvýšená pravděpodobnost budoucí potřeby ztotožnění podle
zanechaných stop. Uchovávání profilů DNA je pak přiměřeným zásahem do práv jedince
k dosažení cíle, jímž je předcházení, vyhledávání a odhalování trestné činnosti a potrestání
pachatelů a naplnění tak úkolů policie. Kritérium nezbytnosti je závislé na subjektivní stránce
trestné činnosti a charakteru meritorního rozhodnutí v trestním řízení. Při omezení uchovávání
osobních údajů jen na závažné trestné činy násilného nebo drogového charakteru by policie
nemohla dostát své zákonem stanovené roli. Nelze se rovněž při posuzování recidivy omezit
na recidivu stejnorodou, ale na recidivu obecně, když za časté dochází k eskalaci trestné činnosti
od méně závažné k závažnější. S ohledem na rostoucí podíl recidivistů na páchání trestné činnosti
se zvyšuje využitelnost uchování osobních údajů pachatelů všech úmyslných trestných činů.
[5] Při posuzování nezbytnosti zpracování osobních údajů policie přihlíží ke kriminální minulosti
dané osoby i k případným dalším probíhajícím trestním řízením, jakož i jiným hlediskům.
U trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí (J. P.) se jedná o trestnou činnost, která
v obecné rovině porušuje či ohrožuje řádný výkon veřejné moci či její fungování, může se jednat i
o trestný čin účasti na zločinném spolčení. Taková závažná trestná činnost odůvodňuje uchování
osobních údajů, a to i s ohledem na úmysl, který je znakem skutkové podstaty trestných činů
tohoto charakteru nezaručujícím, že nedojde k recidivě. V projednávané věci kromě toho šlo o
výkon činnosti, jež byla zakázána, což mělo dalšímu páchání trestné činnosti bránit. Jmenovaný se
uvedené trestné činnosti dopouštěl opakovaně, byl za ni v minulosti opakovaně pravomocně
odsouzen a byl prověřován i pro majetkovou trestnou činnost, u níž lze předpokládat vznik
kriminalistických stop, jejichž porovnáním s evidencí by bylo možné odhalit a usvědčit pachatele.
[6] Nelze souhlasit s posuzováním kritéria nezbytnosti pouze ve vztahu ke konkrétním trestným
činům, neboť by to připouštělo pouze stejnorodou recidivu, velmi častá je však recidiva
nestejnorodá a rovněž kriminální vývoj pachatele. V takové situaci nelze souhlasit s hodnocením
předešlé trestné činnosti jako bagatelní. Zpracování profilů DNA vytváří předpoklady
pro úspěšný boj s recidivisty. Sám městský soud nerespektoval svůj právní názor uvedený
v předešlém rozsudku, kde k naplnění kritéria nezbytnosti postačovala obecná recidiva úmyslné
trestné činnosti a u jiné osoby trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny. Soudní praxe
nevyhodnocuje naplnění uvedeného kritéria pouze korektivem násilné či drogové trestné
činnosti, ale pouze formou zavinění ve formě úmyslu.
[7] Městský soud rovněž nesprávně vyhodnotil povahu účinné lítosti pro účely naplnění kritéria
nezbytnosti dalšího zpracovávání osobních údajů, když kromě toho nenabídl žádné úvahy týkající
se této otázky. Dotyčná osoba musela nejprve uznat, že trestný čin spáchala, a to pod tlakem
hrozícího postihu. Z kriminalistického pohledu tak jde o pachatele, pouze bylo upuštěno od jeho
potrestání. Zásadním atributem kriminality a kriminalistiky je spáchání úmyslného trestného činu.
Je tak třeba zkoumat nejen formální typ rozhodnutí, ale i jeho obsah. Pravomocné odsouzení
není podmínkou nezbytnosti dalšího uchovávání osobních údajů, podstatné je jednání rozporné
s trestním právem s úmyslným zaviněním nevylučující obdobné jednání v budoucnu.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na napadený rozsudek, s nímž se ztotožnil.
Pro účely dalšího zpracování osobních údajů v databázi DNA je třeba k naplnění kritéria
nezbytnosti posoudit nejen subjektivní stránku trestného činu, ale rovněž povahu a závažnost
daného činu, což stěžovatel nečinil. K omezení práva na soukromí dotčených osob v zájmu
zajištění bezpečnosti ostatních pak nedošlo zákonem předvídaným způsobem. Přístup
žalovaného nebrání tomu, aby v databázi byly dále zpracovávány profily DNA pachatelů i jiné
než násilné trestné činnosti, pokud bude naplněno kritérium nezbytnosti v podobě zohlednění
povahy a závažnosti trestné činnosti. Opakování trestné činnosti téhož druhu u J. P. stěžovatel
poprvé uvádí v kasační stížnosti, pročež jde o námitku nepřípustnou. Prověřování
pro majetkovou trestnou činnost je pak zcela irelevantní. Neztotožnil se s názorem stěžovatele,
že je možné další zpracování osobních údajů bez ohledu na povahu meritorního rozhodnutí.
Pouze při zohlednění pravomocného odsouzení lze dostát principu presumpce neviny. Uvedené
závěry byly potvrzeny již správními soudy v předchozích fázích řízení.
IV. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[10] Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž dospěl k závěru, že tomu
tak není.
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku [IV./A; §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] a dále námitkou v podobě nesprávného
posouzení právní otázky soudem způsobující nezákonnost [IV./B; §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
IV./A
[12] Nepřezkoumatelnost rozsudku stěžovatel spatřoval v tom, že městský soud dostatečně
nerozvedl svoje úvahy týkající se absence naplnění kritérií nezbytnosti dalšího zpracovávání
osobních údajů v databázi DNA v případech, kdy trestní stíhání skončí nikoli pravomocným
odsouzením, ale využitím institutu účinné lítosti, resp. došlo k odsouzení pro trestný čin maření
výkonu úředního rozhodnutí. Námitka není důvodná.
[13] Především je třeba uvést, že pro nepřezkoumatelnost je na místě rozsudek krajského soudu
zrušit až tehdy, kdy z něj nelze dovodit závěry, na nichž byl postaven, případně jsou jeho závěry
rozporné. Kasace rozsudku krajského soudu pro nepřezkoumatelnost je tedy až krajním krokem
(usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu z 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016 - 123,
publ. pod č. 3668/2018 Sb. NSS). V rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu
již vykrystalizoval závěr, že za nepřezkoumatelný nelze považovat takový rozsudek, případně
v dřívějších fázích řízení učiněná rozhodnutí správních orgánů, který odkazuje
na přezkoumatelné závěry buď správních orgánů jako celku (rozsudek Nejvyššího správního
soudu z 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, publ. pod č. 1350/2007 Sb. NSS), nebo
u odvolacího správního orgánu při odkazu a ztotožnění se se závěry správního orgánu prvního
stupně (rozsudek Nejvyššího správního soudu z 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013 – 25,
publikovaný jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na www.nssoud.cz), neboť
rozhodnutí správních orgánů je třeba posuzovat jako jeden celek (rozsudek Nejvyššího správního
soudu z 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012 – 47). Nejvyšší správní soud nevidí důvod, aby uvedený
přístup nebyl aplikován i na současnou situaci, kdy městský soud v odůvodnění rozsudku odkázal
na svoje předchozí rozhodnutí, jež učinil v řízení mezi stejnými účastníky pouze v jeho dřívější
fázi, nadto podrobené následnému přezkumu Nejvyšším správním soudem. Takový pozdější
rozsudek není nepřezkoumatelný, pokud jsou v rozsudku, na který městský soud pro stručnost
a obeznámenost účastníků řízení s jeho závěry odkazuje, takové závěry uvedeny. Po seznámení
s rozsudkem Městského soudu v Praze z 13. 4. 2016, č. j. 3 A 86/2013 – 99, je třeba konstatovat,
že úvahy ke sporným otázkám jsou uvedeny na str. 8, přičemž jsou zcela shodné jako v nyní
napadeném rozsudku. Ten stručně odkázal na předchozí rozsudek proto, že byla jeho zákonnost
prověřena kasačním soudem.
[14] Stěžovatel nesprávně míní, že bylo třeba v napadeném rozsudku podrobně odůvodňovat
postoj městského soudu k otázce uplatnění kritéria nezbytnosti v případě institutu účinné lítosti.
Nesprávnost úvahy stěžovatele je dána tím, že za stěžejní kritérium městský soud považoval
pravomocné odsouzení pachatele trestného činu. Učinil-li takový závěr, pak bylo zcela legitimní
a logické, že se ne zabýval dalším zpracováním osobních údajů u „pachatele“, který fakticky
odsouzen nebyl. Podstatou myšlenky městského soudu je, že k dalšímu zpracování osobních
údajů v databázi DNA je nutné pravomocné odsouzení za úmyslný trestný čin, k němuž
u tří shora jmenovaných osob prokazatelně nedošlo. V takovém případě by polemika
s argumentací stěžovatele byla zcela nadbytečná.
[15] Totéž platí o argumentaci stěžovatele u trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí.
Ve vztahu k němu městský soud uvedl, že daný trestný čin nepovažuje za natolik závažný,
aby přes existenci pravomocného odsouzení pachatele za takový čin bylo nezbytné další
zpracování jeho osobních údajů v databázi DNA. Jakkoli je odůvodnění městského soudu
v napadeném rozsudku poměrně stručné (shodně s předchozím rozsudkem), přesto však
obsahuje relevantní názory, jež soud vedly k jeho závěru o nedůvodnosti žalobních námitek.
Nepovažoval za nezbytné další zpracování osobních údajů u J. P. s ohledem na absenci recidivy,
zároveň posoudil charakter uvedeného trestného činu ve srovnání s trestnou činností společensky
závažnějšího charakteru – násilnou a drogovou. Pokud pak stěžovatel zmiňoval recidivu u
dotyčného pro podporu svého postupu, jedná se o argumentaci nepřípustnou podle §104 odst. 4
s. ř. s., neboť stěžovateli nic nebránilo, aby ji uplatnil již v rámci žalobních námitek, což však
neučinil. Nyní tak nelze uvedenou otázku přezkoumávat na podkladě kasační stížnosti. Městský
soud v napadeném rozsudku setrval na svém právním názoru, který byl odůvodněn stejně jako
v dřívějším rozhodnutí ve věci, přičemž poukaz na jeho předchozí rozhodnutí nelze považovat za
odkaz bez větších souvislostí, ale právě za podpůrný argument, neboť jeho úvahy byly z jeho
pohledu úspěšně podrobeny přezkumu Nejvyšším správním soudem.
IV./B
[16] Kasační důvod spočívající v nesprávném posouzení právní otázky stěžovatel spatřoval
v nedostatečném zohlednění zájmu společnosti na postihu trestné činnosti a upřednostnění
zájmu dotčených osob, jejichž osobní údaje byly zpracovány v databázi DNA. Námitka není
důvodná.
[17] Rovněž sporu o tom, že uchování profilu DNA pachatele trestné činnosti v databázi DNA
je zásahem do jeho práva na ochranu soukromí, rovněž není sporu o tom, že je v zájmu
společnosti potírat společensky škodlivé jednání v podobě trestné činnosti, k čemuž nepochybně
slouží i odpovídající nástroje, mezi něž patří databáze DNA. Je však v tomto směru třeba vyjít
z právní úpravy obsažené především v zákoně o policii.
[18] Podle §65 odst. 1 zákona o policii v rozhodném znění „policie může při plnění svých úkolů
pro účely budoucí identifikace osoby a) obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osoby, které bylo
sděleno podezření pro spáchání takového trestného činu (…), snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné
znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy a odebírat biologické vzorky
umožňující získání informací o genetickém vybavení.“. Odstavec 5 pak stanovuje, že „policie osobní údaje
získané podle odstavce 1 zlikviduje, jakmile jejich zpracovávání není nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání
nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky,
veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti.“
[19] Podle §79 odst. 1 zákona o policii „policie může zpracovávat osobní údaje včetně citlivých údajů
bez souhlasu osoby, jíž se tyto údaje týkají (…), pokud je to nezbytné pro plnění jejích úkolů.“
[20] Především je třeba poukázat na podstatu rozdílu mezi §65 zákona o policii a §79 zákona
o policii. V prvém případě jsou stanoveny podmínky pro odběr biologického vzorku, ve druhém
pak podmínky pro jeho další zpracování. Lze souhlasit se závěrem městského soudu, nadto nijak
sporným i mezi stěžovatelem a žalovaným, že odebírat biologické vzorky je možné pouze
u domnělých pachatelů úmyslné trestné činnosti (přesněji osob z takových trestných činů
obviněných nebo jimž bylo sděleno podezření z jejich spáchání), to ostatně jasně plyne
z citovaného §65 odst. 1 zákona o policii. Rozpor mezi nimi je v rozsahu a povaze kritérií, jejichž
naplnění je nutné k dalšímu zpracovávání.
[21] Klíčovým pojmem je v tomto směru pojem „nezbytnost pro plnění úkolů“, když je třeba
podotknout, že jako podmínka dalšího zpracování osobních údajů není explicitně uvedena
subjektivní stránka trestného činu, v souvislosti s nímž byl biologický vzorek odebrán. Protože
pojem „nezbytnost“ je pojem neurčitý, jehož význam je třeba vyplnit konkrétním obsahem,
je v projednávané věci rozhodujícím posouzení, co vše je na místě zvážit, aby bylo možné učinit
závěr o oprávněnosti dalšího zpracovávání osobních údajů. Stěžovatel v tomto směru zcela
pomíjí odpovědi na již jednou v projednávané věci, byť v dřívější fázi řízení a z podnětu kasační
stížnosti žalovaného, posuzované otázky ze strany městského soudu. Ten totiž zastává po celou
dobu konzistentní názor, že kromě subjektivní stránky trestného činu je třeba zohlednit i povahu
a závažnost trestného činu, způsob jeho spáchání, okolnosti, za nichž byl spáchán, případně
rovněž riziko recidivy, s čímž souvisí i posouzení osobnosti pachatele trestného činu. Z přístupu
městského soudu je patrná nutnost individualizace posuzování každého jednotlivého případu
za současného respektování nezbytné podmínky v podobě spáchání úmyslné trestné činnosti.
Dále z jeho předchozího rozhodnutí vyplynulo zohlednění konkrétního stupně společenské
škodlivosti, ať již v podobě výše způsobené újmy, mající za následek naplnění znaků
kvalifikované skutkové podstaty, nebo páchání násilné trestné činnosti, jakož i povahy trestné
činnosti, u níž dospěl k závěru o vysoké míře latence. Nelze nevidět, že uvedené posouzení bylo
městským soudem zvoleno v návaznosti na dříve vznesené žalobní námitky samotného
stěžovatele, které v konkrétních případech městský soud shledal právě s ohledem na uvedené
skutečnosti důvodným.
[22] Další zpracování osobních údajů v podobě, v jaké je za zákonné považuje stěžovatel, je však
dle názoru Nejvyššího správního soudu neudržitelné. Je tomu tak zejména pro absenci
individualizace každého konkrétního případu (v projednávané věci u čtyř jmenovaných osob
ze šesti). Pokud městský soud dříve uvedl důvody, pro něž byl postup stěžovatele shledán
zákonným (a naopak rozhodnutí žalovaného nikoli), je třeba vidět, že individualizující přístup
městského soudu byl podpořen i v bodech [26] a [36] rozsudku Nejvyššího správního soudu
citovaného v bodu [2] tohoto rozsudku. V opačném případě by nebylo nejmenšího důvodu
k odlišné právní úpravě a dikci §65 a §79 zákona o policii, měla-li by být jediným kritériem
i dalšího zpracování osobních údajů pouze subjektivní stránka trestného činu, jež je jinak jednou
z nutných podmínek již samotného sběru osobních údajů. Námitky, jimiž se stěžovatel snaží
podpořit zákonnost svého postupu u čtyř ze šesti osob, jejichž vzorky DNA byly předmětem
nynějšího řízení, se pak neopírají o žádné individuální prvky případu s výjimkou obecných
poukazů na hrozící riziko recidivy u pachatelů úmyslné trestné činnosti, případně možnou
eskalaci trestné činnosti od méně závažné k závažnější, aniž by však ve vztahu k některé
z uvedených osob byly sneseny v dřívějších fázích řízení jakékoli argumenty, z nichž by bylo
možné dovozovat, že takto obecná kritéria byla individualizována „na míru“ každé z uvedených
osob.
[23] Uvedené platí zejména u tří shora jmenovaných osob, u nichž trestní stíhání bylo ukončeno
nikoli pravomocným odsouzením, ale aplikací institutu účinné lítosti, na které je tak třeba
pohlížet jako by byly nevinné, nehledě na to, že taková skutečnost není ani předmětem evidence
rejstříku trestů. Oproti názoru stěžovatele Nejvyšší správní soud zastává názor, že forma
rozhodnutí tu je podstatná. Stěžovatel totiž zcela účelově odhlíží od skutečnosti, že podmínkou
aplikace institutu účinné lítosti není jakákoli dohoda o vině, ale pouze dodatečné splnění
povinnosti, jejíž porušení je obviněnému nebo obžalovanému nikoli však ještě odsouzenému,
kladeno za vinu. Na takové osoby nelze nazírat pohledem hmotného práva jako na pachatele,
neboť takto je možné je vnímat až po pravomocném konstatování viny rozsudkem soudu, nikoli
klasifikací takové osoby usnesením o zahájení trestního stíhání nebo v obžalobě. Jiná by mohla
být situace u zastavení trestního stíhání, kde by bylo možno vážit důvody zastavení; to však není
daný případ. U osoby J. P. jako osoby sice pravomocně odsouzené pak nebyla předestřena
konkrétní argumentace, jež by respektovala nutnost individualizace každého jednotlivého
případu, jíž by se mohl Nejvyšší správní soud zabývat (vznesená argumentace byla nepřípustná)
a stejně tak ani městský soud v napadeném rozsudku, pokud se mělo jednat o pachatele
recidivujícího (tam argumentace ani vznesena nebyla).
[24] Nelze též přehlédnout, že se městský soud nijak nevymezil k tomu, zda by se muselo vždy
nutně jednat o recidivu stejnorodou, či nikoli. Podstatné podle něj je, aby se jednalo o úmyslnou
trestnou činnost (pro účely sběru biologického vzorku pachatele) a k tomu musí přistoupit
skutečnosti, z nichž vyvstává potřeba nezbytnosti jejich dalšího zpracování, přičemž není
nezbytná recidiva, jak plyne z předchozího rozsudku, pokud k tomu přistoupila jiná hlediska,
jež podpořila postoj stěžovatele – např. povaha trestné činnosti či její násilný charakter. Nakonec
i městský soud zmiňuje recidivu alespoň obecnou (bod 36 napadeného rozsudku), nevyjadřuje
se tedy nijak k nutnosti recidivy pouze u trestných činů násilného či drogového charakteru
či recidivy stejnorodé, v čemž je v souladu s rozsudkem Městského soudu v Praze,
sp. zn. 10 A 30/2010, aprobovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu z 30. 4. 2014,
č. j. 4 As 168/2013 – 40, citovaným stěžovatelem, nebo u dalších rozsudků citovaných na str. 9
kasační stížnosti. Polemika zaměřující se tak pouze na tvrzenou možnost dalšího zpracovávání
osobních údajů jen u násilné či drogové kriminality se tak zcela míjí s argumentací městského
soudu.
[25] Přestože sám stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že je třeba přihlížet ke kriminální minulosti
dané osoby a dalším kritériím, u žádného ze čtyř relevantních případů (odhlédnuto od dvou,
u nichž pochybení stěžovatel uznal), tak neučinil. Jeho argumentace se v projednávané věci
opírala pouze o kriminologické či kriminalistické zkušenosti nebo poznatky nebo obecné poukazy
na usnadnění plnění úkolu policie; to je však málo na to, aby byl odůvodněn zásah do práva
na soukromí za účelem posílení prvku ochrany společnosti před pácháním trestné činnosti,
jakkoli je Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé, že role policie je nezastupitelná a v řadě případů
její práce obtížná.
[26] Jakkoli městský soud nezmínil přímo princip proporcionality, nepochybně je jím napadený
rozsudek prostoupen, neboť intenzitu zásahu do práv v projednávané věci dotčených osob
posuzoval (zabýval se „nezbytností“ dalšího zpracování osobních údajů, což není nic jiného
než posouzení trvání potřeby zásahu do práv jedince ve vztahu k plnění úkolů policie) a neshledal
důvod pro upřednostnění zájmu společnosti na usnadnění úlohy policie v budoucnosti, protože
nebyly předestřeny žádné konkrétní indicie, že by toho bylo třeba. Za takovou indicii nelze
považovat ani obecné zařazení trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí do konkrétní
hlavy trestního zákoníku spolu s dalšími závažnějšími trestnými činy. Tomu je tak právě
s ohledem na nutnost individualizace, jíž bylo třeba se zabývat, což městský soud zcela v souladu
se zákonem učinil.
[27] Ze shora uvedeného je zřejmé, že soudní praxe neposuzuje naplnění kritéria nezbytnosti
výhradně úmyslem trestný čin spáchat, jakkoli se jedná o podmínku nutnou, má-li se jednat
o další zpracování osobních údajů a nikoli pouze jejich sběr. Rovněž je nedůvodná argumentace
stěžovatele, pokud sdělil, že není vyloučeno obdobné jednání v budoucnu. Logika věci je totiž
opačná. Ne, že by nemělo být vyloučeno obdobné jednání v budoucnu, aby byl odůvodněn
trvající zásah do práv jedince, ale sama osoba pachatele, způsob páchání trestné činnosti, jeho
trestní minulost a konkrétně zjištěné okolnosti musí podpořit závěr o tom, že opakování trestné
činnosti naopak hrozí či je lze očekávat a uchování vzorků DNA či jiných osobních údajů je pro
posouzení této hrozící trestné činnosti významné. Riziko opakování trestné činnosti či její
eskalace totiž není vyloučeno nikdy, a to ani u pachatelů nedbalostní trestné činnosti. Kromě
toho ne každý pachatel úmyslné trestné činnosti se dopustí recidivy, pročež je třeba učinit zcela
logický závěr, že v případě takového pachatele další zpracování osobních údajů zcela jistě
nezbytné pro naplnění úkolů policie nebylo. Mělo-li by být každé zpracování osobních údajů
posuzováno teprve zpětně, nebylo by třeba konkrétní úpravy odlišné od samotného sběru
osobních údajů. Všechny tyto úvahy pak svědčí o zákonnosti rozsudku městského soudu, který
posoudil věc komplexně s přihlédnutím k nutnosti jednotlivé případy zhodnotit individuálně,
nikoli paušálně, jak činil stěžovatel. Jeho závěr o naplnění skutkové podstaty přestupku podle
§45 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů je správný.
V. Závěr
[28] S ohledem na shora uvedenou argumentaci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a zamítl ji (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine).
[29] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve shodě s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s., neboť žalobce ve věci neměl úspěch, žalovanému jako úspěšnému účastníku řízení pak
žádné náklady spojené s tímto kasačním řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu