ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.179.2020:44
sp. zn. 2 As 179/2020 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: A. H., proti žalovanému: Krajský
soud v Br n ě, se sídlem Rooseveltova 16, Brno, o žalobách proti usnesením žalovaného ze dne
7. 3. 2019, č. j. 29 A 21/2019 - 40, ze dne 18. 3. 2019, č. j. 62 A 189/2017 - 21, ze dne
18. 3. 2019, č. j. 18 Co 241/2018 - 92, ze dne 30. 4. 2019, č. j. 31 A 35/2019 - 42, ze dne
17. 1. 2020, č. j. 29 A 220/2019 - 7 a ze dne 31. 1. 2020, č. j. 15 Co 211/2019-189, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2020,
č. j. 62 A 82/2019 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se řadou věcně totožných podání, označených za správní žaloby, domáhal
u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 7. 3. 2019, č. j. 29 A 21/2019 - 40, ze dne 18. 3. 2019, č. j. 62 A 189/2017 - 21, ze dne
18. 3. 2019, č. j. 18 Co 241/2018 - 92, ze dne 30. 4. 2019, č. j. 31 A 35/2019 - 42, ze dne
17. 1. 2020, č. j. 29 A 220/2019 - 7 a ze dne 31. 1. 2020, č. j. 15 Co 211/2019 - 189. Krajský soud
dospěl k závěru, že předmětné žaloby jsou součástí řetězících se podání téhož žalobce, jimiž
na stejném principu průběžně vyjadřuje svůj nesouhlas s rozhodováním soudů, přičemž mezi
nimi lze dovodit skutkovou souvislost, pročež je výrokem I. usnesení ze dne 14. 5. 2020,
č. j. 62 A 82/2019 - 41 (dále jen „napadené usnesení“), spojil ke společnému projednání.
[2] Krajský soud pak výrokem II. napadeného usnesení podané žaloby jakožto nepřípustné
návrhy podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl, neboť se nejednalo o žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu, nýbrž o žaloby proti rozhodnutí soudu.
[3] Proti napadenému usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost; učinil
tak přitom pěti samostatnými podáními věcně totožného obsahu, ve kterých brojil proti
jednotlivým věcem, jež byly před svým sloučením vedeny u krajského soudu
pod sp. zn. 62 A 82/2019, 62 A 92/2019, 62 A 110/2019, 62 A 117/2019, 62 A 46/2020,
62 A 62/2020. Tvrdí, že nebyly splněny podmínky řízení před krajským soudem, ve věci jednali
vyloučení a nepříslušní soudci, stěžovateli nebylo umožněno se vyjádřit k vyloučení členů
příslušného senátu, krajský soud vydal napadené usnesení jako nepříslušný úřad, stěžovatel byl
nesprávně poučen o opravném prostředku a došlo k záměně žalovaného a žalované věci.
[4] Kasační stížnost je nepřípustná pro nedostatek podmínek řízení dle §46 odst. 1 písm. a)
ve spojení s §120 s. ř. s., a to z níže uvedených důvodů.
[5] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že nyní projednávaná kasační stížnost je další
z řady věcí, v nichž stěžovatel podává opakované žaloby a další podání, která směřují proti aktům
rozhodovací činnosti soudů. Jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho úřední činnosti,
stěžovatel obdobný postup volil i v mnoha jiných věcech (viz k tomu např. řízení vedená
u zdejšího soudu pod sp. zn. 2 As 370/2018, 2 As 296/2018, 2 As 219/2018, 2 As 416/2017,
2 As 172/2017, 2 As 261/2016, 1 As 5/2015, 6 As 261/2014, 6 As 251/2014, 3 As 179/2014,
2 As 163/2014, 2 As 162/2014, 7 As 134/2014 a desítky dalších). Stěžovatel v těchto věcech
podává „správní žaloby“ proti rozhodnutím soudů vydaným (zejména) ve správním soudnictví.
Poté, co krajský soud takové žaloby usnesením odmítne, stěžovatel buď daná usnesení napadne
další žalobou, nebo proti nim podá kasační stížnost. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti
stěžovatele v těchto věcech buď odmítne, anebo řízení o nich zastaví pro nezaplacení soudního
poplatku (poté, co žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků zamítne
s odůvodněním, že se v daných věcech jedná o „zjevně neúspěšné návrhy“ ve smyslu
§36 odst. 3 s. ř. s.). Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak stěžovatel napadá dalšími
„správními žalobami“, čímž v konečném důsledku vytváří jakýsi „bludný kruh“,
v němž se již dávno ztratila podstata věci, ve které se původně soudil. Jak Nejvyšší správní soud
uvedl například v usnesení ze dne 29. 10. 2014, č. j. 2 As 162/2014 – 42 (dostupném
tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na www.nssoud.cz),
„z procesního postupu stěžovatele, a to nejen v nyní posuzované věci, je zřejmé, že mu jde zejména o generování
dalších a dalších soudních rozhodnutí, o (…) bezobsažné souzení se pro souzení.“ Příhodně charakterizoval
tento stav Nejvyšší správní soud také v usnesení ze dne 18. 2. 2015, č. j. 1 As 5/2015 – 36:
„z podání stěžovatele nelze dovozovat, že by jeho snahou byla ochrana jeho veřejných subjektivních práv, ale pouze
zpochybňování jednotlivých rozhodnutí soudů v nekonečně se řetězícím procesu, jevícím znaky obstrukční
hry bez smysluplného významu“.
[6] V nynější věci stěžovatel brojí kasační stížností proti napadenému usnesení,
jímž byla odmítnuta jeho podání směřující vůči usnesením Krajského soudu v Brně; je přitom
prima facie zřejmé, že tato podání, ačkoli byla stěžovatelem označena za „správní žaloby“,
nesměřují proti aktům přezkoumatelným v rámci správního soudnictví. Stěžovatel přitom ve své
kasační stížnosti neuvedl žádné relevantní námitky, které by byly způsobilé zpochybnit rozhodný
závěr krajského soudu o odmítnutí jeho podání z důvodu nedostatku pravomoci krajského soudu
pro rozhodnutí o podání, které nesměřovalo vůči výkonu veřejné správy. Kasační námitky
uplatněné stěžovatelem proto nemohou být důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně
bezúspěšná.
[7] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 – 48,
publ. pod č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní
právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku
nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. Dále lze odkázat na vymezení konceptu zneužití práva
obsažené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 - 74, publ. pod č. 2099/2010 Sb. NSS (viz také v daném usnesení citovanou
judikaturu).
[8] Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících problémů. Podstatná
je pak skutečnost, že takové zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel
obracel na zdejší soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv
formálního pojímání práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti)
a bude vyhrazen zcela výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit
jako úplně neefektivní, a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná.
V tomto ohledu tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými
i právními okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
[9] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení Nejvyšší správní soud nepřistoupil
k provedení dalších procesních úkonů, tj. nerozhodoval o žádosti o nařízení jednání. Ani další
doplnění kasačních důvodů či jiných tvrzení by totiž nemohlo zvrátit závěr soudu, že kasační
stížnost musí být z výše uvedených důvodů odmítnuta. Jednalo by se tak o bezúčelný a zcela
neefektivní postup (k obdobnému postupu v jiné věci stěžovatele srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 6. 2014, č. j. 3 As 109/2014 – 10; přiměřeně srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, nebo ze dne 14. 11. 2012,
sp. zn. III. ÚS 4255/12).
[10] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl
podle §46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
[11] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. června 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu