ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.394.2019:24
sp. zn. 2 As 394/2019 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: HRADECKÁ
REALITNÍ, s. r. o., se sídlem Velké náměstí 149, Hradec Králové, zast. JUDr. Janem Malým,
advokátem se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, adresa pro doručování Malé náměstí 124, Hradec
Králové, proti žalovanému: Krajský úřad pro Královéhradecký kraj, se sídlem Pivovarské
nám. 1245, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2017,
č. j. KUKHK-33175/UP/2017/Sv, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2019, č. j. 30 A 5/2018 – 96,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2019, č. j. 30 A 5/2018 – 96,
se zru š u je a věc se v ra c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2019, č. j. 30 A 5/2018 – 96, jímž byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu pro Královéhradecký kraj, odboru
územního plánování a stavebního řádu, oddělení stavebního řádu, ze dne 8. 11. 2017,
č. j. KUKHK-33175/UP/2017/Sv. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl jako nepřípustné
žalobcovo odvolání proti sdělení Městského úřadu Hořice, odboru stavební úřad (dále
též „stavební úřad“) ze dne 22. 9. 2017, č. j. MUHC-SU/14690/2017/VA (dále jen „Sdělení“).
I.1. Průběh správního řízení
[2] V územním řízení zahájeném Magistrátem města Hradec Králové o umístění stavby
„rekonstrukce stavby Velkého náměstí“ žadatele Statutárního města Hradec Králové bylo
stěžovateli zasláno oznámení o zahájení územního řízení ze dne 9. 6. 2015. Ve veřejné vyhlášce
obsahující toto oznámení je stěžovatel uveden jako účastník řízení podle §85 odst. 2 písm. a)
zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“). Takto byl evidován jak při rozhodování
o námitce podjatosti Krajským úřadem Královéhradeckého kraje (rozhodnutí z 16. 3. 2016),
tak Ministerstvem pro místní rozvoj (rozhodnutí z 28. 7. 2016). Ze spisu je zřejmé, že patrně
v důsledku tzv. systémové podjatosti bylo územní řízení předáno Městskému úřadu Hořice.
Při nahlížení do správního spisu dne 19. 4. 2017 stěžovatel zjistil, že byl tímto stavebním úřadem
zahrnut mezi účastníky řízení podle §85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona. Podáním ze dne
24. 4. 2017 nazvaným „oznámení účastníka řízení“ s tím vyslovil nesouhlas a požádal o postavení
účastníka řízení podle §85 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, neboť stavba se mj. dotýká
pozemku, pod nímž se nacházejí sklepní prostory v jeho vlastnictví. Dále poukázal na §86 odst. 3
stavebního zákona a vyzval k zasílání všech listin týkajících se daného řízení. Oznámení doplnil
dne 14. 6. 2017 o argumentaci o vlivu povolované stavby na své sklepní prostory, přiložil
fotodokumentaci, a dne 29. 6. 2017 vyzval stavební úřad k vydání usnesení podle §28 odst. 1
zákona č. 500/2004 Sb. správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).
Stavební úřad mu dne 22. 9. 2017 zaslal Sdělení, že jeho podání týkající se vztahu mezi ním
a stavebníkem vyhodnotil jako námitku a založil ji do spisu. Pokud jde o posouzení účastenství,
rozhodnutí podle §28 správního řádu nevydal, neboť dotčené osoby mají podle §7 odst. 1
správního řádu rovné postavení a účastníci územního řízení podle §85 odst. 2 písm. a) i písm. b)
stavebního zákona mají v řízení stejné postavení. Stěžovatel podal proti tomuto Sdělení odvolání,
které žalovaný zamítl žalobou napadeným rozhodnutím jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti
rozhodnutí. Ve svém rozhodnutí uvedl, že u nepřípustného odvolání mu nepřísluší posuzovat
věcné námitky, ale jen důvody přípustnosti.
I.2. Řízení před krajským soudem
[3] Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že ze správního spisu skutečně plyne odlišné
postavení žalobce při zahájení řízení a v jeho průběhu i to, že ten s tímto postupem nesouhlasil.
Sdělení stavebního úřadu ovšem nemělo povahu rozhodnutí ve smyslu §67 správního řádu,
ale jednalo se pouze o úkon podle jeho části čtvrté. Odvoláním lze ovšem podle §81 odst. 1
správního řádu napadnout pouze rozhodnutí. Odvolání proti úkonu, který není rozhodnutím,
je nepřípustné, a odvolací orgán je podle §92 odst. 1 správního řádu zamítne, aniž by mohl
zkoumat věcnou podstatu odvolání. V daném případě nebylo účastenství v řízení sporné,
se žalobcem bylo jednáno jako s účastníkem řízení a měl možnost v něm svá práva uplatnit
přesto, že pro dotčené kategorie účastníků platí jiná povinnost seznamování s podklady
rozhodnutí (adresné zasílání nebo veřejná vyhláška). Za této situace podle krajského soudu
nebylo třeba vydávat rozhodnutí o účastenství. Ostatně, pokud by tu povinnost vydat rozhodnutí
byla, bylo by možno za ně po materiální stránce považovat vydané Sdělení. Krajský soud ovšem
Sdělení za rozhodnutí nepovažuje, neboť nezasahuje do žalobcových práv a povinností. Stavební
úřad je povinen v průběhu celého správního řízení sledovat a případně měnit okruh účastníků
řízení tak, aby zajistil práva účastníků řízení. Ti pak mají možnost vady v postupu stavebního
úřadu uplatnit proti věcnému rozhodnutí. Z těchto důvodů považoval krajský soud napadené
rozhodnutí žalovaného za správné.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
II.1. Kasační stížnost
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti vznáší kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel byl v předmětném územním řízení v oznámení o jeho zahájení zařazen mezi
účastníky řízení podle §85 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, načež v průběhu dalšího řízení byl
přeřazen mezi účastníky řízení podle §85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona. Rozdělení
účastníků stavebního řízení do určitých kategorií má odlišnosti promítající se do hmotněprávního
i procesněprávního postavení. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že zařazení
do určité kategorie účastníků se nijak nedotýká jeho veřejných subjektivních práv. Stanovení
správného okruhu účastníků řízení je prvotním úkonem v každém správním řízení a úřad musí
jejich postavení zkoumat v průběhu celého řízení. Stěžovatel stavebnímu úřadu doložil listiny
nasvědčující postavení účastníka řízení podle §85 odst. 2 písm. a) stavebního zákona. Konkrétně
se na pozemku, na němž bude prováděna umisťovaná stavba, nachází stavba v jeho vlastnictví
(sklepní prostory a kanalizační přípojky). Krajský soud na jedné straně považuje správné určení
okruhu účastníků řízení za stěžejní a na druhé straně tvrdí, že nesprávným zařazením nedošlo
k žádnému dotčení práv; v tom je jeho rozsudek nepřezkoumatelný. Dotčení subjektivních práv
je zřejmé z toho, že podle §86 odst. 3 stavebního zákona musí stavebník předložit souhlas
vlastníka dotčené stavby a účastníka podle §85 odst. 2 písm. a) stavebního zákona. Postup
stavebního úřadu, žalovaného i krajského soudu stěžovatele cíleně zbavuje jeho práv v územním
řízení. Stavební úřad se rozhodl nekonat, nevydal rozhodnutí, ale Sdělení, které stěžovateli nedalo
příliš šancí se mu bránit. Možnost namítat porušení procesních předpisů v odvolání proti
územnímu rozhodnutí je v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Ze všech těchto důvodů
navrhuje zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení.
II.2. Vyjádření žalovaného
[6] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění žalovaného
správního rozhodnutí a plně se ztotožnil se závěry krajského soudu v napadeném rozsudku.
Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Právní posouzení Nejvyššího správního soudu
III.1. Podmínky projednání kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Kasační stížnost je přípustná a projednatelná.
[8] Kasační stížnost je důvodná.
[9] Důvodnost kasační stížnosti pak Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
III.2. Posouzení důvodnosti kasačních námitek
[10] Stěžovatel namítá kasační důvody podle §103 odst. 1, písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítá tedy
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
nedostatečné zjištění skutkové podstaty, z níž správní rozhodnutí vycházelo,
a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[11] Předně je třeba se zabývat kasační námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku, neboť
zpravidla jen u rozhodnutí přezkoumatelného lze vážit důvodnost dalších kasačních námitek.
Stěžovatel ji spatřuje v tom, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku na jedné straně
tvrdí, že určení okruhu účastníků řízení je stěžejní, a na druhé straně neshledává porušení
žalobcových práv v jeho nesprávném zařazení do určité kategorie účastníků řízení.
[12] Vnitřní rozpornost důvodů rozsudku by jistě mohla způsobit jeho nepřezkoumatelnost.
Význam, který krajský soud přiřkl vymezení okruhu účastníků správního řízení, je jednoznačný,
a stěžovatel je v tom s ním zajedno. V daném případě stavební úřad okruh účastníků řízení
vymezil a krajský soud dospěl k závěru, že zařazením do určité kategorie účastníků řízení
nemohlo dojít k dotčení stěžovatelových práv, což opřel o porovnání procesních práv obou
sporných účastnických kategorií v územním řízení. V tom není nic nepřezkoumatelného
či nesrozumitelného; neznamená to však, že tento závěr krajského soudu je správný. Námitce
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu ovšem kasační soud nepřisvědčil.
[13] Před hodnocením úplnosti skutkových zjištění potřebných pro posouzení postavení
stěžovatele jako účastníka řízení, je třeba vymezit sporné kategorie. V dané věci bylo stavebním
úřadem vedeno územní řízení. Účastníky územního řízení podle §85 odst. 2 stavebního zákona
jsou:
a) vlastník pozemku nebo stavby, na kterých má být požadovaný záměr uskutečněn, není-li sám žadatelem,
nebo ten, kdo má jiné věcné právo k tomuto pozemku nebo stavbě,
b) osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo
stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno.
[14] Ze správního spisu je zřejmé, že v řízení o vydání územního rozhodnutí na stavbu
„rekonstrukce stavby Velkého náměstí“ bylo řádně zjištěno, že žadatel hodlá provádět stavbu
mj. i na pozemku č. X v k. ú. H. K., který je jeho vlastnictvím. Stěžovatel je vlastníkem
nemovitosti s tímto pozemkem sousedící. Mimo to však tvrdí, že je vlastníkem podzemní stavby,
která se nachází pod tímto pozemkem. Úvaha o tom, zda v řízení mělo, či nemělo být
rozhodováno o účastenství, se odvíjí od jednoznačnosti či spornosti jeho postavení.
[15] Stěžovatel měl v územním řízení postavení účastníka řízení, pouze je názoru,
že mu k jeho žádosti mělo být rozhodnutím stavebního úřadu přiznáno účastenství podle jiného
ustanovení, než do jakého byl přeřazen. Podle §28 odst. 1 správního řádu (z)a účastníka bude
v pochybnostech považován i ten, kdo tvrdí, že je účastníkem, dokud se neprokáže opak. O tom, zda osoba
je či není účastníkem, vydá správní orgán usnesení, jež se oznamuje pouze tomu, o jehož účasti v řízení bylo
rozhodováno, a ostatní účastníci se o něm vyrozumí. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 5. 2008,
č. j. 2 As 8/2008 – 39, vyslovil, že „(u)snesení o tom, zda osoba tvrdící své účastenství účastníkem řízení je,
či nikoli, není správní orgán povinen vydávat v případech, kdy není třeba provádět jakékoli právní hodnocení věci
nad rámec prosté aplikace normy; o takový případ se jedná v situaci, kdy je toto účastenství expressis verbis řešeno
přímo v zákoně. Stejně může postupovat i v případě, kdy pro posouzení této otázky není třeba provést skutková
šetření. V ostatních případech je nutno vycházet z existence „pochybností“ (§28 odst. 1 věta první správního řádu
z roku 2004) a musí být o tvrzeném účastenství vydáno usnesení. Postup, kdy o tvrzeném účastenství nebude
vydáno usnesení (a věc bude vyřešena toliko neformálním sdělením), je třeba omezit na zcela nesporné situace,
a v hraničních případech postupovat cestou vydání usnesení ve smyslu §28 odst. 1 věty druhé správního řádu
z roku 2004, podrobeného instanční kontrole.“
[16] Ustanovení §28 správního řádu nelze vztahovat jen na případy, kdy někdo účastníkem
řízení není a tvrdí, že jím má být. Podle tohoto ustanovení je třeba postupovat i v případě,
že zákon zná více kategorií účastníků řízení, přičemž jim přiznává odlišná procesní práva,
zejména pokud se odrážejí do práv hmotných. Stavební úřad vycházel v prvé řadě z toho,
že ve správním řízení mají dotčené osoby rovné postavení. Ustanovení §7 odst. 1 správního
řádu, z něhož to dovozuje, však není podstatné. Upravuje totiž rovnost postavení při uplatňování
procesních práv v řízení; v dané věci je však podstatný vliv i na práva hmotná. Rozhodné není
ani to, že krajský soud ve shodě se stavebním úřadem neshledal rozdíl v procesním postavení
obou skupin účastníků řízení a zřejmě ani v dopadu do práv hmotných, což dovodil z toho,
že obě skupiny mohou podávat námitky a pouze je jim odlišným způsobem doručováno.
Pokud jde o doručování, pak podle §87 odst. 1 stavebního zákona ve znění do 31. 12. 2017
se účastníkům podle §85 odst. 2 písm. a) téhož zákona doručovalo jednotlivě, stejně
tak podle §92 odst. 3 téhož zákona, kdežto účastníkům řízení podle §85 odst. 2 písm. b)
se doručovalo veřejnou vyhláškou. Po uvedeném datu se úprava doručování změnila, ovšem
důsledky vůči oběma účastnickým skupinám jsou ve výsledku shodné. Pokud jde o dopad
do hmotných práv, nelze krajskému soudu přisvědčit, že k závěru o jejich shodném postavení
stačí, že obě skupiny účastníků řízení mohou podávat námitky. V §89 odst. 4 stavebního zákona
je toto právo skutečně přiznáno všem účastníkům řízení, každý však může uplatňovat námitky
proti projednávanému záměru v rozsahu, jakým může být jeho právo přímo dotčeno.
Toto dotčení může být mezi účastníky podle §85 odst. 2 písm. a) a podle písm. b) téhož
ustanovení odlišné; ostatně odlišný rozsah jejich hmotných práv je kritériem pro zařazení
do obou skupin účastníků řízení. Dopad do hmotných práv tu tedy může být rozdílný, nehledě
na stěžovatelem tvrzený zásah do hmotného práva tím, že zařazením mezi účastníky řízení podle
§85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona je také popřeno právo vlastníka pozemku na vyjádření
souhlasu či nesouhlasu podle §86 odst. 3 [nyní §86 odst. 2 písm. a)] stavebního zákona.
[17] Změní-li se důvody pro postavení účastníka řízení v průběhu řízení, měl by o tom být
vyrozuměn; to je součástí vstřícnosti správního orgánu vůči dotčeným osobám plynoucí z §4
správního řádu. V daném případě stěžovatel sám požádal o to, aby byl dále veden jako účastník
řízení podle §85 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, neboť byl přesvědčen, že přeřazením
do skupiny účastníků řízení podle §85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona došlo k zásahu do jeho
procesních i hmotných práv. Nezbytnost vydání negativního rozhodnutí závisí na tom,
zda je ze spisu bez dalšího zjišťování zřejmé, že účastníkem řízení v požadované kategorii být
nemá. To v daném případě splněno nebylo, spis předložený soudu tyto podklady neobsahuje,
přestože pravděpodobně existují. Důvody uvedené ve Sdělení pak nepokrývají v úplnosti všechny
skutečnosti, které jsou pro určení postavení účastníka řízení podstatné.
[18] K těm patří posouzení charakteru stavby, od níž stěžovatel své právo odvozuje. Podle
§498 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jsou nemovitými věcmi pozemky
a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité věci
prohlásí zákon. Stanoví-li jiný zákon, že určitá věc není součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa
na místo bez porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá.
[19] Pokud jde o podzemní stavby se samostatným účelovým určením, musí být funkčně
samostatné; pokud nejsou, jsou součástí s ní související nadzemní stavby. Příkladem staveb, které
nejsou součástí pozemku, ale jsou samostatnými stavbami, ač jsou pevně spjaty s pozemkem
a nelze s nimi bez porušení podstaty manipulovat, jsou dálnice, silnice a místní komunikace
(zákon č. 31/1997 Sb., o pozemních komunikacích); k tomu viz Občanský zákoník, Komentář,
Petrov, Výtisk, Beran a kolektiv, C. H. Beck, Praha 2017, s. 531. Z toho je zřejmé, že pokud jsou
stěžovatelem označené podzemní stavby stavbami se samostatným účelovým určením, je jako
jejich vlastník v postavení souseda (zdola) ve vztahu ke stavbě náměstí, jehož stavební část
je komunikací (tedy samostatnou nemovitostí), a to navíc k postavení vlastníka hlavní sousední
stavby. Pokud podzemní stavby jsou součástí hlavní stavby stěžovatele, je dotčen pouze jako
sousedící vlastník této hlavní stavby. V obou případech pak je rozhodné, zda na sklep jako
samostatnou stavbu či jako součást hlavní stavby stavba komunikace přiléhá, či nikoliv.
[20] Je pravdou, že ze správního spisu nejsou zřejmá zjištění rozhodná pro posouzení
charakteru podzemních staveb stěžovatele v mezích citovaného ustanovení občanského zákoníku
a neplyne to ani z žádného vyjádření stěžovatele. Z ničeho ale také není zřejmé, že by právě
podzemní stavby ve vlastnictví stěžovatele byly důvodem, proč byl zprvu považován za účastníka
řízení podle §85 odst. 2 písm. a) stavebního zákona. Určitou indicií je ve správním spise založený
přípis Statutárního města Hradec Králové ze dne 25. 10. 2017 (tedy z data po vydání Sdělení).
Tam je uvedeno, že důvodem pro zařazení stěžovatele (i řady jiných osob) mezi účastníky řízení
podle §85 odst. 2 písm. a) stavebního zákona bylo, že stavbou měly být dotčeny plynové přípojky
k sousedním domům. Vzhledem k tomu, že stěžovatel (i jiné osoby) nedal souhlas s jejich
plánovaným dotčením, byl projektantem zúžen rozsah záměru rekonstrukce náměstí a technické
řešení původně spočívající ve vymístění hlavních uzávěrů plynu bylo změněno na osazení
provizorních uzávěrů plynu na stávajících plynovodních přípojkách ve vlastnictví plynáren.
Z uvedeného přípisu je rovněž zřejmé, že stavební úřad měl blíže neuvedeného dne provádět
kontrolní prohlídku za účasti mj. stěžovatele, jejímž předmětem bylo posouzení dotčení jeho
podzemních staveb. Přitom mělo být zjištěno, že se jedná o sklep domu č. 149, jehož malá část
cca 1,5 x 2,2 m zasahuje do parcely č. X, a to v hloubce 5,62 m v úrovni podlahy a cca 3,62 m
v úrovni stropu, což je i vzdálenost ke konstrukční vrstvě komunikace (náměstí).
[21] Obsah tohoto přípisu je ovšem zprostředkovanou informací a je s podivem, že doklad
o výsledku této kontroly není součástí spisu a nebyl hodnocen při posuzování stěžovatelovy
žádosti o jiné postavení v řízení.
[22] Žalovanému lze přisvědčit, že při zamítnutí odvolání jako nepřípustného se mohl zabývat
pouze tím, zda se jedná o nepřípustné odvolání, a nikoliv podstatou věci. Problém je, že podstata
věci hraje roli právě pro posouzení nepřípustnosti odvolání. V prvé řadě není rozhodné,
že stěžovatel „nějakým“ účastníkem řízení byl, neboť existují rozdílné kategorie účastníků řízení
s odlišnými dopady do jejich procesních i hmotných práv. Pokud by žalovaný na podkladě spisu
zjistil, že podklady pro posouzení účastenství byly úplné a jednoznačné a důvody Sdělení tomu
odpovídaly (tj. rozhodnutí o účastenství nebylo třeba vydávat), pak měl toto shrnout a o tuto
argumentaci opřít, že Sdělení není rozhodnutím, a že odvolání proti takovému úkonu
je nepřípustné. Pokud ovšem na podkladě spisu a neúplných důvodů uvedených ve Sdělení nelze
otázku považovat za jasnou (a tedy mělo být vydáno rozhodnutí), mohl žalovaný akceptovat,
že Sdělení je po materiální stránce negativním rozhodnutím, připustit odvolání a vady odstranit
v odvolacím řízení, tj. postavit najisto splnění podmínek požadovaného účastenství. Žalovaný
tedy rozhodl o zamítnutí odvolání jako nepřípustného, aniž měl postaveno najisto, že rozhodnutí
nemělo být vydáno, ani že napadený úkon nelze považovat za rozhodnutí.
[23] Krajský soud akceptoval, že obsah spisu, který měl k dispozici, nenasvědčuje úplnému
zjištění podstatných skutkových okolností, což mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí
žalovaného. Tím byl naplněn kasační důvod podle 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Krajský soud
rovněž přejal a rozvinul nesprávný právní názor na nezbytnost rozhodování o účastenství v řízení
v situaci, kdy zákon upravuje více kategorií účastníků řízení, s odlišnými procesními a hmotnými
právy. Tím byl naplněn kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[24] Postavení rozhodných skutečností najisto pak vyžaduje doplnění řízení o protokol
z kontrolní prohlídky stavebního úřadu, o niž se opírá výše zmíněný přípis stavebníka ze dne
25. 10. 2017, případně dalších listin ze spisu, který je veden o územním řízení,
pokud jimi lze osvětlit charakter podzemních staveb stěžovatele a jejich souvislost se stavbou
náměstí. Toto doplnění není vyloučeno v rámci řízení před soudem.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[25] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto napadený rozsudek
zrušil v souladu s §110 odst. 1 větou první před středníkem s. ř. s. a vrátil věc krajskému soudu
k dalšímu řízení. V něm je krajský soud podle §110 odst. 4 s. ř. s. vázán právním názorem výše
vysloveným.
[26] V souladu s §110 odst. 3 větou první s. ř. s. Nejvyšší správní soud nerozhodoval
o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť to přísluší až krajskému soudu v dalším
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu