ECLI:CZ:NSS:2020:2.AZS.201.2020:22
sp. zn. 2 Azs 201/2020 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Sylvy Šiškeové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: V. D., zastoupeného
Mgr. Filipem Wágnerem, advokátem, se sídlem Olšanská 2643/1a, Praha 3, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, ve věci žaloby proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 21. 8. 2018, č. j. OAM-80/LE-LE05-LE05-2018, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2020, č. j. 4 Az 41/2019 – 73,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se odm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Filipu Wágnerovi, advokátovi se sídlem
Olšanská 2643/1a, Praha 3, se p ři zn áv á odměna za zastupování žalobce v řízení
o kasační stížnosti ve výši 4114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 8. 2018, č. j. OAM-80/LE-LE05-LE05-2018
(dále jen „napadené rozhodnutí“), neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Praze (dále
jen „krajský soud“). Namítal, že rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné. Dále uvedl,
že v České republice má nezletilou dceru a v důsledku neudělení azylu dojde k rozdělení jeho
rodiny a tím i k přetrhání rodinných a sociálních vazeb. Rovněž nelze vyloučit, že by žalobce
byl v případě návratu do země původu povolán do armády. Usnesením krajského soudu ze dne
31. 7. 2019, č. j. 45 Az 14/2018 – 47, byla věc postoupena Městskému soudu v Praze (dále
jen „městský soud“) jako soudu místně příslušnému.
[3] Městský soud rozsudkem ze dne 22. 5. 2020, č. j. 4 Az 41/2019 – 73 (dále jen „napadený
rozsudek“), žalobu zamítl. Neshledal existenci reálného nebezpečí mučení nebo jiného
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona
o azylu. Potenciální povinnost úhrady odškodného poškozeným za újmu způsobenou
jim žalobcem při dopravní nehodě není vážnou újmou ve smyslu tohoto ustanovení. Žalobce
se navíc nepokusil obrátit s obavami z jednání soukromých osob na státní orgány v zemi původu.
K tvrzení žalobce o splnění podmínek doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. c) zákona
o azylu městský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu ve věci bezpečnostní
situace na Ukrajině a neshledal, že by se jednalo o tzv. totální konflikt, při němž by byl každý
civilista na území Ukrajiny vystaven riziku vážné újmy.
[4] Městský soud dále obsáhle zkoumal důvody pro udělení doplňkové ochrany žalobci podle
§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, neshledal žádnou konkrétní okolnost, pro kterou
by odepření mezinárodní ochrany žalobci porušovalo čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen „Úmluva“) ve smyslu jejího extrateritoriálního účinku. Městský
soud zkoumal zájem žalobcovy nezletilé dcery a dospěl k závěru, že žalobce může rodinný život
s dcerou vést i v zemi původu.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost, kterou
se domáhal jeho zrušení z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Rozsudek městského soudu považuje stěžovatel za nepřezkoumatelný a nezákonný.
Ve správním řízení bylo zásadním způsobem porušeno ustanovení §3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, neboť správní orgán nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Zároveň tvrdil, že nebylo přihlédnuto ke specifickým okolnostem řešeného případu a nebyly
šetřeny jeho oprávněné zájmy.
[7] Stěžovatel taktéž nesouhlasil se závěrem žalovaného i městského soudu týkajícím
se udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Možnost doplňkové ochrany byla
posouzena zcela nedostatečně, neboť oba orgány nehodnotily konkrétní okolnosti případu, nýbrž
stavěly své závěry do obecné roviny. Městský soud se nevypořádal s tím, že na území České
republiky žije nezletilá dcera stěžovatele a že udělení humanitárního azylu stěžovateli je v zájmu
zachování rodinných vazeb. Stěžovatel konstatoval, že podmínky pro udělení doplňkové ochrany
jsou založeny podle §14a odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, a to s poukazem na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68. Stěžovatel je toho
názoru, že mu v případě návratu do vlasti hrozí nedobrovolné zapojení do probíhajícího
vojenského konfliktu na Ukrajině.
[8] Na závěr stěžovatel uvedl, že v poslední době je v jeho domovském státě pozorován
nárůst mučení ze strany policie, justice je pod velkým politickým tlakem, a městský soud se proto
měl zabývat otázkou, zda by podání jakékoli stížnosti proti chování státních orgánů
v domovském státě nebylo pouze formálním krokem, neboť nadřízené státní orgány budou
s velkou mírou pravděpodobnosti krýt nezákonné chování jim podřízených orgánů. Obtížnost
či nemožnost vymahatelnosti práva přitom prokazují i podklady shromážděné žalovaným.
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému
soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil též rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k novému
projednání.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nedůvodnost námitek stěžovatele
jednoznačně vyplývá ze správního spisu. Žalovaný odkázal na závěry městského soudu, který
se vypořádal se všemi námitkami. Dodal, že stěžovateli nic nebrání v tom, aby svůj rodinný život
realizoval ve své vlasti, případně v České republice, avšak za využití institutů zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalovaný odkázal na vydané rozhodnutí, jakož i na obsah
správního spisu a navrhl odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost, případně zamítnutí
pro nedůvodnost.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
podle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti kasační stížnosti podle
§106 s. ř. s.
[11] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se zdejší soud zabýval její přijatelností
ve smyslu §104a s. ř. s. (k pojmu nepřijatelnosti viz zejména usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS).
[12] Kasační stížnost není přijatelná.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu. Z napadeného rozsudku je zřejmé, jakými úvahami byl v rámci posouzení věci
městský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl. Rozhodnutí žalovaného přitom
vycházelo z dostatečně zjištěného skutkového stavu v návaznosti na tvrzení stěžovatele
ve správním řízení nebo obsah dokumentů popsaných v napadeném rozhodnutí. Jestliže městský
soud dospěl k totožným závěrům jako žalovaný, nelze to hodnotit jako nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 2. 2016, č. j. 5 Azs 168/2015 – 36). Z kasační stížnosti taktéž plyne, že stěžovatel brojí
proti konkrétním důvodům napadeného rozsudku; nelze jej proto hodnotit jako
nepřezkoumatelný, jelikož stěžovatel pouze nesouhlasí s právním názorem v rozsudku uvedeným.
[14] Co se týče otázky zjišťování skutkového stavu žalovaným, tou se opakovaně zabývala
judikatura zdejšího soudu, srov. např. rozhodnutí ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 – 59,
č. 181/2004 Sb. NSS, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 – 48, ze dne 17. 6. 2004,
č. j. 3 Azs 23/2004 – 63, či ze dne 25. 10. 2004, č. j. 5 Azs 162/2004 – 42. Žalovaný i městský
soud vycházeli z relevantních podkladů a dostatečně se zabývali situací v zemi původu
stěžovatele, resp. stěžovatelem tvrzenými důvody, pro které žádal o udělení mezinárodní ochrany.
Jejich postup odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu. Žalovaný vycházel
z podkladů splňujících požadavky uvedené v rozsudku ze dne 4. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, č. 1825/2009 Sb. NSS, v němž zdejší soud uvedl, že „při používání
informací o zemích původu je nutné dodržovat následující pravidla. Informace o zemi původu musí být
v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů,
a (4) transparentní a dohledatelné“. Konkrétně se jednalo o následující dokumenty: Zpráva Úřadu
Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro lidská práva o stavu lidských práv
na Ukrajině ze dne 12. 12. 2017, zpráva organizace Freedom House „Svoboda ve světě
2018 - Ukrajina“ z ledna 2018, Výroční zpráva Amnesty International 2018 ze dne 22. 2. 2018,
Výroční zpráva Human Rights Watch 2018 ze dne 18. 1. 2018, Zpráva Ministerstva zahraničí
USA o dodržování lidských práv na Ukrajině ze dne 20. 4. 2018, informace Ministerstva vnitra
ČR „Ukrajina – situace v zemi“ ze dne 22. 1. 2018 a informace Ministerstva zahraničních věcí ČR
ze dne 9. 10. 2015, č. j. 115045/2015-LPTP. Nejvyšší správní soud přitom považuje zdroje
informací žalovaného za přiléhavé a s jejich vyhodnocením se ztotožňuje.
[15] K otázce aktuální situace na Ukrajině se Nejvyšší správní soud vyjadřoval již několikrát,
přičemž odkázat lze například na usnesení ze dne 8. 3. 2018, č. j. 5 Azs 348/2017 – 19. Ve svých
rozhodnutích Nejvyšší správní soud již dříve uvedl, že boje lokalizované pouze v určitých částech
Ukrajiny nelze považovat za tzv. totální konflikt. Probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje
takové intenzity, že by byl prakticky každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny
vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. V této souvislosti je třeba poukázat na rozsudek
zdejšího soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, č. 1840/2009 Sb. NSS, v němž byl
vysloven závěr, že „v případě konfliktu nemajícího charakter totálního konfliktu musí žadatel prokázat
dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven
přímým hrozbám způsobení vážné újmy; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu,
ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné
faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě
on.“ Poslední místo bydliště stěžovatele v zemi původu byla obec Červonyj v Oděské oblasti ležící
v jihozápadní části Ukrajiny, stěžovatel tedy nepochází přímo z Doněcké či Luhanské oblasti,
která je boji zasažena. V této souvislosti nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze
do východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita v dotčených oblastech výrazně kolísá.
Jak Nejvyšší správní soud nedávno uvedl, situace na Ukrajině se nezhoršuje, spíše naopak,
„je všeobecně známo, že se konflikt nešíří do dalších jím dosud nezasažených oblastí“ (viz usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2020, č. j. 2 Azs 382/2018 – 68).
[16] Rovněž skutečností, že stěžovatel má na území České republiky nezletilou dceru a rodinné
vazby, se městský soud zabýval (srov. body 24 a násl. napadeného rozsudku). Odkázal přitom
na judikaturu Nejvyššího správního soudu představovanou např. rozsudky ze dne 28. 2. 2014,
č. j. 2 As 69/2013 – 35, nebo ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 Azs 67/2018 – 29, a v této okolnosti
neshledal v daném případě důvod pro udělení doplňkové ochrany. Nejvyšší správní soud k tomu
doplňuje, že pokud stěžovatel hodlá svůj rodinný a soukromý život rozvíjet v České republice,
pak by se měl snažit upravit svůj pobytový status podle zákona o pobytu cizinců, nikoli podle
zákona o azylu. Právě ustanovení zákona o pobytu cizinců totiž primárně chrání právo
na rodinný a soukromý život zakotvené v čl. 8 Úmluvy, jehož se stěžovatel dovolával
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71).
[17] Tvrdí-li stěžovatel, že ze strany městského soudu došlo k nedostatečnému posouzení
možnosti udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, konstatuje k tomuto Nejvyšší
správní soud, že se touto otázkou zabýval jak žalovaný (str. 9 až 11 napadeného rozhodnutí),
tak městský soud (body 23 a násl. napadeného rozsudku). Není přitom patrné pochybení
městského soudu, který své rozhodnutí důkladně odůvodnil, respektoval ustálenou a relevantní
judikaturu týkající se předpokladů udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 zákona o azylu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62),
a zároveň nikterak nepochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[18] Namítá-li stěžovatel nedostatečné posouzení udělení doplňkové ochrany, uvádí k tomu
Nejvyšší správní soud, že „rozsah a správnost zjištění relevantního skutkového stavu žalovaným je otázkou
dokazování, které probíhá v každém řízení individuálně; z uvedené individuality pak plyne rozdílná relevance
určitých dokazovaných skutečností pro následné právní posouzení, jež je projevem zde dominující zásady volného
hodnocení důkazů. Typové důvody přijatelnosti vymezené pod bodem 4) písm. a) a b) usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, se vážou k otázkám právním a jejich řešení
právě správním soudem, nikoli správním orgánem“ (srov. jeho usnesení ze dne 24. 4. 2019,
č. j. 2 Azs 301/2018 – 37). Městský soud se při zkoumání skutkového stavu nedopustil
pochybení, která by svojí povahou stála proti samotným základním zásadám přezkumného
soudního řízení, a ani napadený rozsudek nevykazuje žádné nedostatky, které by bylo v rozporu
s právem na spravedlivý proces nechat bez povšimnutí.
[19] Pokud stěžovatelka namítá, že napadený rozsudek nehodnotil konkrétní okolnosti
případu, ale staví své závěry do obecné roviny, poukazuje Nejvyšší správní soud na svou
konstantní judikaturu, z níž plyne, že „správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační;
od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se tedy oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud
za něj nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady napadeného správního aktu. (…) míra
precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane.
Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat
jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality
skutečnosti, které žalobu podporují“ (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 – 78, č. 2162/2011 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 27. 2. 2020,
č. j. 6 Afs 248/2019 – 34). Dále z této judikatury vyplývá, že „je-li rozhodnutí žalovaného správního
orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení
za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky
s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné
závěry se souhlasnou poznámkou osvojil.“ (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, či ze dne 27. 9. 2018, č. j. 4 Azs 71/2018 – 47).
[20] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že ze správního spisu, z rozhodnutí žalovaného
ani z napadeného rozsudku nevyšlo najevo, a taktéž stěžovatel neosvědčil, že by splňoval
podmínky popsané citovanou judikaturou, jejichž naplnění je potřebné pro přiznání doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu.
[21] K obecným námitkám stěžovatele ohledně obtížné či nedostatečné vymahatelnosti práva
v jeho domovském státě odkazuje Nejvyšší správní soud, taktéž v obecné rovině, na svou
ustálenou judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 6 Azs 8/2003 – 44), z níž plyne, že „neučinil-li stěžovatel žádné kroky k využití všech prostředků,
které právní řád v zemi jeho původu k ochraně práv a svobod poskytuje, nelze učinit závěr, že by mu taková
ochrana nebyla poskytnuta, případně že by mu sice poskytnuta byla, ale neúčinně.“ V této souvislosti lze
poukázat rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 479/2004 – 41, podle kterého pro to, „aby bylo možné shledat absenci ochrany ze strany státu,
musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky ochrany.“ Uvedené závěry se pak plně
vztahují i k aktuální situaci na Ukrajině (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 2. 2020, č. j. 7 Azs 437/2019 – 24).
IV. Závěr a náklady řízení
[22] S ohledem na skutečnost, že stěžovatel nepředestřel žádnou otázku, jež by mohla
mít obecný dopad na rozhodovací činnost krajských soudů a k níž by se měl Nejvyšší správní
soud vyslovit za účelem sjednocování judikatury, přičemž takovou otázku nenalezl soud ani ex offo
z obsahu spisu ani z popisu skutečností samotným stěžovatelem, nemohl Nejvyšší správní soud
dospět k jinému závěru, než že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Kasační stížnost proto podle §104a s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou. O věci
přitom rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
[24] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 18. 10. 2018, č. j. 45 Az 14/2018 – 32,
ustanoven zástupcem pro řízení před soudem Mgr. Filip Wágner, advokát se sídlem Olšanská
2643/1a, Praha 3. Podle §35 odst. 10 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně
hotových výdajů stát. Zástupci náleží podle §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátní tarif, odměna za jeden úkon právní služby (tj. doplnění kasační stížnosti) ve výši
3 100 Kč [§11 odst. 1 písm. k) citované vyhlášky] a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč
(§13 odst. 4 citované vyhlášky), celkem tedy 3400 Kč.
[25] Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku
odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, tj. o 714 Kč. Celková odměna tak činí 4114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. září 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu