ECLI:CZ:NSS:2020:2.AZS.279.2019:45
sp. zn. 2 Azs 279/2019 - 45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Ondřeje Sekvarda v právní věci žalobce: T. H.,
zast. Mgr. Petrem Suchánkem, advokátem se sídlem Výstaviště 405/1, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
3. 1. 2018, č. j. OAM-731/ZA-ZA11-HA12-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2019, č. j. 32 Az 1/2018 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Petru Suchánkovi, advokátu se sídlem
Výstaviště 405/1, Brno, se p ři zn áv á odměna za zastupování žalobce v řízení
o kasační stížnosti ve výši 6800 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 1. 2018, č. j. OAM-731/ZA-ZA11-HA12-2017
(dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo o žádosti žalobce ze dne 5. 9. 2017 o udělení mezinárodní
ochrany rozhodnuto tak, že mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „zákon o azylu“), se neuděluje.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský
soud“) žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítal,
že žalovaný pochybil při posuzování jeho obav z praktik soukromých osob při vymáhání dluhů
ve Vietnamu; žalobci navíc nebylo zřejmé, že tato informace je azylově relevantní, pročež bylo
nezbytné se jej na to výslovně zeptat, což měl žalovaný učinit z vlastní iniciativy. Ten se taktéž
nezabýval tím, zda je možné se efektivně obrátit s žádostí o ochranu před soukromými osobami
na státní orgány žalobcovy země původu. Dále tvrdil, že jej žalovaný chybně nepodřadil
pod sociální skupinu „chudých“ a žádost o azyl označil jako motivovanou z ekonomických
důvodů. Nebezpečí chudoby dle něj lze podřadit pod §14a odst. 2 písm. b) i d) zákona o azylu,
neboť podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva může extrémní materiální nouze
za jistých okolností spadat pod čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudek krajského soudu
[3] Krajský soud rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, č. j. 32 Az 1/2018 – 35 (dále jen „napadený
rozsudek“) podanou žalobu zamítl. Poukázal na to, že primárním zdrojem informací podstatných
pro udělení mezinárodní ochrany je samotný žadatel, jehož stíhá břemeno tvrzení; správní orgán
přitom nemá povinnost za něj domýšlet azylově relevantní důvody. Jestliže žalobce sám vůbec
neuvedl obavy z případného protiprávního jednání soukromých osob při vymáhání dluhu, neměl
žalovaný povinnost tuto skutečnost blíže hodnotit. Žalobce byl řádně seznámen s podklady řízení
a bylo mu umožněno, aby se k nim vyjádřil; toho však nevyužil a možné protiprávní jednání
jeho věřitelů začal vyzdvihovat až v průběhu soudního řízení. Krajský soud k tomu odkázal
na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 2 Azs 60/2008 - 58,
z nějž obsáhle citoval. Shrnul, že ž alobce nebyl ve Vietnamu veřejně činný a potíže se státními
orgány nikdy neměl. Sama nepříznivá ekonomická situace nemůže odůvodnit udělení
mezinárodní ochrany. Problémy se soukromou osobou nebyly zapříčiněny důvody pro azylové
řízení významnými (pronásledováním z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti
k určité sociální skupině či pro zastávané politické názory), ale snahou o splacení dluhu. Odkázal
taktéž na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54,
ze dne 24. 2. 2005, č. j. 8 Azs 13/2005 - 41, a ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48.
[4] Dále zdůraznil, že žalobce před správním orgánem netvrdil ani skutečnost,
že by měl být podřazen pod sociální skupinu chudých. Nadto z ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu vyplývá, že ekonomické důvody nejsou bez dalšího důvodem pro udělení azylu
dle §12 zákona o azylu, ani doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu. Málo rozvinutý sociální
systém, který z pohledu vyspělých zemí neposkytuje nemajetným osobám dostatečnou pomoc
v hmotné nouzi, sám o sobě pronásledování nezakládá. Sociální práva totiž nepatří mezi základní
lidská práva ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. a) původní či nové kvalifikační směrnice; úroveň
ochrany těchto práv závisí v každé zemi především na její ekonomické vyspělosti. Situace
by dle krajského soudu mohla být odlišná, pokud by k této obecně nepříznivé ekonomické
a sociální situaci u konkrétního žadatele přistoupila ze strany státních či nestátních původců
pronásledování další konkrétní příkoří, která však žalobce v daném případě netvrdil
a jež nevyplývají ani z řádně shromážděných informací o zemi původu. I kdyby připustil možnou
existenci tvrzené skupiny osob, které žijí v chudobě a jsou ve Vietnamu sociálně vyloučené
a případnou příslušnost žalobce po jeho návratu do země původu k takové sociální skupině,
rozhodně neshledal existenci odůvodněného strachu žalobce z pronásledování právě
z uvedeného důvodu.
[5] K možnosti udělení doplňkové ochrany z důvodu hrozící vážné újmy ze strany nestátních
původců pak krajský soud odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013,
č. j. 5 Azs 11/2012 – 23, z nějž taktéž obsáhle citoval. Nenaznal přitom, že by se žalobce nemohl
obrátit se žádostí o pomoc na státní orgány Vietnamu a ty mu nebyly schopny nebo ochotny
poskytnou ochranu před údajnou hrozící vážnou újmou. Rovněž tvrzené nebezpečí chudoby
neshledal za dostačující důvod pro udělení doplňkové ochrany, neboť obavu žalobce z toho,
že v případě návratu do vlasti bude nezaměstnaný, nelze považovat za hrozbu skutečného
nebezpečí vážné újmy. Argumentaci rozsudkem velkého senátu ESLP ze dne 21. 1. 2011 ve věci
M. S. S. proti Řecku a Belgii shledal krajský soud nepřípadnou, neboť daná věc se týkala přemístění
cizince na základě tehdy platného nařízení Dublin II, čili posouzení povinnosti státu poskytnout
cizinci po dobu vyřizování žádosti o azyl důstojné životní podmínky. Nadto krajský soud
poznamenal, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany působí účelově, neboť byla
podána poté, co žalobce přišel o pobytové oprávnění; to jej samo o sobě nediskvalifikuje
z možnosti udělení některé z forem mezinárodní ochrany, jeho žádost se tím však stává méně
věrohodnou.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které jej navrhl zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. K přijatelnosti kasační
stížnosti uvedl, že otázka praktik soukromých osob ve Vietnamu při vymáhání dluhů a jejich
významu pro udělení mezinárodní ochrany nebyla doposud v judikatuře řešena; nadto se krajský
soud při posuzování věci dopustil zásadního pochybení spočívajícího v tom, že se nezabýval
řádně uplatněným žalobním bodem (poskytnutí ochrany státními orgány země původu),
což mohlo mít dopad do jeho hmotně-právního postavení.
[7] Věcně stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil jeho námitku proti způsobu
vedení pohovoru žalovaným, při němž nebyly dostatečně objasněny jeho obavy z případného
protiprávního jednání soukromých osob při vymáhání dluhu. Je třeba vycházet z toho, že žadatel
o mezinárodní ochranu je právní laik, který v této fázi řízení zásadně není právně zastoupen,
pročež si nemůže být vědom všech okolností relevantních pro udělení mezinárodní ochrany.
Bylo proto úkolem žalovaného vést pohovor takovým způsobem, aby byly objasněny
všechny možné důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Navíc stěžovatel zmínil skutečnost,
že si za účelem cesty do České republiky vzal půjčku, a rovněž uvedl velký strach z neschopnosti
tuto půjčku splácet; z veřejně dostupných zdrojů přitom vyplývá, že trestná činnost v souvislosti
s půjčováním peněz je ve Vietnamu běžným jevem, přičemž osoby neschopné splácet dluhy
jsou terčem vyhrožování, napadání, únosů nebo vydírání. Žalovaný tedy nezjistil skutkový stav,
o němž nejsou důvodné pochybnosti; toho se dopustil jak nedůsledně vedeným pohovorem,
tak nedostatečným opatřením informací o protiprávních praktikách soukromých osob
ve Vietnamu v souvislosti s vymáháním dluhů, rovněž neprováděl dokazování k otázce, zda státní
orgány ve Vietnamu jsou schopny poskytnout proti těmto praktikám dostatečnou ochranu.
[8] Stěžovatel dále poukazuje, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu není vždy nutné,
aby se žadatel o mezinárodní ochranu nejprve pokusil neúspěšně získat ochranu
před soukromými osobami v zemi původu, pokud je zřejmé, že státní orgány nebudou schopny
nebo ochotny tuto ochranu poskytnout. Z veřejně dostupných informací přitom vyplývá,
že potírání těchto praktik ve Vietnamu není efektivní. Žalovaný však vycházel z nesprávného
předpokladu, že se stěžovatel musel nejprve obrátit na státní orgány. Stejně tak krajský soud
pochybil, pokud konstatoval, že z provedeného dokazování neplyne nemožnost efektivně
se domoci ochrany u státních orgánů Vietnamu; touto otázkou se však žalovaný vůbec nezabýval,
neboť k ní neprováděl žádné dokazování.
[9] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že s podanou kasační stížností nesouhlasí a trvá
na tom, že se při posuzování stěžovatelovy žádosti nedopustil žádné nezákonnosti. Kasační
stížnost považuje za nepřijatelnou ve smyslu §104a odst. 1 s. ř. s.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[11] Před přistoupením k meritu věci, tj. posouzení důvodnosti kasační stížnosti, se Nejvyšší
správní soud musel nejdříve zabývat otázkou její přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. totiž
platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[12] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[13] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
(všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz), je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší
správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení rovněž uvedl, že v zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů kasační stížnosti,
stanovených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž též uvést, v čem stěžovatel spatřuje – v mezích kritérií
přijatelnosti – v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy
měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
[14] V tomtéž usnesení poskytl Nejvyšší správní soud typový výčet situací, kdy bude
podmínka podstatného přesahu významu kasační stížnosti nad vlastními zájmy stěžovatele
zpravidla splněna. „O přijatelnou kasační stížnost se může zpravidla, nikoliv však výlučně, jednat
v následujících případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů
i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní
odklon, což znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se pak v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí
nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity,
aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.“
[15] Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje stěžovatel předně v tom, že otázka praktik
soukromých osob při vymáhání dluhů (konkrétně ve Vietnamu) a jejich význam pro udělení
mezinárodní ochrany údajně doposud nebyla v judikatuře správních soudů řešena. K tomu
Nejvyšší správní soud konstatuje, že se již mnohokráte vyjádřil k obavám žadatelů o mezinárodní
ochranu z pronásledování a výhrůžek ze strany soukromých osob a též k podmínkám nemožnosti
domoci se náležité ochrany od státu země původu, přičemž krajský soud v projednávaném
případě posoudil stěžovatelovu situaci zcela v souladu s touto judikaturou (srov. např. rozsudky
NSS ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 – 65, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 – 49,
ze dne 10. 3. 2004, c ˇ. j. 3 Azs 22/2004 - 48, ze dne 31. 3. 2004, č. j. 6 Azs 41/2004 – 67, ze dne
26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 187/2004 – 49, ze dne 13. 9. 2004, c ˇ. j. 4 Azs 160/2004 – 41, ze dne
27. 6. 2005, č. j. 4 Azs 395/2004 - 68, ze dne 30. 6. 2005, č. j. 4 Azs 440/2004 - 53, ze dne
22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 - 41, ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54, ze dne
16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, ze dne 24. 11. 2016, č. j. 5 Azs 251/2016 - 19, či ze dne
15. 2. 2017, č. j. 1 Azs 312/2016 – 31); v nich učiněná obecná východiska jsou totiž aplikovatelná
na situaci v jakékoli zemi původu. Nadto konkrétně praktikami věřitelů a poskytováním ochrany
státními orgány ve Vietnamu se Nejvyšší správní soud také několikrát zabýval např. v rozsudku
ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004 – 60, usnesení ze dne 30. 9. 2008, č. j. 2 Azs 60/2008 – 58,
či usnesení ze dne 21. 7. 2016, č. j. 4 Azs 139/2016 – 23 (řešení obdobných námitek jako
v projednávané věci). Odkázat dále lze taktéž na rozsudek NSS ze dne 10. 2. 2006,
č. j. 4 Azs 129/2005 - 54, podle jehož právního závěru „obecné tvrzení stěžovatele o obavách
z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí,
za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit
pod zákonem vymezené důvody udělení azylu. Nebyla-li žádost o azyl podána bezprostředně po příjezdu na území
České republiky, ale až poté, co stěžovateli nebyl pro pozdní podání žádosti prodloužen pobyt, na území České
republiky pobýval nelegálně a hrozilo mu správní vyhoštění, svědčí to o její účelovosti.“ Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, pak platí, že „skutečnost,
že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího
důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat
se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“
K námitkám stěžovatele ohledně nedostatečného zhodnocení jeho případu Nejvyšší správní soud
odkazuje např. na svůj rozsudek ze dne 17. 2. 2005, č. j. 3 Azs 156/2004 - 43, dle kterého „správní
orgán má povinnost prověřit existenci důvodů pro udělení azylu ve smyslu §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
(o azylu) pouze tehdy, jestliže jsou důvody uvedené v §12 cit. zákona žadatelem o azyl alespoň tvrzeny. (…)
Jestliže stěžovatelka ani netvrdila důvody, pro něž lze azyl podle zákona udělit, nelze žalovanému účinně vyčítat,
že neprováděl rozsáhlá dokazování, kterými by nad rámec vlastních tvrzení stěžovatelky ´dohledával´ jiné v úvahu
přicházející důvody, pro něž stěžovatelka o azyl ve skutečnosti žádá (…) Z pohledu posouzení splnění požadavků
stanovených v §47 odst. 3 správního řádu pak zejména není třeba, aby se v odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí
žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné zabýval důvody, které by případně mohly být azylově relevantní,
avšak které žadatel o azyl ve správním řízení neuvedl, když naopak uváděl pouze důvody, které správní orgán
vyhodnotil jako takové, které prima facie neumožňují udělení azylu.“ Nadto Nejvyšší správní soud
poukazuje, že k nutnosti požádat o mezinárodní ochranu, co nejdříve je to možné, existuje
judikatura zdejšího soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2005,
č. j. 3 Azs 119/2004 – 50, ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 – 81, či ze dne 9. 2. 2006,
č. j. 2 Azs 137/2005 – 51). Z konstantní rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu
se též podává, že samotná snaha o legalizaci pobytu nemůže být azylově relevantním důvodem
(viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44,
ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81,
ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004 – 94, nebo ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54).
[16] Nejvyšší správní soud taktéž neshledal žádné zásadní pochybení krajského soudu,
které by mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele, neboť respektoval
ustálenou judikaturu a zároveň nikterak (natož hrubě) nepochybil při výkladu hmotného
či procesního práva; nelze totiž přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by se krajský soud opomenul
zabývat řádně uplatněnou žalobní námitkou. Jestliže ten brojí též proti nesprávnému zjištění
skutkového stavu, pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že „rozsah a správnost zjištění relevantního
skutkového stavu žalovaným je otázkou dokazování, které probíhá v každém řízení individuálně; z uvedené
individuality pak plyne rozdílná relevance určitých dokazovaných skutečností pro následné právní posouzení,
jež je projevem zde dominující zásady volného hodnocení důkazů. Typové důvody přijatelnosti vymezené pod bodem
4) písm. a) a b) usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, se vážou
k otázkám právním a jejich řešení právě správním soudem, nikoli správním orgánem“ (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2019, č. j. 2 Azs 301/2018 – 37). Tvrzené nedostatky
ve zjištění a posouzení individuálního skutkového stavu věci tedy samy o sobě nemohou
být vadou, která by byla způsobilá být důvodem přijatelnosti kasační stížnosti; krajský soud
se pak při přezkoumávání skutkového stavu nedopustil pochybení, která by svojí povahou stála
proti samotným základním zásadám přezkumného soudního řízení, a ani napadený rozsudek
nevykazuje žádné extrémně závažné nedostatky, které by bylo v rozporu s právem na spravedlivý
proces nechat bez povšimnutí. Jen samotná polemika stěžovatele s právními závěry, ke kterým
krajský soud ve věci dospěl a které zjevně nejsou v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními,
pak rozhodně není důvodem přijatelnosti.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[17] S ohledem na skutečnost, že stěžovatelem tvrzený důvod přijatelnosti kasační stížnosti
nebyl důvodný, přičemž ani Nejvyšší správní soud ex offo nenalezl žádnou otázku, jež by mohla
mít obecný dopad na rozhodovací činnost krajských soudů a k níž by se měl vyslovit za účelem
sjednocování judikatury, nemohl dospět k jinému závěru, než že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Kasační stížnost proto podle
§104a s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek
§109 odst. 2 s. ř. s.
[18] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
[19] Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2019, č. j. 2 Azs 279/2019 - 30,
byl stěžovateli ustanoven zástupcem Mgr. Petr Suchánek, advokát se sídlem Výstaviště 405/1,
Brno. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci
odměnu za dva úkony právní služby; přípravu a převzetí [§11 odst. 1 písm. b) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d)
téže vyhlášky], a to ve výši 2 x 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5 téže vyhlášky],
k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč [§13 odst. 3 téže vyhlášky].
Ustanovený zástupce není plátcem daně z přidané hodnoty. Celková odměna tedy činí částku
ve výši 6800 Kč, která mu bude vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Nejvyšší
správní soud dodává, že zástupci žalobce neuznal jako navržený úkon právní služby nahlížení
do spisu ze dne 19. 11. 2019 (v čase od 9:05 do 9:15 v sídle NSS; sídlo zástupce je taktéž Brno),
přičemž poukazuje na to, že takový úkon není v advokátním tarifu ani výslovně uveden. Nejvyšší
správní soud již v rozsudku ze dne 27. 4. 2006, č. j. 6 Azs 177/2005 - 50, konstatoval, že podle
advokátního tarifu odměna za nahlížení do spisu nenáleží. Proti tomuto rozhodnutí byla podána
ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 398/06, odmítl
jako zjevně neopodstatněnou; v odůvodnění přitom uvedl, že „nahlížení do spisu je z povahy věci
součástí převzetí zastoupení nebo obhajoby a tedy předpokládá splnění výše uvedené podmínky, tj. první porady
s klientem.“ Ke stejnému závěru pak dospěl Nejvyšší správní soud též v usnesení ze dne
29. 4. 2008, č. j. 5 Azs 33/2008 – 40, či rozsudku ze dne 26. 6. 2018, č. j. 8 As 284/2017 – 105.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. března 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu