ECLI:CZ:NSS:2020:2.AZS.294.2019:49
sp. zn. 2 Azs 294/2019 - 49
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a JUDr. Ondřeje Sekvarda v právní věci žalobce: M. M., zastoupený
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 29. 7. 2019, č. j. OAM-333/LE-BA02-P10-2019, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2019, č. j. 60 Az 50/2019 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátu se sídlem
Šlejnická 1547/13, Praha 6, se p ři zn áv á odměna za zastupování žalobce v řízení
o kasační stížnosti ve výši 6353 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 29. 7. 2019, č. j. OAM-333/LE-BA02-P10-2019 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), shledal žalovaný opakovanou žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany ze dne
21. 6. 2019 nepřípustnou podle §10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů (dál jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil
dle §25 písm. i) téhož zákona. Žalobce totiž v opakované žádosti neuvedl nové skutečnosti, které
nebyly jeho vlastní vinou předmětem zkoumání v řízení o předchozí žádosti o mezinárodní
ochranu; sice uvedl skutečnosti nové, ale ty mohl uplatnit již v předchozím řízení.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský
soud“) žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Tvrdil
v ní pochopitelnost jeho postupu, když v prvním řízení o udělení mezinárodní ochrany nejprve
uvedl důvody neutrálního charakteru, jelikož se domníval, že k legalizaci jeho pobytu stačí; navíc
byl traumatizován obavami z pronásledování kyrgyzskými agenty a taktéž nebezpečím,
které mu hrozí v případě odhalení. Měl za to, že na jeho situaci se vztahuje eurokonformní výklad
čl. 4 odst. 3 směrnice č. 2004/83/ES a čl. 13 odst. 3 písm. a) směrnice č. 2005/85/ES, které brání
aplikaci institutu opakované žádosti u žadatelů, jež neuvedli reálné důvody své azylové žádosti
pro obavu z vážné újmy, a to za předpokladu, že již obětí takové újmy byli. Pravdivé důvody
své žádosti o mezinárodní ochranu tedy v prvním řízení nesdělil bez své viny, neboť o nich nebyl
schopen hovořit.
Rozsudek krajského soudu
[3] Krajský soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2019, č. j. 60 Az 50/2019 – 39 (dále jen „napadený
rozsudek“) podanou žalobu zamítl. Předeslal, že opakovaná žádost o udělení mezinárodní
ochrany neslouží k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti, nýbrž jejím
hlavním smyslem je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly
ovlivnit postavení žadatele a jež nemohl uplatnit během předchozího řízení. Žalobce měl
důvěřovat orgánům České republiky natolik, aby jim vyjevil pravou povahu svých důvodů
k opuštění vlasti; důvody popsané v azylové žádosti z roku 2019 přitom znal již při podání první
žádosti o mezinárodní ochranu v roce 2011. Tvrzením žalobce, že tyto důvody nebyl schopen
uvést z obavy před pronásledováním agenty Kyrgyzstánu, neuvěřil žalovaný ze srozumitelných,
logických a na věc přiléhavých důvodů, přičemž jeho zjištění dle krajského soudu poskytují
dostatečnou oporu závěru, že záměrem žalobce byla prostá legalizace pobytu na území České
republiky. Poukázal přitom na opakovaný nelegální vstup žalobce do České republiky,
jeho neoprávněný pobyt na území různých států EU, opatření si padělaných dokladů za situace,
kdy to nebylo třeba k opuštění Kyrgyzstánu, či podání žádosti o mezinárodní ochranu
až po odhalení ze strany policie. O své údajné traumatizaci, pronásledování agenty či účasti
na potlačování demonstrací přitom žalobce nenabídl jediný důkaz. Dále krajský soud konstatoval,
že skutková zjištění žalovaného jsou úplná a prosta procesních a logických vad; za správný
považoval též závěr, že žalobce v opakované žádosti sice uvedl nové skutečnosti, ale mohl a měl
je uvést již v řízení o žádosti předchozí. Jestliže se svůj postup snažil obhájit odkazem
na eurokonformní interpretaci čl. 4 odst. 3 směrnice č. 2004/83/ES a čl. 13 odst. 3 písm. a)
směrnice č. 2005/85/ES, uvedl krajský soud, že mu není zřejmá podstata žalobcova právního
argumentu, neboť z daných ustanovení nijak neplyne, proč by napadené rozhodnutí mělo být
nezákonné.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které jej navrhl zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. K přijatelnosti kasační
stížnosti uvedl, že se krajský soud dopustil zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do jeho
hmotně-právního postavení, neboť zcela nesprávně vyhodnotil otázku možnosti „pozdní“
argumentace ve vztahu k vážné újmě hrozící mu v zemi jeho původu, a to s ohledem
na traumatizaci způsobenou mu výhrůžkami ze strany kyrgyzských úřadů.
[5] Věcně stěžovatel poukazuje na svou specifickou situaci spočívající v jeho traumatizaci,
která mu znemožnila hovořit o jeho problémech v původním řízení o udělení mezinárodní
ochrany. S ohledem na daný psychický stav je zcela pochopitelné, že v prvním řízení nenašel
dostatek vnitřní síly a odvahy hovořit o svých traumatech spojených s výhrůžkami kyrgyzských
úřadů, a to již s ohledem na reminiscence, které mu v té době tyto události způsobovaly. Právě
takové případy je dle něj třeba zohlednit dle rozsudku Evropského soudního dvora C-148/13
z 2. 12. 2014, podle nějž čl. 4 odst. 3 směrnice 2004/83, jakož i čl. 13 odst. 3 písm. a) směrnice
2005/85, musí být vykládány tak, aby bránily tomu, že příslušné vnitrostátní orgány v rámci téhož
posuzování učiní závěr o nedostatečné důvěryhodnosti prohlášení žadatele o azyl jen na základě
pouhé skutečnosti, že se své tvrzené homosexuální orientace nedovolával již při první příležitosti,
která mu byla poskytnuta k tomu, aby vysvětlil důvody svého pronásledování. Stejně jako
v případě tvrzení týkajících se citlivé sexuální orientace je třeba přistupovat k žadatelům
o mezinárodní ochranu rovněž v situacích, v nichž nejsou schopni o důvodech své žádosti
o mezinárodní ochranu vypovídat s ohledem na psychická traumata, která jim v tom bránila
a jež odpadla až postupem času. U osob takto traumatizovaných není v žádném případně možné
aplikovat institut nepřípustnosti opakované žádosti v případě, že žadatel o mezinárodní ochranu
neuvedl důvody své žádosti spočívající v obavě z pronásledování z důvodů jeho (tehdejší)
psychické neschopnosti je vyslovit.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření konstatoval, že s podanou kasační stížností nesouhlasí a trvá
na tom, že se při posuzování stěžovatelovy žádosti nedopustil žádné nezákonnosti. Sdělení zcela
nových skutečností stěžovatelem v tomto řízení považuje za naprosto účelové, neboť
mu nic nebránilo v tom, aby je správnímu orgánu uvedl již v předchozím řízení, k čemuž
měl možnost i povinnost. Tvrzené ospravedlňující důvody má za značně účelové; ze správního
spisu je totiž zřejmé, že opětovně podanou žádostí měl stěžovatel v úmyslu si pouze legalizovat
pobyt. Navíc, stěžovatele na území České republiky v průběhu prvního řízení o udělení
mezinárodní ochrany žádné kyrgyzské orgány netraumatizovaly, proto mohl všechny své důvody
sdělit již dříve. Kasační stížnost považuje za nepřijatelnou ve smyslu §104a odst. 1 s. ř. s.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[8] Před přistoupením k meritu věci, tj. posouzení důvodnosti kasační stížnosti, se Nejvyšší
správní soud musel nejdříve zabývat otázkou její přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. totiž
platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[9] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[10] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
(všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz), je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší
správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení rovněž uvedl, že v zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti
kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů kasační stížnosti, stanovených v §103
odst. 1 s. ř. s., nýbrž též uvést, v čem stěžovatel spatřuje – v mezích kritérií
přijatelnosti - v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
[11] V tomtéž usnesení poskytl Nejvyšší správní soud typový výčet situací, kdy bude
podmínka podstatného přesahu významu kasační stížnosti nad vlastními zájmy stěžovatele
zpravidla splněna. „O přijatelnou kasační stížnost se může zpravidla, nikoliv však výlučně, jednat
v následujících případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů
i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní
odklon, což znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se pak v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí
nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.“
[12] Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje stěžovatel v tom, že se krajský soud měl dopustit
zásadního pochybení spočívajícího v nesprávném právním hodnocení možnosti tvrdit v řízení
o opakované žádosti o mezinárodní ochranu nové (dříve neuplatněné) důvody pro její udělení,
které však mohl uvést již v prvním řízení, avšak tak neučinil z důvodu údajné traumatizace
způsobené výhrůžkami ze strany kyrgyzských úřadů. Nejvyšší správní soud však konstatuje,
že neshledal žádné zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad
do hmotně-právního postavení stěžovatele. Ten v odůvodnění napadeného rozsudku jasně uvedl,
z jaké zákonné úpravy vyšel [§10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu], jak je tato interpretována
judikaturou (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 - 96,
č. 2642/2012 Sb. NSS, či rozsudek NSS ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65), a především
zdůraznil stěžejní důvody, proč aproboval závěr žalovaného, že nový „azylový příběh“
stěžovatele předestřený poprvé až v opakované žádosti o mezinárodní ochranu je nevěrohodný
(srov. bod [9] napadeného rozsudku, především však lze odkázat na zevrubné a přesvědčivé
odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 5 – 7). Nejvyšší správní soud zdůrazňuje
pouze toliko, že stěžovatel v nyní posuzovaném řízení uvedl naprosto odlišné motivy svého
odchodu ze země původu a dokonce i odlišnou totožnost, než tomu bylo v řízení o první žádosti
o mezinárodní ochranu; opakovanou žádost přitom podal bezprostředně poté, co byl zajištěn
a byl mu uložen trest správního vyhoštění na základě jeho předchozího nelegálního pobytu
na území České republiky a držení padělaného cestovního dokladu vydaného na jiné jméno.
[13] K argumentaci stěžovatele rozsudkem Evropského soudního dvora C-148/13 ze dne
2. 12. 2014 lze odkázat na rozsudek NSS ze dne 2. 5. 2018, č. j. 6 Azs 370/2017 – 52,
či na usnesení NSS ze dne 12. 12. 2018, č. j. 9 Azs 328/2018 – 74, v němž Nejvyšší správní soud
konstatoval, že „stěžovatel uvedl tvrzení o své homosexuální orientaci teprve v druhé žádosti o mezinárodní
ochranu. (…) stěžovatel mohl tento důvod uplatnit již v předchozí žádosti o mezinárodní ochranu; jeho pozdější
uplatnění vzbuzuje oprávněně pochybnosti o jeho pravdivosti. Nakonec k odkazovanému rozsudku Soudního
dvora EU (taktéž v tomto řízení stěžovatelem poukazovaný rozsudek) dodal, že při posuzování
požadavku, aby žadatel o mezinárodní ochranu uvedl všechny rozhodné skutečnosti co nejdříve, je třeba zohlednit
vždy individuální situaci každého žadatele, včetně jeho zranitelnosti. Podle krajského soudu zdravý dospělý muž
(jakým je stěžovatel – pozn. soudu) do kategorie zranitelných osob zpravidla nespadá. Stěžovatel neuvedl žádné
relevantní skutečnosti, které by svědčily tomu, že nemohl uplatnit tvrzení o sexuální orientaci již v první žádosti
o mezinárodní ochranu. (…) Nejvyšší správní soud konstatuje, že okolnost, že jde o informaci týkající se jeho
intimní sféry, nemůže sama o sobě odůvodnit její včasné neuplatnění. Žadatel je tím, kdo v řízení ve věci
mezinárodní ochrany nese břemeno tvrzení a jeho žádost je posuzována z hlediska skutečností, které označí
jako důvody k jejímu podání (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2015,
č. j. 5 Azs 134/2014 - 48). Pokud tak neučinil, musí být připraven nést negativní následek s tím spojený, jímž
je zastavení řízení.“ Výše uvedené je možné plně vztáhnout též na projednávanou věc, neboť
ani stěžovatel neuvedl žádné konkrétní relevantní skutečnosti, které by přisvědčovaly tomu,
že nemohl své údajně skutečné azylové důvody uplatnit již v první žádosti o mezinárodní
ochranu; obecné konstatování strachu z kyrgyzských státních orgánů nemajících na území České
republiky žádné pravomoci a tvrzená nedůvěra v české úřady nejsou rozhodně dostatečnými
důvody.
[14] Nejvyšší správní soud odkazuje taktéž na svůj rozsudek ze dne 17. 1. 2020,
č. j. 10 Azs 331/2019 – 31, který se týkal rozhodnutí téhož žalovaného, jímž podle §46a odst. 1
písm. e) zákona o azylu zajistil totožného stěžovatele v zařízení pro zajištění cizinců (na základě
nyní posuzované opakované žádosti o azyl). Uvedl v něm, že „souhlasí se závěrem žalovaného
o existenci oprávněné domněnky, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána účelově s cílem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění (…). Stěžovatel vstoupil na území ČR neoprávněně již v roce 2011. I přestože byl v roce
2016 na základě výjezdního příkazu povinen vycestovat ze země, neučinil tak. Místo toto si opatřil padělaný
cestovní doklad v jiném členském státě EU, se kterým se následně vrátil do ČR, kde bez povolení pobýval
a nelegálně pracoval. Žádost o mezinárodní ochranu si podal v zařízení pro zajištění cizinců teprve v okamžiku
zajištění za účelem správního vyhoštění. (…) žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že stěžovatel není
zranitelnou osobou, i přestože stěžovatel při výslechu sdělil, že byl v domovském státě zadržen a mučen.
Svá tvrzení však nijak nerozvedl ani nepodložil, stejně tak nebyla předmětem kasačních námitek. Podle NSS
se tak v případě stěžovatele nejedná o zranitelnou osobu ve smyslu §2 odst. 1 písm. i), §46a odst. 3 zákona
o azylu.“
[15] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že samotná snaha
o legalizaci pobytu nemůže být azylově relevantním důvodem (viz např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, ze dne 16. 2. 2005,
č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, ze dne 24. 2. 2005,
č. j. 7 Azs 187/2004 – 94, nebo ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54).
[16] Krajský soud se tedy při přezkoumávání napadeného rozhodnutí nedopustil pochybení,
která by svojí povahou stála proti samotným základním zásadám přezkumného soudního řízení,
a ani napadený rozsudek nevykazuje žádné extrémně závažné nedostatky, které nechat
bez povšimnutí by bylo v rozporu s právem na spravedlivý proces. Jen samotná polemika
stěžovatele s právními závěry, ke kterým krajský soud ve věci dospěl a které zjevně nejsou
v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními, rozhodně není důvodem přijatelnosti kasační
stížnosti.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[17] S ohledem na skutečnost, že stěžovatelem tvrzený důvod přijatelnosti kasační stížnosti
nebyl důvodný, přičemž ani Nejvyšší správní soud ex offo nenalezl žádnou otázku, jež by mohla
mít obecný dopad na rozhodovací činnost krajských soudů a k níž by se měl vyslovit za účelem
sjednocování judikatury, nemohl dospět k jinému závěru, než že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Kasační stížnost proto podle
§104a s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek
§109 odst. 2 s. ř. s.
[18] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
[19] Usnesením krajského soudu ze dne 12. 8. 2019, č. j. 60 Az 50/2019 - 18, byl stěžovateli
ustanoven zástupcem Mgr. Jindřich Lechovský, advokát se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6.
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 10 ve spojení
s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci odměnu za dva úkony
právní služby; podání kasační stížnosti, vč. jejího doplnění [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a podání návrhu na uložení předběžného opatření
(o němž NSS rozhodl usnesením ze dne 7. 11. 2019, č. j. 2 Azs 294/2019 – 18) [§11 odst. 2
písm. a) téže vyhlášky], a to ve výši 1,5 x 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5 téže vyhlášky],
k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč [§13 odst. 3 téže vyhlášky].
Ustanovený zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty. Celková odměna tedy činí částku
ve výši 6353 Kč, která mu bude vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
[20] Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci nepřiznal náhradu nákladů za úkon
spočívající v další poradě s klientem přesahující jednu hodinu dne 15. 10. 2019 podle §11 odst. 1
písm. c) advokátního tarifu. Potvrzení předložené zástupcem není důkazem, že taková porada
trvala skutečně déle než jednu hodinu. Z potvrzení lze totiž zcela jasně dovodit, že bylo
vyhotoveno již před uskutečněním předmětné porady, její skutečná délka ovšem v tento okamžik
nemohla být ještě zřejmá. Nadto podle názoru zdejšího soudu nebyl tento úkon v takovém
časovém rozsahu účelný a nezbytný pro podání kasační stížnosti. Ustanovený zástupce
zastupoval stěžovatele již v řízení o žalobě před krajským soudem. Z obsahu kasační stížnosti
pak vyplývá, že zástupce stěžovatele zde uplatnil argumentaci, která nijak neodráží obsah porady,
neboť v ní zástupce se stěžovatelem konkrétní okolnosti daného případu (pochybení krajského
soudu v napadeném rozsudku) neřešil a tyto mu nevysvětloval (srov. rozsudky NSS ze dne
21. 10. 2019, č. j. 3 Azs 201/2018 – 35, ze dne 24. 10. 2019, č. j. 3 Azs 27/2019 – 31, či ze dne
15. 1. 2020, č. j. 9 Azs 318/2019 – 27).
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. března 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu