ECLI:CZ:NSS:2020:2.AZS.344.2018:32
sp. zn. 2 Azs 344/2018 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: T. H. N.,
zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 3, Praha 4, ve věci
žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 4. 2017, č. j. MV-144073-19/SO-2016, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2018,
č. j. 45 A 60/2017 - 38,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2018, č. j. 45 A 60/2017 - 38,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 28. 4. 2017,
č. j. MV-144073-19/SO-2016, se z r ušuj e a věc se v rac í žalované k dalšímu
řízení.
III. Žalovaná je po v i n n a zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě
11228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce
Mgr. Marka Sedláka, advokáta.
IV. Žalovaná je p ov in n a zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti 9114 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce
Mgr. Marka Sedláka, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podstatou projednávané věci je zamítnutí žádosti žalobkyně o vydání zaměstnanecké
karty podle §56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Dle názoru Ministerstva vnitra jako
správního orgánu prvního stupně (dále jen „ministerstvo“) i názoru žalované (jako odvolacího
orgánu) se žalobkyni nepodařilo předložit takové důkazy, na základě nichž by bylo možno ověřit
informace, které žalobkyně uvedla ve své žádosti. Konkrétně se jí nepodařilo v řízení prokázat,
že bude vykonávat pro družstvo K-TET závislou práci (pomocné práce v zemědělství).
Z výslechu jednatele a zároveň předsedy předmětného družstva naopak vyplynulo, že žalobkyně
bude práci vykonávat pro jiné subjekty zabývající se zemědělskou výrobou, které budou
žalobkyni k práci poskytovat vybavení, patrně také udělovat pokyny k práci a provádět
její kontrolu.
[2] Proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto odvolání
žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí ministerstva ze dne 26. 9. 2016,
č. j. OAM-11362-16/ZM-2016, podala žalobkyně žalobu. Krajský soud v Praze (dále jen „krajský
soud“) tuto žalobu zamítl, neboť neshledal žádné pochybení správních orgánů. Především
konstatoval, že v řízení o žádosti je to žalobkyně, kterou tíží důkazní břemeno ohledně informací,
jež uvede v žádosti. Krajský soud připustil, že se ministerstvo dopustilo vady řízení, neboť
neučinilo o provedení důkazu listinou – protokolem o výslechu jednatele družstva v jiném
řízení - úřední záznam. Žalobkyni však bylo umožněno se vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí,
tedy i k uvedenému protokolu, toho ale nevyužila. Z výslechu předsedy družstva pak vyplynulo,
že lze důvodně pochybovat o tom, že žalobkyně bude vykonávat pomocné práce v zemědělství,
neboť družstvo hodlá pronajímat své pracovníky klientům, kteří je v zemědělství potřebují.
Nejedná se tedy o zaměstnání, ale o činnost svou povahou příslušející agentuře práce. Tyto
pochybnosti by žalobkyně nemohla objasnit ani při svém výslechu, ani předložením dodatečných
dokumentů, neboť nelze předpokládat, že by informacemi o svém zaměstnavateli disponovala
právě ona, ne zaměstnavatel. Sama žalobkyně v odvolání ani žalobě netvrdila, že by takovými
informacemi disponovala. Z podkladů a provedených důkazů se tedy nepodařilo ministerstvu
ověřit údaje v žádosti žalobkyně a výslech žalobkyně by nemohl k objasnění přispět. Byly proto
splněny podmínky pro zamítnutí žádosti.
II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalované
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) proti rozsudku krajského soudu podala včasnou
kasační stížnost, kterou napadla rozsudek krajského soudu v celém jeho rozsahu z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[4] Stěžejní námitkou stěžovatelky je, že nebyly splněny podmínky k aplikaci §56 odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců, na základě nějž jí nebyla vydána zaměstnanecká karta.
Z citovaného ustanovení ve vztahu k §3 správního řádu vyplývá podle stěžovatelky něco jiného,
ministerstvo tedy nemá povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Důvodem k zamítnutí žádosti podle citovaného ustanovení je skutečnost, že se ministerstvu
nepodařilo zjistit skutečný stav věci či stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, neboť
se cizinec nedostavil k výslechu, na výzvu nepředložil potřebné doklady nebo se ani přes
provedený pohovor či doložením podpůrných dokladů nepodařilo údaje v žádosti ověřit.
[5] Stěžovatelka předložila žádost, která jinak netrpěla žádnými vadami a k níž byly doloženy
všechny zákonné náležitosti. Pokud na základě jiného důkazu či jiné skutečnosti vyvstala potřeba
ministerstva ověřit si jakýkoliv údaj ve stěžovatelčině žádosti, bylo jeho povinností požádat
stěžovatelku, aby se dostavila k pohovoru, případně k výslechu, nebo ji mělo požádat
o předložení dalších podpůrných dokladů (nad rámec zákonem stanovených náležitostí)
a stanovit jí k tomu lhůtu. Teprve pokud by se žalobkyně k pohovoru či výslechu nedostavila
nebo požadované doklady ve stanovené lhůtě nepředložila, nebo kdyby se přes pohovor
i doložené doklady stále nepodařilo údaje ověřit, byly by splněny podmínky pro aplikaci §56
odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Zákon výslovně předpokládá, že ministerstvo provádí
ověřování údajů uvedených v žádosti v součinnosti s účastníkem řízení, aby měl účastník řízení
možnost případné pochybnosti ministerstva rozptýlit. Stěžovatelka se tedy neztotožnila
s názorem ministerstva, žalované a krajského soudu, že ustanovení umožňuje ministerstvu
vyvinout k ověření údajů „pouze“ potřebné úsilí (bez nutnosti vyzývat k součinnosti
stěžovatelku).
[6] Nesouhlasila ani s názorem, že výše uvedeným postupem by nebylo možno pochybnosti
ministerstva rozptýlit, a proto jej nebylo potřeba provádět. Nikdo nemůže vědět předem, jakými
informacemi o svém zaměstnavateli a práci, kterou pro něj má vykonat, disponuje stěžovatelka.
[7] Stěžovatelka také namítla, že ministerstvo nebylo oprávněno v jejím řízení použít jako
listinný důkaz protokol o výslechu svědka – jednatele družstva K-TET. Není jí zřejmé, proč
ministerstvo provádělo výslech uvedeného svědka v jiných řízeních a neprovedlo jej v jejím řízení
tak, aby její právní zástupce měl možnost se ho zúčastnit a klást svědkovi otázky. Tímto došlo
jednak k porušení §4 odst. 3 správního řádu, protože zástupce stěžovatelky nebyl s dostatečným
předstihem uvědomen o konání výslechu a nebylo mu umožněno uplatňovat práva stěžovatelky
a její oprávněné zájmy. Došlo i k porušení zásady rovnosti, protože jiní žadatelé, v jejichž řízeních
byl výslech proveden, tuto možnost měli, a měli tak výhodnější procesní postavení. Z uvedených
důvodů nemůže být protokol použit jako podklad pro vydání rozhodnutí ve věci stěžovatelky.
Úvahy krajského soudu v tomto ohledu v bodě 20 napadeného rozsudku jsou nepřezkoumatelné,
neboť krajský soud se s otázkou rovnosti účastníků řízení vůbec nevypořádal.
[8] V neposlední řadě stěžovatelka konstatovala, že protokol o svědecké výpovědi jednatele
družstva K-TET je nepřípustný důkaz. V rozporu s §53 odst. 6 správního řádu totiž nebyl
proveden za její přítomnosti ani o jeho provedení nebyl učiněn úřední záznam do spisu. Stěží
může být takový protokol jediným podkladem pro zamítnutí její žádosti. Stěžovatelka nemůže
souhlasit ani s názorem krajského soudu, že se nejedná o vadu řízení, která by měla vliv
na zákonnost rozhodnutí, protože protokol byl součástí spisu a stěžovatelka dostala možnost
se k němu vyjádřit jako k podkladu pro vydání rozhodnutí, a to do 15 dnů od seznámení
se s podklady. Spis totiž obsahuje mnoho listin a dokumentů týkajících se procesních postupů.
Stěžovatelka měla tedy za to, že provedení důkazu je základním předpokladem pro jeho použití
jako podkladu pro vydání rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené navrhla stěžovatelka rozsudek
krajského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
[9] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na vyjádření k žalobě
a na rozsudek krajského soudu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a stěžovatelkou
uplatněných důvodů, zároveň zkoumal, zda kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by měl v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti,
a dospěl k závěru, že takovou vadou netrpí.
[11] V projednávaném případě je nesporné, že stěžovatelka předložila všechny potřebné
podklady pro získání zaměstnanecké karty ve smyslu §42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
Sporné však je, zda mohlo ministerstvo, resp. žalovaná zamítnout žádost stěžovatelky podle §56
odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
[12] Podle §56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců (d)louhodobé vízum, s výjimkou víza
k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle §33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí,
jestliže se cizinec na požádání ministerstva nebo zastupitelského úřadu nedostaví k pohovoru nebo nepředloží
ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti o dlouhodobé vízum nebo jestliže se i přes
provedení pohovoru nebo vyhodnocení předložených dokladů nepodaří tyto údaje ověřit.
[13] Důvodem pro zamítnutí žádosti v projednávaném případě bylo konkrétně zpochybnění
údaje o pracovním místě, na něž měla stěžovatelka nastoupit. Ze správního spisu vyplynulo,
že samotná stěžovatelka prokázala nástup na pracovní místo předložením pracovní smlouvy
s družstvem K-TET, v níž bylo uvedeno, že bude pracovat na pracovní pozici pomocný
pracovník v zemědělství. Ve spisu je dále založen výpis z centrální evidence volných míst. V něm
je uvedeno, že zaměstnavatel družstvo K-TET požaduje pomocného pracovníka v zemědělství,
dále že se jedná o fyzicky náročnou manuální práci na poli za každého počasí, s místem výkonu
práce v katastrálním území Dřísy a Kostelní Hlavno. Součástí spisu je i výpis z veřejné části
Živnostenského rejstříku týkající se družstva K-TET, v němž je mimo jiné uvedeno, že družstvo
má vydáno živnostenské oprávnění k předmětu podnikání „Výroba, obchod a služby neuvedené
v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“ v oboru činnosti „Poskytování služeb
pro zemědělství, zahradnictví, rybníkářství, lesnictví a myslivost“.
[14] Součástí správního spisu je i protokol o svědecké výpovědi předsedy družstva K-TET
ze dne 5. 8. 2016. Na otázku ministerstva, co je předmětem podnikání družstva, předseda mimo
jiné uvedl: „Děláme zemědělské práce – jsme najímáni na sklizňové práce nebo na různou manuální práci
na polích (např. když potřebuje firma vybrat z pole kamení – toto můžeme zajistit apod.).“ Na otázku, zda
si je možné družstvo najmout jako dodavatele služeb, předseda odpověděl: „Ano. Dohodneme
zakázku. Uzavřeme smlouvu, když budeme schopni tu zakázku provést, což v současné době nejsme, z důvodu
nedostatku pracovníků, schopni.“ Dále na otázku, jaké má v současné době sjednané zakázky,
předseda uvedl: „V současné době nemáme na zemědělské práce žádnou smlouvu sjednanou. Jelikož za minulý
rok jsme nebyli schopni dostát sjednaným smlouvám, protože jsme neměli lidi. Abych se vyhnul sankcím, tak jsem
žádnou smlouvu neuzavíral. Mám sjednanou jenom jednu smlouvu na ten úklid.“ Na otázku, proč je místo
výkonu práce vyhlášených volných míst na katastrálních územích Dřísy a Kostelním Hlavně,
předseda mimo jiné odpověděl: „V Dřísech a Kostelním Hlavně jsou polnosti našich klientů.“ Na otázky,
co budou přesně dělat cizinci, kteří se přihlásí na pracovní pozici „pomocný pracovník
v zemědělství“, a na jakých zakázkách budou pracovat, předseda uvedl: „Budou provádět sklizňové
práce.“ Dodal: „Nebudu uzavírat zakázku, když tam nemám koho dát na práci. Samozřejmě, že mám něco
předjednané.“. Na otázky, zda poskytuje družstvo svým zaměstnancům nějaké pracovní a ochranné
pomůcky a zda je má v současné době k dispozici, předseda uvedl: „Ano. Příslušné pro tu konkrétní
práci. Pracovní obuv, oděv, rukavice, gumáky, pláštěnka – patří družstvu.“ K tomu, zda má nějaké
pomůcky družstvo aktuálně k dispozici, uvedl: „Nemáme, protože tam se nakupuje podle velikosti bot
oblečení.“. Na upozornění ministerstva, že družstvo nemá nic pro pracovníky zajištěno a co tedy
bude družstvo dělat, až cizinci přijedou a družstvo pro ně nebude mít práci, předseda odpověděl:
„Předpokládám, že cizinci nepřijedou okamžitě, až budou mít schválené zam. Karty, a předpokládám,
že mi bude dána informace, že byly zam. karty vydány. Jinak jsem schopen zakázky zajistit do 14 dní i do týdne.
Zakázky v rostlinné výrobě mám předjednané. Až cizinci přijedou, je v zájmu družstva, aby šli hned do práce,
aby tu nebyli zbytečně bez práce na náklady družstva.“ Na otázky, jak si předseda představuje využití
pracovní síly, kterou poptává družstvo pomocí volných pracovních míst, a jaký je rozdíl mezi
cizinci se zaměstnaneckou kartou a agenturními zaměstnanci, odpověděl: „Bude jako zaměstnanec
družstva pracovat na zakázkách družstva.“ Doplnil: „Nerozumím. Cizinci se zam. kartou jsou pro družstvo
finančně únosní, kdežto agenturní zaměstnanci ne. Používat agenturní zaměstnance je příliš finančně náročné.“.
[15] Ministerstvo na základě uvedeného výslechu dovodilo, že družstvo v zemědělské výrobě
zatím nepodniká, nemá žádné zakázky, žádnou zemědělskou techniku ani nástroje a hodlalo
svými zaměstnanci participovat na zemědělské výrobě jiných subjektů. Proto dospělo k závěru,
že hrozí, že družstvo bude pouze dodávat pracovní sílu subjektu, který zemědělskou výrobu
provádí, tedy bude zprostředkovávat zaměstnání, při němž bude práce konána podle pokynů
cizího subjektu, který ji bude přidělovat a její provedení kontrolovat. Uvedené byla
dle ministerstva však oprávněna provádět pouze agentura práce, kterou družstvo nebylo. Protože
se tedy ministerstvu nepodařilo ověřit údaj o reálnosti nabízené pozice, žádost stěžovatelky
zamítlo. Žalovaná potvrdila rozhodnutí ministerstva a zdůraznila, že výslechem předsedy
družstva bylo prokázáno, že družstvo má v úmyslu poskytovat jednotlivé pracovníky k plnění
pracovních úkolů zadaných jiným subjektem, bez odpovědnosti za výsledek práce. V odvolání
navrhovaný výslech předsedy družstva považovala z uvedeného důvodu za neúčelný, navíc
poukázala na skutečnost, že zástupce stěžovatelky se mohl k výslechu vyjádřit v rámci seznámení
se s podklady pro rozhodnutí a upozornila na zásadu, podle níž se má, pokud možno, správní
řízení odehrát před orgánem prvního stupně (§82 odst. 4 správního řádu). Krajský soud
se ztotožnil s názorem správních orgánů ohledně skutečností, které vyplynuly z výslechu
předsedy družstva. Dle názoru krajského soudu byla výslechem důvodně zpochybněna reálnost
nabízeného pracovního místa družstvem a naopak vyplynulo, že předseda družstva popsal
činnost, kterou chce družstvo provozovat, spíše jako činnost agentury práce. Zdůraznil,
že ačkoliv ministerstvo zatížilo řízení vadou, neboť neprovedlo výslech předsedy družstva jako
důkaz v souladu se správním řádem, dalo žalobkyni prostor pro vyjádření se k podkladům
pro vydání rozhodnutí, čímž uvedenou vadu napravilo. Zároveň stěžovatelka v odvolání
ani v žalobě netvrdila, že by informacemi ohledně svého pracovního místa disponovala.
[16] Nejvyšší správní soud však s uvedenými závěry krajského soudu, resp. správních orgánů
nesouhlasí. Předně poukazuje na to, že stěžovatelka v odvolání i v žalobě opravdu brojila proti
způsobu výslechu předsedy družstva K-TET, který byl dle jejího názoru veden nesprávně,
a neměl tudíž žádnou vypovídací hodnotu pro její žádost. Ministerstvo jej totiž vedlo tak, jako
by nepochopilo rozdíl mezi závislou prací vykonávanou konkrétní fyzickou osobou v zemědělství
a živností „Poskytování služeb pro zemědělství, zahradnictví, rybníkářství, lesnictví a myslivost“.
Dle vyjádření stěžovatelky z výslechu naopak vyplývá, že „družstvo jakožto nezemědělský subjekt
poskytuje služby pro zemědělce vyžadující manuální práci, zejména při sezónních pracích a další obdobné činnosti,
což je zcela v souladu s jeho živnostenským oprávněním. Zemědělské subjekty si na tyto nárazové a sezónní práce
běžně najímají nezemědělské subjekty, což je všeobecně známo. Pokud chtěl správní orgán výslechem zjistit,
zda fakticky nejde o zprostředkování zaměstnání, nebo agenturní činnost, měl se svědka dotazovat na to, jak
je provádění zakázek organizováno, kdo je za provedené práce odpovědný, kdo na ně dohlíží, kdo řídí
zaměstnance, kdo jim poskytuje plat, atd.“ Stěžovatelka proto navrhla žalované provedení výslechu
předsedy družstva jako svědka. Chtěla výslech vést za přítomnosti svého zástupce, aby mohl
svědkovi klást dotazy směřující ke zjištění skutečného stavu věci.
[17] Nejvyšší správní soud má ve shodě se stěžovatelkou za to, že z výslechu předsedy
družstva nevyplývá, že by chtěl provozovat agenturu práce, k čemuž nemá potřebné povolení.
K rozdílům mezi agenturním zaměstnáváním a zaměstnáváním jako takovým Nejvyšší správní
soud uvedl, že „(z)ákladním rozlišovacím znakem mezi pronájem pracovní síly a poskytnutím služby
je komplexnost zajišťovaných činností. V případě poskytování služby se jedná o činnost prováděnou
poskytovatelem pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Oproti tomu v případě pronájmu pracovní síly
nemá pronajímatel pracovní síly (agentura práce) odpovědnost za výsledek práce a své pronajaté zaměstnance při
výkonu práce neřídí.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2015,
č. j. 2 Ads 173/2014 – 28).
[18] Z ničeho při výslechu nevyšlo najevo, že by stěžovatelka měla provádět práci jinak
než jako zaměstnankyně družstva a na jeho odpovědnost. Práce v zemědělství mohou být
zajišťovány různými právními a faktickými způsoby, přičemž je zásadně na vůli jednotlivých
zainteresovaných subjektů, jaké způsob zvolí. Jistě bude častým jevem, že majitel či nájemce
polností je bude obdělávat svými vlastními zaměstnanci. Stejně tak je ale zcela běžné, aby polnosti
obdělávali jím zjednaní a agenturou práce zajištění agenturní zaměstnanci, kteří sice budou
v pracovněprávním vztahu s agenturou práce, avšak jako dočasně přidělení zaměstnanci budou
podléhat přímému řízení ze strany majitele či nájemce polností, tedy uživatele, který
si je od agentury zjednal. Stejně tak je ale velmi dobře představitelná i třetí možnost, a sice
že podnikatel (v nynějším případě družstvo K-TEK) bude mít své vlastní zaměstnance
a prostřednictvím těchto zaměstnanců, kteří budou podléhat jeho vedení a řídit se jeho pokyny,
bude provádět pro zájemce (typicky majitele či nájemce polností; představitelné jsou i podstatně
složitější řetězce smluvních vztahů v oblasti soukromého práva) práce na polnostech (sběr
kamení, sklizňové práce, tedy sběr různých plodin, jež na poli rostou, sena apod.) na základě
smlouvy o dílo mezi dvěma podnikateli (nebo nějaké jiné podobné smlouvy). Je velmi dobře
představitelné, že jedna a tatáž faktická činnost (např. sběr plodin z pole) může být vykonávána
nejrůznějšími formami soukromoprávních vztahů, a není na tom nic protizákonného
ani nežádoucího.
[19] Co by bylo nezákonné a nežádoucí, je však zastírání skutečného stavu věcí a předstírání
něčeho, co ve skutečnosti neexistuje. Činnost družstva K-TET jistě může být ve skutečnosti
skrytým agenturním zaměstnáváním, a nikoli poskytování služeb jedním podnikatelem jinému
podnikateli. V takovém případě by bylo třeba zabránit stěžovatelce, aby pro družstvo K-TET
mohla pracovat, jelikož toto družstvo oprávnění působit jako agentura práce nemá. Stejně tak
může být činnost družstva úplnou fikcí v tom smyslu, že družstvo reálně nepodniká a slouží jen
jako kanál, kterým se zdánlivě legální cestou dostávají do ČR cizinci, kteří ve skutečnosti v režimu
zaměstnanecké karty pracovat nehodlají. „Zaměstnání“ u družstva, u něhož by reálně nikdy
nepracovali, by měli pouze jako zástěrku skutečného důvodu pobytu na našem území, jenž by jim
umožnil získávat prostředky na živobytí způsoby nesouvisejícími s tímto údajným zaměstnáním.
Nic takového však dosud nebylo ve správním řízení zjištěno. Z výslechu předsedy družstva
ani jedna z výše popsaných nežádoucích alternativ neplyne, byť není ani vyloučena. Způsob
fungování družstva, jak jej popsal, může velmi dobře odpovídat tomu, že družstvo jako
podnikatel pomocí svých vlastních zaměstnanců dodává odběrateli provedení sjednaných prací
na polnostech – pokud by tomu tak bylo, zaměstnání stěžovatelky u družstva by zásadně nemělo
stát nic v cestě, jelikož by účel vydání zaměstnanecké karty mohl být naplněn.
[20] Je tedy zjevné, že obsah výslechu předsedy družstva, jenž byl stěžejním podkladem
pro rozhodnutí žalované o zamítnutí žádosti stěžovatelky o vydání zaměstnanecké karty, není
pro takové rozhodnutí dostačující. Stěžovatelka zcela důvodně navrhovala opakovaný výslech
předsedy družstva a žalovaná k výslechu měla přistoupit, případně měla vyvinout i další úsilí
k dostatečně důkladnému zjištění rozhodných skutkových okolností. Samotná skutečnost, že jako
podklad pro rozhodnutí byl využit záznam výslechu předsedy družstva pořízený v jiném
správním řízení, nemusela být na újmu použitelnosti a vypovídací hodnotě takovéhoto
informačního zdroje a výslech by nemusel být nutně opakován, pokud by obsah výslechu
umožňoval jednoznačný závěr o tom, jak se rozhodné skutečnosti mají. V nyní projednávaném
případě tomu tak však nebylo – sdělení předsedy družstva, jakkoli nebylo na první pohled
nevěrohodné, nepochybně vyvolávalo otázky ohledně toho, zda je jím popisovaný podnikatelský
model reálný. Mohl být i nemusel; pro opodstatněný závěr o tom bylo třeba provést důkladnější
zkoumání, v první řadě podrobnějším výslechem daného svědka a případně na základě jeho
informací i provedením dalších zjištění (např. ohledně okruhu potenciálních zákazníků družstva,
ohledně toho, jak by byla práce organizována, kdo by zaměstnance, jež chtělo družstvo „nabrat“,
řídil, úkoloval, kontroloval apod.).
[21] Stěžovatelka tedy důvodně namítá, že v daném případě bylo třeba předsedu družstva
znovu vyslechnout a nespokojit se se záznamem jeho výslechu z jiného řízení. Nejvyšší správní
soud se ztotožnil s námitkou stěžovatelky, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci §56 odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců a pro zamítnutí její žádosti. Správní orgány nedostatečně zjistily
skutkový stav ve vztahu k reálnosti nabízeného pracovního místa družstvem K-TET a krajský
soud následně uvedené nesprávně potvrdil. Není totiž zřejmé, z čeho uvedené orgány dovozují,
že družstvo nebude poskytovat anoncované pracovní místo. Z dosud provedeného dokazování
totiž takové zjištění ještě neplyne, jakkoli možnost, že tomu tak vskutku je, rovněž není
vyloučena.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Kasační stížnost stěžovatelky je důvodná. Proto Nejvyšší správní soudu podle §110
odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu zrušil. S ohledem na důvody zrušení rozsudku
(je třeba významně doplnit zjištění rozhodných skutečností) přistoupil podle §110 odst. 2
písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 1 s. ř. s. také ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí
žalované. Podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 4 s. ř. s. pak vrátil věc
žalované k dalšímu řízení.
[23] V dalším řízení je správní orgán vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
(§78 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s.).
[24] Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu, a proto je povinen rozhodnout
kromě nákladů řízení o kasační stížnosti také o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému
rozsudku krajského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.).
[25] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Protože stěžovatelka měla v řízení o kasační stížnosti i v řízení o žalobě úspěch,
má právo na náhradu nákladů těchto řízení. Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který
o věci rozhodl; proto musí určit náhradu nákladů celého soudního řízení.
[26] V řízení o žalobě vznikly stěžovatelce náklady řízení zaplacením soudního poplatku ve výši
3000 Kč a odměny jejího zástupce Mgr. Marka Sedláka, advokáta. Odměna zástupce činí za dva
úkony právní služby (tj. převzetí věci a podání žaloby) částku 6200 Kč [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 4
písm. f), §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „vyhláška“)] a náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč (§13 odst. 3
vyhlášky), tedy 600 Kč. Protože je zástupce stěžovatelky plátcem daně z přidané hodnoty, jeho
odměna se podle §57 odst. 2 s. ř. s. zvyšuje o částku odpovídající této dani, která činí 21 %
z částky 6800 Kč, tedy o 1428 Kč. Náhrada nákladů řízení o žalobě tak činí celkem 11 228 Kč.
[27] V řízení o kasační stížnosti vznikly stěžovatelce náklady řízení zaplacením soudního
poplatku ve výši 5000 Kč a odměny jejího zástupce Mgr. Marka Sedláka, advokáta. Odměna
zástupce činí za jeden úkon právní služby (tj. podání kasační stížnosti) částku 3100 Kč
[§1 odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky]. Náhrada hotových výdajů
pak činí 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky). Protože zástupce stěžovatelky je plátcem daně z přidané
hodnoty, jeho odměna se podle §57 odst. 2 s. ř. s. zvyšuje o částku odpovídající této dani, která
činí 21 % z částky 3400 Kč, tedy o 714 Kč. Náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti tak činí
celkem 9114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu