ECLI:CZ:NSS:2020:3.AFS.43.2019:33
sp. zn. 3 Afs 43/2019 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: P. V., zastoupený JUDr. Ing.
Jiřím Klavíkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 99, Chrudim, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 12. 2018, č. j. 52
Af 71/2017 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se v rací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč,
který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jeho zástupce
JUDr. Ing. Jiřího Klavíka, advokáta, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 10. 2017, č. j. 42400/17/5200-10422-711473, změnil
rozhodnutí - dodatečný platební výměr - Finančního úřadu pro Pardubický kraj (dále jen „správce
daně“) ze dne 9. 9. 2016, č. j. 1489980/16/2805-50523-606214, tak, že žalobci zvýšil doměřenou daň
z příjmu za zdaňovací období 2013 na částku 548 433 Kč a současně tím žalobci vznikla povinnost
uhradit penále z doměřené daně ve výši 112 486 Kč.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové -
pobočky v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), jenž ji rozsudkem ze dne 19. 12. 2018,
č. j. 52 Af 71/2017 – 49, jako nedůvodnou zamítl.
[3] Krajský soud konstatoval, že žalobce do velké míry v žalobě jen opakuje svoje argumenty
z odvolání proti rozhodnutí správce daně. Žalobce učinil nesporným, že v daňovém řízení neunesl
důkazní břemeno ohledně části uplatněných výdajů ve výši 3 901 546,70 Kč za dovoz a nákup
vozidel a náhradních dílů od společnosti HORIZONWIND, s. r. o. Namítal však zejména, že (a) bez
ohledu na neunesení důkazního břemene mu měl správce daně stanovit daň podle pomůcek, protože
vozidla a náhradní díly skutečně pořídil a (b) nevěděl, že společnost HORIZONWIND, s. r. o.
je nekontaktní a spoléhal se na to, že není označena jako nespolehlivý plátce daně ve smyslu
§106a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
[4] K argumentu sub (a) výše krajský soud rozsáhle citoval z judikatury Nejvyššího správního
soudu a zdůraznil, že neunesení důkazního břemene neznamená automatický přechod na stanovení
daně prostřednictvím pomůcek. Je třeba trvat na tom, že žalobce měl jednoznačně prokázat
vynaložení tvrzených výdajů a jejich okolností, včetně toho, kdo takové plnění dodal. To se však
žalobci nepodařilo. Pro stanovení daně podle pomůcek pak nebyly splněny zákonné podmínky,
protože nebylo zpochybněno žalobcovo účetnictví jako celek a nebyly ani zpochybněny doklady
svědčící o dalším prodeji tohoto zboží. Za nevěrohodné byly označeny pouze doklady týkající
se nabytí zboží a služeb od společnosti HORIZONWIND, s. r. o.
[5] K argumentu sub (b) výše krajský soud uvedl, že nekontaktnost společnosti
HORIZONWIND, s. r. o. nebyla jedinou skutečností, která vyvolala pochybnosti orgánů finanční
správy o tom, zda žalobce oprávněně zahrnul do daňově uznatelných výdajů částku za dovoz
a nákup vozidel a náhradních dílů od této společnosti. K institutu nespolehlivého plátce krajský soud
uvedl, že z povahy věci tento údaj může být do registru vložen až následně, tj. po odhalení
a prokázání nesrovnalostí v daňových povinnostech. Dochází tedy ke zpoždění s uveřejněním této
informace. Informace o čistém registru však podle krajského soudu slouží jen jako orientační údaj
a je třeba jej posuzovat v souvislosti s ostatními specifiky obchodních partnerů. Je odpovědností
podnikatele, aby si své obchodní partnery prověřoval. Konkrétní rozsah takové povinnosti
je na rozhodnutí každého podnikatele, který musí nést riziko negativních důsledků plynoucích
z toho, že obchodní partnery prověřil jen málo či je neprověřil vůbec.
[6] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, jejíž
důvody podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[7] V části I. kasační stížnosti rekapituluje skutkové okolnosti případu (koupi vozidel
a náhradních dílů od společnosti HORIZONWIND, s. r. o., uskutečnění daňové kontroly a následný
postup správce daně). V části II. uvádí, že v době koupě vozidel a náhradních dílu nevěděl a nemohl
vědět o tom, že společnost HORIZONWIND, s. r. o. je nekontaktní. Není také zřejmé, proč
ji správce daně neoznačil za nespolehlivého plátce. Kvůli posledně uvedené skutečnosti byl stěžovatel
v dobré víře, že se nejedná o nespolehlivého plátce.
[8] V části III. kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že pokud neunesl ohledně výdajů své důkazní
břemeno, měl mu správce daně stanovit daň podle pomůcek. Cituje z judikatury Nejvyšší správního
soudu a namítá, že daňový řád nepřipouští pro stanovení daně podle pomůcek žádné správní
uvážení. V části IV. dále uvádí obecné argumenty na podporu svého tvrzení, že daň měla být
stanovena podle pomůcek. Je-li možné stanovit daň podle pomůcek pouze v případě, při kterém
je možné označit podstatnou část účetnictví za nevěrohodnou či neprůkaznou, dochází
tím ke zvýhodnění daňového subjektu oproti jinému, jenž pouze neunesl důkazní břemeno. Závěrem
této části namítá, že se setkal s případem, kdy jiný správce daně stanovil jinému daňovému subjektu
daň podle pomůcek při zjištění nesrovnalostí ve skladové evidenci a přihlédl k tomu, že zboží bylo
koupeno za obvyklou cenu.
[9] V části V. kasační stížnosti stěžovatel zdůrazňuje, že v daňovém řízení poukázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2015, č. j. 5 Afs 162/2014 – 27, podle něhož při výběru daní
nelze vycházet jen z fiskálního zájmu státu, cílem musí být vybrání daně ve správné výši.
Též poukazuje na to, že žalovaný nerozporuje, že stěžovatel musel nést nějaké výdaje na pořízení
zboží. Pokud by byla stanovena daň podle pomůcek, byla by stanovena ve správné výši. Závěrečná
část VI. kasační stížnosti pak obsahuje návrh (petit) výroku rozhodnutí.
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a zjistil,
že kasační stížnost je nepřípustná.
[11] Stěžovatel sice v kasační stížnosti uvádí tvrzení, která sám podřadil pod kasační důvod dle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem), ve skutečnosti však kasační stížnost neobsahuje žádnou polemiku se závěry krajského
soudu. Jak plyne z výše uvedené rekapitulace vypořádání žalobních námitek v napadeném rozsudku
a tvrzení uvedených v kasační stížnosti, stěžovatel jen opakuje či parafrázuje svoje žalobní argumenty
(jež byly v zásadě jen jinak prezentovanými odvolacími argumenty). Přitom nijak nereaguje
na odůvodnění napadeného rozsudku.
[12] Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu
(§102 s. ř. s.) a důvody, které lze v kasační stížnosti s úspěchem uplatnit, se tedy musí vztahovat
právě k tomuto rozhodnutí. Nesměřují-li kasační důvody proti závěrům krajského soudu, opírá
se kasační stížnost jen o jiné důvody, než důvody uvedené v §103 s. ř. s. Taková kasační stížnost
je dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
[13] Shora uvedený závěr vyplývá také z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009,
č. j. 7 Afs 106/2009 – 77, č. 2103/2010 Sb. NSS (všechna judikatura tohoto soudu je dostupná
na www.nssoud.cz). Právní věta k tomuto rozhodnutí stanoví, že „[k]asační stížnost, jejíž důvody nesměřují
vůči výroku napadeného soudního rozhodnutí, resp. nesměřují proti důvodům, na nichž je toto
rozhodnutí postaveno, je nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s., neboť se opírá o jiné důvody, než které jsou uvedeny
v §103 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto takovou kasační stížnost odmítne podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
pro nepřípustnost.“
[14] Jak je vyloženo výše, stěžovatel v kasační stížnosti nebrojí proti závěrům krajského soudu
obsaženým v napadeném rozsudku ani žádnou z námitek obsažených v kasační stížnosti nelze
z hlediska jejich obsahu podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. Stěžovatel buď opakuje
žalobní argumentaci anebo jen v obecnosti předkládá výhrady k postupu orgánů daňové správy.
Za tohoto stavu věci nemůže Nejvyšší správní soud kasační stížnost projednat, a proto mu nezbývá,
než ji jako nepřípustnou odmítnout dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
[15] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3, věty první s. ř. s., ve spojení s §120 téhož zákona tak, že žádný z účastníků
nemá právo na jejich náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
[16] Stěžovatel za kasační stížnost zaplatil soudní poplatek ve výši 5 000 Kč. Jelikož byla
kasační stížnost odmítnuta, aniž by jejímu odmítnutí předcházelo jednání, Nejvyšší správní
soud rozhodl o vrácení tohoto soudního poplatku dle §10 odst. 3, věty poslední zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“). Třicetidenní lhůta
k vrácení tohoto poplatku vychází z §10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu