ECLI:CZ:NSS:2020:3.AS.196.2019:31
sp. zn. 3 As 196/2019 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně JUDr. Evy
Duškové, insolvenční správkyně, se sídlem Napajedla, Na Kapli 1622, zastoupené
JUDr. Jaroslavou Kučovou, advokátkou se sídlem Zlín, náměstí Práce 2512, proti žalovanému
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 427/16, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2019, č. j. 6 A 64/2018-43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Ministr spravedlnosti rozhodnutím ze dne 15. 2. 2018, č. j. MSP-53/2017-ORA-ROZ/3,
zamítl rozklad žalobkyně a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 10. 2017,
č. j. MSP-66/2017-OINS-SRIS/11, kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správního
deliktu podle §36b odst. 1 písm. d) bodu 2. zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích,
ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o insolvenčních správcích“), za což jí byla
uložena pokuta ve výši 16 000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení
ve výši 1 000 Kč.
[2] Uvedeného přestupku se měla žalobkyně dopustit tím, že v rozporu s §19 odst. 2 zákona
o insolvenčních správcích neuvedla jako svou provozovnu místo, ve kterém skutečně vykonává
činnost ve vymezených úředních hodinách. Ačkoliv totiž v žádosti o zápis provozovny doručené
žalovanému dne 10. 3. 2015 uvedla adresu provozovny Opava, Ruská 665/21 (dále jen
„provozovna“), s úředními hodinami ve čtvrtek od 8:30 do 14:30 hodin, dne 9. 3. 2017 v této
provozovně v úředních hodinách nezajišťovala skutečný výkon činnosti insolvenčního správce
tím, že neposkytla součinnost insolvenčního správce, neumožnila proplácení částek určených pro
jednotlivé věřitele v rozvrhovém usnesení, nezajistila evidování doby a důvodů přechodného
uzavření provozovny, neshromažďovala podklady pro insolvenční řízení, neumožnila
kontrolnímu orgánu, a tedy případně ani účastníkům insolvenčního řízení, nahlédnout
do seznamu přihlášených pohledávek a do dokladů, na jejichž základě byl sestaven
a nezajišťovala jednání s dlužníkem.
[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí o rozkladu žalobu k Městskému soudu v Praze,
který ji jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 6 A 64/2018-43, zamítl.
[4] Městský soud především nepřisvědčil tvrzení žalobkyně, že je napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné. Odmítl i její tvrzení, že řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo,
je zatíženo procesními vadami; tuto argumentaci označil za toliko obecnou, v důsledku
čehož se k ní nemůže vyjádřit.
[5] Nedůvodnou shledal i námitku, dle které žalovaný pochybil tím, že nevyslechl navržené
svědky. Přisvědčil žalovanému, že navržené výslechy jsou nadbytečné, neboť by nemohly ničeho
přinést ve vztahu k závěru o naplnění skutkové podstaty správního deliktu. Pro tento závěr
je rozhodné, zda se v provozovně nacházela pověřená úřední osoba, a zda zde byla v úředních
hodinách skutečně vykonávána činnost insolvenčního správce. Že tomu tak nebylo, žalobkyně
nerozporovala, zejména pak neuvedla, jak by mohly výslechy navržených svědků zpochybnit
zjištění učiněná na místě, při kontrole provozovny.
[6] Městský soud nepřisvědčil ani námitkám, jimiž žalobkyně brojila proti tomu, že žalovaný
vycházel mimo jiné ze sdělení jejích rodičů, pana a paní Světlíkových, přítomných na místě
kontroly. Jejich věk a zdravotní stav, na které žalobkyně upozorňovala, totiž nemají žádný vliv
na zjištění, že žalobkyně v době kontroly v provozovně nevykonávala činnost.
[7] Za nedůvodnou označil rovněž argumentaci, jíž žalobkyně zpochybňovala datum
na fotodokumentaci, pořízené při kontrole provozovny. Poukázal na to, že tato fotodokumentace
je pouze podpůrným podkladem a i bez ní by byly učiněny tytéž skutkové závěry.
[8] Pokud jde o tvrzení, že se žalobkyně nemohla dopustit vytýkaného správního deliktu,
neboť provozovna byla v okamžiku její kontroly již zrušena, jelikož žalobkyně den před jejím
provedením předala k poštovní přepravě oznámení o zrušení provozovny, městský soud označil
za rozhodující, že daná provozovna byla v okamžiku kontroly stále zapsána v seznamu
insolvenčních správců. Dokud byla provozovna v seznamu zapsána, byla žalobkyně povinna
dodržovat povinnosti z toho plynoucí. Městský soud tak nepovažoval za relevantní,
kdy žalobkyně vyhotovila žádost o zrušení provozovny či kdy tuto žádost předala k poštovní
přepravě. Za irelevantní současně označil tvrzení, že žalovaný z hlediska praktického výkonu
činnosti insolvenčního správce „velmi přeceňuje“ zásadu ochrany práv třetích osob jednajících
v důvěře v zápis v seznamu insolvenčních správců, neboť k návštěvám účastníků insolvenčních
řízení na pobočkách insolvenčních správců téměř nedochází a „funkce kontroly poboček (…) slouží
pouze k účelu ´pseudo-dohledu´ správního orgánu na činnost insolvenčních správců z hlediska přísně formálního“.
Za míjející se s podstatou věci dále městský soud označil rovněž argumentaci žalobkyně o povaze
„lhůty pro žádost o zrušení provozovny“.
[9] Závěrem městský soud nepřisvědčil námitce o nenaplnění materiální stránky správního
deliktu. Uvedl, že se žalovaný otázkou společenské škodlivosti jednání žalobkyně výslovně
zabýval v bodech 61 až 71 napadeného rozhodnutí. Žalobkyně přitom učiněné závěry nikterak
nezpochybňovala. Žalobkyní uváděné skutečnosti, jako je její ojedinělá absence v provozovně
a faktické ukončení činnosti provozovny, materiální stránku správního deliktu nevymezují.
Žalovaný k nim však přihlížel při úvaze o výši sankce, jakožto k okolnostem polehčujícím.
[10] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost, kterou podřadila pod důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[11] Namítá, že se žalovaný ani městský soud řádně nevypořádali s jejími námitkami. Městský
soud se řádně nezabýval veškerými rozhodnými okolnostmi a postupoval ledabyle.
Stěžovatelka má zejména za to, že kontrola, na jejímž základě jí byla pokuta uložena, proběhla
v době, kdy již byla její „pobočka“ zrušena. Stěžovatelka tak nemohla porušit žádné povinnosti
s ní související.
[12] Stěžovatelka trvá na námitce, že řízení před žalovaným vykazuje vážné procesní vady,
v jejichž důsledku je rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 10. 2017, i rozhodnutí o rozkladu
nepřezkoumatelné. Tím, že žalovaný nevyslechl navržené svědky, zasáhl do jejího práva
na spravedlivý proces a řádně nezjistil skutkový stav věci. K provedení navržených důkazů bylo
současně na místě provést ústní jednání. To však neučinil ani žalovaný, ani krajský soud.
Žalovaný rovněž pochybil, pokud vycházel ze sdělení pana a paní Světlíkových, kteří ani nevěděli,
s kým hovoří. Jedná se přitom o rodiče stěžovatelky vysokého věku, kteří trpí vážnými
zdravotními problémy. Žalovaný rovněž pochybil, vycházel-li z fotodokumentace pořízené
při kontrole provozovny, neboť není zřejmé, kdy byly příslušné fotografie pořízeny.
[13] Za stěžejní stěžovatelka považuje fakt, že provozovna byla v okamžiku její kontroly
již zrušena. Oznámení o jejím zrušení (ke dni 7. 3. 2017) totiž předala k poštovní přepravě dne
8. 3. 2017, tedy den před zahájením kontroly. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem žalovaného,
že povinnost insolvenčního správce vykonávat v zapsané provozovně činnost zaniká
až v okamžiku, kdy je provozovna ze seznamu insolvenčních správců vymazána. Účinky zápisu
provozovny jsou totiž jen deklaratorní. Pokud by tento zápis měl mít konstitutivní povahu, musel
by to zákon stanovit. Zákon o insolvenčních správcích však žádné takové ustanovení neobsahuje.
[14] Pro případ, že by stěžovatelce ke dni kontroly trvala povinnost v provozovně vykonávat
činnost, stěžovatelka namítá, že její jednání postrádá společenskou škodlivost a nebyla
tak naplněna materiální stránka správního deliktu. Ojedinělá absence stěžovatelky či pověřené
osoby v provozovně nemohla jakkoliv ohrozit či porušit chráněný zájem. Současně je třeba
přihlížet k tomu, že činnost provozovny byla v době její kontroly již fakticky ukončena.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka vznáší tytéž námitky,
které uplatnila již v žalobě a s nimiž se dostatečně vypořádal městský soud. Skutkový stav věci byl
spolehlivě zjištěn. Z kontrolních zjištění zaznamenaných v protokolu o kontrole jednoznačně
vyplývá, že v provozovně nebyla v době kontroly přítomna ani stěžovatelka ani jiná jí pověřená
osoba. Na tomto skutkovém závěru by nemohlo ničeho změnit provedení dokazování
stěžovatelkou navrženými svědky. Tyto důkazy jsou proto nadbytečné. Z uvedeného důvodu
bylo proto rovněž nadbytečné, aby žalovaný ve věci konal ústní jednání, což řádně odůvodnil,
a městský soud tento postup aproboval. Vzhledem k tomu, že se v provozovně nenacházela
kontrolovaná osoba (stěžovatelka), ani jiné povinné osoby, osobám konajícím kontrolu dále
nevznikla povinnost komukoliv předkládat pověření ke kontrole. Stěžovatelce bylo toto pověření
zasláno dodatečně. Nedůvodná je podle žalovaného rovněž námitka, že pochybil, zohlednil-li
sdělení na místě kontroly přítomných osob, podle nichž se v provozovně nenachází osoba
pověřená k výkonu činnosti insolvenčního správce. Věk a zdravotní stav těchto osob
je v tomto ohledu bez významu. K námitce, že pochybil, vycházel-li z fotodokumentace
pořízené při kontrole, žalovaný zopakoval, že tato fotodokumentace je pouhou přílohou,
která má podpůrný charakter. K témuž závěru přitom dospěl i městský soud.
[16] K argumentaci stěžovatelky, že provozovna byla v okamžiku kontroly již zrušena,
žalovaný uvedl, že práva a povinnosti spojené se zápisem provozovny do seznamu insolvenčních
správců trvají po celou dobu zápisu; zanikají tak až jejím výmazem z tohoto seznamu.
Tento závěr potvrdil i městský soud.
[17] K námitce o nenaplnění materiální stránky správního deliktu žalovaný odkázal
na své vyjádření k žalobě a na rozhodnutí o rozkladu, kde se s touto otázkou zabýval.
Stěžovatelka svým jednáním porušila zájem na řádném výkonu funkce insolvenčního správce
a ohrozila zájem na dosažitelnosti a možnosti kontaktovat insolvenčního správce. Nebyly přitom
zjištěny žádné mimořádné okolnosti, které by porušení, respektive ohrožení právem chráněných
zájmů mohly vyloučit.
[18] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
podané kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[19] Kasační stížnost není důvodná.
[20] S ohledem na to, jakým způsobem je v nyní projednávané věci formulována kasační
argumentace stěžovatelky, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné připomenout, že řízení
ve správním soudnictví, včetně řízení o kasační stížnosti, je ovládáno dispoziční zásadou.
S výjimkami uvedenými v §109 odst. 4, větě za středníkem s. ř. s. je tak Nejvyšší správní soud
vázán důvody uvedenými v kasační stížnosti (§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.),
a proto obsah stížnostních bodů a kvalita jejich odůvodnění v kasační stížnosti do značné míry
předurčují obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54; citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz). Rozsudek krajského soudu je tedy přezkoumáván v intencích kasačních
námitek, se zřetelem k důvodům obsaženým v §103 odst. 1 s. ř. s. Je nutno zdůraznit,
že kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu
(§102 s. ř. s.) a důvody které v ní lze s úspěchem uplatnit, se tak musí upínat právě k tomuto
rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003 - 73).
Jinými slovy, „[u]vedení konkrétních stížních námitek […] nelze nahradit zopakováním námitek
uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím,
než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním soudem“ (viz rozsudek tohoto soudu ze dne
26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006 - 58).
[21] Stěžovatelka v kasační stížnosti v podstatné míře pouze (byť nikoliv zcela doslovně)
vznáší tytéž námitky, které uplatnila již v žalobě a předtím v rozkladu s tím, že na nich „trvá“.
V řízení o kasační stížnosti však nepřísluší Nejvyššímu správnímu soudu opakovaně
přezkoumávat námitky, s nimiž se již správní orgán, a poté krajský soud vypořádaly. V kasačním
řízení je přezkumu podrobeno nikoli rozhodnutí žalovaného (respektive rozhodnutí o rozkladu),
ale rozsudek krajského (zde městského) soudu. Nejvyšší správní soud se tak mohl věcně zabývat
pouze tou částí argumentace stěžovatelky, která mířím proti závěrům vysloveným městským
soudem.
[22] Nejvyšší správní soud v prvé řadě neshledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku pro nedostatek jeho důvodů. Stěžovatelka tuto námitku uplatnila ve zcela
obecné rovině. Namítá tak pouze, že se městský soud řádně nevypořádal s jejími námitkami,
aniž by však specifikovala, o které námitky jde.
[23] Platí, že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla nenabízí prostor k úvahám o námitkách
věcného charakteru a je nezbytné jej bez dalšího zrušit. Konstantní judikatura tohoto soudu
označuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů zejména takové rozhodnutí, v němž soud
zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek (viz například rozsudky
ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007-58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, či ze dne
8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004-74, citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz), respektive pokud z jeho odůvodnění není zřejmé, proč nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní
argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (viz například rozsudek ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005-44).
[24] Rozsudek městského soudu uvedenými nedostatky netrpí. Jeho argumentační část je sice
poměrně stručná, koncentrovaná do čtyř odstavců (viz odst. 16 až 19), její délka i obsah však
koresponduje tomu, že stěžovatelka v žalobě vznesla tytéž námitky, jaké již před tím uplatnila
v rozkladu. Z napadeného rozsudku je přitom patrné, že se městský soud ztotožnil se závěry
a argumentací obsaženými v rozhodnutí o rozkladu, proč dané námitky nejsou důvodné.
Za takové situace by bylo nadbytečné požadovat, aby je pouze jinými slovy přeformulovával
a podrobně opakoval. Podle rozsudku tohoto soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130,
v těchto případech postačí, aby krajský soud na přiléhavé pasáže odůvodnění napadeného
správního rozhodnutí odkázal s osvojující poznámkou. Tento přístup koresponduje s dispoziční
zásadou, ovládající správní soudnictví, jejímž projevem je, že klíčová role při vymezení předmětu
a rozsahu soudního přezkumu náleží žalobci. Je to tedy obsah a kvalita žaloby, co do značné míry
předurčuje obsah rozsudku a míru podrobnosti, s níž krajský soud přistoupí k jeho odůvodnění.
Je odpovědností žalobce, aby rozsah soudního přezkumu vymezil tak, že v žalobě specifikuje
skutkové a právní důvody (žalobní body), pro které rozhodnutí žalovaného správního orgánu
napadá; úkolem soudů ve správním soudnictví není nahrazovat a dotvářet činnost žalobce
při formulaci žalobních námitek. Tímto postupem by ostatně byla popřena rovnost stran v řízení
před soudem (viz například rozsudek tohoto soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012-42).
[25] Stěžovatelka v žalobě namítala jednak existenci některých procesních nedostatků v řízení
před žalovaným, dále vznesla námitku, představující jádro její procesní obrany,
že kontrolovaná provozovna v době kontroly již de iure vůbec neexistovala, a konečně námitku,
že i pokud by provozovna existovala, jednání stěžovatelky nevykazovalo společenskou škodlivost.
Ke všem těmto námitkám se městský soud vyjádřil, a to převážně se souhlasným odkazem
na závěry a odůvodnění napadeného rozhodnutí. Napadený rozsudek proto nelze považovat
za nepřezkoumatelný.
[26] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou, dle které měl městský soud ve věci
nařídit jednání za účelem doplnění dokazování.
[27] Podle §51 odst. 1 s. ř. s. soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně
navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů
od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
[28] Městský soud v napadeném rozsudku výslovně uvedl, že postupoval v souladu
s citovaným ustanovením, přičemž nařízení jednání nebylo nutné ani z důvodu potřeby provedení
důkazů.
[29] Nejvyšší správní soud na podkladě soudního spisu městského soudu ověřil,
že stěžovatelka v žalobě, ani jiném podání k městskému soudu, nařízení jednání nenavrhla.
Městský soud jí současně dne 3. 9. 2018 zaslal výzvu podle §51 odst. 1 s. ř. s. s příslušným
poučením, k níž se stěžovatelka nevyjádřila. K tomu je možné doplnit, že žalovaný k téže výzvě
ze dne 18. 6. 2018 výslovně sdělil, že souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání.
[30] I v situaci, kdy účastníci na jednání netrvají, je povinností soudu je nařídit, zamýšlí-li
provádět dokazování. Městský soud však důvod pro provedení dokazování neshledal. Ostatně
stěžovatelka v žalobě (či jiném podání) ani žádné důkazy nenavrhla; namítala pouze, že žalovaný
pochybil, nevyslechl-li jí navržené svědky (k tomu viz dále). Za této situace nelze městskému
soudu vytýkat, že ve věci rozhodl bez nařízení ústního jednání.
[31] Lze tak uzavřít, že kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(který sice stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně nejmenovala, pod nějž je však třeba podřadit
jak námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, tak tvrzenou vadu řízení před městským
soudem spočívající v rozhodnutí bez nařízení jednání) není dán.
[32] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační argumentace, jíž stěžovatelka
„trvá“ na svém stanovisku, že řízení před žalovaným je stiženo některými procesními vadami
[§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Veškeré tyto námitky jsou však pouhou parafrází námitek,
které stěžovatelka uplatnila již v žalobě a v rozkladu a s nimiž se tak zabýval jak žalovaný,
tak i městský soud.
[33] Stěžovatelka zaprvé opakuje námitku, že žalovaný pochybil, nevyslechl-li navržené
svědky, a to paní Lucii Langerovou (její zaměstnankyni, která podle čestného prohlášení,
které je součástí správního spisu, předala k poštovní přepravě oznámení adresované žalovanému
o zrušení zápisu provozovny) a pana Romana Světlíka (jemuž stěžovatelka udělila plnou moc
k zastupování ve všech záležitostech souvisejících s provozovnou). S tím souvisí námitka,
že žalovaný měl ve věci provést ústní jednání. Nad rámec žaloby stěžovatelka v kasační stížnosti
pouze uvedla, že nejen žalovaný, ale i městský soud chybně nadřadili zájem na rychlosti
a hospodárnosti řízení nad zájem na objektivním zjištění skutkového stavu věci. Stěžovatelka
však nikterak věcně nepolemizuje s odůvodněním žalovaného (jemuž přisvědčil městský soud),
podle kterého by byly výslechy navržených svědků nadbytečné, neboť fakt, že paní Langerová
odeslala žalovanému žádost o výmaz provozovny, není sporná a ani fakt, že pan Světlík
v nepřítomnosti stěžovatelky v provozovně standardně vykonával z jejího pověření příslušné
činnosti, by ničeho nezměnilo na zjištění, že dne 9. 3. 2017, kdy žalovaný provedl kontrolu
provozovny, v ní nikdo přítomen nebyl, v důsledku čehož v ní v tuto dobu vůbec nebyl zajištěn
výkon činnosti insolvenčního správce.
[34] Dále stěžovatelka opakuje námitku, že žalovaný vycházel mimo jiné z toho, co osobám
konajícím kontrolu sdělili její rodiče, kteří byli na místě kontroly přítomni (předmětná
provozovna se nachází v rodinném domě); ti však nevěděli s kým a za jakým účelem hovoří.
Jsou vysokého věku, trpí zdravotními obtížemi a s problematikou zaměstnání stěžovatelky nejsou
obeznámeni. K této opakovně uplatňované námitce stěžovatelka v kasační stížnosti pouze
formálně doplnila, že ze sdělení uvedených osob chybně vycházel také městský soud.
Stěžovatelka však pomíjí odůvodnění městského soudu, jehož podstatou je, že věk a zdravotní
stav daných osob (k čemuž lze doplnit, že ani to, zda jsou jakkoli obeznámeny s tím, jaké činnosti
vykonává insolvenční správce) nemá žádný vliv na zjištění osob konajících kontrolu, že se v době
kontroly v provozovně nenacházela ani stěžovatelka ani jiná jí pověřená osoba.
Ani s tímto odůvodněním stěžovatelka nikterak věcně nepolemizuje, kasační soud tak nemůže
než ji na něj odkázat.
[35] Poslední dílčí námitka, z níž stěžovatelka dovozuje, že řízení před žalovaným je zatíženo
procesní vadou, a sice že žalovaný vycházel mimo jiné z fotodokumentace označené chybným
datem, je pouhým (zestručněným) zopakováním argumentace, jíž uplatnila již v žalobě
a v rozkladu. I v tomto směru tak postačí stěžovatelku odkázat odůvodnění napadeného
rozsudku (viz jeho odst. 17) a rozhodnutí o rozkladu (viz jeho odst. 44).
[36] Pokud jde o námitky směřující proti právnímu posouzení věci městským soudem
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], stěžovatelka nerozporuje, že v provozovně v den kontroly nebyla
ona ani jiná pověřená osoba vůbec přítomna, ani neuvádí žádný důvod této nepřítomnosti.
Jádrem její obrany je, že provozovna v době kontroly již neexistovala, neboť den před jejím
provedením zaslala žalovanému žádost o výmaz údaje o této provozovně ze seznamu vedeného
dle §16 a násl. zákona o insolvenčních správcích. Nutno dodat, že i tato část kasační
argumentace je v podstatné míře jen zopakováním žalobních námitek a námitek uplatněných
v rozkladu.
[37] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem městského soudu, že z hlediska povinnosti
insolvenčního správce skutečně vykonávat činnost v provozovně zapsané v seznamu
insolvenčních správců (§5a odst. 4 zákona o insolvenčních správcích) je bez významu,
kdy stěžovatelka odeslala žalovanému žádost o výmaz zápisu dotčené provozovny,
nýbrž rozhodující je právě až okamžik provedení takového výmazu ze seznamu. V posuzované
věci přitom není sporu, že dotčená provozovna stěžovatelky ke dni kontroly, tj. ke dni 9. 3. 2017,
v seznamu insolvenčních správců zapsána byla.
[38] Stěžovatelka svůj náhled opírá o ustanovení §14 zákona o insolvenčních správcích, který
však v odst. 2 pouze upravuje povinnost insolvenčního správce informovat žalovaného o změně
údajů zapisovaných do seznamu insolvenčních správců. O tom, ke kterému okamžiku trvá
povinnost insolvenčního správce skutečně vykonávat činnost v souladu s údaji (dosud)
zapsanými v seznamu dané ustanovení ničeho nestanoví.
[39] Závěr, že uvedená povinnost insolvenčního správce trvá až do okamžiku (dne),
kdy je provozovna ze seznamu vymazána, je jediný možný s ohledem na úpravu
ustanovování insolvenčních správců v jednotlivých insolvenčních řízeních obsaženou v zákoně
č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Podle §25 odst. 2 tohoto
zákona totiž platí, že insolvenční soud ustanovuje insolvenčním správcem osobu, kterou určil
předseda insolvenčního soudu podle pořadí určeného dnem zápisu jejího sídla nebo provozovny
do příslušné části seznamu insolvenčních správců. To znamená, že až do okamžiku, než je určitá
provozovna vymazána ze seznamu insolvenčních správců, může být insolvenční správce
vzhledem tomuto, v té době existujícímu, pořadí zápisu do příslušné části seznamu, ustanoven
insolvenčním soudem v konkrétním řízení jako insolvenční správce.
[40] Insolvenční soud při ustanovování insolvenčních správců, a obdobně žalovaný
při posuzování, zda insolvenční správce řádně plní své povinnosti vyplývající
z toho, že má v seznamu insolvenčních správců zapsánu provozovnu, logicky nemůže vycházet
z ničeho jiného, než z aktuálního stavu zápisu v daném seznamu. Nelze přitom akceptovat
výklad, že by provozovna existovala ve vztahu k ustanovování insolvenčních
správců v jednotlivých řízeních dlužníků, avšak současně neexistovala z hlediska povinností,
která ve vztahu k provozovnám stanoví zákon o insolvenčních správcích, tedy zejména
povinnosti skutečného výkonu činnosti insolvenčního správce.
[41] Námitka, že provozovna ke dni její kontroly již neexistovala, proto není důvodná. Závěr
městského soudu a žalovaného, že stěžovatelka byla v provozovně ve vymezených dnech
a úředních hodinách povinna skutečně vykonávat činnost insolvenční správkyně až do dne
výmazu této provozovny ze seznamu insolvenčních správců, je tak správný. Srovnání se zápisem
sídla obchodní společnosti do obchodního rejstříku je nepřiléhavé s ohledem na specifické
důsledky, které zákon o insolvenčních správcích a insolvenční zákon s existencí zápisu
provozovny správce v seznamu spojují; jinou konkurující argumentaci proti závěrům krajského
soudu stěžovatelka neuplatnila.
[42] Stěžovatelka konečně namítá, že „trvá“ na svém stanovisku, že její jednání postrádá
společenskou škodlivost, a to s odůvodněním, že se jednalo o ojedinělou absenci v provozovně,
jejíž činnost již byla fakticky ukončena. Zcela tutéž argumentaci nicméně uplatnila již v žalobě
a rozkladu. Městský soud se s ní vypořádal v odst. 19 napadeného rozsudku za současného
souhlasného odkazu na odst. 61 až 71 rozhodnutí o rozkladu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka
s tímto vypořádáním její námitky věcně nepolemizuje, a omezuje se jen na prosté vyjádření svého
nesouhlasu s těmito závěry, nejde o projednatelnou kasační námitku (viz odst. [21] výše).
[43] Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. rozsudkem zamítl.
[44] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu