ECLI:CZ:NSS:2020:3.AS.385.2019:27
sp. zn. 3 As 385/2019 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: J. N., zastoupená
advokátem Mgr. et Bc. Josefem Václavem Martinkem, se sídlem Bryksova 818/48, Praha 9, proti
žalované: Etická komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti
komunismu, se sídlem nábř. Edvarda Beneše 4, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, č. j. 3 A 77/2016 – 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná svým rozhodnutím ze dne 29. 1. 2016, č. j. 1396/2016-EKO, zamítla odvolání
žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 30. 3. 2015,
č. j. 262001889/11/2015-7542. Posledně uvedeným rozhodnutím ministerstvo zamítlo žádost
žalobkyně o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu (dále jen „osvědčení“)
podle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu (dále jen „zákon
o odboji“).
[2] Proti rozhodnutí žalované brojila žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze, který
ji rozsudkem ze dne 22. 10. 2019, č. j. 3 A 77/2016 – 56, zamítl jako nedůvodnou.
[3] Jádrem sporu byly dvě překážky pro vydání osvědčení, které konstatovala žalovaná
ve svém rozhodnutí. První spočívala v tom, že žalobkyně byla v roce 1958 kromě trestného činu
podvracení republiky, z něhož byla v roce 1991 rehabilitována, též odsouzena za trestný čin
pohlavního zneužití čtrnáctiletého chlapce (za nějž rehabilitována nebyla). V žalobě toto
odsouzení označila za účelové a smyšlené. Druhá překážka spočívala v tom, že žalobkyně byla
mezi lety 1958 až 1963 pod svým rodným příjmením evidována ve dvou svazcích jako
spolupracovník bezpečnostních složek, bez bližšího určení kategorie spolupráce, pod krycím
jménem „X“. Žalobkyně tuto informaci zpochybňovala a důkazní hodnotu svazku měla
za bezvýznamnou vedle její činnosti proti komunismu.
[4] Městský soud k první překážce poukázal na to, že žalobkyně argumentaci o účelovosti
a smyšlenosti odsouzení za trestný čin pohlavního zneužití poprvé užila až v žalobě. Takové
tvrzení tedy naopak neuplatnila v tehdejším trestním řízení, nepodala odvolání proti trestnímu
rozsudku, ani jej neuplatnila jindy (například v rámci rehabilitačního řízení). V tehdejším trestním
řízení se žalobkyně k činu doznala, shodně vypovídal i nezletilý poškozený. Z uvedeného městský
soud dovodil nevěrohodnost tvrzení žalobkyně.
[5] Co se týče druhé překážky (viz odstavec [3] shora), městský soud konstatoval,
že z dochovaných kopií svazku je evidentní, že osoba shodného jména jako žalobkyně byla
evidována jako spolupracovnice bezpečnostních složek, přičemž v dané době jiná osoba
se shodným jménem jako žalobkyně trest odnětí svobody nevykonávala (žalobkyně měla zahájit
spolupráci v průběhu výkonu trestu odnětí svobody – pozn. soudu). Nic nenasvědčuje tomu,
že uvedené skutečnosti byly proti žalobkyni zinscenovány. Městský soud také poukázal
na to, že §4 odst. 1 písm. b) zákona o odboji nevyžaduje konkretizaci jednání spolupracovníka
bezpečnostních složek. Z výše uvedených důvodů městský soud shledal nedůvodnými i námitky
směřující vůči této překážce vydání osvědčení.
[6] Proti rozsudku městského soudu brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností,
jejíž důvody podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Nejprve konstatuje, že „existuje spor ohledně skutkového stavu“ a že se městský soud „dopustil
zkreslení tvrzených skutečností“. Navíc zcela nekriticky přijal tvrzení žalované bez ohledu na všechny
okolnosti případu a obsah spisové dokumentace.
[8] Stěžovatelka podstatnou část kasační stížnosti věnuje rekapitulaci správního řízení
(pod rubrikou „IV.“), v následující části pak shrnuje obsah příslušných ustanovení zákona
o odboji a konstatuje, že má za to, že její činnost byla dostatečně prokázána, protože naplnila
zákonnou formu odboje a odporu proti komunismu. Pokud správní orgány měly za to, že její
činnost prokázána nebyla, měly provést další důkazy, které stěžovatelka (ve správním řízení)
navrhovala. Žalovaná dále neposoudila intenzitu, rozsah a délku účasti na odboji podle
§4 odst. 3 zákona o odboji a neprovedla porovnání převahy této činnosti s účastí na budování,
rozvoji a upevňování komunistické moci.
[9] Co se týče trestného činu pohlavního zneužití, stěžovatelka uvádí, že spáchání tohoto
trestného činu nemůže být překážkou podle §4 odst. 4 zákona o odboji. Opakuje svoji žalobní
argumentaci, že k jejímu odsouzení za tento čin došlo pouze „účelově a smyšleně“. I kdyby však toto
jednání bylo spolehlivě prokázáno, v žádném případě nesouviselo s účastí stěžovatelky na odboji
a odporu proti komunismu. Stěžovatelka uzavřela, že správní orgány nesprávně aplikovaly zákon
a tuto aplikaci nesprávně přijal i městský soud v napadeném rozsudku.
[10] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[11] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou
(§102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu
102 s. ř. s. přípustná a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší
správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve věnoval otázce přezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Stěžovatelka v kasační stížnosti bez bližšího upřesnění namítá, že se městský soud
dopustil zkreslení tvrzených skutečností a nekriticky přijal tvrzení žalované. Ačkoli sama
stěžovatelka odkazuje pouze na kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., toto tvrzení lze
podřadit pod kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť stěžovatelka jím de facto tvrdí,
že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, protože městský soud
namísto řádného vypořádání žalobních námitek „nekriticky přijal“ tvrzení žalované, aniž by k nim
přidal vlastní úvahy.
[14] Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že ze zásady iura novit curia (soud zná právo)
plyne, že stěžovatelka není povinna podřadit tvrzené důvody kasační stížnosti pod konkrétní
ustanovení právního předpisu; kasační soud je posuzuje podle jejich obsahu. Stěžovatelce
tak nemůže jít k tíži fakt, že námitky ve své kasační stížnosti výslovně nesubsumovala
i pod zákonný důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (k tomu dále srovnej např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 – 50; všechna citovaná
judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nssoud.cz).
[15] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovatelka neuvedla k této otázce žádné
podrobnosti, zejména v čem konkrétně měl městský soud „zkreslit tvrzené skutečnosti“ či jaké její
žalobní body měl městský soud opomenout. Napadený rozsudek nejprve rekapituluje žalobu
a vyjádření k ní, shrnuje relevantní právní úpravu, obsah správního spisu a poté reaguje
na přednesené žalobní body. Pokud městský soud cituje z rozhodnutí žalované, vždy k tomu
dodává vlastní hodnocení či vysvětlení, proč se s žalovanou ztotožnil (viz například odstavce
60 a 62 napadeného rozsudku).
[16] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé,
jak se městský soud vypořádal s uplatněnými žalobními námitkami a proč dospěl k závěru,
že rozhodnutí žalované bylo vydáno v souladu se zákonem (viz odstavce 57 až 73 napadeného
rozsudku). Tato námitka stěžovatelky není důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že stěžovatelka v kasační stížnosti na argumentaci
městského soudu v napadeném rozsudku konkrétněji nereaguje a kasační stížnost je tak na samé
hranici projednatelnosti. Většina jejího textu buď polemizuje s rozhodnutími správních orgánů
anebo pouze reprodukuje příslušnou právní úpravu zákona o odboji. Je třeba připomenout,
že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční (viz například rozsudek ze dne
26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 – 70). Obsah a kvalita kasační stížnosti tak do značné míry
předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti, ale logicky i obsah rozsudku soudu. Je proto
odpovědností stěžovatelky, aby v kasační stížnosti specifikovala skutkové a právní důvody,
pro které napadá rozhodnutí městského soudu (srovnej například rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54, či ze dne 18. 7. 2013,
č. j. 9 Afs 35/2012 – 42).
[18] Za jedinou projednatelnou kasační námitku, týkající se právního posouzení věci ze strany
městského soudu, tak lze považovat pouze tu část kasační stížnosti, v níž stěžovatelka namítá,
že spáchání trestného činu pohlavního zneužití nemůže být překážkou podle §4 odst. 4 zákona
o odboji a že - i kdyby toto jednání bylo spolehlivě prokázáno - v žádném případě nesouviselo
s účastí stěžovatelky na odboji a odporu proti komunismu.
[19] Podle §4 odst. 4 zákona o odboji za účastníka odboje a odporu proti komunismu se nepovažuje
občan, jehož účast na odboji a odporu proti komunismu byla vedena zavrženíhodnou pohnutkou, anebo který
se při této činnosti dopustil zavrženíhodného jednání směřujícího k popření hodnot svobody a demokracie či zvlášť
zavrženíhodného jednání směřujícího k popření individuálních základních lidských práv a tomuto jednání
se v rámci akcí směřovaných proti komunistickému režimu v Československu bylo možné vyhnout. Za účastníka
odboje a odporu proti komunismu se dále nepovažuje občan, jehož činy byly vedeny pohnutkou nastolit režim,
který by pošlapával hodnoty svobody a demokracie obdobně jako komunistický režim.
[20] Z rozhodnutí žalované je zřejmé, že žalovaná existenci překážky pro vydání osvědčení
opírala o tu část výše uvedeného zákonného ustanovení, podle níž se za účastníka odboje
a odporu proti komunismu nepovažuje občan, který se při této činnosti dopustil zvlášť
zavrženíhodného jednání směřujícího k popření individuálních základních lidských práv a tomuto jednání
se v rámci akcí směřovaných proti komunistickému režimu v Československu bylo možné vyhnout (tyto pasáže
zákonného ustanovení žalovaná zvýraznila na straně 10 svého rozhodnutí). Jednání spočívající
v naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužití žalovaná podřadila právě
pod pojem zvlášť zavrženíhodného jednání směřujícího k popření individuálních základních lidských práv
(viz strana 11 rozhodnutí žalované).
[21] Městský soud v napadeném rozsudku přesvědčivě vyvrátil tvrzení stěžovatelky,
že v případě uvedeného trestného činu se jednalo o odsouzení „účelové a smyšlené“ (viz odstavec [4]
výše). V kasační stížnosti stěžovatelka toto tvrzení opakuje, aniž by jakkoli polemizovala
s argumenty městského soudu. Nepředložila žádné další upřesnění, proč a v čem konkrétně měla
spočívat účelovost jejího odsouzení. K tomu Nejvyšší správní soud nad rámec nezbytného
dodává, že vypořádání této námitky ze strany městského soudu v napadeném rozsudku (odstavec
62) považuje za srozumitelné i za věcně správné.
[22] Legitimní právní otázkou, naznačenou stěžovatelkou v kasační stížnosti, je však výklad
neurčitého právního pojmu zavrženíhodného jednání směřujícího k popření individuálních základních
lidských práv. Tento pojem je zjevně širší a nadřazený kategorii trestných činů. Může postihovat
nejen trestné činy, ale i jiná protiprávní jednání nižší typové společenské závažnosti (přečiny
či přestupky). Je dokonce představitelné, že pod tento pojem by bylo možné podřadit i jednání
„jen“ neetické – vždy však za splnění podmínky, že směřovalo k popření individuálních základních
lidských práv. Z opačného hlediska lze uvažovat, že zde mohou existovat i trestné činy (typicky
trestné činy nedbalostní), které pod tento pojem zařadit nebude možné.
[23] Nejvyšší správní soud se ostatně podobným pojmem již zabýval v rozsudku ze dne
7. 5. 2009, č. j. 3 Ads 2/2007 – 114, byť v souvislosti s jiným právním předpisem. Tehdy kasační
soud posuzoval rozhodnutí služebního orgánu, jímž byl propuštěn ze služebního poměru
příslušník Policie České republiky podle §106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb.,
o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, protože porušil služební přísahu
tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které mělo znaky trestného činu a bylo způsobilé ohrozit
dobrou pověst policie, neboť dne 28. 3. 2006 kolem 17.45 hod v OD KAUFLAND v Českých
Budějovicích odcizil tři kazety s DVD disky a úspornou žárovku 15W v celkové hodnotě 522 Kč.
Nejvyšší správní soud tehdy konstatoval, že „[j]ednání stěžovatele bylo možné hodnotit jako
zavrženíhodné. Jeho jednání bylo nejen v rozporu s obecně přijatými morálními požadavky, ale porušil
jím současně i zákonem chráněný zájem na ochraně majetku, který má jako příslušník policie garantovat, čímž
se dopustil přestupku proti majetku.“ Nejvyšší správní soud si je vědom, že tehdy zkoumaná právní
úprava výslovně vyžadovala, aby zavrženíhodné jednání mělo znaky trestného činu, zatímco
úprava zákona o odboji tento požadavek neobsahuje. To zde však není významné, neboť
stěžovatelka v nyní projednávaném případě spáchala trestný čin (jejímu tvrzení, že odsouzení
za tento trestný čin bylo „účelové a smyšlené“ nepřisvědčil městský soud ani Nejvyšší správní soud;
viz odstavce [4] a [21] výše), takže by splnila i eventuální přísnější kritérium, aby jednání mělo
znaky trestného činu.
[24] Proto lze závěry uvedeného rozsudku užít na nyní projednávanou věc v tom smyslu,
že zde uvedené úvahy nad pojmem zavrženíhodný mají obecnější platnost - musí jít o jednání
v rozporu s obecně přijatými morálními požadavky. I toto „pomocné“ kritérium
je v projednávaném případě splněno, neboť i z hlediska společenského a morálního je tehdejší
jednání stěžovatelky, to jest pohlavní zneužití nezletilé osoby, nepřijatelné, a to jak v době,
kdy bylo spácháno, tak i nyní.
[25] Stěžovatelka byla odsouzena za trestný čin pohlavního zneužití. Chráněným objektem
tohoto trestného činu je hodnota lidské důstojnosti, čemuž odpovídá i rubrika „Trestné činy proti
důstojnosti člověka“ tehdy platného trestního zákona (zákon č. 86/1950 Sb.), jíž je označen oddíl
druhý hlavy sedmé zvláštní části, ve které byl tehdy zařazen trestný čin pohlavního zneužití.
Tento objekt má své jednoznačné místo v kategorii lidských práv (dle současné úpravy
viz k tomu například čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Skutek, jakého se tehdy
dopustila stěžovatelka, by byl trestným činem i podle současné právní úpravy (§187 trestního
zákoníku).
[26] Podřazení jednání stěžovatelky pod neurčitý pojem „zavrženíhodného jednání“ je tedy logické
a správné. Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační námitka, že jednání stěžovatelky nelze
podřadit pod citovaný pojem, není důvodná.
[27] Stěžovatelka v této souvislosti obecně uvádí, že její jednání, jímž naplnila skutkovou
podstatu trestného činu pohlavního zneužití, nesouviselo s její činností proti komunismu.
Městský soud i tuto argumentaci shledal nedůvodnou (odstavec 64 napadeného rozsudku).
Městský soud k tomu uvedl, že toto jednání stěžovatelky nemohlo sloužit na podporu forem
odboje a odporu proti komunismu. V tomto ohledu je však třeba městský soud korigovat, neboť
otázkou zde nebylo, zda dané jednání stěžovatelky přispělo k její činnosti proti komunismu
či nikoli. Ostatně bylo by až absurdní dovozovat, že pohlavní zneužití vůbec může sloužit
jako nástroj odboje a odporu proti komunismu. Takovou formu odboje a odporu proti
komunismu si lze jen stěží představit. Významná je však zákonná podmínka dle citovaného
§4 odst. 4 zákona o odboji, aby k zavrženíhodnému jednání došlo přímo při této činnosti,
to jest při činnosti spočívající v odporu a odboji proti komunismu. Jinými slovy – významné
je, zda existovala přímá souvislost mezi zavrženíhodným jednáním stěžovatelky a jí tvrzenou
odbojovou činností.
[28] Nejvyšší správní soud zde zdůrazňuje, že stěžovatelka v žalobě nenabídla žádnou
podrobnější polemiku se závěry žalované, která vyložila, proč právě jednání stěžovatelky ve formě
pohlavního zneužití přímou souvislost s jí tvrzenou odbojovou činností mělo. Žalovaná k tomu
uvedla, že poškozený S. Č. byl členem téhož turistického kroužku, v jehož rámci stěžovatelka dle
svého tvrzení působila na děti a mládež tak, že před nimi otevřeně hovořila o konci
komunistického režimu a tento režim kritizovala. K tomu stěžovatelka (kromě svého obecného
tvrzení, že i pokud by bylo spolehlivě prokázáno, že se pohlavního zneužití dopustila, v žádném
případě by nesouviselo s její účastí na odboji a odporu proti komunismu) v žalobě nic neuvedla.
[29] Stěžovatelka ani v kasační stížnosti nenabídla žádnou argumentaci, proč souvislost mezi
trestným činem pohlavního zneužití a její odbojovou činností neexistuje. Omezila se opět
jen na jednověté konstatování v bodě IV. kasační stížnosti, že její jednání „v žádném případě
nesouviselo s účastí na odboji a odporu proti komunismu“. Takové obecné konstatování není způsobilé
zvrátit závěry žalované a městského soudu. Souvislost tvrzené odbojové činnosti
a zavrženíhodného jednání je daná tím, že prvně uvedenou činnost stěžovatelka vyvíjela v okruhu
dětí a mladistvých a do stejného okruhu patřil i poškozený, na němž se dopustila trestného činu
pohlavního zneužití. Tuto souvislost stěžovatelka nijak nepopřela. Tato kasační námitka je proto
nedůvodná.
[30] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl
ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s.
[31] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu
nákladů nenáleží. Toto právo by měla procesně úspěšná žalovaná, které však v řízení o kasační
stížnosti nevznikly takové náklady, které by přesahovaly běžný rámec její úřední činnosti
a bylo by tak namístě jí právo na jejich náhradu přiznat. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl
tak, že se žádnému z účastníků nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 23. července 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu